autor: Daissa
Bill se nemohl zbavit pocitu, že se ho Tom snaží nějak oklamat. Ten pocit se objevoval, když dělal domácí úkoly, když se při čtení propadal do bezvědomí a občas i během práce. Nebyl to pocit nebezpečí jako takový, protože nevěřil, že by se mu Tom pokusil ublížit, ale spíš nepříjemný pocit, takový ten, který vzniká, když má člověk podezření, že někdo chystá nějakou lumpárnu, ale nemá na to žádné důkazy.
Jak znal hormony pohánějící mladé muže, pokud šlo o sex, nikdy se příliš nezdržovali. Ale to se právě teď dělo. A jakou věc to musel Tom v sobotu zařídit?
Plánuje tvůj únos, řekl mu hlásek v hlavě.
Což bylo směšné. Nejspíš měl prostě nějaké jiné plány – kruci, možná pomáhal babičce s rekonstrukcí domu. A proč by ho unášel a případně znásilňoval, když mu svoje tělo „bez debat“ naservíroval? (Jeho mysl začala být ohledně možností docela barvitá.)
Jeho mysl takto pracovala po celý víkend. Když se v neděli jeho směna chýlila ke konci, zjistil, že jeho nervy samy od sebe dosáhly relativního klidu. Bude mimořádně opatrný; a kdyby ho přesto nakonec unesl, no, byl by to jeho trest za to, že do toho vůbec šel, ne?
Ale ne, Tom byl milý. Dokonce i když si v sobotu krátce psali a domlouvali si čas setkání, Bill v tom nespatřil žádný náznak manipulace nebo něčeho negativního.
„Jasně, protože to se dá vyčíst ze slov na displeji,“ zahuhlal hlas.
***
Bill z práce odcházel pár minut po skutečném konci směny, jelikož musel na poslední chvíli obsloužit ještě jednoho zákazníka. Pracoval jen na částečný úvazek, takže nedostával žádné výhody, ale to mu nevadilo. Teď potřeboval jen nějaký příjem.
Do prdele, pomyslel si. Právě mu došlo, že na schůzku s Tomem půjde v pracovním oblečení. Modrá košile a kalhoty možná vypadaly dobře v obchodě, ale venku to prostě vypadalo až moc obyčejně.
Jakmile vyšel ven, napsal Tomovi, že se musí jít domů převléknout.
Nemusíš. Nevadí mi to, odepsal mu Tom.
Jo, ale mně to vadí. Nechci si připadat hloupě, vyťukal rychle Bill.
Nasedl do auta, odložil do přihrádky v autě svou zaměstnaneckou visačku a odjel domů. Jakmile tam dorazil, rychle se převlékl do tmavých džínů a černého trička s potiskem. Stáhl si gumičku z nízkého culíku, který nosil do práce, a nechal si vlasy rozpuštěné.
Poté, co zaplul do koupelny, kde se ujistil, že je jeho obličej dost reprezentativní, a udělal si lehkou černou linku na očích, vyrazil do Dunkin Donuts nedaleko své práce. Walmart byl dál než škola, takže cesta tam a zpět mu poněkud ubírala zásoby benzinu. Pravděpodobně bude muset v nejbližší době požádat mámu o peníze na benzín, což jí samozřejmě nevadilo, ale on se rád cítil nezávislý.
Když zaparkoval před malou restaurací, okamžitě přes jedno z oken uviděl rastu, jak sedí u jednoho z malých čtvercových stolků. Vstoupil do restaurace v krémové a citrusové barvě a zamířil přímo k Tomovi.
„Ahoj,“ řekl opatrně a Tom vzhlédl.
Usmál se. „Ahoj.“
Bill se posadil naproti němu. Po chvíli mlčení se najednou zeptal: „Neměli pocit, že se tu jen tak poflakuješ?“
Tom se usmál. „Uh, to ne. Dal jsem si záležet, aby to vypadalo, že na někoho čekám. Což vlastně byla pravda.“ Podíval se na tabuli s nabídkou. „Dáš si něco k jídlu? Nebo něco k pití?“
„Možná za chvíli. Teď ne.“
„Okay, no, mám chuť na skořicový bagel. Hned jsem zpátky.“
Bill přikývl a Tom se zvedl od stolu. Byl překvapený, proč si Tom před jeho příchodem nic nekoupil.
O pár minut později už Tom seděl s bagelem a malou kávou před sebou. „Když tak mi řekni, kdybys něco chtěl.“
„Pojďme si trochu popovídat,“ řekl Bill.
