autor: Sturmfrei
Poslední hodina Billovy směny nevyhnutelně vypadala, jako by písek času nahradila melasa. Do regálů už nebylo co doplnit, pouze jeden jediný zákazník si ještě prohlížel zboží a na úklid toho rozhodně nebylo tolik, aby to zabavilo tři zaměstnance na šedesát minut. Poté, co Bill pomohl jedné staré paní vybrat opravdu odporné keramické figurky, skoro usnul u pokladny.
„Hej,“ objevil se jeden z jeho spolupracovníků dříve, než stačil úplně usnout. „Ty jsi dělal angličtinu, že jo? V uličce s přikrývkami je nějakej chlápek, kterej potřebuje poradit, ale neumí německy.“
Stálo ho veškeré úsilí, aby se nezašklebil. Jeho spolupracovníci rádi využívali Billův nedokončený titul z angličtiny jako záminku, aby ho podšoupli každému protivnému turistovi, který se tu objevil, a jelikož byl jedním z nováčků, nemohl s tím moc dělat. Bill nahodil svůj maloobchodní úsměv a zamířil k uličce s přikrývkami.
Muž, který potřeboval poradit, byl ve skutečnosti docela sexy. Dokonce i při pohledu na štítek na zabalené peřině vypadal sympaticky a uvolněně. Na sobě měl pohodlný svetr s výstřihem do V a volné džíny. Tmavě hnědé vlasy měl sepnuté do ledabylého drdolu, a když se otočil k Billovi, jeho oříškové oči se usmívaly.
„Ahoj,“ řekl Bill. Připadalo mu to hloupé, ale potřeboval ještě chvilku, aby dal dohromady zbytek své anglické slovní zásoby. „Potřeboval jsi poradit?“
„Jo,“ odpověděl chlapík a Bill okamžitě pochopil, že je Američan. Gestem ukázal na regály s peřinami, a začal: „Potřebuju nějakou, která se mi vejde do povlečení, který mám, ale nemůžu přijít na to, která je dobrá.“
„No, všechny jsou dobrý.“ Bill si díky tomu nepřipadal o nic chytřejší, ale měl problém se na ten rozhovor soustředit. Zavírací doba byla už za pět minut, sakra, a ten mužův kroužek ve rtu ho prostě trochu rozptyloval. „Chci říct, že záleží na tom, co přesně chceš? Jsi… horký… typ člověka…?“
Rozpačitě se zarazil, protože čekal smích, ale byl překvapený. Muž se dál usmíval – pobaveně, ale zdvořile – a zdálo se, že prostě čeká na zbytek Billových „odborných rad“. Bill se tedy zhluboka nadechl a vyhrabal svou nejlepší angličtinu.
„Máme letní a zimní přikrývky, a pak jsou tu ty celosezónní, které se dodávají jako dva samostatné díly.“ Vytáhl je z police, šťastný, že mohl něco dělat s rukama. „Takže můžeš používat jen zimní část, nebo obě, pokud jsi náchylný na zimu, víš? Jakože záleží na tom, jestli jsi zvyklej na německou zimu, nebo ne.“
„Určitě ne,“ zasmál se chlapík. „Jsem z Los Angeles a právě jsem se sem přestěhoval. Tady přece i sněží, ne?“
„Jo, potom budeš rozhodně potřebovat tohle,“ řekl Bill suše a strčil muži do rukou balíček s celosezónní peřinou. „Je to šedesát eur a nula studených nohou.“
Chlapík se hlasitě rozesmál, což mu roztomile zamračilo oči a ukázal sadu perleťových zubů. Bill měl opravdu chuť říct zase něco vtipného. Bohužel k tomu nedostal příležitost. Muž mu poděkoval za pomoc, a pak řekl: „Teď už ti půjdu z očí.“ a zamířil k pokladně.
Na Billovi tak zůstal úkol zamknout; vytáhl klíče od obchodu a zaujal pozici u dveří, připraven zdvořile, ale důrazně odmítnout vstup každému, kdo se pokusí vejít dovnitř po zavírací době. Je to perfektních pár vteřin, kdy může snít o tom, jak se konečně dostane domů: Zuje se, strčí nějaké jídlo do mikrovlnky, povečeří na gauči s Netflixem v pozadí. Jelikož zítra nejde do práce, mohl sledovat Netflix, dokud neusne. V životě už měl lepší plány, ale právě teď to znělo naprosto dokonale.
