Free Sex 2.

autor: Daissa

Uplynulo několik dní a nikdo se neozval. Z pohledu nezaujatého člověka to nebylo zas tak dlouho. Ovšem mladík nabýval stále většího přesvědčení, že buď nikdo jeho vzkaz nečetl – což bylo nepravděpodobné – nebo si všichni, kdo prošli kolem, prostě mysleli, že jde o vtip. Pak, vzhledem k tomu, že věřil na osud, začal mít pocit, že když se nikdo neozval, tak to tak možná mělo být. Že je to znamení, aby se touto cestou nevydával.
Sbalil si do tašky knihy, které ten den potřeboval do školy a zamířil do kuchyně, kde jeho máma vařila něco, co krásně vonělo.

„Oh Bille, zlato, udělala jsem nám palačinky,“ řekla a otočila se.
„Ale mami, to jsi nemusela.“ Hodil tašku na jednu ze čtyř židlí kolem malého stolku. Kuchyň sloužila jako prostor pro vaření i jezení. „Chtěl jsem si skočit na donuty a džus do bistra.“
Jeho máma se zatvářila nesouhlasně a zavrtěla hlavou. „To rozhodně není dostatečná snídaně pro začátek dne. Vážně mě překvapuje, že neusneš ve třídě.“
Bill pokrčil rameny. „Myslím, že nejsem zas až tak náročný.“
Simone na něj ukázala obracečkou. „Zaručuju ti, že se dnes budeš cítit plnej energie. Snídaně je nejdůležitější jídlo dne,“ citovala známé klišé. „Navíc máš čas.“
Bill se podíval na hodinky a zjistil, že má pravdu.

Poté, co se posadili ke stolu se sklenicemi pomerančového džusu a namazal si palačinky sirupem a máslem, se Bill v rozpačitém tichu pustil do jídla. Jeho matka by se zlobila, kdyby věděla, že se v podstatě chová jako děvka. Jelikož byl poměrně nudný člověk, který nikdy nevybočoval – kromě svého vzhledu – ani nedělal nic cool, Simone neměla moc příležitostí se na něj zlobit. O to víc by ji tenhle prohřešek šokoval a možná by spustil i vlnu hněvu.
Naštěstí byl čas skvělá výmluva, aby se po jídle rychle vytratil. Strčil si do úst poslední dvě sousta, vypil poslední doušek džusu a odnesl nádobí do dřezu.
„Měl bych už jít. Právě jsem si vzpomněl, že tam chci být o pár minut dřív, abych se podíval na naše známky z testů,“ zalhal.
Simone lehce povytáhla obočí. „Oh, dobře. Pak mi dej vědět.“
„Jo.“
Natáhl si bundu, přes rameno hodil tašku a vyšel ze dveří.

***

Známky z testu z dějin umění měly být zveřejněny až zítra. Ale nedělal si s tím starosti; kdyby se ho máma přece jen zeptala, co dostal, jednoduše by řekl, že dostal B+, což byl dobrý, solidní průměr toho, co obvykle získával.
Billův dřívější příchod do školy vedl k pokušení znovu zkontrolovat zeď na toaletách, jako by ten směšný vzkaz nikdy nenapsal, jako by se mu to jen zdálo, že to udělal v důsledku všeho toho přemýšlení.
Ale jakmile nakoukl do dveří, spatřil na protější zdi nezřetelnou černou čmáranici. Něco v něm stále nebylo ukojeno, a tak vešel až dovnitř. Zastavil se před matnou kachlíkovou stěnou a znovu si přečetl, co napsal před třemi dny.

Bill si to neuvědomoval, ale jedním z důvodů, proč to dělal, byl podvědomý pocit, že nikdy nebude mít vztah. Jistě, za ty roky ve škole se párkrát zakoukal, ale nic z toho nebylo opětované. A pokud se někomu někdy líbil on, pak si toho nebyl vědom. Až na konci střední mu jeden z jeho kamarádů vyprávěl o klukovi, který do něj byl nejspíše zamilovaný.

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ Zeptal se otráveně.
„Proto! Ten kluk byl divnej. Jen jsem tě chránil před… však víš…“
„Před čím?“
„Uh, já nevím.“

A tím rozhovor skončil. Bill se samozřejmě toho zakoukaného kluka hledat nepokoušel, jelikož ho sotva znal, a ještě ke všemu nejspíš chodil na jinou vysokou školu.
Při odchodu z toalet, takříkajíc z místa činu, pocítil jistou paranoiu, že lidé, kteří se motají v téhle části kampusu, na něj zírají a myslí si, že to on napsal ten vzkaz; soudili ho.
Rychle ten pocit potlačil, hodil si tašku na rameno a vyrazil směrem ke své třídě.
Nechal na telefonu zapnuté vibrace pro případ, že by se mu někdo během hodiny snažil dovolat. Samozřejmě by to nezvedl, ale chtěl mít přehled. Pokud šlo o zmeškané hovory nebo esemesky, byl trochu obsedantně kompulzivní; cítil se kvůli tomu odříznutý od světa. Pokud to ovšem nebylo od člověka, se kterým se nechtěl zabývat.

