autor: Nephilim
Střední škola je skvělá.
To si Bill říkal každé ráno, když nasedl na kolo a mířil na gymnázium, které už několik měsíců navštěvoval. Na střední se prostě cítíš skvěle. Střední ti otevře dveře do budoucnosti. Na střední najdeš lásku. To všechno byla klišé, která mu říkali a opakovali všichni snad milionkrát, hlavně tedy jeho spolužáci, kteří tomu opravdu věřili.
A tak tomu začal věřit i Bill, protože byl prosťáček a chtěl dobře zapadnout mezi své nové spolužáky a věděl, že první pravidlo, jak zapadnout, je souhlasit se vším, co mu lidé řeknou, alespoň zpočátku.
Začal tedy používat gel na vlasy, aby vypadaly pevnější, a začal nosit oblečení, které bylo „in“ a zvýrazňovalo jeho štíhlou postavu. A nakonec mu ten vzhled ani tolik nevadil. Do té doby chodil v prvním, co našel ve skříni, rozstříhával mikiny a kalhoty podle svého uvážení, až z toho jeho matka šílela a nechtěla mu kupovat nové, když ho našla takhle rozstříhané.
Usmál se, zaparkoval kolo na dvoře a zamknul ho oranžovým řetězem, který si vyzdobil barevnými samolepkami. Rozhlédl se po své malé skupince přátel, ale nikoho neviděl, a tak si pomyslel, že už jsou nejspíše ve třídě. Ve skutečnosti mělo za pár minut zvonit.
Popotáhl popruh batohu přes rameno a spěchal přes nádvoří, přičemž si rukou upravil černou ofinu, kterou nosil sčesanou do obličeje. Ráno se ani nestihl podívat do zrcadla.
Odfrkl si a rozhodl se, že hned, jak se dostane do třídy, vytáhne zrcátko.
***
„No Bille… normálně tomu neuvěříš!“ Zašeptala Adina vzrušeně a naklonila se ke svému spolužákovi.
„Co?“ Zašeptal Bill a přestal se soustředit na matematický problém.
„Máma mi koupila parfém od Chanel, o kterém jsem ti minule vyprávěla!“
„Ale nestál náhodou hodně peněz?“ Zamumlal překvapeně, i když ne závistivě, černovlásek. Nakonec, jemu na takových věcech nezáleželo.
„Ano! Ale řekla jsem jí, že Clara, Doris a Amalia ho mají taky a že se přece nemůžu nechat zahanbit, tak to vzdala!“ Odpověděla dívka hrdě a oči jí zářily.
Bill se sladce usmál. „No, přeju ti to! Dáš mi ho pak vyzkoušet?“
Adina se na okamžik zarazila, ale pak se usmála, protože si myslela, že v kamarádovi vzbudila závist. „Jasně!“
„Děkuju,“ odpověděl Bill a vrátil se k výuce.
Byla jedna věc, kterou svým novým přátelům nikdy neřekl, a týkala se velmi soukromé části jeho stále krátkého života. Od malička měl zvláštní sklony, což si uvědomil až před několika lety, když ho učitelka upozornila, že „kluci si nehrají s panenkami jako holky“. Do té doby mu vždycky připadalo normální, že dává přednost určitým čistě ženským věcem, nebo že mu někteří kluci připadají „roztomilí“. Pak ale zjistil, že to vůbec není normální, a hlavně že to musí přede všemi skrývat, protože to není populární.
Proto si při podobných scénách, jako byla ta před chvílí, říkal, že je hloupý, a kousal se do jazyka v naději, že to nikomu nebude připadat divné nebo naprosto nevhodné pro chlapce. Adina si naštěstí ničeho nevšimla.
Dveře třídy se náhle otevřely a dovnitř vstoupil tlustý školník Albert, který držel za krk poněkud otráveně vypadajícího chlapce.
„Paní učitelko, našel jsem ho na dvoře, jak čmárá na zeď,“ ušklíbl se a vyhnul se slovu „zase“, protože to nebylo třeba. Všichni věděli, kdo je ten malý grázlík a co má za lubem. Jmenoval se Tom a byl pravděpodobně nejméně oblíbeným žákem prvního ročníku na celé škole.
