autor: Shibuyainn
Tom zbytek víkendu strávil ve svém pokoji. Krátil si dlouhé hodiny kouřením a posloucháním hlasitého rapu, ve kterém se často ztrácel. Ruce ho svrběly a toužily se dotknout kytary, která stála jen o pár ulic dál v Billově domě, ale cítil se příliš uražený a naštvaný, než aby opustil pohodlné hnízdo z přikrývek, které si kolem sebe vybudoval.
Na seznamu jeho priorit leželo i ubližování, ale nebylo koho uhodit. Byl sám ve svém pokoji, mrzutý a ubohý, a přál si stroj času, který by ho vrátil o den, nebo možná i o měsíc zpátky, než celý tenhle projekt začal a zničil celý jeho svět.
Předtím, než ho Bill zničil.
Bohové času se bohužel moc nezajímali o bezvýznamné smítko jménem Tom, žijící v jednom z mnoha časových kontinuí, a nemilosrdně přinesli pondělní ráno na obzor, přestože Tom měl hlubokou averzi vůči lidem ve škole, které hned po otci nesnášel ze všeho nejvíc.
Poté, co hodil budíkem o dveře, se konečně probudil. Jeho otec přestal s bušením do zdi a vstal, aby Tomovi uštědřil pár hrubých ran do dveří pokoje. Ne proto, že by byl starostlivý rodič a toužil poslat své dítě do světa vzdělání a zkušeností, ale proto, že čím dřív Toma dostane z domu, tím dřív se bude moci vrátit k šukání své další blondýny.
„Do prdele, už jsem vzhůru!“ Zařval Tom a přál si, aby mohl budík znovu hodit o dveře.
Z druhé strany dveří mu odpovědělo nesrozumitelné zavrčení a Tom neochotně vyklouzl z teplých peřin do chladného rána. Připravit se mu trvalo déle než obvykle, protože zpomalil tempo na polovinu své obvyklé rychlosti. Cokoli, co by oddálilo nevyhnutelné.
Jako zázrakem se mu podařilo dorazit do školy přesně ve chvíli, kdy zvonek ohlašoval začátek vyučování, a on vklouzl rovnou na své místo a vyhýbal se očnímu kontaktu s jakýmkoli zdrojem rušení.
Dopolední vyučování strávil v hluboké odevzdané letargii, s hlavou položenou na lavici a nechtěl mluvit ani poslouchat. Učitelka byla ponořená až příliš hluboko ve své sebelítosti a nesmyslných výchovných řečech, než aby se o to starala, a byl za to vděčný, protože si vychutnával vlastní formu sebelítosti.
Když se ohlédl za nocí v Dereckově domě, cítil, jak jeho myšlenky sžírá rostoucí stud. Opravdu Derecka svedl na scestí? Bylo to tak očividné? Bylo to tak očividné celou tu dobu?
Chtěl Derecka už tak dlouho, možná déle, než sám tušil, ale když se mu náhle naskytla dokonalá příležitost, vyhnul se jí jako čert kříži. Co to s ním sakra bylo? Dereck si o to prakticky říkal a Tom ho odmítl… po tom všem…
Prostě mi to nepřipadalo správný, snažil se Tom ospravedlnit a upínal se na cokoli, co by mu pomohlo překonat fázi silné deprese. Bylo to tak náhlé, tak žhavé, opravdu to takhle mělo být, s tak malým přemýšlením a narážkami na emoce? Jen prosté surové živočišné chování?
Tom si spojoval myšlenky a snažil se poskládat to, co se zdálo být skládačkou, jejíž polovina dílků chyběla, a vzpomněl si na ten den na poli s Billem. Nebylo na tom nic zvířecího. Byla to obyčejná, civilizovaná konverzace, a přesto to bylo mnohem víc. Cítil se naladěný, dokonce chápavý… a v pohodě.
Tom se chtěl té ironii zasmát.
