autor: Nephilim
Bill si upravil límec své kožené bundy.
Vzduch v místnosti už byl úplně vydýchaný a on se přistihl, že znovu a znovu zírá na dveře a doufá, že David náhle vtrhne dovnitř a oznámí, že rozhovor je u konce.
„Poslední otázka, tentokrát pro dvojčata,“ oznámila tazatelka.
Přemýšlel, proč vždycky na rozhovor s Tokio Hotel posílají super prsaté blondýny. Ani Tom to nechápal. Bill se přinutil k úsměvu. Jako by se tři čtvrtiny otázek toho rozhovoru netýkaly dvojčat. Georg a Gustav skoro neotevřeli pusu. Přemýšlel, kolik lidí vlastně ví, že Tokio Hotel se skládá ze čtyř členů.
„Možná vám to bude připadat trochu drzé, ale fanoušci jsou opravdu zvědaví. V kolika letech jste dostali první polibek?“
Bill a Tom si vyměnili letmý pohled a nedokázali zadržet úsměv.
„Když mi bylo jedenáct,“ vysvětlil Tom. „Políbil jsem jednu dívku a druhý den ji políbil Bill.“
Zdálo se, že žena byla překvapena tím odhalením, a Bill na sobě opět ucítil Tomův pohled, usmál se, aniž by se mu odvážil podívat do očí.
Oh, tohle byl pěkný příběh.
***
Tom nikdy vážně nepřemýšlel o tom, co ke svému bratrovi cítí. Byli dvojčata, dvě naprosto stejné, ale přesto úplně odlišné bytosti, a tak si myslel, že je naprosto normální ho tak moc milovat. Starat se o něj, cítit potřebu ho chránit, a zároveň potřebu cítit se být jím milován. Neobtěžoval se rozlišovat mezi milovat a být milován, zaprvé proto, že ani on nevěděl, jaký je v tom rozdíl, a zadruhé proto, že když šlo o ně dva, tak na tom až tak příliš nezáleželo.
Bill nikdy vážně nepřemýšlel o tom, co ke svému bratrovi cítí. Byli dvojčata, a tak mu připadalo přirozené, že jejich vzájemná náklonnost lehce přesahuje běžnou bratrskou lásku. Myslel si, že je normální, že se o něj Tom tolik stará, že ho chrání a že jeho potřeba cítit se milován starším bratrem, je stejně normální. Nikdy se nebál, že to, co je spojuje, možná až příliš přesahuje vzájemnou náklonnost – kterou se Bill naučil odlišovat od lásky –, protože na tom nezáleželo, a protože byl jejich vztah naprosto odlišný od jiných, takže nemělo smysl ho srovnávat.
Simone byla první, kdo učinil přítrž jejich způsobu projevování si náklonnosti, a to ve věku, kdy ještě dvojčata fyzicky nemohla chápat, co vlastně dělají.
Jednoho dne přišla domů a našla svá malá, teprve sedmiletá dvojčata ležet na gauči jedno na druhém objímat se tak pevně, že nedokázala určit, kde začíná Bill a kde končí Tom. Byla přinejmenším zděšená, brutálně je od sebe odtáhla a už teď přemýšlela o tom, kdo ví, jaký zvrácený vztah mohly mezi sebou její děti mít. Nevinně se na ni podívali a řekli, že jen napodobují chlapce, které viděli v televizi, a kteří se zřejmě opravdu milovali. Stejně jako oni.
Od toho dne bylo sledování filmů povoleno pouze v její nebo Gordonově přítomnosti.
Simone si neuvědomovala, že přehání. Vždycky si myslela, že to dělá pro jejich dobro. Viděla, že dvojčata mají velmi zvláštní vztah, a byla z toho k smrti nadšená i vyděšená. Věděla, že to nedokáže mít pod kontrolou, pokud se to prohloubí – také si uvědomovala, jak pesimistické a zvrácené její myšlenky jsou – takže bylo nejlepší cokoli potlačit hned v zárodku. Lidé rádi pomlouvali.
Bill a Tom to zezačátku nechápali. Zpočátku byli příliš pohlceni hudbou a vlastními projekty, než aby na to mysleli, a koneckonců jim stačilo, že jsou spolu. Málokdo z jejich okolí si všiml drobných gest, která si vyměňovali, kradmých pohlazení a letmých pohledů. Byla to věc mezi dvojčaty, která jim připadala naprosto normální.
