autor: Shibuyainn
Tom se rozkašlal, vypustil z úst těžký oblak a lehce si odkašlal. Znovu si dlouze potáhl z malého jointa, zhluboka se nadechl, nechal se unášet uklidňujícími pocity a vychutnával si ten pocit. Dočasně se znovu ponořil do výparů, když mu ze rtů unikl další hluboký oblak a on si spokojeně povzdechl, jeho líný úsměv se mírně pokřivil.
Jeho pozornost upoutalo bouchnutí do zdi a on málem spadl z postele, kde seděl se zkříženýma nohama s oknem otevřeným dokořán. Odkašlal si, rychle dokouřil jointa a hodil ho na rostoucí hromadu pohozených odpadků hned za parapetem.
Bylo slyšet neartikulovaný křik a Tom věděl, že to byl tátův způsob, jak mu dát najevo, že je čas jít do školy. Jeho táta Gordon nikdy nekomunikoval jako normální rodič. Když zrovna nekřičel, nebyl opilý nebo nestrkal do Toma po stísněném bytě, byl zavřený ve svém pokoji s jednou ze svých děvek a bušil do stěn.
Takový byl život pasákova syna.
Tom vlastně nevěděl, jestli je jeho táta skutečný pasák, nebo ne, věděl jen to, že měl pocit, že každou noc potkává novou prsatou blondýnou, a tím „potkává“ většinou myslel jen to, že viděl, jak přichází opilá a visí zaháklá na otcově rameni.
Další bouchnutí otřáslo zdí a hrozilo, že ji rozbije.
„Už jdu!“ Zakřičel Tom, popadl školní batoh, naštvaně si ho přehodil přes rameno a co nejhlučnějším krokem vyrazil ze svého pokoje. Odešel hlavními dveřmi, bouchl jimi a vydal se krátkou cestou ke škole, přičemž směrem ke svému domu ukázal prostředníček.
Byl to jeho každodenní ranní rituál, ale to neznamenalo, že by zmírnil jeho frustraci. Nenáviděl svého otce, nenáviděl svůj život… škola se zdála být jediným místem, kde se cítil tak nějak dobře. Kvůli tátovi je vyhodili z jejich starého bytu a Tom si myslel, že po přestěhování to možná bude jiné. Wow, někdy byl tak hloupý. Věci se změnily, ale ne tak, jak doufal. Jeho otec teď působil, pokud to vůbec bylo možné, ještě mrzutěji, a pil dvakrát víc. Toma nikdy nezneužíval, ale snad by i tenhle projev pozornosti uvítal raději než prázdný nezájem, který mu neustále projevoval.
Tom si připadal jako otravný domácí mazlíček, kterého si majitelé nechávají jen z nutnosti, zatímco si tajně přejí, aby ho srazilo auto nebo ho potkala jiná nehoda. Pokaždé když stál na červené, zvažoval, že prostě skočí pod jedoucí auto – ale to by otci přineslo uspokojení, které hledal, a pokud byla jeho přítomnost jediným způsobem, jak mohl Tom svého otce bezpečně vytočit, tak to, kurva, bral.
Pokračoval klidným tempem dál; spíše se bál, že bude smrdět jako tráva, než že přijde pozdě. Když dorazil ke školní bráně, zastavil se a přičichl k sobě, než si sundal až příliš velkou mikinu a strčil ji do batohu. Jak si pohrával se zipem, nemohl si nevšimnout nějakého kluka v nesmyslně zářivě žlutém tričku s lebkou a dlouhými kšandami, jak stoupá po školních schodech. Potlačil smích, když si uvědomil, kdo to je.
Bill Kaulitz: školní podivín.
Tom na své bývalé škole nikdy nebyl z těch, kteří by někoho šikanovali, ale tady se seznámil s Dereckem, který ho velkoryse pozval do své party. Dereck byl sice nejstarší, protože párkrát propadl, ale s Tomem si rozuměli velmi dobře, a než se Tom nadál, kouřil po škole trávu a spolu s Dereckem, Andreasem a svými novými kamarády mlátil školní podivíny.
