autor: Nephilim
Od chvíle, kdy Bill ráno vyšel z domu, si nepřestal pískat. Zaparkoval kolo a vesele se rozběhl přes nádvoří, do školy a nahoru do třídy. Přiskočil ke své lavici a položil batoh na zem.
„Dobré ráno!“
Adina vzhlédla a povytáhla obočí. „Ahoj, Bille, dnes ráno vypadáš nějak šťastně.“
„Taky že jsem!“ Potvrdil černovlásek a posadil se. Rozhlédl se kolem sebe a jeho úsměv téměř okamžitě zmizel. „Kde je Tom?“ Obvykle když přišel, měl už dredař na lavici položenou tašku, která signalizovala jeho přítomnost, ale toho rána byla lavice prázdná.
Dívka se na něj nechápavě podívala. „Proč tě to zajímá? Zatím nedorazil a já upřímně doufám, že ani nedorazí. Je super, když tu není!“
Bill cítil, jak se mu do hrudi vrací známá těžkost. Pravda, až do včerejšího dne se mu všechno zdálo dokonalé, ale copak zapomněl, jaká byla jeho školní realita? Musel předstírat, že je někým, kým není, a musel předstírat, že ho Tom děsí.
Nepamatoval si, že by to dřív bylo tak těžké.
„Možná není takovej, jak to vypadá…“ odvážil se říct nesměle.
„Kdo? Trümper?“ Vmísila se do hovoru Doris. „Trümper je přesně jeden z těch, kteří kdyby se nikdy nenarodili, svět by byl mnohem lepší!“
Bill pod lavicí sevřel pěsti, až mu zbělely klouby. Chtěl jí to vrátit, ale k tomu mu chyběla odvaha. Uvědomil si, že se s Tomem nikdy nesmí bavit před ostatními. Možná to měl utnout hned, vždyť Toma viděl jen jednou, a ještě ke všemu to byl malý grázlík. Opravdu mu stálo za to zničit si společenský život kvůli někomu, jako je on?
Naštěstí v tu chvíli vstoupil profesor a Bill se musel soustředit na výuku.
Faktem však zůstalo, že celá ta situace se najednou stala mnohem těžší.
***
Ještě nikdy neslyšel tak zvláštní déšť. Kapky byly ostré a tříštily se o sklo jako kamínky.
Když venku pršelo, Bill se rád vyhříval v posteli pod teplými přikrývkami, které byly v ostrém kontrastu s chladným počasím venku. Ale ty kapky byly opravdu nepříjemné. Nebyly vůbec pravidelné a byly příliš silné jako kroupy.
Se zafuněním se vymotal ze změti přikrývek a vstal. První, co uviděl, bylo sluneční světlo pronikající skrz závěsy.
„A ten déšť…?“ Zeptal se rozespale a odploužil se k oknu. Odhrnul závěs, otevřel okno a neustále mrkal, když na něj dopadaly sluneční paprsky. Najednou uviděl, jak k němu něco letí jako kulka, a včas uhnul stranou.
„Co to…!“
„Promiň!!!“ Slyšel křik zespodu.
Podíval se dolů a zjistil, že na něj mává usměvavý Tom se zdviženou rukou.
„Co blázníš?“ Vyhrkl otráveně. Zrovna se probudil, což rozhodně nebyla nejvhodnější doba na to, aby s ním mluvil.
Tom rozevřel druhou ruku a ukázal hromádku kamínků, které v ní držel. Ah, tak to bylo ono!
„Chtěl jsem tě vzbudit, ale nechtělo se mi zvonit!“ Omlouval se dredař.
„Jak víš, kde bydlím?“ Zeptal se Bill znovu stále zmateněji. Vidět Toma znovu na něj mělo zvláštní účinek.
