autor: Starling011
Telefonní hovor
Rebecce právě končila směna, když k baru přiskočila Hannah. „Ahoj, zlato,“ řekla Hannah. „Vypadáš unaveně.“
„Bez Billa tady tenhle podnik táhnu já, a navíc to vypadá, že ten brigádník je beznadějnej případ,“ řekla Rebecca.
„To jsi říkala i o Billovi, když tu začal pracovat. Jsi moc náročná,“ škádlila ji Hannah, chytila pramen svých dlouhých hnědých vlasů, které měla tak ráda, a lehce si ho upravila. V tu chvíli se k ní její láska naklonila a políbila ji. Hannah jí to chvíli oplácela, ale pak se odtáhla a nakrčila nos. „Chutnáš jako whisky,“ vysvětlila Hannah, když po ní Rebecca střelila zmateným pohledem.
„Jo, před chvílí mi jeden kluk koupil panáka. Promiň,“ řekla Rebecca. Hannah nepila, nekouřila, a dokonce ani nepila kávu. Neměla ráda nezdravá jídla ani fast food. Byla každým coulem veganka se zdravým smýšlením. Rebecca se o své zdraví docela starala a stravovací návyky Hannah jí nevadily, ale v baru bylo téměř nemožné dodržovat zásadu zákazu alkoholu. Ale nekouřila a byla vděčná, když se jí dařilo to Billovi rozmlouvat. Byl příliš hezký na to, aby kouřil.
„S tím si nelam hlavu. Myslíš, že je Bill v pohodě, ať už je kdekoli?“ Zeptala se Hannah a dloubala do odchlíplého dřeva na pultu před sebou. Rebecca ji něžně prsty chytila, než si stihla zadřít třísku nebo zlomit nehet. Rebecca se k Hannah vždycky chovala jako k tomu nejkřehčímu kusu skla.
„Bill by se dokázal přizpůsobit i hurikánu,“ řekla Rebecca a zastrčila Hannah pramen krátkých zrzavých vlasů za ucho. O chvíli později si opět sklouzl dopředu a zakryl Hannah koutek levého oka. Její oči byly živě smaragdově zelené. Kdykoli jí Rebecca koupila šperk, vždycky na něm byl nějaký smaragd; ne že by si Hannah stěžovala, smaragd byl její oblíbený drahokam. Hannah měla bledou pleť, byla malá, ale štíhlá a ve volném čase hrála volejbal. Zrzavé vlasy měla sestříhané na mikádo, které jí sotva sahalo po ramena.
Rebecca byla naprosto jiná, měla dlouhé kudrnaté tmavě hnědé vlasy, které na světle vypadaly jako černé. Byla štíhlá a vysoká a měla tmavě hnědé, téměř černé oči. Její pleť měla barvu skořice s nádechem malin ve tvářích. Jejím oblíbeným drahokamem byl rubín, který měla zasazený ve svém zásnubním prstenu, jenž vypadal stejný, jako měla Hannah. V New Yorku nebylo legální, aby se vzaly, ale přesto si byly zaslíbeny.
Bill tomu říkával „zatracená láska“, ze které se mu zkazí zuby, protože je tak sladká, ale vždycky si je jen dobíral. Pokaždé to říkal s úsměvem a se správnou dávkou citu v tónu, aby dal jasně najevo, že to není urážka. Bill si potrpěl na romantiku a zdálo se, že se mu jí nikdy nedostalo tolik, kolik by si zasloužil. Lidé, které si vybíral za partnery, nikdy nevypadali na srdíčka, růže a večeře při svíčkách. Bill své zklamání nedával najevo, ale Rebecca s Hannah ho vždycky pod povrchem viděly. Nakonec to vedlo k rozchodovým scénám, které nebyly tak dramatické, jak by člověk při pohledu na Billa čekal.
„Už budeš končit?“ Zeptala se Hannah.
„Jo, půjdu utřít stoly, a pak můžeme vyrazit domů,“ odpověděla Rebecca a Hannah přikývla a usadila se pohodlněji u baru. Jeden z dalších barmanů, který přišel hned po Rebecce, postavil před Hannah vodu. Ráda se při čekání na Rebeccu na něco soustředila a barman věděl, že ona nepije.
Trvalo dalších dvacet minut, než si Rebecca vzala kabelku a bundu. Nakonec se vydaly zpátky do bytu, prošly kolem temného parku a nevnímaly hluk dopravy. Bylo to normální. Nikdy nepoznaly nic jiného.
