autor: em_rose483
Tom uslyšel cvaknutí zámku jejich domovních dveří a převalil se. Bylo už pozdě, tak pozdě, že bylo skoro brzy, a on věděl, že za pár hodin začne slunce vykukovat nad obzor. Bill šel ten večer ven bez něj. Poslední dobou to dělal často. Tom si toho všiml už na začátku večera, když začal být roztržitý, zabořil nos do telefonu a vystřílel padesát pozvánek na večírek v západním Hollywoodu, na který byl on sám pozván teprve odpoledne. Někdy šel Tom s ním, ale většinou ne.
Teď slyšel Billa, jak klopýtá chodbou, prochází kuchyní a míří po schodech nahoru ke své ložnici. Tom ho vždycky slyšel, protože když Bill odcházel, Tom zůstal vzhůru. Vyčerpaně zavřel oči a v duchu si vynadal, že je ubohý starší bratr, který nedokáže nechat jít Billa ven samotného, aniž by dostal záchvat paniky.
Snažil se sám sebe uklidnit tím, že to není neopodstatněný strach. Bill byl lehkomyslný a důvěřivý, což byla ve městě plném hříchu smrtelná kombinace.
Za dveřmi svého pokoje uslyšel ránu, otevřel oči dokořán a přemýšlel, zda Bill nezakopl. Ale vzápětí bylo zase ticho a Tom neslyšel nic, dokud jeho uši nezachytily tiché cvaknutí dveří ložnice jeho dvojčete, když je za sebou zavřel.
Bill vždycky respektoval Tomovo rozhodnutí zůstat doma a Tom věděl, že se snaží nebýt moc hlasitý. A také věděl, že Bill netuší, že pokaždé když odchází z domu, Tom leží v posteli a je kompletně vzhůru. Mohl by mu to říct, ale pak by Bill zůstal doma a Tom odmítal, aby se na sobě stali ještě závislejšími, než už byli. Bylo to nebezpečné.
Když se rozhostilo ticho, několik minut jen tak ležel a přemýšlel, jestli Bill na posteli neomdlel. Možná by ho mohl jít zkontrolovat, jen nakouknout do jeho pokoje, aby se ujistil, že je v pořádku. S povzdechem ze sebe shodil přikrývku a vstal. Protřel si oči, zamířil ke dveřím, otevřel je a přešel přes chodbu, aby stanul před Billovým pokojem. Rozespale přitiskl konečky prstů na dveře, dokud je pomalu neotevřel a proužek světla nevrhl oranžovou záři na Billovu postel a neosvětlil jeho drobné tělo, jak leží kompletně oblečený přes peřinu.
Vždycky to dopadlo takhle. Tom se vznášel u dveří a jeho nervózní srdce se uklidnilo až ve chvíli, kdy spatřil své klidně spící dvojče. Pak překročil práh, sundal Billovi boty a vrstvený náhrdelník a uložil jeho tělo pod peřinu, aby se neprobudil celý zmrzlý.
Dnes v noci to udělal znovu. Ucítil známé pnutí u srdce, když sledoval Billa, který spal, což mu jasně dávalo najevo, že je to správné. Tom se o Billa vždycky staral a bolelo ho, když se Bill přestal starat sám o sebe. Tom se snažil pochopit, jak to můžou ostatní lidé zvládnout; jak mohou žít život bez dvojčete.
Právě když přitáhl přikrývku až k Billově bradě, Bill se pohnul, tiše si povzdechl a lehce zabořil obličej do polštáře. Tom si také povzdechl, láskyplně ho pohladil rukou po tváři a nechal svůj palec, aby pohladil Billovu lícní kost. Tyto chvíle byly pro Toma vzácné, protože mohl vidět své dvojče klidné a nerušené.
Vděčný za tu chvíli klidu, zůstal několik minut vedle Billa, krčil se jako zloděj u postele svého dvojčete a kradl si tajné chvilky, zatímco Bill spal.
