autor: Shibuyainn
Druhý den ráno se Tom do nemocnice nevrátil. Místo toho zamířil na známé pole, kde s Billem strávili tolik času povídáním, smíchem a vzájemným poznáváním. Procházel vysokými stébly trávy, snažil se zorientovat a nechal své dredy, aby mu volně a divoce poskakovaly po zádech. V jedné z hlubokých kapes měl čelenku, ale tady na volném prostranství chtěl být od civilizovaného světa co nejvíce odtržený.
Cítil, že by mu to Bill schválil.
Bylo ještě brzy, slunce se plížilo k obzoru a ptáci spokojeně pískali svůj chór, za který by se nemusel stydět ani sám Mozart.
Tom zavřel oči a vdechoval čerstvý vzduch. V duchu si představoval Billovu tvář, bez make-upu a očních linek, prostě čistého Billa v děravých džínách a křiklavě žlutém tričku s lebkou, na které byl tak pyšný. Umíval se od ucha k uchu, měl velké nevinné oči a zarudlé tváře. Představoval si linie Billova obličeje a paží, jak jen mu to paměť dovolovala, v duchu je obkresloval a čím déle na ně myslel, snažil se je udělat jasnějšími.
Když konečně otevřel oči, obraz před jeho očima přetrval a bylo to skoro, jako by tam Bill stál s ním, přesně tak, jak si ho Tom představoval. Vzpomínka však brzy zmizela a Tom zůstal opět sám, v klidné zeleni matky přírody, doprovázen pouze ptáky, včelami a brouky.
Padl na kolena, poklekl do hlíny a začal se v ní přehrabovat.
***
Bill se probudil a zjistil, že leží v čisté bílé posteli a nemocničním plášti. Otevřel zakalené oči a pokusil se posadit, než ho pohltila vlna závratí. Zvedl ruce, aby uklidnil svou hlavu, a nahmatal měkkou gázu, kterou mu lékaři obvázali ránu. Co…?
Události se mu vracely jedna za druhou a už tak bolavá hlava mu pulzovala.
Tedy pulzovala štěstím.
Tom mu přišel na pomoc! Tom se objevil v pravou chvíli a odstrčil Derecka stranou! Tomovi na něm opravdu záleželo!
Pro Billa to bylo to největší vítězství, medaile po dobře zaběhnutém závodě.
Dokud si Bill nevzpomněl na celou tu situaci.
Tom byl také tím, kdo Dereckovi řekl o housence, tím, kdo proti němu intrikoval. Smutek pohltil Billa stejně rychle jako štěstí a už se mu vstávat z postele zase tolik nechtělo.
Kupodivu to nebyla zrada, co Billa bolelo, ale odmítnutí. Bill si myslel, že by to možná… jen možná… mohlo dopadnout dobře. Dělal si naděje, byl nadšený, myslel si, že by mohli být přátelé… No, možná ne přátelé, ale možná známí. Všechno šlo tak dobře.
Ale ne, Tom Billa nechtěl, nikdy ho nechtěl…
Celou tu dobu si Bill namlouval, že každý kontakt, každý pohled by mohl být klíčovým aspektem, který by mohl Toma a jeho sblížit. Z vlastní zkušenosti se naučil, že nejlepší je nechat věcem volný průběh, ale tentokrát se mu to opravdu vymklo z rukou. Všechno zničil a Tom teď Billem pohrdal… ne, nenáviděl ho. Bill. Měl chuť se něčím praštit do hlavy, přestože mu v ní už tolik bušilo.
Promnul si oči, které mu bez očních linek připadaly jako nahé. Připadal si nechutný a špinavý a dostal chuť se osprchovat, ale bolest hlavy ho držela přikovaného na zádech stejně jako jeho deprese.