Něco se změnilo, když začala střední škola.
Bill by vlastně řekl „Tom se změnil“, protože ve skutečnosti u něj nedošlo téměř k žádné změně kromě toho, že se začal líčit – což byl pro Simone další důvod k obavám.
Bill viděl, jak se jeho starší bratr pomalu, ale dramaticky mění. Stěny jeho pokoje pokryly plakáty kluků, které neznal, ale kteří se tvářili drze, a pod postelí vyrostla hromada časopisů, kterých se Bill už několik měsíců neodvážil dotknout. Věděl, co v nich je, a byl znechucený. Ne kvůli samotnému tématu, ale proto, že je četl jeho bratr. A zvláštní sevření žaludku mu napovědělo, že to není v pořádku.
„Tomi, no tak,“ zasmál se Bill a snažil se vyprostit z bratrova sevření, které podle něj bylo „smrtícím sevřením jako v Tekkenu“, z něhož se nikdo nedokázal vymanit. Už od školky si často hráli na zápasníky, ale během let to dostalo úplně jiný význam, který ani jedno z dvojčat nedokázalo přesně identifikovat. Věděli jistě, že se jim oběma líbí být v tak těsném kontaktu.
Tom se na oplátku zasmál, pevněji sevřel Billova ramena, zavrtěl hlavou a pohodil krátkými dredy na hlavě. Byly jeho pýchou, i když stále ještě nevěděl, jak je udržovat, a musel si nechat pomoci od Billa nebo Simone.
„Jsi slabej, Bille,“ pokáral ho dredař jako obvykle tiše.
Bill se ani vážně nepokoušel osvobodit, vlastně ani necítil potřebu. V Tomově náručí se cítil skvěle, a dokonce už začínal některé věci lépe chápat. Věci, které ho upřímně řečeno trochu děsily.
Věci, které Tomovi nemohl říct.
Tomův mobilní telefon se kvůli vibracím začal na nočním stolku pohybovat.
„Tomi, ne,“ zakňučel Bill, ale Tom už se od něj odtrhl a hovor přijal.
„Haló? … Hej, ahoj.“
Bill se zamračil. Nelíbilo se mu, jak Tomův hlas náhle změkl.
„Ne, nic důležitýho… teď? Úplně v pohodě,“ přešel ke skříni, otevřel ji a začal kolem rozhazovat nějaká trička. „Jo, dobře, v parku. Zatím.“
Černovlásek si zkřížil ruce na hrudi. „Kdo to byl?“ Zamumlal uraženě, že se z něj najednou stalo „nic důležitýho“.
„Daniela,“ odpověděl Tom spěšně a vybral si nejméně otrhané tričko, které měl. Obtížný úkol, pomyslel si Bill.
„Chodíš s ní?“
Tom se neobtěžoval dívat se mu do tváře, když mluvil, což Billa neskutečně dráždilo. „Myslím, že je to jasný,“ zavrčel a upravil si dredy. „Super,“ zvolal a obdivoval se v zrcadle, jako vždycky od té doby, co si nechal udělat ten nový účes.
„Nerandil jsi náhodou s Katjou?“ Zeptal se Bill znovu a začal být nevrlý.
Takhle to bylo vždycky. Volná chvilka s jeho dvojčetem? Stačilo, aby zavolala jedna z těch krav a chvilka byla pryč. A nejvíc ho bolelo, že Tom ani na okamžik nezaváhal, než řekl „ano“ a zmizel. Nikdy.
Tom se na něj konečně podíval a ušklíbl se. „Starej příběh.“
„Starej příběh, kterej se udál před dvěma dny?“
„Velmi starej,“ potvrdil Tom.
