autor: Shibuyainn
Tom běžel, jak nejrychleji mohl, a děsil se toho, co uvidí, až proběhne dveřmi školy a bude se řítit z kopce dolů do lesa. Přesto to udělal; běžel, až ho píchalo v boku, ale snažil se ignorovat rostoucí bolest.
Kopec se začal svažovat a Tom cestou dolů málem spadl, i když by mu to nejspíš nevadilo, protože by to bylo rychlejší. Sprintoval směrem k lesu a proklínal své pytlovité kalhoty, které mu stále padaly. Jeho kšiltovka už dávno uletěla, i když pro tentokrát to bylo Tomovi naprosto jedno.
Musel se dostat k Billovi dřív, než mu Dereck něco udělá…
Kolem začaly létat stromy, nejprve malé keříky, které však rychle nabíraly výšku a trčely z nich kmeny a větve. Slyšel hlasy, jeden vysoký a pištivý, druhý drsný a tichý. Znělo to, jako by ten vysoký měl bolesti: křičel a hlasitě pištěl. Tom se tiše modlil mantru náhodného „bože, prosím,“ a začal přemýšlet, jak moc se bude muset s Dereckem poprat, než se mu podaří přimět staršího kluka, aby odešel.
Než Tom stihl dopočítal, kolik času bude muset strávit v nemocnici, a jak se bude tvářit jeho otec, objevily se v dálce dvě osoby a první z nich byla ve svém fádním oblečení nezaměnitelně Bill.
„Dej mi ji! Není tvoje, je moje! Moje housenka! Vrať mi ji!“
Ozval se smích a Tom viděl, jak Dereck několik metrů od něj drží sklenicí přímo nad Billovou hlavou, zatímco ten marně poskakoval, aby na ni dosáhl.
„Pojď si pro ni!“
„Víš, že nemůžu! Proč to děláš? Vždyť ti nic neudělala!“
„Je to jen hmyz! A ty jsi zasranej buzerant!“ Odplivl si Dereck a strčil Billa do hrudi, čímž na chvíli poslal Billovo hubené tělo dozadu, ačkoli Bill se nehodlal vzdát tak snadno. Vrátil se v plné síle a rozmáchl se pěstí, přičemž úplně minul.
Dereck téměř líně uskočil a znovu do Billa strčil, tentokrát do beder. Bill se skácel na všechny čtyři a přikrčil se, když jeho obličej dopadl na tvrdou zem. Dereck přistoupil, když se Bill snažil vstát, a zvedl nohu.
„Ne!“ Vykřikl Tom, který je konečně dohonil. Byl kompletně zpocený a dredy se mu rozprostřely po zádech, když je gumička už nedokázala udržet na místě, a neuvěřitelně ho bolelo v boku.
„Tome!“ Vypískl Bill, jeho smutná tvář se okamžitě rozjasnila a úsměv prosvítal skrz hlínu a špínu rozmazanou po ústech a tvářích. „Ty jsi přišel!“
„Drž hubu, ty génie, nepřišel ti na pomoc,“ odpověděl Dereck hladce, přitiskl Billovi nohu na záda a donutil mladšího teenagera svalit se zpátky do hlíny. Ušklíbl se a Tom byl šokován, když viděl tolik nenávisti vycházející z jediného páru očí.
„Ty drž hubu! Tom mi přišel pomoct, já to vím! Tome! Řekni mu to! Řekni mu, ať mi vrátí mou housenku!“
Dereck se rozesmál ještě hlasitěji.
„Ty jsi ale idiot. Ukrást tu zasranou věc byl v první řadě jeho nápad, ty blbečku. Kdy ti to konečně dojde? Vždyť ty nemáš žádný kamarády!“
„Tome?“ Zakňučel Bill s prosíkem v očích, i když se zdálo, že v nich něco umírá.
„Co?“ Vyjekl Tom a otočil se k Billovi. „Ne, Bille, já to tak nemyslel, přísahám…“
„Ty vole, o čem to kurva mluvíš? To ty jsi mi o tom řekl,“ lehce zatřásl sklenicí, až drobný tvoreček narážel ze strany na stranu o sklo, „vymyslel jsi to skvěle, kámo. Měl jsem tušit, že jedinej kámoš, kterýho Bill získá, bude někdo z jeho vlastního druhu…“
„Derecku, dej mi tu housenku,“ vyhrkl Tom.