Tom natáhl ruku a ukázal na ulici. „Bydlím kousek! Vždycky tě vidím, když jedeš ze školy na kole.“
Bill se bez zvláštního důvodu začervenal. „A jak jsi věděl, že tohle okno je od mýho pokoje?“
Dredař pokrčil rameny. „Štěstí! Kdyby to nebylo tvoje okno, tvoje mamka by z něho nejspíš vykoukla a vyhodila mě z vaší zahrady!“
Bill vyprskl smíchy a cítil se šťastný. „Dobře, Tome, co je tak důležitého, že mi musíš házet kamínky do okna?“
Dredař strčil ruce do velkých kapes světle modré mikiny, kterou měl na sobě, a usmál se. „Chci, abys šel se mnou!“
„Kam?“
„Do školy!“
Bill se zamračil. „Vždyť je neděle!!!“
Tom se zasmál. „Musím ti něco ukázat!“
Bill si odfrkl a zakoulel očima, ale nedokázal se ubránit úsměvu. „Dobře, tak jo! Jen se oblíknu a hned jsem dole!“
Tom se dál usmíval. „Čekám!“
Asi o deset minut později za sebou Bill zavřel domovní dveře a zamířil k Tomovi, který stál u branky.
„Dlužíš mi snídani,“ vysvětlil mu rychle.
Tom se jen zasmál a dal se do pohybu. Kráčeli mlčky vedle sebe.
„Dneska jsi oblečenej… zvláštně,“ poznamenal dredař asi po dvaceti krocích.
Bill vlastně toho rána ani necítil potřebu se oblékat jako obvykle, protože na něj nebude hledět žádná Adina, ani Doris: měl na sobě tmavé džíny, na několika místech ošoupané a roztrhané, což byla práce jeho a nůžek, černé tričko s bílým potiskem lebky a pár kovových náhrdelníků a na nohou věrné černé conversky.
„Jo…“ přiznal. „Rád se takhle oblíkám.“
„V tomhle oblečení se mi líbíš,“ opáčil Tom a vzápětí zrychlil krok.
Bill se náhle zastavil uprostřed chodníku a zíral na Tomova záda, zatímco odcházel.
Slyšel dobře?
Rozběhl se za ním a dohnal ho s neklidným úsměvem a bušícím srdcem.
***
„Co mi chceš ukázat?“ Zeptal se Bill a umíral zvědavostí.
Tom ho vedl do zadní části dvora, kde strávili hodinu po škole. Dredař se zastavil před rohem a přistoupil k němu.
„Ehm, zavři oči,“ přešel za něj a zakryl mu oči vlastníma rukama, pak ho postrčil dopředu.
Bill se cítil rozrušeně a nejistě před sebou tápal rukama. „Tomeeee, kam mě to vedeš?“
„Tak a už jsme tady!“ Odpověděl Tom a přiměl ho, aby se zastavil. „Okay, připravenej? Jedna… dvě…“
Bill se cítil vzrušený.
„… tři!“
Tom stáhl ruce z jeho očí a Bill zamrkal, aby se rozhlédl kolem sebe.
Na stěně, která byla ještě před několika dny bez poskvrnky, se nyní skvěla nádherná nástěnná malba v černé, bílé a modré barvě. Slovo, které mezi těmito barvami vynikalo, bylo Freiheit.
Tom se díval na svou práci s rukama v kapsách. „Přemýšlel jsem o všem, co jsi mi řekl, a došel jsem k závěru, že tohle slovo nejlíp vyjadřuje tvoje pocity: za mě chceš být prostě svobodnej, ale nemůžeš.“
Bill si přiložil ruce k ústům. Tom vytvořil ten zázrak jen a jen pro něj! A dokonale pochopil, jak se cítí!
Zdržel se nutkání skočit na něj a obejmout ho. „Je to nádherný… děkuju…!“
Tom se k němu otočil a potěšeně se usmál. „Nemáš zač, slíbil jsem ti to přece.“
„Já-já nevím, co na to říct…“ přiznal Bill, přistoupil blíž a bázlivě se dotkl nasprejovaných písmen na zdi, jako by se bál, že je zničí.
„K tomu není co dodat, ta slova říkají všechno!“ Vyhrkl Tom a ukázal na nástěnnou malbu. „Proto jsem to udělal.“
Bill se k němu otočil a sklopil zrak, protože cítil, jak jeho tváře zrudly. „Děkuju…“
Tom se lehce rozpačitě poškrábal na zátylku. „Hele, Bille… Taky jsem tě sem přivedl, abych se tě na něco zeptal… Přišlo mi, že tohle je to pravý místo…“
Černovlásek prudce vzhlédl a s vytřeštěnýma očima hleděl na dredařovu skloněnou hlavu. Oh ne… to nemohlo být…
„Říkal jsem si… no teda, přemýšlel jsem… jestli bys se mnou nechtěl jít na ten ples,“ vydechl Tom, nervózně se kousl do rtu a vyhýbal se černovláskovu pohledu.
