autor: Starling011
Panika
Bill se později toho dne probudil, a navzdory náročné noci se cítil odpočatý a svěží jako už dlouho ne. Udělal si konvici kávy a vzpomínal na těch několik nádherných hodin, které strávil po telefonu se svými dvěma nejdražšími kamarádkami. Přistihl se, že jeho myšlenky zabloudily k dredařovi, se kterým pracoval, a nemohl si pomoct, ale zajímal ho ještě víc. Přemýšlel, jestli by přece jen neměl poslechnout Jackovu a Rebeccy radu a opravdu Toma lépe poznat. Nikdy by se přece nedozvěděl, co by se mohlo stát, kdyby ho nepoznal.
Snažil se vypnout mozek, když usrkával horký nápoj, a zamířil pro noviny, když uslyšel, jak bouchly o dveře. Roznašeč novin měl opravdu přesnou mušku. V novinách nebylo nic zajímavého, a jelikož měl předtím co na práci, nikdy je pořádně nečetl.
Jakmile projel titulní stranu, na které nebylo nic zajímavějšího než zpráva o školní soutěži v kreslení křídou na chodník, hodil je do koše, než si vypláchl hrnek a šel se nahoru převléknout. Když se vrátil dolů, popadl své výtvarné potřeby a vyšel na širokou zadní verandu. Zahlédl souseda s kozami, a tak se posadil na židli a začal ten výjev kreslit.
Pod jeho rychlými a jemnými tahy kresba rychle ožila. Nikdy předtím nekreslil hospodářská zvířata, ale zjistil, že kozy vypadají velmi realisticky. Byl tak zabraný do kreslení, že si ani nevšiml, že se k němu někdo blíží, dokud nebyl přímo u plotu.
„Nechce se mi věřit, že tě v LA nikdy nepřepadli. Jsi naprosto nepozornej,“ řekl známý hlas, což Billa přimělo nadskočit a udělat na papíře dlouhou tmavou zubatou čáru.
„Kruci,“ zaklel si pod nosem, vzhlédl a odhrnul si z obličeje pár pramínků vlasů, které mu kvůli lehkému větříku nejspíš vyklouzly z culíku.
„Nechtěl jsem tě vyděsit,“ řekl Tom a opřel se o hrubé dřevo plotu.
„Co tady děláš?“ Zeptal se Bill, odložil skicák a tužku a přešel k plotu. Chtěl se o něj opřít jako Tom, ale pak si to rozmyslel. Musel by se potom osprchovat. Navíc kdyby si z toho hrubého dřeva zadřel třísku, musel by ji vytáhnout, vydezinfikovat si ruku, a pak se osprchovat. Na všechnu tu práci neměl náladu, a tak se tomu špinavému plotu vyhnul úplně.
„Ty kozy jsou manžela Lucy. Viděl jsem tě sedět na verandě úplně samotnýho, tak mě napadlo, že se půjdu podívat, co vyvádíš. A Lucy mi taky řekla, že bych se tě měl zeptat, jestli máš na večer nějaký plány, a pokud ne, jestli bys se mnou nešel na hudební festival, co se koná dole ve městě,“ řekl Tom a jeho úsměv se trochu rozšířil, když si všiml, že se Bill záměrně vyhýbá kontaktu s plotem. Bylo zábavné vidět tak sebevědomě vypadajícího muže, jako je Bill, jak se vyhýbá něčemu takovému, jako je plot, kvůli neviditelným bakteriím a špíně.
„Lucyin manžel má kozy?“ Zeptal se Bill překvapeně a Tom se tentokrát rozesmál.
„Jo, což znamená, že bys mi asi měl vydezinfikovat ruce, než mi pomůžeš přes tenhle plot,“ řekl Tom a natáhl k Billovi ruku. Bill se na ni podíval, jako by se ho snažila kousnout. Tom se jen dál usmíval; ten plot by dokázal bez problémů přeskočit sám, ale chtěl zjistit, jestli mu Bill ruku vážně nejdřív vydezinfikuje. Bill o tom chvíli sám se sebou debatoval, ale pak si všiml samolibého úsměvu na tváři druhého muže a výzvu přijal.
Skousl vlastní znechucení a spolkl své problémy, než se odhodlal chytit Toma za ruku a pomoci mu přes plot. Tomova ruka byla tvrdá, pevná, teplá a zabalená do Billovy, což způsobilo, že Bill zapomněl na všechny bakterie. Tom měl na rukou jizvy, pravděpodobně z dob, kdy se ho Lucy ujala a on jí pomáhal s kozami a mozoly, i když ty byly spíše od hraní na kytaru než od tvrdé práce. Byly také opálené a větší než Billovy, ale se stejně elegantními dlouhými prsty, jako se pyšnily jeho ruce.