Šikanování byl skvělý pocit, osvobození, po kterém věčně toužil, a tráva mu poskytovala další únik před otcem, když všechno ostatní selhalo. Sečteno podtrženo, setkání s těmi kluky bylo přínosem, a teď když se Bill ploužil po schodech a zakopával o kšandy, jak by si Tom mohl tuhle šanci, kterou mu Bůh naservíroval na zlatém podnosu, nechat ujít?
„Hej buzíku!“ Tom se usmál, když Bill ztuhl s rukou na klice a chystal se vstoupit do školy. Místo toho se otočil a jeho tvář se protáhla do grimasy. Tom předpokládal, že to byl strach.
Tom přestal bojovat se zipem batohu a přehodil si ho otevřený zpátky přes rameno. Cílevědomě kráčel po schodech, zatímco ho Bill ostražitě pozoroval a v ruce svíral kliku dveří tak pevně, že mu pomalu bělaly klouby.
Tom se zastavil hned za Billem a položil mu ruku na rameno.
„Kampak jdeš?“
„Já… jdu do třídy…“ odpověděl Bill nejistě a jeho široce otevřené oči se tvářily jako čirá nevinnost. Tomovi se z toho chtělo zvracet.
„Vážně?“ Zeptal se Tom lehkým tónem: „No, blokuješ vchod, buzíku, takže ti radím, abys vypadl, než tě k tomu někdo donutí!“
Zničehonic ho ovládl vztek vůči otci a trhl Billovým ramenem, čímž ho poslal na tvrdou dlažbu. Bill jednou zavrávoral, jeho hubené ruce naprázdno máchly, a pak bezvládně dopadl vedle svého útočníka, zatímco jeho batoh spadl vedle něj. Bill se zadíval do země, nakrčil se a očekával ránu. Tvář měl rudou jako rajče.
Tom skopnul Billův batoh ze schodů a zlomyslně se usmál, když to celé Bill sledoval širokýma, vlhkýma očima. Nervózně se na Toma podíval a vypadal zahanbeně, ale rychle sklonil hlavu. Nejspíš aby skryl své rozpaky, pomyslel si Tom spokojeně.
„Užij si to tady, Billy,“ zašeptal a přezdívka, kterou mu Dereck dal, mu snadno vyklouzla z jazyka. S tím trhl dveřmi, zabouchl je a z okna sledoval, jak se Bill plazí za shozenou taškou. Všechen obsah se rozsypal po chodníku a Bill lehce poskakoval kolem a sbíral svůj popadaný majetek. Právě když Tom s úsměvem na rtech spěchal do třídy, zazvonilo podruhé.
***
Bill se snažil všechno rychle nacpat zpátky do batohu právě ve chvíli, kdy zevnitř uslyšel hlasité zazvonění druhého zvonku. Sakra, přišel pozdě. Ale ani tahle ne moc pěkná vyhlídka nestačila na to, aby uklidnila štěstí, které v něm bublalo. Věděl, že dnes bude dobrý den. Tom z něj právě udělal naprostého hlupáka, a ještě ke všemu kvůli němu přišel pozdě na hodinu!
Situace se rychle zlepšovala. Ještě nedávno si Billa na chodbách sotva všiml, a najednou tohle. Rozhodně dělali pokroky! Chtělo se mu křičet a objímat se radostí, nicméně stále ještě šel pozdě, a tak nacpal posledních pár papírů do batohu, táhl ho s sebou po schodech nahoru a rovnou běžel na první hodinu, aniž by se obtěžoval zastavit u skříňky.
Vrazil do dveří, veškerá důstojnost ho opustila, když tam k učitelčině úžasu stál s pomačkaným oblečením a batohem, který mu napůl otevřený visel na rameni. Rozhlédl se kolem sebe a stydlivě se pro sebe usmál, když si všiml, jak Tom něco šeptá Andreasovi, na tváři měl velký úšklebek, zatímco se jeho kamarád už ne tak potichu chechtal. Lidé si šeptali a vrhali na něj nenávistné pohledy, ale Bill tomu nevěnoval pozornost. Byl na to zvyklý.
Andreas vzhlédl a nakrčil obočí, stále se ještě dobře bavil: Tom mu zřejmě právě všechno řekl. Dereck, který seděl o dvě lavice dál, na Toma uznale kývl, zatímco dredatý chlapec skromně sklonil hlavu.