***
Zato Bill si všímal výrazného nedostatku hluku, což bylo zajímavé vzhledem k tomu, že venku lilo jako z konve. Normálně by slyšel déšť bušící do oken spolu s hlukem města, ale ne do střechy, protože nebydlel v nejvyšším patře. Tam bydlela žena, která byla ještě neurotičtější než on. Nikdy nevycházela ze svého bytu.
Teď slyšel déšť všude kolem a šílel z toho, protože nebylo nic, co by ho vyvážilo, takže jen zvýrazňoval nedostatek hluku. Billa z toho bolela hlava a vůbec nemohl spát. Byl v pokušení jít si pustit televizi, ale opravdu nechtěl riskovat, že by zase usnul na gauči. Ačkoli vzhledem k tomu, že bylo pondělí, neměl následující dva dny nic na práci. Když nemohl usnout v New Yorku, šel si zaběhat.
Vzhledem k větru, dešti a nedostatku vzduchu to však momentálně nebyla příliš lákavá představa. Znělo to prostě chladně, mokře a nechutně. Bill se znovu převalil a povzdechl si; takhle v žádném případě neusne. Podíval se na fotky, které ležely u jeho postele, a začal se cítit opravdu mizerně. Rebecca a Hannah mu chyběly tolik, že to bylo jako všudypřítomná bolest v srdci. Znovu si povzdechl, a pak vstal. Hodil na sebe nějaké oblečení a ani se neobtěžoval zkontrolovat, jestli k sobě ladí.
S džínami a károvým vzorem, který vždycky nosil, ladilo všechno, takže už to ani nekontroloval. Sešel dolů a vedle dveří našel pověšenou koženou bundu i klíče od auta. Popadl obě věci a zamířil do garáže. Než si pořádně uvědomil, kam jede, ocitl se na mokré silnici. Zkontroloval, jestli nemá v kapse drobné, a byl vděčný, že tam nějaké našel. Zastavil před jedním ze dvou supermarketů ve městě, ale to jen proto, že tenhle byl první, na který narazil.
Hodil na sebe bundu a povzdechl si, když vystoupil z rozpáleného auta. Měl si vzít něco s kapucí, jelikož během několika okamžiků měl promočené vlasy a po páteři mu stékala studená voda. Rychle se běžel skrýt pod markýzu supermarketu, a pak přistoupil k telefonní budce. Otřel sluchátko a vložil do něj mince, které by měly vystačit na dvaceti minutový hovor, a pak vytočil číslo mobilu, které tak dobře znal.
Na jejich mobilu se jeho hovor objevil jako skryté číslo, takže ho nemohli vystopovat. Věděl, že stále porušuje pravidla, ale nějak se nedokázal donutit, aby to řešil. Až příliš toužil slyšet hlasy svých přátel. I ve svém zoufalství si dával pozor, aby se nedotkl žádné další části telefonní budky, aniž by měl zakrytou ruku.
„Haló?“ Zeptal se ospalý, ale známý hlas.
„Hannah, ani nevíš, jak rád tě slyším,“ vyhrkl Bill a zapomněl, že ona neví, kdo je na druhém konci linky.
„Bille, panebože! Rebecco, probuď se,“ řekla Hannah a její hlas zněl mnohem více vzhůru. Bill uslyšel ospalé „au“, pravděpodobně od Rebeccy, když se ji Hannah snažila probudit. „Myslela jsem, že nesmíš volat.“
„Nesmím, ale volám z budky. Neřeknu ti, kde jsem, jen jsem chtěl tebe a Rebeccu zase slyšet. Strašně moc mi chybíte,“ řekl Bill.
„Ty nám taky. Rebecco, okamžitě se prober, nebo jdu pro ledovou vodu,“ pohrozila jí Hannah.
„Co je tak zatraceně důležitýho?“ Ozval se stále ještě tlumený a ospalý hlas Rebeccy. Bylo zřejmé, že si neuvědomuje, že Hannah telefonuje.
„Volá Bill,“ vysvětlila Hannah klidnějším tónem, než když své přítelkyni vyhrožovala ledovou vodou.
„Děláš si srandu?“ Rebecca zněla více vzhůru a blíž k telefonu. Bill slyšel, jak telefon mění majitele. „Jestli zjistěj, že jsi volal, budeš mít hroznej průšvih!“
„Jsem si jistej, že telefon, kterej mám, je napíchnutej, ale nemůžou odposlouchávat celý město, ať už je jakkoliv malý, a vy mě neprásknete. Slyším, že jste stejně nadšený jako já,“ řekl Bill.
