autor: Starling011
Seznamka
Bill pokračoval v metodickém utírání baru, zatímco Tom na druhé straně místnosti vytíral mezi stoly. Tom vzhlédl ve stejnou chvíli jako Bill, a když se jejich pohledy setkaly, Bill se opřel zády o lesklé dřevo baru a v tlumeném světle zrudl. Tom se usmál a vrátil se k vytírání. O chvíli později vešla Lucy se šerifem v závěsu. Šerif si sedl k baru, zatímco Lucy se šla dozadu převléknout.
„Kde jsi včera byl?“ Zeptal se šerif, když Bill hodil hadr do dřezu a začal srovnávat lahve.
„Jezdil jsem s Tomem na koni,“ řekl Bill, aniž by přemýšlel o svých slovech, než vyšla z jeho úst.
„Ty jsi jezdil na koni?“ Ušklíbl se šerif, když mu Bill natočil pivo.
„Jo a byl jsem v tom velmi dobrej,“ odpověděl Bill a posunul vychlazený půllitr po pultu. „Tom se cítil špatně, že jsem dostal ten záchvat paniky kvůli té střelbě z pistole včera.“
„Mmm… jo, to bylo ode mě nezodpovědný, že jsem tam přišel tak pozdě. Lucy mi řekla, že tě Tom vzal na festival a tam se vždycky v půlce dělá tahle přestřelka, a mně došlo, že tě to nejspíš vyděsí.“
„Až do tý části se zbraněmi jsem se bavil. Moc si toho nepamatuju, jen to, že jsem byl v koupelně a dal si horkou sprchu. To byla první opravdová věc, kterou si pamatuju a kterou jsem potom cítil,“ odpověděl Bill.
„Bille, prober se, brzo otevíráme. Běž pomoct Tomovi,“ řekla Lucy a vyšla zezadu.
„Jistě, madam,“ odpověděl Bill, zasalutoval a Lucy se usmála.
„Zlobivej kluk,“ řekla a plácla ho utěrkou přes zadek. „Dejte se do práce.“ Připravili bar tak, jak bylo potřeba, a pak otevřeli dveře, aby pustili dovnitř lidi. Šerif se většinu večera zdržoval u baru a Lucy mu neustále dolévala sklenici. Bill hádal, že šerif má s Lucy dohodu o neomezené konzumaci pití.
Tom a Bill zůstali u baru, když se Lucy podařilo přemluvit šerifa, aby s ní šel do zadní místnosti na jejich noční dovádění. „Jak to, že o tom její manžel neví, když zbytek města jo?“ Zeptal se Bill Toma, když nalívali drinky tak blízko u sebe, že se o sebe jejich lokty otřely.
„Nechce to vědět. Lucy byla na tohle město vždycky trochu divoká, ale její manžel prostě odmítá uvěřit, že by ho někdy dokázala podvést. Vzhledem k tomu, že se on, šerif a pár dalších chlapů pravidelně setkávaj na partičce pokeru, ho vlastně i chápu,“ řekl Tom. „Myslím, že je šťastnější ve sladký nevědomosti, a navíc se pořád milují, jen má na určitý věci šerifa.“
„Tomu se říká zvrácený uvažování. Co si dáte?“ Zeptal se Bill dalšího zákazníka.
„Vodku s tonikem, bez toniku,“ řekl muž a Bill se natáhl pro panáka a láhev čirého alkoholu. Podíval se na muže, aby po něm střelil svým vítězným úsměvem, protože Lucy mu prozradila, že má sex-appeal u obou pohlaví, takže by se měl snažit být co nejvíc okouzlující. Ať pijou, byla její přesná slova. Jeho úsměv ztuhl a láhev mu vyklouzla z prstů a rozbila se o jeho boty. Ani si toho nevšiml; tenhle muž byl velmi podobný tomu, který zastřelil tu ženu v uličce. Věnoval Billovi posměšný úsměv a udělal na něj gesto pistole.
„Jsi v pohodě?“ Zeptal se Tom, čímž Billa vytrhl ze šoku a přiměl ho uvědomit si, že ten muž před ním se střelci vůbec nepodobá. Opravdu by si měl někam zajít s hlavou.