Bill protočil očima. „Tomi, prosím,“ zacvrlikal, aby si znovu získal bratrovu pozornost. „Prosím, zůstaň tady. Se mnou. Pojďme si něco zahrát!“
Tom se maličko usmál a byl to úsměv tak jasně povýšený, že Bill pocítil v hrudi svíravý pocit. Myslel si, že je to dětinské, věděl to. „Promiň, Bille, možná večer.“
„Kurva, Tome!“ Vyhrkl v tu chvíli Bill a vstal z postele. Nesměli nadávat, jak jim Simone vždycky doporučovala, ale dredař měl neobyčejnou moc mu je vytáhnout z úst. „Neustále koketuješ s těma kravkama ze třídy, to je vopruz! Se mnou jsi nebyl od začátku školy! Co s nima sakra děláš?“
Tom sevřel rty a zastavil se právě ve chvíli, kdy chtěl odejít. Jo, koneckonců, co s těmi dívkami dělal? Chodil s nimi ven, něco jim nabízel, osahával, co se dalo, a to bylo všechno. Nikdy se nezmohl na nic ve fyzickém slova smyslu. Spousta lidí by řekla, že je to v pořádku, protože mu bylo teprve jedenáct a nemusel nikam spěchat jen proto, že se tvářil tak, že z toho všechny holky šílely.
„Bille,“ odfrkl si nadřazeně. „Vyspěj trochu, prosím!“
Jakmile Tom odešel a zabouchl dveře, schoulil se k čelu bratrovy postele a snažil se neplakat.
***
Tom si oddechl, když za sebou uslyšel známé bouchnutí zavírajících se vchodových dveří.
Nějak se vždycky cítil lehčí, když mezi ním a Billem bylo alespoň deset metrů. Cítil se lehce, ale zároveň téměř zoufale. Nechápal, co se to s ním sakra děje. Nikdy tomu nerozuměl.
Že mu na Billovi záleží víc než na čemkoli jiném na světě, bylo nad slunce jasné. Že měl v poslední době také podivné choutky… no, to bylo trochu méně jasné a také méně normální.
Tom nebyl hloupý, a tak si to sám odůvodnil. Pravděpodobně se dostával do období, které někteří z jeho starších přátel nazývali „hormonální vzpoura“. Podle nich neexistoval žádný konkrétní věk pro začátek této masové vzpoury, prostě věděli, že jeden den se díváte na Šmouly a druhý den chcete vědět, jakou barvu mají kalhotky vaší učitelky.
Tom doufal, že se o svoje učitelky nikdy zajímat nebude.
„Ts,“ zavrčel a kopl do plechovky, když mířil do parku. Ani se mu nechtělo jít s Danielou ven, ale potřeboval si odpočinout.
Zvažoval celou tuhle věc s hormonální vzpourou. Náhlá touha po fyzickém kontaktu a podobně. Tak si řekl, že je v pořádku, že pokaždé, když Billa vidí, má chuť na něj skočit jen kvůli rozbouřeným hormonům. Ano, to by mohlo být ono. Dospěl tedy k závěru, že aby se vyhnul jakýmkoli přešlapům, bude muset svou vzpouru ventilovat tam, kde ji všichni očekávají: na dívkách.
Tom dorazil do parku a rozhlédl se po Daniele. Ta když ho uviděla, s úsměvem nadskočila a přiblížila se k němu.
Tom se také usmál, poněkud napjatě.
Přemýšlel, jestli je součástí vzpoury i to, že mu ta dívka připadá nechutná. Zajímalo ho, jestli i jeho přátelé někdy měli takové problémy. Přemýšlel, jestli někdy cítili přitažlivost k vlastnímu bratrovi, ale hlavně ho zajímalo, jestli tahle hormonální záležitost může začít už v šesti letech.
***
To se mu nepovedlo. Ne že by čekal, že by snad mohlo, na to se znal až příliš dobře.
„Uh, to je nechutný,“ zamumlal a otráveně si odličovačem přejel po víčkách. Existovala vůbec nějaká tužka, kterou slzy nerozmazaly?
Kdo ví, kdy se Tom vrátí. Kdo ví, co dělal, kdo ví, co té dívce říkal, kdo ví, co jí dělal.
Kdo ví, co dělala ona jemu.
Kdo ví.
Povzdechl si a odšoural se do svého pokoje. Musel toho nechat, dříve nebo později by ho Tom měl s jeho obsedantní žárlivostí vážně plné zuby.
Ležel na posteli a kontroloval prázdný displej mobilního telefonu. V adresáři neměl mnoho čísel a lidí, kteří mu skutečně volali, bylo ještě méně. Mohl s jistotou říct, že ten telefon používal jen se Simone, Gordonem, Tomem a Andreasem.
