autor: AshesPashes
„Bille, nech všeho, co děláš, mám pro tebe potenciálního klienta,“ řekla Natalie ve chvíli, kdy její nejlepší přítel Bill zvedl telefon.
„Super! Řekni mi o tom víc.“ Bill si sedl ke stolu a vzal si tužku a blok, aby si udělal poznámky.
„Je to novej nájemník tady v budově. Dvě ložnice, kancelář a obytná jídelna. Chce někoho, kdo by mu zařídil celej byt.“
Billovy oči se rozšířily. Stále ještě rozjížděl své studio interiérového designu a pracoval hlavně na základě doporučení. Doporučení od nájemníka z Trimain Building by mu rozhodně pomohlo nastartovat kariéru, nemluvě o penězích, které by dostal.
„Tak kdo je ten nový nájemník, který si chce nechat vyšperkovat celej byt?“
„Tom Trümper.“
Bill zamyšleně přimhouřil oči a snažil se vzpomenout, kde to jméno slyšel, ale nemohl si vzpomenout na podrobnosti. Popadl ze stolu tablet a vygooglil si to jméno. S překvapením zjistil, že tento nový nájemník má vlastní stránku na Wikipedii.
„Tom Trümper, narozený 1. září, je designér a tvůrce nejprodávanější videohry z pohledu první osoby Deadly Aim,“ přečetl Bill nahlas. „To myslíš vážně?! Tenhle chlap potřebuje někoho na design bytu?“
Bill se vrátil na hlavní stránku Googlu a kliknul na obrázky. Ten muž byl nádherný. Billa zaujaly zejména obrázky Toma na nějaké jachtě, bez trička. A i na blondýnku v bikinách, která stála před ním, byl velmi hezký pohled. Bill se označoval za pansexuála. Zajímal se o člověka pro jeho nitro, ne pro jeho zevnějšek. Bral jakéhokoli člověka a to, jak se rozhodl identifikovat. Nejdůležitější byly jeho kvality, ne jeho sexuální orientace nebo genitálie.
„Není sexy?“ Zeptala se Natalie do sluchátka.
„Neuvěřitelně. Já tu práci beru. Ani mi nemusí platit.“
Natalie se zasmála. „Oh, věř mi, že on si to může dovolit. Řekla bych ti, kolik ty byty tady stojí, kdyby mě za to nevyhodili. Každopádně chce, abys zavolal jeho sekretářce a domluvili jste společně schůzku na konzultaci. Počkej, nadiktuju ti číslo.“
Bill si číslo zapsal a slíbil, že zítra sekretářce zavolá. Dál procházel informace, které mu o Tomu Trümperovi poskytly google a Wikipedie, a začal přehodnocovat svou ochotu mu pomoci. Tom vypadal jako takový ten mužný typ chlapa. Pokud chtěl mít na zdi připevněné zvířecí hlavy, Bill byl mimo hru. Muži jako Tom obvykle nebyli ochotní měnit svůj styl nebo akceptovat cizí návrhy. Pokud byl Tom pevně rozhodnutý, mohl si rovnou najmout osobního nákupčího nebo asistenta, který by všechnu práci udělal za něj.
Bill si v duchu vynadal. Lidé měli vůči němu vždycky předsudky, a to jim stačil jeden jediný pohled. Nebylo fér, aby on dělal to samé. Prostě půjde dovnitř, promluví si s Tomem, a pak se rozhodne, zda mu může nějak pomoci, nebo ne.
***
Tom spěchal z kanceláře kolem stolu své sekretářky.
„Tome?“
„Ano, Hannah, co se děje?“ Otočil se prudce Tom. Spěchal. Kluci dole našli díru v zápletce Tomovy nejnovější hry. Byl to jeho druhý debut a lidé očekávali velké věci. Kdyby tahle hra selhala, mohlo by to zničit jeho kariéru stejně rychle, jako začala. Musel tam okamžitě jít a pomoct vyžehlit všechny nedostatky.
„Ve dvě máte schůzku s designérem ve vašem novém bytě.“
„Ano, ano, nezapomněl jsem. Cestou dolů si nastavím upomínku. Do té doby budu dole.“
Tom se vyřítil z kanceláře k výtahům a opravdu doufal, že vyřeší poslední problémy se zápletkou pro tuto novou hru.