Mezitím třída ožila šepotem, jak lidé za rukama komunikovali se svými přáteli a vrhali na Billovo výrazné oblečení neomalené pohledy.
„Pěkný tričko!“ Zavolal někdo zezadu, což způsobilo, že celá třída propukla v chichotání.
„Dobře, to by stačilo!“ Promluvila učitelka, když se chichotání znovu změnilo v šepot. „Bille, jsem ráda, že ses konečně rozhodl přijít. Prosím, posaď se,“ dokončila monotónně.
Učitelka, bývalá feťačka, která začala učit jen proto, že jí nízké sebevědomí bránilo jít za většími sny. Neměla ráda děti a myslela si, že jsou plýtvání prostorem a že zbytečně přelidňují planetu, i když pravda byla taková, že ji vlastně k smrti děsily.
Plat stál za prd, ale potřebovala z něčeho financovat své… mimoškolní koníčky, takže s nechutí zůstala. Bill byl pravděpodobně nejhorší dítě ve třídě. Všechny ostatní děti rozčiloval už jen tím, že existoval, a zdálo se, že to ještě umocňoval tím, že nosil oblečení, které působilo, jako by poslepu prohrabal skříň a vzal si první věc, která se mu dostala pod ruku. Pokaždé když viděla jeho špičaté vlasy za rohem, pocítila neodolatelnou touhu dát si jointa…
Nebyla to jeho vina, Bill byl prostě jedno z těch dětí, které člověk rád nenávidí, a ani učitelé to nedokázali změnit.
Bill mlčky přešel do zadní části místnosti, kde měl svou lavici.
„Proč se vůbec obtěžoval se chodit?“ Zašeptala jedna dívka své kamarádce.
„Dostal nakládačku, a to ještě ani nezačala hodina… to je ale ubožák…“
„Kámo, a co ty kšandy? Zatraceně nechutný, stejně jako on…“
Urážky neustávaly a předstíraly, že jsou adresovány jejich spolužákům, ačkoli ve skutečnosti byly nepřímo namířeny na Billa. Každý normální člověk by se rozplakal, nekontrolovatelně vzlykal, padl na podlahu v nešťastné emo hromádce a okamžitě se začal pod tlakem řezat. Ale Bill jen došel ke svému stolu a lehce sebou trhl štěstím, když mu Tom věnoval spokojený pohled, zatímco procházel kolem jeho lavice.
Usmíval se ještě několik dalších centimetrů ke své lavici (jediné, na co dokázal myslet, byl Tom), ale pak úsměv potlačil, matně si vědom nevhodnosti situace. Vrchol jeho radosti se však nedal skrýt a lidé znásobili své poznámky, když Billovy tváře zářily.
Tom byl prostě tak roztomilý!
„Okay, okay… budeme pokračovat ve výuce… Bože, potřebuju si zakouřit…“ zabručela učitelka tiše, aniž by si uvědomila, že její poznámku všichni slyšeli.
„Co to kurva?“ Zašeptal Andreas Tomovi, když učitelka znovu začala mluvit a všichni neochotně ztichli, stále ještě vrhajíce zvědavé pohledy na podivína sedícího v rohu. „Myslel jsem, že jsi říkal, že jsi ho strčil a skopnul mu tašku ze schodů.“
„Přesně to jsem udělal!“
„Tak proč, kurva, vypadá tak šťastně? Vypadá, jako bys ho spíš políbil…“
„No do prdele!“ Vykřikl Tom nahlas a vysloužil si od učitelky ostrý pohled.
Po chvilce se obrátil zpátky k Andreasovi: „Nepolíbil jsem ho! Vsadím se, že by ho nepolíbila ani jeho vlastní matka. Kdo by to udělal?“
Andreas se uchechtl, pobaven Tomovou poznámkou.
„Okay, okay, jen jsem si dělal srandu. Ale vážně, vypadá jako panic, kterej se nechal poprvý ošukat. Co to má jako bejt?“
„Nevím. Je divnej.“
„No néé, vážně?“ Odpověděl Andreas ironicky a oba kluci se zasmáli.