Pak Tom naposledy pohladil Billa po tváři, vstal, roztřeseně vydechl a vrátil se do svojí ložnice.
***
„Připojíš se ke mně dneska ve studiu?“
Tom sledoval, jak Bill zvedl oči od své kávy. Jeho dvojče sedělo u jejich snídaňového baru, popíjelo šálek vařící kávy a vypadalo zničeně.
„Možná později,“ řekl Bill a pokrčil rameny.
Tom přešlápl z jedné nohy na druhou a sledoval Billa, jak se odvrátil a usrkl z hrnečku. Poslední dobou byla tohle Billova odpověď na všechno. Nechceš jít vyvenčit psy? Možná později. Nechceš se podívat na film? Možná později. Nechceš mi zazpívat? Možná později…
Tom se snažil ignorovat uzel obav, který ho tlačil nízko v hrudi, když se podíval na své dvojče. Krásného, zlomeného Billa, který seděl shrbený nad kávou, jako by to bylo jeho záchranné lano. Ale nebylo to k ničemu, uzel se stále více utahoval a Tom věděl, že nebude trvat dlouho a něco praskne.
„Pracuju na něčem novým,“ informoval Tom své dvojče. „Potřebuju melodii.“ Potřebuju tebe.
Bill se znovu setkal s jeho pohledem a pousmál se úsměvem, ze kterého Toma zabolelo u srdce. „Přijdu za tebou později, dobře?“
Tom udržel oční kontakt ještě několik vteřin, než přikývl a o krok ustoupil. „Víš, kde mě najdeš.“
Bill neodpověděl a Tom se otočil a zamířil dolů do jejich domácího studia sám.
***
Tom doufal, že hudba k němu bratra přiláká, ale dnes zřejmě nebyl ten správný den.
Bill uvízl v jakési rutině a byl v ní už dlouho. Zdálo se, že nic z toho, co Tom zkusil, nezabíralo, a tak teď čekal, až za ním Bill přijde sám, jelikož nechtěl od sebe své dvojče nechtěně nadobro odehnat. Představa, že by na Billa tlačil tak moc, že by ho opustil, byla ochromující, a tak Tomovi jeho obavy diktovaly novou strategii: čekat na Billa a být tu pro něj, dokud nebude připravený.
Poté co si Bill loni prošel nepříjemným rozchodem, se jen těžko přizpůsoboval svobodnému životu. Tom si to nechtěl připustit, ale bylo pro něj těžké dělit se o své dvojče s další údajně významnou osobou. Péče o Billa byla vždycky jeho hlavní náplní práce a bylo těžké sledovat, že se o to snaží někdo jiný. Ne, že by v tom byl Billův bývalý přítel nějak zvlášť dobrý, pomyslel si Tom a naštvaně se zamračil.
Bill přísahal, že to dělal jen kvůli sexu, ale Tom byl u toho, když vyšly najevo lži a zrady. Billova sebedůvěra se roztříštila na tisíc kousků a on na pohovce zabořil tvář do Tomova krku, dokud Tom neucítil všeříkající vlhkost tichých slz.
Vzpomínky na Billa, který se mu následující měsíce plazil po posteli, v Tomovi vyvolávaly zmatenou směsici emocí. Vztek, že se Bill stal na svém dvojčeti tak závislý, že už nemohl spát sám, radost, že je tam Bill vlastně s ním… obavy, že za ním Bill přestane chodit.
A pak Bill přestal chodit a obavy se změnily v bolestnou touhu.
Tom zavrtěl hlavou a několikrát poklepal myší, aby píseň, na které pracoval, vrátil na začátek, a snažil se soustředit. Bylo mnohem těžší být ve studiu bez svého dvojčete. Dělali spolu hudbu tak dlouho, že Tom měl pocit, jako by mu chyběla končetina.