„Jo, jen taková chvilková nešikovnost. Skočím pro smeták. Když tak na druhým konci baru je plná láhev vodky,“ odpověděl Bill. Vešel do šatny a opřel se o kachličkovou stěnu. Několikrát se zhluboka nadechl a sesunul se na podlahu. Po několika okamžicích se vzpamatoval a našel koště. Vrátil se do hlavní místnosti a zametl sklo.
Když uklízel podlahu, snažil se, aby se mu netřásly ruce. Život tady nebyl tak klidný, jak by si přál. Příliš mnoho stresujících okamžiků za příliš krátkou dobu a on by se zbláznil, kdyby toho vraha viděl za každým rohem, nebo v tomto případě na každém kroku.
***
Byl rád, když konečně zavřeli. Začali s Tomem zvedat židle, a zatímco byla Lucy otočená zády, Tom ho chytil za ruku. „Jsi vážně v pohodě?“ Zeptal se tichým hlasem.
„Jo, jsem,“ odpověděl Bill, ale vyhnul se dredařovu intenzivnímu pohledu.
„Jsi příšernej lhář,“ odpověděl Tom s lehčím tónem v hlase, čímž přiměl Billa k úsměvu.
„To už jsem párkrát slyšel, ale pořád se toho zlozvyku ne a ne zbavit. Možná ze mě uděláš čestnýho člověka,“ řekl Bill, a konečně pohlédl do tmavě hnědých očí, které se při změně tématu lehce zúžily, ale v jejich hloubce se skrýval zlý humor.
„To by mohlo trvat věky,“ řekl Tom a Bill se ušklíbl. Tom ho chytil za zátylek a políbil ho. Bill byl rád, že Tom umí dobře líbat; žádné nedbalé šmátrání nebo nechutné mrskání jazykem. Ani neslintal všude kolem a Bill si byl jistý, že kdyby líbal špatně, rychle by se probral ze zamilovanosti, do které spadl od chvíle, kdy se sem přestěhoval. Také se nesnažil Billa donutit k francouzáku, jelikož nejspíš chápal, že s jeho OCD by mu to nebylo moc příjemné.
„No to mě podrž! Jack mi neřekl, že jsi na kluky jako tady náš mladý Tom,“ vyhrkla Lucy, čímž rozplynula opar pocitů, která muže obklopovala. Odtáhli se od sebe, Bill zrudl a přemýšlel, jak dlouho je Lucy pozorovala, zatímco se dotkl prsty místečka na rtu, po kterém mu přejel Tom zuby, když oba nadskočili kvůli Lucyinu výkřiku.
„To jako vážně?“ Zeptal se Tom, když Bill odvrátil hořící tvář od baru ke stolu vedle nich.
„Jen nazývám věci pravými jmény. Je to tajemství, nebo to můžu říct Jackovi a manželovi?“ Zeptala se Lucy a Bill se usmál. Vždycky se našel někdo, kdo všechno bral s nadhledem, a on měl rád pohodové lidi, kteří zastávali názor: „Je to tvůj život, tak si ho žij podle sebe.“
„Lucy, mohla bys být aspoň jednou trochu míň divná, prosím?“ Zeptal se Tom, když se Bill vrátil ke zvedání židlí a utírání stolů.
„Víš, že to není můj styl, Tommy,“ řekla Lucy s rychlým mrknutím a Bill se ušklíbl. Připomněla mu jeho matku a jeho dvě kamarádky z New Yorku. Hannah a Rebecca mu chyběly, i po tom telefonátu, ale s příslibem, že budou další, to zvládal snáz.
„Tak co ty, zpíváš?“ Promluvila Lucy k Billovi a zřejmě prozatím vzdala téma líbání.
„Cože?“ Zeptal se Bill, protože tuhle otázku nečekal.
„Umíš zpívat?“ Zeptala se Lucy znovu.
„Moje sprcha je skvělý publikum,“ odpověděl Bill s vážnou tváří a vážným tónem. Tom, který stál za ním, kde zametal rozbité sklo, špínu a v některých případech i zuby, si odfrkl.
„Takže pro lidi nezpíváš?“ Zeptala se.
