autor: Nephilim
Byl to stejný obyčejný den jako všechny ostatní. Tom pracoval s obvyklým elánem, ale myšlenkami byl jinde. Nyní si plně uvědomoval, že ty plechy mohl vyřezat jen proto, že se jeho bratr prodával jeho šéfovi jako ta nejlacinější prostitutka. Ne z jiného důvodu, jen proto. Pracovat s tímhle vědomím bylo hrozné, ale to bylo vše, co s tím mohl dělat. Vzhledem k tomu, co Bill dělal, mohl alespoň pracovat dvakrát tolik, aby domů přinesl víc peněz a občas si něco koupili. Bylo to strašně hloupé a nezaplnilo to propast, kterou vytvořila bolest z toho, co byli nuceni vytrpět, ale opravdu s tím nemohl nic udělat. Kdyby poslechl svou impulzivitu, okamžitě by šel a dal výpověď, ale na té práci nezávisel jen jeho život.
Sam pracoval jako obvykle vedle dredaře a všiml si změny jeho nálady. Tom byl obvykle veselý, dokázal člověka rozveselit i přes náročnou pracovní dobu, ale ten den byl podivně zamlklý.
„Uh, podívejme, kdo si to dovolil sestoupit mezi nás, obyčejné smrtelníky,“ oznámil náhle stařec a pohlédl na prostřední uličku.
Tom se otočil právě včas, aby viděl, že David Jost mířil přímo k nim. Zatnul pěsti a pokračoval v práci, přičemž se snažil potlačit vztek, který v něm narůstal.
Jost byl objektivně považován za pohledného muže; jistě, nebyl příliš vysoký, ale měl šarm a charisma, byl to typ muže, který bez problémů přitahuje pozornost žen – i když zřejmě nebyl této orientace. Ten den mu tvář zdobila malá náplast, která Tomovi připomínala, co se stalo včera večer – i když to nebylo vůbec k ničemu.
„Dobré ráno,“ pozdravil srdečně a obešel je, zatímco předstíral, že kontroluje práci svých dělníků.
„Dobré ráno, šéfe. Co vás sem přivádí?“ Odpověděl Sam, který toho muže dobře znal.
„Rutinní obchůzka,“ vysvětlil stručně Jost a pokrčil rameny. Tom ani nevzhlédl.
„Same, slyšel jsem Ronnieho, jak říká, že potřebuje pomoct s vykládáním zboží. Mohl byste se o to postarat?“ Pokračoval muž tiše.
Samovi na tom něco nehrálo, ale nemohl odmítnout. Jakmile byl z cesty, přistoupil Jost k Tomovi a zastavil se za ním. Tom cítil, jak se nad ním tyčí, přestože byl menší než on.
„Kaulitzi, tak jak to jde?“ Začal přátelsky a na rtech měl ten nejfalešnější úsměv na světě. Tom neodpověděl. „Copak se děje?“ Pokračoval muž a v jeho hlase se objevil zlý tón. „Snad ti nevadí, že šukám tvýho brášku?“ Dodal šeptem u jeho ucha.
Tom ztuhl, zaťal pěsti a prudce se otočil k muži, který na něj zíral s docela spokojeným úsměvem na tváři.
„Copak chceš dělat?“ Provokoval ho a pohlédl na muže. „Zase mě praštit? Tentokrát ti ale žádnej bratříček krýt prdel nebude, Kaulitzi.“
Tom věděl, že je v pasti, a ten pocit bezmoci mu pronikal žaludkem. Několik nekonečných vteřin stál a zíral na Davida Josta, dokud si muž neodfrkl a nenuceně se neodtáhl.
