autor: Skebe-Neko
Croque Monsieur – [krok mesjé] je druh sendviče pocházející z francouzské kuchyně.
Druhý den Toma probudil zvuk budíku. Oblékl se dřív, než Natalie vtrhla do jeho pokoje, aby mu na obličej nanesla make-up a sčesala mu tmavé vlasy z obličeje.
„Svážu ti je zase hezky zpátky,“ řekla žena a svázala muži vlasy do nedbalého drdolu, aby mu nepřekážely. Brzy nato do místnosti přišel natáčecí štáb a sáhl po své technice.
„Tak, první den je za námi a dneska už to bude naostro! První věc, kterou chci udělat, je vyzkoušet snídaňový bufet tohoto místa, ale ještě předtím si promluvíme o noci, kterou jsme právě prožili v tomto hotelu,“ řekl Tom a třel si ruce. „Tahle postel, i když je velká, není v žádném případě pohodlná. Matrace je hrbolatá a polštář je cítit podivným zápachem. Pochybuju, že povlečení často perou. Doufejme, že je jídlo lepší než tyhle postele.“ Tom se zvedl z postele a zašklebil se.
Vyšli z pokoje a s Tomem v čele zamířili dolů. Když dorazili do prvního patra, kuchař si okamžitě všiml černovlasého chlapce stojícího na recepci.
„Dobré ráno, Tome!“ Řekl chlapec, a tentokrát měl na tváři mnohem širší úsměv než včera. I chlapcův hlas zněl mnohem veseleji. Tom se na mladíka prostě musel usmát a odpovědět mu na pozdrav. „Vyspal jste se dobře?“ Zeptal se Bill zdvořile a prohlížel si kuchaře i natáčecí štáb.
„No, musím přiznat, že jsem se vyspal už i líp,“ řekl Tom a pozvedl obočí. Chlapec sklopil pohled k podlaze.
„Naše postele nejsou moc dobré,“ zamumlal chlapec téměř neslyšně. Starší se na chlapce překvapeně zadíval. Kritizoval snad Bill právě něco, co se týkalo hotelu, který vlastnili jeho rodiče? Chlapcova slova byla první upřímná slova o stavu hotelu, která Tom během tohoto i včerejšího dne slyšel.
„V tom máš naprostou pravdu, Bille,“ řekl Tom a mrkl na chlapce. „Teď půjdu ochutnat jídlo. Podáváte snídaně?“ Bill s omluvným výrazem ve tváři zavrtěl hlavou.
„Táta říká, že je to vyhazování peněz,“ zamumlal chlapec.
„Oh, tak to je asi poprvé, co si budu muset dát k snídani steak, no někdy začít musím,“ řekl a usmál se do kamery.
Štáb dorazil do jídelny a Tom se posadil k jednomu ze stolů a pozoroval pult na druhém konci sálu, kde stály obě sestry a povídaly si, aniž by si všimly televizního kuchaře, který právě dorazil.
„Jsem zvědavý, jak dlouho budu muset čekat, než mi ke stolu přinesou jídelní lístek,“ promluvil Tom hlasitě a se šibalským úsměvem na tváři se podíval do kamery. Když krátkovlasá sestra dorazila ke stolu, se silným ruměncem ve tvářích podala Tomovi jídelní lístek.
„Děkuju,“ řekl Tom, otevřel jídelní lístek a prohlížel si jídla na seznamu. Bylo na něm plno jídel, která by člověk našel v každé běžné restauraci, žádné speciality ani nic podobného. Když Tom uviděl ceny, pozvedl obočí.
„Za tyhle ceny snad dostanu celou krávu,“ řekl a podíval se do kamery. „Přineste mi všechno z jídelního lístku, uvidíme, jak to bude chutnat.“ Šéfkuchař podal jídelní lístek zpět servírce, která spěchala za pult, aby mohla otci malým okénkem sdělit Tomovu objednávku.
První jídlo dorazilo na stůl po pětačtyřiceti minutách čekání. Tom si prohlížel brambory nakrájené na měsíčky a nažloutlý steak politý jakousi hmotou, která vzdáleně připomínala houbovou omáčku.
„Bon apetit!“ Řekl Tom s úšklebkem. První sousto bylo hrozné a druhé nebylo o nic lepší.
„Ello!“ Vykřikl Tom a dívka se jako mávnutím kouzelného proutku objevila vedle něj.
„Řekni otci všechno, co ti teď řeknu, ano?“ Řekl šéfkuchař a vrhl na mladší sestru významný pohled. Dívka přikývla.