Billovo srdce začalo bít rychleji, protože se mu kolena proměnila v želé. Tom ho prakticky pozval na rande! Jen bůh věděl, jak moc Bill chtěl okamžitě vykřiknout ano, ale bohužel to nebylo tak jednoduché. Jít s Tomem na ples by nejspíš znamenalo znepřátelit si zbytek třídy, ne-li celou školu. Bylo to obrovské riziko! Musel by se rozloučit se svými plány na klidný a šťastný středoškolský život, aby mohl chodit s někým, jako byl dredař, kterého se všichni báli a nenáviděli ho?
Ale Tom už nejednou ukázal svou něžnou stránku, jen kdyby ji mohl ukázat i ostatním…
… i když pochyboval, že by na něj lidé jako Adina změnili názor.
Neměl odvahu dát své štěstí na první místo, a pak o všechno přijít.
Neochotně přistoupil k dredařovi, který vzhlédl a doufal v kladnou odpověď. Pozvání Billa ho stálo hodně sil. Dokonce i přiznat si, že se mu černovlásek líbí, bylo těžké. A zjištění, že pravděpodobně nikdy nebude mít šanci, bylo zničující. Na pomoc mu však přišla ta kouzelná hodina trestu, kterou spolu sdíleli a která mu umožnila se k němu přiblížit. Ve skutečnosti Bill nevypadal, že by neměl vůbec žádný zájem, takže se rozhodl jít do toho.
„Tome…“ začal Bill trochu koktat. Oči se mu zaleskly. „Tome, promiň, já… nemůžu s tebou jít na ten ples…“
Tom by nikdy nepřiznal, že v tu chvíli jeho srdce nebezpečně puklo.
„Proč?“ Zeptal se pouze a snažil se udržet klidný tón hlasu.
Bill cítil, že umírá. „Protože… je to příliš těžký, nemůžu… nemůžu dopustit, aby mě ostatní s tebou viděli.“ A připadal si jako úplný kretén, když ta slova říkal.
Tom ten důvod znal, ale slyšet ho, jak to říká tak chladně, bolelo ještě mnohem víc. Zároveň však věděl, že má Bill částečně pravdu: proč ho odsoudit k životu vyvržence? Dělal, co mohl, aby zapadl, a dařilo se mu to velmi dobře. Musel teď přijít a všechno zničit? Usmál se, nebo se o to alespoň pokusil, a předstíral, že ho to nebolí.
„Okay… to je v pohodě, nenutím tě… nechci na tebe tlačit nebo tak něco…“ polkl knedlík v krku, ale hned se mu vytvořil další, větší. „Vždyť se známe jen chvilku a… no, nic… nevadí…“
„Tome…“ zamumlal Bill tiše. „Ale můžeme zůstat přáteli, ne?“
Dredař se smutně usmál a zavrtěl hlavou. „Já nevím… Kamarádi spolu mohou trávit čas na veřejnosti, my nejspíš ne.“
Bill si rukama protřel oči. Bylo mu teprve čtrnáct a měl pocit, že už teď na svých bedrech nese stovky problémů.
„Dobře…“
Tom přikývl. „Tak… ahoj, Bille,“ odešel se sklopenou hlavou, aniž by cokoliv dalšího dodal.
Bill přistoupil k nástěnné malbě, opřel se čelem o zeď a rozplakal se.
***
„Konečně jsem sehnala ty šaty D&G, který jsem objevila minulý týden. Byly ve slevě a máma zná majitele obchodu! Doris a Clara si koupily šaty taky tam, ale Amalia jako obvykle dala přednost jedné z těch ležérních blbostí z H&M… Fakt tu holku nechápu, tak moc machruje, a pak se oblékne, jako by šla s kamarádkami na pizzu!“
Bill roztržitě přikývl a pohrával si s perem. Nechtělo se mu mluvit. Na ten pitomý večírek se mu nechtělo.
„Bille, posloucháš mě?“ Zeptala se Adina a trucovala.
„Jo,“ zamumlal černovlásek a čmáral si do sešitu.