Jak se mohl cítit pohodlněji při obyčejném rozhovoru se školním podivínem, a přitom se vyhýbat Dereckově zjevné touze, něčemu, po čem Tom nekonečně dlouho toužil?
Ztracený ve zmatku, ačkoli se pro Toma mezitím stal důvěrně známým, neslyšel, když zvonek ohlásil konec první vyučovací hodiny. Teprve když se těla začala zvedat a lidé se začali trousit ven, Tom vstal a zamířil ke dveřím. Otřel se o Dereckovo rameno a rozpačitě se začervenal, když Dereck prošel kolem něj přímo k Andreasovi.
„Tak co, půjdeš po škole do parku? Znám jednu holku, která se o tebe zajímá,“ slyšel ho Tom říkat.
„C-co? Fakt?“ zeptal se Andreas překvapeně.
„Jo, je zatížená na blonďáky a já jí řekl, že jí jednoho představím. Tak by ses tam měl ukázat, jasný?“
„No jasně, Derecku,“ odpověděl Andreas s přihlouplým úsměvem na tváři, když mu Dereck ovinul ruku kolem ramen, jako to dělával Tomovi.
Tomovy hlasivky rozvibroval záchvěv žárlivosti, ačkoli v šumu třídy nebyl slyšet. Takže Andreas byl teď Dereckův nový nejlepší kamarád? No, kurva, tak ať si ho má. Tom nikoho nepotřeboval, vystačil si sám… Úplně sám…
Jako tomu bylo vždycky…
Vyklouzl ze třídy a svižně kráčel po chodbách s klidnou maskou na tváři. Navzdory hádce s Dereckem jeho popularita byla stále na vrcholu a lidé mu mávali, když procházel kolem. Všechno mu to připadalo rozmazané a nevšímal si obličejů, které se tvářily smutně, když se nedočkaly jeho odpovědi. Chtěl se jen dostat pryč.
Kráčel po školních schodech, pak chvíli běžel, plnou rychlostí pelášil z kopce a zastavil se až dole, kde hlasitě vydechl. Sedl si na trávu, objal si nohy, ztěžka lapal po dechu a snažil se nerozbrečet nad tím, jak všechno strašně posral.
Vždycky všechno posral. Všechno byla jeho chyba.
Možná kdyby nebyl takový sráč, tak by ho neopustila…
„Ahoj.“
Tom vzhlédl a uviděl Billa, který lehce lapal po dechu, vlasy měl dnes přirozené, i když oči měl nalíčené jako vždycky. Tom chtěl přimhouřit oči nad žlutým tričkem s lebkou, které měl na sobě a které se lehce bilo s jeho jasně oranžovými kalhotami. Za normálních okolností by se Tom zasmál, kdyby viděl, že jsou ty kalhoty o několik centimetrů kratší a odhalují jeho kotníky.
Ale dnes měl chuť ty kalhoty roztrhat na kusy i s jejich majitelem.
„Co?“ Zeptal se nevrle a mrzutě se zadíval do tváře, která mu pohled lačně oplácela.
„Jen jsem se chtěl podívat, co sem jdeš dělat,“ odpověděl Bill a k Tomovu rozčilení se posadil vedle něj na trávu.
„Jdi pryč.“
Billovy oči se rozšířily.
„Co je to s tebou?“
„Nic.“
„Můžeš si o tom se mnou promluvit, jestli chceš…“
„Řekl jsem, že o nic nejde.“
„Jde o Derecka?“
Tom vyjel, konečně ho to nakoplo:
„Dereck už mě nemá rád! Říkal jsi, že mám za ním jít, říkal jsi, že to bude v pohodě a říkal jsi, že to mám zkusit. No, zkusil jsem to a neuspěl jsem, a on mě teď nenávidí! Hezky jsi to vymyslel, Bille, co myslíš, že bych měl udělat teď? Co? Ty máš všechny odpovědi, vždycky! No tak, řekni mi to!“
Billovy oči klesly a rychle se začal podobat ublíženému štěněti. Dokonce i jeho vlnité vlasy jako by se poníženě trochu splácly.