„Proč bych to dělal? Tohle je mnohem zábavnější,“ odpověděl Dereck, držel sklenici před Billovýma očima a znovu s ní zatřásl. Bill však vypadal příliš beznadějně na to, aby se ji pokusil znovu získat, a jen pozoroval nebohého tvora uvnitř, zatímco mu z víček vytékaly drobné perleťové slzy.
„Sundej z toho ty odporný pracky!“ Zařval Tom konečně, vrhl se dopředu a strčil do Derecka, jak nejsilněji dokázal. Starší teenager klopýtl dozadu a sklenice mu málem vyklouzla z prstů.
„Oh?“ Zarazil se Dereck a už se neusmíval: „Co to má znamenat? Myslel jsem, že v tom jedeme spolu, Tome.“
Jeho tón byl lehký a nucený, i když pod povrchem se skrývaly hrozby. Tomovi nechyběly, ale už dávno ho přestaly zajímat.
„Už toho bylo dost! A teď mi dej tu zatracenou housenku!“
Dereck se znovu rozesmál, jenže veselost, která byla v jeho smíchu předtím, se nyní úplně vytratila. Byl to chladný, prázdný zvuk.
„Popereš se se mnou o ni, Tome?“ Vydechl a oči se mu leskly. „Mohl bych tě rozsekat na kaši.“
Tom se držel, i když srdce uvnitř jeho hrudního koše pozitivně bušilo. Celou tuhle šlamastyku zavinil on a hodlal ji napravit, i kdyby to mělo znamenat polámané všechny kosti v těle.
„Dej to sem.“
Dereck se na chvíli odmlčel, snažil se číst v Tomově tváři a jeho zorničky byly téměř hadí. Najednou se usmál a natáhl sklenici, druhou ruku zvedl odevzdaně vzhůru.
„Fajn, tak si ji vem,“ řekl jednoduše a podal mu sklenici.
Tom krátce zaváhal. Nemyslel si, že to bude tak snadné. Chtěl se vyptávat dál, ale Dereck už spěšně potřásal sklenicí Tomovým směrem.
„No tak, prostě si ji vem. Už ji nechci.“
Dereck se stále usmíval tím svým chlípným úsměvem, ale Tom se rozhodl, že na tom nezáleží. Zvedl ruku a prsty se dotkl sklenice. Kdyby nemyslel na to, že získá zpět svůj starý projekt, možná by si všiml pěsti, která se odněkud vyhoupla a udeřila ho z boku do hlavy.
Jeho prsty sjely po stěně sklenice a odletěly zpět, zatímco se jeho tělo neohrabaně zapotácelo. Z úst mu vytryskla krev, odplivl si a chytl se za tvář. Tvář mu hořela a celá hlava mu pulzovala, když mu krev stále plnila ústa a dusila ho.
Vzduchem se rozlehlo vzteklé zaječení a Tom za sebou ucítil pohyb. Trhl sebou a před očima se mu od té rány zatmělo. Když se mu podařilo zaostřit, viděl, že místo, kde Bill ležel, je teď prázdné, a Dereckovi se do obličeje drápe nějaká postava. Sklenice ležela o pár metrů dál rozbitá na zemi a housenka byla nepochybně pohřbená pod listím.
Zdálo se, že se čas zpomalil, když Tom udělal krok vpřed a viděl, jak Dereck popadl Billova křehká ramena a odhodil drápajícího útočníka ze svého těla. Bill byl odmrštěn dozadu, neměl proti té osobě, která byla dvakrát vyšší a širší než on, žádnou šanci. Upadl, jeho tělo se prohnulo a dopadlo na zem, až zadunění rozvibrovalo Tomovo nitro, a pak následovalo hlasité ticho.
Bill se už nezvedl.
Ticho se táhlo dál a dál, Bill zůstal ležet na zemi a nehýbal se. Tom čekal, až Bill vstane, opráší si kalhoty a střelí po něm jedním ze svých širokých úsměvů, ale on tam ležel, nehybný jako prkno.
„Bille?“ Zavolal na něj.
