Landing

autor: yetanotheroceann

Kapitán Tom Trümper…

„Zahajte stahování,“ řekl jasně kapitán Tom Trümper do vysílačky, kterou svíral v dlani, a spokojeně přikývl, když se můstek odpojil od jeho letadla, a čekal, až utichne zřetelný hukot, když se stahoval.
„Jsi připravenej?“ Zeptal se první důstojník Georg Listing s úsměvem. „Londýne, letíme za tebou!“
„Jakmile dostaneme souhlas od letové posádky, vyrážíme,“ přikývl.
„Kdo je dnes v posádce?“
Jako na zavolanou se ozvalo zaklepání a ve dveřích se objevila tvář jednoho z Tomových oblíbenců. „Letová posádka je připravena ke startu,“ řekl s upřímným úsměvem, při kterém Tomovi poskočilo srdce, a když zase zmizel, Tom si dlouze povzdechl.
„Měl by ses vzpamatovat, chlape,“ usmál se Georg a Tom měl chuť mu jednu vrazit, „pokaždý, když je Kaulitz nablízku, začneš se chovat jako ubohej puberťák.“
„To není pravda,“ odsekl, a pak si nechal na tváři rozlít pitomý úsměv, který dosud zadržoval. „Ale musíš uznat, že je nádhernej.“
„Asi jo,“ zamračil se Georg, „na kluka.“

Tom cvakl několika spínači a zkontroloval obrazovku před sebou, než na kolegu obrátil oči v sloup. „Jo, jo, chápu, tobě se líbí ženy.“
„Mohl bys ho už konečně pozvat na rande?“ Odpověděl mu Georg ostře, a pak dodal: „Udělej nám všem tu laskavost!“
„Nemůžu ho jen tak pozvat na rande!“ Kapitán s povzdechem zatáhal za několik pák a mlaskl jazykem, když se letadlo začalo pohybovat směrem k ranveji: „Bože, proč má Sydney vždycky zpoždění?“
„Protože je kapitán idiot,“ mávl Georg rukou: „Neměň téma. Má tě rád.“
„Jsme přátelé, ty idiote!“ Zasmál se Tom. „Navíc si nemyslím, že mě má rád tímhle způsobem.“
„Ve svejch třiceti letech jsi pilot komerčních aerolinek, chlape,“ řekl Georg s úsměvem, „navíc nevypadáš až tak špatně.“
Tom se lehce zasmál a zamumlal si něco tiše pod nos, když je zrovna míjela právě přistávající patnáctistovka ze Sydney, aby uvolnila dráhu pro jejich start. Tom odolal nutkání odfrknout si nad druhým pilotem, když ho míjeli, ale jelikož věděl, že ho stejně neuvidí, raději se jen zamračil, čemuž se Georg zasmál.

„Velmi vyspělé, kapitáne.“
Letadlo se při startu zakymácelo, a když byli konečně ve vzduchu a pluli nad mraky, mohl si Tom konečně odfrknout, což také udělal. Posadil se hlouběji do sedadla a natáhl ruce nad hlavu.
„Tenhle let Los Angeles-Londýn je můj nejoblíbenější,“ pronesl přes hlasité zívnutí, „jsem tak rád, že je na mým seznamu.“
„To je jedinej důvod?“ Odpověděl Georg, cvakl vypínačem a zkontroloval nějaké údaje na monitorech před sebou. „Seš si jistej, že s tím nemá co do činění jistej stevard?“
„Drž hubu, Georgu,“ odpověděl Tom, „nebo řeknu Natálii, co jsi o ní minulej týden říkal.“
„To bys neudělal!“
„Udělal.“