„Promiň…“ zašeptal tiše a spodní ret se mu zachvěl.
„Promiň? Je ti to líto? Jo? No, mně taky! Mrzí mě, že jsem byl takovej idiot, že jsem si nechal poradit od takovýho podivína, jako jsi ty. Mrzí mě, že jsem se do tohohle pitomýho projektu vůbec pustil! Měl jsem se na tebe vysrat jako na všechny ostatní lidi tady!“
Bill zvedl hlavu, pohled štěněčích očí drasticky zesílil, když se mu z nich spustil vodotrysk.
„To nemyslíš vážně, že ne?“ Zeptal se žalostně a sevřel trávu.
„Do prdele, Bille… já nevím…“ povzdechl si Tom a spustil ruce dolů. Několikrát plácl do země, frustrovaně zavrčel a vyškubl trsy trávy.
Nastala minutová pauza.
„Možná… nemyslíš… Tome, možná se to všechno mělo stát… Možná…“
„Neříkej mi, že zase začínáš s těma svýma kecama o osudu!“
„Všechno má svůj důvod! Já to vím, Tome, viděl jsem to! Možná mi nevěříš, možná nechceš, ale je to tak, ať chceš, nebo ne! Vím, že je to těžký, ale prostě musíš vě-“
„Nemluv kurva o tom, že bych měl věřit, ani o tom, že všechno je kurva pořád zalitý sluncem a plný sedmikrásek!“ Zakřičel Tom a vyskočil vztekle na nohy.
„To není skutečnej svět! Skutečnej svět je: je krutej a tvrdej a strašnej, a pokud se nenaučíš žít sám, jsi v prdeli! Nikdo se o tebe nepostarám, musíš se postarat o sebe sám. Nikdo o tebe nestojí! Proč myslíš, že tě lidi mlátěj? Proč si myslíš, že tě nikdo nemá rád? Jakej je důvod, Bille? Řekni mi to!“
Bill jen na Toma zíral a nedokázal odvrátit pohled od letité bolesti za Tomovou maskou samoty, která se před ním pomalu rozpadala.
„Myslím, že jeden existuje,“ zašeptal Bill tiše, „jen ho musím najít…“
„Ty jsi takovej zasranej idiot!“ Rozesmál se Tom, což hraničilo s hysterií. „Okay, jestli má všechno nějakej důvod, tak mi řekni, proč mě táta nenávidí! Řekni mi, proč mě máma opustila! Proč, Bille? Co? Na to nemáš odpověď, protože žádnej důvod neexistuje! Pravda je, že můj otec je zasranej flákač a máma nás oba vždycky nenáviděla! A jestli věříš v tu svou hru na život a víru a na jakýkoli jiný sračky, který si v tý svý zvrácený hlavě vymyslíš, tak budeš kurva zklamanej, protože tady pro mě nic není, Bille, nic!“
Bill se rozplakal. Tom nechápal proč, ale slzy mu tiše klouzaly po tváři a tiše popotahoval, i když ani o kousek neuhnu pohledem, zatímco Tom zuřil. Tom si přitiskl ruku na vlastní tvář a cítil, jak mu vlastní slzy potřísnily kůži, a skoro se zachvěl.
Sakra… Slíbil si, že už nebude brečet…
„Bolí to…“ řekl Bill a sevřel si pěst na hrudi. „Bolí to…“
Tom se přes pláč pateticky zasmál a stále se snažil popřít zjevný smutek proudící z jeho očí. O čem to teď Bill mluvil?
Bill volnou rukou prosebně sáhl po Tomově rukávu, ale Tom se z jeho sevření vyškubl, jako by se snažil odskočit od hořící pochodně.
