autor: Skebe-Neko
Ratatouille –[ratatuj]) – je tradiční francouzský zeleninový pokrm, připravovaný zejména v okolí města Nice. K základním ingrediencím patří rajčata, česnek, cibule, cukety, lilek, papriky, okurky a koření (zejména bazalka, majoránka, tymián apod.), je ale možné použít i celou řadu další zeleniny.
Tom si promnul vousy na bradě a zhluboka se nadechl. Tohle byl naprostý chaos. Právě se chystal zavolat producentovi.
„U telefonu David Jost,“ uslyšel hlas z přístroje.
„Dobrý den, tady Tom Trümper,“ pozdravil unaveně. „Rozhodl jsem se, že přece jenom tu nabídku přijmu.“
„Oh! To je báječné!“ Vyhrkl starší mužský hlas. „Můžu se zeptat, co vás přimělo změnit názor?“
„Můj otec,“ odpověděl. „Mám se nějak stavit, abych podepsal smlouvu?“
„Co třeba zítra?“
„Jo, to by šlo,“ odpověděl brunet krátce.
„Skvělý! Vyřiďte tátovi, že mu děkuju!“ Řekl David spokojeně a zavěsil telefon. Tom sundal smartphone z ucha a položil ho na stolek. Jen před pouhými patnácti minutami telefonoval osmadvacetiletý muž se svým otcem.
Flashback
Když Tom vyšel ze sprchy s ručníkem omotaným kolem boků, uslyšel zvonit svůj telefon.
„Ahoj, tati,“ odpověděl poté, co si všiml, že to bylo zvonění jeho otce, Jörga Trümpera, které se rozléhalo jeho bytem.
„No ahoj, synku!“ Ozval se otcův vřelý hlas. „Jak se daří mýmu oblíbenýmu synovi?“ Tom se pobaveně zasmál.
„Jsem tvůj jedinej syn,“ odpověděl s úsměvem. „Daří se mi dobře. Vlastně jsem právě odmítl nabídku na účast v nějaké televizní show.“
„Cože?!“ Zeptal se otec šokovaně. Tom byl na okamžik překvapený a zíral na černou obrazovku televize.
„Ehm, odmítl jsem nabídku zúčastnit se nějaké televizní show,“ odpověděl opatrně.
„Proč?“ Dožadoval se Jörg.
„Nechci být nějaká kuchařská celebrita, která dává dohromady hotely. Jsem uznávanej šéfkuchař a manažer, to si vážně myslíš, že chci bejt nějaká televizní star?“ Zeptal se Tom a začalo v něm hlodat podráždění.
„Poslouchej mě, Tome. Jsi respektovanej, to ano, to nikdo nemůže popřít, ale taky jsi privilegovanej. Většinu svých úspěchů jsi získal díky mně,“ řekl Jörg a Tom s tím nemohl nijak polemizovat, protože věděl, že jeho otec má pravdu. „A já doufám, že ty, můj synu, chápeš, že tahle nabídka by mohla do tvé restaurace přivést více zákazníků. Uvědomuješ si, že by to tvé kariéře jen prospělo? Stal by ses slavnějším! Moje jméno je sice dost známé, ale kdybys šel do televizní show, mohl bys třeba dostat víc!“ Tom si toho dne už poněkolikáté zhluboka povzdechl.
„Ale já o hotelech vážně nic nevím!“ Vykřikl brunet a jeho hlas se zvýšil o několik oktáv. Připadal si jako puberťák, který se hádá s otcem o tom, zda má jít do školy, nebo ne.
„Nesmysl. Jasně, že víš! Vždyť jsem ti toho o vedení hotelu tolik napovídal!“ Zasmál se Jörg. „A nehádej se. Jsi skvělej kuchař! Jsi geniální nadřízený a věř tomu, že bys z těch trosek udělal zámečky! Přijmi tu nabídku dřív, než ji dají nějakýmu konkurenčnímu šéfkuchaři.“
„Ale“ pokusil se Tom argumentovat, jenže nevěděl, jak dál.
„Žádné ale! Když tu nabídku vezmeš, tvoje restaurace dostane pořádnou reklamu! Dokážeš to, Tome, věřím ti,“ ozval se otcův vřelý hlas. Tom si poraženecky povzdechl. Jak se s ním mohl dál hádat, když byla otcova slova tak přesvědčivá?