„Ubohý. Hezky pracuj dál, přece nechceš, aby prdelka tvýho bratra přišla jen tak vniveč.“
Tom počkal, až mu zmizí z dohledu, pak zavrčel, odhodil masku a posadil se na podlahu. Poprvé v životě si strčil hlavu do dlaní a opravdu se nenáviděl. Bylo mu z toho všeho tak strašně špatně, že měl pocit, že se každou chvíli pozvrací. Jak mohl pokračovat, když věděl, že každou středu, když se vrátí domů z práce, tam Bill nebude, a místo toho se bude prodávat tomu sráčovi? Jak dlouho tohle zvládne, když už to nezvládal teď?
„Hej,“ uslyšel, jak na něj někdo volá, a když vlhce vzhlédl, uviděl, že Sam je zpátky. Rychle si přejel rukávem přes oči: takhle ho nikdo neměl vidět. „Co se děje, chlapče?“ Zeptal se stařík, který si byl jistý, že se něco stalo.
Dredař vstal a zavrtěl hlavou. Otřel si nos a sebral masku.
„Nic. To jenom ta zasraná práce,“ odplivl si nakonec. „Jak dlouho to ještě budeme muset snášet, Same?“ Zeptal se ho, i když věděl, že je to řečnická otázka.
Muž se zasmál jako někdo, kdo zná odpověď. „Nevím, jak ty, chlapče, ale já už tu dlouho nebudu.“
„Jak to myslíš?“ Zeptal se Tom zmateně.
„Syn mého přítele si zrovna otevřel firmu a možná pro mě bude mít místo. Jako nováček nebude takový kretén jako Jost. Jsem už příliš starej na to, abych dál dělal tuhle těžkou práci – končím, chlapče.“
Tom zkřivil rty. Zdálo se, že každý nakonec najde svou cestu, cestu ke svému osobnímu štěstí. Ale on ji zatím neviděl ani z rychlíku.
„Mám za tebe radost,“ zašeptal a zapnul stroj. Nechtělo se mu mluvit a hlučný stroj zabránil jakékoliv konverzaci.
***
Seděl tam od chvíle, kdy Bill vešel do koupelny, a ještě nenašel sílu ani odvahu vstát. Přesunout se ze stavu poloprázdna, do něhož upadl, by znamenalo vrátit se do reality a čelit jí, což se v tu chvíli zdálo přinejmenším utopické.
Uvědomoval si, že se třese, a věděl, že se mu potí ruce. Krátce předtím přestala téct voda, takže se Bill pravděpodobně oblékal. Čas běžel až příliš rychle.
„Tomi,“ uslyšel konečně svoje jméno a nezmohl se na nic jiného, než že vyskočil na nohy a pronesl nejubožejší a nejzbytečnější slovo, jaké kdy mohl říct.
„Nechoď.“
Bill si povzdechl a popadl kabát. Opět měl na sobě to laciné oblečení a byl silně nalíčený. Kdyby to nebyl jeho bratr, koho měl Jost v plánu šukat, přišel by s větou typu: odkdy Jost rád šuká klauny?
On měl rád přirozeného Billa. Dokonce i ta trocha make-upu, kterou si obvykle kvůli Tomovi dával, byla naprosto zbytečná. Líbil se mu Bill s rovnými, lehce zvlněnými vlasy, jako by právě vyšel ze sprchy, s čistým obličejem bez make-upu, v obyčejném tričku a starých světlých džínách. Takhle se mu Bill líbil.
„Nechoď,“ zopakoval ještě odhodlaněji, zoufaleji.
„Víš, že musím,“ odpověděl černovlásek smutně a zavrtěl hlavou. Navlékl si kabát a narovnal se, stál před ním a zíral na něj – jako by neměl odvahu udělat to, co se chystal udělat. Pravděpodobně to tak i bylo. Jak tam mohl Toma najednou nechat a jít za tím mužem? Když Tom nic nevěděl, bylo to jednodušší. Pro Billa samozřejmě ne. Pro Billa bylo ještě těžší vidět Toma, jak ho každý týden klidně a vyrovnaně líbá na rty a přeje mu „hezký večer s Andreasem“. Vidět ho tak šťastného a nevědomého bolelo ještě mnohem víc, ale teď šlo o to o tom otevřeně mluvit. Teď když to Tom věděl, to všechno Billovi připadalo těžké, obtížné, ale ne pro něj; dělal si starosti o Toma. Musel se mu dívat do očí s vědomím, že nesmírně trpí, že stráví večer doma sám přemýšlením o tom, co se děje ty kilometry daleko, a cítil se zničeně.
