autor: Peaches
Billovou první chybou bylo, že celý měsíc neustále odpovídal na zprávy Toma Kaulitze.
Jeho druhou chybou byla účast na halloweenském večírku jeho kamaráda.
Jeho třetí a poslední chybou však bylo, že přijal pití od maskovaného cizince.
1. října – 22:32
Tom Kaulitz: Ahoj, krasavče. Vidím, že jsme oba z Lipska, nechceš se někdy sejít?
Bill Trümper: Promiň, nemám zájem.
Tom Kaulitz: Oh, neodmítej mě tak rychle. Mám spoustu věcí, co by tě mohly zajímat.
Bill Trümper: To si tak úplně nemyslím.
Tom Kaulitz: Co kdybych ti řekl, že mám třiadvaceti centimetrový péro a šukám jako stroj? Pořád nemáš zájem, krasavče?
Bill Trümper: To je vážně skvělý vědět, ale jo. Pořád nemám zájem.
Tom Kaulitz: Ale budeš. Za to ti ručím.
Bill Trümper: Být tebou, nebyl bych si tím tak jistej.
***
31. října – 20:16
„Už jsem řekl, že ne.“ Řekl mu narovinu. „A nemíním to opakovat pořád do kola.“
„Jenom jeden drink.“ Přemlouval ho dál Andreas a ze všech sil se mu snažil do ruky vnutit drink, ale Bill se dál bránil. „Jen jeden. Přísahám, že si toho tvůj táta ani nevšimne.“
„Nemůžu, Andy.“ Odpověděl naprosto rozhodným tónem a nabízený nápoj strčil zpátky k němu. „Pozná to, věř mi. Tentokrát to riskovat nebudu.“
„No tak, jsme na halloweenský party. Trochu života, ne?“
„Vážně ti to musím vysvětlovat znovu?“ Zeptal se trochu nevrle.
„Fajn! Jdu se bavit.“ Odpověděl Andreas poraženě. „Jestli se rozhodneš kdykoli v příštích hodinách vylézt svýmu tátovi z prdele, víš, kde mě najdeš.“
Bill nespokojeně zavrčel a konečky prstů si protřel spánky, když rozčílení projelo jeho tělem. A chtěl Andreasovi vpálit, že jeho pokusy nejsou úplně marné, protože jeho obrovská část se toužila poddat. Toužil vzít tu sklenici a kopnut do sebe její obsah, jen aby se tu necítil jako naprostý outsider, ale věděl, že tentokrát nemůže ustoupit.
Jeho otec mu dal jasně najevo, aby nepil; aby nepil na školním večírku, a už vůbec ne o víkendu. Počet případů, kdy byl za poslední rok přistižen, byl poněkud neuvěřitelný, ale jeho otec měl opravdu talent na vyčmuchání alkoholu, kdykoli přišel domů.
Bill mohl vypít jedinou skleničku cideru nebo si od někoho jen loknout piva a jeho otec by to poznal. Poznal by to a Bill by dostal na několik týdnů domácí vězení, takže pití dnes nepřipadalo v úvahu, ne pokud chtěl mít svobodu.
Když se Bill s téměř nulovým zájmem rozhlédl kolem sebe, vůbec ho nepřekvapilo, jaké neoriginální kostýmy jeho vrstevníci na sebe oblékli. Byly tu zdravotní sestry a policistky, které na sobě neměly skoro žádné oblečení. Kolem se také hemžila spousta upírů, někteří se třpytili, někteří ne, a docela dost děsivě vypadajících klaunů. A pak tu byl Bill, převlečený za Samaru z Kruhu, a soudě dle pohledů, mohl říct, že jeho kostým udělal docela dojem.
Jeho vlasy po ramena mu nyní visely až k pasu, a to díky šedesáticentimetrovým prodloužením. Obličej měl bledý, skoro bílý, a hnědé oči silně lemované černými linkami. Na sobě měl bílé upnuté šaty, které mu sahaly až do půli stehen, a bílé podkolenky. Vlastně byl opravdu spokojený s tím, jak jeho kostým dopadl.
