autor: Shibuyainn
Tom se po zbytek týdne vztekal a vyhýbal se Billovi jako nakažlivé bakteriální chorobě pokaždé, když na chodbě zahlédl známé špičaté vlasy.
Nepomáhalo ani to, že Bill měl zřejmě neodbytnou touhu zapojit Toma do rozhovoru a zpozorněl pokaždé, když se rádoby grázl dostal do jeho zorného pole.
Vzhledem k tomu, že Tom s tím školním podivínem stále ještě nepromluvil, dusila ho pouhá myšlenka na něj a jeho přítomnost v budově. Na projektu mu nezáleželo; prostě nechtěl být viděn s tak nenáviděným excentrikem. Kromě toho byl Bill nejspíš zvyklý, že se mu lidé v týmových projektech vyhýbají, takže nejspíše odváděl všechnu práci sám, čímž by Tom získal známku zdarma. To Toma značně povzbudilo a skoro zapomněl na to, že se Billovi vyhýbá.
Což mu ale neubralo na překvapení a znechucení, když ho Bill po hodině konečně odchytl.
Zazvonilo a Tom se líně odploužil ke své skříňce v doprovodu ploužícího se Andrease, Derecka a několika dalších kluků, kteří se ploužili stejně tak. Když jste patřili k Dereckově partě, patřilo ploužení k povinným standardům, pokud jste chtěli být cool – nebo pokud jste se chtěli vyhnout tomu, aby vás někdo zmlátil.
„Máš smůlu, žes skončil s támhle tím emo chlapečkem, kterej vypadá jak po zásahu elektrickým proudem,“ procedil Andreas a gestem naznačil Billovy vlasy, které měl dnes upravené do plné parády, vysoko zašpičatělé a rozcuchané přes jedno oko.
„Jo, to teda. Nevím, jak mám udělat tenhle pitomej projekt, když na tom mám makat s ním…“
„Tak ho nedělej,“ odpověděl Dereck jednoduše a odplivl si na školní dlaždice, což způsobilo, že si hlouček dívek povzdechl a nervózně se zachichotal, když s úctou ten plivanec obdivoval. „Vykašli se na tu lamu. Myslím, že je na to naprosto zvyklej.“
Andreas horlivě přikývl: „Jo, vykašli se na něj. Kromě toho, po škole se jdeme poflakovat do parku. Prostě pojď s náma.“
Tom pomalu pokýval hlavou na znamení souhlasu: „Jo, okay… Půjdu s váma.“
„Super,“ odpověděl Dereck, pokrčil rty v poloúsměvu a poplácal Toma po rameni. „Mám tu nějaký holky, se kterýma tě chci seznámit.“
„H-holky?“ Zakoktal se Andreas a zrudl. „Mně si nikdy neřek-“
„Drž hubu, Andy. To, že ty nejsi dost zralej na to, abys zvládl trochu hard času se ženskýma, neznamená, že není ani Tom.“
Tom se vznášel a nedokázal vyjádřit svou radost souvislými myšlenkami. Nejenže Dereck chtěl, aby šel s nimi, ale chtěl ho seznámit s ženským pohlavím! Tom se cítil neuvěřitelně cool… ne… ne cool… naprosto v pohodě. Jo, „naprosto v pohodě“ bylo rozhodně to správné slovo, „cool“ znělo jako ze základky. Teď už byl velký kluk, který chodil na střední školu. Velký kluk, který se chystal seznamovat s holkama.
Přestože to skrýval za svým plachým, usměvavým chováním, nic nemohlo zkazit Tomovo nadšení. Nic kromě…
„Tome! Ahoj, já… ehm… celý den se s tebou snažím promluvit.“
Chlapci vyšli ze školní budovy, a teď dupali po schodech, dokud Toma nezadržel nějaký hlásek a ruka. Nemusel ani cítit tu dlaň na rameni, ani poznat hlas, aby věděl, kdo to je.
Jeho dobrá nálada prudce poklesla, narazila na tvrdý kámen, po kterém právě kráčel, a klesla nejspíš dost hluboko na to, aby jasně vzkázala Hádovi: „Co to kurva je?“ Pomalu se otočil na místě a nasadil ten nejnenávistnější, nejopovržlivější škleb, do jakého byl jeho obličej schopen se pokřivit, aniž by si vykloubil svaly.