„Jednou jsem hrál dýni v divadelní hře. Měl jsem zpívat veselou dýňovou písničku. Podíval jsem se na všechny ty lidi, kteří na mě zírali, a pak už jsem jenom zíral do tváře ustaranýho doktora, zatímco jsem ležel na nosítkách. Tím skončila moje pěvecká kariéra,“ řekl Bill a Tom bojoval se smíchem nad Billovým obličejem, tónem hlasu i příběhem. Opíral se o koště a zíral na něj. „Proč se ptáš?“
„Ve čtvrtek tu míváme karaoke večery. Jde to líp, když na úvod a závěr zazpívá někdo dobrej a hezkej. Všichni jsou pak víc v pohodě,“ řekla Lucy.
„Chápu… Ale ne, to se nestane,“ řekl Bill. A když se za jejich zády ozvala rána, oba se podívali na Toma ležícího na podlaze.
„Tohle jsem chtěl udělat,“ řekl Tom a tentokrát se rozesmál Bill. „No tak, pomoz mi na nohy.“
„Ani náhodou. Vím, že to zvládneš, takže se zvedni sám, koňáku,“ škádlil ho Bill a Tom se na něj zamračil, když mu Bill věnoval svůj nevinný úsměv.
„Spratek,“ zamumlal Tom, když vyskočil na nohy a zametl podlahu.
„Uvidíme se zítra, kluci,“ zavolala Lucy, když si šli do zadní místnosti pro věci.
„Můžu ti něco ukázat?“ Zeptal se Tom a sledoval, jak si Bill rozčesává vlasy, než si je znovu sepnul.
„Nebudu muset křičet znásilnění?“ Zeptal se Bill a při Tomově tónu zvedl propíchnuté obočí. Bill si dnes večer kvůli práci nechal v obočí banánek. Bylo to dost nenápadné i bez zbytku jeho stylu, který by se k tomu hodil.
„Nebude to znásilnění, když zakřičím překvapení. Navíc… není to nic takovýho,“ odpověděl Tom.
„Fajn,“ řekl Bill a sepnul si vlasy.
„Můžeš pro mě něco udělat?“ Zeptal se Tom a přitáhl si ty hluboké a dost často tajnůstkářské hnědé oči zpátky k obličeji. „Nech si ty vlasy rozpuštěný.“
***
„Jak jsi tohle místo objevil?“ Zeptal se Bill, když seděli na kapotě Tomova auta. Byli na kopci, z něhož byl výhled na celé město, a soustředěně pozorovali východ slunce před nimi.
„Když jsem chodil na střední, byl to ‚muchlovací kopec‘,“ odpověděl Tom.
„Nech mě hádat, ty a tví kámoši jste sem chodili, že?“ Zeptal se Bill, ale ne naštvaně.
„Vlastně jsem sem jezdil sám kvůli výhledu. Jsi první člověk, kterýho jsem sem kdy vzal. I přes to, o čem jsme se včera s Georgem bavili, jsem byl na střední samotář. Oni byli a vždycky budou moji jediný přátelé. Jsi první člověk, kterýho jsem, kdy nechal jezdit na Dýničce a ukázal mu tu mýtinu. Cítím se s tebou víc uvolněně než s kýmkoli jiným, s kým jsem kdy randil,“ řekl Tom.
„Jsem rád, že se se mnou cítíš tak dobře,“ řekl Bill a ucítil, jak Tomova studená ruka vklouzla do jeho. Bill zjistil, že nemá touhu se z toho lehkého sevření vykroutit, a neměl ani chuť otřít auto antibakteriálním ubrouskem, přestože se ho na mnoha místech dotýkala jeho kůže a vlasy.
„Myslel jsem si, že s tvým OCD bude držení za ruce zakázaný,“ řekl Tom po několika okamžicích.
„I já se díky tobě cítím víc v pohodě. Kromě toho máš čistější ruce než většina chlapů,“ odpověděl Bill a Tom se usmál, když ucítil, jak se Billovy prsty kolem jeho lehce sevřely.
„Okay, ruce pryč, nebo zavolám tvým rodičům,“ ozval se chraplavý hlas, který přiměl oba muže otočit hlavu. Stál tam šerif a díval se na ně s pobaveným výrazem ve tváři. Odkašlal si: „Prosím, řekněte mi, že vy dva tady nejste proto, abyste dělali to, co všichni ostatní,“ odfrkl si šerif.
„Samozřejmě že jo.“ Bill se na okamžik odmlčel. „Jsme tady, abychom se dívali na východ slunce.“ Bill ucítil, jak se Tomovo rameno zachvělo tichým smíchem.