„Ale já vím, že nemusíš,“ opáčil Tom a chytil ho za paži. „Můžeš zůstat tady, se mnou. Můžeš prostě… nejít.“
Bill znovu zavrtěl hlavou. „To nemůžu, Tome…“
„Ano, můžeš. Můžeš, Bille! Můžeš!“ Vykřikl Tom a oči se mu leskly. „Můžeš si prostě vybrat… mě.“
Bill se na něj podíval. „Přestaň to dávat do stejný roviny.“
„Promiň,“ omluvil se dredař. „Ale pokud tě to přiměje zůstat, nebudu mít výčitky.“
„Pleteš se,“ řekl Bill a uvolnil sevření. „Tohle ničemu nepomůže. Jen nám z toho oběma bude na hovno a na věci to stejně nic nezmění.“ Vzal si svou starou tašku a zamířil ke dveřím. „Uvidíme se později,“ a pak odešel, aniž by se ohlédl.
Jakmile uslyšel, že se dveře dole zabouchly, svalil se na pohovku a přitiskl si dlaně na obličej. Jak ho mohl nechat jít?
Zase byl na cestě k Jostovi a pomyšlení, že to celé ty měsíce dělal bez jeho vědomí, mu zvedalo žluč do krku. Vstal a rozběhl se do koupelny, sotva se stihl sehnout nad záchod, než do něj vrátil svou nedojedenou večeři.
Teď už mohl jen odolávat a snažit se na to nemyslet.
Byla to jen další zasraná středeční noc.
***
Nakonec šel ven. Nevydržel být zavřený v té ruině, které se každý den odvážil říkat domov. Šel se projít po okolí, koupil si kousek pizzy a pivo, nic víc. Ulice tohoto města odrážely ducha těch, kdo v něm žili: byly zrádné a špinavé. V tuto hodinu nebylo bezpečné chodit sám ven ani pro ozbrojeného muže.
Když se vrátil domů, nerozsvítil světlo hned, a to slabé, které vycházelo z podesty, vrhalo stín na podlahu v chodbě.
Nevěděl, jestli se už Bill vrátil; jeho rozvrh nikdy nebyl stejný. Od té středy, kdy ho Tom prosil, aby nechodil, uplynulo několik dalších střed. A už nikdy to neudělal.
Alespoň ne slovy. Jeho oči vyjadřovaly vše, co už jeho hlas neměl sílu vyslovit.
Tom už opravdu neměl sílu cokoli dělat. V práci se stal oblíbenou hračkou Josta, který ho nepřímo nutil vážit si toho, že tam může každý den pracovat, jako by dredař musel děkovat velkorysému Bohu, který byl jeho šéfem a který velkoryse šukal jeho bratra, že mu dovolí přinést domů chleba. Bylo to stejně absurdní jako dojemné.
Hněv v něm však rostl tak rychle, jako ztrácel sílu vůle, a Tom nevěděl, kdy a jak vybuchne. Jen věděl, že se to stane.
Byt se zcela ponořil do tmy a Tom si uvědomil, že se Bill ještě nevrátil. Zamířil do svého pokoje: chtěl se osprchovat a jít spát. Neměl náladu se ten večer znovu postavit Billovi, který se trápil pocitem viny.
Když se koleny dotkl matrace, poslepu sáhl na noční stolek a rozsvítil tlumené světlo lampy.
Bill ležel na posteli, na Tomově půlce.
Tom zalapal po dechu. Měl na sobě jen boxerky a byl schoulený na místě, kde obvykle spával Tom, jako by se snažil posbírat teplo nasáklé do ložního prádla, které před několika hodinami jistě zmizelo.