„Snažím se tady tak trochu učit, jestli vám to nevadí.“ Oba vzhlédli a uviděli, jak na ně učitelka už poněkolikáté vrhá zlostné pohledy. Oba zamumlali falešné omluvy a ona si promnula spánky, než pokračovala. „Jak už jsem říkala, skupinové projekty, protože vím, jak moc je milujete,“ z jejího hlasu vyzařoval sarkasmus. „Chci, aby to bylo o nějakém vývoji. Brouci, stroje, lidé, Bill Clinton, je mi to úplně jedno… Samozřejmě vím, že polovina z vás snědla šalamounovo hovno, takže by to pro vás měla být naprostá brnkačka.“
Všichni jednoduše přikývli. Byli zvyklí ji takhle slyšet mluvit, i když to nikoho moc nezajímalo. Byla to nevyřčená dohoda mezi žáky a učitelkou: dokud je nechala projít, mohla si říkat, co se jí zlíbilo. A přesně to dělala. Taky proto žádný ze studentů z jejího předmětu nikdy nepropadl.
„Budete v týmech po… ehm… dvou,“ řekla nejistě a odmlčela se, aby popřemýšlela o správném počtu. Možná by opravdu měla začít přemýšlet o tom, že se svými zlozvyky skoncuje.
Všichni se okamžitě začali rozhlížet po svých kamarádech a gestikulací dávali najevo, že chtějí být v týmech s nimi. Andreas se natáhl a s úsměvem praštil Toma do paže. Tom mu úsměv opětoval, i když si nemohl pomoct a podíval se na Derecka, který chladně seděl na židli. Nejspíš chtěl celý projekt sabotovat.
Lidi, Tom toho kluka zbožňoval. Dereck ho přistihl, jak se na něj dívá, a Tom se stydlivě usmál, v rozpacích, že ho přistihl, jak zírá jako ubožák. Ale Dereck jen krátce pokrčil rty, což byl jeho způsob úsměvu, takže se Tom cítil nesmírně cool, i když byl na pokraji zhroucení.
Potřeba udělat na tohohle kluka dojem byla naléhavá. Chtěl Dereckovi ukázat, že je žhavé zboží, nejen nějaký ubožák. Udělal to jediným způsobem, který znal: tím, že si dobíral Billa.
„Promiň, Bille, ale jako tým se imaginární kámoši nepočítaj,“ houkl přes rameno a vysloužil si sborový smích třídy. Dereck se teď upřímně usmíval a Tom už se necítil cool, spíš ho kurevsky mrazilo.
Bill zvedl hlavu a navzdory hluku kolem zůstal jeho pohled upřený Tomovým směrem. Jeho tváře zrudly.
„Díky, Tome. Právě ses dobrovolně přihlásil jako Billův parťák,“ vyštěkla učitelka a Tom na svém místě nadskočil.
„Cože? Ne!“ Zaprotestoval Tom hlasitě, protože smích zesílil a mísil se s pískáním.
„Podívej se, bolí mě hlava, celej den trčím v týhle nedýchatelný místnosti obklopená váma! Už toho mám dost! Tome, budeš ve dvojici s Billem, konec debaty, a teď byste všichni mohli zavřít hubu, prosím!“ Poslala naštvaný pohled dětem, které teď dělaly obrovský hluk.
Jako by vycítil napětí, které třídu naplnilo, vybral si zvonek přesně tento okamžik, aby zazvonil. Všichni se okamžitě zvedli a konverzace se znovu rozproudila. Učitelka vykročila jako první, vytáhla z kapsy cosi pevně srolovaného v papíru a šťastně se vrhla ke dveřím, pomalu následována obrovskou vlnou studentů. Tom se nasupeně zvedl a měl pocit, že jeho důstojnost opustí místnost spolu se zbytkem třídy. Dereck se ani nezastavil, aby si s ním promluvil.
„Hele, Tome…“ začal Andreas, ale Tom za kamarádovou blonďatou hlavou spatřil druhou černovlasou, která se teď opatrně blížila k jeho stolu.
„Musím jít,“ zamumlal Tom rychle, naštvaně si strčil věci do podpaží a opustil třídu jako bouřkový mrak plný hněvu.
autor: Shibuyainn
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