S povzdechem zavřel oči a zaklonil hlavu, když song zaplnil celou místnost. Nechal hudbu, aby ho omývala, vnikala mu do žil a naplňovala jeho duši.
Bill.
Bylo to všechno o Billovi, všechno pro Billa.
„Líbí se mi to.“
Tom otevřel oči a otočil se na židli u stolu, aby uviděl Billa opřeného o rám dveří v měkké mikině s kapucí a spodním dílu pyžama. Blonďaté vlasy měl rozcuchané od spánku a oči podlité krví, ale Tomovi se přesto při pohledu na Billa zatajil dech.
„Díky.“ Tom nevěděl, co jiného říct. Chtěl říct, že je to pro něj, ale ta slova ven z jeho úst nevyšla. „Nechceš mi pomoct s melodií? Bez tebe to nezvládnu,“ řekl.
Billovy rty se zkřivily v malém úsměvu. „Jo, zvládneš,“ řekl. „Ty dokážeš cokoliv.“
Tom sledoval, jak se Bill odlepil od rámu dveří a přesunul se do studia, překročil jeden z Tomových zesilovačů a postavil se přímo vedle něho u mixážních pultů.
„My dokážeme cokoli,“ opravil ho Tom s lehkým zamračením.
Bill se tiše zasmál, ale ten zvuk byl poněkud hořký. „Už si nejsem tak jistej, že dokážu cokoli.“
Toma Billovo přiznání zaskočilo. „To neříkej, víš, že je to blbost,“ řekl Tom a podíval se na Billa. Ale Bill ho neposlouchal, místo toho se naklonil nad stůl a mžoural na to, co měl Tom na obrazovce. Tom zatajil dech a pozorně sledoval bratra, jak studuje písničku, kterou Tom skládal.
Pak se znovu narovnal a odvrátil se od Toma, jako by se chystal odejít z místnosti.
„Bille, počkej.“ Tom chytil své dvojče za předloktí a dočasně ho ukotvil po svém boku. „Jen… chvilku zůstaň. Prosím?“
Bill na něj zamrkal a pak řekl: „Nemám náladu skládat hudbu, Tome.“
„Nemusíš,“ řekl Tom rychle. Konečky prstů se dotkl Billovy paže, až našel jeho dlaň a povzbudivě ji stiskl. „Sedni si na gauč a jen poslouchej. Když jsi tady, pracuje se mi líp.“
Bill se na okamžik zamyslel a Tom na něj upřel prosebný pohled. Pak souhlasil a jeho ruka vyklouzla z Tomovy, aby se mohl ztěžka svalit na malou pohovku za Tomovým pracovním stolem.
„Nakonec budeš celou tuhle zkurvenou věc produkovat sám,“ řekl Bill nevrle.
„Nejsem sám,“ usmál se Tom na Billa, šťastný, že má své dvojče u sebe, i když to trvalo jen pár minut.
Lehký ruměnec, který se Billovi vlil do tváří, způsobil, že se Tomovo břicho spokojeně zkroutilo, a usmál se ještě víc, když Bill zvedl nohu a poklepal Tomovi na koleno. „Tak do toho, ukaž mi, co zatím máš.“
Tom si pohrával s mixovacím softwarem, dokud nebyl připraven. „Klidně se kdykoli ozvi. Vím, že máš názor na… no na všechno,“ řekl Tom škádlivě.
Odměnou mu bylo kopnutí do opěradla židle a on se zašklebil na monitor před sebou.
Bill možná předtím řekl „možná později“, ale možná bylo vždycky lepší než ne. Zůstal s Tomem dlouho do ranních hodin, dokud si k němu Tom nepřisedl na pohovku s pivem a neusnuli schoulení jako štěňata.
***
Když se Tom druhý den ráno probudil, měl ztuhlý krk a sucho v ústech. Zamrkal, aby se probral, ztěžka se zvedl z pohovky ve studiu a rozhlédl se po někom, o kom už věděl, že tu není. Studené polštáře vedle něj Tomovi napověděly, že už je to nějaká doba, co Bill vstal.