***
Tom se nikdy nestyděl požádat o pomoc, ale v tomto případě se styděl, že ji potřebuje. Byl to jeho byt, důkaz, který měl ukázat, že není jen rychlokvaška. Měl by dokázat udělat svůj vlastní návrh, ale pokud nechtěl, aby to skončilo katastrofálně, bylo opravdu nejlepší řešení nechat si byt zařídit od někoho.
Tom se vřítil do budovy. Nebyl tam už tři dny od chvíle, kdy podepsal smlouvu poté, co mu Natálie byt ukázala. Schůzka byla domluvena co nejdříve a teď byl tady. Tom vešel do bytu a naťukal svůj kód. Rozhlédl se po vstupní hale a velkém obývacím pokoji a usmál se. Tohle bylo přesně to, o čem celý život snil. Jen ho nikdy nenapadlo, že by se mohl tenhle jeho sen stát skutečností.
Když se Tom znovu rozhlédl, interkom ve vstupní hale zapípal.
„Přišel za vámi Bill Kaulitz. Říká, že je interiérový designér,“ řekl do telefonu muž na recepci.
Tom se poškrábal na hlavě. Netušil, jak se ten designér jmenuje, natož aby věděl, že je to muž. „Jistě, pošlete ho hned nahoru,“ řekl Tom do sluchátka a stiskl tlačítko.
O několik minut později se ozvalo rázné zaklepání na dveře. Tom je otevřel a našel za nimi člověka, o němž předpokládal, že je Bill Kaulitz. Byl to vysoký muž, přinejmenším stejně vysoký jako on sám. Měl na sobě černé kalhoty s lehce rozšířenými nohavicemi. Pod černým koženým kabátem, který měl muž na sobě, viděl Tom bílou košili. Tom byl trochu vedle, když se ozval hlas doprovázený nataženou rukou směrem k němu.
„Já jsem Bill Kaulitz, vy musíte být Tom Trümper.“
„Ano, to jsem. Děkuji, že jste souhlasil, že se se mnou sejdete,“ řekl Tom a znovu se uklidnil a podal Billovi ruku. Prohlížel si ho a doufal, že si toho Bill nevšiml. „Pojďte prosím dál.“
Bill se při vstupu maličko usmál a přemýšlel, jestli přečetl Tomův pohled správně. Bill si to vysvětlil jako pouhou zvědavost. Rozhodl se, že dnes trochu umírní svůj vzhled, vynechal kouřové líčení a upnuté kalhoty a zvolil trochu konzervativnější vzhled. Pokud Toma správně přečetl na základě toho, co se dozvěděl z internetu, Tomovi by se jeho androgynnější vzhled nejspíše moc nelíbil. Což byla opravdu škoda, protože Natalie měla pravdu, Tom vypadal naživo ještě lépe.
Tomovy hnědé oči byly intenzivní, ale rošťácké, a byl stejně vysoký jako Bill. Jeho postava byla dokonalá a Bill se musel ovládat, aby nenatáhl ruku a nedotkl se dredů zapletených v Tomových rozpuštěných vlasech. Bill cítil lehký nádech Tomovy kolínské, která patřila k jeho oblíbeným. Bill se rozhlédl po bytě a snažil se představit si jednotlivé místnosti, které odsud viděl.
„Takže Natalie mi říkala, že potřebujete zařídit celý byt.“
„Přesně tak.“
„Máte nějakou představu, co by se vám v jaké místnosti mohlo líbit? Máte nějaké kousky nábytku, které chcete, abych zakomponoval?“ Zeptal se Bill a otočil se zpátky k Tomovi. Z velké tašky, kterou měl přes rameno, vytáhl tablet. Byl plný vzorkovníků se vším možným, od vzorků koberců a tapet až po nábytek, který se dal objednat v předních designových obchodech.