„Ten steak je až moc tuhej, brambory jsou ještě syrový a ta omáčka!“ Tom si zhluboka povzdechl. „Já ani nevím, kde u tý omáčky začít! Prostě je nejhorší, jakou jsem kdy ochutnal. Chybí tomu jakékoliv koření a ty houby jsou z konzervy, že?“ Ella s ruměncem na tvářích pokývala hlavou a spěchala zpátky za pult, aby otci sdělila zpětnou vazbu.
Další jídla nebyla o moc lepší než to první. Dokonce i salát byl zvadlý a bez chuti.
„Půjdu si promluvit s naším milým kuchařem,“ řekl Tom sarkasticky a protočil očima, než se vydal směrem ke kuchyni, kde Gordon připravoval pokrmy.
„Gordone,“ řekl Tom po příchodu do kuchyně. „Myslím, že moji zpětnou vazbu už jste dostal.“ Gordon se netvářil vůbec nadšeně.
„Jo,“ řekl krátce a naštvaně se podíval na televizního kuchaře.
„Jistě chápete, že takhle to dál nejde,“ řekl Tom a zkřížil si ruce na hrudi. „Studoval jste vůbec kuchařinu?“
„Člověk nemusí studovat kuchařinu,“ zaprskal Gordon a přimhouřil oči. Tom se prostě musel zasmát.
„To nemyslíte vážně!“ Vykřikl pobaveně. „Můj otec je špička hotelového a restauračního byznysu a i já jsem musel studovat, abych se mohl stát šéfkuchařem. Ani já nejsem přirozenej talent, tak jak si proboha můžete myslet, že vy jste?“ Tvář staršího z nich byla rudá a Tom si skoro dokázal představit, jak mu z uší stoupá pára a že jeho těžké výdechy jsou spalující plameny.
„Kdo si myslíš, že seš? Ty jako hodnotíš jídlo, který vařím? Jsem mnohem starší a…“
„A moudřejší? To je celý?“ Zeptal se Tom s úšklebkem. Pobavení se z jeho hlasu postupně vytrácelo, když toho muže poslouchal. Muž středního věku zjevně zavřel oči už před hodně dlouhou dobou a nebyl ochoten čelit pravdě, ani když mu byla vmetena do tváře v podobě slov.
„Vy, Gordone, nejste nic víc než jen nafoukaná, ubohá parodie člověka středního věku, který neumí vařit, ani kdyby na tom závisel jeho život! Vy nejste kuchař, vy jste výsměch všem kuchařům! Najměte někoho, kdo ví, co dělá, a možná tuhle díru dokážeme zachránit!“ Zasyčel Tom a vyhodil ruce do vzduchu. Gordon zafuněl a ukázal Tomovi celosvětově známé gesto, než naštvaně vypochodoval z kuchyně.
„Pravda bolí,“ prohlásil Tom na kameru s protočením očí. „Pojďme se podívat po nějakých zákaznících, pokud teda vůbec nějaké najdeme.“
***
Jak se ukázalo, zákazníky skutečně našli, protože zpráva o natáčení televizního pořadu se donesla ke všem uším ve městě a do hotelu se sjeli všichni, kdo chtěli být v televizi. Tom se vítězoslavně usmál. Všiml si, že někteří z nich si ve zmíněném hotelu zamluvili i pokoj. Bill obsluhoval zákazníky se širokým úsměvem na tváři a ochotně odpovídal na všechny otázky hostů. Aspoň někdo se umí chovat profesionálně, pomyslel si Tom s malým úsměvem na rtech.
Ve chvíli, kdy si Tom všiml, že někteří hosté dostali jídlo a ochutnali ho, spěchal k jídelně, aby s natáčecím štábem obešel stoly. Nejprve se s provokativním úsměvem na tváři zastavil před velkou skupinou mladých žen.
„Dobrý den, dámy,“ řekl Tom a dívky se zachichotaly. „Jaký to jídlo je?“ Dívky se znovu chichotaly a chvíli se kroutily, než odpověděly.
„Myslím, že je OK,“ řekla jedna z nich, svůdně se na Toma usmála, opřela se lokty o stůl a vypnula hruď.
„OK? To je všechno, co mi k tomu řekneš?“ Zeptal se Tom a na rtech se mu stále držel ten okouzlující úsměv. „Buď naprosto upřímná, chci znát tvůj názor na to jídlo.“
„No, já si myslím, že je to docela odpad,“ řekla jediná brunetka ve skupině. „To jídlo je úplně mdlé a ty hranolky jsou ještě syrové.“ Tom přikývl a pozoroval ostatní dámy a čekal, až otevřou ústa.
„Ten salát taky nestojí za nic,“ řekla štíhlá blondýnka, jejíž oči lemovaly tlusté černé oční linky, které byly velmi nesouměrné a rozmazané. „Je v tom jenom salát, pár plátků okurky a pár krevet a nikde žádný dresing!“ Ostatní dívky si začaly stěžovat na zmíněné hotelové jídlo a Tom nemohl být spokojenější.