„Ahoj.“
Bill zamrkal a všiml si, že se mu do zorného pole dostal někdo naprosto neznámý. Byl vyšší než Bill, aspoň o dobrých dvacet centimetrů. Na sobě měl zlatočernou škrabošku, která zakrývala většinu jeho rysů obličeje, ale Bill za ní přesto dokázal rozeznat výrazné hnědé oči. Také měl hnědý plnovous, což v Billovi vyvolávalo nepříjemný pocit, jelikož neznal nikoho ze svých vrstevníků, komu by takhle husté vousy dokázaly narůst. Mezi tím vším jsou schovaná jeho ústa, ve spodním rtu měl kroužek, a když se usmál, měl ty nejdokonalejší zuby, které mu Bill trochu záviděl.
Z toho, co mohl vidět, usoudil, že je hezký a rozhodně starší než on, ale pořád hezký. Bill se trochu více narovnal a nabídl mu malý úsměv na pozdrav. „Ahoj.“
„Vypadáš, jako bys potřeboval další drink.“
Bill hloupě zíral, poněkud zaskočen tou neomalenou poznámkou, a otevřel ústa, aby tomu cizinci vysvětlil, že dnes večer nemůže pít. Na jeho rtech však přistál mozolnatý ukazováček, aby umlčel všechny případné protesty. Ztěžka polkl, v jeho žaludku se roztančilo hejno motýlů a on nedokázal rozluštit, zda je to dobře nebo špatně, ale to nejspíše nebylo až tak důležité, když se mu dostalo přísného pohledu, který neponechával žádný prostor pro vyjednávání.
Okamžitě se s tím smířil, nechal se velkou rukou táhnout směrem ke kuchyni, i když někde v koutku své mysli věděl, že to není dobrý nápad, ale neměl vůli ani odvahu mu to říct.
***
9. října – 23:04
Tom Kaulitz: Ahoj, říkal jsem si, že ti dám trochu času, než to zkusím znovu. Už máš zájem, zlatíčko?
Bill Trümper: Ne. Stále nemám zájem, tak proč se mnou nepřestaneš ztrácet čas a nezkusíš to někde jinde?
Tom Kaulitz: Hah, ne. Chci jen a jen tebe. Tak mi pomoz. Jak můžu změnit tvůj názor?
Bill Trümper: Je to vlastně jednoduchý, zlato. Nemůžeš.
Tom Kaulitz: Být tebou, nebyl bych si tím tak jistej.
Bill Trümper: Vážně?
Tom Kaulitz: Jo, vážně.
***
31. října – 20:57
„Jsi moc hezkej, víš to?“ Vydechl, až se mu od úst tvořila pára. „Podle mě až moc hezkej na takovouhle párty.“
Bill si odfrkl, tváře mu hořely a se zakalenýma očima zíral přes dvůr. „Na takovouhle párty?“
„Mhm,“ odpověděl a Bill se znovu napil ze své sklenice. „S těma kostýmama nemůžeš vědět, kdo je kdo. Tak jak potom můžeš vědět, s kým vlastně šukáš?“
Skoro se udusil plnou pusou coly s rumem, kterou prskal do otevřené dlaně, a celé jeho tělo ovládl kašel. Rychle zamrkal a snažil se zabránit slzám, aby si nezkazil svoje perfektní líčení, protože černé šmouhy na tvářích nebyly zrovna to, co na dnešní večer plánoval. Bill se podíval na svého společníka, zhluboka se nadechl, zalapal po dechu a nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Ježíši,“ zaskřehotal. „Měl bys varovat lidi, když se chystáš vyblít takovouhle kravinu.“
„No co?“ Odpověděl a hrál úplně hloupého. „Ale je to pravda.“
„Ne tak úplně,“ odpověděl Bill vážně. „Fakt nevím, za koho jsi mě měl, když jsi mě oslovil, ale já nestáhnu kalhoty, kdykoli mi někdo věnuje pár komplimentů.“
Jeho rty se stáhly do zamračení a Billovo rozostřené vidění ten pohyb sotva zaznamenalo. „To vážně moc rád slyším. Dokazuje to, že jsi jinej než ostatní, a to se mi na tobě náhodou líbí. Fascinuješ mě, Bille.“
Bill se zamračil a přemýšlel, kdy tomu týpkovi řekl své jméno. Opřel se loktem o zábradlí terasy a ze všech sil se snažil hledět tomu muži do hnědých očí skrz dvě mezery v masce, ale měl pocit, že je jeho pohled čím dál více rozmazaný. Zjistil, že soustředit se začalo být poněkud obtížné, a když mrkl, jeho zrak se ještě více rozostřil a on se přistihl, že začal poněkud panikařit.