„Ještě jednou děkuju,“ řekl někdo a vyplašil tak Billa ze snění. Peřinový muž se zastavil ve dveřích s peřinou v podpaží a s úsměvem vyhledal Billovy oči. „Půjdu domů a vyzkouším tohle.“
„Rád jsem pomohl,“ řekl Bill automaticky, i když tak úplně netušil, proč mu to ten chlap říká.
„Nechceš jít se mnou a vyzkoušet to?“
Oh.
Chlapíkova křečovitá ústa a tón hlasu Billovi napověděly, že to byl nejspíš vtip, neškodný flirt předtím, než se už nikdy nesetkají, a Bill formuloval odpověď ve stejném duchu. Až na to, že z něj vypadlo: „Jasně, ale nejdřív musím zavřít a skočit si na večeři, ale dám ti svoje číslo.“
„Vážně?“ Muž povytáhl obočí a jeho úsměv se změnil v překvapený. „Chci říct…“
„Jo, proč ne?“ Bill netušil, proč to vlastně dělá, ale našel v košili uniformy propisku, chytl chlapíka za ruku a na tu teplou dlaň mu napsal telefonní číslo. „Stačí napsat adresu, přijedu.“
Muž na něj zíral, nejspíš se snažil rozhodnout, jestli to Bill myslí opravdu vážně, pak se znovu usmál a přikývl. „Jasná věc. Uvidíme se později.“
Odešel a Bill za ním zamkl dveře obchodu. Na autopilota vrátil klíče na jejich obvyklé místo v šuplíku za pultem a pomohl kolegům odnést pokladny do trezoru. Rychle pohledem přelétl podlahu prodejny a usoudil, že není špinavá, a tak zamířil do šatny. Po kolečku přání dobré noci se všichni rozešli svou vlastní cestou.
Billovy nohy automaticky zamířily na autobusovou zastávku, aniž by jim musel mozek napovídat – byl až příliš zaneprázdněný křičením o jeho životních rozhodnutích, než aby mu udával směr. Možná, že od chvíle, kdy odešel z vysoké školy, uvízl ve vyjetých kolejích a možná žárlil na dobrodružství, která jeho přátelé zveřejnili na Instagramu, ale i tak rozhodně neměl dávat své číslo náhodnému zákazníkovi. Ten chlap to ani nemyslel vážně, Bille, co je s tebou?
V tom mu zazvonil telefon. Vytáhl ho z kapsy a zamrkal na zprávu z neznámého čísla, která rozsvítila jeho displej. Byla to adresa někde v západním Hamburku a k tomu bylo napsané: Tak nějak nevím, jestli jsi to myslel vážně nebo ne, ale jestli jo, tak jsem celou noc doma.
Bill ignoroval každý kousek racionality, který v sobě měl, a odepsal: Myslel jsem to vážně, uvidíme se později.
Peřinový muž byl prostě přitažlivý a okouzlující, a navíc si Bill nevrznul od doby, kdy strávil noc se sexy pizzařem poté, co ho jeho idiotský ex už podruhé podvedl.
Oh svatý bože, jeho milostný život byl někdy tak ubohý.
To pomyšlení ho ještě více utvrdilo v jeho odhodlání. Potřeboval tohle, tohle zvláštní, náhodné a pravděpodobně neuvážené setkání s úplně cizím člověkem. S tímto rozhodnutím odsunul všechny myšlenky stranou a soustředil se na to, aby se dostal domů, snědl ramen, osprchoval se a vybral něco na sebe. Vyfénoval a načechral si blonďaté vlasy, pak sáhl po korektoru na tmavé kruhy pod očima. Kabát, telefon, klíče a byl připraven.
Během dvaceti minut, které cesta do domu peřinového muže, trvala, si Bill do sluchátek pustil Nenu, aby se postavil hlasu rozumu v jeho hlavě. Když zazvonil na zvonek a nechal se vpustit do budovy, vzpomněl si na pohlednou tvář a úsměv toho muže, což dokázalo umlčet jeho pochybnosti ještě lépe než 99 Luftballons na plnou hlasitost.
„Ahoj,“ řekl muž a ustoupil stranou, aby vpustil Billa do bytu. „Nemyslel jsem, že se vážně ukážeš.“
Bill si nebyl jistý, zda to má brát jako kompliment, nebo jako urážku. „Říkal jsem, že přijdu, ne?“
„To říkal,“ usmál se odzbrojujícím způsobem ten muž a zavedl Billa do kuchyně, která byla malá, ale útulná a voněla kávou. „Ale mohl sis ze mě třeba dělat jen srandu. Byla to příšerná balící hláška, zasloužil bych si to.“
Když se zasmál, jeho oči se znovu přimhouřily a Bill byl okamžitě připraven odpustit mu všechny hrozné balicí hlášky na světě.