Bylo zvláštní, cítit se tak odevzdaně. Bill si nepamatoval, kdy se naposledy opravdu nechal ovládnout smutkem. Hledání světlých stránek bylo nejen jeho filozofií, ale i způsobem života, jeho náboženstvím. Postupem času se však Tom stal jeho stříbrnou stránkou, a teď když Tom nebyl, se zdálo, že žádná světlá stránka neexistuje. Jeho mraky už neměly žádné stříbrné podšívky; změnily se v nudné šedé masy, které hrozily deštěm.
Bill se se vzlykáním schoulil pod peřinu a otočil se zády ke dveřím, když bolest v hlavě začínala ustupovat. Slyšel, jak se dveře s cvaknutím a vrznutím otevřely, ačkoli necítil potřebu podívat se, kdo to je. Poté, co byl tak dlouho plný radosti, bylo téměř úlevné nechat se pohltit tímto smutným pocitem.
Nechtěl s nikým mluvit. Chtěl mluvit jen s Tomem, slyšet jeho hlas, jak k němu promlouvá, i kdyby to mělo být jen proto, aby ho znovu nazval buzerantem. Cítit Tomův dotek, i kdyby to mělo být jen kopnutí do jeho bolavého těla. Skoro mu chyběl ten trapný vztah lásky a nenávisti, který choval předtím, na rozdíl od téhle nové nepřítomné prázdnoty, která na něm bolestně ulpívala.
„Bille?“
Bill se usmál. V duchu slyšel, jak jeho jméno hraje na Tomových rtech tak, jak ho vyslovil poté, co se skoro stali přáteli. Trochu ho to ubíjelo.
„Bille, jsi vzhůru?“
Bill sebou lehce trhl a otočil se.
Nezdálo se mu to; Tom stál ve dveřích a vypadal nervózně. V jedné ruce držel igelitovou tašku, zatímco druhou svíral lem pytlovitého černého trička. Dnes neměl kšiltovku, jen směšně velkou gumičku, která držela jeho dredy vzadu v ohonu. Díky tomu se Bill cítil o něco méně rozpačitě kvůli svému nedostatku make-upu.
Oba byli zranitelní a vystavení na odiv, bez image, za kterou by se mohli schovávat. Tentokrát to byli jen čistí Tom a Bill.
„Přišel jsi,“ vypískl Bill stále nevěřícně, když se posadil a ignoroval vracející se bolest hlavy.
„Jo… přišel jsem…“ usmál se Tom rozpačitě a nervózně si hrál s kroužkem ve rtu.
„Ještě nikdo sem kvůli mně nikdy nepřišel.“
Tom rozpačitě sklonil hlavu. Stálo ho veškerou odvahu, aby se tam objevil, a víc než čehokoli jiného se bál Billovy reakce. Bill ho přesto přivítal svým úsměvem, díky jeho špičákům vypadal stále jako kočičí. Až teď si uvědomil, jak moc mu ten úsměv chyběl.
Podal Billovi tašku a cítil, jak celá jeho tvář zahořela. Byla to taková hloupost, ale byl to jediný způsob, jak se mohl vyjádřit, aniž by musel podstoupit mučivý proces koktání a hledání těch správných slov. Doufal, že to Bill pochopí, i když jediný, kdo by to kdy mohl pochopit, byl právě Bill.
Bill vzal tašku a zvědavě ji otevřel. Očima těkal sem a tam od svého dárku k Tomově zarudlé tváři. Vytáhl ze sáčku skleněnou nádobu a okamžitě vypískl vzrušením, když mu oči padly na chlupatou žlutou housenku, která odpočívala uvnitř skleněných stěn a podřimovala na hromádce listí a trávy.
„Já… já vím, že je to hloupost… Jen jsem si myslel, že… no… když už je ta druhá… Víš… je to blbost…“ snažil se Tom neohrabaně ospravedlnit, aniž by se díval na housenku nebo Billa a celou dobu si připadal jako naprostý retard.
„Je krásná,“ zabroukal Bill a spokojeně pozoroval malého tvora. Usmíval se od ucha k uchu a Tom si nemohl pomoci, ale úsměv mu nesměle opětoval; Billova radost byla nakažlivá.