„Bille…?“ Zašeptal a přelezl postel. Viděl, jak se jeho záda pohnula, a uvědomil si, že si povzdechl.
Nevěděl, co má říct, a nechápal, co se stalo.
„Udělal ti něco…?“ Zeptal se váhavě a přemýšlel, kam až to odporné prase mohlo zajít.
„Šuká mě, Tome. Není to dost?“ Odpověděl černovlásek kysele, ale jeho hlas byl tichý.
Tom se opět cítil nesmírně hloupě. „Takhle jsem tě ještě neviděl…“ ospravedlňoval se.
„Jsem unavený,“ odpověděl černovlásek jednoduše. Znovu si povzdechl, zachvěl se a stáhl se do sebe ještě více. „Drž mě, prosím.“
Tom nepromluvil ani slovo, když zezadu objímal tu hromádku kostí svého dvojčete. Přitiskl si ho k hrudi a snažil se mu vdechnout teplo a ochranu – opravdu doufal, že se mu to podařilo.
„Nevím, jak dlouho to ještě vydržím, Tomi,“ zašeptal Bill a sevřel prostěradlo mezi prsty. „Vážně to nevím.“
Dredař několik minut mlčel a poslouchal černovláskovo pomalé oddechování, které čas od času přerušilo několik drobných vzlyků, jež nedokázal zadržet. Oba byli zjevně na hraně.
„Možná mám řešení,“ vydechl nakonec a přitiskl tvář do černovláskových hebkých vlasů.
„Co…?“
„Vím, jak to ukončit,“ vysvětlil.
„A jak…? Tome, z tohohle není cesty ven…“
„Prostě musím zmizet.“
Bill zatajil dech a pomalu se k němu otočil. „Co to říkáš?“
„Přiznej si to. Kdybych tu nebyl, nemusel bys tohle všechno dělat.“
„Kdybys tu nebyl, neměl bychom pro co žít, Tome,“ opáčil Bill tvrdě.
Dredař však zavrtěl hlavou. „Ne za tuhle cenu, Bille… ne za tuhle cenu…“
Černovlásek vzal jeho tvář do dlaní. „Tome, podívej se na mě,“ nařídil mu. „Ani na to nemysli.“
„Je to můj život a já rozhodnu, co s ním udělám.“
Bill přikývl: „Dobře. Tak já se taky rozhodnu, co udělám se svým. Skočil bych hned po tobě, to víš.“
„… To je vydírání.“
„To je fakt.“
Tom si povzdechl. „Dobře. To je jedno,“ odvrátil se.
„Víš, že není. Víš, že to nechci!“ Vykřikl Bill zlomeným hlasem.
Tom neodpověděl.
***
Toho večera měsíc nesvítil. Nebo spíše svítil, ale zakrývaly ho velké černé mraky, které jen naznačovaly slabou záři. Tom se díval na oblohu a poslouchal, jak teče voda ve sprše. Byla to zvláštní noc. Cítil, že ve vzduchu nebo možná v něm samotném, je něco jinak.
Bill měl každou chvíli vyrazit tam, kam chodil každou středu večer, a on tušil, že se něco stane.
„Už jdu,“ uslyšel ode dveří a teprve pak si uvědomil, že už přes půl hodiny zírá na oblohu a v hlavě má úplně prázdno.
Otočil se k Billovi, který na něj ze dveří váhavě hleděl – váhavě? Proč? – a kývl hlavou. Jako každý týden nebyl schopen cokoliv říct.
Bill si vzal kabát a tašku a chvíli stál a zíral na své boty.
„Už se mě ani nesnažíš zastavit,“ zašeptal nakonec, aniž by uhnul pohledem.
„Změnilo by to něco?“ Zeptal se smutně.
Bill našpulil rty, zavrtěl hlavou, vyšel ven a zavřel za sebou dveře.
