autor: Skebe-Neko
Crêpes – je druh palačinky, obvykle vyrobený z pšeničné mouky, ale originálně také s krupicí, moukou kukuřičnou, rýžovou, čočkovou apod., podávají se s různými druhy náplně, a to jak „na sladko“ s náplní, jako je nutella, javorový sirup, našlehaný krém, ovoce, zavařeniny atp., tak „na slano“ (sýr, šunka, špenát, vejce, houby, ratatouille atp.).
Ráno v den zahájení byl naprostý chaos. Lidé pobíhali sem a tam a Tom měl co dělat, aby všechny dostal do jídelny a mohl jim sdělit plán.
„Teď se všichni uklidněte a poslouchejte mě,“ začal šéfkuchař. „Bille, tady máš menu. Pokud něco z něho neumíš, pomůžu ti. Carlo a Ello, budete jako obvykle na place a ujistěte se, že budete ihned u stolů, abyste hostům nabídly jídelní lístky a přinesly objednávky pití. Dneska žádný lakování nehtů, česání vlasů ani nic podobnýho. Gordone, vy budete na recepci a chci vidět, že se usmíváte. Simone, v kanceláři budete zbytečná, takže budete pomáhat tam, kde bude potřeba. Rozuměj všichni tomu, co mají dělat?“ Členové rodiny přikývli, ale Gordon se zašklebil, jako by právě ucítil něco odporného. „Dobře, všichni na svá místa, Simone, vy půjdete otevřít dveře,“ řekl Tom a odvedl Billa do kuchyně.
„Dokážeš uvařit všechna jídla z toho seznamu?“ Zeptal se televizní šéfkuchař. Černovlásek přikývl.
„Už jsem všechna vařil,“ řekl s úsměvem. „Děkuju.“
„Ještě mi neděkuj,“ zabručel Tom a odešel z kuchyně.
Místnost byla plná lidí. Mnoho párů si zarezervovalo hotelový pokoj a jídelna byla neustále plná. Když jedna skupinka odešla, do pěti minut dorazila další. Tom byl spokojený. Obešel jídelnu, aby získal od zákazníků zpětnou vazbu
„Velmi jsem si pochutnal!“ Řekl jeden muž, který přišel na večeři do restaurace se svou ženou, nebo tak to alespoň Tom odhadoval. „Abych byl upřímný, už jsme tu jednou byli a jídlo bylo příšerné, ale teď nemůžu říct jediné špatné slovo!“ Tom se usmál.
„Naprosto souhlasím, bylo to tak skvělé!“ Vyhrkla jeho manželka s úsměvem. „Vyměnili kuchaře?“ Zdálo se, že úsměv z Tomovy tváře jen tak nezmizí.
„Ano, tentokrát je kuchařem syn majitele, Bill Kaulitz,“ řekl Tom. „Přeji vám příjemný večer.“ Po těchto slovech začal šéfkuchař znovu obcházet jídelnu a vyzpovídal ostatní hosty, ale nikdo neměl k jídlu žádnou výtku.
Dále se Tom rozhodl jít obtěžovat lidi, kteří nocovali v hotelu a z nichž některé našel v jejich pokojích. Dvě ženy si rezervovaly pokoj ve druhém patře.
„Dobrý den, můžeme vás na chvíli vyrušit?“ Zeptal se šéfkuchař, který stál na prahu s filmovým štábem za zády.
„Ano, ano, jen pojďte dál,“ řekla jedna z žen, která byla spíše oblečená jako kluk a po ramenou se jí rozprostíraly dredy. Tom vstoupil s kameramany dovnitř.
„Co si myslíte o pokoji, který jste dostaly?“ Zeptal se Tom. „Líbí se vám?“
„Ale jo,“ řekla druhá žena, která měla velká ňadra a byla oblečená do topu a mini sukně. „Velmi romantický a postel se zdá být naprosto pohodlná.“
„Dobře, dobře,“ řekl Tom. „A co obsluha?“ Ženy přikývly, ale vyměnily si významné pohledy. Televizní šéfkuchař zvedl druhé obočí a dal ženám najevo, že teď je ten správný čas vysypat ze sebe všechny stížnosti.