„Myslím, že jsem to trochu přehnal s pitím,“ zamumlal Bill spíše jen tak pro sebe, ale všiml si, že se mužovo tělo přiblížilo k jeho. „Můžeš mi najít Andyho? Myslím, že bych měl jít asi radši domů.“
„Jasně, zavedu tě za ním,“ rychle souhlasil. „Jen mě nech, abych ti pomohl.“
Bill vděčně přikývl a nechal se odtáhnout od zábradlí terasy. Ucítil, jak se k jeho zádům přitiskla pevná hruď a kolem jeho pasu se ovinuly silné paže, a pak se začal hýbat; jedna noha za druhou. Cítil neodbytné šťouchání ostrých boků do spodní části zad, silná stehna otírající se o jeho zadek a ruce rozprostírající se po jeho drobné hrudi.
„To je ono.“ Zamumlal přímo do Billova ucha a ten se zachvěl. „Tudy.“
***
18. října – 22:57
Tom Kaulitz: Hádej kdo?
Bill Trümper: Koukám, že ses vrátil pro další odmítnutí, co?
Tom Kaulitz: Ujišťuju tě, že k tomu, abys mě zastavil, je potřeba víc než jen odmítnutí, miláčku.
Bill Trümper: Máš zlatýho bludišťáka za všechnu tu snahu.
Tom Kaulitz: A taky se snažit nepřestanu, dokud se mi to nepovede.
Bill Trümper: To je fakt moc hezký, ale stejně mě to nezajímá o nic víc než minulej týden. Promiň.
Tom Kaulitz: Ručím ti za to, že tě to brzo začne zajímat. Až budeš mít moje péro hluboko v prdeli, bude tě to víc než zajímat, budeš o něj prosit. To mi věř, zlatíčko.
Bill Trümper: Rozhodně prosit nebudu, miláčku. Ale dobrej pokus.
***
31. října – 21:23
„Pomalu,“ uchechtl se do temene Billovy hlavy. „Nechceme přece, aby se nám stala nějaká nehoda, ne?“
„Vždyť jsem skoro nic nevypil,“ zamumlal si Bill pod nosem. „Nejsem opilý, přísahám.“
„Samozřejmě, že nejsi.“
Bill souhlasně zabroukal, přitiskl si obě předloktí k břichu a přál si, aby se svět alespoň na vteřinu přestal točit a on mohl znovu najít rovnováhu. A v tu chvíli byl tak trochu vděčný, že ho někdo držel, jelikož jeho nohy byly o něco slabší než před chvílí. O hodně slabší a šimrání v jeho žaludku mu napovědělo, že něco není v pořádku; buď to, nebo to bylo varování, že se za chvíli pozvrací.
Ztěžka vydechl, aby uklidnil svůj žaludek, a i jeho hrudník byl poněkud napjatější. Měl pocit, jako by se mu někdo celou svou vahou přitiskl na žebra a až příliš pevně ho stiskl, kvůli čemuž skoro nemohl dýchat a připadalo mu to spíš jako povinnost než jako něco naprosto přirozeného. Bezútěšně lapal po dechu ústy a cítil, jak jeho tělo začal polévat studený, lepkavý pot. Nebyl si úplně jistý, jestli to bylo tím, že mu za poslední půlhodinu začalo být neskutečné horko, nebo tím, že byl pevně přitisknutý k něčí široké hrudi.
Cítil, jak se mu svalnaté ruce pevně zaryly do boků, aby ho udržely na místě, a na okamžik se v jeho hlavě objevil střípek myšlenek, které mu napověděly, že ty ruce jsou až příliš nízko na jeho stehnech, ale ten myšlenkový proces byl velmi rychle zkratován, když ruce sklouzly doprostřed, přímo na jeho vypouklou část kalhot, které skrývaly jeho ochablý penis, a docela drsně ho stiskly.