Dredař se vyčerpaně svalil na postel. Tento příběh ničil i jejich vztah. Nemohl si vzpomenout, kdy se s Billem naposledy miloval. Nějak se mu už nechtělo. Bill už nebyl jen jeho. Ani černovlásek už na sexu netrval, jako by ztratil svůj význam.
Otočil se na bok, zabořil obličej do polštáře a chtěl se rozplakat. Nepočítal však s tím, že mu došly slzy.
***
David si pohrával s jedním ze svých velkých prstenů a zíral do zpětného zrcátka svého auta. Jako obvykle čekal na černovláska za rohem, a pak ho odvezl do továrny. Nikdy ho ani nenapadlo vzít ho domů, protože by se to jeho ženě určitě nelíbilo – jako by ta mrcha nevěděla, s kolika to dělá. Zasmál se; koneckonců jeho manželství bylo založeno na lžích: ani nevěděla, že to má rád s muži. Zkontroloval hodinky: měl by tu každou chvilku být, a tak upřel pohled do zrcátka, rozhodnutý neodtrhnout od něj oči, dokud ho neuvidí smyslně kráčet po chodníku směrem k autu.
„Tady ho máme,“ pomyslel si s úšklebkem, jakmile ho uviděl vyjít zpoza rohu. Vždycky měl sklopenou hlavu a nešťastný výraz, ale Davidovi to bylo jedno. Chtěl ho jen ošukat. Lehce se pohupoval na vysokých podpatcích svých kožených bot a pohupoval zadkem naprosto neodolatelným způsobem. Nedokázal se ubránit tomu, aby si olízl rty. Den, kdy najal toho ubožáka Kaulitze, byl nejšťastnějším dnem jeho života.
Otevřel dveře a chtěl ho odvést, ale černovlásek se náhle zastavil.
David se zamračil; na co čekal?
Bill upíral pohled k zemi, ale pěsti měl zaťaté. David viděl, jak se kousl do rtu, a pak se zadíval do zrcátka auta. Viděl, jak upírá své odhodlané oči do jeho.
„To snad ne!“ Vykřikl, než spěšně vystoupil z auta a sledoval, jak se Bill otáčí a utíká na druhou stranu. „… Jdi do prdele, ty děvko!“ Zařval a udeřil pěstí do boku auta. Nestálo za to ho pronásledovat, to Bill musel přilézt za ním. „Za tohle zaplatíš.“
***
Co si kurva myslel? V jedné jediné vteřině to pěkně zavařil sobě i Tomovi!
Běžel dál jako šílenec, ale ty podpatky byly tak otravné a začínaly ho z nich bolet nohy.
„Kurva!“ Vykřikl, sundal si je a zahodil. Znovu se rozběhl, rychleji než předtím, aby se dostal domů, aby se vrátil k Tomovi.
Přes všechny problémy, do kterých se právě dostal, měl nutkání se začít smát.
A taky se smál. Smál se tak, že zapomněl dýchat. Smál se opravdu šťastně jako už několik měsíců ne.
Cítil se tak nějak svobodný.
***
Tom bez zjevného důvodu zíral do stropu, když se najednou ozval zvonek. Přemýšlel, kdo by to mohl sakra v tuhle hodinu být, a také ho napadlo, jestli Jost náhodou neposlal někoho, kdo ho zabil, aby byl Bill celý jeho.
Vstal s únavou, o níž si myslel, že ji do svých osmdesáti nikdy nepocítí, a šel ke dveřím. Ani ho nenapadlo se ptát, kdo tam je a prostě je otevřel.
„Miluju tě!“ Vykřikl Bill se smíchem přes slzy a vrhl se na něj. Tom se musel držet dveří, aby nespadl, a druhou rukou mu stisk opětoval.
„Bille? Co tady děláš?!“ Koktal nevěřícně, když mu černovlásek zasypal tvář polibky. Mezi polibky něco tiše opakoval, ale Tom byl až příliš zmatený, než aby pochopil, co to bylo.