„Tolik tě to bolí… Jsi tak moc zraněný… až mě to bolí…“
Tom si odfrkl.
„Jako by ti na tom záleželo. Ty a tvůj dokonalý domov s dokonalou mámou. Vypadni ode mě, kreténe!“
Plivl na Billovy křiklavě oranžové kalhoty a ta zářivá barva jen umocnila jeho už tak planoucí vztek. Aniž by se ohlédl, odvrátil se od sklíčené postavy na trávě a rozběhl se do kopce, zpátky ke škole, i když nevěděl, co najde nebo co bude dělat, až dorazí na vrchol. Musel se jen dostat pryč od Billa…
Nevšímal si pláče za sebou a tichého hlásku, který zoufale volal jeho jméno. Rukama si zakryl uši a běžel dál. Utíkal před svým hněvem, utíkal před svou bolestí…
Utíkal před Billem.
***
Tom si osušil tváře, zastavil se u dveří a snažil se zahladit všechny stopy svého citového utrpení. Ještě pár vteřin stál venku, hlasitě smrkal a stále si zuřivě drhnul tváře, až ho bolely. Několikrát zamrkal a nadechl se… vydechl… Byl připraven.
Ještě jednou se zhluboka nadechl a popadl kliku dveří, aby se dostal zpátky do školy. Chodby žily štěbetajícími lidmi a nikdo si nevšiml, že Tom vstoupil sám a splynul s davem.
Cítil se jako hovno. Poté, co jeho vztek dosáhl vrcholu, jeho nálada drasticky kolísala opačným směrem a utápěla se ve vyčerpání a apatii. Ani mu nevadilo, když někdo vrazil do jeho ramene a málem mu ho vykloubil.
„Uh… promiň…“ zamumlal a zarazil se, když uviděl, do koho vrazil.
Dereck se na něj nepřístupně díval.
„Hledal jsem tě, Tome…“
„Hledal?“
„Podívej se na mě.“
Tom pomalu sebral odvahu, aby zvedl tvář a podíval se do očí toho, koho tak dlouho zbožňoval. S úlevou zjistil, že v jeho pohledu není žádný odpor, i když v něm nebyla ani žádná vřelost.
„Chtěl jsem se omluvit za to, co se stalo,“ řekl Dereck a způsobil, že Tomova otevřená čelist poklesla ještě o kus níž.
„Cože?“
„Jo, nechtěl jsem tě vyděsit nebo tak něco. Byl to jen takovej vtípek, ale utekl jsi tak rychle, že jsem ani neměl šanci ti cokoliv říct.“
„Oh… okay,“ zaklel Tom, protože se zdálo, že něco zablokovalo převodový systém v jeho mozku. Přál si, aby našel něco, co má váhu, než jen „Oh, okay“.
„Takže chci, aby ses vrátil do party. Kromě toho, potřebuju, abys mi s něčím pomohl.“
Tom v Dereckových očích rozpoznal známý záblesk. Malý záblesk… zlomyslnosti. Byl to pohled, který se mu často naskytl, když z dálky viděl potenciální kořist, a to Billa.
„O co jde?“
„Chci Billovi ublížit. Jako vážně mu ublížit. Strávil jsi s ním nějakej čas, takže vím, že mi s tím můžeš pomoct.“
Tom zaťal pěsti. Ublížit Billovi? Ano, to by dokázal, to by dokázal velmi dobře. Bill, ten hajzl, který mu zničil život, nebo, abychom byli spravedliví, ho neskutečným způsobem zhoršil. Se svými stupidními představami o víře a šťastných koncích a teploušských vílách s nahými amorky, které dělají celý svět šťastným, šťastným a šťastným.
„Já… jo…“
Najednou mu hlavou proběhl vzpomínkový záblesk na černovlasého kluka zvracejícího na úpatí kopce a hrubě přerušil jeho zuřivé myšlenky. Následoval sled událostí, které líně proběhly v honosném obývacím pokoji, ložnici a na poli uprostřed ničeho.