Podle všech dívek se oblékal jako vandrák, protože nosil džíny a mikiny, které na jeho štíhlé postavě doslova visely, a měly ho za blázna, protože vždycky měl na hlavě čepici s kšiltem, i když nesvítilo slunce. Navíc měl spletené vlasy do špinavě blond dredů, které nevzbuzovaly příliš sympatií.
Ve skutečnosti z něj šla hrůza. Drželi ho stranou, protože se zdálo, že je schopen všeho, ať už legálně, nebo ne. Izolovali ho, báli se ho, a pak ho za jeho zády hlasitě pomlouvali.
Dokonce i Bill se toho kluka bál. Byl tichý člověk, který chtěl jen v klidu prožít svá středoškolská léta spolu se svými přáteli. Neměl nic proti Tomovi a ve skupinkách s ostatními ho nepomlouval, ale ani ho neobhajoval a nesnažil se ho poznat. Prostě šel se zbytkem davu.
Zmíněný Tom vypadal, že ho situace docela nudí, a prudkým pohybem se z mužova sevření uvolnil. „A nechte mě!“ Zavrčel a šel si sednout na své místo vzadu.
Tíživé ticho, které ve třídě zavládlo, přerušil až ledový hlas učitelky.
„Trümpere, pojďte se mnou. Doprovodím vás k řediteli.“
„Ne.“
Profesorka, která už stála u dveří, ztuhla. „… Co?“
Tom se na židli protáhl a zívl. „Řekl jsem ne.“
„Co myslíte tím ne?“
„Že se mi nechce, to zase není tak těžký pochopit, ne?“
Ve třídě se okamžitě ozval vzrušený šum, jak všichni probírali tu epickou scénu, která se jim právě odehrála před očima, se svými spolužáky.
„To je ale blázen!“ Poznamenala Adina a s úsměvem zavrtěla hlavou. „Mohl by se přestat předvádět a ušetřit nám všem spoustu problémů! Fakt je smůla, že je zrovna v naší třídě!“
Bill roztržitě přikývl a pozoroval chlapce s dredy, který stále zíral na učitelku se zkříženýma rukama na hrudi. Někdy mu záviděl, že se nikoho nebojí a ukazuje se takový, jaký opravdu je, i když tu není nikdo, kdo by to ocenil.
Faktem však bylo, že jeho chování bylo špatné.
Profesorka se vrátila za stůl, nasadila si brýle a přátelsky se usmála.
„Dobrá tedy. Od této chvíle až do konce pololetí budete každý den po škole a budete chodit do třídy C2.“
Tom vstal a praštil rukama do stolu. „To nemůžete!“ Vykřikl šokovaně.
„Právě jsem to udělala,“ odpověděla učitelka s úsměvem. „Vyvedu vás z omylu, Trümpere. Tato škola není vaše osobní hřiště.“
Dredař se za všeobecného smíchu posadil zpět. Navzdory tomu, co ostatní očekávali – pořádný záchvat vzteku, který by mu vynesl jednosměrnou jízdenku na chodbu na zbývajících šest hodin vyučování – popadl pero a začal čmárat do rohu papíru, ignoruje všechno a všechny.
„Idiot,“ zamumlala Adina a vrátila se k pilování nehtů.
Bill se na chlapce naposledy podíval a zachytil jeho podivný pohled. Rychle se polekaně otočil a předstíral, že čte něco z tabule.
***
Další školní den byl u konce a Bill se nemohl dočkat, až se vrátí domů a bude si hrát se svým milovaným Scottym. Přešel přes nádvoří ke svému kolu, ale jeho pozornost upoutal hlasitý, rozzlobený křik. Otočil se tím směrem a hned vedle malé zídky, která zabírala jednu stranu dvora, uviděl skupinku chlapců, kteří se prali. Netřeba dodávat, že jedním z nich byl samotný Tom Trümper.
Bill se bál: nechtěl se do toho zaplést, protože se neuměl prát. Když to naposledy zkusil na základní škole, přišel domů s krvavým nosem, a od té doby s jakýmkoli násilím skončil. Nevěděl, kvůli čemu se hádají, ale věděl, že by do toho neměl strkat nos. Když se do toho zapletl Tom, bylo to vždycky něco špatného, od čeho se měl držet dál, a to bylo celé.