„Cože?“ Zeptal se překvapeně a šťastně. Pokud byl Bill tady, pak nejel za Jostem.
„Vybral jsem si tebe!“ Zopakoval Bill téměř s výkřikem radosti a políbil ho na rty. „Vybral jsem si tebe, Tomi, vždycky jenom tebe! Miluju tě!“
Tom měl pocit, že jeho srdce exploduje, jak silně mu tlouklo o hrudní koš. Bill mu řekl, že už to nikdy neudělá, že bude jen jeho, jen a jen jeho, navždycky.
„Kurva!“ Zaklel se slzami v očích, chytil ho za boky a zvedl ho, aby se s ním mohl zatočit. Bill se zasmál, protočil očima, a pak se znovu sklonil, aby vzal jeho tvář do dlaní a políbil ho vášnivěji. Tom se při tom kontaktu zastavil a náhle pocítil nutkání, jaké už dlouho ne.
„Pojďme se pomilovat, Tomi,“ vydechl mu na rty a oči měl napůl zavřené. „Jen ty a já,“ pokračoval a lehce mu sál spodní ret.
Tom přikývl, neschopen říct cokoli dalšího, a poté, co s kopnutím zavřel dveře, ho v náručí odnesl do postele, kde Bill ležel na zádech a ani na okamžik ho od sebe nepustil.
„Mrzí mě všechno, co jsem ti udělal,“ přiznal Bill a pohladil ho po čele, když mu sundával černou froté čelenku, která držela jeho dredy v ohonu.
Tom zavrtěl hlavou a spojil jejich rty ve vlhkém polibku. „Jsi tady se mnou, na ničem jiným nezáleží,“ ujistil ho a viděl, jak se usmívá, když mu po tvářích sklouzly poslední slzy.
Milovali se jako už několik týdnů ne a bylo to jako druhé poprvé; jako znovuzrození. Billův pocit viny odnesly Tomovy rty a ani na okamžik se od něj a jeho rtů neodtrhl.
Bill si slíbil, že už nikdy nic takového neudělá, a Tom si slíbil, že už to nikdy ani nedovolí.
Když se přestali vzájemně doplňovat, usnuli si v náručí, jak tomu vždycky bylo a jak tomu vždycky být mělo.
***
Sam si okamžitě všiml Tomovy změny nálady. Pískal si. Představoval si, že všechny problémy, které měl, jsou nyní vyřešeny, a i když se ho to netýkalo, pocítil jistou úlevu. Pracoval tam tak dlouho, že kdykoli se objevil nějaký nováček, nemohl si pomoci a nepozorovaně ho vzal pod svá křídla. Možná proto byl rád, že ať už se dredařovi stalo cokoli, teď už je to určitě za ním.
„Vypadáš vesele, Tome,“ zvolal, když pracovali vedle sebe.
Tom klidně přikývl. Jen čekal na okamžik, kdy ho Jost přijde vyhodit, protože věděl, že přesně to udělá. Teď už to nebyl problém; on a Bill společně najdou řešení.
„Poslední dobou jsi vypadal trochu na dně, ale teď už je všechno v pořádku, že?“
„Přesně tak!“ Vykřikl dredař a usmál se na něj. Sam si pobaveně pomyslel, že vypadá jako dítě, které právě dostalo bonbón.
„A můžu vědět, co se stalo?“ Zeptal se Sam a připadal si jako zvědavý dědek.
Tom se zamračil a přemýšlel, jestli o tom má mluvit, nebo ne, ale než se mohl rozhodnout, ucítil, jak mu někdo skočil kolem krku
„Tomi!“ Vykřikl Bill chraplavě a jako obvykle ho sevřel ve smrtelném objetí.
„Ahoj, Bille! Co tady děláš, maličký?“
„Maličký?“ Zajímal se Sam. Kdo byl ten chlapec?
„Oh, Same… tohle je můj bratr Bill,“ řekl Tom, jako by slyšel jeho myšlenky.
