autor: Skebe-Neko
Quiche – [kyš] je tradiční francouzský druh slaného koláče, který je poměrně lehký na přípravu. Hodí se hlavně jako předkrm, ale je možné ho podávat i jako lehkou večeři. Tradičně je koláč připraven ze smetany a šunky.
Bill otevřel a zavřel ústa, aniž by věděl, jak na Tomovu otázku, která mu obrátila svět naruby, odpovědět. Chlapec se otočil na chodbu, kde se nacházela kuchyň a kancelář, a zhluboka si povzdechl. Srdce mu zběsile tlouklo, když se chvíli díval tím směrem, a kousl se do rtu.
„Tak jo,“ zašeptal rozhodným tónem. Pro jednou se chystal myslet sám na sebe.
„Vážně?“ Zeptal se Tom, když se mu na tváři rozlil úsměv. Bill se široce usmál a přikývl.
„Okay, jdi si pro věci a vyrazíme,“ popohnal ho televizní kuchař. Chlapec vypustil ze rtů vysoké zakvílení a spěchal ke schodišti za recepcí.
Když se dostal do svého pokoje, popadl cestovku, která stála v rohu, a začal sbírat své oblečení, které bylo jako obvykle rozeseto po celém pokoji. Pro jednou chlapec děkoval svým šťastným hvězdám, že nemá tolik peněz, takže mu zabalení několika kusů oblečení a líčidel netrvalo tak dlouho. Žehlička na vlasy a fén skončily v tašce nahoře na všem tmavém oblečení a líčidlech. Chlapec tašku zapnul, než na sebe hodil koženou bundu a tašku přes rameno.
Asi za patnáct minut se černovlasý chlapec s cestovkou dopotácel k televiznímu kuchaři.
„Jdeme,“ řekl Tom.
„Počkej,“ zastavil ho chlapec a přitiskl tašku šéfkuchaři na hruď. Pak doběhl na konec chodby a strčil hlavu do kuchyně.
„Ahoj,“ řekl otci, než otevřel dveře kanceláře a oznámil matce, že odchází. Bill se se šťastným úsměvem na rtech odšoural zpátky ke kuchaři. Dvojice společně s natáčecím štábem došla na parkoviště, kde je Simone a Gordon dohonili.
„Ty nikam nejdeš!“ Zakřičel na něj Gordon. „Já jsem tvůj otec a já rozhoduju o tom, co můžeš a nemůžeš!“
„Bille, nechoď,“ protestovala Simone, i když slabě.
„Bill je dospělej, nemůžete mu bránit odejít, když nechce zůstat,“ řekl mu Tom, zatímco kamery stále natáčely celou scénu.
„Dejte ty kamery pryč,“ zasyčela Simone, ale nezabralo to. „Bille, ty zůstaneš doma! Dali jsme ti střechu nad hlavou, práci a všechno, co potřebuješ! To jsi tak nevděčný, že půjdeš s tím cizím chlapem, který ti může kdovíco udělat?“
„Půjdu,“ zašeptal Bill a vklouzl na zadní sedadlo auta rychleji, než by člověk věřil. Tom se posadil vedle Billa a čekal, až štáb naloží do kufru poslední vybavení, aby mohli vyrazit zpátky do Berlína.
Cesta probíhala velmi klidně, alespoň z Billovy strany, i když se ho Tom snažil trochu rozmluvit. Chlapec stále nemohl uvěřit tomu, co právě udělal. Srdce mu bušilo rychleji než kdykoli předtím. Měl pocit, že mu vyskočí z hrudi, ale zároveň se cítil více naživu než kdykoli předtím. Ten pocit byl silný a vzrušující zároveň.
Když zastavili u benzinové pumpy, aby natankovali a koupili si něco k jídlu, Saki si Toma odtáhl stranou, aby s ním prohodil pár slov.
„Seš si tím opravdu jistej?“ Zeptal se a prohlížel si černovlasého chlapce, který stál vedle auta a vypadal neskutečně ztraceně.