Odemkl kolo a naštěstí slyšel, jak hlasy za ním téměř utichly.
Teprve když na něj nasedl, sebral odvahu a otočil se.
Tom si oprašoval džíny a k němu se blížil malý hubený kluk. Bill se obával nejhoršího, ale Tom mu jen podal papírovou tašku. Odtud neslyšel, co si říkají, a tak se rozjel, aby se dostal blíž.
„Děkuju,“ slyšel toho malého chlapce říkat, než viditelně roztřeseně popadl hnědou papírovou tašku.
Tom se nadechl a upravil si čepici. „Jo, ale až se tě příště zeptaj, řekni jim, že žádnej oběd nemáš, aby ti ho nechtěli ukrást.“
Billovy oči se rozšířily a zvedl se ze sedla, aby víc šlápl do pedálů. Rychle opustil nádvoří a přemýšlel o tom, co právě viděl.
***
„No vážně, slyšela jsi o té oslavě konce roku?“
„Jo, no, letos se mohou zúčastnit i studenti prvních ročníků!“
„Oh, jo! Už víš, co si vezmeš na sebe?“
„Ne! Jsem v krizi, musíte mi pomoct!“
Bill se zmateně podíval na své přátele. Nechápal závažnost situace.
„Ale počkat, proč pořádají oslavu konce roku na začátku května?“
Amalia si prohrábla vlasy a narovnala se. „Protože páťáci mají v červnu zkoušky a nemohli by se zúčastnit,“ vysvětlila mu pedantsky.
„A proč si tak moc lámeš hlavu se šatama, když zbývaj ještě dva týdny?“ Zeptal se Bill znovu a byl stále zmatenější. Ale to byla ta nejhloupější otázka, kterou mohl téhle módní skupince dívek, se kterou se stýkal, položit.
Adina na něj zírala jako na blázna. „Děláš si srandu? To je velmi málo! Nemám ani čas jít nakupovat! Bože, zničím si společenský život na zbytek střední školy!“
„Podle mého názoru n-“
„Děsíš mě, Adino! Musíme to stihnout!“ přerušila Billa Doris.
Chlapec se rozhodl, že se omezí na roli diváka této absurdní scény. Dělat si z lidí legraci bylo v pořádku, ale všechno mělo své meze!
„Hej, Bille, ty jsi pořád s těma husama?“ Zeptal se Josh a objal černovláska kolem ramen. „Co kdybys šel se mnou a pokecal si s náma klukama?“
„Jdi do prdele, Joshi,“ odbyla ho Doris kysele a zkřížila ruce na hrudi. „Ty holkám nerozumíš!“
„Soudě podle Billova obličeje, ani on ti nerozumí,“ opáčil chlapec se smíchem.
Bill se začervenal a nakrčil se, protože na sobě cítil příliš mnoho pohledů.
„No tak, pojď s náma, Bille! Chtěli jsme jít s Lukasem na zahradu zahrát si fotbal.“ Josh mu přátelsky stiskl rameno a čekal na odpověď.
Bill byl rád, že ho spolužáci pořád někam zvali, ale bál se přiznat, že se raději baví s holkami. Kdyby se stýkal s kluky, dříve nebo později by se do nějakého z nich zakoukal a někdo by si jeho sklonů všiml. Nechtěl skončit na okraji třídy, byl spokojený s tím, jak to bylo teď.
„Ehm, promiň, Jo‘, ale něco jsme tu probírali…“ vymlouval se a díval se na své boty.
Chlapec přikývl a sundal mu ruku z ramen. „V pohodě, tak někdy příště!“ Vykřikl. „Ochette,*“ ušklíbl se, krátce se uklonil, než se rozběhl pryč pronásledován nadávkami od dívek.
„To je ale blbec,“ zamumlala Clara a protočila očima.
„Myslí si, že je kdovíkdo, a přitom netuší, že nám je to úplně jedno,“ souhlasila Adina, zafuněla a zadívala se na svoje nehty.