Nemohl se ubránit úsměvu při vzpomínce na to, jak viděl Billa pokrytého hlínou, jak se hrdě mazlí s ošklivou housenkou, jako by to byla ta nejkrásnější věc na světě… Zažili spolu hezké chvíle…
Vztek v Tomově mysli odumřel, když se mu všechno vrátilo, a v duchu si povzdechl. Bill už dostal dost.
„Hele, Derecku… Nemyslím si, že jsem ten pravej člověk, kterýho hledáš…“
Dereck sklopil oči a vykouzlil předstíraný projev lítosti.
„To je vážně škoda. Byl jsem připravenej zapomenout na všechny minulý konflikty a jít dál. Ale to ty očividně nechceš, Tome. Fajn, snažil jsem se…“ začal odcházet spolu se všemi Tomovými nadějemi na návrat k normálnímu životu.
„Počkej!“
Dereck se pomalu a rozvážně otočil a čekal. Svůj charakteristický úšklebek skrýval za posměšnou vážností.
„Jo?“
„Já…“
Tom sevřel čelist. Byl to jen Bill. Ne, že by mu další kolo bití neublížilo. Kromě toho, navzdory všemu, co Tom o tom záhadném chlapci zjistil, byl pořád ještě vysvětlitelně naštvaný. Možná by to Billovi jednou provždy dokázalo, že svá slova myslí vážně… Chtěl jen, aby ho nechal na pokoji.
Tom si přál, aby nebylo tak těžké přesvědčit sám sebe, že si to Bill zaslouží.
Proč se cítil tak provinile?
„Jo, vím přesně, co mám dělat. Ale asi budem muset zatáhnout třetí hodinu.“
***
Bill zacinkal klíči, než je úhledně zasunul do zámku a otevřel dveře od svého domu. Neobtěžoval se volat na mámu; věděl, že odjela na důležitou výstavu do galerie a vrátí se až pozdě. Byla pryč celý den a Bill doufal, že se dobře baví.
Vyzul si boty, hodil tašku na zem a spěchal do svého pokoje, kde chtěl pracovat na nějakých písníčkách. Napsal je speciálně pro Toma.
Stále doufal, že je Tom možná jednoho dne uslyší. Pokud ne, tak alespoň dostal šanci poznat člověka, který se skrývá za fasádou gangsterského kluka. Ale pro jednou byl naprosto nespokojený s tím, co mu život nadělil.
Tom zcela vyřadil Billův svět ze své vlastní oběhové dráhy. Bill vždycky přijímal to, co mu život dával, bez otázek, protože věděl, že věci se samy spraví, když jim to člověk dovolí… ale Tom…
Tom se zdál být tak ztracený a osamělý.
Bill vešel do pokoje a chtěl padnout na postel, kde pod polštářem ležel jeho zápisník, ale zarazil se a znejistěl. Něco nebylo v pořádku.
Cítil to: něco rozhodně nebylo v pořádku.
Kytara stále stála opřená o zeď, jeho plakát Neny také… Očima přelétl postel, stůl a skříň…
Nakonec jako by se jeho srdce zastavilo a v hrdle se mu sevřel nářek, připravený vystřelit ven. Šok mu přišpendlil nohy k podlaze a zachvátila ho panika.
To nemohlo být… to nemohli… to ne…
Konečně zase znovu mohl hýbat nohama a přeskočil postel. Nářek se mu konečně vydral z jícnu a protrhl vzduch svou nevěřícností a agónií. Přikrčil se nad stoličkou u okna a sevřel ji, zatímco se mu začal prudce zrychlovat dech a srdce mu divoce bušilo v hrudi.
Jeho nejcennější a nejmilovanější housenka byla pryč.
autor: Shibuyainn
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