„Okay. Můžu se tě teď na něco zeptat?“
„Umm, tak jo.“
„Jaký to je pracovat ve Walmartu?“
Bill se překvapeně zasmál. „Uh, docela v pohodě. Není to práce snů, ale nějaké účty to zaplatí. A jestli se mám v dohledné době odstěhovat, tak nějakou práci potřebuju.“
„Oh, vážně? Já bydlím sám.“
„Jo? Jaký to je?“
Tom mu poskytl stručný přehled o tom, jaké to je žít na vlastní pěst. Bill ho poslouchal s lehce nakloněnou hlavou.
Brzy se uvolnili a stříleli po sobě otázkami, přičemž občas odbočili na jiná témata. Bill se dozvěděl, že Tom se kromě plavání rád potápí, a Tom se dozvěděl, že Bill má ze všech knih nejraději spekulativní literaturu. V jednu chvíli si Bill skočil koupit čokoládový muffin a cappuccino.
Právě se začínal cítit pohodlně, když ho jeho mysl vrátila do reality: Měl se s tím klukem vyspat. Takový byl plán. Bylo příjemné se do jisté míry poznat, ale nemohl zapomenout na smysl celé téhle věci.
Tom si všiml, že je najednou napjatý, a zeptal se: „Děje se něco?“ Vypadal znepokojeně.
„Ne, to jen… Chceš teď jet ke mně?“
Tomovi se něco zablýsklo v očích. Zklamání?
„Okay,“ řekl a vstal. Bill ho napodobil. Vyhodili odpadky a vyšli ze dveří.
„Kruci,“ řekl Tom a zastavil se na chodníku.
„Co?“
„Zrovna jsem si vzpomněl, že musím zajet na poštu vyzvednout pro mámu balíček.“
Bill cítil, jak mu lehce poklesla čelist. Něco se prodralo přes jeho obvyklou zdrženlivou povahu a vybuchlo to v něm. „To mě chceš tahat za nos nebo co? Protože mi vážně připadá, že se ti do toho vůbec nechce.“ Nedokázal v hlase skrýt náznak ublížení.
„Ne, ne!“ Tom položil Billovi ruce na ramena. „Slibuju, že to uděláme. Jen… můžeš jít klidně se mnou, víš? Bude to fakt rychlovka a slibuju, že hned potom pojedeme k tobě.“
Znovu se v Billovi ozvala opatrnost a on ztuhl.
Tomův výraz změkl. „Je to v pohodě,“ řekl něžně. „Nic ti neudělám.“
„Okay,“ řekl Bill po chvíli. „Tak jeď a já pojedu za tebou.“
Jak mu Tom řekl, jeli k poště. Bill zaparkoval vedle Toma a poté společně vešli dovnitř, aby vyzvedli balíček.
„Můžu se zeptat, co to tvoje mamka vůbec koupila?“ Zeptal se Bill.
„Ehm, myslím, že nějaký věci na cvičení,“ odpověděl Tom.
S balíčkem v ruce se vrátili ke svým autům na parkovišti.
Když Tom položil krabici na zadní sedadlo svého auta, Bill vydal zoufalý zvuk a tázavě se podíval přes rameno.
„Jak daleko je tvůj dům? Dochází mi benzín,“ přiznal Bill. „Asi budu muset zůstat tady.“ Okamžitě v tom plánu našel chybu; co když bude čekat na parkovišti a Tom se už nevrátí?
Tom se zatvářil lítostivě. „To mě mrzí. Netahal bych tě sem, kdybych věděl, že nemáš benzin.“ Chvíli přemýšlel a vypadal rozpolceně. „Ehm, mohl bys jet se mnou mým autem a pak se sem vrátíme, vyzvedneme to tvoje a pojedeme k tobě. Ale jak chceš.“
Bill si povzdechl. Tato situace byla naprosto zamotaná. Nemohl mít prostě náhodný úlet s nějakým klukem a mít vystaráno? Ne, musel narazit na všechny možné hrboly a zádrhely. Podíval se na hodinky. Shodou okolností dneska dělala jeho máma přesčas. Měli spoustu času.
„Pojedu s tebou,“ řekl. Byl to jediný způsob, jak Toma sledovat.
***
V autě si ještě chvíli povídali a poslouchali rádio. Tehdy zjistili, že mají rádi stejnou kapelu.