Rozhodl se, že je pravděpodobně nejvyšší čas vzít psy na procházku, a tak se vyškrábal nahoru, dal si sprchu a cestou zpátky dolů zavolal Billovo jméno.
Žádná odpověď.
Tom vyšel na dřevěnou terasu, která obklopovala jejich bazén, zamžoural do slunce a doufal, že uslyší klapot psích drápků na terase. Ale jediné zvuky, které Tom uslyšel, byl vzdálený ruch losangeleské dopravy daleko dole v údolí a pár výkřiků dětí ze sousedství.
Do hrudi se mu začala vkrádat lehká panika, která mu sevřela srdce, a tak zamířil zpátky dovnitř s úmyslem najít svůj telefon a zavolat Billovi. Nejspíš bylo vše v pořádku a Tom to možná trochu přeháněl, ale zešílel by, kdyby zůstal jen tak sedět doma a čekal. Už odmalička měli oba problém být bez sebe déle než dvacet čtyři hodin, což byl možná vedlejší produkt toho, že o víkendech museli být každý u jiného rodiče, pomyslel si Tom hořce. Nezlobil se na ně, ale oni nedokázali pochopit, jaké to je mít dvojče.
Jeho telefon ležel na kuchyňské lince, a tak ho lehce roztřesenýma rukama zvedl, naťukal do něj přístupový kód a přejel prstem, aby zavolal svému dvojčeti. Ale právě když si přiložil telefon k uchu, vchodové dveře se rozletěly dokořán a v nich se objevil Bill, který s sebou dovnitř vpustil jejich štěňata. Na obličeji měl obrovské sluneční brýle a v rukou dvě kávy ze Starbucks.
Tom několik vteřin nechápavě zíral, než přispěchal ke svému dvojčeti, aby mu pomohl dostat se do domu. Všiml si, že je jeho dvojče zadýchané, čelo mu pokrývá lehký pot a tváře má zarudlé od losangeleského slunce.
„Ahoj,“ pozdravil ho Bill, aniž by se na něj podíval, jelikož měl plné ruce práce s tím, aby se dvěma kávami a kabelkou v ruce prošel kolem vzrušeného Pumby. „Mohl bys?“ Bill podal kávy Tomovi, který je vzal a odložil na pult.
„Ty jsi vyvenčil psy?“ Zeptal se Tom a zvedl obočí, když se sklonil, aby pozdravil svého chlapce.
„Nejsem úplně k ničemu,“ podíval se na něj Bill s malým úsměvem, kterého si Tom tak úplně nevšiml.
„Ne,“ souhlasil Tom. „Rozhodně nejsi k ničemu. Kam jste šli?“
„Jen dolů pod kopec pro kafe,“ řekl mu Bill, odhodil zbytek svých věcí na zem a svlékl si mikinu, která ve skutečnosti patřila Tomovi. „A pak zase nahoru. Kurva, jsem vyčerpanej, ten kopec je zabiják.“
„To je tak trochu důvod, proč jsme si tenhle dům koupili,“ připomněl mu Tom a vzpomněl si, jak se při posledním stěhování přesunuli výš do kopců, aby si vytvořili ještě větší odstup od všech číhajících paparazzi, kteří se stále zajímali o jejich soukromý život.
„Jo,“ řekl Bill nepřítomně a usrkl kávy.
Tom pozoroval svého mladšího bratra a pocítil k němu vlnu náklonnosti. Překvapilo ho, že ho viděl venku v obyčejném oblečení, a ještě více ho překvapilo, že byl venku, když svítilo slunce. Z Billa se stala noční sova, která vylétla jen proto, aby mohla jít na večírek nebo na noční párty s jednou ze svých mnoha známostí.
„Měl jsem strach,“ řekl Tom.