„Dobře, zavolám jim,“ zamumlal Tom.
„Skvělý! Připojíš se k nám zítra na pozdní snídani?“ Zeptal se Jörg, když se hovor chýlil ke konci.
„Jo, samozřejmě, že se připojím,“ odpověděl Tom s úsměvem. „Ve stejný čas a na stejném místě jako minulý týden?“
„Ano,“ odpověděl Jörg. Po skončení hovoru Tom věděl, že ho čeká další telefonát.
Konec Flashbacku
Tom si lehl na pohovku. Že by to způsobilo pořádný rozruch? Měl za úkol dát do pořádku hotely, a ne jen tak ledajaké hotely. Byla to místa tak odepsaná, že by do nich nechodili žádní zákazníci, až na výjimky, kdy byly všechny ostatní restaurace plné kvůli nějaké události, která se ve městě konala.
***
Bill Kaulitz seděl na recepcí a nepřítomně listoval časopisem. Nemělo smysl předstírat nadšení, protože v hotelu opět nebyli vůbec žádní hosté. Dokonce i v hotelové restauraci bylo jen pár opilých zákazníků. Ten den byl, jak se zdálo; prostě obyčejný den.
Billova matka Simone byla jako obvykle ve své kanceláři a starala se o účetnictví. Jejich příjmy byly nejspíš pozoruhodně menší než výdaje. Vlastně téměř žádné. Nebylo vůbec neobvyklé, že domácnost Kaulitzových měla víc mínusů než plusů. Bill si už zvykl, že pro své vlastní potřeby nemá vůbec žádné peníze. Celý jeho plat, pokud by tedy nějaký dostal, by šel rovnou na matčin a otcův hotel. Ani náhodou nepřipadalo v úvahu, že by chlapec mohl jít blbnout s kamarády jako normální teenageři. I když ne, že by nějaké kamarády měl, takže hádal, že tím, že seděl na recepci a vítal neexistující hosty, o nic nepřišel.
Černovlasý devatenáctiletý kluk poklepával nehty o povrch pultu a prohlížel si oprýskaný lak na nehtech. Nemělo smysl čekat na nový lak na nehty. Kdyby měl chlapec štěstí, dostal by ho k Vánocům, pokud by do té doby hotel jeho rodičů nezkrachoval. Člověk mohl pořád doufat.
***
Tom jel s filmovým štábem v autě na poslední natáčení. Cesta z Berlína do Herrenbergu byla dlouhá a nudná. Naštěstí byli členové štábu dobří společníci. Zanedlouho však cesta začala být opravdu nudná, ale Tom si naštěstí přibalil dobrou knihu pro případ, že by všichni během cesty usnuli.
Dorazili do městečka, které na první pohled vypadalo roztomile. Možná dokonce i romanticky. Během jízdy k cíli míjeli dřevěné domky se šikmou střechou. Centrum městečka bylo malé, ale vešlo se do něj několik obchodů a grilhousů. Auto jelo ulicemi směrem ke staré budově, která zvenčí vypadala krásně. Zaparkovali auto před hotelem. Tom vystoupil z auta stejně jako posádka a studoval krásné průčelí budovy a lehce zchátralý nápis, na němž bylo zlatou kurzívou napsáno „The Kaulitz Inn“.
Natalie, členka štábu, která se starala o make-up, se vrhla k Tomovi, aby mu na tváře nanesla pudr, zatímco ostatní zapínali svá vybavení.
„Dobře, zapněte kamery,“ řekl Saki, který měl na starosti režii. „Tome, víš, co máš říct.“ Kamery se zapnuly a pořídily několik záběrů budovy, než se jedna z nich přesunula, aby natočila Tomův obličej.
„Dobře, takže dneska budeme dávat dohromady The Kaulitz Inn, hotel, který tu všichni můžete vidět,“ řekl Tom dobře nacvičeným způsobem a promnul si ruce. „Zvenku vypadá tahle budova krásně, ale pojďme dovnitř a podívejme se, jaká je situace tam.“
„A střih!“ Vykřikl Saki. „Dobře, to znělo skvěle. Už ani nemusíš trénovat, Tome, jsi přirozenej talent!“ Tom se spokojeně zašklebil.