Cesta netrvala moc dlouho. Brzy zaparkovali před domem Tomových rodičů. Tom nechal Billovi puštěné rádio a s balíčkem v ruce rychle došel ke vchodovým dveřím.
Dveře otevřela osoba, o níž Bill předpokládal, že je Tomova matka. Položila balíček za dveře a objala svého syna. Aniž by si to Bill uvědomil, usmál se.
„Oh,“ řekla, když si všimla Billa v autě. „To je tvůj kamarád?“
Tom se otočil a maličko se usmál. „Jo, kamarád.“
Bill slyšel většinu z toho rozhovoru. Byli přátelé? Kdy se z nich sakra stali přátelé? Zároveň ho to označení nijak neuráželo ani se ho nedotýkalo.
Teď se to ale neobyčejně zkomplikovalo; jeho plán byl skoro ztracený. Nemohl vzít Toma jen k sobě domů a vyspat se s ním, aniž by se cítil neuvěřitelně trapně.
Pak se Tom vrátil k autu, ale Billova mysl stále pracovala.
Nikdy jsem neměl souhlasit s tím, že se znovu sejdeme, pomyslel si. Uh, co teď budu dělat?
Tom nasedl zpátky do auta, znovu zapnul motor a vyjel na silnici.
Po několika minutách si musel všimnout Billova mlčení, protože se zeptal: „Co se děje? Počkej, ty jsi slyšel, co jsem si říkal s mamkou?“
„Ehm? Jo.“
„… Promiň, že jsem řekl, že jsi můj kamarád. Doufám, že ti to nebylo nijak nepříjemný.“
Oh, Bill se kvůli tomu cítil nepříjemně, samozřejmě. Ale ne z důvodu, který si Tom myslel.
„Ne, to je v pohodě,“ dokázal Bill říct upřímně. Koneckonců mu rozhodně nevadilo mít Toma za kamaráda, ale tím prakticky padl jeho plán se s ním vyspat. Stejně by to udělal, protože to Tom očekával, ale bude se cítit neskutečně divně.
Během cesty zpátky na parkoviště u pošty toho moc nenamluvili. A pak už jeli k Billovi, každý svým autem.
Uvolni se, uvolni se, nařídil si Bill. Bude to skvělý.
Cítil, jak se k Tomovi přimyká, a nedokázal to zastavit. A až bude po všem, to nejlepší, v co mohl doufat, bylo, že budou dál přáteli…
Když dorazili do komplexu, Bill Tomovi ukázal, kde má zaparkovat. Podíval se na hodinky. Úžasné. Zbývala jim jen hodina a dvacet minut, než se Simone vrátí domů. Krátce zauvažoval, že by to odpískal a přeložil na jiný den, ale to by Tomovi dalo jen další kolo pokusů vyvléknout se z toho.
Počkat, tak proč tu teda ještě byl, když o to nestál? Proč vůbec volal?
Nejspíš proto, že je mu mě líto, uvažoval Bill. Věděl, že se mohl ozvat někdo takový.
Když šli k jeho bytu, pocit, že se chová jako kus hovna, se vrátil. Děvka, coura. Snažil se nedat Tomovi najevo, že má pochybnosti. Vedl Toma, aniž by si všiml rastova znepokojeného výrazu.
„Tak jsme tady,“ řekl, odemkl dveře a otevřel je, čímž odhalil svůj a Simonin domov.
Přesunuli se dovnitř. Tom se zdvořile rozhlédl. „Je to tu hezký,“ řekl.
„Díky,“ řekl Bill a také se rozhlédl, jako by to tu viděl cizíma očima. „Můj pokoj je támhle,“ řekl a ukázal. „… Chceš něco k pití?“ Věděl, že se lidé při sexu zapotí, a nechtěl, aby byl Tom dehydrovaný.
„Ne, to je dobrý.“
Billovi se sevřel žaludek. Pokynul Tomovi, aby ho následoval. Hrozilo, že nervozita vyhraje nad vzrušením. Ne že by nebyl připravený na sex; samozřejmě, že byl, ale dělat to takhle a s člověkem, kterého právě poznal – mu dávalo smysl, který nechtěl. A možná, že po tomhle už s Tomem nebudou moct být přátelé.
Zavedl Toma do svého pokoje. V krku měl trochu sucho. Možná se měl trochu napít.
Když došel k posteli, pomalu se otočil k Tomovi, který tam stál a díval se na něj očima, v nichž se skrývaly neznámé emoce.
original
autor: Daissa
překlad: Lauinka
betaerad: J. :o)