Zrovna když se hádka začala rozjíždět, otevřely se dveře kokpitu a znovu se objevil Bill, který se ohlédl přes rameno do kabiny a kývl na někoho poblíž, než se otočil zpátky k Tomovi a řekl: „V kabině je čisto. Jakmile se vypne kontrolka zapnutí bezpečnostních pásů, začneme podávat jídlo.“
Tom přikývl a podíval se na své ruce: „Myslíš, že bys mi mohl schovat kousek toho úžasnýho čokoládovýho dortu z první třídy?“
Bill na něj mrkl a přikývl.
„Hej, Bille!“ Ozval se Georg a Tom po něm střelil pohledem. První důstojník ho však ignoroval. „Máš nějaký plány, až přistaneme v Londýně?“
Bill se na okamžik zamyslel, a pak zavrtěl hlavou: „Předpokládám, že prostě zamířím do hotelu. V pátek mi brzo ráno odlítá letadlo do Stockholmu.“
„To bys měl vyrazit s náma!“ Vyhrkl Georg navzdory pohledu, kterým ho Tom stále propichoval.
Bill pokrčil rameny: „Uvidím, jak se mi bude chtít,“ řekl s pohledem upřeným Tomovým směrem. „Až budeme v Londýně, zkus se mě zeptat znovu.“

Když odešel, Tom se otočil ke Georgovi a silně ho praštil do ramene: „Co to sakra děláš?“
„Napadlo mě, že by se ti hodila malá pomoc.“
„Nejedeš hned po přistání ke svému bratranci?“
Georg přikývl. „To Bill nemusí vědět.“
„Prostě… se do toho nepleť!“ Zasténal Tom. „Nechci tlačit na pilu!“
Georg poraženě zvedl ruce: „Fajn. Promiň, chlape.“
Jakmile bylo cestujícím naservírováno jídlo a kabina potemněla, Bill přinesl Tomovi slíbený čokoládový dort a Tom, spokojeně najezený a vyčerpaný dlouhým pracovním dnem, zamířil k lůžkům v zadní části kokpitu.
Pro každého z pilotů tu bylo jedno lůžko a k tomu i jedno náhradní. Tom si vybral to, které bylo nejblíže zdi. Připadalo mu trochu zastrčenější, soukromější než ostatní, ale zároveň také bylo nejblíže telefonu, který se ozval v případě problémů.
Sundal si sako, pověsil ho u dveří a rozepl si pár horních knoflíčků na košili. Než si vlezl na postel, zul si boty a nechal je poblíž saka, aby k nim měl snadný přístup, kdyby bylo potřeba spěchat.

Jakmile se jeho hlava setkala s polštářem, dlouze si povzdechl a tma okamžitě ovládla jeho smysly. Naučil se mít lehký spánek, ale tma, která ho pohltila, byla tak uklidňující a on už nedokázal být vzhůru ani o vteřinu déle.
Těsně předtím, než se ho bezvědomí zmocnilo úplně, se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře.
„Co?“ Vydal ze sebe zasténání, které se proměnilo spíše ve vzlyk. Měl pocit, že nespal už několik dní, a každá minuta bdění, kdy mohl spát, byla jen další promarněnou minutou. Když však do místnosti vstoupil Bill, byl okamžitě vzhůru a na spánek skoro zapomněl. Podepřel se na loktech.
Mladší muž vypadal stejně unaveně, jako se on cítil, a bez masky, kterou nosil před ostatními, na něm byl vidět náznak zranitelnosti, který Toma uvnitř rozbolel.
„Jsi v pohodě?“ Zeptal se a tázavě naklonil hlavu, když Bill zavrtěl hlavou. „Co se děje?“
Povzdechl si: „Nebude ti vadit, když si tady zdřímnu? Mám teď pauzu a měl bych spát v odpočívárně pro posádku, ale Andreas poslouchá nějakou příšernou techno hudbu a já ji slyším přes jeho sluchátka a nemůžu spát.“
Tom přikývl a gestem ukázal na ostatní postele. K jeho překvapení si Bill vybral tu hned vedle jeho. To znamenalo, že, když si konečně vyzul boty a svlékl sako i šátek kolem krku, leželi od sebe jen pár centimetrů.