Bill ani nemukl.
Vesele se usmíval a dál nesměle mluvil: velká chyba.
„Máš dnes večer čas? Jen mě… ehm… zajímalo, jestli bys dneska po škole nechtěl přijít ke mně a trochu zapracovat na tom projektu. Máma říkala, že jí to nevadí, a dokonce upekla sušenky!“ Blábolil Bill a ztichl, když Dereck odstrčil dva ze svých kumpánů stranou, aby se Billovi ocitl tváří v tvář a krutě na něj zíral.
„Ty máš ale odvahu, mluvit s náma po tom všem, čím jsme si prošli, Billy. Ty se prostě nepoučíš…“
Kluci kolem něj se zachechtali, utáhli smyčku kolem jejich zajatce, a zmenšili už tak malý kroužek.
„Děláš dneska něco? Tome, tenhle blbec chce vědět, jestli máš dneska večer čas.“
Dereck propukl v záchvat smíchu, který se jako ozvěna ozval celým kroužkem, včetně dunivého hlasu, který patřil Tomovi. Bill se lehce zachvěl, ačkoli s tím vším tělesným teplem, které ho obklopovalo, mu ani zdaleka nebyla zima.
„Myslím, že ti na tvou otázku můžeme odpovědět, Billy,“ usmál se Dereck. „Chyťte ho někdo za nohy.“
Než stačil vůbec přemýšlet, Dereck ho hrubě popadl v podpaží a zvedl ho. Vypískl, silně kopal nohama a naprázdno mával rukama, zatímco bylo jeho tělo podivně přitisknuté k Dereckovu tělu.
„Tome! No tak!“ Zakřičel Dereck a smál se.
Dvě překvapivě silné ruce popadly Billovy kopající kotníky a Bill se okamžitě přestal hýbat. Jakkoli to bylo šílené, chtěl si ten vzácný kontakt vychutnat, protože věděl, že nebude trvat dlouho.
„Dotáhněte ho sem. Rychle! Než se zase začne bránit!“
Lidé křičeli, povzbuzovali, pískali, když Bill cítil, jak se celé jeho tělo vznáší nad zemí. Byl obličejem dolů a se zájmem sledoval kamínky putující pod ním, a zároveň si užíval pocit, že Tomovy ruce tak pevně svírají jeho nohy.
Skrytý před všemi okolo se mohl naplno usmívat.
Tom prakticky objímal jeho nohy z obou stran, ve snaze udržet Billa ve vzduchu. Objímal ho! Bill nevěděl, kde leží hranice objetí, ale byl si jistý, že definice je někde blízko „pevného držení z lásky“. No, Tom ho rozhodně držel pevně, a pokud šlo o lásku… láska spočívala v tom, že z Billa vymlátil duši! Tohle tedy rozhodně patřilo do kategorie objetí! Bill se neubránil vzrušenému zapištění, které si všichni okolo špatně vyložili jako volání o pomoc.
Jeho radost však značně poklesla, když mu do výhledu vpadl obsah odpadkového koše.
„Ach bože…“ zakňučel tiše, což se ztratilo v Dereckově veselém výkřiku.
„Dělej, Tome, hoď ho tam!“
„S radostí,“ slyšel Bill Toma spokojeně říkat. Jeho poslední myšlenky patřily uspokojení, že se mu konečně podařilo udělat něco, co Toma potěšilo, když se tváří v tvář řítil shnilé slupce od banánu, igelitovém sáčku a zatuchlým novinám.
Když Bill dopadl na dno, ozvalo se tupé kovové zadunění, lehce tlumené odpadky.
Měl štěstí. Dnes se odpadky vyvážely.
„Tady máš odpověď, Billy,“ zavolal Dereck přes rameno a jeho parta se se smíchem vzdálila, když sledovala, jak nohy, které z odpadkového koše trčely, lehce mávaly.
Zevnitř popelnice se ozval plechový hlas, který se tiše nesl přes okraj a nikdo kromě jeho majitele ho neslyšel, když si Bill sám sobě odpověděl: „Tak to asi znamená ‚ne’…“ zašeptal.
„No, tak tohle mi fakt zlepšilo den,“ řekl Dereck nonšalantně, jako by se právě stalo něco obyčejného, třeba dostal jedničku z písemky.