„No, už jsme pár dílů natočili,“ odpověděl s pokrčením ramen. „Myslím, že už to začíná být rutina.“
Štáb vstoupil do hotelu, když Tom říkal dobře nacvičená slova do kamery mířící na jeho obličej. Došli do malé haly a z otevřených dvoukřídlých dveří po levé straně viděli kousek jídelny. Přímo před nimi byla recepce a za ní stoupalo schodiště do horního patra. Za pultem seděl černovlasý chlapec.
„Ahoj, já jsem Tom Trümper a jsem tady, abych dal do kupy tenhle hotel,“ řekl Tom poté, co ho chlapec s plachým úsměvem na rtech pozdravil.
„Vítejte,“ řekl chlapec tichým hlasem. „Já jsem Bill Kaulitz.“
„Ty jsi majitel?“ Zeptal se Tom a zvedl druhé obočí. Chlapci, který si nervózně prohlížel kamery, stoupl do tváří ruměnec.
„Ne,“ řekl. „Tohle místo patří mému otci a matce.“
„Dobře,“ řekl Tom a kývl na chlapce. „Můžeš mi ukázat, kde bych našel tvoje rodiče?“
„Samozřejmě,“ řekl chlapec a předstoupil před Toma zpoza stolu. Ten si všiml, že chlapec je o půl hlavy menší a hubený, velmi hubený. „Tudy,“ řekl Bill a vedl je směrem do kuchyně, kde věděl, že se jeho otec schovává. Jeden z kameramanů kroužil kolem dvojice, aby je natočil, jak jdou kolem schodů krátkou chodbou směrem ke kuchyni.
Kuchyně se nacházela na konci chodby vlevo. Bill vedl Toma a štáb přímo dovnitř, kde jeho otec zběsile pracoval, ačkoli nikde kolem nebyli žádní hosté.
„Zdravím, jsem Tom Trümper a hledám majitele,“ řekl Tom a prohlížel si muže ve středních letech, oblečeného v kuchařském rondonu.
„Gordon Kaulitz,“ odpověděl muž bez úsměvu a natáhl k Tomovi ruku. „Vlastníme tenhle podnik s mojí ženou.“ Tom muži krátce potřásl rukou. Nemohl si nevšimnout pronikavého pohledu, který muž vrhl na svého syna, jenž stál vedle Toma se ztraceným výrazem ve tváři.
„Skvělý, skvělý,“ řekl Tom, i když to nemyslel vážně. „Kde je vaše žena? A zbytek personálu? Rád bych si s vámi všemi promluvil.“
„Bill vás k Simone zavede,“ odpověděl muž a podíval se na svého syna přísným pohledem. Chlapcova ramena poklesla a jeho hlava se sklonila o centimetr nebo dva.
„Tudy,“ zamumlal chlapec a odvedl štáb ke dveřím na opačné straně kuchyně a zaklepal na ně.
„Dále,“ ozval se ženský hlas za dveřmi a Bill je otevřel.
„Ahoj, mami,“ řekl chlapec a vpustil štáb do malé kanceláře.
„Dobrý den, jsem Tom Trümper a právě jsem mluvil s vaším manželem,“ řekl Tom a udělal několik kroků kupředu, aby pozdravil zrzavou ženu s brýlemi.
„Simone Kaulitzová,“ představila se žena a podala brunetovi ruku.
„Takže vy a váš manžel to tu společně vlastníte?“ Zeptal se Tom a prohlížel si ženu.
„Ano, je to rodinný podnik,“ odpověděla žena. „Naše dvě dcery tu pracují jako servírky, já se starám o všechno, co souvisí s penězi, a můj muž pracuje jako kuchař.“
„Okay a Bill je váš syn, že?“ Zeptal se Tom a pozvedl obočí.
„Ano, pracuje na recepci,“ odpověděla žena, aniž by se podívala na chlapce, který se opíral o zeď a sklonil hlavu, takže mu dlouhé tmavé vlasy spadaly před obličej jako závěsy a stínily jeho bledou tvář.
„Dobře, půjdu si teď promluvit s vašimi dcerami,“ řekl Tom. „Máte tady ještě nějaké další zaměstnance?“
„Ne, nemáme dost peněz na to, abychom si mohli dovolit najmout další lidi,“ vyhrkla žena. Tom se na ni podíval s pobaveným výrazem ve tváři.