Rozhostilo se mezi nimi ticho.
„Jsem opravdu rád, že jsi mě přišel navštívit,“ přerušil ticho Bill a jeho hlas zjemněl, „já… nečekal jsem, že přijdeš. Myslel jsem, že se na mě zlobíš.“
„Cože?“ Vyjekl nevěřícně Tom. „Zlobit se na tebe? Proč bych se na tebe zlobil?“
„No, možná sis myslel, že začínám být otravnej nebo tak něco… Tak proto jsi… víš…“
„Udělal jsem chybu,“ potvrdil Tom okamžitě, „neměl jsem to dělat. Bylo to hloupý a pitomý. Dereck je kretén, vždycky byl, a to ty bys měl bejt naštvanej, Bille. Já tě prostě někdy nechápu…“
Bill se ušklíbl. „Ty mě nikdy nechápeš. Vždycky ti musím všechno vysvětlovat. Hloupý Tom.“
„Drž hubu, Billy.“
„To ty drž hubu, Tommy.“
Oba kluci se usmáli.
„Ale jednu věc jsem konečně pochopil.“
„Vážně?“
„Jo…“
Tom se odmlčel a přemýšlel o svých myšlenkách.
„Všechny ty kecy, co jsi mi říkal o víře a podobných blbostech? Asi to není tak šílený… Je to zvláštní; pamatuješ si na tu panenku, co jsi mi dal? Na tom poli?“
„Jasně.“
„No, ehm, v lese, když jsi byl… ehm… na zemi… Ukázal jsem ji Dereckovi a ten byl vážně vtipnej. Choval se naprosto divně, ale když to uviděl, tak nějak ztichl, a pak byl zase normální.
A potom, když jsem mu ji dal, začal brečet. Bylo to kurevsky divný… Nikdy předtím jsem ho neviděl brečet…“
Bill si povzdechl a sledoval, jak se chlupatá housenka začíná sunout po listu, i když ji vlastně neviděl.
„Dereck toho hodně zažil…“
„Jako co?“
Bill ještě chvíli pozoroval housenku, než se podíval Tomovi přímo do očí.
„Jeho mladší sestra zemřela na rakovinu, když jí bylo šest.“
„Cože?“
„Jo…“ přikývl Bill. „Strašně moc ji miloval, ale byla opravdu slabá a prostě… zemřela. Nesl to hodně špatně a myslím, že si to tak trochu… víš… vyčítá, i když to nebyla jeho vina.“
„Do prdele,“ odpověděl Tom šokovaně, „já… do prdele…“
Zmlkli, oba ztraceni ve vlastních myšlenkách. Tom se snažil zpracovat tuhle novou informaci.
„Jak to víš?“
„Protože…“ odmlčel se Bill. „Protože jsme kdysi dávno byli nejlepší kamarádi. Vždycky jsme si hráli v lese u školy a hlídali jeho sestru, protože byla jen o rok mladší než já. Od té doby, co umřela, se hodně změnil a přestali jsme se spolu stýkat. On si našel nové kamarády a já ne.“
„Nemůžu tomu uvěřit…“ zamumlal Tom, stále naprosto v šoku. „Vy jste byli kámoši a on se k tobě choval takhle? To je ale zasranej bastrad…“
„Nebylo to tak zlý. Když znáš důvody, není to zas tak těžký. Dereck byl naštvaný a já byl jediný člověk, na kterého mohl být naštvaný, protože jsem věděl proč. A v hloubi duše si myslím, že on to věděl taky.“
„Ale to mu stejně kurva nedává právo mlátit lidi kolem sebe.“
„Ale není mi líto, že to udělal.“
Tom vydal v hrdle nevěřícný, podrážděný zvuk, podobný tomu z dob, kdy Bill na poli říkal něco, čemu nerozuměl – což bylo v podstatě pořád.