„Ten kluk má v sobě něco, co mnoho kuchařů nemá,“ řekl Tom. „Musím ho přemluvit, aby pro mě pracoval. Navíc, jak jsi mohl vidět, jeho rodina nikdy neocenila jeho talent. Postarám se o něj.“ Saki se na šéfkuchaře podíval s pochybovačným výrazem v očích, ale přesto přikývl.
„Je to tvoje rozhodnutí,“ souhlasil muž a poplácal kuchaře po rameni. „Pojďme se najíst.“ Tom přikývl a houkl na Billa, aby šel k němu. Chlapec váhavě vykročil ke staršímu muži.
„Jdeme se najíst. Na téhle benzínce je restaurace,“ řekl kuchař s úsměvem. Bill jen přikývl a následoval Toma, ať už se vydal kamkoliv.
Došli do malé restaurace uvnitř čerpací stanice. Tom se zastavil před pultem a prohlížel si obrázky jídel nad ním. Zdálo se, že jeho žaludek touží po mastném, šťavnatém a masitém hamburgeru. I když se kuchař živil jídlem a zbožňoval vybrané gurmánské pokrmy, nezdravé jídlo bylo stále jeho slabostí. Nic nepřekonalo pocit, který mu poskytoval pouze mastný hamburger a hrst slaných hranolků.
„Dal bych si mega burger s kolou a česnekovým dipem, prosím,“ řekl Tom obsluze za pultem, a pak se obrátil na Billa. „Co si dáš ty?“ Bill vypadal překvapeně, že ho někdo oslovil.
„Nemám hlad, děkuju,“ odpověděl chlapec a sklopil zrak. V tu chvíli černovlasého teenagera zradilo břicho hlasitým zakručením.
„Prosím tě, tohle na mě nezkoušej. Máš hlad. Platím já,“ řekl kuchař s úsměvem.
„Cheeseburger,“ zamumlal Bill a jeho pohled zůstal na podlaze.
„Dobře, k jídlu cheeseburger a co si dáš k pití?“ zeptal se muž a snažil se zachytit chlapcův pohled. Chlapec se lví hřívou si zhluboka povzdechl.
„Sprite,“ řekl a věnoval kuchaři krátký pohled.
Tom se otočil zpátky k obsluhujícímu, který právě počítal cenu za jídlo, kterou Tom zaplatil kreditní kartou. Svoje nápoje dostali hned, ale na jídlo museli chvíli počkat, a tak obsluhující podal Tomovi malou očíslovanou cedulku, aby mohli jejich stůl snadněji najít.
Tom odnesl nápoje ke stolu, kolem něhož už ostatní členové natáčecího štábu jedli. Bill seděl naproti Tomovi a brčkem usrkával svůj nápoj. Tom se snažil vymyslet téma rozhovoru, ale nezdálo se, že by se chtěl chlapec kuchaři otevřít, alespoň ne před všemi těmi lidmi. Možná až se zabydlí v Tomově pokoji pro hosty, bude šéfkuchař schopen z chlapce dostat víc.
Když přinesli jídlo, zavládlo mezi nimi ticho. Bill s velkou chutí hltal jídlo a chvílemi to vypadalo, že ho ani pořádně nežvýká.
„Vypadá to, že jsi měl hlad,“ ušklíbl se Tom a ukousl si z hamburgeru. Bill se začervenal a pokrčil rameny, ale nic neřekl, protože měl pusu plnou jídla. S těmi buclatými tvářemi Tomovi připomínal křečka. Šéfkuchař si nemohl pomoct, ale musel se nad puberťákovým chováním pousmát.
„Kdy jsi naposledy jedl?“ Zeptal se Tom, když Bill spolkl jídlo. Chlapec se před odpovědí pořádně napil.
„Včera večer,“ odpověděl chlapec a pokrčil rameny.
„Večer, nebo v noci?“ Zeptal se Tom se zdviženým obočím. Tom moc dobře věděl, že chlapec má ve zvyku vařit v noci, když všichni ostatní spí. Bill se po mužových slovech začervenal a rozpačitě se usmál.