Strčil do těžkých dveří a vstoupil do velké přednáškové místnosti. Vypadalo to tam jako v potemnělém kině, opravdu. Hádal, že se tu jednou za čas konají skutečná promítání.
Během celé dvouhodinové přednášky se nikdo neozval.
Další pravidlo, které Bill mě, byl věk kandidáta. Nechtěl spát s žádným nechutným postarším chlápkem. Naštěstí na této konkrétní vysoké škole měla drtivá většina studentů, které viděl, kolem dvaceti let. Cynický hlásek v jeho hlavě mu našeptával, že dotyčný by o svém věku beztak stejně lhal, ale snažil se na to nemyslet, jak tomu bylo u – jak si rychle uvědomil – většiny aspektů celého tohoto snažení.
Zbytek dne uběhl skoro bezvýznamně. Až na…

Billovi krátce poté, co mu skončila třetí (a poslední) hodina, zavibroval telefon. Podíval se na číslo volajícího a uviděl neznámé číslo. „Haló?“ Řekl opatrně.
„Ehm, jo, ahoj,“ ozval se mužský hlas. Podle toho, jak rozpačitě zněl, Bill okamžitě odhadl, že si ten člověk přečetl jeho „inzerát“ na záchodě.
„Proč voláš?“ Zeptal se, aby se ujistil.
„Četl jsem ten vzkaz na záchodě a bylo tam tohle číslo.“
„Okay.“
Oba tančili kolem tématu, aniž by řekli cokoli konkrétního. Ale z Billova pohledu vlastně nepopřel, že to psal on.
Pak ale ten chlapec pokračoval. „Víš o tom vůbec? Protože si myslím, že to byl jen vtípek.“
To Billa zmátlo; on to přece nepopřel, nebo ano? „Proč?“
„Ehm, no, ty jsi kluk, že?“
„Jo…“
„Jo, no, myslel jsem…“
Najednou mu to došlo. „Myslel sis, že jsem holka.“
„Ehm, jo,“ řekl kluk do telefonu váhavě.
Bill nevěřícně zvedl obočí. „Ale bylo to napsaný na pánských záchodcích.“
„Uh…“
„Ty sis myslel, že by tam holka šla?“
„Hele, tohle bude asi jen nedorozumění.“
„Jo, no, mrzí mě, že jsem tě zklamal. Ahoj.“

Bill přejel po displeji a hovor přerušil. Stál tam se nakrčeným obočím. Nikdy by ho nenapadlo, že se může stát něco takového. Budou mu volat další muži, kteří si budou myslet, že volají nějaké holce?
Ne. Lidé nemohli být tak hloupí. Napsal to na pánské záchody. Možná by pochopil, kdyby byl ten vzkaz napsaný hned za dveřmi nebo tak něco; to by nejspíš holka mohla udělat, aniž by vzbudila velký rozruch. Ale aby šla až za pisoáry?
Zakroutil si sám pro sebe hlavou a nyní kráčel přes kampus k místu, kde zaparkoval auto.
Dojel domů, vzal si ze spíže krabici Cheez-Its a pustil si televizi. Během reklamy mu najednou něco došlo.
Nebylo divu, že mu zatím vlastně nikdo nezavolal! Tolik gayů na škole beztak ani nebylo! Z nějakého šíleného důvodu podvědomě bral v úvahu celou vysokoškolskou populaci, jelikož byl roztěkaný a znepokojený tím, že se to vůbec snažil udělat.

Nečekaně pocítil jistou úlevu. Nešlo tedy o to, že by si lidé mysleli, že je to vtip, nebo že by si mysleli, že to psal někdo neatraktivní. Prostě se nerozhoupali. Protože zbytek lidí, kteří ten vzkaz četli, určitě pochopil, že ho napsal nějaký kluk.
Dál sledoval náhodné pořady, a když už ho nudily, prostě přepnul program, a u toho chroupal Cheez-Its.
Asi po hodině se znovu ozval jeho telefon, který se rozvibroval. Překvapeně se na něj podíval.
„Haló?“ Odpověděl.

original

autor: Daissa
překlad: Lauinka
betaerad: J. :o)