Obešel každého hosta, zatímco filmový štáb ho sledoval a natáčel Toma, zákazníky i celkovou atmosféru v restauraci. Ohlasy zákazníků byly v podstatě stejné; jídlo bylo příšerné. Tečka.
Po rozhovorech se všemi zákazníky se Tom vydal do kuchyně, aby si promluvil s Gordonem.
„Pořád tvrdíte, že nepotřebujete žádné vzdělání?“ Zeptal se s vyzývavě založenýma rukama v bok. „Právě jsem dostal zpětnou vazbu od všech zákazníků a vaše jídlo je příšerné.“ Gordon se vyhnul pohledu na televizního kuchaře a neřekl ani slovo. „No co? Na to nemáte co říct, co?“ Zeptal se Tom s úsměvem. Gordon si přitiskl ukazováček a palec levé ruky na špičku nosu a stiskl ji, přičemž zhluboka vydechl.
„Přesně tak,“ řekl muž pevným hlasem.
„Skvělý!“ Řekl Tom. „Teď když konečně přiznáváte, že tenhle hotel je na odpis, ho možná budeme moct zachránit.“
Tom odešel najít hosty, kteří v hotelu přespávali. Zaklepal na jedny dveře, kde jak věděl, někdo z hostů přespával.
„Dobrý den, máte chviličku na pár otázek?“ Zeptal se, když mu otevřela starší dáma.
„Jistě, chcete jít dál?“ Zeptala se žena s vřelým úsměvem. „Slyšeli jsme až v sousedním městě, že vy, slavný šéfkuchař, tady máte dát dohromady tento podnik, tak jsme sem s manželem přijeli, abychom tenhle hotel vyzkoušeli!“ Tom se široce usmál, a i s natáčecím štábem vstoupil do malého hotelového pokoje.
„Co na svůj pokoj říkáte?“ Zeptal se Tom.
„Oh, opravdu by byl velmi útulný, kdyby se změnilo pár drobností,“ řekla žena s úsměvem. „Ale myslím, že to povlečení by se opravdu mělo vyprat.“
„Dobře, kdyby to bylo na vás, co byste změnili?“ Zeptal se Tom, když si ženu a jejího plešatého manžela prohlížel.
„No, nejdřív bych strhal ty odporné tapety!“ Řekl muž. „A ten koberec je úplně špinavý.“ Tom zvedl obočí a zadíval se na koberec, na kterém stáli, a skutečně, pokud byl někdy čistý, bylo to před několika desetiletími a mnoha a mnoha rozlitými víny.
„Naprosto s vámi souhlasím,“ usmál se šéfkuchař. „Kdyby se ty věci tady nezměnily, vrátil byste se sem?“
„No, to v tuhle chvíli tak úplně nemůžeme říct, protože jsme tu jen pár hodin,“ řekla žena vřele, „ale když se tu tak rozhlédnu, myslím, že bychom se nevrátili. Ale co kdybyste se, mladý muži, vrátil zítra ráno a zeptal se nás znovu, třeba se nám tu bude dobře spát.“ Tom si nemohl pomoct, ale nad pozitivitou dvojice se zasmál.
„Dobře, udělám to. Zítra se vás přijdu zeptat,“ řekl brunet se širokým úsměvem na rtech. „Hezký večer.“
***
Té noci se Tom převaloval v posteli až do časných ranních hodin. Byl unavený jako nikdy předtím, ale z nějakého důvodu se mu nedařilo usnout. Události posledních dvou dnů se mu v hlavě točily jako porouchaná deska. Navíc na hrbolaté matraci nebylo možné najít nějakou dobrou polohu.
Po několika hodinách převalování to Tom vzdal a vstal. Natáhl si tepláky a tričko bez rukávů, a pak se vydal tichým nočním hotelem. Možná by bylo i hezké vidět tuhle ruinu ve světle měsíce.
Na chodbách se svítilo, ale všude jinde byla tma. Dvojité dveře jídelny byly zavřené a za pultem neseděl žádný černovlasý, stydlivě se usmívající chlapec. Tom kráčel chodbou směrem ke kanceláři a kuchyni, o nichž předpokládal, že jsou obě stejně tmavé jako ostatní místnosti. Dveře do kanceláře byly zavřené, ale Tom viděl, že škvírou ve dveřích prosvítá proužek světla. Ve slavném kuchaři se probudila zvědavost a nedokázal potlačit nutkání nahlédnout dovnitř. V tu chvíli spatřil černovlasého chlapce, jak se šourá kolem pánví a hrnců. Chlapec měl vlasy svázané do pevného culíku a kolem pasu měl uvázanou bílou zástěru.