„Zapomněl jsem, že to víš,“ řekl a podíval se na kuchaře. „Jedl jsem v noci.“
„Co jsi jedl?“ Zeptal se Tom. Teď když konečně přiměl chlapce říct víc než pár slov, nechtěl rozhovor ukončit. Kromě toho, když chlapec mluvil o jídle, vzplály mu v očích plamínky vášně, které Tomovi jasně říkaly, že vaření je chlapcovo poslání.
„Pekl jsem chleba,“ řekl chlapec a na rtech se mu rozlil zářivý úsměv. „Zkoušel jsem nový recept. Dal jsem do něj semínka, česnek a bylinky. Bylo to docela dobré. A pak jsem udělal krémový čokoládový dort a navrch jsem dal nějaké ovoce. A pak jsem si k chlebu udělal bylinkové máslo a všechno jsem to snědl. Druhý den ráno jsem byl strašně nacpaný, jelikož jsem ten chleba udělal moc velký, takže jsem nic nejedl. Říkal jsem si, že příště zkusím udělat nějaký luxusní dezert z čokolády. Čokoládu mám moc rád a většinou z ní chci udělat něco trochu jiného a bylo by fajn udělat tuny dezertů, a pak je všechny najednou sníst.“ Když chlapec mluvil o jídle, hleděl na Toma zářícíma očima. Ten nedokázal potlačit úsměv, který se mu vytvořil na rtech, když poslouchal, jak chlapec vesele žvaní. Ani netušil, že dokáže říct tolik vět za sebou, ale zřejmě se mýlil. Když ale chlapec ztichl, začervenal se ještě víc. Zřejmě si i on všiml, jak rychle a hodně mluvil.
„Promiň,“ zamumlal v rozpacích.
„Není důvod se omlouvat,“ odpověděl Tom a zavrtěl hlavou. „Je úžasný slyšet, jak jsi z jídla nadšený. Šéfkuchař by měl mít zápal pro jídlo a ty, Bille, máš úžasný přístup.“ Bill se široce usmál a Tom si nemohl nevšimnout, že je chlapcův úsměv dechberoucí. Úsměv a oči teenagera nevypovídaly o ničem jiném než o opravdovém, nevinném štěstí a Tom se nedokázal ubránit úsměvu také.
Zbytek cesty probíhal poměrně klidně. Bill po deseti minutách v autě usnul a chlapcova hlava padla šéfkuchaři na rameno. Tom se neodvážil tvrdě spícího chlapce probudit, protože ten toho nejspíše kvůli své zálibě ve vaření uprostřed noci moc nenaspal. Muž měl trochu pochyby, jak dobře se chlapec přizpůsobí ruchu velkoměsta. Koneckonců pocházel z malého města, takže přizpůsobit se velkoměstu mu mohlo chvíli trvat. Nehledě na to, že Tom o chlapci se lví hřívou vlastně nic moc nevěděl a mohlo trvat několik dní, ba týdnů, než bude v přítomnosti staršího muže schopen být úplně sám sebou. I Tomovi bude nejspíše chvíli trvat, než si zvykne na to, že v jeho domě žije i někdo jiný. Koneckonců muž byl po celá ta léta zvyklý žít sám, takže mohlo chvíli trvat, než dokáže brát ohledy na potřeby jiného člověka. Byl zvyklý chodit po svém bytě polonahý a nechávat své oblečení všude kolem, kdy se mu zachtělo. Přestože tichý hlásek v Tomově hlavě říkal, že možná není dobrý nápad vzít si chlapce jako svého chráněnce, Tom se tak rozhodl a nedopustil by, aby talentovaný chlapec jako Bill svůj dar promarnil v ošuntělém rodinném hotelu, kde se chudák vůbec nemohl projevit.
***
Tom otevřel dveře svého *penthousu a pustil Billa dovnitř jako prvního. V předsíni byl na pravé stěně přibitý dřevěný věšák, na který si Bill pověsil bundu. Boty si nechal v botníku pod věšákem, a když vstoupil do prostorného obývacího pokoje, mohl velkými okny spatřit výhled na noční Berlín. Pak začala prohlídka bytu.