Navzdory své fascinaci Tomovýma rukama a chvilkovému výpadku OCD pustil jeho ruku hned, jak byl za plotem.
„Tak co, půjdeš se mnou na ten hudební festival?“ Zeptal se Tom a rozhodl se, že už ohledně jeho OCD nebude tlačit na pilu. Bill očividně na něčem visel. Kromě toho s neurotickými lidmi mohla být legrace.
„Jak víš, že nemám jiný plány?“ Zeptal se Bill a zamířil zpátky k domu, přičemž gestem naznačil Tomovi, aby ho následoval.
„No… říkal jsem si, že kromě strejdy tady nikoho neznáš, a i kdybys znal, nejspíš by na ten festival jel taky. Je to tady v okolí docela velká událost,“ řekl Tom a Bill se maličko ušklíbl, když mu hlavou prolétla zlá myšlenka: „Tohle je nejspíš vyvrcholení jejich společenskýho roku.“ Nahlas to ale neřekl, protože ve skutečnosti nechtěl Toma naštvat.
„Jasně,“ odpověděl Bill místo toho. Když vešli dovnitř, umyl si ruce a bylo mu jedno, co si Tom myslí. Kdyby si je neumyl, po zbytek dne by z toho šílel. Všechno mělo své hranice. Poté, co si umyl ruce, vytáhl láhev s vodou a plechovku limonády.
„Dáš si vodu, nebo limonádu?“
„Limonáda zní fajn,“ odpověděl Tom, a přitom se rozhlížel kolem sebe. Billův dům byl stejně hezký jako ten jeho, i když čistější. Právě se do něj nastěhoval, takže to mohlo být částečně tím, ale usoudil, že by tu bylo stejně čisto, i kdyby tu Bill bydlel rok. Zcela zjevně trpěl germafóbií, což znamenalo, že byl blázen do čistoty.
Bill mu podal plechovku a Tom byl rád, že to není nic light nebo něco nechutného jako Dr. Pepper.
***
„Díky za odvoz. Pravděpodobně bych se ztratil, kdybych to měl hledat sám,“ řekl Bill později toho dne v Tomově autě. I podle svých obvyklých měřítek byl stále ne úplně dostatečně vhodně oblečený, ale dnes večer si vzal něco trochu hezčího, co stále perfektně spadalo do kategorie vhodné.
„Tohle není zas tak velký město. Je docela těžký se tu ztratit,“ řekl Tom. „Nemáš problém s davem lidí nebo tak něco?“
„Jak velkej dav to může být?“ Zeptal se Bill a Tom se usmál.
„Jen zjišťuju, kam až tvoje neuróza sahá,“ škádlil ho Tom. Chvíli se toho bál, ale Bill měl pravdu; když žil v Los Angeles, jakýkoli dav tady mu musel připadat naprosto bezvýznamný.
„Jdi někam,“ opáčil Bill a zkřížil ruce na své hubené hrudi. Tom poznal, že uražení jen předstírá, a tak se natáhl a dloubl Billa do boku. Ten nadskočil, vypískl a uhnul před Tomovými prsty. „Jsi idiot.“
„A s tebou je sranda,“ řekl Tom a Bill se znovu zamračil, ale nechal toho, když zastavili u jednoho z domů ve městě.
„Neříkej mi, že je ten festival v tomhle domě, protože na ten dvůr ani náhodou nevkročím,“ řekl Bill znechuceně, když sledoval dvorek plný plevele.
„Já taky ne, jenom tu vyzvednem kámoše. Jsou to sice flákači, ale taky dobří kluci,“ řekl Tom a dvakrát za sebou rychle zatroubil. Na chodník vyšli dva kluci; jeden měl dlouhé hnědé vlasy a byl urostlý, ale nižší než Bill i Tom. Měl na sobě upnuté tričko, jaké by si na sebe vzal Bill v New Yorku, ale volnější džíny, jaké měl na sobě teď.
Bill se maličko naštval; Jack mu řekl, že nesmí nosit upnutá trička a rozpuštěné vlasy. Druhý muž byl menší než brunet a měl krátké blond vlasy. Na sobě měl volné tričko, pod kterým i tak Bill viděl jeho svaly, a cargo kraťasy.
„Velmi osobité,“ řekl Bill a Tom se ušklíbl.
„Určitě ne tak osobité, jako jsou tvoji kamarádi,“ prohlásil Tom. S tím Bill nemohl argumentovat; Rebecca a Hannah byly dost osobité. Pokrčil rameny právě ve chvíli, kdy oba muži nastoupili dozadu.
„Neseděl jsem vzadu snad od devátý třídy,“ řekl brunet. „Já jsem Georg,“ nabídl Billovi ruku.
„Will,“ odpověděl Bill, ale ruku nepřijal. Vypadala zpoceně a umaštěně, ale Georg nevypadal, že by se urazil. Jen poplácal Billa po rameni a ten sebou trhl.