Tom byl bez sebe. Ještě nikdy neudělal druhému člověku něco tak strašného a líbilo se mu to. Z nějakého důvodu skutečnost, že šlo o Billa, tlumila pocit viny a morálního odporu, protože z Billyho si dělali legraci všichni a dělo se to pořád, takže tomu nedával žádný význam. Nebyl to člověk, byl to jen mechanismus na odbourání stresu, který v sobě držel zabudovaný poplašný systém, jenž ho nutil plakat a krvácet jako normálního člověka.
Tom nemohl uvěřit, jak příjemné to bylo. Vztek, který v sobě celý život zadržoval, se uvolnil, a tento nový objev kontroly, moci, bezohlednosti v něm vyvolal touhu po dalším.
„Takže jak starý ty holky přesně jsou?“
„Všechny jsou to děvky z desátý třídy,“ odpověděl Dereck jednoduše.
„Perfektní,“ usmál se Tom a naposledy se podíval na nohy, které stále komicky smutně visely přes okraj kovového odpadkového koše.
***
Tom ve svém krátkém životě učinil velmi důležitý objev: holky se mu opravdu líbily. Dost na to, aby konečně pochopil, proč si jich jeho táta téměř každý večer přivedl domů do jejich skromného příbytku spoustu a nejrůznějších.
Pořád ho to štvalo, ale aspoň teď, když se seznámil s pár prsatými dívkami, mu to mohlo poskytnout záminku, aby doma netrávil až tolik času, což by jeho otci nejspíš vyhovovalo stejně jako jemu.
Tom si to zasněně představoval a nevěnoval pozornost ani jednomu jedinému nemotivovanému a nepřesvědčivému slovu, které učitelka říkala.
Dereck ho seznámil se dvěma šestnáctiletými dívkami, Stacey a Alex, a byly sexy. Sexy jako z obálky časopisu. Toma překvapil klid, který v sobě při rozhovoru s nimi vyvolal; vlastnost, kterou jak musel neochotně přiznat, zdědil po svém otci.
Andreas a další dva kluci rozpačitě postávali kolem, nakonec to vzdali a šli kouřit trávu a demolovat houpačku. Tom se mezitím poflakoval se Stacey… nebo Alex… Nebyl si moc jistý, která je která, obě byly blondýny a měly tak velká prsa, že bylo těžké dívat se jim do obličeje, takže je od sebe úspěšně rozeznával jen podle oblečení, a upřímně řečeno, Tom byl příliš zaneprázdněný představami, co mají pod ním, než aby se staral o to, co mají na sobě.
Stacey/Alex byla milá. Nechala ho, aby ji držel kolem pasu a přitiskl si ji k sobě. Tomovi líně klesly oči, když si vzpomněl na ten příjemný pocit, jak se jeho bloudící ruka plížila po její páteři a cítil, jak jí na hladké kůži naskakuje husí kůže, než si položil ruku na její pevnou…
Najednou vylétla papírová koule a lehce Toma praštila do hlavy. Zoufale dopadla na stůl před ním a vytrhla ho ze zamyšlení. Lehce otráveně se podíval po Andreasovi, který měl zavřené oči a hlavu položenou na lavici a pod pootevřenými ústy se mu hromadila malá loužička. Z nosních dírek se ozývalo tiché chrápání.
Povytáhl obočí, vrátil se k papírku, opatrně ho rozložil a snažil se potlačit ohlušující šustivé zvuky, které papír vydával. Když četl vzkaz, málem mu vzteky vylezly oči z důlků:
Kdy se tedy sejdeme kvůli projektu?
Prudce se otočil a uviděl Billa, jak čile sedí, stydlivě se usmívá a trapností rudne odstínem červené. Co měl ten kluk sakra za problém? Copak nevěděl, kdy má přestat? Tom viditelně zmačkal vzkaz v pěsti a bez ostychu ho šlehl Billovi zpátky do tváře. „Strč si to do prdele,“ okřikl ho a ukázal Billovi prostředníček. Billův obličej se zkroutil a vypadalo to, jako by se snažil nerozbrečet.
Okay. Klidně si může sám plakat v koutě, hlavně aby mu dal pokoj.