Tom si lehl, převalil se na záda a otočil hlavu, aby se podíval na Billa, který zíral do stropu. Vypadal unaveně, ale ke spánku měl daleko.
„Co se děje?“ Zamumlal Tom a jeho hlas byl sotva slyšitelný přes hučení motorů letadla. „Vypadáš trochu…“ bezmocně mávl rukou a odmlčel se.
„Jsem v pohodě,“ odpověděl Bill zamyšleně, což Toma moc nepřesvědčilo.
„Víš, že se mnou můžeš mluvit, že?“ Lehce se natáhl, položil druhému muži ruku na předloktí a věnoval mu, jak doufal, uklidňující a povzbudivý úsměv. „Kdykoli.“
„Máš tolik jinejch starostí, když pracuješ, kapitáne,“ řekl Bill a krátce se odmlčel, než dodal: „Například létání se zasraně velkým letadlem.“
Ušklíbl se: „Tyhle věci lítaj skoro samy. Když můžu nechat velet Georga, tak musí létat samy.“
„To je velmi uklidňující, vzhledem k tomu, kdo teď tu věc řídí,“ zachichotal se Bill tiše: „Já nevím… Nemáš někdy pocit, že děláš špatnou práci?“
Tom zavrtěl hlavou.
Bill nesouhlasně zahučel: „Ty ne. Lítáš vysoko nad mraky, volnej jako pták, zatímco já uklízím zvratky čtyřletýho děcka, jehož matka na mě neustále řve, zatímco já se tak tak dokážu ovládat.“
„Tebe tvoje práce nebaví?“

Bill se podepřel na loktech, zkoumavě se na Toma zadíval, a pak lehce pokrčil jedním ramenem: „Nevím. Většinou ji miluju. Miluju všechna ta místa, kam se podívám, a všechny ty věci, které dělám. Minulej týden jsem byl v Austrálii, a teď jsem v L. A. a mířím do Londýna. To je úžasný!“
„Takže…“
„Někdy jsou tu uřvaný matky čtyřletejch harantů, kteří zvrací, a já nenávidím svůj život a chci skončit.“
„Tak skonči.“
„Nemůžu jen tak skončit…“
„Proč ne?“
Bill se na Toma podíval s přivřenýma očima a pootevřenými rty. V pološeru byly jeho oči tmavé a on si dlouze povzdechl: „Kdybych skončil, jak bych mohl trávit tolik času s…“

Tom toužil ignorovat pronikavý zvuk telefonu, který narušil jejich soukromou chvilku. Chtěl ho ignorovat, ale když byly v sázce životy čtyř stovek lidí, tak to opravdu nepřipadalo v úvahu. Omluvně se podíval na Billa a sáhl po telefonu.
„Doufám, že je to důležitý. Poslouchám.“
„Nouzové přistání.“ Houkl Georg souhlasně.
Tomův tep se zrychlil: „Nouzové?“
„Nepříznivý počasí, nic, co bychom už neznali,“ řekl Georg a snažil se ho uklidnit, „blíží se ale obrovská bouřková cela a já si řekl, že by nebylo dvakrát moudrý tím proletět, tak jsem zavolal. Lety po celé zemi jsou zrušeny. Byli jsme odkloněni do Ganderu.“
Tom zasténal. „Ježíši, proč Gander?“
„Pokud bys radši nechtěl spadnout uprostřed oceánu, Gander byla jediná možnost.“
Gander bylo město, ve kterém se nacházelo poměrně velké letiště, kde přistávalo mnoho letů, které nemohly pokračovat přes severní Atlantik do Evropy. Město Gander bylo malé kanadské městečko, poslední místo na světě, kde chtěl Tom být, když mohl být v Londýně.

Vzal si z háčku vedle dveří bundu a oblékl si ji, než si obul boty, a když se otočil k Billovi, zjistil, že mu pohled oplácí se spodním rtem uvězněným mezi zuby: „Přistáváme?“
Tom omluvně přikývl a povzdechl si. „Gander.“
„Ou,“ zašeptal Bill pod nosem, „chceš, abych šel?“
Tom ihned zavrtěl hlavou. „Zůstaň tady a pořádně si odpočiň.“
Bill si lehl zpátky, a než Tom odešel, uslyšel, jak zašeptal: „Díky, Tome.“
Nouzové přistání Tomovi zkazilo dobrou náladu, a když se ubytoval v malém zapadlém motelu nedaleko letiště v Ganderu, nechtěl dělat nic jiného než se schoulit pod peřinu a hibernovat, dokud bouře nepřejde. Kvůli hromům, bleskům a větru venku byl Georgovi vděčný, že se rozhodl nepokračovat v letu, ale stejně byl naštvaný a netušil proč vlastně. A tak se místo toho, aby se zůstal válet pod peřinou, přistihl, že se opírá o jeden konec malého hotelového baru a vede napjatou, ale zdvořilou konverzaci s barmankou. Ta na něj dělala oči, ale on neměl to srdce jí říct, že nemá zájem.