„No, ten muž na recepci nebyl moc přátelskej,“ řekla žena s dredy. „Ten jeho úsměv rozhodně nebyl přirozenej.“
„Jo, to rozhodně ne,“ pokračovala druhá dívka. „Byly jsme tu asi před rokem na večeři a za pultem tehdy stál moc milý kluk. Byl opravdu zdvořilý a vypadal šťastně. Nevíte náhodou, co se s ním stalo?“ Tom nedokázal zabránit úsměvu, který se mu rozlil na rtech; žádný host nikdy nemluvil o Billovi špatně, ale to bylo přirozené, když vezmeme v úvahu, jak byl ten chlapec zdvořilý a šťastný, i když plachý.
„Poslal jsem toho kluka do kuchyně,“ řekl Tom. „Doporučuju, abyste zašly do restaurace a ochutnaly jeho jídlo.“
„Ó, to je skvělý!“ Řekla ta s velkými ňadry a na rtech se jí objevil šťastný úsměv. „Určitě tam na nějaké jídlo zajdeme!“
„Skvělé, skvělé,“ usmál se Tom. „Už vás nebudeme otravovat a necháme vás, abyste se tu cítily jako doma.“ Šéfkuchař na ženy mrkl a odešel z místnosti. Na chodbě se otočil na kameru a řekl: „Musíme si promluvit s Gordonem.“
Seběhli po schodech dolů k recepci, kde stál Gordon se svou ženou.
„Simone, nepotřebují vás v jídelně nebo v kuchyni?“ Zeptal se Tom s podezřívavě povytaženým obočím. Žena si zhluboka povzdechla a šla se do jídelny zeptat, jestli někdo nepotřebuje pomoc.
„Gordone, já jsem si sem vlastně přišel promluvit s vámi,“ řekl šéfkuchař. „Chci, abyste si na tváři stále držel úsměv a mluvil zdvořile, protože jste první osoba, kterou všichni hosté uvidí, a můžete buď přivést další lidi, nebo je vyhnat. Někteří hosté už mi dali zpětnou vazbu na váš kyselý obličej, takže se snažte tvářit přívětivěji.“ Gordon se na šéfkuchaře podíval opovržlivým pohledem, ale nehádal se. Bylo úplně zbytečné se hádat, když člověk věděl, že šéfkuchař má pravdu, a i Gordon měl dostatečné povědomí o situaci, aby nedělal scény před hosty.
Po rozhovoru Tom odešel zkontrolovat Billa. Ten byl zavalen prací a vypadal vystresovaně.
„Nepotřebuješ pomoct?“ Zeptal se Tom a chlapec přikývl.
„Potřebuju nějakou výpomoc do kuchyně,“ řekl Bill. „Nemám šanci všechna ta jídla sám včas vydat.“
„Copak ti sem nepřišla pomoct tvoje máma?“ Zeptal se Tom. Chlapec jako odpověď zavrtěl hlavou a otočil syčící steak na pánvi.
„Dobře, tak ti pomůžu já,“ řekl Tom, popadl z háčku v rohu místnosti zástěru, oblékl si ji, umyl si ruce a vrhl se na to.
„Jeden z kameramanů zůstane tady, vy ostatní pojďte se mnou natáčet hotel,“ řekl Saki a pokynul blonďatému kameramanovi, který zůstal v kuchyni.
Tom s Billem pracovali mlčky, mluvili spolu jen o věcech, které se týkaly jídla a způsobu jeho přípravy.
„Řeknu tvým rodičům, aby ti najali nějakou výpomoc,“ řekl Tom, když dozdobil pokrm několika kousky petržele.
„Děkuju,“ řekl Bill s vřelým úsměvem. Televizní kuchař se neubránil úsměvu, který se mu jako by náhodou rozšířil na tváři.
„Až moc často děkuješ,“ prohlásil šéfkuchař. Černovlasý chlapec se začervenal a vrátil se ke smetanové omáčce, kterou právě připravoval.
„Mám za co děkovat,“ zamumlal chlapec.
Tom odnesl sestrám do okýnka mezi kuchyní a jídelnou tři talíře a řekl jim, aby je odnesly ke stolům. Sestry na televizního kuchaře koulely očima a Tom si byl jistý, že Bill je jediný člen rodiny, který je opravdu vděčný za těžkou práci, kterou Tom pro hotel odvedl. Šéfkuchař nad dívkami zakroutil hlavou a vrátil se, aby dál pomohl Billovi servírovat.
***
Hodiny krůček po krůčku ubíhaly a Tom pocítil lehké bodnutí u srdce, když pomyslel na to, že Billa bude muset opustit. Ačkoli kuchař neměl jinou možnost, protože se musel vrátit do Berlína. Poslední minuty se blížily. Auto bylo sbalené a zbývalo se jen rozloučit. Zaměstnanci a Tom stáli v jídelně a jediný, kdo se tvářil smutně kvůli Tomovu odchodu, byl černovlasý chlapec v kuchařském rondonu.