„Tady je obývák, jak vidíš,“ zazubil se šéfkuchař, když si Bill prohlédl velkou televizi, která se nacházela naproti oknu. Před televizí stál tmavý dřevěný konferenční stolek a velká tmavě šedá rozkládací pohovka. Mezi pohovkou a televizí stála po obou stranách stolku stejná křesla. „Kuchyň je tamhle po tvojí pravici. Můžeš si vzít z lednice, co chceš, a vařit, kdykoli se ti zachce. Nemusíš se ptát na dovolení.“ Obývací pokoj a kuchyň se zdály být jednou velkou místností, která byla rozdělena velkým jídelním stolem, jenž byl zřejmě vyroben ze stejného dřeva jako konferenční stolek. Kuchyně vypadala prostorně a moderně. Zdálo se, že barevné schéma obývacího pokoje pokračuje i v kuchyni. Už podle prvního pohledu se dalo usuzovat, že majitelem bytu je mladý svobodný muž.
„Dobře,“ zamumlal chlapec s nesmělým úsměvem. Brunet otevřel dveře na stěně za pohovkou a pokynul černovlasému chlapci, aby přišel k němu.
„Tady je koupelna,“ řekl Tom, když Bill nakoukl do místnosti a vypadal jako v deliriu, když si všiml zlatobílé barvy místnosti. Krémová porcelánová vana se zlatými okraji se nacházela na konci a vypadala tak prostorně, že by v ní mohli docela pohodlně sedět dva dospělí lidé. U pravé stěny byl stejný krémový pult s porcelánovým umyvadlem, které mělo stejně jako vana zlaté kohoutky. Pod pultem byla jedna řada zlatohnědých skříněk a nad umyvadlem obrovské zrcadlo. Na protější stěně byl záchod a pračka a na podlaze ležel nadýchaný koberec ve zlatohnědé barvě.
Tom si všiml chlapcova obdivného pohledu.
„Co si takhle dát koupel?“ Zeptal se muž s úsměvem. Bill zrudl až po kořínky vlasů a polkl. Tom si všiml náhlého zrůžovění jeho tváří a uvědomil si, že si Bill myslí, že chce, aby do té vany vlezli společně. Muž nemohl popřít, že při pomyšlení na chlapce ve vaně pocítil na tvářích lehké teplo, a musel si odkašlat, aby jeho další slova nevyzněla ochraptěle. „Napustím ti vanu, a až ti ukážu tvůj pokoj, klidně do ní můžeš hned skočit,“ upřesnil Tom, aby to Bill špatně nepochopil. Zdálo se, že se chlapec okamžitě uvolnil a vypustil ze rtů úlevný povzdech.
„Dobře,“ zamumlal a vypadal trochu rozpačitě. Tom vstoupil do koupelny a strčil do vany špunt, než pustil vodu. Horká koupel bude do půl hodiny připravená. Muž hodil do vody pár šumivých kuliček do koupele, aby si mohl Bill užít příjemně horkou, uvolňující bublinkovou koupel.
Pak pokynul chlapci směrem k sobě, aby mu mohl ukázat jeho pokoj, který se nacházel na levé straně obývacího pokoje. Bill nahlédl dovnitř a všiml si, že místo čtyř stěn, dvě pokrývají velká okna, kterými bylo vidět do okolního světa, protože závěsy nebyly zatažené. Na pravé stěně pod oknem byla velká manželská postel a celá levá stěna vypadala jako jedna obrovská tmavě hnědá skříň. Pod druhým velkým oknem byl velký mahagonový psací stůl, na kterém byl počítač a poházená hromada papírů. Barva v místnosti byla laděna do tmavě hnědé a červené. Bill obdivoval úžasné řezby na sloupcích postele.
Poté chlapce provedl krátkou chodbou, která měla malé okno, pod nímž stála skříňka s alkoholem. Vedle skříňky bylo měkce vyhlížející kožené křeslo, a když se do něj člověk posadil, na levé stěně byla rohová knihovna. Na konci chodby se dostali do místnosti, která nevypadala příliš osobně. Ten pokoj měl jen jedno okno, ale vypadal mnohem hezčí a větší než Billův pokoj v hotelu jeho rodičů, i když nebyl tak velký jako Tomova obrovská ložnice. Pokoj měl širokou postel, i když nebyla tak široká jako manželská postel, ale Bill se mohl více roztáhnout než v úzké posteli, kterou měl doma. Tmavé barvy se držely i v tomto pokoji, kde nebylo nic jiného než postel u protější stěny a malá komoda u pravé stěny pod oknem.