Bill vzhlédl. „Proč?“
„Probudil jsem se a ty jsi byl pryč,“ řekl Tom. „Mohl jsi mi aspoň napsat.“
Bill na něj zamrkal, a pak se k němu přiblížil, přejel mu rukou po paži a jemně mu stiskl prsty. Tom zkoumal jeho obličej a Bill řekl: „Promiň. Nemusíš se bát, jsem v pohodě.“
Tom se zamračil. „Nejsi.“
„Přestaň,“ vyštěkl Bill a Tom pochopil, že překročili nebezpečnou hranici. „Nechci o tom mluvit.“
„O ničem mluvit nebudeme,“ řekl Tom klidně a snažil se skrýt chvění v hlase, když sledoval, jak se Bill začíná stahovat do sebe. „Jen jsem chtěl vědět, kde jsi. Mohl jsi spadnout z útesu nebo tak něco.“
Pak se Bill zasmál a Toma to tak zaskočilo, že se zasmál také.
„Tome,“ řekl Bill, okraje jeho očí se svraštily a vypadal šťastnější, než ho Tom za celé týdny viděl. „Jsi směšnej.“
Tom pokrčil rameny a usmál se na Billa, břicho se mu naplnilo hřejivými motýly, když Bill pevněji spojil jejich prsty a přitáhl si Toma do důvěrného objetí. Tom držel Billa opatrně v náručí, zdráhal se pustit své dvojče pro případ, že by se v okamžiku, kdy to udělá, znovu rozpadlo. Byl to sladký, něžný okamžik a Tom si ho chtěl vychutnat. Bill byl pevný a skutečný, jeho tělo se tisklo přímo k Tomovu a rukama ho objímal kolem krku. Přemýšlel, jestli se Bill tímhle způsobem nesnaží uzdravit sám sebe, živit se Tomem, jako se Tom živil Billem během svých vlastních propadů do temnoty.
Když se Bill konečně odtáhl, už se neusmíval, ale Tom viděl v jeho oříškových očích trochu starého světla. Pak byl Bill pryč, vrátil se ke své kávě a Tom se cítil opuštěný.
***
Zklamání.
Tom se snažil ten pocit potlačit, ale srdce se mu sevřelo ve chvíli, kdy viděl, jak Bill sáhl po telefonu a začal do něj zuřivě ťukat.
Bill už skoro týden nevyrazil večer nikam ven a Tom začínal přemýšlet, jestli to není začátek konce Billova sebedestruktivního trápení. Nebo alespoň v to doufal.
Mýlil se. Když se Bill s Pumbou u nohou zvedl z pohovky a vystoupal po schodech nahoru, Tom se vydal za ním. Teď seděl na Billově posteli a předstíral, že se dívá na televizi, kterou Billovi loni nainstaloval, ale ve skutečnosti sledoval své dvojče, jak se přehrabuje ve skříni a hledá něco na sebe. Tomovi bylo jasné, že si jde vrznout, jelikož každý kousek oblečení, který vytáhl, byl svůdný a přiléhavý. Trička, která odhalovala kousky jeho kůže, a džíny, které obepínaly jeho dokonalý zadek, takže Tom musel neustále odvracet zrak a styděl se, že při sledování Billovy exhibice se mu hluboko v břiše probouzejí nejrůznější nezákonné pocity.
Nemluvili, Bill věděl, že se nemá ptát na jeho názor, nebo ho jeho názor nezajímal, Tom si nebyl jistý. Jediným zvukem byla televize, nějaký nezajímavý americký krimi seriál, a občasné klapnutí štětce na make-up, když si Bill nanášel nějaký bronzer. Na Billově toaletním stolku už nebyly žádné černé oční stíny, ale řada tělových stínů a pudrů, které rozjasňovaly jeho pleť a zakrývaly tmavé kruhy pod očima, které, jak si Tom všiml, byly neustálou součástí Billových smutných očí.