„To myslíš kurva vážně? Co jsi z toho kurva měl? Jaký štěstí ti osud přinesl tentokrát?“
„No,“ řekl Bill pomalu a jeho ruměnec byl v plné síle zpátky, „kdyby nebylo jeho, tak bys tu nebyl ani ty a možná bych tě nikdy nepotkal…“
„To je…“ Tom nevěděl, co na to říct. Bill se teď odhodlaně soustředil na pomalé plazení housenky a celý jeho obličej měl barvu jako Rudolfův nos. Tom tam jen polichoceně a zaraženě seděl, a zároveň se snažil udržet hluboký význam slov, která Bill právě bez varování vypustil z úst. Zároveň si uvědomoval, že to nejsou zrovna slova, která by si říkali přátelé… a došlo mu, že je mu to vlastně jedno.
„Tvoje máma mi řekla, že o mně dost mluvíš…“ řekl Tom a snažil se, aby jeho hlas zněl co nejneutrálněji.
Bill zvedl hlavu a v očích se mu bezprostředně objevila panika.
„Tohle ti řekla? Co přesně říkala?“ Zeptal se Bill rychle a oči měl vytřeštěné a vyděšené.
Tom si naprosto užíval pohled na to, jak se červená barva v Billových tvářích prosakuje do zbytku jeho těla a stéká mu po krku.
„Říkala, že jsi nemohl přestat mluvit o tom, jak jsem skvělej, jak moc se ti líbím… jak jsem pro tebe neodolatelnej…“
To byla samozřejmě lež; nikdy neřekla nic tak přehnaného a Bill to zřejmě pochopil, protože mu z koutku rtů vykoukl šibalský úsměv.
„To vážně? Huhhhh… No, a řekla ti o tom svatostánku, který jsem si kvůli tobě udělal vzadu ve skříni, kde tě každou noc uctívám?“
„Jo, o tom mi taky všechno řekla. Taky mi řekla o tom, jak se ti o mně pořád zdá… Říkáš ze spánku moje jméno… Asi jsem vážně neodolatelnej, co?“
Bill se maličko usmál.
„Řekla ti o tom, že tě mám opravdu vážně rád?“ Zeptal se hlasem jemným jako samet.
„Řekla,“ zašeptal Tom tiše, „chceš vědět, co jsem jí na to řekl já?“
„Co jsi jí řekl?“
„Řekl jsem jí, že tě mám taky rád…“
Bill se tentokrát ani nestačil začervenat, než se Tom pomalu naklonil a jejich rty se dotkly tak něžně, že to bylo jako pohlazení vánku. Bylo to krátké a sladké, lepší než cokoli, co kdy Bill ochutnal, včetně mamčiných slavných čokoládových sušenek. Tomovy rty jemně hladily Billovy a poslušně se k nim tiskly jako ptačí peří. Tom si nepamatoval, že by polibek s někým byl kdy tak krásný; dívky, se kterými byl předtím, to vždycky chtěly nedbalé, necudné a bez lásky. Ale polibek s láskou byl mnohem lepší, mnohem víc naplňující.
Bill zavřel oči, jeho řasy lechtaly Toma na tvářích a Tom se lehce dotkl Billova nosu svým, než se odtáhl a přál si, aby to neudělal.
Pro jednou Bill ztratil řeč.
Jen se dívali jeden druhému do tváře a přemýšleli, jestli se ten druhý cítí stejně šťastný jako jeho protějšek, a vychutnávali si tu radost. Oba konečně našli lásku, kterou hledali, Tom ji objevil až teď a Bill věděl, kde celou tu dobu byla, i když ji nemohl mít.
„Jsi si jistý, Tome?“ Zeptal se Bill zničehonic, přemožen náhlou úzkostí. Konečně získal Tomovu náklonnost… ztratit ji by bylo… více než apokalyptické. „Chci říct, je to opravdu to, co chceš? Protože to přece nemusíš dělat, jestli se cítíš špatně nebo tak…“
„Bille.“
„Ano, Tome?“
„Bože, jenom si kurva trochu věř.“
autor: Shibuyainn
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