Bill nic neřekl, protože mu to bylo nepříjemné. Josh se mu líbil, byl to typický kluk, který se choval jako blbec, aby vzbudil sympatie, nic neobvyklého.
Doris se k nim naklonila a přitáhla si je s Billem blíž k sobě. „Když už mluvíme o blbcích…“ zašeptala a kývla hlavou přes Billovo rameno. Černovlásek se otočil k naznačenému místu a spatřil Toma, jak se s batohem přehozeným přes jedno rameno šourá chodbou. Měl na sobě jedno ze svých obvyklých triček nadměrné velikosti, bílé, s manžetou ve stejné barvě na úrovni loktů. Zívl, očividně byl nevyspalý, a s napůl zavřenýma očima zíral na podlahu před sebou.
„Bože, pojďme do třídy, ten kluk je přinejmenším děsivej!“ Zamumlala Adina a odtáhla Doris pryč.
„Jdeš, Bille?“ Zeptala se Clara, která čekala na černovláska.
„Ještě si skočím pro něco z automatu, mám hlad! Hned vás doženu!“
Dívky odešly a vzrušeně si povídaly o tom, kdy vyrazí na nákupy. Bill si povzdechl, uvolnil se a pozorně si prohlédl všechny vystavené pochutiny. Přiložil si k bradě ukazováček a roztomile našpulil rty. Nakonec se rozhodl pro obyčejnou čokoládovou tyčinku, vložil mince do přístroje a stiskl příslušné číslo. Železný hák, který držel svačinu na místě, se začal otáčet a tlačil tyčinku ven, ale když už to vypadalo, že tyčinka vypadne, zasekl se a nechal ji viset.
„Děláš si srandu?“ Vykřikl černovlásek šokovaně. „Nebudeš mě okrádat ani o šedesát centů! Mám hlad!“ Zakňoural a udeřil do přístroje párkrát pěstí. Rozhlédl se kolem a hledal školníka, který by mu pomohl nebo mu alespoň vrátil peníze – kdyby měl štěstí – ale uviděl jen Toma Trümpera, jak se opírá o sloup u schodiště a pozoruje ho.
Bill dostal okamžitě strach. Chodba už byla prázdná, jelikož vyučování znovu začínalo, a kdyby se dredař rozhodl ublížit mu, nebylo tu nic ani nikdo, kdo by ho zachránil.
Mlátil do skla čím dál rychleji a čím dál menší silou a doufal, že ta zatracená tyčinka spadne a on bude moci zdrhnout do třídy, kde měl lavici na opačné straně třídy než Tom.
Náhle se rasta odlepil od zdi a pomalu k němu zamířil. Bill zpanikařil a snažil se uklidnit myšlenkou, že den předtím zachránil toho chlapce před zmlácením, takže nemohl být tak špatný. Ale to oblečení, chování a jeho špatná pověst…
„Udělám to.“
Zalapal po dechu. Ani si nevšiml, jak rychle se přiblížil. Po vyslovení té věty viděl, jak tvrdě strčil do boku stroje, který okamžitě vyplivl Billovu čokoládovou tyčinku.
Tom vsunul ruky do otvoru a popadl tyčinku, kterou jednoduše podal Billovi.
Černovlásek ji váhavě přijal a začal ji rozbalovat, přičemž na ni upíral pohled. „Děkuju…“
Dredař pokrčil rameny a zamířil pryč chodbou. „Nemáš zač.“
Bill se zakousl do sladké čokolády a usmál se.
***
Toho rána byl Bill velmi rozrušený. Probudil se s bolestí břicha, takže ani nesnídal, a pak když jel na kole do školy se sluchátky od iPodu v uších, si vzpomněl, že bude test z přírodovědy – učebnici ani neotevřel. Úplně mu to vypadlo z hlavy!
Teď seděl na svém místě, žaludek se mu kroutil – alespoň teď věděl proč – a bál se, že bude vyvolán k tabuli. Učitelka přejela červeně nalakovaným prstem po seznamu, několikrát zopakovala pohyb od prvního k poslednímu jménu a předstírala, že přemýšlí. Ve skutečnosti dobře věděla, koho má vyvolat, ale byla taková sadistka, že chtěla všechny udržet v napětí.