„Tohle není ani zdaleka jako párty v Londýně, co?“ Známý hlas za jeho zády ho přiměl, aby se navzdory sám sobě usmál, a otočil se, když Bill samolibě řekl: „Pokud vůbec nějakej měl být.“
Byl osprchovaný, černé vlasy měl ještě vlhké a pár pramínků mu ztraceně viselo kolem obličeje, jelikož unikly z ledabylého drdolu, který mu visel na zátylku. Na sobě měl těsné černé džíny a nadměrně velkou bílou košili, kterou měl rozepnutou až do půli hrudníku. Kolem krku mu visel jeden stříbrný řetízek. Tom byl tak zvyklý na to, že Bill vypadal v námořnicky modrém obleku, bílé košili a šátku kolem krku perfektně upravený a velmi konzervativní, že vidět ho oblečeného takhle bylo samo o sobě divné, ale vypadal takhle naprosto krásně, že měl Tom problém zformulovat souvislou myšlenku.
Tom se zasmál, aby zakryl, že mu vyschlo v ústech, ale nedokázal od něj odtrhnout oči. „Jak to víš?“
„Můj a Andreasův pokoj je hned vedle Georgova,“ řekl, posadil se na barovou stoličku vedle Toma, kde upoutal barmančinu pozornost a ukázal na Tomovu sklenici s červeným vínem, aby i jednu objednal pro sebe, „a zrovna jsem ho slyšel, jak se baví se svým bratrancem o tom, že jakmile se dostaneme do Londýna, pojede rovnou za svou rodinou.“

„Nevím, jestli tam někdy byla nějaká oslava.“ Přiznal Tom stydlivě a poškrábal se na krku, přičemž si odfrkl: „Ale já stejně nejsem zrovna ten typ na párty.“
„To mě nepřekvapuje.“
„Ne?“
Bill zavrtěl hlavou: „Nikdy jsi mi nepřipadal jako typ, kterej by pařil až do rána.“
„Ty jsi o tom přemýšlel?“
Bill se zadíval na sklenici vína, kterou před něj barmanka postavila, a pak zpátky na Toma. Billovy oči se setkaly s jeho a ten výraz v Tomově břiše zažehl něco horkého a vzrušujícího. Lehce se usmál a řekl tak tiše, že ho Tom sotva slyšel přes tiché dunění hudby, která hrála z reproduktoru za barem: „Divil by ses, jak často na tebe myslím, víš?“
Tom polkl a nedokázal se zbavit náhlého knedlíku v krku, i když si ani nebyl úplně jistý, jestli Billovi rozuměl správně. „Opravdu?“
Bill neodpověděl hned. Místo toho se tvářil, jako by o něčem usilovně přemýšlel. Sevřel rty a nechal oči bloudit po Tomově těle. Dovolil jim putovat dolů k jeho bokům a zpátky nahoru, aby se nakonec setkal s jeho očima. „Můžeme si promluvit?“
Tom přikývl, zavolal barmanku a objednal láhev vína s sebou, než zaplatil, zastrčil si ji do podpaží a zvedl svou sklenku. „Půjdeme ke mně do pokoje?“ Zeptal se, když následoval Billa od baru.