Když si ale představil, kolik hovorů dostával Tom, sevřelo se mu srdce, ale okamžitě se rozveselil a řekl si, že kdyby byl jako on, tj. kdyby se zajímal jen o balení holek, také by měl hodně telefonátů. To byl právě ten rozdíl, Tom neměl více přátel. Tom měl prostě víc holek.
„…“
… Když nad tím tak přemýšlel, možná ho srdce bolelo právě kvůli tomu. Nešlo o to, že Tomovi volalo více lidí. „Uh,“ zasténal a přitiskl si polštář na obličej. Proč muselo být všechno tak složité? Nemohl se prostě zamilovat do spolužačky jako všichni ostatní? Do nejkrásnější dívky ve škole, klasika?
Opravdu se musel zamilovat do svého dvojčete?
„…“
Zamilovat. Bill tohle slovo nepoužíval – nebo spíš na něj nemyslel – často, když mluvil o svých citech k Tomovi, ale čím víc času ubíhalo, tím víc mu připadalo jediné vhodné. Ano, byl zamilovaný do Toma, do svého dvojčete. A bylo to nechutné, strašné, nepřirozené, nenormální, šílené a úžasné. Nic nenaplnilo jeho srdce tak dokonale jako myšlenka na Toma, na jeho úsměv.
Jeho problém spočíval v tom, že byl pevně přesvědčen, že Tom jeho city opětuje, a pak viděl, jak se chová, jako by bratra vůbec neměl. Měl pocit, že jestli nedostane odpověď, zblázní se.
Věděl, že Tom je typ člověka, který překážky obchází a jde přímo vpřed, zatímco on raději věcem čelil, aby je překonal.
Rozhodl se, že to udělá. Bude Toma konfrontovat.
Vstal z postele, posadil se ke stolu, vzal si pero a papír a začal psát.
***
Tom zavrčel a sledoval déšť, který bušil do skla chodby, zatímco se snažil vzpomenout si na zatracenou kombinaci ke své skříňce.
„Jedna, devět, osm, devět,“ přišel mu na pomoc Bill. „Tomi, vždyť je to naše datum narození, sakra!“
Tom znovu zavrčel, a konečně skříňku otevřel. Odložil knihy, které nepotřeboval, a vzal si ty, které si musel vzít domů. Dělal to všechno velmi netečně, nakonec si hodil batoh na rameno a nechal jeden z popruhů viset.
Bill ho celou dobu pozoroval, napůl schovaný za dveřmi své vlastní skříňky, a přemýšlel, jak zareaguje, až…
„Co to sakra je?“ Vykřikl Tom a zvedl něco, co vypadalo jako složený kus papíru na dně skříňky.
Bill se snažil nepropadnout šílenství. Strávil nejméně dvě hodiny psaním velmi dlouhého dopisu, v němž byla obsažena veškerá jeho láska k Tomovi, a tedy i celý jeho život.
Pak ho zamkl do šuplíku a hluboce se styděl za to, jak snadno dokázal vyjádřit své pocity k bratrovi-dvojčeti.
Rozhodl se pro jiné řešení, delší a hloupější, ale důmyslnější a možná i užitečnější. Mohl zjistit, co k němu Tom cítí, aniž by se přímo odhalil.
Pro tentokrát se spoléhal na to, že je jeho dvojče hloupé.
Dredař otevřel kus papíru a povytáhl jedno obočí. Když si přečetl těch několik slov napsaných na kusu papíru, povytáhl i druhé.
Ahoj Tome : )
Jak to jde?
Vidíš, jak prší? Naštěstí to vypadá, že tvůj bratr má deštník ; )
Tom na vzkaz zíral asi pět minut, než byl opět schopný se pohnout. To byla spousta času, aby si Bill stihl okousat snad všechny nehty.
„… nakopu mu prdel,“ vykřikl nakonec Tom nepříliš jemně.
„Komu??“ Vykřikl Bill rozrušeně. Možná to bylo až příliš nápadné, možná už to pochopil! Ani na okamžik ho nenapadlo, že by byl jeho bratr tak hloupý, aby o něm mluvil ve třetí osobě, když byl vedle něj.