„Ne, nic takového. Všechen nábytek je ještě z dob, kdy jsem byl na střední. Nikdy jsem neměl čas ani chuť hledat nějaký lepší. Vlastně bych ani nevěděl, kde začít.“
„Dobře, jsou nějaká barevná schémata, která chcete použít, nebo naopak nějaká, která byste nechtěl?“
„No nic moc světlého, hlavně v ložnici. Chci, aby byla uklidňující. Chci si tam odpočinout po dlouhém dni v práci.“ Tom se rozhlédl po obývacím pokoji a představil si, jak tam po práci s pivem hraje nejnovější verzi hry, kterou on a jeho společnost vytvářeli. „Kůže v obývacím pokoji; a budu potřebovat velkou televizi, ale kdybyste našel způsob, jak ji schovat, bylo by to úžasné.“
Bill si udělal několik poznámek do tabletu. Vtom začal Tomovi v kapse hlasitě zvonit telefon. Vylovil ho a podíval se na jméno volajícího.
„Moc se omlouvám, ale tohle musím vzít.“
„To je v pořádku, můžu se rozhlédnout po ostatních místnostech?“
„Samozřejmě,“ řekl Tom, než se otočil k Billovi zády a ten se vydal prozkoumat další pokoje.
Bill vytáhl z velké tašky digitální laserové měřicí zařízení a odložil všechny ostatní věci. Přiložil laser ke zdi a změřil jím jednotlivé místnosti. Rozměry zadal do programu na svém tabletu, který měl vytvořit 3D plán bytu. Bill opustil ložnici a zamířil k jídelně v kuchyni. Byl tam servírovací pult se třemi stoličkami s vysokými opěradly úhledně umístěnými na druhé straně. Bylo to jediné místo k sezení v nezařízeném bytě. Bill uviděl Toma, jak sedí u jedné ze židlí a horečně si čmárá poznámky do malého notýsku, zatímco stále s někým telefonuje.
Bill se posadil na židli na druhém konci a nechal mezi nimi prázdné místo. Zatímco čekal, až Tom ukončí hovor, pracoval na rychlé maketě toho, co by mohl s bytem udělat, a generoval barevná schémata a možnosti nábytku z digitálních kopií katalogů, které nosil v tašce.
Tom vypnul telefon a zapsal si ještě pár věcí do poznámkového bloku, než ho zavřel a podíval se na Billa.
„Omlouvám se, jen nějaké problémy s vývojem mé hry. Máme plné ruce práce, abychom to vyřešili.“
„To je v pořádku, alespoň jsem měl čas vyměřit místnosti a vytvořit nějaké návrhy, jak by to mohlo vypadat.“
Bill položil svůj tablet mezi ně a ukázal Tomovi, na čem pracoval. Tom vklouzl na prázdnou židli a přiblížil se k němu, zatímco koukal do tabletu.
„To je co?“ řekl Tom při pohledu na 3D model svého bytu a rukou se lehce dotkl Billovy, když posunul tablet tak, aby byl přímo před ním. „Tohle vypadá jako něco, co bychom mohli použít pro nějakou naši videohru.“
„Vy vytváříte videohry, a přitom si děláte poznámky tužkou na papír, a ne digitálně?“
„Svoje myšlenky dokážu rychleji napsat na papír, než je dostat do přístroje. Když potřebuju něco nakreslit, můžu to napsat přímo na stránku a nemusím se bát, že by se něco rozbilo nebo špatně uložilo. Kopii budu mít přímo tady.“ Tom se poplácal po vnitřní kapse své kožené bundy.
„Jo, pokud to neztratíte.“
„No, to je fakt, ale ještě jsem nikdy nic z toho neztratil.“ Tom zaklepal klouby prstů o pult před sebou.
„To je umakart, ne dřevo.“
„Je to umakart, ale je tam i nějaké dřevo, ne?“ Zasmál se Tom.
Bill si nemohl pomoct a úsměv mu opětoval. Tom měl nádherný úsměv, vřelý a přívětivý s náznakem šibalství v očích. Bill se k němu naklonil a ani si to neuvědomil.
„Jsem si docela jistý, že ne.“
Tom pokrčil rameny a podíval se zpátky na Billův tablet.
„Chtěl byste projít těch pár věcí, které jsem dal dohromady teď, nebo to bude lepší udělat jindy? Mám s sebou i vzorníky. Jestli máte čas, mohli bychom začít vybírat věci a rovnou je objednávat.“
Tom znovu zkontroloval čas. Byl tam s Billem už skoro hodinu a neodkladné záležitosti v kanceláři opravdu nutně volaly po jeho pozornosti.
