autor: Shibuyainn
Tom musel jet dvěma autobusy, aby se dostal do nemocnice. Den už se chýlil ke konci, a i když chtěl dorazit dříve, zdržely ho jisté technické záležitosti ve škole.
Poté, co byl Bill urychleně odvezen do nemocnice, chytila Toma za rameno pevná, ale ne nevlídná ruka, a Tom zjistil, že hledí přímo do staré vrásčité tváře ředitele školy.
„Přišli si s tebou popovídat policajti. Prosím, pojď se mnou zpátky do školy. Už si trochu povídají s tvým dobrým kamarádem Dereckem,“ řekl.
Tom ho němě následoval, vnitřnosti mu trnuly hrůzou a neklidem. Pevně svíral v ruce malou panenku a plahočil se za ředitelem nahoru do kopce, kde se mu zvedl žaludek, když spatřil venku stát několik hlídkových aut, jejichž světla sporadicky blikala.
Teď už byl v pěkné bryndě. Kdyby tak Billa ochránil dřív, kdyby Dereckovi neřekl o housence, kdyby se choval víc jako člověk a míň jako kretén… Kdyby, kdyby, kdyby… tolik kdyby…
Teď už bylo pozdě cokoli změnit. Všechny ty různé cesty, které si mohl zvolit, a přesto to vypadalo, že se vždycky vydá po té, která jeho situaci zhorší ještě víc. Teď Bill umíral v sanitce a byla to jen jeho vina, protože nedokázal reagovat na žádné z těch „kdyby“, která se mu v posledních dnech naskytla. Tom svěsil hlavu, opuštěný a naštvaný sám na sebe, že nechal věci, aby se mu tak drasticky vymkly z rukou.
Dorazili ke vchodu do školy právě ve chvíli, kdy se rozrazily dveře a vypochodovali tři policisté, následovaní zkrotlým a mnohem mlaději vypadajícím Dereckem.
„Je to v pořádku,“ promluvila jedna z policistek a pevně držela jednu z Dereckových spoutaných rukou, „tenhle nám právě všechno řekl. Celý příběh. O tom, jak týral oběť a jak se tady ten kluk objevil, aby ho zastavil. Hned ho vezmeme na stanici, i když toho druhého budeme muset vyslechnout,“ a kývla směrem k Tomovi.
„Kolikrát vám to mám říkat? Tom nic neudělal! Jen strkal nos do věcí, do ktrejch neměl. Jako kdybych zrovna já potřeboval pomoc od takovýho kluka, jako je on…“ vybouchl vztekle Dereck a teatrálně střelil pohledem směrem k Tomovi.
„Jo, jo, okay, už jsme si udělali obrázek, sporťáku,“ zabručela policistka, hrubě praskla žvýkačku a škubla Dereckem za ruku směrem k hlídkovému vozu.
„Počkejte!“ Zakřičel Tom na poslední chvíli, když Dereck sklonil hlavu, aby se mohl posadit do auta. Tom na svůj slib nezapomněl… Vytáhl panenku, strčil ji Dereckovi na hruď a starší teenager ji chytil, fascinován tou malou lidskou replikou.
„Tohle… tohle jsi upustil,“ řekl Tom nepřesvědčivě, i když oba věděli, že je to naprostý nesmysl, ale Tom nemohl být tak upřímný, jak by chtěl, když je obklopoval houf policistů a učitelů.
Zdálo se, že Dereck uvnitř sebe bojoval s hlubokými emocemi, protože odmítal cokoli říct. Jen krátce přikývl, vyhnul se Tomovu zvědavému a soucitnému pohledu a nechal oči opět padnout na roztrhanou hračku. Opatrně ji držel, pohladil pár rozcuchaných vlněných vlasů a láskyplně upravil panence knoflíky na šatech.
„Děkuju…“ řekl nakonec přidušeným šepotem, zatímco dál hleděl na panenku. Tiše vydechl a bez dalšího loučení nasedl do auta. Tom si všiml, že Dereckovi po tváři sklouzla malá drobná slza. Slza byla tak jemná, tak malá, že zřejmě patřila člověku, který plakal jen zřídka a možná už zapomněl, jak.
Tom sledoval, jak se zabouchly dveře a motor auta se rozběhl k životu a odvážel své pasažéry k nějakému nedůležitému cíli. Další policistka zůstala vzadu a přátelsky se na Toma usmála.
Museli mu klást otázky, to prostě patřilo k jejich práci. Rozhovory však byly naštěstí krátké a Tom monotónně opakoval vše, co řekl Dereck, s co nejmenším počtem slov.