„Co to…“ zarazil se Bill, svraštil obočí a pokusil se navlhčit si rty, ale zjistil, že na to má až příliš suchý jazyk. „Potřebuju se napít. Vodu, prosím.“
„Myslím, že i já se potřebuju napít.“ Souhlasil tiše a zvedl ruku, aby odhrnul vlasy z Billova vlhkého čela. „Co kdybychom si místo vody dali vodku s kolou, až se dostaneme dovnitř? Slibuju, že to bude chutnat mnohem líp než voda.“
„Táta mě zabije,“ zamumlal Bill a snažil se udržet oči otevřené. „Říkal, abych to nedělal.“
„Oh, s tím se nemusíš dělat starosti.“
Bill matně cítil, jak ho obě ruce pustily, jedna ho pohladila po tváři a druhá po boku, pak se všechno zastavilo a jeho zrak se pomalu zformoval do obrazu. Uvědomil si, že stojí na místě, a že se tedy zcela zbytečně opírá o pevnou hruď. Už také nebyl v teplém domě – místo toho na jeden zíral. Neznal ho, a stejně rychle jako se to uvědomění prohnalo jeho hlavou, zase zmizelo, když se mu na ústa a nos přitiskl mokrý hadr.
„Postarám se o to, aby k tomu neměl tvůj táta příležitost.“
***
26. října – 23:25
Tom Kaulitz: Prostě přeskočím obvyklý pozdravy a rovnou ti napíšu, že se nemůžu dočkat dne, kdy tě budu moct skutečně přefiknout na podlaze v obýváku.
Bill Trümper: Jo, a já se nemůžu dočkat dne, kdy konečně pochopíš, že o tebe prostě nemám zájem.
Tom Kaulitz: Kdybys o mě neměl zájem, tak bys mi teď neodpovídal. Ale tobě se líbí představa, že tě nějakej chudák uhání, že? Ale to je v pohodě, protože já nehodlám přestat, dokud nebudeš křičet.
Bill Trümper: Doteď jsem se k tobě choval slušně, asi víc, než sis zasloužil, teď už to fakt zašlo příliš daleko. Ty se prostě neumíš smířit s tím, když ti někdo řekne ne, a to se mi nelíbí. To je kurva špatně z každýho úhlu pohledu. A teď jdi do prdele, už mě nebavíš.
Tom Kaulitz: Ale já jsem s tebou neskončil a ty to velmi brzy pochopíš.
Bill Trümper: Vážně, Tome. Už mě to kurva nebaví. Nech mě sakra na pokoji.
Tom Kaulitz: Kéž bych mohl, ale to je naprosto nemožný, miláčku. Brzo budu v tobě, a to nejsou žádný planý sliby. Jen malý pohled do budoucnosti.
Jste si jistá/ý, že chcete zrušit přátelství s Tomem Kaulitzem?
Zrušit | Potvrdit
Potvrdit.
***
31. října – 21:59
Když se Bill probral, slepě zamrkal a nebyl si úplně jistý, kde je a proč má pocit, že ho přejel náklaďák. Pokusil se zvednout ruku ke své pulzující hlavě, ale zjistil, že je příliš těžká. Zmateně otevřel oči, aby se mu naskytl pohled na tmavou siluetu vznášející se několik centimetrů nad jeho obličejem.
„Kde to sakra…“ pokusil se říct, ale jeho otázku přerušilo pár facek a trestajících rtů. Zalapal do toho pevného tlaku po dechu, když se v něm opojení rozplynulo a on na okamžik vystřízlivěl. „Hej, ne. Já…“
„Ticho.“ Vyzval ho, a jako by chtěl svá slova zdůraznit, přitiskl ruku Billovi na krk, který lehce stiskl a tvrdě mu přimáčkl temeno hlavy k zemi. „Teď mlč. Jen mě nech dokončit naši malou chvilku.“
Bill se to celé snažil nějak pochopit, snažil se ve své myslit najít nějakou pevnou vzpomínku, která by vysvětlila, co se to sakra děje, ale na nic si nepamatoval. Ze všech sil se pokusil uvolnit sevření kolem svého krku, jelikož mu skoro došel vzduch, ale jeho ruce byly úplně mrtvé, než aby jimi cokoliv dokázal uchopit, a v tu chvíli veškeré opojení zmizelo a on téměř úplně vystřízlivěl.
Znovu roztáhl rty, aby mu narovinu řekl, ať ho nechá na pokoji, nicméně byl znovu přerušen dalším cizincovým divokým polibkem, samý jazyk a příliš mnoho zubů, a celé to působilo zlověstně a zoufale. Zmatek rychle přerostl ve strach, Bill se snažil odtáhnout, ale zjistil, že leží na zádech a nemůže se od něj už více dostat dál.