„Slibujete, že to tady necháte tak, jak to je?“ Zeptal se šéfkuchař a prohlížel si zaměstnance.
„Jsem si docela jistá, že ano,“ řekla Simone s napjatým úsměvem na rtech.
„A najmete pro Billa další pomocníky do kuchyně?“ Zeptal se brunet se zdviženým obočím. Gordon se tvářil přesně tak, jako by ucítil něco odporného, ale přesto přikývl.
„Přijedu sem znovu, abych se podíval, jak se vám daří,“ řekl Tom. „Ale kdy se vrátím, to zatím zůstávám tajemstvím,“ mrkl muž na rodinu, a pak vykročil směrem ke dveřím, kam ho natáčecí štáb následoval.
Když balili poslední vybavení do auta, vyběhl Bill ven a poklepal Tomovi na rameno.
„Děkuju,“ řekl se šťastným úsměvem a dlouze muže objal. Televizní kuchař se široce usmál a přitiskl si chlapce k hrudi.
„Ať to tady šlape,“ řekl Tom, než chlapce pustil. „Uvidíme se tak zhruba za měsíc.“
Bill zůstal stát a mával vzdalujícímu se autu, zatímco Tom hleděl z okna.
„Tak co?“ Zeptal se Saki z předního sedadla. „Jakej máš pocit z toho, že je natáčení konečně u konce?“ Tom se usmál.
„No, ještě není úplně u konce,“ řekl šéfkuchař. Saki pokrčil rameny.
„Jo, ale už jsme docela blízko,“ ušklíbl se.
„No, musím přiznat, že se mi trochu ulevilo. Nevěřil bych, že to bude tak těžký, zvlášť to poslední místo,“ řekl brunet a prohrábl si prsty vousy. „Jen doufám, že ta rodina nechá Billa pracovat v kuchyni.“
„Povídej mi o tom,“ odpověděl Saki zamyšleně. „Ale jestli mám bejt naprosto upřímnej, trochu se bojím, že tomu klukovi nedovolej ukázat svůj talent v kuchyni.“ Tom se ušklíbl, protože ten muž řekl přesně ta slova, kterých se šéfkuchař nejvíce bál.
***
Tom otevřel dveře svého bytu a vtáhl dovnitř zavazadla. Zavřel dveře a nechal tašky před nimi, aby mohl padnout na gauč a dívat se na televizi. Poprvé po velmi dlouhé době si konečně mohl odpočinout na vlastním gauči. Natáčení už bylo téměř u konce, zbývalo jen znovu navštívit hotel The Kaulitz Inn a celá sezona bude uzavřena. Přesto kuchař nedokázal umlčet všechny myšlenky, které mu vířily hlavou. Nebylo možné ani odpočívat, když ten černovlasý mladík byl tím jediným, na co dokázal myslet. Dočkal se Bill konečně zaslouženého uznání od své rodiny? Dostal konečně možnost projevit svou největší vášeň v kuchyni? Ačkoli tichý hlásek v Tomově hlavě mu našeptával, že tohle nebyla ta správná šance, kterou by si Bill zasloužil. Šéfkuchař však ten hlásek umlčel a pokusil se své myšlenky nasměrovat jinam.
Asi o měsíc později
Tom opět stál s natáčecím štábem před hotelem The Kaulitz Inn.
„Pojďme se podívat, zda tohle místo rodina udržuje ve skvělém stavu, nebo se vrátili ke starým, špatným zvykům,“ řekl Tom do kamery a zvedl obočí. Muž zamířil přímo ke vchodovým dveřím a filmový štáb ho těsně následoval.
Jakmile Tom vstoupil dovnitř, ucítil v žaludku chladný záchvěv zklamání. Černovlasý chlapec stál za recepčním pultem a v očích měl smutný výraz.
„Co?“ Zeptal se Tom zmateně. Zmatek rychle vystřídala nenávist, která mu rozproudila horko po celém těle. Ruce se mu třásly a rty se mu ztenčily do úzké linky.
„Bille, proč ses vrátil zase sem?“ Zeptal se Tom a podíval se chlapci do očí. Na chlapcových rtech se nezrodil žádný úsměv, dokonce ani falešný, když smutně pokrčil rameny. „Jak dlouho tě nechali pracovat v kuchyni?“ Zeptal se Tom.