Ano, viděl šikanu a snažil se pomoct. Ano, byli s Dereckem přátelé. Ano, on a Bill byli také přátelé. Ne, nevěděl, že Dereckova násilnická povaha byla až tak extrémní.
Tom zatnul zuby kvůli lžím a zatajovaným informacím. Čas utíkal a on chtěl vědět, jestli je Bill v pořádku.
Hloupý, podivínský Bill, který musel jít za svou zatracenou housenkou. Hloupý, bláznivý Bill, který by pro někoho udělal cokoli, kdyby měl tu správnou víru. Hloupý, bláznivý, starostlivý Bill…
Nevěděl, proč to musí vědět. Bill ho teď nejspíš nenáviděl, a kdyby se objevil u jeho nemocničního lůžka, možná by mu Tom přivodil ještě něco horšího, třeba infarkt… Měl by jít domů, opravdu by měl, a na celou tuhle šlamastyku zapomenout.
To mu ale nebránilo v tom, aby ho nohy donesly až na autobusovou zastávku, a pak po nemocničních schodech nahoru. Na recepci se zeptal na „Billa Kaulitze“ a mladá recepční ho se zívnutím a povzdechem nasměrovala správným směrem, a hned se vrátila ke svému bulvárnímu časopisu.
Tom se snažil nepospíchat po chodbách, vědom si toho, že prostor zabírají další pacienti a rodiny, i když odstrčit toho starého nemocného muže v chodítku stranou, aby se co nejrychleji dostal k Billovi, mu v tu chvíli připadalo skoro jako ten nejlepší nápad.
Výtahem to trvalo až příliš dlouho: a tak se vydal po schodech. Bral je po dvou, dokud se nedostal až do správného patra a celý zadýchaný se na chvíli zastavil, aby se zorientoval, než prošel dveřmi. Přitiskl tvář na sklo okna, tiše oddechoval a mračil se.
Ještě nebylo pozdě, ještě se mohl vrátit. Mohl se vrátit domů, zpátky k normálnímu životu, který žil předtím, než se stal celý ten průser s Billem. Pořád měl spoustu kamarádů, a teď když byl Dereck mimo hru, by se nejspíš stal novým králem školy. Všichni věděli, že Tom byl Dereckovou pravou rukou, a o jeho postavení v hierarchii středoškolské společenské scény by nebylo pochyb. Vrátil by se také ke svému dysfunkčnímu otci, ale ten byl v jeho životě vždycky přítomným faktorem. Navíc ještě pět let a mohl se konečně odstěhovat a být sám sebou. Nebyla to tak špatná vyhlídka.
Kdyby však teď odešel, zahodil by i jedinou věc ve svém životě, která jako by dávala smysl čistě svou nehoráznou šíleností. Nebyl to fakt, byl to pocit. Bill ve svém malém, plachém, červenajícím se a usměvavém chování vždycky vnášel svými slovy aspekt… jasnosti. Nic z toho, co říkal, nedávalo logiku, a přesto to svou nejasnou zmateností do sebe tak dobře zapadalo.
A když byl Bill tak šílený, co potom ten plastový jeřáb?
A co ta panenka?
Ta panenka nejspíše Billovi zachránila život. Zdálo se, že Dereck je na nejlepší cestě utéct do lesa, schovat se do králičí nory, ale panenka natáhla svou ruku a nějakým způsobem ho chytila. Nebylo to poprvé, co Tom uvažoval o bizarnosti této události. Dereck, velký školní rváč, zkrocený hračkou malé holčičky…
Tahle absurdní situace stačila k tomu, aby se Tom krátce zasmál, ale smích ho brzy přešel, když zjistil, že je mu ze sebe neskutečně špatně. Začínal být hysterický.
Několikrát udeřil hlavou do dveří, čekal a stále se rozhodoval, co udělat. Stál tam, s čelem přitisknutým na skle a rukou položenou na klice.
Nakonec, než si to stačil rozmyslel, otočil klikou a prošel dveřmi do čisté bílé chodby. Měl pocit, že jeho mysl je jako olovo, myšlenky se s velkými obtížemi snažily protlačit skrz látku. Neúnavně však kráčel vpřed a modlil se, aby jeho nohy měly dost síly na to, aby se dostal do Billova pokoje.
Číslo pokoje si zapamatoval, ale ani nemusel; brzy zahlédl, jak někdo sedí na židli před pokojem a pláče do kapesníku, a Tom cítil, jak mu srdce padá až do žaludku a celé jeho předsevzetí se hroutí.