„No, vypadá to tak,“ řekl, protože věděl, že není vůbec na škodu, když o stavu hotelu řekne ošklivé věci.
Bill ukázal štábu cestu do jídelny a k baru na konci zmíněné haly, kde si povídaly dvě servírky. Jedna z nich si zrovna lakovala nehty.
„Uh, smrdí to tady acetonem,“ řekl Tom a otočil se na kameru. Když došli k baru, dámy si všimly přítomnosti štábu.
„Zdravíčko!“ Houkla jedna z žen, jejíž tvář zdobily brýle s tlustými obroučkami. „Jmenuju se Carla a tohle je moje sestra Ella.“ Tom si nejprve potřásl rukou s pětadvacetiletou Carlou a poté uchopil ruku, která patřila třiadvacetileté Elle, jež si právě dolakovala nehty.
„Vy tu pracujete jako servírky?“ Zeptal se Tom a zvedl obočí.
„Ano,“ odpověděla Ella melodickým hlasem se širokým úsměvem na rtech.
„A to, že si lakujete nehty tady v jídelně, je úplně normální?“ Zeptal se brunet a vyzývavě zkřížil ruce na prsou. Ella zrudla až po špičky uší a zamumlala něco neurčitého.
„Později se přijdu podívat na vaši práci, ale teď bych si rád odnesl věci nahoru do svého pokoje,“ řekl Tom a podíval se na Billa, který ho okamžitě zavedl ke schodům do horního patra poté, co vzal pro Toma a zbytek osazenstva klíče od jejich pokojů.
Poté, co vystoupali po schodech, dorazili na chodbu, která měla po obou stranách dveře. Vedle prvního schodiště se zvedaly další schody, jak se Tom mohl jen domnívat, k dalším pokojům v nejvyšším patře. Bill otevřel třetí dveře napravo a podržel je otevřené Tomovi. Tom a štáb vstoupili do honosně zařízené místnosti se starými tapetami na stěnách.
„Oh, bolí mě z toho oči,“ řekl Tom a podíval se do kamery. „Příšerně zařízený pokoj. A co tu tak divně smrdí?“ Bill opět stál zády ke dveřím a zvědavě si Toma prohlížel.
„Bille, co si o tomhle hotelu myslíš ty?“ Zeptal se Tom a zadíval se chlapci do očí. Billovy velké medově hnědé oči se rozšířily zmatením. Do bledých tváří mu stoupl ruměnec a chlapec rychle přesunul pohled na červený koberec pod nohama. „Můžeš říct cokoli,“ řekl Tom a snažil se zachytit chlapcův pohled, ale marně.
„Střih,“ vykřikl Saki. Položil ruku na Tomovo rameno a zašeptal mu do ucha: „Zkus ho přimět, aby mluvil.“ Tom přikývl a udělal krok k černovlasému chlapci.
„Hele, můžeš klidně říct, cokoliv chceš.“ Tom teď mluvil o poznání mírnějším hlasem a Bill nemohl popřít uklidňující pocit, který jeho jemná hloubka vyvolávala. Přesto chlapec zavrtěl hlavou a kousl se do rtu.
„Máma s tátou do tohoto hotelu narvali spoustu peněz,“ řekl Bill tiše. „Nepřísluší mi to kritizovat.“ Tom si zhluboka povzdechl.
„Kamery nejsou zapnuté,“ řekl a udělal ještě jeden krok blíž k Billovi, takže stál přímo před chlapcem. „Nikomu neřeknu, co mi řekneš, takže když nemůžeš mluvit před kamerami, řekni aspoň jenom mně, co si myslíš.“ Bill krátce zvedl pohled k těm teplým očím a cítil, jak mu srdce v hrudi buší rychleji než předtím, a ruce se mu potily na stehnech pokrytých tmavou džínovinou. Podezřívavě se podíval na natáčecí štáb, což Toma přimělo k povzdechu. „Můžete nás nechat na chvíli o samotě?“ Zeptal se a vrhl prosebný pohled na členy štábu, kteří jen přikývli, vyhrnuli se z místnosti a zavřeli za sebou dveře.