Nakonec vzhlédla od nenápadného modrého sešitu a zákeřně se usmála. „Kaulitz a Schmidt k tabuli.“
Bill cítil, jak na něj padá těžký balvan s vyrytým rozsudkem, ale přesto našel sílu vstát a jít zaujmout své místo na popravišti.
Už po prvních dvou minutách bylo všem jasné, že z učiva neviděl ani řádek, takže zatímco Schmidt odpovídal na všechny otázky – dokonce i na ty, na které Bill nedokázal odpovědět – učitelka kontrolovala jeho průměr ve svém notýsku a už přemýšlela, jakou příšernou známku mu dát, aby mu ho zkazila.
„To stačí, Schmidte. Kaulitzi, můžete alespoň zopakovat poslední téma, které jsme probírali?“
Bill sklopil zrak a hrál si s rukama. „Ne, paní učitelko.“
„Špatné. Do jaké třídy vás mám zařadit, co myslíte?“ Vyhrkla chladně a sáhla po peru.
Černovlásek spolkl knedlík, který se mu vytvořil v krku, a rozhodl se bojovat. „Paní učitelko… nemohla byste mě vyzkoušet příští hodinu? Neučil jsem se, protože jsem na to úplně zapomněl…“
„Oh, samozřejmě! Když teď omluvím tebe, proč bych nemohla omluvit i všechny ostatní? To nejde, Kaulitzi.“
„Ale moc dobře víte, že jsem ve vašich hodinách vždycky aktivní!“
„Tím chcete říct co? Že je to výjimka, která potvrzuje pravidlo?“
„Ne, ale abyste mi aspoň jednou dala zatracenou druhou šanci!“
Jakmile dořekl poslední větu, zděšeně si oběma rukama překryl ústa.
Profesorka na něj hleděla přes brýle jako svatoušek. „Tohle je za tři, Kaulitzi. A dnes odpoledne budeš po škole společně s drahým Trümperem.“
„Ale…!“
„Nechci už nic slyšet! Bez debat!“
Bill zaťal pěsti a vrátil se na své místo se sklopenou hlavou.
Adina se k němu okamžitě naklonila. „Ty idiote, neměl jsi jí odpovídat! Dneska odpoledne jsi měl se mnou a ostatními jít na nákupy!“
Černovlásek se snažil na ni nepodívat, jinak nevěděl, jestli by se dokázal udržet. Poté, co dostal trojku, bylo nakupování opravdu to poslední, na co myslel.
***
C2 byla učebna, která se používala výhradně pro hodiny po škole. Každé odpoledne se tam scházeli studenti, kteří byli odsouzeni k trestu, a pod dohledem učitele museli dělat něco, co souviselo se školou, například psát domácí úkoly nebo si opakovat na testy.
Bill tam nikdy předtím nebyl a ani mu o téhle třídě nikdy nikdo moc neřekl, takže byl trochu vystrašený. Navíc byl velmi plachý, takže představa, že vstoupí do nové třídy plné neznámých lidí – a navíc napůl grázlů – ho děsila ještě víc.
Přišel před dveře s nápisem „C2“ a dvěma lehkými údery do dřeva zaklepal. Nikdo ho dál nevyzval, a tak se rozhodl pootevřít dveře a nahlédnout dovnitř. Místnost byla prázdná. S úlevou vydechl, vklouzl dovnitř a potichu za sebou zavřel dveře.
„Oh, tak už jsi tady,“ uslyšel za sebou.
Překvapeně se otočil a zjistil, že Tom Trümper sedí na jedné z lavic a hraje si s jojem.
Černovlásek se podíval směrem ke katedře, ale jak už si všiml dříve, žádný profesor tam nebyl.
„Když je tu jen jeden nebo dva studenti, nikdo tu nehlídkuje. Je to ztráta času,“ vysvětlil Tom a díval se na své jojo, které se podle jeho povelů pohybovalo dolů a nahoru.
„A-a nemůžeme teda odejít?“ Zeptal se nesměle Bill, který teď když zjistil, že musí být s dredařem sám, toužil prostě odejít. Nezáleželo na tom, že byl před pár dny milý, stejně mu naháněl strach.