K Tomovu pokoji se dostali během několika vteřin a on podal Billovi svou skleničku, aby mohl z kapsy vylovit klíče. Druhý muž stál opřený o zeď a Tom se přistihl, že netouží po ničem jiném než ho políbit. Chtěl konečně cítit jejich těla přitisknutá k sobě, a to, jak se mu Billovy prsty zaplétají do vlasů. Toužil po tomhle už tak dlouho, že mu to teď zcela vyrazilo dech. Ve zlomku vteřiny tedy učinil rozhodnutí, a jakmile se dostali dovnitř, odložil láhev vína na kuchyňskou linku, vzal Billovi z rukou obě sklenice a položil je vedle láhve.
Bill mu věnoval tázavý pohled a povytáhl jedno obočí, než Tom vydechl. „Já-já vím, že sis chtěl promluvit, ale…“ odmlčel se, odkašlal si a v duchu si vynadal, že se chová tak trapně. „Mohl bych… Mohl bych tě třeba políbit?“
Bill přikývl, a to stačilo, aby ho Tom přitiskl k zadní straně dveří, jednou rukou ho objal zezadu kolem krku a druhou nechal na jeho boku. Jejich čela se na okamžik přitiskla k sobě, než Bill naklonil hlavu, aby se jejich rty mohly setkat. Chvíli to bylo cudné, pomalé a něžné, ale pak jako by mezi nimi něco explodovalo a Tom se zmocnil Billových rtů ještě víc a vsál jeho spodní ret do svých úst. Bill do polibku prudce zasténal a lehce prohnul svoje tělo, aby se jejich boky mohly setkat. Tomova ruka, ta, která byla předtím na Billově boku, vjela na jeho záda a přitáhla si jeho tělo blíže ke svému. Když Tom ucítil, jak se Bill tiskl k jeho stehnu, odtáhl se. Byl kompletně celý zadýchaný a doslova lapal po dechu.

„Tohle není mluvení,“ řekl a prudce se nadechl, když ho Bill zuby jemně zatahal za citlivou kůži v místě, kde se jeho rameno spojovalo s krkem, a zaklonil hlavu, aby mohl pokračovat.
„Tys s tím začal,“ škádlil ho Bill a usmíval se, i když nechal rty přitisknuté na Tomově rameni.
Tom se napjatě zasmál. „Ani nevíš, jak dlouho jsem chtěl tohle udělat. Takže jsem prostě už nechtěl déle čekat.“
Bill se trochu odtáhl, aby se na něj podíval, zatímco se kousl do spodního rtu. „Jsem rád, že jsi to udělal.“ S něčím, co vypadalo jako velké úsilí, se ještě více odtáhl a vymotal z Tomova sevření. Zul si boty a Tom pobaveně sledoval, jak popadl láhev vína, odšrouboval víčko a nalil do obou sklenic. Pak si vzal tu svou a sedl si se zkříženýma nohama na Tomovu postel, jako by byla jeho.
Tom ho sledoval s pobaveným výrazem ve tváři. Zvedl svou sklenici s vínem a zahákl kotník za nohu jedné ze židlí u příšerně malého stolku vedle kuchyňského koutu a přitáhl ji tak, aby mohl sedět s koleny opřenými o konec postele. Pořádně se napil a přes okraj sklenice pozoroval Billa, který se snažil nedívat se na něj, a když polkl, nemohl si pomoct, ale zasmál se a předklonil, aby se lokty opřel o kolena.

„Jsi nervózní?“
„Trochu,“ přiznal Bill s pokrčením ramen. Tom si však všiml, že se jeho ruce třesou, což způsobovalo drobné vlnky ve víně.
Tom však pocítil píchnutí u srdce a okamžitě zalitoval svého škádlivého tónu. „Hej, jsem to jenom já,“ řekl. „Jsme přece přátelé, ne?“
„Asi jo,“ odpověděl Bill, „ale vím, že oba chceme víc, že jo?“
„Ty bys chtěl?“
„Když jsem tě nechal, abys mě u těch dveří takhle políbil, určitě ti to na tuhle otázku muselo odpovědět.“
Tom se znovu napil. „Ale… co přesně chceš?“
„Chci tebe,“ odpověděl Bill upřímně s rozšířenýma očima, „tolik, kolik mi chceš dát…“ Odmlčel se a zadíval se na místo nad Tomovým ramenem. „Jestli chceš něco nezávaznýho, nevadilo by mi to. Ale kdybys chtěl něco exkluzivního, byl bych… sakra, to by mi naprosto vyhovovalo.“
Tom se usmál, ale jeho radost bohužel netrvala dlouho, protože tohle nebylo tak snadné. „Ani nevíš, jak moc bych ti chtěl nabídnout něco vážnýho,“ řekl Tom, „ale je to složitý.“
Bill naklonil hlavu.
„Skoro vůbec bych nebyl doma, abych s tebou mohl trávit čas,“ řekl Tom smutně, „nikdy bychom se neviděli.“