„Mimochodem, já jsem Tom,“ dodal peřinový muž.
„Já Bill a ne, nedělal jsem si z tebe srandu.“
„Okay,“ usmál se Tom. Jeho kroužek ve rtu se ve světle zaleskl, přitáhl Billův pohled a z Tomova rostoucího úsměvu bylo naprosto jasné, že to ví.
Tuhle hru však mohli hrát dva – zvlášť dva kroužky ve rtu. Bill mu úsměv opětoval a špičkou jazyka dráždil jeden ze svých piercingů ve rtu. Tentokrát dostal Tom skutečnou nabídku místo maloobchodní verze a účinek na sebe nenechal dlouho čekat. Dvěma kroky překonal prostor mezi nimi, a když jeho ruce našly Billovy boky, jeho ústa vyhledala ty Billovy.
Možná nevěděl nic o peřinách, ale rozhodně toho věděl dost o tom, jak z někoho vylíbat duši.
Bill sevřel Tomovo tričko v pěsti a druhou rukou vklouzl pod látku. Tom ho v odpověď přitlačil k lednici a uvěznil ho mezi chladnou ocelí a svým teplým tělem. Zbytek místnosti se vytratil z Billova vědomí. Byla to celá věčnost, co se s někým líbal, a nebyl si jistý, jestli ho někdy vůbec někdo líbal takhle.
Když se od sebe odtrhli, vypadalo to, že je zasáhl fakt, že se vlastně vůbec neznají. Tom sklonil hlavu a ušklíbl se; Bill se opřel o ledničku a hrál si se svými prsty, jako by se chtěl ujistit, že ty chtivé ruce opravdu pořád patří jemu. Když už začalo být ticho nesnesitelné, Bill zauvažoval, že by utekl, ale pak Tom promluvil.
„Takže, dal jsem tu peřinu na postel, nechceš to zkontrolovat?“
Jo, tohle byla přesně ta správná věta. Z Billových rtů vyrazil úlevný smích a zakroutil hlavou. „To je příšerná balicí hláška.“
„Hele, jen se držím tématu. A neměl bys to zas tak shazovat, na tebe to zabralo,“ řekl Tom suše.
„To je bohužel pravda,“ připustil Bill beze stopy skutečného smutku. Udělal krok kupředu směrem k Tomovým dveřím do kuchyně a do chodby, a jak předpokládal, do ložnice. Tom na jeho nevyřčenou otázku odpověděl tím, že se sám ujal vedení. Otevřel dveře hned na konci chodby a galantním gestem ruky naznačil Billovi, aby vešel dovnitř.
Ložnice vypadala skoro nedotčeně. Noční stolek byl prázdný až na obyčejnou lampičku a u zadní stěny byl opřený otevřený kufr s tmavě šedým trikem hozeným na hromadě méně identifikovatelného oblečení.
„Nastěhoval jsem se sem teprve před pár dny,“ vysvětlil mu Tom, když si správně vyložil Billův výraz. „Jediná věc, kterou jsem opravdu vybalil, je tvoje peřina.“
„No, potom je dobře, že jsem ti ji doporučil,“ řekl Bill povýšeně. To oba rozesmálo, a pak ho Tom znovu políbil. Zacouvali k posteli, zatímco jejich ruce klouzaly po oblečení toho druhého. Najednou Bill narazil koleny na matraci a stáhl s sebou do peřin i Toma. Někde při tom oba ztratili tričko.
„Počkej,“ zamumlal Tom a jeho rty se najednou ocitly jen kousek od Billova krku. „Myslím, že jsem nechal rozsvíceno.“
Bill se začal smát a padl zpátky do polštářů. „Klidně to skoč zkontrolovat. Já tu počkám.“
„Nebude to ani vteřinka,“ slíbil Tom. Než se zvedl a rychle vyběhl z pokoje, vtiskl Billovi na klíční kosti polibek.
Bill se usmál do stropu a kůže ho příjemně brněla. Nebyl to neznámý pocit, jen nezvyklý – kdy naposledy bylo něco tak snadné? Proč mu ta situace dávala tak zvláštní, dokonalý smysl? Matrace se pod jeho vahou prohnula jako pobídka, aby se uvelebil ještě pohodlněji, a jemu se zdálo naprosto přirozené udělat to. Tom už ho pustil do bytu, přitiskl ho k lednici a svlékl mu tričko; nejspíš by mu nevadilo, kdyby se na chviličku uvelebil na jeho polštáři.