„Ne, protože by nás viděli dozorci a upozornili by ředitele,“ odpověděl sebevědomě. Zvedl oči a usmál se, přičemž zvedl jen jeden koutek úst – ten s piercingem. „To už jsem zkoušel.“
„Aha…“ zamumlal ztrápený černovlásek a posadil se do první řady, protože Tom seděl vzadu. Vytáhl z batohu učebnici biologie a začal jí listovat v naději, že třeba bude znovu vyvolán, i kdyby až ve druhém kole.
Uplynulo jen pár minut, a uviděl Toma, jak si před jeho lavici položil židli, na kterou si sedl obráceně, takže se rukama opíral o opěradlo a ocitli se tváří v tvář.
„Nechceš si zahrát karty?“ Zeptal se ho a zadíval se na něj poté, co si opřel bradu o ruce. Bill zpanikařil, rozhlédl se a vyhnul se jeho pohledu. „Hej, nechystám se tě ukousnout nebo tak něco,“ pokračoval Tom a zamračil se. „Jen jsem se zeptal, jestli si nechceš zahrát karty.“
Bill si roztřeseně povzdechl a sklopil zrak. „Ne,“ zašeptal. „Nemám náladu hrát karty.“
„Chceš se celou hodinu učit do předmětu, ze kterýho jsi už stejně dostal špatnou známku?“
Černovlásek uraženě a podrážděně našpulil rty. „Jo, protože mně na rozdíl od tebe záleží na mém studijním průměru,“ prohlásil kysele, než se znovu zadíval do své učebnice.
Tom několik minut mlčel a sledoval, jak si žlutým zvýrazňovačem podtrhává nejdůležitější věci, opakuje je, aby si je zapamatoval, a vyslovuje je přes rty. Přes jeho krásné rty.
„Neděsím tě takhle náhodou?“ Zeptal se znovu, stále velmi klidným tónem.
Bill zalapal po dechu a zíral na něj s vytřeštěnýma očima. Jednou viděl dokument na Discovery Channel, kde říkali, že když divoké zvíře ucítí váš strach, je s vámi ámen.
Tom mu vždycky připadal jako divoká nebo přinejmenším nebezpečná šelma.
„Pro-proč si to myslíš?“ Vykoktal a stále se vyhýbal jeho pohledu.
„Protože vidím, jak se mi vyhýbáš a v jaké společnosti se pohybuješ,“ odpověděl okamžitě sebejistě dredař. „I když na společnosti moc nezáleží, protože v týhle škole každýho jen vyděsím nebo znechutím.“
„No, když se od tebe všichni drží dál, musí to mít nějaký důvod…“ zamumlal Bill, a vzápětí svých slov zalitoval. Vzhlédl a setkal se s dredařovými jantarovými duhovkami. „J-já chci říct… Možná kdyby ses nechoval tolik jako hulvát…“
„Nedělám nic špatnýho. Proč bych si měl hrát na něco, co nejsem, abych se zalíbil ostatním?“
Ta věta v Billově štíhlém těle něco vyvolala. Byla to pravda, Tom přece nikomu neubližoval, když psal po zdech nebo chodil za školu. Necítil potřebu se přizpůsobovat. Neudělal to spíš on sám? Nepřizpůsobil se snad masám, aby se všem zavděčil? Nepotlačil snad nějak svou pravou identitu? Rozdíl mezi ním a Tomem byl právě v tom. Byli to dva lidé, kteří by se přirozenou cestou líbili jen málokomu nebo nikomu. Tom se však rozhodl, že na to kašle a půjde si svou cestou, zatímco Bill byl příliš slabý na to, aby snášel cizí odpor, a dělal všechno pro to, aby se mu vyhnul.
Podíval se na Toma, který na něj zmateně hleděl, jako by byl překvapen tím, co se mu honí hlavou – a nejspíš taky ano. Možná ho neměl takhle soudit, možná mu jen musel dát šanci.
Zavřel knihu a vrátil ji do tašky.
„Nemám náladu hrát karty,“ přiznal. „Nemohli bychom dělat něco zábavnějšího?“ Usmál se šibalsky, a hned viděl, jak se Tom zvedá ze židle a úsměv mu opětuje.