Stále nic.
Tom nechtěl jít k němu a vidět ty mrtvé oči, které na něj budou zírat. Chtěl tam stát a čekat věčně, až se Bill zvedne a řekne mu, že je v pořádku, se svým věčně připraveným přihlouplým optimismem. Kdyby tam Tom šel, bylo by to proto, že se něco děje, a nic se dít nemohlo, protože Bill byl v pořádku. Bill byl vždycky v pořádku. Bill byl…
„Bille!“ Vykřikl Tom, a konečně se k němu rozběhl, kouzlo nad jeho studeným tělem bylo nyní zlomeno.
Rychle si klekl a otočil Billa, vyděšený tím, co uvidí.
Bill měl zavřené oči a podél kořene nosu a po levé tváři mu stékala rudá tekutina. Zlostná rána se mísila s jeho vlasy a jeho tělo bezvládně spočívalo v Tomově náruči, stahováno tíhou gravitace. Tomovi se zadrhl dech v krku a celý jícen měl stažený a suchý. Tohle se nemohlo stát… Ne Bill, kdokoliv, ale ne Bill…
„Ne, Bille, prosím, prober se, prosím, prosím, prosím, prober se…“
Bill Tomovy prosby odmítal vyslyšet a oči měl stále tvrdohlavě zavřené.
„Nemůžeš umřít!“ Křičel Tom. „Prosím, nemůžeš být mrtvý! Nemůžeš umřít,“ poslední větu zašeptal a přitiskl si Billovo tělo pevněji k sobě.
Jediná logická myšlenka se prodrala jeho žalem a dala mu dost zdravého rozumu, aby zvedl hlavu. Dereck stál opodál, oči měl vytřeštěné a celé jeho tělo se třáslo.
„Derecku!“ Zakřičel Tom. „Derecku, musíš jít pro pomoc! Potřebuje doktora! Prosím tě, jdi zavolat záchranku nebo tak něco!“
Dereck se ani nepohnul; vypadal, jako by zakořenil na místě a nedokázal odtrhnout pohled od krve na Billově tváři.
„N-ne, já ne… On není… Já ne…“
„Derecku, potřebuju hned tu zasranou záchranku!“
„Ale ne, ne… Bože… já ho zabil… já ho z-zabil…“
„Kurva, tohle mi teď nedělej!“
Dereck zděšeně držel ruce před sebou a třásl se jako osika.
„Krev… tolik… krve…“
Tom tomu nemohl uvěřit. Dereck teď kňučel, byl mimo a při pohledu na Billovu krev mu tvář zakrývala hrůza. Ze všech věcí, kterých by se měl bát…
Co to Bill vždycky říkal? Věř… Věř na osud…
Tom sáhl do kapsy a jeho ruka se dotkla něčeho měkkého a polstrovaného. S námahou to vytáhl, v druhé ruce stále ještě držel Billa, který byl v bezvědomí, a překvapeně spatřil prázdné knoflíkové oči panenky, kterou mu Bill kdysi dávno na poli dal. Téhož dne, kdy ho učil, jak věřit.
„Kde jsi to vzal?“
Tom vzhlédl, ne proto, že Dereck promluvil, ale kvůli změně v jeho hlase. Byl vysoký a dětský, téměř směšný na chlapa, který měřil skoro metr osmdesát a nosil až příliš volné oblečení.
„Tohle?“ Zeptal se Tom zmateně a zvedl panenku.
Dereck na ni zíral jako přikovaný, když ji Tom držel v ruce. Jeho oči byly skelné a plnily se smutkem. Zdálo se, že dočasně ztratil schopnost mluvit.
Tom se střídavě díval na panenku v pěsti a na touhu v Dereckových očích. Nevěděl, jestli to bude fungovat, ale musel to kvůli Billovi zkusit…
„Chceš to, Derecku? Chceš tu panenku?“ Zeptal se zoufale a hlas měl kvůli své nervozitě a panice nesmírně vysoký.
Dereck přikývl, jeho chování bylo dětštější než kdy jindy a drasticky kontrastovalo s jeho obvyklým drsňáckým chováním. Vypadal tak ztraceně, což zkrášlovaly jeho široce rozevřené oči, vysoké lesní stromy a prostředí uprostřed ničeho.