„Teď jsme sami,“ řekl Tom po chvíli ticha. „Můžeš si říkat, co chceš.“ Bill stále váhal a držet svůj pohled dál od muže, který byl tak pohledný a svalnatý. Na chlapcových tvářích se stále držel ruměnec. „Bille?“ Tom se ho snažil přesvědčit, zatímco studoval chlapcův obličej. Mladší se kousl do rtu a odmítl říct cokoliv dalšího. Chvíli se kuchař snažil chlapce přimět k řeči, ale bez úspěchu. Zhluboka si povzdechl a řekl: „Dobře, půjdu se podívat, jak tady pracuje personál, ale nezapomeň, že si se mnou můžeš kdykoli přijít promluvit a říct mi, co si o tomhle místě myslíš.“ Bill krátce zvedl pohled na mužovy tmavé oči a přikývl. Tom vrhl na Billa povzbudivý pohled, a pak vyšel z místnosti.
***
Během prvního dne sledoval Tom z povzdáli práci personálu a učil se, jak to v hotelu chodí, a postupně vyzpovídal každého zaměstnance. Stál u pultu v jídelně a pozoroval, jak sestry přerovnávají sklenice, utírají pult nebo četné staré stoly v hale.
„Co si myslíte o tomto hotelu?“ zeptal se sester, které v tu chvíli stály za pultem a povídaly si.
„Myslím, že je to velmi okouzlující místo,“ usmála se krátkovláska Ella. Tom zvedl obě obočí s pobaveným úsměvem na rtech.
„Okouzlující? Vážně?“ Zeptal se a podíval se na kameru, která mu mířila přímo do obličeje.
„Ano, tohle místo je okouzlující,“ bránila ji druhá sestra se sevřenými rty.
„Dobře, v čem je podle tebe tohle místo okouzlující?“ Vyzval ji Tom a zkřížil si ruce na hrudi. „Snad ty příšerné tapety v pokojích, smrad zatuchliny, nebo snad to, co je na tomhle místě tak okouzlující, je nevkusná výzdoba ze špatného desetiletí?“ Jedna z kamer snímala výzdobu jídelny, staré dřevěné stoly pokryté starou oprýskanou barvou. Otočila se, aby snímala bílý povrch pultů, který se příšerně tloukl s barevným laděním místnosti a béžovou barvou pokrývající stěny, která byla stejně oprýskaná jako barva stolů a na některých místech měla dokonce jiný odstín.
Když se kamera otočila, aby natočila sestry, obě se tvářily kysele. Tom se vítězoslavně usmál. Bylo naprosto nemožné se s ním hádat, protože věděl, co vypadá dobře, a věděl, jak se dá restaurace s omezeným rozpočtem udělat tak, aby vypadala jako kvalitní podnik, a také věděl, že tenhle podnik nikdy nebyl okouzlující, přinejmenším rozhodně ne, když byl v rukou rodiny Kaulitzovy.
„Moc vám děkuji, milé dámy,“ řekl Tom a zlomyslně se na ženy usmál, než vyšel z jídelny. Zastavil se u recepčního pultu, za nímž stál Bill se shrbenými rameny a svěšenou hlavou.
„Teď už nám tenhle hotel okomentuješ?“ Zeptal se Tom se zdviženým obočím. Bill jen zavrtěl hlavou, aniž by ke kuchaři zvedl pohled
Další zastávkou byla kuchyně. Když do ní vstoupil, Gordon Kaulitz stál opřený o krájecí stůl a listoval časopisem o jídle.
„Máte chvilku?“ Zeptal se Tom s úsměvem. Gordon k televiznímu kuchaři zvedl pohled s vážným výrazem ve tváři.
„Přišel jste sem jen proto, abyste soudil plody mé a manželčiny práce?“ Zeptal se jízlivě.
„Co prosím? Plody vaší práce? Jestli jste na tomhle místě někdy sklízeli ovoce, tak už dávno, dávno shnilo!“ Vykřikl pobaveně. Bylo naprosto nemožné brát tyto lidi vážně.
„Každej den tady otročím, vařím jídlo pro zákazníky, a vy se opovažujete přijít a soudit mě?! To, že vlastníte nějakou nóbl úspěšnou restauraci, ještě neznamená, že jste lepší než já!“ Vyjel na něj majitel hotelu středního věku. Tom se ušklíbl.