Bill se spokojeným povzdechem přitiskl tvář do měkkého povlaku. Jeho tělo se uvolnilo, ze svalů vyprchalo napětí, a než se nadál, jeho oči se zavřely.
***
Když se Bill probudil, okamžitě ho zmátla řada věcí. V tomto pořadí: byl v cizím pokoji v cizí posteli, cítil vůni kávy a teplého jídla, a hlavně nebyl nahý. Jak se proboha mohl ocitnout v cizí posteli ještě v džínách, boxerkách a ponožkách? Dobře, měl jen jednu ponožku, ale když se posadil, zjistil, že se ta druhá válela u nohou postele. Ani neměl kocovinu, takže…
Chlap s peřinou.
„Do prdele,“ zašeptal Bill a rukama stiskl peřinu, kterou zrovna včera prodal. Teď už si vzpomínal. Peřinový muž/Tom a jeho oči a úsměv, polibky a tahle měkká postel. Tahle hloupá, příliš měkká postel. „Kurva. Do prdele.“
Tohle musela být ta nejtrapnější věc, jakou kdy udělal, a to byl vysokoškolák, který přerušil studium a pracoval v zapadlém malém obchůdku a měl za sebou sex na jednu noc se sexy pizzařem.
„Hej, jsi vzhůru.“ Aby bylo Billovo ponížení úplné, strčil Tom hlavu do dveří, a pak vešel do pokoje. „Doufám, že dneska nepracuješ, je deset.“
Bill ta slova ani nedokázal vnímat. Jeho mozek byl spíš zaměstnán sestavováním dostatečně dlouhé omluvy. „Strašně moc se omlouvám, nemůžu uvěřit, že jsem u tebe usnul, vůbec netuším, co se stalo – v práci toho bylo asi strašně moc – nech mě…“ V tu chvíli mu došla slova a větu dokončil jen bezmocně máchající rukou. Nedokázal se donutit, aby se Tomovi podíval do očí, takže ho naprosto zaskočilo, když se Tom rozesmál.
„Klid, to je v pohodě. Byl jsi tuhej asi za minutu, takže ses zřejmě potřeboval vyspat. Nemusíš se cítit špatně.“
„Ale…“
„Zvedni zadek z postele,“ přerušil ho Tom a mrkl na něj. „Udělal jsem snídani, takhle nám to vystydne.“
„Ty… co?“ Bill se v půli cestě ke druhé ponožce zarazil a zůstal na Toma zírat. „Tys udělal snídani?“
„Přesně tak. Udělal jsem palačinky. Řekl jsem si, že je ten správný čas vyzkoušet tenhle sporák.“ Tomovy koutky očí se znovu svraštily. „Neříkej mi, že nemáš rád palačinky.“
Bill si v tu chvíli nedokázal vzpomenout, jak to vlastně s palačinkami má. Měl dost problémů zpracovat Tomova slova a ten úsměv. Sexy pizzař mu snídani neudělal, a to kvůli němu Bill probděl celou noc.
„Hele,“ řekl Tom a jeho tón se změnil z veselého na poněkud vážný. „Prostě jsi usnul, o nic nejde. Taky jsem pracoval v maloobchodě, takže vím, jak to dokáže být vyčerpávající, když je dobrý den. Co jsi čekal, že udělám, že tě využiju? Že tě vzbudím a pošlu domů? Vím, že ta balící hláška byla dost špatná, ale zas takový blbec nejsem.“
„Nechtěl jsem naznačit, že jsi,“ řekl Bill rychle. „Já jen…“ zavrtěl hlavou a povzdechl si. „Dneska nepracuju a snídaně zní skvěle.“
„A je to,“ ušklíbl se Tom. Sklonil se, aby něco sebral z podlahy, a pak to hodil Billovi do klína – jeho tričko. „Jaký kafe piješ?“
Odpověď zněla: s mlékem a cukrem, a s tím Bill zapomněl, že se cítil trapně. Pokud Tom hodlal být ve věcech nekomplikovaný, pak i on. Oblékl si tričko, neúspěšně se pokusil upravit si vlasy a následoval Toma do kuchyně. Na stole na ně čekala konvice s kávou a hromada palačinek, které šířily lahodnou vůni, jež už Billa nemátla.
„Takovou hostinu děláš každý ráno?“ Zeptal se jen napůl žertem, když mu Tom gestem naznačil, aby se posadil. Jeho hostitel popadl z lednice mléko a zasmál se.