Tom se otočil, vrátil se do pozice nepozorného studenta a znovu upadl do ospalé dřímoty. Pokusil se představit si, jak je tam s tou holkou v parku a znovu prožívá ty pocity, ale byl příliš naštvaný, než aby se dokázal soustředit. Zasranej retard, líbilo se mu, když ho někdo zmlátil? Bylo to, jako by trpěl selektivní ztrátou paměti a vymazal všechny vzpomínky, které by mu připomínaly ten zatracený projekt. Proč to pro něj vlastně bylo tak důležité? Byly tu i jiné projekty…
Tok jeho myšlenek zastavil další kus papíru, který mu prosvištěl kolem hlavy, odrazil se od stolu a přistál vedle jeho nohy. V Tomově hrdle zavibrovalo tiché zavrčení, když se otočil a uviděl Billa, jak opět s nadějí hledí jeho směrem.
Tom si v tu chvíli přál, aby se objevil nějaký radioaktivní brouk a kousl ho do ruky, aby mohl z očí střílet lasery na to ubohé stvoření sedící vzadu. Tentokrát se ani neobtěžoval vzkaz číst, prostě na něj dupl nohou, zvedl ho a hodil zpátky, čímž Billa trefil přímo do čela. Balancoval ve vzduchu a spočíval před Billem, symbol Billových nadějí, které se hroutily.
„Dej mi pokoj!“ Zašeptal Tom tvrdě.
Sledoval, jak Billova tvář poklesla a jeho fasáda očekávání taje jako zmrzlina ve vlně veder. Spokojeně se znovu otočil a byl připraven vzdát se pokusů o oživení vzpomínek z předchozího dne a prostě jen upadnout do otupělosti, dokud nezazvoní.
Na chvíli přestal věřit, že jeho hmatové smysly fungují, když ucítil, jak ho do zátylku udeřila další koule papíru.
„Co máš kurva za problém?“ Vybouchl Tom najednou, čímž vyděsil celou třídu.
„Sakra, Tome! Děláš to schválně, nebo ses jako retard už prostě narodil?“ Vykřikla učitelka, když se Tom otočil čelem k ní a odvrátil se od zadní části třídy.
Kdyby měl oči vzadu na hlavě, odrážely by pro Billa rozsudek smrti.
„Omlouvám se,“ řekl bezvýrazně, jelikož ho to očividně vůbec nemrzelo.
„Posledních pět minut se stále otáčíš! Kristepane, promiň, že nedokážu udělat dějiny dvacátého století tak zajímavý, jak by sis přál. Požádala bych tě, abys sis to sem přišel odučit sám, ale už jsi dokázal, že jsi dost blbej na to, abys vůbec poslouchal, takže bych tě fakt nerada slyšela mluvit. Každý den je to s vámi, lidi, naprosto stejný, ale stěžuju si? Sakra, jediný, o co žádám, je trocha pozornosti, Ježíši! To je to tak těžký?“ Vypadala, že má blízko k slzám, a stále něco hledala po kapsách. „Nenávidím PMS…“ zamumlala, aniž by si opět uvědomila, že všech devětadvacet studentů je obdařeno pozoruhodným sluchem.
Během života se vyskytne mnoho situací, kdy nejlepší cestou je mlčení. Tom měl pocit, že tohle je jedna z nich, i když bohužel pro něj byla učitelka bývalá feťačka, které chyběla každodenní dávka, pro tuto taktiku příliš tvrdým soupeřem.
„Sakra… kde je ten zapalovač? Proč mě Bůh nenávidí, kruci! Jo, mimochodem, zůstaneš po škole!“
Tom na ni nechápavě zíral. Tohle byla Billova chyba. Pokaždé to bylo kvůli němu! Ta zrůda. Tom teď jen s obtížemi držel jazyk za zuby, i když mu vnitřní radar napovídal, že mluvit je stále nerozumná volba strategie. Nedokázal se ani podívat na tu malou tvářičku v koutě, skoro cítil, jak z Billových pórů tryská samolibost, která spočívala na Tomových zádech a vyvolávala v něm pocit nečistoty. Ten malý sráč…
Konečně zazvonilo a Tom viděl, jak se všichni zvedají k odchodu, aniž by je pořádně viděl. Tolik se těšil, až se zase bude poflakovat v parku… Všechna těla, která procházela kolem, byla celá rozmazaná a on nechal hlavu padnout na lavici, připraven přečkat hodinu po škole v této uražené poloze.