„Jsem lepší než vy. Proto jsem sem přišel, abych situaci tady napravil, protože – i když si to nechcete přiznat – beze mě tenhle podnik zkrachuje,“ řekl Tom vážně. „Musíte si uvědomit, že kvůli tomu, jak to tady vypadá, půjde tohle místo rovnou do kytek. Nikde nejsou žádní hosté, proboha!“ Gordonovy oči se zúžily do štěrbin, rty se mu sevřely do pevné linky a žíla na čele vypadala znepokojivě, jako by měla každou chvíli prasknout.
„Daří se nám tu skvěle, děkujeme mnohokrát,“ zasyčel muž a obrátil pohled zpátky na svůj časopis, čímž dal najevo, že rozhovor skončil.
Tom odvedl štáb z kuchyně a podíval se přímo do kamery: „Vypadá to tak. Tohle místo prakticky vzkvétá. Hm, zdá se, že si tady nikdo nechce všimnout, v jak velkém průseru se nachází.“
Tom kráčel s nažhavenými kamerami v patách ke kanceláři Simone Kaulitzové, kde žena seděla za svým stolem a procházela všechny jejich příjmy a platby.
„Prosím vás, řekněte mi, že aspoň vy víte, že tohle místo zoufale potřebuje mou pomoc,“ řekl Tom, když vstoupil do místnosti. „Máte na starost finance, takže jistě víte, že tohle místo je na pokraji bankrotu.“ Žena se vyhnula šéfkuchařovu pohledu, a přitom si třela bradu.
„Pravdou je, že nám brzy dojdou peníze a že tenhle podnik neudržíme v chodu déle než pár měsíců, pokud neuděláme nějaké změny,“ řekla žena s hlubokým povzdechem. „Vaše pomoc je v této situaci velmi důležitá, ale zkuste prosím pochopit, že tento hotel je pro nás vším! Já, můj manžel a naše dcery jsme tomuto hotelu obětovali celý svůj život! Dokonce jsme museli prodat svůj vlastní dům, a teď bydlíme v horních pokojích!“
„A vy byste měla zkusit pochopit, že pokud chceme, aby to tady fungovalo, musím být tvrdý!“ Utrhl se na ni Tom. „Nepřišel jsem vás sem pohladit po hlavě a říct vám, že všechno bude v pohodě. Přišel jsem sem, abych to tu dal do pořádku a poradil vám, jak tenhle hotel udržet. A pokud jste se rozhodli, že v tomhle hotelu chcete bydlet, tak je to vaše věc, ne moje.“ Po své větě Tom opustil místnost a požádal štáb, aby vypnuli své vybavení.
„Je už dost pozdě, možná bychom si měli trochu odpočinout,“ řekl Saki a prohlížel si hodinky na levém zápěstí. „Budeme pokračovat zítra. Pochybuju, že sem dneska večer nějací hosti přijdou.“ Tom přikývl a vydal se ke schodišti za recepcí, které vedlo do jeho pokoje. Nemohl si však pomoci, a naposledy pohlédl na černovlasého chlapce, který se beze slova hrbil za pultem. Chlapec se však otočil na televizního kuchaře stojícího dole pod schody, když starší z nich postavil nohu na první schod.
„Dobrou noc, Tome,“ řekl Bill s drobným úsměvem na rtech. Tom chlapci odpověděl úsměvem a kývl na něj.
Poté, co se dostal do svého zatuchlého pokoje, padl na postel. Tohle místo bylo nejhorší ze všech, která během natáčení navštívil. Tenhle hotel byl tak zchátralý, že pochyboval, že se mu podaří ho jakkoliv rozzářit. A zajímavé bylo i to, jak se zbytek rodiny choval k Billovi. Když Tom mluvil se Simone, kromě toho, že se zmínila o sobě a svém manželovi, zmínila jen svoje dcery; o Billovi neřekla ani slovo. Gordon naproti tomu synovi věnoval jen kyselé pohledy a nezdálo se, že by Ella nebo Carla věnovaly svému bratrovi nějakou pozornost. Tahle rodina potřebuje cvokaře, pomyslel si Tom a zavřel oči, aby si mohl alespoň na chvíli odpočinout.
autor: Skebe-Neko
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