„To ani náhodou, to bych měl o padesát kilo víc a všude chodil zásadně pozdě. Ale škola mi začíná až příští týden, takže jsem měl dneska čas a dobrý důvod.“
„Já nejsem dobrý důvod,“ řekl Bill, i když mu to nezabránilo v tom, aby dychtivě nenatáhl talíř, když mu Tom nabídl pár palačinek.
„Jasně že jsi. Jsi můj první host tady v Německu. Sirup?“ Tom mu rovnou podal lahvičku, aniž by čekal na odpověď. Bill obrátil oči v sloup, a pak, právě když si na talíř nalil trochu sirupu, ho něco napadlo.
„Spal jsi vůbec v noci v posteli? Teda – vedle mě?“
„Jasně že ne, spal jsem na gauči,“ řekl Tom, jako by to měla být ta nejjasnější věc. „A měl bych ti za to poděkovat. Teď už aspoň vím, že můžu gauč nabídnout kamarádům z LA a nebudu se muset kvůli tomu cítit špatně.“
Ušklíbl se, ale Bill na něj jen zíral. A zíral tak dlouho, dokud mu Tom nevytrhl lahvičku z ruky. „Budeš mít víc sirupu než palačinek. Co se děje?“
„Pojď se mnou na rande,“ vyhrkl Bill. V tu chvíli Tom ztratil řeč – ne kvůli tomu, že u něj Bill usnul, ani kvůli tomu, že Bill vůbec skončil v jeho posteli, ne, kvůli tomu vážně ne. Než se stačil vzpamatovat, Bill pokračoval: „Vím, že jsi říkal, že je to v pohodě, ale mám pocit, že ti něco dlužím, a aspoň abych ti oplatil tu snídani a to, že jsi kvůli mně spal na gauči.“
„K ničemu jsi mě nenutil,“ pokrčil Tom rameny a polil si palačinky sirupem. „Takže mi nic nedlužíš.“
Byl si tím tak dokonale jistý, že Billovi nezbývalo nic jiného, než mu věřit, i když ironií bylo, jak moc tomu uvěřit nechtěl. Jak se stalo, že peřinový chlápek se svými trapnými balicími hláškami byl nakonec lepší člověk než všichni, se kterými kdy chodil? Dobře, možná mu nic nedlužil, ale teď si tak trochu přál, aby tomu tak bylo, jen aby Tom souhlasil a šel s ním na rande.
„Hele tuhle jsem si koupil gril na sendviče,“ řekl Tom s jiskrou v očích. „A protože jsi byl docela důkladný při testování mé peřiny, co kdybys mi někdy pomohl vyzkoušet ten gril?“
Z nějakého důvodu Bill okamžitě věděl, jak na to reagovat. „Tvoje balicí hlášky jsou čím dál horší, co?“
Tom se usmál. „Ale zabralo to, ne?“
„Nejdřív ochutnám tyhle palačinky, a pak budu uvažovat o tvém dalším kulinářském výtvoru,“ řekl Bill. Oba se však usmáli upřímným úsměvem a Bill se pustil do palačinek s podivným vědomím, že peřinový muž bude odteď součástí jeho života.
***
Ruce se zezadu jako hadi obtočily kolem Billova pasu a k zádům se mu přitisklo teplé tělo. Poznal tu kolínskou a s povzdechem se naklonil do objetí a nechal si dát polibek pod ucho, o kterém věděl, že přijde.
„Jak se má můj oblíbený plánovač svateb?“ Zeptal se Tom a přes rameno se kradmo podíval na Billův laptop.
„Mmm… naštvaně, protože čeká, až květinářství potvrdí, že květiny budou hotové včas.“ Zašklebil se Bill na obrazovku počítače, než se vymanil z Tomovy náruče, aby se mohl otočit. „Už jsi vyzvedl tu svatební figurku na dort?“
Tom zvedl obyčejnou bílou krabičku. „Samozřejmě.“
„Můžu se na ni podívat?“ Natáhl se Bill po krabici, ale Tom udělal krok dozadu a krabici mu otevřel.
Sdíleli oční kontakt, než se oba hlasitě rozesmáli.
Jedna z figurek byla oděna do smokingu s tmavě hnědými vlasy staženými do ležérního drdolu, jak jí grilovaný sýr. Druhá měla načechrané blond vlasy a vypadala, že je oblečena jen do ponožek, a byla vyobrazena, jak leží pod peřinou.
„Tohle budu mít na talíři až do konce života, co?“ Zeptal se Bill a musel potlačit zachichotání, aby to vůbec dokázal vyslovit. Tom si ho přitáhl k sobě, aby mu mohl věnovat pořádný polibek.
„Jo, dokud nás smrt nerozdělí, tak jo.“
autor: Sturmfrei
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