„Tomu, kdo si ze mě vystřelil.“
„A co to je, Tomi?“ Zeptal se černovlásek, dělal hloupého a naklonil se, aby si prohlédl vzkaz, který dobře znal.
„Nic, jen kecy,“ a s tím ten kus papíru zmačkal.
Bill si povzdechl. „Okay… pojďme domů, než bude ta bouřka ještě horší.“
Tom přikývl a nepřítomně se zadíval z okna. „Do prdele! Nemám deštník, ráno svítilo slunce!“ Obrátil se na Billa, a najednou ho zamrazilo. Teoreticky by ho neměl mít ani Bill, pokud tedy nebyl rosnička. Ale kdyby ho měl, měl by ten člověk, co psal vzkaz, pravdu.
„Bille… nemáš náhodou deštník?“
Bill se podivně usmál, alespoň v Tomových očích, a otevřel batoh. „Samozřejmě!“ Vykřikl a vytáhl ho.
Tom si pomyslel, že by odpověď neměla být tak „samozřejmá“ a že to znamená, že ten, kdo mu ten vzkaz napsal, je nějaký čaroděj/špión.
„… A řekl jsi někomu, že máš deštník?“
„Co to je za otázky, Tomi?“ Zasmál se Bill. „Pojď, jdeme domů.“
Tom zamyšleně přikývl. „Jo, počkej chvilku,“ vytáhl z batohu propisku a napsal na zadní stranu papírku krátkou odpověď, pak ho znovu schoval do své skříňky a teprve pak si uvědomil, že ji někdo musel otevřít, aby tam vzkaz mohl dát.
No, ne že by to bylo nějak moc složité. Stačila jedna dobře mířená rána.
Tom se rozhodl, že celou situaci objasní, jakmile bude mít více informací k vyšetřování, a přidal se k Billovi.
„Pojďme.“
Bill se spokojeně usmál: získal si jeho důvěru. Otevřel deštník a byl vděčný, že poslechl radu, kterou mu ráno Simone dala, když si poslechla předpověď počasí.
***
Kdo sakra jsi?
Bill se usmál. Od někoho, jako byl jeho bratr, nic jiného ani nečekal. Vždy přímý.
Byl bych raději, kdybys to nevěděl,
a ty taky, věř mi.
Můžu jen říct, že jsem to, co ti chybí.
Doufám, že to pochopíš.
… nebo možná taky ne : P
***
Tom se zmateně poškrábal na zátylku. Zíral se na rozházené kousky papírků na stole, aniž by našel jakékoliv vodítko.
Dívka, která mu ty věci psala, byla zvláštní. Ano, byl přesvědčen, že je to dívka, psala až příliš poeticky, jak to dělají jen dívky, a Bill. Ale jeho bratr byl výjimka, byl to „zpěvák“.
Tahle podivná korespondence trvala už několik týdnů a Tom musel přiznat, že po počátečním rozčilení mu to už tolik nevadilo. Působila opravdu sladce a zdálo se, že ho pozorně a dlouho pozorovala. Počáteční nepřátelství teď vystřídala touha setkat se s ní osobně. Podívat se, kdo mu napsal řádky jako:
Dnes v parku kvetly květiny,
a já si tak říkám, že byly stejně krásné jako ty,
s tím rozdílem, že jejich krása časem uvadne,
ale ty budeš krásnější než před tím : )
Tom se při čtení znovu usmál. Nikdy neměl rád lichotky, ale musel si přiznat, že se mu rozbušilo srdce, když našel na dně skříňky složený kus papíru. Čekal na něj.
Také se cítil trochu provinile vůči Billovi. Dvojče už ho neobtěžovalo, už ho nežádalo, aby společně strávili nějaký čas a stalo se odtažitým. Tom se kvůli tomu cítil špatně, a možná proto se upnul k těm milostným vzkazům. Nechtěl přemýšlet, jinak by si uvědomil, že jediné, po čem touží, je slyšet ty věty vyřčené z Billových plných rtů. A z toho by se zbláznil.
Dívka, která mu psala, do něj byla očividně zamilovaná a často mu nechávala žárlivostí nabité vzkazy.
Tom jeden náhodně otevřel a usmál se, když si ho znovu přečetl.