Bill se pod tíhou, která na něm ležela, zmítal a zběsile se na místě, kde ležel, svíjel. Snažil se zvednout ruce, aby zatlačil na mužův hrudník, pokusil se i kopat, ale prostě neměl sebemenší sílu končetinami jakkoliv pohnout, a jeho tělo zachvátila panika. Zakňučel zoufalstvím a úzkostí, jeho zrak rozmazaly slzy, a i když se je snažil rozmrkat, aby viděl, velmi rychle zjistil, že jediné, co dokáže rozeznat, jsou černé siluety.
„Teď mě dobře poslouchej,“ vydechl do Billova krku, zatímco ho popadl za vlasy na temeni hlavy a silně za ně zatáhl, čímž si vysloužil přidušené usyknutí. „Buď se mi přestaneš vzpírat a usnadníš to mně i sobě, nebo hodně rychle zjistíš, jaký to je vzdorovat mi. Čemu dáš přednost?“
„Prosím, nech mě jít. Prosím,“ zakňoural Bill a ze všech sil se snažil pohnout, ale neokázal svoje tělo vůbec ovládat a neměl nejmenší tušení proč. „Já ne… já potřebuju…“
„Drž hubu!“ Zakřičel na něj a Bill pevně zavřel oči, když ho ten zvuk bolestivě zasáhl. „Zůstaneš tady a bude se ti to, kurva, líbit!“
„Prosím, prosím.“ Skřehotal stále dokola, zatím co se snažil vykroutil zpod cizincova těla. „Nedělej to. Prosím. Ne.“
„Pozdě,“ vydechl s úsměvem. „Už to dělám.“
A jako by chtěl dokázat svou pravdu, přirazil přesně tam, kde seděl mezi Billovými roztaženými stehny. Bill vytřeštil oči, napůl zalapal po dechu a napůl vzlykl, když ucítil, jak se mu mezi půlkami usadilo něco velkého. Cítil silný tlak v zadku a ze všech sil se snažil stáhnout a zabránit tak vniknutí, ale zjistil, že nad spodní částí těla nemá absolutně žádnou kontrolu. Sakra, skoro vůbec nic necítil, od pasu dolů byl téměř úplně umrtvený a znovu se pokusil pohnout nohama, chodidly, prsty, ale marně.
„Ne, ne. Přestaň,“ vzlykal chraplavě. „Přestaň! Prosím. Ne. Já ne…“
„Jo, jo. Pokračuj,“ vzdychl na Billovu bradu. „Pokračuj! Prosím. Jo. Udělej to…“ lehce se zasmál, i když poněkud napjatě, a jeho vlhký dech pohladil Billa na krku. „Pros. Pros o to!“
„Prosím, přestaň!“ Skoro se dusil. „Prosím!“ Zakřičel Bill zoufale, když tlak dole zesílil přírazem, který ho donutil sklouznut po prknech. Cítil, jak mu ten tlak doširoka roztáhl zadek, i když žádnou bolest vlastně necítil. Otupěle se pokusil chytit svalnatých ramen, aby muže od sebe odtlačil, ale prsty nebyly schopny najít skutečnou oporu a divoký požadavek boků, které už potřetí narazily do Billova zadku, ho donutily zamrznout.
Matně cítil, jak do něj přirážel, jak jeho tělo obklopoval studený vzduch, a když se pokusil podívat dolů, spatřil, jak se mu bílé šaty lepí do podpaží. Hlasitě zanaříkal, ale hlas se mu uprostřed výkřiku zlomil a cukl hlavou doleva, aby se vyhnul kousancům a polibkům, které stále přicházely. Dokola opakované Ne a Prosím se mísilo s hlasitým funěním a Bill cítil, jak mu rychlým tempem začala do krku stoupat žluč.
„Prosím, přestaň. Necítím se…“ pokusil se říct, ale sevření žaludku ho přimělo zarazit se. Ztěžka polkl a jeho dech byl těžší a rychlejší. „Prosím, já ne… Přestaň. Nemůžu… Prosím!“
„To je ono. Pros mě!“ Zavrčel, chytil Billovu čelist mezi ukazováček a palec a Bill matně zahlédl jeho úšklebek. „Přece jsem ti to říkal, ne? Říkal jsem ti, že to s tebou nevzdám, zlatíčko. Říkal jsem ti to, kurva!“
***
1. listopadu – 21:49
Tom Kaulitz by se chtěl stát vaším přítelem.
Přijmout | Odmítnout
autor: Peaches
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