„A co si myslíš ty?“
Černovlásek pokrčil rameny. „Pokud se na to těšíš, tak fajn,“ řekl znuděně. „Ale myslím, že já na ten večírek nepůjdu.“
„Proč ne? Je to skvělá příležitost ke společenskému setkání, předvádění se a flirtování!“ Vykřikla Adina nadšeně. Stejně jako ostatní byla pořád na lovu kluků.
„Nemám zájem,“ odpověděl otráveně a odfrkl si.
„Okay, není třeba bejt jedovatej!“ Vyhrkla dívka a vykulila oči. „Nenuť mě, abych na tebe změnila názor!“
Bill sevřel rty. Jistě, stačilo tak málo, aby se všechno zničilo! Kdyby se ve škole objevil ve svých roztrhaných džínách, všem jeho kamarádkám by se z toho postavily vlasy hrůzou. A kdyby se jim odvážil odmlouvat, bylo by to ještě horší!
Někdy měl toho všeho už prostě dost.
Otočil se k zadní části třídy, kde si Tom nepřítomně čmáral na list papíru, jistě nějaký nápis, který se měl potom objevit na zdi. Už spolu nepromluvili. Bill ho několikrát viděl nerozhodného, jako by s ním chtěl mluvit, ale pak se rozhodl, že bude lepší to nedělat. Na druhou stranu, on se o to nikdy ani nepokusil. Připadal si tak hloupě.
„Bille, někdy mi děláš opravdu starosti,“ pokračovala Adina a otočila se na něj. „Můžeš říct, co to s tebou je? Jsi na jiný planetě!“
Černovlásek zkřivil rty, ale neodpověděl.
„Dobře, budu hádat… jde pořád o tu biologii?“ Když se Adina do něčeho pustila, bylo těžké ji od jejího cíle odradit, ale Bill jí nehodlal říct ani ň.
„Nenašel jsi žádnou holku na ples? Nebo nemáš šaty?!“
Bill si povzdechl a dál neodpovídal. Do zápisníku si nakreslil srdce rozdělené na dvě části a vybarvil je černou barvou.
„… Nebo jsi zamilovanej.“
Černovlásek zvedl hlavu a upřeně na ni hleděl. Zamilovaný? On? Do Toma? To by jistě vysvětlovalo zběsilý tlukot jeho srdce a skutečnost, že na něj neustále myslel, ale… zamilovaný do Toma? Oh. Bože.
Tentokrát ho na poslední chvíli zachránil ředitel, který svým triumfálním vstupem do třídy přerušil vyučovací hodinu a okamžitě vyvolal nezřetelný šum celé třídy. Poté, co získal povolení od učitele, si odkašlal a podíval se do papírů, které držel v ruce, než promluvil.
„Takže, jak všichni víte, za pár dní bude ples… a letos, stejně jako jiné roky, hledáme žáka, který by mohl pronést jakousi ‚řeč na rozloučenou‘ pro páťáky… Obvykle žádáme čtvrťáky, ale ti jsou v tuto dobu na školním výletě, a v ostatních třídách jsme nenašli nikoho, kdo by se přihlásil… Byli bychom velmi neradi, aby se tato tradice přerušila, takže je tu někdo, kdo se na to cítí, prosím?“
Zřejmě se nikdo necítil na to, aby se tohoto úkolu ujal. Napsat projev a přednést ho před celou školou? Ne.
„Bille, máš nejlepší známky z němčiny, proč se nepřihlásíš?“ Zašeptala Adina, ani ne moc potichu. Ve skutečnosti už o třicet vteřin později všichni šeptali jeho jméno.
Bill se v panice rozhlédl kolem sebe. Na takové věci byl příliš plachý!
„Pane profesore, co kdybychom navrhli Kaulitze? Je nejlepší v němčině!“ Řekla dívka z druhé řady a vyjádřila tak to, co si mysleli i všichni ostatní. Hned poté se k ní přidal zbytek třídy a shodli se, že Bill je pro něco takového rozhodně nejvhodnější kandidát.
Ředitel potřeboval jistotu. „Který z vás je Kaulitz?“
Bill stydlivě zvedl ruku a zrudl v obličeji.