„Rád vás poznávám, pane,“ pozdravil ho zdvořile malý chlapec jménem Bill, aniž by se odtáhl od svého bratra. „Tomi,“ řekl a znovu se otočil k dredařovi. „Přišel jsem, abych to tady ukončil,“ zašeptal mu odhodlaně do ucha.
Tom ho instinktivně stiskl. „Nechci, abys za ním chodil a mluvil s ním o samotě,“ zašeptal znepokojeně.
„Já nedovolím, aby cokoliv udělal, Tomi,“ opáčil Bill a zasmál se.
Tom se podíval na jeho štíhlou postavu a napadlo ho, že by se jeho slovům zasmál, kdyby situace nebyla tak vážná.
„Ale ale ale, koho to tu máme?“ Ozval se najednou zpoza nich naštvaný hlas. „Kdopak nás to dnes poctil svou přítomností?“
Tom ztuhl na místě a pevně sevřel své dvojče. „Do prdele,“ nečekal to tak náhle.
„Davide,“ řekl Bill a vyprostil se z Tomova sevření, aby se postavil přímo před podnikatele. „Je konec, tady to balíme. Odcházíme,“ vysvětlil mu rychle.
Tomovi při pohledu na tu scénu dunělo v hlavě: bál se Davidovy reakce, bál se, že nedokáže Billa opět ubránit.
Sam přestal pracovat a snažil se zjistit, o co jde. Situace byla poněkud bizarní: Tom vypadal jako kus mramoru, kluk jménem Bill oslovoval jejich šéfa bez jakýchkoli formalit, ale především Jost vypadal opravdu naštvaně.
„A o tom rozhodl jako kdo?“ Vyprskl Jost sarkasticky. „Ty?“
„Dohoda padá, pokud Tom odejde,“ odvětil Bill a zatnul pěsti.
„Kaulitz odejde, až řeknu.“
Tom vykročil vpřed a cítil, jak v něm narůstá vztek. „Jestli chci skončit, nemůžeš mi v tom zabránit,“ prohlásil a zapomněl na hloupé formality.
„Ale můžu,“ opáčil David a přistoupil blíž. „Můžu tě zastavit, stejně jako můžu ošukat tvýho bratra, kdykoli se mi zachce,“ dodal vytočeně.
Když Sam a Bill vytřeštili oči, Tom dosáhl svého maxima. Bleskově popadl ze země kus plechu, vrhl se na Davida a srazil ho k zemi.
„TOME, NE!“ Vykřikl Bill vyděšeně neschopen pohybu.
Tom držel muže přitisknutého k zemi a jednu ruku měl ve vzduchu připravenou k úderu.
„Řekni mi jedinej důvod, proč bych to neměl udělat, kreténe!“ Zakřičel a tvář mu zkřivila nenávistná grimasa.
Díky téhle situaci přestali mezitím ostatní dělníci pracovat a kolem čtveřice se po Billově výkřiku shromáždila malá skupinka.
Tom se krátce rozhlédl: byla tam spousta lidí, kteří si přáli, aby to udělal, ale opravdu si chtěl ušpinit ruce? Opravdu se chtěl stát vrahem?
„Tome, prosím,“ poklekl vedle něj Bill. „Pojď pryč, nech ho na pokoji!“
Byla to stejná slova, která pronesl té noci v Jostově kanceláři, když ho přistihl, jak jeho bratra zneužívá. Cítil, jak v něm začíná vřít nenávist.
„Chlapče, nedělej to. Budeš toho litovat,“ slyšel Sama přes rameno.
„Nikdo z vás nemá ani nejmenší tušení, co ten hnusnej parchant udělal!“ Křičel a otočil se, aby se podíval na Davidův vyděšený obličej. „Zaslouží si to!“
Pak spustil ruku a Bill vykřikl.