„Můžeme ty věci projít teď? Udělám si alespoň představu o tom, co si o tom myslíte, a pak se na to můžeme vrhnout. Je ale možné, že to budeme muset na chvíli odložit.“
„Tak jdeme na to. Zatím mám nějaké nápady na barvy a nábytek. Změřil jsem všechny místnosti, takže tohle je přesné měřítko.“
„Jak jste je sám změřil? Není na to snad potřeba někoho dalšího, kdo by držel metr?“
„Mám digitální laserový měřič, jen ho přiložím na zeď a on mi řekne výšku nebo délku. Dokonce jsem dokázal změřit výšku od podlahy ke stropu. Je to velmi přesné, takže se obejdu i bez metru. Dává mi to lepší představu, pokud potřebuju koupit nábytek do prostoru.“
Tom byl ohromen Billovou vynalézavostí a pozorně sledoval, jak Bill vysvětluje své nápady, často zvedal oči od tabletu, aby sledoval, jak se Billovy rty při řeči pohybují. Toma potěšilo, že barvy jsou teplé a příjemné, aniž by byly okázalé. Zejména ložnice měla šedé stěny s červeným akcentem za postelí. Toma by nikdy nenapadlo dát kamkoli v domě červenou, ale to, co Bill vymyslel, se mu opravdu líbilo. Působilo to moderně, ale zároveň to vypadalo jako domov, ve kterém se dá žít.
„Říkám ano na všechno. Řekněte mi cenu, a já vypíšu šeky,“ řekl Tom rozhodně, vzal mobil a strčil si ho do náprsní kapsy k poznámkovému bloku.
„Ale ještě jste si nevybral nábytek.“
„Věci, které máte ve svém modelu, jsou fajn, kupte je. Všechny. Nechte to všechno dovézt. Zařizování a dekorace uděláte vy, správně?“
„No ano, ale neviděl jste žádný z nábytků, které jsou v katalozích, třeba tam najdeme něco, co se vám bude líbit víc. Nebo je třeba na tom modelu něco, co se vám až tak úplně nelíbí.“ Bill byl ohromen. Ještě nikdy se mu nestalo, aby mu klient dal takhle volnou ruku.
„Líbí se mi všechny ty věci. Přesně to jsem chtěl, aniž bych věděl, co chci. Udělejte to. Dám ván kód k bytu a na recepci jim dám vědět, že se tu budete objevovat, a taky že sem budou chodit všechny ty věci. Teď vám vypíšu šek, abyste mohl začít nakupovat, nebo možná bude jednodušší použít kreditní kartu.“
Tom zalovil v peněžence a Billovi se zatočila hlava. Ještě nikdy neměl klienta, pro kterého by bylo tak snadné něco navrhnout. Dokonce i Natalie měla pár připomínek a přání, když jí navrhoval malý byt v domě.
Tom podal Billovi kreditní kartu. „Cestou zpátky do kanceláře zavolám do banky, aby věděli, že ji používáte. Tak si ji vezměte.“
„Ehm, dobře,“ řekl Bill stále překvapeně, ale kartu si od něj vzal.
„Jak dlouho myslíte, že bude trvat, než se budu moct nastěhovat?“ Zeptal se Tom.
„Asi tak dva týdny. Malíře tu můžu mít za den nebo dva.“
„Perfektní. Zůstaňte v kontaktu a průběžně mě informujte, jak práce pokračují. Kdybyste něco potřeboval nebo kdyby se vyskytl nějaký problém s kartou, prostě mi neváhejte zavolat.“
Tom mu podal vizitku a na zadní stranu napsal kód dveří. Podal Billovi ruku, aby mu s ní znovu potřásl.
„Bylo mi potěšením vás poznat,“ řekl Tom a díval se Billovi přímo do očí.
Bill by přísahal, že viděl, jak se Tomův jazyk krátce dotkl kovového kroužku v koutku jeho rtu, ale nebyl si tím stoprocentně jistý.
Tom pustil Billovu ruku a naposledy na něj kývl, než zamířil ke dveřím.
Bill stále stál ve dveřích, když Tom vklouzl do výtahu. „Jsem si jistý, že jsem s vámi v dobrých rukách,“ řekl Tom, když stiskl tlačítko, aby zavřel dveře.
autor: AshesPashes
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