Proč chodíš s tou holkou z 2F?
Copak nevíš, že je to děvka?!
Pusť ji k vodě!
A nejlepší na tom bylo, že měla pravdu. Ne že by s ní Tom chodil z opravdového zájmu, spíš si tím krátil čas. Jeho srdce dokázalo dát věci do pořádku tam, kde jeho mysl selhala. Bylo jasné, že své city k Billovi nedokáže potlačit, i kdyby se snažil sebevíc.
Věděl, že je to špatně. Možná… že ta dívka, která mu psala ty vzkazy, mohla odvést jeho pozornost, zachránit ho…
Těšil se na další den.
***
Billovi se třásla ruka, když položil pečlivě složený vzkaz na dno Tomovy skříňky a zavřel ji. Na tuto zprávu sebral všechnu odvahu, kterou měl. Odvahu ne k tomu, aby ji napsal, ale k tomu, aby čelil odpovědi. Už ho nebavilo chodit kolem horké kaše, chtěl přejít k věci.
Zdálo se, že Tom na něj vůbec nemyslí, a Bill nevěděl, co dělat. Možná se mu to všechno jen zdálo a city, které choval, byly jednostranné.
Přemýšlel, jak moc Tom té podivné korespondenci rozumí. Nemyslel si, že uhodl, kdo mu ty vzkazy posílá, protože dredař byl až příliš přímočarý a určitě by mu začal křičet do obličeje, že to, co dělá, je blbost, a nejspíš by u toho mával několika těmi papírky ve vzduchu.
Odšoural se do třídy dřív, než Tom prošel dveřmi školy. S naprosto primitivní výmluvou se mu podařilo přijít do školy dřív než obvykle a spoléhal na to, že Tomova lenost zvítězí nad bratrovou ochotou jít s ním.
***
Tom otevřel skříňku, aby si uklidil nějaké knihy, a pohledem okamžitě vyhledal malý bílý čtvereček. Uviděl ho, automaticky se usmál a zvedl ho. Kdo ví, jestli tam bude báseň nebo nějaká žárlivá věta.
Jsi zamilovaný?
„…“
Tom položil papírek na dno skříňky, a pak ji s cvaknutím zavřel.
Spěchal do třídy, protože vyučování právě začalo a on pro jednou neměl chuť zdržovat se před skříňkou.
***
Bill neočekával okamžitou odpověď, jednak proto, že si byl vědom, jak pomalé jsou bratrovy duševní pochody, a také proto, že ve vší upřímnosti možná ani odpověď znát nechtěl.
„Debil, debil, debil…“ opakoval si už po několikáté a snažil se soustředit na domácí úkol z francouzštiny, který mu byl úplně ukradený.
Jak mohl být tak hloupý a položit mu takovou otázku?
Byl si jistý, že si Tom vzkaz přečetl, protože se vlastně po zbytek dne choval jako robot.
Bill věděl, jak těžké je pro něj pochopit pojem láska, uvědomit si vlastní city, a zvlášť když o nich nerad mluvil. Nevěděl, jestli je to kvůli stydlivosti, nebo kvůli něčemu jinému.
Snažil se ho pošťouchnout nějakým hloupým vtipem, ale Tom se hned po návratu domů zamkl ve svém pokoji.
Povzdechl si. Chtěl strávit nějaký čas se svým bratrem.
Podíval se na polici s DVD, přesněji na malý prostor vyhrazený videohrám. Tom si je všechny nechal, playstation měl vlastně ve svém pokoji, ale Bill si ty, které ho bavily nejvíc, přenesl do svého pokoje.
Možná to byla dobrá záminka k rozhovoru.
Vstal, vybral si jednu a vyšel ze svého pokoje.
***
Tom vyhodil míček do vzduchu, skoro se mu podařilo trefit strop, a pak ho nataženou rukou chytil. Ta malá hra ho neskutečně uvolnila. Potřeboval se uvolnit, vyčistit si hlavu a přemýšlet. Mohl na tu zprávu jednoduše neodpovědět, ale věděl, že takhle dopisování skončí. Nebyl si jistý, jestli chce, aby to skončilo, ta holka ho rozptylovala od samoty, která se ho zmocnila od chvíle, kdy ho Bill přestal „obtěžovat“.