***
Bill se více zachumlal do bundy a snažil se bránit před krutou zimou. Schody do soudní budovy mu připadaly nejdelší, jaké kdy v životě ušel. Když došel na konec, podíval se na oblohu: byla šedá a zamračená, což téměř odráželo jeho náladu.
Bylo po všem. Tentokrát nadobro. Toho rána v soudní síni to všechno skončilo.
Uslyšel za sebou kroky a krátce na to mu někdo stiskl rameno, aby ho utěšil.
Bill se otočil a usmál se. „Díky, Same.“
„Nemáš zač,“ odpověděl muž. „Je po všem, no tak… Možná ne tak, jak jsme čekali, ale…“
Bill přikývl: „Mám pocit, že musím začít zase znovu.“
„Nejspíš jo,“ souhlasil Sam. „Ale aspoň nejsi sám… hej, kde je tvůj bratr?“
„Už jsem tady!“ Vykřikl Tom a seskočil poslední dva schody, aby se co nejrychleji dostal k Billovi.
Černovlásek se přitiskl k jeho boku a vtiskl mu obličej do bundy. Noční můra skončila: David Jost bude postaven před soud a on a Tom budou moci začít jinde. Všichni zaměstnanci proti němu svědčili a léta nevyřčeného zneužívání vyšla najevo. Ten muž už nebude jejich problém.
„Co teď budeme dělat, Tomi?“ Zeptal se ho Bill tichým hlasem, z něhož byly cítit všechny jeho obavy z budoucnosti.
Dredař si ho přitáhl k sobě a podíval se na Sama, který na ně něžně hleděl. Muž o jejich vztahu nevěděl, myslel si, že jsou jen bratři, kteří k sobě mají opravdu blízko. Povzdechl si. „Nevím… Nejdřív si musím najít jinou práci… A už to nebude moc snadný,“ přiznal smutně. „Možná se zase budeme muset přestěhovat někam jinam…“
„Tome, o tom bych si s tebou rád promluvil,“ řekl mu Sam s vážnou tváří.
Bill se neklidně odtáhl od svého dvojčete. Poslední, co potřebovali, byly další potíže.
„Co se děje?“ Zeptal se Tom zničeně.
„Vzpomínáš si, jak jsem ti říkal o té práci, kterou jsem dostal? No… řekněme, že se z jedné práce staly dvě,“ nabídl a přátelsky se usmál.
Tom otevřel oči dokořán a na rtech mu pomalu vykvetl úsměv. „Chceš říct, že…?“
„No, ten pohovor budeš muset zvládnout sám, ale… jsi chytrej a ochotnej chlapec, myslím, že s tím nebude žádnej problém.“
„Tomi!“ Vykřikl Bill, nadskočil a zatleskal. „Budeš mít novou práci!“
„Jo!“ Zasmál se Tom a znovu ho vzal do náruče. Chtěl ho políbit, ale Sam byl stále vedle nich.
Jako by ty myšlenky slyšel a uvědomil si, že je čas zmizet.
„Tak se mějte… Bille, Tome,“ kývl na každého z nich.
Jakmile byl dostatečně daleko, pustil se černovlásek do rtů svého dvojčete s úmyslem se už nikdy neodtrhnout. Tento den se najednou stal nejlepším dnem jejich života.
Po chvíli Bill ucítil vlažné teplo, které ho zahřálo na tváři, a když otevřel oči, uviděl, jak zpoza mraků vykoukl sluneční paprsek.
„Tomi, podívej!“
Tom vzhlédl a usmál se. „Slunce, no a co?“
„Od tý doby, co jsme se sem přestěhovali, jsem ho neviděl,“ přiznal Bill. Ve skutečnosti se oba přistihli, že obdivují měsíc nebo zachmuřeně pozorují mraky, ale nikdy ne slunce.
Tom pokrčil rameny. „To musí znamenat, že už je všechno vážně v pořádku, ne?“ Políbil ho na nos a propletl své prsty s jeho. „Pojďme domů.“
Bill přikývl, a pak, konečně volní, společně zamířili domů.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