„Vlastně jo, ale… jsi připravenej trochu riskovat?“
***
Díky laskavosti nějakého jim neznámého Boha se jim podařilo proklouznout na nádvoří oknem třídy a zdálo se, že si jich zatím nikdo nevšiml. Kdyby je přišel zkontrolovat učitel nebo vychovatel, nejspíš by měli velké problémy, ale spoléhali na to, že dokud jejich trest neskončí, nebude se o ně nikdo starat.
Tom hodil svoji značně opotřebovanou tašku ke zdi a začal z ní vytahovat několik sprejů, zatímco ho Bill pozoroval, když seděl se zkříženýma nohama na betonu o několik metrů dál.
„Copak ty nikdy nenosíš učebnice?“ Zeptal se pobaveně, když viděl, jak se dredařova taška čím dál více prověšuje, když z ní vytáhl tolik sprejů.
Tom pokrčil rameny a zadíval se na neposkvrněnou zeď. „Ne, když jsou tak pěkný dny, jako je tento. Byla by škoda je tahat!“
Bill se zasmál, jako by si na dredařovy manýry už zvykl, i když ve skutečnosti se znali asi jen dvacet minut.
„Hej, Bille, pojď sem,“ řekl mu Tom a pokynul mu rukou. Bill se zvedl a táhl své rozvázané conversky po betonu směrem k chlapci. Dredař mu dal do ruky černý sprej.
„Tome, já nemůžu!“ Vykřikl okamžitě a vrátil mu plechovku.
„Proč? Žádnej učenej z nebe nespadl,“ opáčil Tom a nakreslil červeným sprejem do rohu smajlíka. „Takový věci můžeš dělat i ty, pokud dokážeš vyjádřit, co cítíš.“
„Nevím jak.“
„Co? Náhodně pomalovat zeď?“ Zeptal se dredař pobaveně.
„Ne, neumím se vyjádřit!“
Tom zamyšleně našpulil rty. Posadil se ke zdi a sundal si čepici. „Dobře, řekni mi, co bys chtěl vyjádřit, a já se o to postarám.“
Bill se posadil vedle něj, přitiskl si nohy k hrudi a zadíval se na jasnou oblohu, která to odpoledne byla. Nikdy neměl příležitost říct vše, co si myslí, aniž by se bál, že ho někdo odsoudí, ale s Tomem měl pocit, že může.
A tak mu všechno vyprávěl: jak se od dětství cítil vždycky jiný, jak se bál, že ho nepřijmou, když to vyjde najevo, jak se rozhodl jít každému na ruku, aby se nedostal na okraj společnosti – všechno, co ho napadlo a co cítil, že potřebuje říct.
Nakonec se odmlčel, srdce měl až v krku a čekal na Tomovu reakci.
Dredař chvíli nic neříkal a zamyšleně hleděl na oblohu.
„Spousta věcí, o kterých jsi mluvil, se stala i mně,“ řekl nakonec pomalu.
Bill se k němu prudce otočil. „Vážně?“
„Jo, vážně,“ potvrdil Tom a usmál se na něj.
Bill ucítil, jak se mu něco rozplývá v hrudi, a uvědomil si, že je to jeho srdce.
„Ale abych udělal tuhle nástěnnou malbu, budu o tom muset popřemýšlet,“ pokračoval Tom a zamračil se.
„Okay!“ Souhlasil černovlásek a protáhl se. „Nespěchám!“
Tom přikývl a rozhlédl se. „Ale… máš hodinky, Bille?“
Černovlásek přikývl a ukázal mu náramkové hodinky. „Jo, ale…“ začal překvapeně.
Chvíli se na sebe dívali, a pak vyprskli smíchy. Čas trestu už dávno skončil a ani jeden z nich si toho vůbec nevšiml.
*Ochette – Ochette je jednou z osmi hratelných postav ve hře Octopath Traveler II. Je to lovkyně bestií, která žije na ostrově Toto’haha se svými druhy. Navzdory problémům s lidskými obyvateli ostrova žije bezstarostným životem… dokud se nedozví o blížící se pohromě známé jako Noc šarlatového měsíce.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