„Souhlasíte?“
Černovlásek otevřel ústa, aby odpověděl ne, ale když se rozhlédl, zachytil Tomův pohled. Dredař se na něj chvíli díval bez jakéhokoli zvláštního výrazu, a pak se vrátil ke své kresbě.
Bill demoralizovaně našpulil rty. Ta situace ho ubíjela.
… Ale možná by mohl něco udělat. Mohl by toho využít.
„Myslím, že to zvládnu,“ stydlivě se usmál a přikývl.
„Skvělé!“ Zvolal ředitel a úlevně si povzdechl. „Tak se snažte, ano? Očekáváme pořádný projev!“
Černovlásek nejistě přikývl a muž opustil třídu.
Adina se k němu naklonila. „Teď už je jasný, že na ten ples jít musíš,“ zašeptala šibalsky.
Bill ji už ale neposlouchal.
***
Cítil se naprosto mimo. Ani se neobtěžoval hledat nic speciálního, protože by stejně nevěděl, co na sebe. Rozhodl se pro bílé džíny, které mu obepínaly štíhlé nohy, a černý rolák, protože večer bylo chladno, i když byl květen.
Prošel kontrolou Adiny i ostatních, kteří ho i přes jeho obyčejný vzhled považovali na takový večer za vhodně oblečeného. Ne že by mu na tom ještě záleželo. V poslední době si uvědomil několik věcí a při psaní projevu na rozloučenou měl možnost přemýšlet o mnoha dalších věcech. Doufal, že Tom večer přijde, a horečně se po něm rozhlížel. Měl by být rozrušený z projevu, ale i to ustoupilo do pozadí.
Potřeboval Toma.
„Dobrý večer všem!“ Ujal se slova ředitel školy, který se objevil na malém pódiu, na němž byla připravena jedna ze školních kapel, které měly tento večer zpestřit. „Především vám všem děkuji, že jste překonali svůj ostych a přišli na oslavu konce roku,“ počkal, až se všichni přestanou chichotat, a pak pokračoval. „Než se vrhneme na taneční zábavu, přečte jeden z našich žáků z prvního ročníku krátkou řeč na rozloučenou pro naše spolužáky z pátého ročníku… Hej, žádné smutné obličeje! Sbohem, abych tak řekl!“
Za smíchu přítomných sestoupil zástupce z pódia a pokynul Billovi, že je jeho čas.
Černovlásek polkl knedlík, a najednou si nebyl jistý, jestli to zvládne. Ano, uměl dobře skládat slova, ale co když tahle nebyla ta správná?
Každopádně, teď už bylo trochu pozdě o tom přemýšlet.
Vyšel na pódium, snažil se ovládnout třes v nohou a postavil se před mikrofon, který byl pro něj trochu moc vysoko. Ozval se smích, když mu ředitel nastavil mikrofon tak, aby byl v jeho výšce. Bill mezitím zrudl jako paprika.
„Ehm, ahoj všichni…“ začal a vytrvale zíral na připravený proslov. Koutkem oka zahlédl Adinu, jak se chichotá spolu s ostatními a ukazuje na něj, a v duchu ji poslal k čertu. „Nemůžu říct, že bych naše páťáky znal dobře, protože jsem na téhle škole teprve devět měsíců, ale víte, jak to je, čtvrťáci radši jeli na výlet a vykašlali se na to, a prváky je snazší uplatit…“ pokrčil rameny a krátký smích, který tím vyvolal, ho přiměl najít odvahu pokračovat. „Přesto jsem se snažil vžít do jejich situace, abych zjistil, co by chtěli slyšet, než opustí tuto školu…“ odkašlal si a začal číst. „Myslím, že až budu za čtyři roky opouštět tuhle školu, rád bych si s sebou odnesl jen hezké vzpomínky a chtěl bych, aby ti, co tu zůstanou, měli na mě stejně hezké vzpomínky… Takže si představuju, že pro naše spolužáky v pátém ročníku to bude stejné; že až poslední den školy naposledy překročí ten slavný práh, který všichni známe, ohlédnou se a vzpomenou si na svůj první den, kdy byli… malí a vystrašení jako já,“ lehce se usmál a vyvolal tím další smích. „A vzpomenou si na všechny naděje a sny, které do těch pěti let vkládali a které se jim, doufám, splnily!“
Dařilo se mu lépe, než očekával, a cítil se opravdu sebejistě, takže se odvážil odtrhnout oči od papíru a vrhnout pohled na studenty. Dveře v zadní části tělocvičny se tiše otevřely a Tom vklouzl dovnitř. Nevěděl, proč sakra přišel, ale přišel, a také se trochu lépe oblékl – i když samozřejmě ve stylu sobě vlastním. Lépe se obléknout pro něj znamenalo vzít si čisté oblečení. Ve skutečnosti měl na sobě jen jednoduché tmavé džíny a černý svetr, odpovídající čelenku a čepici. Rozhodl se, že jeho cílem pro tento večer bude vyhnout se potížím a zůstat bez povšimnutí, a když bude mít štěstí, dostat se alespoň trochu blíž Billovi.