„Okay, jen se chovejte slušně. Jestli se na sebe vrhnete na kapotě auta, uvidí vás celý město,“ řekl šerif a vrátil se k džípu. Ten se s křupáním štěrku a trochou prachu rozjel.
„Ty jsi někdy tak zlej,“ řekl Tom a Bill se maličko zachichotal.
„Ale no tak, přece jsem mu nemohl na plnou hubu říct, proč jsme tady,“ odpověděl Bill s posměšným odfrknutím. „Chtěl sarkastickou odpověď, a já jsem mu ji dal.“ Tom zavrtěl hlavou.
„Pojď,“ řekl Tom.
„Prosím, řekni mi, že mě odvezeš domů, abych si mohl jít lehnout,“ prosil Bill, ale stejně seskočil z auta.
„Ani náhodou,“ řekl Tom a Bill zasténal.
„Spíš ty vůbec někdy?“
***
Bill dorazil domů kolem poledne, a i přestože byl naprosto mrtvý, jako první si dal sprchu. Pak, nedbaje na podlahu, došel nahý a celý mokrý do svého pokoje. Padl přímo do postele, ale jeho unavená hlava se oddávala podivným myšlenkovým pochodům. Věděl, že později bude litovat mokrého povlečení a stop od vody, ale Tom byl neustále v pohybu a byl pořád naprosto čilý, když Billa vysadil.
Bill chvíli přemýšlel, jestli Tom nejede na speedu. Pak ho to přivedlo k úvahám, jestli se tady vůbec dá sehnat speed. ´Možná bych se na to měl zeptat Jacka. Jenže pak by si myslel, že jsem feťák, a to nejsem. Kromě toho, kdyby se to dozvěděl Tom, nejspíš by mi nakopal zadek. Zajímalo by mě, jestli se mu líbí můj zadek v těchhle džínách. Kéž by mě viděl v mým newyorským oblečení, to bych pak věděl hned, jestli se mu líbí můj zadek. Nevím, jak vypadá v těchhle džínách tady. Možná bych měl vstát, obléct si je a podívat se do zrcadla…´ Bill usnul dřív, než to mohl jít udělat.
***
Tom vysadil téměř mrtvého Billa a vydal se za Géčkama. Dvůr jako vždycky vypadal strašně. Netušil, jak spolu dva tak rozdílní bratři dokážou žít. Georg byl vždycky vtipný a svérázný, k lidem se choval dost důvěrně a většinu času trávil flákáním se a sledováním snad všech zápasů v televizi.
Gustav byl oproti tomu mnohem vážnější a všímavější; všiml si Billovy obsedantně kompulzivní poruchy, protože sám trpěl její mírnou formou. To byl také důvod, proč to Tom poznal. Gustav udržoval pořádek uvnitř, ale na trávník kašlal, protože doufal, že se o něj postará jeho bratr. Věnoval se více svým knihám než čemukoli v televizi.
Otevřel vrzající branku a zamířil k domovním dveřím. Zvonek u dveří tak tak visel na drátku a jako vždy nefungoval. Tom nezvonil ani neklepal už od šesté třídy. Zdědili ten dům, když babička, která je vychovala, odešla do domova důchodců. Své rodiče nikdy nepoznali.
„Ahoj, Tome,“ řekl Georg, když Tom vešel dovnitř. Vycházel z kuchyně s obrovským sendvičem v ruce.
„Proč mám takový pocit, že tě Gus zabije?“ Zeptal se Tom a následoval ho do obýváku.
„Protože mě tak dokonale znáš,“ řekl Georg a Tom zavrtěl hlavou, když si Georg dal nohy na stolek. Gustav by dostal záchvat, kdyby to viděl, a navíc pivo na stolku vesele dělalo mokré kolečko, protože pod ním nebyl žádný podtácek. Georg Tomovi nic nenabídl, ale to bylo proto, že kdyby Tom něco chtěl, prostě by si pro to došel sám.
Stejná pravidla platila i u Toma. Byli tak blízcí přátelé, že už platilo jen málo omezení. „Nemáš ani nejmenší tušení, jak divoký dny jsem prožil,“ řekl Tom.
„Oh a jak to?“ Zeptal se Georg.
„Je to šílený…“
autor: Starling011
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