„Byl bych nadšenější, kdybych viděla tvůj neurotickej zadek. Pak bych tě do něj mohla nakopat sama,“ řekla Rebecca.
„Za co přesně bys mi teď nechtěla nakopat?“ Zeptal se Bill.
„Za to, jak jsi naprosto ušlechtilej a musel si se nahlásit na policii, a teď jsi bůhví kde,“ odpověděla Rebecca bez zaváhání. „Předpokládám, že mi neřekneš, kde jsi?“
„To nemůžu. Vrah by mohl odposlouchávat tvůj telefon, což je další důvod, proč používám telefonní budku. Ty se nedaj vystopovat jinak než přes dispečink 911,“ řekl Bill.
„Zapomněla jsem, že jsi technickej maniak,“ řekla Rebecca. „Tak co, líbí se ti někdo na tom tvým novým místě?“ Zeptala se Rebecca a Billovi došlo, že je teď nejspíš na hlasitém odposlechu.
„Jo, ale nemyslím si, že je ten zájem oboustrannej,“ řekl Bill.
„Proč ne, zlatíčko?“ Zeptala se Hannah, což potvrdilo jeho podezření; byl na hlasitém odposlechu. Byl rád, že je tak pozdě, protože to znamenalo kolem méně lidí, kteří by si všimli, že nový cizinec telefonuje, čímž se zmenšila i pravděpodobnost, že se to dozví šerif.
„Myslím, že tohle město je až příliš malý a konzervativní na to, aby v něm byli nějací gayové. Navíc to není zrovna můj typ,“ řekl Bill.
„Dobře, ale třeba se ti konečně dostane toho úžasnýho zacházení, který si zasloužíš. Tvůj typ tě buď zmlátí, oškube, nebo tě bere jako samozřejmost, a ty, zlatíčko, si takový sračky nemusíš nechat líbit. Kromě toho jsem si jistá, že tam nějaký gayové jsou, ale nejspíš mají doma pěkně velký skříně,“ odsekla Rebecca.
„Já se nechci vázat. Pak bude těžký vrátit se domů, až tenhle celej průšvih skončí,“ řekl Bill.
„Vzdávám to, je to beznadějnej případ,“ řekla Rebecca, a Hannah se začala smát. Bill slyšel v pozadí hluk a zjistil, že jen těch pár minut v budce v něm vyvolalo menší stesk po domově, než celé jeho přání a touha po New Yorku, která byla tak nutkavá, že ji skoro cítil na jazyku. Ne doslova vzhledem k tomu, že ve skutečnosti nejspíš chutnal dost odporně, a navíc by nastartoval Billovo OCD.
„Zní to tam opravdu klidně. Jak si zvykáš?“ Zeptala se Hannah.
„Moc dobře ne. Nemůžu spát, protože je tu v noci moc ticho, i když prší. Od tý doby, co jsem tady, jsem neslyšel jediný klakson auta. A ani nemůžu chodit běhat, protože je tu příliš řídkej a čistej vzduch, takže se pořád k smrti nudím. Mám ale práci, která mě moc baví. Dělám to samý, co před tím, ale davy lidí jsou tu menší, a ne tak rozmanitý. Teď spíše nalívám panáky, než abych míchal koktejly jako před tím,“ odpověděl Bill. „Stýská se mi po New Yorku a po vás tak moc, že jsem měl pocit, že vybouchnu, jestli ihned nedostanu alespoň malej dotek domova.“
„V baru tě nahradil ten neschopnej kluk a během první hodiny jediným uklouznutím rozbil přes padesát skleniček s martini, a šéf ho nevyhodil,“ řekla Rebecca.
„Pamatuju si, že mě hned první den vyhodil dvakrát a za další hodinu si na to ani nevzpomněl. Našel mě v šatně a jen se zeptal, proč nejsem na place, takže hádám, že je mu to fuk,“ odpověděl Bill a s láskou na ten den vzpomínal.
„Pravdou je, že pro mě to bylo uspokojující,“ řekla Rebecca a zasmála se poté, co Bill slyšel, jak ji Hannah lehce plácla.
„Moje šéfka tady po mně ani nechtěla životopis. Zeptala se, jestli umím míchat drinky, zvládat davy lidí a jak se jmenuju. Prostě mě vzala, a to je další důvod, proč nemůžu nic dělat s tím, že se mi líbí ten kluk,“ odpověděl Bill.
„Jak to?“ Zeptala se Hannah zvědavě. Dívky už byly kompletně vzhůru a připravené na to, že Bill vyklopí, co má na srdci. Začínal si vzpomínat, proč je miluje. Vždycky tu pro něj byly bez ohledu na to, jak pozdě nebo směšný ten telefonát byl.