Povzdechl si. Bylo to marné, černovlásek mu stále utkvíval v mysli, i když mu zlomil srdce. Hledal ho tedy mezi ostatními studenty; zahlédl jeho malou skupinku kamarádek, ale on tam s nimi nebyl. Kde by mohl být?
Pak si všiml, že se všichni dívají k jednomu místu v tělocvičně, a uviděl, že tam postavili pódium pro kapelu.
Na pódiu byl i sám Bill.
„Jo, ten proslov…“ vzpomněl si náhle.
Jedním ramenem se opřel o zeď, aby se nemíchal do davu, a upřel na něj pohled. Byl v tak dokonalém místě, že ho viděl i černovlásek, a okamžitě se mu zrychlil tep.
Tom tam byl. Měl šanci to napravit.
Znovu promluvil o něco rozrušeněji než předtím. „A… taky hádám, že nikdo z nich nechce odejít ze školy s výčitkami… Protože někdy máš šanci něco udělat a ze strachu to neuděláš, a pak toho lituješ….“ Možná ty řádky četl špatně. Chtělo se mu plakat, když si vzpomněl, jak hloupě Toma odmítl. „A tíha toho, co jsme udělali, je tak těžká, že pak už nemůžete ani dýchat… Tak se ujistěte, že ničeho nelitujete.“
Všichni nadšeně zatleskali a ředitel okamžitě vystoupil na pódium.
„No, a teď…“
„Ne, moment, prosím,“ přerušil ho Bill, aniž by pustil mikrofon. Muž oněměl úžasem, stejně jako ostatní přítomní, kteří si začali šeptat.
„Chtěl jsem ještě něco dodat, pro někoho… a omlouvám se, že využívám této příležitosti a marním váš čas, ale je to důležité.“ Cítil, jak se mu začíná třást hlas, a věděl, že si musí pospíšit, než se rozpláče jako malé dítě. „Jednou… jsi mi řekl, že si myslíš, že chci být volný, ale že nemůžu…“
Tomovy oči se rozšířily a odlepil se od zdi. O co Billovi sakra šlo?
„A-a měl jsi pravdu… Nikdy jsem to nedokázal, a to mě vedlo k tomu, že jsem udělal pár špatných věcí, především ti ublížil…“ zadržel vzlyk. „Ale uvědomil jsem si, že jsem udělal obrovskou chybu, a chtěl bych ji napravit… Chci být svobodný a vím, že mohu být svobodný jen s tebou, na ostatních mi už nezáleží…“ Navzdory všemu se nedokázal ovládnout: slza mu vyklouzla a stekla po jeho tváři, hned po ní následovala druhá a třetí. „Prosím, odpusť mi…“ vzlykl do mikrofonu a přivřel oči.
Tehdy se Tom rozhodl, že už se dál nedokáže držet v ústraní. Prodral se davem, došel k pódiu a vyskočil na něj.
Než si Bill stačil uvědomit, co se děje, Tom si ho přitáhl do náruče a přitiskl své rty na jeho.
Černovlásek měl prvních pár vteřin oči dokořán, pak se uvolnil, objal dredaře kolem krku a polibek mu opětoval.
Ozýval se pískot, výkřiky a nevlídné nadávky, ale oba je bezostyšně ignorovali.
Pak ho Tom vzal za ruku a stáhl ho z pódia zpátky do davu, který se otevřel, aby je nechal projít; někteří znechuceně, jiní z pouhého respektu.
Bill se zadíval na Tomova záda, dotkl se svých rtů, usmál se a snažil se zastavit slzy, které mu teď stékaly po tvářích štěstím.