„Tři dny,“ odpověděl chlapec a jeho rty se stáhly dolů. Tom cítil, jak mu vnitřnostmi kroutí vztek.
„Neříkej mi, že se do kuchyně vrátil tvůj otec,“ zavrčel televizní kuchař se svraštělým obočím. Chlapec přikývl a sklopil zrak.
„Do prdele,“ zavrčel Tom a dupal směrem ke kuchyni, kde u sporáku pracoval Gordon.
„Co tady kurva děláte?“ Vyjel na něj podrážděně šéfkuchař. „Neřekl jsem snad výslovně, že v kuchyni má pracovat Bill?“
„Vy nebudete rozhodovat o tom, co se bude nebo nebude dělat v mým hotelu,“ zavrčel Gordon. „Můj syn je k ničemu a už nikdy nevkročí do mý kuchyně! Ten kluk není schopnej uvařit ani to nejobyčejnější jídlo a takovýho zbytečnýho šmejda, jako je on, do svý kuchyně už nepustím!“
„K ničemu? Není schopnej připravit obyčejný jídlo? Co to melete?“ Zařval Tom a přistoupil blíž k hrnci na sporáku, který byl plný bublající šedavé omáčky. Muž bez ptaní popadl lžíci a omáčku ochutnal. Málem se z ní pozvracel.
„Co tohle proboha je?“ Zavrčel kuchař. „A ani se nepokoušejte tvrdit, že je to lepší než jídlo vašeho syna!“ Zasmál se kuchař.
„Nebudeme servírovat žádný nóbl francouzský jídla, jsme Němci, ne nějací buzeranti mávající bagetama!“ Zařval Gordon.
„No, jestli tenhle hotel zkrachuje, pak je to jen a jen vaše chyba,“ zavrčel Tom a vyrazil z kuchyně. Simone opět seděla ve své kanceláři a starala se o účty.
„Proč není Bill v kuchyni?“ Zeptal se Tom, jakmile vstoupil dovnitř. Na tvářích Simone se objevil ruměnec.
„Gordon a já jsme si mysleli, že na to ten kluk ještě není připravený,“ řekla žena a vyhýbala se pohledu televizního kuchaře. Tom si palcem a ukazováčkem stiskl kořen nosu, aby se alespoň na vteřinu dokázal ovládnout.
„Fakt nevím, co jste si z mýho pobytu tady vzali,“ zamumlal šéfkuchař. „Copak jsem vám výslovně neřekl, abyste nechali Billa v kuchyni?“
„Jistě, ten kluk byl v kuchyni…“
„Tři dny! Byl v kuchyni tři, zkurvený, dny! Myslíte si, že budete mít dost zákazníků, když to bude fungovat takhle?! Kdy sem naposledy někdo přišel na večeři? Objednal si tu někdo pokoj za ten měsíc, co jsem byl pryč?!“ Zavrčel Tom. Nebylo možné uvěřit tvrdohlavosti téhle rodiny, to prostě nemohli přiznat, že se mýlili? Simone neodpověděla na žádnou z otázek, které na ni šéfkuchař vychrlil. Prostě se jen ponořila zpět do své práce a čekala, až muž opustí její kancelář. Tom protočil očima a rychlými kroky se vydal k prázdné jídelně.
„Prosím, řekněte mi, že alespoň vy dvě jste se snažily rodičům domluvit, aby nechali Billa v kuchyni,“ povzdechl si Tom, když se přiblížil k sestrám.
„Ten do kuchyně nepatří,“ řekla Ella a nakrčila nos. Carla jen zafuněla a sklopila oči.
„Nestálo to za nic,“ přidala se starší ze sester. Tom si zhluboka povzdechl.
„Řekněte otci a matce, ať sem přijdou a přivedou i Billa,“ řekl šéfkuchař a posadil se k největšímu stolu.
Po chvíli stála celá rodina v jídelně. Bill postával až vzadu a snažil se splynout se zdí. Kuchař si chvíli třel čelo, než rodinu vyzval, aby se posadila. Bill se posadil vedle šéfkuchaře, ale ani na něj, ani na svou rodinu se nepodíval. Chlapcův pohled byl upřený na mahagonový povrch stolu.
„Simone, kolik hostů se tady objevilo?“ Zeptal se šéfkuchař s trpělivým výrazem ve tváři.
„Během prvního týdne byl tento podnik plný hostů,“ odpověděla žena.