„Běž zavolat sanitku, Derecku! Dám ti tu panenku, když mi seženeš sanitku!“
V Dereckově mysli jako by se něco zlomilo. V mžiku byl zpátky, ve své patnáctileté pubertální mysli, zíral na Billovo tělo a dával si dvě a dvě dohromady.
„Sanitka… správně. Hned jsem zpátky,“ řekl krátce a Tom ho sledoval, jak konečně maximální rychlostí peláší zpátky do kopce a nechává Toma s Billem o samotě.
Tom v jedné ruce svíral panenku, zatímco druhou si tiskl Billovu hlavu do klína.
Tohle byla jeho chyba… Už přišel o matku a otce; kdyby kvůli své vlastní hlouposti ztratil dalšího člověka… Nevěděl, co by dělal…
Ani tentokrát nezabránil slzám, které mu volně stékaly z očí a mísily se s Billovou krví. Nic v sobě nezadržoval, byl až příliš zoufalý, příliš mrzutý. Mezi vzlyky křičel Billovo jméno, krev mu stále slabě vytékala z úst, a doufal, že když bude jeho jméno opakovat stále dokola, Bill se možná probere.
„Bille… Bille… Co jsem ti to udělal… Co jsem ti to udělal…“
Kolébal se sem a tam, zatímco vzlyky zmítaly celým jeho tělem a škubaly jeho duší jako hračka na žvýkání v psí tlamě.
„Je mi to tak líto, Bille… Tak strašně moc líto…“
Byl tak zatraceně hloupý. Byl tak slepý, tak šťastný s Billem. Jak se to mohlo tak posrat? Bill se svým naivním zevnějškem a bystrýma vědoucíma očima… Jeho podivný styl byl pochybný, ale to byla i každá další kravina, která na něm byla. Právě to mu dodávalo tak fascinující osobnost. To z něj dělalo toho, kým byl.
Nebyl divný ani podivín, byl jen jiný a jedinečný. Ne, byl lepší než všichni ti ostatní ubožáci, kteří neměli nic jiného na práci než se přizpůsobit tomu, co od nich všichni očekávali. Byl sám sebou a nehledal způsob, jak se zavděčit někomu jinému než sobě.
Jak to, že to nikdo nikdy neviděl? Jak mohli být všichni, tak slepí? Tady byl ten krásný člověk, růže mezi trním, a nebyl nikdo, kdo by ji obdivoval.
A teď už mohlo být pozdě.
V pozadí kvílely sirény a rudá světla koupala les do karmínové barvy podobné krvi, která pokrývala Billovu tvář a Tomovy ruce.
Tom položil panenku na Billovu hruď, popotahoval a hladil ho po tváři. Přál si, aby mohl člověku, který mu ležel v náručí, vdechnout zpátky trochu života, i když věděl, že to nepomůže. Prsty se dotkl něčeho na Billově krku a žaludek mu poskočil. Byl to puls! Byl to pomalý, rovnoměrný tep, ale přesto aspoň nějaký.
Bill žil!
Stále tu byla šance… Tom si nepamatoval, kdy se ve svém životě modlil víc. Ani když jeho otec poprvé udeřil jeho matku do obličeje… Ani když křičela a práskla za sebou dveřmi a z domu zmizela polovina věcí… Ani když Tom v noci ležel a brečel, když se snažil překřičet nezaměnitelné zvuky, když jeho otec souložil s nějakou děvkou…
Musel prostě věřit…
Z kopce začali sestupovat lidé, dva z nich měli na sobě bílé bundy, nesli nosítka a vykřikovali spoustu nedůležitých keců.
Museli Billa z Tomovy náruče doslova vyrvat; nechtěl ho pustit, ale s trochou přemlouvání Billa opatrně položili na nosítka, zatímco on stál opodál a bezmocně přihlížel. Panenka mu opět skončila v ruce a on ji pevně stiskl jakožto jediné spojení s Billem, které mu zůstalo.
Při všem tom hluku a zmatku, který se kolem děl, nikdo ani nepomyslel na housenku, která ležela pod listím, jež pro ni Tom nasbíral, a odpočívala v pokoji na věčnost.
autor: Shibuyainn
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