„Můžu jít dneska večer s tebou?“ Zeptal se Tom najednou, když si Bill natáhl obzvlášť průsvitný top, většinou jen ze stříbrných nití spletených dohromady.
Bill se zarazil a podíval se na Toma. Ten nedokázal přečíst výraz ve tváři svého dvojčete, ale tušil, co přijde.
„Myslím, že to asi ne,“ řekl Bill tiše. „Já… mám v plánu se potkat s někým, kdo by se ti asi nelíbil.“
Tom pochopil, co to znamená. Bill se chystal na schůzku s jednou ze svých pravidelných známostí, na snadný sex bez závazků, možná si užijí nějakou tu párty, než se vrátí k němu domů nebo do hotelu v centru města. Tomovi se žádný z Billových šukacích kamarádů nelíbil a Bill to věděl. Tomův výraz chtě nechtě ztuhl a on odvrátil pohled od Billa a vrátil se k blikající televizi.
„Omlouvám se,“ řekl Bill tiše.
„Proč?“ Zeptal se Tom a stále sledoval obrazovku, a ne své dvojče. „Mně může bejt buřt, s kým šukáš.“
Skoro cítil, jak se Bill u nohou postele přikrčil, a žaludek se mu sevřel výčitkami svědomí.
„Prostě jen potřebuju,“ začal a Tom konečně zabloudil očima zpátky k Billovi, aby viděl, jak si hraje s rukama a vypadá rozrušeně. „Potřebuju něco. Někoho. Abych se zbavil stresu.“
Tom zavrčel, nenáviděl, když se choval takhle nerozumně, ale nemohl si pomoct. Když šlo o Billa, nikdy nedokázal být rozumný. Kvůli svému dvojčeti přišel o kamarády i přítelkyně a věděl, že to nikdy nebude jinak. Nikdy by nikoho nedokázal milovat tak, jako miloval Billa. Možná jednoho dne Bill pochopí, jak moc, a zastaví ten koloběh vztahů bez lásky, které končily jen bolestí.
„Co si takhle o víkendu někam vyrazit?“ Navrhl Bill a Tom ucítil, jak se postel propadla, když se Bill posadil vedle něj. „Jen ty a já.“
Tom se na Billa podíval a viděl, jak na něj s nadějí hledí. Neodolatelný. Jsi neodolatelný, chtěl říct svému dvojčeti.
„Dobře,“ souhlasil Tom. „Jen my dva?“
Bill přikývl. „Bude to zábava. Něco seženu. Potřebuješ se trochu uvolnit.“
Ta představa se Tomovi líbila a v břiše se mu rozvlnily nervy. Možná měl Bill pravdu, možná, že to on se potřeboval uvolnit. Poslední dobou trávil tolik času staráním se o Billa, že neměl moc času myslet na sebe.
„Vrátíš se dnes večer?“ Chtěl vědět Tom.
Bill se na něj podíval smutnýma očima a zavrtěl hlavou. „Ne, myslím, že ne.“
Tom polkl náhlý knedlík v krku a chápavě přikývl. „Buď opatrný, ano?“
„Vždycky jsem,“ řekl mu Bill. „Budeš v pohodě?“
Tom se na své dvojče maličko usmál. „Vždycky jsem.“
Tu noc zůstal Tom v Billově posteli. Zahalil se do Billovy opojné vůně a pevně v ruce svíral svůj telefon a celou noc čekal, až zazvoní. To se však nestalo a Tom byl vzhůru, když těsně před svítáním uslyšel, jak Bill vklopýtal dovnitř a zhroutil se vedle něj. Billovy oči byly skelné, a když otočil hlavu ke svému dvojčeti, Tom se vyděsil, když v jeho očích spatřil slzy, jak na sebe v mlhavém pološeru zírali. Tom mu ze zvyku sundal boty a náhrdelníky, ale místo aby ho zabalil do peřin, zabalil ho do své náruče a držel ho, dokud necítil, jak se jeho drobné tělo roztřáslo pod náporem vzlyků, které neustaly, dokud slunce nebylo vysoko na obloze a oni oba vyčerpaně neusnuli.