Bohužel, než se stačil otočit a nepozorovaně se vytratit, žena vzhlédla, usmála se a pokynula, aby šel dál. Tom jí s hrůzou úsměv opětoval, posadil se na prázdnou židli vedle Simone a přál si, aby měl schopnost stát se neviditelným.
„Ahoj Tome, ráda tě vidím, zlato. Od chvíle, kdy sem Billa přivezli, je na operačním sále. Říkali, že má lehkou frakturu lebky, i když si nemyslí, že by došlo k nějakému poškození mozku. Spousta doktorských žvástů, neuvěřím tomu, dokud nebudu mít Billyho zpátky v náručí…“ řekla mu přes slzy.
Tom žasl nad tím, jak klidně zněla, vzhledem k tomu, že ještě před pár vteřinami brečela.
„Jsem opravdu ráda, že jsi přišel, Tome. Myslím, že by tě Bill moc rád viděl. Já… myslím, že jsi jediný opravdový přítel, kterého kdy měl…“
Tom vzhlédl a náklonnost v Simonině pohledu ho přemohla emocemi. Její vodnatý úsměv mu připadal až příliš dobrý, že měl pocit, že si ho nezaslouží. Srdce se mu bolestivě sevřelo a on odvrátil pohled, jelikož pocit viny ho tížil tak silně, že se zapřel o židli pro případ, že by pod ním povolila.
„Myslím, že ho moc dětí nemá rádo, protože je… tak trochu zvláštní. Nikdy mi to nechtěl říct, ale matka to vždycky pozná. Vždycky přišel domů s novými modřinami a šrámy, ale nikdy mi neřekl, co se stalo. Vždycky říkal, že upadl nebo… nebo nějakou jinou výmluvu, ale já věděla, co se stalo. Vždycky jsem si připadala jako hrozná matka, ale jak jsem mohla něco dělat, když mi můj jediný syn nikdy nepřiznal, co se děje? Dlouho jsem s ním o tom mluvila, ale on byl vždycky tak optimistický, tak šťastný… Nebýt těch zranění, myslím, že bych nikdy nic netušila…“ přerušil ji vzlyk a zabořila obličej do kapesníku, než se uklidnila a pokračovala.
„Byl moc šťastnej…“ řekl Tom pevně, aby vyplnil ticho. Nedokázal se na ni podívat, ne když věděl, že na něj září láskou, kterou si nezasloužil.
„Ano, někdy si říkám, jak jsem mohla mít takové štěstí, že jsem byla obdařena tak krásným chlapcem. Hodně o tobě mluvil, víš; bylo hezké, že jsem konečně mohla přiřadit k tomu jménu i tvář. Nemůžu ti dost poděkovat za to, že jsi tu pro něj byl, Tome, že jsi přijal to, kým je. Je tak nevinný… prošel si tolika věcmi… Nevím, jestli… Kdyby nebylo tebe…“
Další vzlyk přerušil její slova a ona si otřela vlhké oči a vzlykla.
„Mluvil o mně?“ Zeptal se Tom, a konečně vzhlédl s bolestí vepsanou ve tváři.
„Ach ano, pořád. Kdykoli přišel ze školy, vždycky říkal, jak je Tom cool. Byl tak nadšený, když jsi souhlasil, že s ním budeš dělat ten projekt, že o tom nemohl přestat mluvit.“
Navzdory jejímu milému úsměvu a jemnému hlasu se něco v jejích slovech střetlo s jeho vzpomínkami. V Tomově mysli se mihl skrytý detail a on se zarazil, když si dával dvě a dvě dohromady.
„Jak… jak dlouho přesně o mně mluvil?“
Trochu se zasmála, sladkým melodickým hláskem.
„Promiň, možná to Bill chtěl udržet v tajnosti,“ mrkla. „Už je to nějaká doba, asi pár měsíců… Pořád si pamatuju, jak poprvé přišel domů celý šťastný, protože tě potkal, a nemohl o tom přestat mluvit. Říkal, že jsi s ním mluvil v jídelně a že mu to zlepšilo den. To bylo asi v době, kdy jste se začali přátelit…“
Ztratila se ve veselých vzpomínkách na Billovo bujaré dětství a Tomovi z toho bylo mnohem hůř než předtím. Simone žila v blažené, hloupé nevědomosti. Nevěděla takových věcí…
Ale Toma zarazilo, že Bill o něm s matkou mluvil už několik měsíců, a přitom na projektu začali pracovat teprve před třemi týdny. To znamenalo, že Bill Toma obdivoval už dávno předtím, než ho Tom skutečně poznal.