„Já jsem Gustav,“ řekl blonďák a zdálo se, že zachytil Billovu nechuť nechat na sebe sahat jiné lidi, protože mu ruku nepodal.
„Těší mě,“ řekl Bill, když se oba připoutali a Tom se odlepil od obrubníku. Odtud už to bylo na náměstí v centru města, kde se festival konal, jen kousek. Bylo tam celkem plno, ale z toho, co viděl, mohl říct, že všichni byli oblečeni v kovbojských kloboucích, vysokých botách a džínách. Tohle očividně nebylo předávání hudebních cen MTV ani žádný hudební festival na náměstí Time Square.
„Vypadáš nějak mimo,“ poznamenal Georg, když Tom zaparkoval auto.
„Tak nějak jsem nečekal zrovna tohle,“ odpověděl Bill, čímž rozesmál Toma.
„Promiň, asi jsem tě měl varovat. Když jsem říkal hudební festival, myslel jsem festival country hudby,“ dobíral si ho Tom a Bill nakrčil nos.
„Měl by sis zvyknout, že teď žiješ tady,“ řekl Georg a znovu poplácal Billa po rameni. Ten lehce ucukl, čehož si Georg nevšiml. Vstoupili do davu a našli si místa blízko pódia.
„Myslím, že to se mi nikdy nepovede,“ řekl Bill, když se Georg vzdálil.
„Takže, co je zač?“ Zeptal se Gustav Toma a sledoval, jak se Bill vyhýbá kontaktu s lidmi kolem sebe.
„Já nevím. Je hodně tajnůstkářskej. Po smrti rodičů se přestěhoval z LA a šerif je jeho strýc,“ odpověděl Tom.
„To vím. Ve městě snad není nikdo, kdo by tohle nevěděl,“ podotkl Gustav, když se Georg znovu objevil s pivem v červených plastových kelímcích. Jeden podal Gustavovi a druhý Billovi, který okamžitě vytáhl antibakteriální ubrousek a otřel okraj kelímku, než se napil. Georg nabídl jeden i Tomovi, který ale zavrtěl hlavou.
„Nezapomeň, že vás vezu domů,“ řekl Tom a Georg zavrtěl hlavou. Gustav byl příliš zaneprázdněn sledováním Billových podivných zvyků, než aby se vůbec zajímal o to, že jeho bratr jejich odvozu nabízí alkohol.
„Dřív jsi tak nudnej nebejval. Co se to s tebou stalo, Tommy?“ Zeptal se Georg. „Pamatuju si, jak jsme se uprostřed týdne opíjeli s holkama, a pak jsme stovkou jezdili po vedlejších silnicích.“
„Jo a byli jsme úplně blbí. Pořád nemůžu uvěřit, kolik vysokoškolaček bylo ochotnejch pařit se dvěma středoškoláky,“ řekl Tom.
„Jo, ale byl jsi opatrnej, takže…“ pokrčil Georg rameny a pořádně si lokl piva.
„Někdy si tak říkám, jak jsme se my dva mohli dožít víc než jednadvaceti,“ řekl Tom.
„Jsme moc hezcí na to, abychom umřeli,“ prohlásil Georg, čímž donutil Billa, kterého rozhovor zaujal hned po poznámce o jízdě stovkou, aby se ušklíbl. „Co je na tom k smíchu, krevetko?“
„Komu říkáš krevetko, hobite?“ Vrátil mu Bill zpátky a rozběhl se, když za ním Georg vyrazil. Tom se rozhodl, že by ho měli s Gustavem nejspíš následovat, jen aby měli jistotu, že Georg u Billa nevyvolá žádný záchvat paniky. Georg sotva udržel s Billem krok, ale chvilkami zaslechl jeho smích, což ho drželo na stopě.
Než k němu Georg doběhl, Bill už byl u auta a zamkl se v něm. „Podvodníku,“ obvinil ho Georg, zatímco Bill na něj vyplázl jazyk. Tom vybouchl smíchy, když uviděl Billa v zamčeném autě, jak se samolibě usmívá, zatímco Georg se opíral o sloup veřejného osvětlení o pár metrů dál, zíral a čekal na jakékoli znamení, že se Bill chystá vystoupit. „Přijdeš o festival,“ varoval ho Tom.
„Jak se dozvěděl o hobitovi? Vy dva jste jediní, kdo mi tak kdy říkal, a skončilo to na střední,“ řekl Georg. Gustav pokrčil rameny, také pobavený Billovou chytrostí.
„Já nevím. Pro tak vysoký lidi, jako jsme já s Billem, jsi vážně hobit,“ řekl Tom a zasmál se, když ho Georg udeřil do ramene. „No tak, vykašli se na to.“
„Ne,“ řekl Georg.