Když konečně znovu zvedl hlavu, třída byla úplně prázdná a tichá, až na pomalé tikání velkých hodin na stěně, což byly jediné známky života, které v tomto zpustošeném místě kárání zůstaly. Dokonce i učitelka zničeně utekla, ačkoli měla navzdory svému PMS dostatek prozíravosti, aby před dveře umístila dozor na chodbě.
Zbývalo padesát čtyři minut.
Tohle byl nejdelší trest po škole v jeho životě, zčásti proto, že velkou část z něj strávil nenávistí k Billovi a plánováním několika příjemných způsobů pomalého mučení, z nichž žádný nemohl být popsán v tomto odstavci.
Konečně vteřinová ručička na hodinách doputovala na dvanáctku a Tom se musel držet, aby prakticky nevyskočil z místnosti. Neměl s sebou žádné učebnice, ale stejně se skoro neučil. Nikdo z Dereckovy party si do třídy učebnice nenosil, to prostě bylo pod jejich úroveň.
Tom prošel školními dveřmi a přízračná prázdnota chodeb v něm vyvolávala zvláštní pocit klaustrofobie. Ulevilo se mu, když konečně vyšel z dusivé budovy, nadechl se čerstvého vzduchu a málem se udusil nosem plným kyslíku, když málem vrazil do Billa.
„Co to kurva?“ Vykřikl skoro Tom a živě gestikuloval. „Copak to kurva nechápeš? Jsi kurva otravnej! Kolikrát ještě musíš dostat na držku, než ti to dojde?“
„Já… čekal jsem na tebe,“ odpověděl Bill a sklonil hlavu. Znovu se začervenal. Bože, připadalo mu, že tenhle pitomec strávil tři čtvrtiny života červenáním se.
„Proč? Proč jsi na mě čekal? Proč mě pořád sleduješ?“
„Kvůli tomu projektu!“ Odpověděl Bill vesele. „Myslel jsem, že bychom mohli zajít k tobě domů a…“
Tom ho přerušil: „Počkej, cože? Který části ze včerejška jsi nerozuměl?“
„No… říkal jsi, že nechceš jít ke mně domů, tak mi došlo, že to musí znamenat, že chceš, abychom šli k tobě,“ odpověděl Bill nechápavě, jako by to byl ten nejsamozřejmější postřeh v dějinách vesmíru.
Tom zůstal zaraženě stát, neschopen zformulovat jakoukoliv nadávku, jak obrovský byl jeho šok. Vážně si začínal myslet, že je ten kluk retardovaný. Ne retardovaný, ale jako vážně retardovaný. Prohlížel si zblízka Billovy rysy v obličeji a snažil se přijít na to, jaké jsou známky mentálního postižení.
„Takže mi řekni, kde bydlíš, a já se třeba zítra po škole stavím a…“
„Počkej,“ řekl Tom a promnul si prsty čelo ve snaze ochránit svůj mozek před touhle rozmarnou osobností, které čelil. „Ke mně domů nepůjdem.“
„Ale říkal jsi…“
„Ke mně prostě nepůjdem, kurva!“ Zařval Tom a z úst mu vylétly sliny. „Hele, fajn, okay, zejtra po škole se sejdem u tebe doma. Okay? Jsi šťastnej? Teď už mi dáš, kurva, pokoj?“
„Tak jo! Tak se uvidíme zítra!“ Zacvrlikal Bill a prakticky seskočil schody, odskákal si nějakým náhodným směrem a nechal Toma, aby za ním zmateně zíral.
Tom ho sledoval, jak si poskakuje po chodníku a uprostřed skoku se zastavuje, aby něco sebral ze země. Tom přimhouřil oči. Vypadalo to jako prázdná láhev od vody. Byla celá zmačkaná a špinavá a Tom nakrčil nos, když viděl, jak ji Bill strká do kapsy a pokračuje v cestě, jako by byl *Dorotka poskakující po žluté cihlové cestě.
Tom zatřásl hlavou, aby se zbavil všech těch podivností, které právě prožil, ale zdálo se, že turbulence všechno smíchala do ještě větší hromady podivností.
Do čeho se to sakra právě dostal?
*Dorotka – postava ze Země Oz
autor: Shibuyainn
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