Druhý muž se na něj chvíli díval, a pak se rozesmál, čímž přerušil ticho. „Tome, vždyť spolu pracujeme dva lety týdně!“ Protočil očima. „Proč myslíš, že tak strašně moc nechci dát výpověď?“
„Kvůli mně?“ Zamračil se Tom.
Bill přikývl. „Jo, kvůli tobě,“ řekl a s milým úsměvem dodal: „Blbečku.“
„Neměl bys zůstávat v práci, kterou nenávidíš, jen kvůli mně.“
„Není to tak, že ji nenávidím,“ řekl Bill, „někdy mám sice chuť vyskočit z toho zatracenýho letadla, ale rozhodně nemůžu říct, že bych ji nenáviděl.“
„Dobře, ale stejně bys v ní neměl zůstávat jen kvůli mně.“
„Možná ne,“ odpověděl, „ale díky tomu, že tam jsi ty, je to většinu času docela snesitelný.“
„Oh, tak většinu času, jo?“ Ušklíbl se.
Billův úsměv se nedal ignorovat a Tom se marně snažil skrýt ten vlastní. Bill se naklonil dopředu, zapřel se volnou rukou o postel, aby se dotkl Tomových rtů, a ten se neubránil tichému zakňučení, které mu uniklo z hrdla. Vlastně to ani nebyl polibek, jen lehounké otření rtů, ale skrýval se za ním žár a netrvalo dlouho, než už to nedokázal vydržet. Něžně Billa odstrčil, vstal a odnesl obě sklenice s vínem zpátky do kuchyně, jelikož opravdu nechtěl platit poplatek za skvrny od červeného vína na koberci, a když se vrátil, Bill už ležel mezi polštáři na posteli. Stáhl si z vlasů gumičku a nechal si je volně padat přes ramena. Tom ho ještě nikdy takhle neviděl.

„Ježíši, ty jsi neskutečně krásnej,“ vydechl dlouze. Přesunul se k posteli a sklonil se, aby Billa pořádně políbil. Jednou rukou spočinul na jeho krku, palcem pohladil jeho hladkou kůži na čelisti, a když se jejich rty začaly společně pohybovat, Tom si přísahal, že se pokusí dát Billovi všechno. V tuhle chvíli si nedokázal představit, že by líbal někoho jiného, nedokázal si představit, že by líbání s někým jiným bylo někdy tak dokonalé, a absolutně netoužil zjišťovat, jestli má pravdu. Billovy ruce znaly všechna správná místa, kde se ho dotýkat, a když se konečky prstů dotkly kůže těsně pod lemem jeho košile, zachvěl se.
„V pohodě?“ Zeptal se Bill a jen lehce pootočil hlavu, aby přerušil polibek.
Tom rychle přikývl. „Promiň, já…“
Bill mu pomohl z košile a natáhl se k němu, aby mu položil ruku na jeho rozpálenou tvář. Jejich oči se setkaly a jejich pohled byl intenzivní, když Bill odpověděl: „Já vím… Pojď sem.“ Stáhl si Toma na sebe, znovu ho políbil a přitáhl si jeho tvář ke své.