Tehdy v jídelně Tom skutečně poprvé s Billem mluvil, i když míra cenzury, kterou Bill na tu historku použil, byla zarážející. Tom tehdy nazval Billa buzerantem, a to byl začátek dlouhé série zastrašování a bití. Před týmovým projektem to bylo jediné spojení, které Tom s Billem měl, a přesto ten kluk chodil každý den domů a před matkou o něm básnil…
Rozsah Billova jednání byl až příliš velký, ne teď, ne když už byl Tom tak citově labilní. Všechno, co udělal, všechnu bolest, kterou způsobil, a Bill ho viděl jen v tom pozitivním světle. Tom to nedokázal pochopit… Zrovna když si myslel, že všechno dává smysl, dostal tuhle ránu, zatímco měl sundané brnění a ležel tu zranitelný a nahý.
Vstal. Musel se odtamtud dostat. Dusilo ho to.
„Už jdeš?“ Zeptala se Simone a stále plakala.
„Jo, můj… táta bude mít asi strach. Jen jsem se chtěl podívat, jestli je Bill v pořádku a…“
Tom se rozpačitě odmlčel a nebyl si jistý, jestli jeho výmluva bude stačit na to, aby mu pomohla na svobodu. Ale Simone to pochopila.
„Ano, už je dost pozdě. Měl by ses vrátit zítra, Bill už bude po operaci, a pokud bude vzhůru, vím, že tě rád uvidí.“
Tom o tom silně pochyboval.
„Jo, dobře, tak nashle.“ Otočil se k odchodu, když ho zastavila jemná ruka, která mu přistála na rameni.
Simone vstala a ladně jako labuť si přitáhla Toma do láskyplného objetí, jaké mu mohla dát jen matka. Tom nevěděl, co má dělat. Už podruhé ho tato žena, která ho sotva znala, objímala jako syna a on dokázal jen bezvládně stát a přijímat tu náklonnost.
„Moc ti děkuju, že jsi tu pro Billa byl. Ani nevíš, jak moc to pro mě… i pro něj… znamená,“ zašeptala tiše a hlas se jí chvěl dojetím.
Jeho srdce se toužilo roztříštit a oči vyplakat. Stálo ho veškerou sílu odolnosti uvězněnou v jeho třináctiletém těle, aby se úplně nezhroutil a nerozplakal se jako dítě. Tolik toho jejímu synovi provedl, zbil ho, nadával mu, a přesto věřila, že je andělem seslaným z nebe, aby přinesl radost jejímu jedinému dítěti.
Připadalo mu to tak špatné.
Přesto, než si to vůbec stihl uvědomit, rukama sevřel její paže a roztřásl se v jejím náručí, a nakonec dovolil slzám, aby si našly cestu ven. Po tom všem i něco tak prostého, jako bylo jediné utěšující objetí, stačilo, aby uklidnilo jeho unavenou duši. Byl to tak příjemný pocit, když se o vás stará dospělý člověk, a on byl celý život od tohoto jediného potěšení odstrkován. Nechal se pohltit emocemi a rozplakal se, když ho houpala a kolébala, jak to uměla jen matka.
Držela ho takhle, dokud nebyl připravený ji pustit, což bylo o dost později. Cítil se špatně, když viděl mokrou skvrnu na jejím rameni, kde vyprázdnil obsah svých očí, ale nezdálo se, že by jí to vadilo.
„Dostaneš se domů v pořádku? Mohla bych tě odvézt, kdybys chtěl.“
„Ne, to je dobrý, až se Bill probudí, bude chtít mít někoho u sebe a hádám, že byste to měla být vy,“ zaskřehotal Tom, když se pomalu snažil najít hlas.
Rychle si utřel oči do rukávu a ucítil vlnu studu za svůj náhlý projev zranitelnosti, ale Simone ta slova přijala a vrátila se na své místo.
„Tak dobře,“ řekla a stále se usmívala. Všiml si, že má opět mokré tváře od čerstvých slz, i když tyhle byly plné štěstí. To byl velký rozdíl. Byly symbolem toho, že všechno bude v pořádku.
„Uvidíme se zítra,“ řekl Tom a otočil se. Cítil se mnohem lépe, i když věděl, že to, co nahlodává jeho srdce, skutečně zmizí, až když bude vědět, že je Bill v bezpečí a v pořádku.
autor: Shibuyainn
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