„Pracuju s ním,“ odpověděl Bill. Na druhé straně linky se ozval smích, který přesně čekal.
„Typický Billy; zamiloval se do chlapa, se kterým pracuje,“ řekla Hannah přes chichotání.
„Jsem moc rád, že jsem tě pobavil,“ řekl Bill, ale usmíval se a byl si jistý, že ony ten úsměv v jeho hlase slyší.
„Zbývají dvě minuty. Vložte do automatu další mince, prosím,“ přerušil jejich rozhovor mechanický hlas.
„Pořád nemůžu uvěřit, že jsi použil telefonní budku. Nejsou náhodou plný bakterií a tělesných tekutin jinejch lidí?“ Dobírala si ho Rebecca.
„Jo, a i když jsem ho důkladně otřel, stejně se musím hodně ovládat, když ho držím takhle blízko u obličeje, ale musel jsem s váma mluvit. Byla to otázka života a smrti,“ řekl Bill dramaticky a vložil další mince. Ještě nebyl připravený hovor ukončit.
„Kolik máš ještě drobnejch?“ Zeptala se Hannah.
„Dost. Ale měl bych se vrátit dřív, než bude svítat, jinak mě uvidí půlka města, jak telefonuju, a dostane se to k šerifovi. A hádám, že by mi asi neprošlo říct, že jsem si v šest ráno objednával pizzu,“ řekl Bill.
„Bože, mám pocit, že jsme nestihli absolutně nic probrat,“ řekla Hannah a zněla smutně.
„Znovu vám zavolám. Možná se z toho stane můj zvyk,“ odpověděl Bill a také se cítil smutný. Chtěl jim toho ještě tolik říct a zeptat se jich. „Hlavně se beze mě nesmíte vzít.“
„Pochybuju, že New York ten zákon v dohledné době přijme, takže si myslím, že toho se nemusíš bát,“ řekla Rebecca a znělo to, jako by se usmívala.
„Než budu muset jít, řekněte mi aspoň, jak se máte,“ řekl Bill, aniž by měl v plánu odejít bez pikantností z jejich života.
„No, povýšili mě, takže teď dělám manažerku v té krásné malé veganské kavárně,“ řekla Hannah. Pracovala v kavárně asi blok od jejich bytu a dva bloky od Billova. Všichni tři tam často společně obědvali, protože to naprosto vyhovovalo Billově touze po zdravém obědě a měli tam opravdu dobré espresso. Hannah byla veganka, takže to bylo přesně pro ni, a Rebecca brala cokoliv, co bylo jídlo.
„To je skvělý! Takže to znamená, že konečně vyhodili to prase, Johnnyho?“ Zeptal se Bill.
„S tím prasetem Johnnym jsi chodil,“ připomněla mu Rebecca.
„Ne, jednou jsem s ním spal, a to jen proto, že jsem si myslel, že má velký péro. Jenže pak jsem přišel na to, že je to jen ‚boule‘, jen nějaká falešná součástka, kterou si koupil na internetu. Skoro jsem se s ním nevyspal, když jsem to zjistil,“ odpověděl Bill a Rebecca umírala smíchy. Tahle historka ji nikdy nepřestala bavit a Bill zavrtěl hlavou. Jeho kamarádky byly opravdu bláznivé. Možná proto si tak dobře rozuměli.
„Povýšili ho na regionálního manažera. Což je na nic, protože ho povýšili, ale má to i světlou stránku, protože ho jako regionálního manažera aspoň nevídám, je pořád pryč,“ řekla Hannah a také zněla pobaveně, nejspíš kvůli výlevům své přítelkyně než samotnou historkou. Neustále Billovi a Rebecce říkala, že jsou blázni.
„Což znamená, že je její zadek zase jen můj,“ řekla Rebecca a donutila Billa se zasmát. Opravdu se teď cítil mnohem lépe. Byl rád, že zavolal, i když to bylo proti pravidlům. Bylo mu to jedno; přesně tohle potřeboval, a také věděl, že to potřebovaly i ony, aby se ujistily, že je v pořádku.
Byla to výhra pro všechny zúčastněné a on díky tomuto rozhovoru mohl na pár dní zahnat stesk po domově. Nakonec utratil všechny drobné, než nasedl zpátky do auta a vydal se domů. Padl do postele a jen co slunce vykouklo nad obzor, okamžitě usnul.
autor: Starling011
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