„Bille!“ Slyšel volat svoje jméno, když se blížili k východu. Černovlásek se otočil a uviděl Joshe, jak se k němu blíží.
Okamžitě ho napadlo to nejhorší a snažil se omluvit. „Jo‘, poslouchej, neřekl jsem ti to, protože…“
„Hele, za mě žádnej problém,“ řekl mu Josh a okamžitě se usmál. „No, možná se budeš muset vyhýbat Adině a spol., protože jsou to malé drbny, které si nevidí na špičku nosu, ale… ujišťuju tě, že s ostatníma nebudou žádný velký problémy. Bál ses, že tě vytlačíme na okraj společnosti nebo co?“ Zeptal se ho se smíchem.
Bill přikývl: „Jo, přesně!“
„No, abych řekl pravdu, tak nějak jsem si všiml, že máš… jisté sklony,“ usmál se a podíval se na Toma, který na něj vážně zíral. „Chci říct, snášet ty slepice… a pak jsi byl vždycky tak trochu divnej.“
„Oh.“ zamumlal Bill a byl opravdu ohromen. Jednoduše si vybral špatnou společnost. Možná kdyby se víc sblížil s Joshem a ostatními už od začátku… Kromě toho, bylo hloupé si myslet, že když je pořád se skupinou holek, nevyvolá to pochybnosti o jeho údajné heterosexualitě!
„Děkuju,“ řekl upřímně.
Druhý chlapec na něj mrkl. „Nemáš zač, jen jsem ti to chtěl říct. Omlouvám se, že jsem vás zdržoval,“ dodal nešťastně a odešel.
Bill se otočil k Tomovi, usmál se na něj a propletl jejich prsty. Vyšli ven a zavřeli za sebou dveře.
***
Tom mu utřel všechny slzy, jednu po druhé slíbal, a pak ho přitiskl k sobě, zatímco se dívali na hvězdy. Večer nebyl teplý, ale Bill se cítil zahalený v nádherném teple, přitulený k dredařovi.
„Promiň, nechtěl jsem tě tou řečí uvést do rozpaků…“ zamumlal a přerušil ticho. Přitiskl tvář k Tomovu krku a vdechl jeho vůni. „Nevěděl jsem, jak ti mám říct, že mě opravdu mrzí, že jsem byl tak hloupej…“
Tom se usmál. „Na tom vlastně nezáleží. Dost jsi to smazal tím, že ses zesměšnil před celou školou!“
„Idiote!“ Zabručel Bill a hravě ho udeřil do paže. Pak se uvolnil a přimhouřil oči. „Kdy sis uvědomil, že mě máš rád…?“
„Všiml jsem si, že o mně nikdy nemluvíš špatně jako ostatní… a určitým způsobem mě to potěšilo,“ přiznal dredař a zadíval se na hvězdy. „Kromě toho jsi mi vždycky připadal roztomilý.“
Bill se začervenal a popadl jeden z jeho dredů, aby odvedl pozornost.
„A kdy sis ty uvědomil, že se ti líbí takovej grázl jako já?“ Zeptal se Tom.
Černovlásek se zamračil a přemýšlel o tom. „Myslím, že… přemýšlím o tom od té doby, co jsi mi tenkrát pomohl s tím automatem… nebo možná i trochu dřív, nejsem si jistej…“
„Wow…“ vydechl Tom ohromeně. „Kdybych to věděl, koupil bych ti tolik čokolády, kolik bys chtěl!“
Oba se zasmáli, šťastní i rozpačití z pocitu, který byl pro oba naprosto nový. Byli ještě tak mladí. Bill se od dredaře trochu odsunul, aby se mu mohl podívat do očí.
„Možná bychom se mohli vrátit dovnitř… Když už jsme přišli na večírek, tak si ho trochu užijeme, ne?“
Tom přikývl, vstal a díval se na Billa seshora. Usmál se a natáhl ruku.
„Bille… říkal jsem si… jestli bys se mnou nechtěl jít na ples… Chtěl bys?“ Zeptal se ho, aniž by se přestal usmívat.
Bill se zasmál, chytil ho za ruku a zvedl se na nohy. Bylo příjemné cítit se svobodně a odpovídat podle svého srdce.
„Ano.“
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