„Okay, tak ho nech, ať si myslí, že ses na to vykašlal a až přestane být ostražitej, jdi na to,“ řekl Tom a Georg se souhlasně usmál. Tom naznačil Billovi gestem, aby vystoupil z auta, a pak se vrátili na svá místa u pódia, právě když se akce rozjela.
„Užijte si show, lidi,“ řekl moderátor. To davu zjevně stačilo; když nastoupila první kapela, tleskal a jásal. Hlavní zpěvák přistoupil k mikrofonu a oznámil jejich jméno. Bill o nich nikdy neslyšel, což nebylo překvapivé vzhledem k tomu, že o country hudbě nevěděl vůbec nic.
„Tohle je pro místní kapely, aby o sobě daly vědět a možná se i proslavily. Pořádá to místní rozhlasová stanice, která vysílá po celém Wyomingu a Denveru,“ řekl Tom Billovi, když začali hrát. Bill si první polovinu show vlastně užíval.
„Jak se všichni máte?“ Zeptal se moderátor, což vyvolalo jásot davu. Poprvé od svého příjezdu se Bill skutečně bavil. Nemusel si lámat hlavu se svým lhaním, životem, který nechal za sebou, ani s tím, jaký udělá dojem. Prostě se jen poflakoval s dalšími třemi kluky, a to jen proto, aby si užili trochu zábavy. Samozřejmě k tomu mohlo přispět i pivo, které do něj Georg lil. Byl v příjemném alkoholovém oparu a přemýšlel o tom, jak krásný je západ slunce.
„A teď, všichni moji kovbojové a děvčata, máme pro vás malé překvapení. Místní klub střelců souhlasil, že pro nás uspořádá malou show. Nikdo se nebojte, jsou to vycvičení profesionálové, navíc kulky jsou skleněné,“ zašeptal scénicky poslední část a sklidil od publika kýžený smích. Sestoupil z pódia a nasměroval jejich pozornost k falešné ulici s rozestavěnými fasádami různých budov. Měly otevřená okna a za nimi nic nebylo.
Bylo to jeviště, jak si Bill uvědomil a stále se snažil přemýšlet skrz pivní mlhu. Neměl odpito tolik, aby byl imunní vůči lacinému vodnatému pivu, které tu měli. Na ulici vyšli dva muži oblečeni do starého westernového oblečení, v kožených kalhotách a s ostruhami. Jeden měl černý klobouk a druhý bílý. Bill hádal, že to definuje jejich roli. Žena oblečená v šatech, zástěře a čepci přímo ze starého západu věšela prádlo. Další žena obchodovala v obchodě s jiným mužem, který měl také bílý klobouk. Muž oblečený jako šerif seděl před vězeňskou budovou a kouřil.
Vedl nějaký proslov o tom, proč se chystají na přestřelku. Odstoupili od sebe a každý z nich položil ruku na svou zbraň. Dívali se na sebe a muž v bílém klobouku vytáhl zbraň jako první. Ozval se výstřel a muž v černém klobouku se chytil za nohu, zatímco všichni na jevišti křičeli a utíkali se schovat, kromě šerifa, který dál blaženě kouřil a nic netušil. Bill však nic z toho nevnímal. Jakmile se ozval výstřel, bleskově se vrátil k vraždě, které byl svědkem.
Jasně ji viděl, slyšel i cítil. Cítil, jak se mu hrudník svírá hrůzou, a najednou ho sevřely ruce a táhly ho pryč. Slyšel Tomův hlas, ale nedokázal porozumět slovům. Nebránil se těm rukám, jelikož se cítil velmi slabý a malátný. Ocitl se na chodníku mimo dav, ale stále měl pocit, že omdlí. Uvědomil si, že nejspíše vyděsil Jacka, když uviděl, jak tam šerif stojí a ustaraně se na něj dívá. Byli tam i Tom a Lucy, ale její manžel ne.
„Myslím, že je mi vážně špatně,“ zamumlal Bill a položil si zpocené čelo na studený chodník. Cítil se lépe, ale i tak několik minut zůstal takhle.
„Odvezu tě domů,“ řekl Jack, když Bill nejevil žádné známky pohybu. Bill se posadil a přikývl, cítil náhlou potřebu se osprchovat a něco vydrhnout.
„Díky, že jsi mě dneska vytáhl ven,“ řekl Bill, když mu Tom pomohl na nohy.
„Jo, žádnej problém. Mrzí mě, že tě ty zbraně tak rozhodily,“ řekl Tom a Bill pokrčil rameny. Lucy položila Tomovi ruku na rameno a zavedla ho zpátky do davu. Jack odvedl Billa k policejnímu vozu a odvezl ho zpátky do domu, kde se stále necítil jako doma.
autor: Starling011
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