Bill měl ruce všude a jeho ústa byla na Tomových tak měkká a teplá, že když se zpod něj vykroutil a obkročmo si sedl na jeho klín, pomyslel si, že je to asi ta nejúžasnější věc, jakou kdy viděl. Ani let ve výšce 35 000 stop nad zemí se nedokázal vyrovnat tomu, když Billovi padaly vlasy kolem obličeje a jeho oči doslova zářily.
Tomovy ruce se třásly, když se snažil rozepnout drobné bílé knoflíčky na Billově košili, a ten se tiše zasmál, když odstrčil Tomovy ruce a místo toho si košili přetáhl přes hlavu. Tom polkl, šedé a černé linie tetování pokrývající Billův bok byly něco naprosto nečekaného, ale rozhodně se mu líbily. Natáhl ruku, aby prsty přejel po rozsochatém písmu, a Bill spokojeně zamručel, pohnul boky dopředu, a to náhlé tření donutilo Toma zalapat po dechu.
„Bože, Tome,“ vydechl Bill a naklonil se, aby mohl Tomovi vtisknout polibek na krk, „sundej si džíny, potřebuju…“
„Ty první,“ vystřelil Tom a Bill si jako odpověď lehl vedle něj, nadzvedl boky a jedním rychlým pohybem si sundal džíny i boxerky. Tom udělal totéž. Jakmile byl konečně nahý, snažil se odolat nutkání zakrýt se rukama. Bill ho s pootevřenými rty a zrychleným dechem pozoroval, a to by v něm nemělo vyvolávat takové rozpaky, protože věděl, že ho Bill chce, ale prostě vždycky bojoval se sebevědomím.

Když si Bill všiml jeho nepohodlí, zarazil se a podepřel se na jednom lokti. „Jsi v pořádku?“
Tom si povzdechl, přikývl a zakryl si obličej rukama. „Já jen…“ odmlčel se a znovu si povzdechl. „Mám pocit, že si mě prohlížíš.“
„Taky že prohlížím,“ odpověděl Bill s jakýmsi zmateným zamračením. „Ty jsi… Bože, nemůžu se na tebe přestat dívat.“
„Jsem v rozpacích, jasný?“ Zamumlal. „Na tuhle chvíli jsem čekal tak dlouho a nemůžu…“
„Oh,“ řekl Bill, a pak už vedle Toma najednou nikdo neležel. Poslouchal Billovy tlumené kroky na koberci, jak přecházely po pokoji, a pak byla v místnosti tma a on se opět objevil vedle něj. „Lepší?“
Tom souhlasně zabručel. Nikdo, s kým kdy byl, nebyl tak ochotný vyjít vstříc jeho nejistotě a on se nedokázal ubránit návalu náklonnosti, který hrozil, že ho rozpláče. Ale pak se Bill ocitl znovu na něm a on rukama zkoumal jeho tělo. Toulaly se po jeho obličeji, kde ho vzal za tváře, zatímco ho Bill hluboce líbal, k ramenům, dolů po pažích, až spočinuly na jeho bocích, kde mu prsty zaryl tak silně do kůže, když se o sebe jejich klíny otíraly, že měl Tom pocit, že tam bude mít ráno modřiny.

Když ucítil, jak se jedna z Billových rukou obtočila kolem jeho délky, nedokázal zabránit pohybu svých boků, aby nepřirazil do toho příjemného tlaku. „Ach…“ vydechl.
„V pohodě?“ Ujistil se Bill hlubokým hlasem.
„J-jo,“ vykoktal Tom, „můžu se tě taky… dotknout?“
Bill tiše zakňučel a přikývl. „Prosím…“
Ve světle, které pronikalo mezerou v závěsech, Tom viděl, jak Bill zavřel oči, když ho vzal do ruky, a když nasadil tempo, které bylo synchronní s tím Billovým, oba se k sobě pevněji přitiskli. Ten kontakt byl přesně takový, jak si ho Tom vysnil, a snažil se potlačit výkřik, když jím projela vlna rozkoše, a zatnul zuby.
„Ne, lásko,“ řekl Bill a Tomovi došlo, že se jeho rty otřely o holou kůži na jeho rameni a jeho dech byl teplý a vlhký, „chci tě slyšet.“
Tom při těch slovech zasténal a byl si jistý, že by se nedokázal ovládnout, ani kdyby chtěl. „Bože, to je tak dobrý.“
Tom pokračoval v honbě za uvolněním, zrychlil tempo a s Billem, který mu do kůže vzdychal, kňučel a prosil, aby zrychlil, bylo těžké se ovládat. Volnou rukou si ho přitáhl blíž, obtočil ruku kolem Billova stehna těsně pod jeho zadkem a přirazil proti němu.