***
Tom se probudil jako první, omámený a dezorientovaný. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, proč Billa drží na své hrudi, ale vzpomínky na včerejší noc se mu v návalu emocí vrátily. Zase byla skoro tma, nízko zapadající slunce vrhalo strašidelnou pruhovanou záři skrze Billovy zatažené žaluzie.
Během spánku se nepohnuli ani o píď a Bill byl stále přitisknutý k jeho hrudi a jeho horký dech narážel do Tomova krku, jak tvrdě spal. Jelikož Tom nechtěl své dvojče probudit, ani se nehnul a místo toho jemně Billa hladil dlaněmi po zádech a bocích.
Zatímco držel Billa u sebe, přemýšlel, co budou kurva dělat. Za pár měsíců měli vydat album, které se Bill nedokázal donutit dopsat, pak následovala spousta publicity a evropské turné. Bill nebyl v pořádku a Tomovi to lámalo srdce.
Zíral do stropu, hladil Billa po zádech v uklidňujících kroužcích a poslouchal, jak v tiché místnosti pravidelně dýchá. Po nějaké době se jeho řasy zatřepotaly a ze rtů se mu vydral tichý zvuk, když se probral.
„Ahoj,“ pozdravil ho Tom šeptem. „Jak se cítíš?“
Bill ospale zamrkal, když se odtáhl ze svého úkrytu v Tomově krku natolik, aby v šedivém světle našel Tomovy oči. Slunce už úplně zapadlo a jediné, co osvětlovalo místnost, byl vybledlý večerní soumrak.
„Hádám, že jsem v pohodě,“ zaskřehotal Bill. „Zůstal jsi tu celou noc?“
„Jo,“ řekl Tom tiše. „Nechtěl jsem tě budit.“
Billovy oči zachytily Tomův pohled, když konečně dokázal zaostřit, jak se trochu více probral. „Nemusel jsi tady zůstávat.“
„Ale musel,“ řekl Tom vážně. „To přece víš.“
Bill si dovolil malý úsměv. Toma při tom pohledu zabolelo u srdce a natáhl ruku, aby Billovi odhrnul z čela několik světlých kadeří. Billova víčka se při tom doteku zavřela a vydechl nosem.
„Až příliš se o mě staráš,“ zamumlal.
„Ani náhodou,“ slíbil mu Tom. Bill otevřel mandlové oči a najednou byl tak nějak blíž. Jeho horký dech na Tomových ústech mu zkroutil prsty na nohou a jeho zrak se zaměřil přímo na rty jeho dvojčete, tak blízko, že Tom viděl, jak jsou ošklivě pohmožděné a rudé od bouřlivé noci.
Představa, že ty rty líbal někdo jiný, ho přiměla zavřít oči. Nechtěl si to představovat, ale nemohl si pomoct.
„Musíš se starat i sám o sebe,“ vydechl Bill.
Když Tom otevřel oči, jejich nosy se dotýkaly a v Billových očích bylo něco, co Tom ještě neviděl. Bylo to nervózní a pátravé a Tom by přísahal, že se ho Bill chystá políbit. Zadržel dech, jelikož nechtěl své dvojče vyplašit. Srdce mu zběsile bušilo do hrudního koše a ptal se sám sebe, jestli ho Bill slyší. Billovy oči se začaly pomalu zavírat, když se k němu naklonil…
Ale ťapání hladových tlapek na chodbě způsobilo, že se Billovy oči vyděšeně rozšířily a než Tom stačil zaprotestovat, Bill se odtáhl, a ta chvíle byla ztracena.
„Kurva,“ zaklel Tom do prázdné místnosti.
autor: em_rose483
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