Chvíli něco míchal v hrnci, než bylo vše hotovo a on začal pokrmy servírovat na talíře. Nejprve postavil předkrm na talíř, který se mu snadno vešel do dlaně, pak na větší talíř obdélníkového tvaru vytvaroval věž z bramborové kaše a o ni opřel pořádný steak. Bill se s úsměvem na rtech podíval na svůj výtvor, pak vzal z prkénka za sebou do ruky kuchyňskou chňapku a vytáhl z trouby osamocené suflé, které pak postavil vedle hlavního chodu.
Chlapec si jídlo chvíli prohlížel, pak si zhluboka povzdechl a pustil se do mytí nádobí.
„Budeš to jíst?“ Zeptal se Tom ode dveří. Bill nadskočil a s výkřikem upustil na podlahu pánev, která udělala pořádný hluk. „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ řekl Tom a vykročil k chlapci. Sehnul se, aby pánev popadl a zvedl ji z podlahy.
„Myslel jsem, že všichni už spí,“ zamumlal Bill tiše a popadl pánev, kterou mu Tom podal. Bill se vrhl na nádobí a na jeho obvykle bledých tvářích se stále držel ruměnec. Brunet chvíli pozoroval chlapce při mytí nádobí, než ho jeho mlčení přestalo bavit a otevřel ústa:
„Chci to tvoje jídlo ochutnat.“ Bill se rychle otočil a v očích měl vyděšený výraz, když na Toma zíral. „Můžeš mi podat vidličku a nůž?“ Zeptal se Tom s úsměvem. Mladší se neodvážil odporovat, a tak sáhl do zásuvky po své levici. Roztřesenýma rukama podal kuchaři příbor.
Kuchař si nejprve ukrojil kousek předkrmu a vložil si ho do úst, pomalu ho žvýkal a ochutnával jídlo.
„Krevety a houby?“ Zeptal se Tom, i když to znělo spíše jako konstatování. Chlapec přikývl.
„Se špenátem,“ zamumlal Bill. Pak se muž přesunul k útoku na hlavní chod. Nejprve ochutnal bramborovou kaši, chvíli si ji vychutnával, aby se pak přesunul ke steaku, který byl z každé strany dokonale opečený, ale uvnitř byl stále krásně červený. Poté, co ochutnal steak, si do úst vložil kaši s masem společně, a pak chlapce požádal, aby mu podal lžíci. Bill ho poslechl a jako další Tom ochutnal čokoládové suflé.
Bill se na Toma díval s bolestným výrazem ve tváři a čekal na rozsudek.
„Chodil jsi do kuchařské školy?“ Zeptal se Tom. Chlapec se zmateně podíval na kuchaře, ale přikývl.
„Studoval jsem kuchařinu tři roky, jsem kuchař,“ řekl chlapec tiše.
„Můžu se tě zeptat ještě na něco?“ Zeptal se Tom a vyzývavě na chlapce ukázal dezertní lžičkou. Chlapec s vyděšeným výrazem ve tváři přikývl.
„Proč tady sakra nevaříš ty?“ Vykřikl kuchař. Bill chvíli otevíral ústa jako ryba na suchu, aniž by věděl, co říct.
„Co?“ Zeptal se zmateně.
„Bille, jsi skvělej kuchař!“ Řekl muž a chytil chlapce za ramena. „Ten předkrm byl božský, steak byl propečený tak akorát a tohle suflé?! Oh, to se mi skoro rozplynulo v puse! Máš talent!“ Bill se začervenal až po špičky uší, když slyšel kuchařovu chválu.
„Já ne…“
„Ani se nepokoušej se mnou hádat,“ řekl starší muž s přísným výrazem ve tváři. „Nechceš pracovat jako šéfkuchař, nebo proč sakra mrháš svým talentem na recepci?“ Chlapcův pohled se přesunul a zadíval se na své vlastní boty.
„Chci,“ zašeptal, „ale otec vždycky říká, že kuchyně není místo pro malé kluky. Říká, že nejsem dost chlap na to, abych zvládl to horko.“
„Tvůj otec se mýlí,“ prohlásil Tom. „Jsi stokrát lepší než on! Ochutnal vůbec někdy tvoje jídlo?“ Bill zavrtěl hlavou. Tom uchopil chlapce za bradu a přinutil ho, aby přesunul svůj pohled do jeho očí a široce se usmál.
„To se změní,“ řekl šéfkuchař a mrkl na něj. Gordon ochutná kuchyni svého syna, o to se Tom postará.
autor: Skebe-Neko
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