Ten pocit byl téměř k nevydržení. „Jsem tak blízko…“ zašeptal Tom.
„Já taky,“ odpověděl Bill a hlas se mu zlomil, když se rychle narovnal do vzpřímené polohy, zaklonil hlavu a přirazil boky do Tomovy ruky. Čím byl blíže, tím se jeho přírazy zrychlovaly.
Ten pohled byl to nejkrásnější, co Tom, kdy viděl, a než to stihl zastavit, jeho břicho se stáhlo, a pak už viděl jen bílo, v uších mu bušilo vlastní srdce a on chraplavě vykřikl. Bill se rukama drápal, aby se něčeho chytil, když se i on udělal a celé jeho tělo se napnulo, když prudce, roztřeseně vydechl, a pak se, lapaje po dechu, zhroutil na Toma.
Dlouho ani jeden z nich nepromluvil, ale po několika minutách se Bill převalil na bok, popadl svoji košili, aby Tomovi otřel břicho a hodil ji na zem. Pak si lehl zpátky a tiše se pro sebe zasmál.
„Je něco k smíchu?“ Zeptal se Tom tiše, ale nedokázal najít dost energie, aby se cítil Billovým veselím vyveden z míry.
Bill otočil hlavu, aby se na něj podíval, a usmál se. Měl rozcuchané vlasy a zarudlé tváře a Tom mu úsměv opětoval, když Bill odpověděl: „Ne, to ne, jenom jsem šťastnej.“ Hlasitě zazíval, natáhl ruce nad hlavu a dodal: „Po tomhle jsem toužil už tak dlouho.“
Tom zívl také, otočil se na bok, aby jednou rukou objal Billa kolem pasu a přitiskl svou tvář do jeho krku. „Já taky, zlato.“

***

„Zahajte stahování,“ řekl kapitán Tom Trümper do vysílačky, kterou svíral v dlani, a když se ozvalo hučení mostu, podíval se na Georga. „Tak co, už se těšíš na rodinu?“ Zeptal se ho, když vracel vysílačku na své místo.
„Jo, ale víc se těším, až vypadneme z Ganderu,“ zasmál se Georg. „Jaký máš plány ty, až přistaneme?“
Tom se pro sebe usmál, ale než stihl odpovědět, ozvalo se zaklepání na dveře kokpitu a v nich se objevila Billova tvář. „Dobrý den, kapitáne Trümpere, první důstojníku Listingu.“
„Ahoj, Bille,“ odpověděl Tom a zoufale se snažil, aby mu v hlavě nevyvstala vzpomínka na to, jak se jen před několika hodinami probudil a Billova ústa mu s ďábelským pohledem v očích dělala hříšné věci, a jak dokonale zhýrale vypadal, když odcházel z Tomova hotelového pokoje jen v boxerkách a Tomově mikině, s oteklými rty a kapucí na hlavě, aby zakryl tu spoušť. Polkl. „Je posádka letadla připravená ke startu?“
Bill přikývl. „Připravena, pokud jsi i ty.“ Než znovu zavřel dveře, jeho oči se setkaly s Tomovými a on mrkl tak rychle, že to Tom skoro přehlédl.
Když zmizel, Georg se k němu otočil s roztaženými rty a vytřeštěnýma očima. „Co to bylo?“ Zeptal se obviňujícím tónem. „Co jsi udělal?“
„Udělal jsem to, co jsi mi řekl,“ usmál se na něj Tom.
„Chci slyšet všechno.“
„Přísahám, že jsi někdy jako puberťácká drbna v těle prvního důstojníka,“ odpověděl Tom a zasmál se. „Vydrž aspoň, až budeme ve vzduchu, jo?“

autor: yetanotheroceann
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)

 

original