Když už byla řeč o Billovi…
Tom si odfrkl a už poněkolikáté vyhodil míček do vzduchu.
Bill byl první, kdo ho napadl, když si tu zprávu přečetl, a přestože dobře věděl proč, jeho racionální část to nedokázala přijmout.
Snažil se vzpomenout si na všechny případy, kdy Bill mluvil o lásce, která byla jeho hlavním tématem hovoru. Většinou nedával pozor, ale dokonale si pamatoval tu část, kde jeho bratr říkal, že to není věc rozumu, dokonce, že to ani není „věc“. Bill to opakoval stále dokola, jako by to chtěl obzvlášť zdůraznit. Kdo ví proč.
Jsem do Billa zamilovaný?, ptal se sám sebe celou cestu z domu do školy. Opravdu?, opakoval si pro sebe a zíral na dvojče, které kráčelo vedle něj.
Bill byl jistě důležitější než všechny dívky, se kterými chodil, ale přece jen to bylo jeho dvojče. Nebylo něco takového normální?
Bylo normální, že mi jeho rty připadají k nakousnutí?
Hodil míček, ale nedokázal ho chytit, a ten spadl na zem. Vstal, zavrčel a popotáhl si obrovské kalhoty, a v tu chvíli uslyšel dvě lehká zaklepání na dveře.
„Tomi?“
Tom se usmál, když uslyšel bratrův slabý, sladký hlásek, a šel mu otevřít dveře. Bill byl jediný, kdo respektoval jeho soukromí natolik, že před vstupem zaklepal.
„Ahoj,“ zašeptal při pohledu na Billa na prahu, s rukama za zády a velmi milým úsměvem na tváři.
Tomovi se okamžitě rozbušilo srdce, aniž by s tím mohl cokoli udělat.
Bill natáhl ruku a strčil mu před oči videohru. „Chceš si zahrát, Tomi?“
Tom přesně čekal na podobnou příležitost, aby mu mohl být alespoň na chvilku blíž, ale snažil se potlačit své nadšení.
„Jo, okay,“ udělal mu místo a Bill vklouzl do jeho pokoje a znovu se na něj usmál.
Sedli si před Playstation a začali hrát.
„Tomiii, nebuď zlej!“ Zakňučel Bill a snažil se držet krok s bratrovým autem.
Tom se zasmál, vědom si své převahy v této hře stejně jako ve všech ostatních. Oba byli odborníky v určitých „oborech“: jestliže pro Billa to byl make-up a poezie, pro Toma to byly videohry a dívky.
Otočil se k němu a podíval se na něj. Tvář měl staženou soustředěním, před očima rozcuchanou patku – možná proto jeho auto kličkovalo všude možně? – jazyk vyplazený mezi rty.
Tom překvapeně zamrkal. To byl pohled.
Byli dvojčata, ale nikdy mu Bill nepřipadal tak odlišný jako právě teď. Byl… nádherný, prostě nádherný. Vůbec nevypadal jako on.
„Tomi?“ Bill mu zamával rukou před obličejem, protože viděl, jak Tomovo autíčko dostalo smyk, narazilo do stromu a zůstalo tam, aniž by jeho bratr stiskl tlačítko.
Dredař zavrtěl hlavou. „Co?“
„Podívej, vyhrál jsem.“
„COŽE?“
„Jo, přestal jsi hrát… když se ti nechtělo, mohl jsi mi to prostě říct,“ trucoval, rozkošně trucoval, jak by řekl Tom. Když šlo o Billa, připadalo mu všechno rozkošné, a to byl ten problém.
Měl by ho považovat za něžného, možná roztomilého, ale ne za rozkošného. Alespoň ne tolik rozkošného, aby ho toužil políbit.
„Myslím, že jsem- jsem jen trochu unavenej, to je celý.“
„Oh,“ zamumlal Bill lítostivě. Proč se cítil odmítnutý? „Dobře,“ vstal a jeho pohyby byly mechanické. „Tak já půjdu zpátky k sobě. Ahoj Tomi.“
Jakmile se dveře zavřely, Tom vypnul Playstation, vzal si míček, znovu si lehl do postele, aby si s ním mohl znovu házet, a zíral do stropu.
Nedokázal ho hodit ani jednou.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