„Můžeš si to tu vyzdobit, jak budeš chtít. Vím, že to momentálně není nic moc, protože to až doteď byl jen pokoj pro hosty,“ řekl Tom s úsměvem. Bill s vděčným úsměvem na rtech přikývl.
„Je to vážně nádhera,“ řekl chlapec, ale obrátil pohled k podlaze a kousl se do rtu. Tom cítil, jak začíná panikařit, když sledoval chlapcovo tiché chování.
„Jestli se ti tu nelíbí, můžeme ten pokoj upravit podle tebe,“ začal Tom rychle. „Můžeme jít nakoupit jiný nábytek a ten starý hned zítra vyhodit, jde jen o to, abys měl dneska kde přespat.“ Bill zvedl zmatený pohled k televiznímu kuchaři.
„Ne, o to nejde,“ zamumlal chlapec a nechal svůj pohled bloudit po místnosti. „Tenhle pokoj je opravdu pěkný, ale… Už jsi toho pro mě udělal tolik a já nevím, jak ti to budu moct kdy splatit.“ Staršímu se na tváři rozlil soucitný úsměv, když chytil mladšího za ramena a snažil se zachytit chlapcovy hnědé oči svými.
„Bille, nemusíš mi nic splácet,“ začal Tom vřelým hlasem. „Pozval jsem tě sem z vlastní vůle, a to, že jsi přišel pracovat do mý restaurace a slíbil jsi, že nebudeš plýtvat svým talentem, je jediné poděkování, které chci. Mám pro tebe ve svý restauraci uplatnění; kuchaře, jako jsi ty, nenajdeš každý den… A pokud mám být upřímnej, do konce života bych litoval, kdybych tě nechal v té ruině, abys tam promarnil svoje nejlepší roky.“ Rty černovlasého chlapce roztáhl drobný úsměv.
„Chci ti to všechno splatit,“ řekl Bill. Tom zavrtěl hlavou.
„Můžeš mi něco málo přispět na nájem, jestli chceš, teda až ti začnu platit,“ řekl starší a stále se usmíval. „Ale tenhle byt je můj, takže je to tak jako tak vlastně jedno.“
„Přispěju,“ rozhodl se Bill a kývl hlavou, aby ho ujistil. Televizní kuchař se zasmál a zavrtěl hlavou.
„Okay, okay,“ zahučel pobaveně. „Pojďme se kouknout, jestli je vana připravená.“
Koupel byla skutečně připravená, a poté, co Tom podal Billovi bílý froté ručník, se chlapec zavřel v koupelně a svlékl se, než skočil do horké vody plné pěny. Když se ponořil až na dno, úlevně si povzdechl. Přitiskl hlavu na okraj vany a zavřel oči. Už to bylo pár let, co naposledy takhle relaxoval. Teď už nemusel myslet na náklady, pokud chtěl ve sprše strávit víc času než jen pět minut. Nemusel se bát, že někdo zařve přes dveře, že je v hotelu potřeba pomoc. A už vůbec nemusel sedět za ošuntělou hotelovou recepcí s širokým úsměvem na tváři a předstírat, že ho práce, která je pod jeho úroveň, baví. Nemusel snít o lepších příležitostech, protože jednu dostal. Přesto mu to připadalo neuvěřitelné a napůl čekal, že mu někdo zaklepe na dveře a probudí ho z toho nejlepšího snu, jaký se mu kdy zdál.
*Penthouse – je luxusní velkometrážní byt v nejvyšším patře obytné budovy (bytového domu), oblíbený zejména u bohatých lidí. Obvykle je největší ze všech bytů v budově, často je rozdělený na dvě úrovně a má velkou vyhlídkovou terasu. Penthouse je určen pro velmi honosné a luxusní bydlení, obvykle jedné osoby
autor: Skebe-Neko
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