„A co poté, co jste stáhli Billa z kuchyně?“ Zeptal se brunet.
Simone se při odpovědi tvářila rozpačitě: „Moc ne. Pár jich zůstalo přes noc.“
„Kolik lidí si objednalo jídlo?“ Zeptal se Tom a pohlédl na Gordona. „Kde jsou všichni hosté a proč jste vůbec vařil nějaké jídlo, když tu není ani živáčka? Abyste nevyšel ze cviku?“ Gordon si kuchaře prohlížel vražedným pohledem.
„Nevím, proč lidem moje jídlo nechutná,“ pronesl muž. „A ve své kuchyni si můžu dělat jídla, kdykoli se mi zachce.“
„Na vašem jídle je špatné to, že chutná příšerně,“ vyjel na něj Tom. Už mu došla trpělivost, protože se zdálo, že tihle lidé si jeho rady absolutně neberou k srdci. „Tenhle podnik je na pokraji bankrotu, nemůžete si dovolit mě neposlouchat! Vím, co se prodává, a tohle jídlo neprodáte, pokud ho nebude vařit Bill,“ pokračoval šéfkuchař v kázání a s náročným pohledem v očích se díval na každého člena rodiny. Sestry se vyhýbaly kuchařovu pohledu, ale obě se tvářily znuděně a kysele, když seděly mezi rodiči se zkříženýma rukama. Simone vypadala mnohem starší než kdy dřív, pod očima měla tmavé kruhy a Gordon byl jako obvykle ze všeho vytočený.
„Vezmete Billa zpátky do kuchyně?“ Zeptal se Tom narovinu. Simone si zhluboka povzdechla, ale neodpověděla.
„Ten kluk mi do kuchyně ani nepáchne,“ vyštěkl Gordon. „Nechci, aby nějakej spratek dělal jídlo, který umím udělat sám.“ Tom si odfrkl.
„Jestli skončíte na mizině, můžete si za to sami,“ zavrčel Tom a vstal. „My už raději půjdeme a přestaneme vás otravovat, protože očividně nemáte ani páru, co je pro vás nejlepší.“
„Dobře,“ odplivl si Gordon a nakrčil nos, když zmizel v kuchyni. Simone si s televizním kuchařem zdvořile potřásla rukou, ale neřekla ani slovo. Carla i Ella brunetovi strnule kývly a vrátily se na svá místa za barem, zatímco Simone zamířila do své kanceláře. Dokonce i Bill byl zticha. Vstal se svěšenou hlavou a šoural se k recepci. Tom se cítil frustrovaný.
„Poslední slova do kamery, Tome,“ poradil mu Saki. Tom přikývl a přesunul pohled do kamery.
„Tenhle hotel nebude dlouho na nohou, když to tady vypadá takhle,“ povzdechl si šéfkuchař. „Ze všech sil jsme se snažili, jenže oni nechtějí poslouchat žádný rady, takže je úplně nemožné, tomuhle místu jakkoliv pomoct.“ Kamery snímaly šéfkuchaře, jak kráčí k východu. Náhle se nad jeho hlavou rozsvítila žárovka. Kuchař se otočil a udělal několik kroků směrem k recepci.
„Bille,“ řekl muž s téměř maniakálním leskem v očích. „Pojeď se mnou.“ Bill televiznímu kuchaři věnoval zmatený pohled.
„Cože?“ Zeptal se chlapec s očima širokýma jako talíře.
„Pojeď se mnou do Berlína,“ navrhl Tom. „Dám ti práci v mojí restauraci, seženu ti bydlení a dám ti cokoliv, co budeš chtít, jen pojď se mnou.“
„N-nemůžu,“ vyhrkl Bill a ve tváři měl stále zmatený výraz. Tom se natáhl přes pult a oběma rukama vzal chlapcovu pravou ruku do svých.
„Prosím,“ žadonil Tom. „Potřebuju ve svý restauraci zaměstnance, jako jsi ty; kreativní zaměstnance! Můžeš okamžitě nastoupit jako můj pomocný kuchař a po nějaké době můžeme začít uvažovat o tom, že se staneš šéfkuchařem. Prosím, Bille. Nabízím ti životní šanci a slibuju, že se nestane nic špatnýho. Prosím!“ Bill se na šéfkuchaře podíval hodnotícím způsobem. Mohl tomu člověku, kterého znal jen tak krátce, důvěřovat? Bylo to všechno příliš dobré, než aby to byla pravda, ne?
autor: Skebe-Neko
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
