Lost and Found 1.

autor: EngelTraumer

(Napsáno a zveřejněno na THF v roce 2014, smazáno)

Matky a synové

Dům byl neposkvrněný, ale v každé místnosti byly dobře patrné známky života a lásky, osobnosti lidí, kteří v něm žili. Vonělo tu koření a svíčky s vůní růží. Když Tom Kaulitz vstoupil dovnitř, usoudil, že lidé zde jsou laskaví a milující. O to těžší byl důvod, proč tu byl. Znovu si připomněl, že si tuto práci vybral. Nebo si vybrala ona jeho? Ať tak či onak, neměl na výběr.
„Pane Kaulitzi,“ pozdravila ho žena u stolu a široce se usmála. Byl to zářivý úsměv plný bílých, jiskřivých zubů, Tom však viděl, že lehce znejistěl. Vycítil křehkost, která se skrývala za silně stavěnou fasádou. „Jsem ráda, že jste dneska mohl přijít,“ řekla, postavila se a natáhla k němu hubenou, bledou ruku. Tom ji přijal a jemně si s ní potřásl, bál se, aby jí tu křehkou ruku nezlomil. Vypadala jako z porcelánu.
„Vážíme si toho,“ přitakal jí hlubší hlas a Tom zjistil, že se poblíž nachází i jeho další klient.

„Obvykle nechodím ke klientům domů,“ řekl Tom, i když je neodsuzoval. Měl kancelář, kam většina jeho klientů chodila, ale Simone Trümperová a její manžel Gordon byli přesvědčiví. Simone trvala na tom, že jejich případ je výjimečný, nebo spíš předmět nadcházejícího vyšetřování je „výjimečný“. Tom tato slova slyšel už dříve, a přestože se snažil, aby každý případ byl stejně důležitý jako ten další, toto prohlášení znělo obzvlášť pravdivě. Proto se ocitl v domě Trümperových, kteří mu věnovali zvědavé a nadějné pohledy.
„Já vím,“ usmála se Simone laskavě. „Ale chtěla jsem vám něco ukázat.“
„Tak dobře,“ řekl Tom a postavil se na nohy.
„Oh jo, a…“ Simonina tvář trochu poklesla. „Máme tu také nečekaného hosta…“ její hlas se vytratil do prázdna, než pohlédla na Gordona, přičemž jí pramen hustých tmavých vlasů spadl do medově hnědých očí.
Gordon se zamračil a založil si ruce na hrudi.
„Omlouvám se,“ řekl Tom a cítil se trochu trapně, „jestli se vám to nehodí…“
„Ne,“ odporovala Simone. „Přišel kvůli vám.“
„Oh,“ řekl Tom a pozvedl obočí. „Myslel jsem, že vy dva jste jediní klienti. Tato vyšetřování jsou důvěrná.“
„Je to Billův otec,“ vysypala ze sebe najednou Simone, jako by se bála, a zároveň nenáviděla to říct.
„Oh,“ odpověděl Tom ještě jednou, jelikož nevěděl, co na to říct. Věděl, že Gordon je chlapcův nevlastní otec, ale netušil, že ten biologický je stále ve hře.

Simone si povzdechla. „Nechtěla jsem, aby tu byl, ale… nemůžu mu to právo upřít. Billy je jeho syn…“ znovu se odmlčela, než se narovnala a pokrčila rameny. „Je v obývacím pokoji,“ řekla a rychle proklouzla kolem Toma, až jí dlouhá bílá sukně zavířila kolem kotníků. Gordon povytáhl obočí a zamířil za ní. Tom si skousl spodní ret a následoval ho.
Vešli do obývacího pokoje a Tom si nemohl nevšimnout obrazů, které lemovaly stěny. Na všech byl krásný, veselý chlapec s úsměvem, který vypadal skoro totožně jako úsměv jeho matky. Bill, pomyslel si Tom a zamračil se, když ucítil, jak jím projelo zachvění. Jak se z tak šťastného dítěte mohl stát tak nešťastný dospělý?
Tomovu pozornost rychle upoutal muž stojící na druhé straně místnosti. Byl otočený zády a ruce měl složené, ale Tom už cítil, jak z něj vyzařuje sebevědomí a charisma. Když se otočil, Tom spatřil pohledný obličej – tmavé oči, dlouhý nos, plné rty. Jeho výraz však byl temný.

„Jorgu,“ řekla Simone a znělo to, jako by se snažila být laskavá. „Je tu pan Kaulitz.“
„To vidím,“ odpověděl Jorg ledově a vůbec neopětoval Simoninu laskavost. Rychle po ní přelétl pohledem, aby na oplátku upřel svůj ostražitý zrak na Toma. „A co můžete udělat, narozdíl od policie, pro mého syna vy, pane Kaulitzi?“ Jeho hlas byl klidný, ale od přírody zvučný, a Tom polkl, jelikož se tím mužem cítil být trochu zastrašen.
„Specializuju se na tyhle případy,“ odpověděl Tom, když sebral odvahu promluvit. „Věnuju tomu všechen svůj čas a úsilí. A taky neodkládám případy do šuplíku,“ pokračoval Tom a měl pocit, že se musí před Jorgem vytáhnout. „Ne jako policie. Pro mě nic takového jako odložený případ neexistuje.“
Jorg skepticky pozvedl obočí, ale jen přikývl. „Dobrá tedy,“ řekl.
V Simoniných očích se mihlo podráždění a přerušila výměnu názorů. „Neposadíme se?“
Tom si vzal křeslo a Simone s Gordonem pohovku. Jorg zůstal u okna, jako by předsedal temné schůzi.

Tom si odkašlal a rozhodl se, že tenhle rozhovor bude muset zahájit on sám. „Takže, říkala jste, že Bill je pryč už přes rok.“
Simone přikývla. „Skoro dva. Dnes už je to dvacet měsíců.“
Tom přikývl a vytáhl z kapsy zápisník. Otevřel novou stránku a začal si při kladení otázek dělat poznámky.
„Chvíli jsme si mysleli, že ho někdo unesl,“ řekl Gordon. „A pak jsme našli ten vzkaz.“
„Máte ho?“ Přikývl Tom vážně.
„Ano,“ řekla Simone a Tom k ní pocítil lítost, protože se jí leskly oči. Přehrabovala se v hromádce papírů, kterou položila na konferenční stolek. Všechny se týkají Billa, pomyslel si Tom. Dala si velkou práci, aby pro něj shromáždila všechno, co mohla. Tom se znovu rozhodl, že jí syna najde. Natáhla k němu pomačkaný list papíru vytržený ze sešitu. Okraje byly zkroucené a slova vybledlá, jako by ho četla milionkrát a přejížděla po něm prsty. Tom si ho vzal a přečetl si krátký vzkaz.

Mami,
chci ti říct, že se ti za všechno moc omlouvám. Už tady nemůžu zůstat. Příliš to bolí. Musím najít místo, kde si nebudu muset pamatovat, kdo jsem. Nechci ti ublížit, ale musím to udělat.
Navždycky s láskou tvůj Billy

Tom měl pocit, jako by mu hrudí projel nůž, když četl ta slova, která byla napsána jen pro Simone, slova, nad kterými Bill nejspíš přemýšlel celé hodiny, než skutečně utekl.
Tom si odkašlal a řekl: „Tohle mi v hlavě vyvolává spoustu otázek, paní Trümperová.“
Simone přikývla, ale mlčela. „Proč Bill odešel?“ Zeptal se tiše. „Něco se muselo stát, když chtěl zapomenout, kým byl.“
Simone přikývla a on viděl, jak se jí do očí znovu derou slzy. Gordon se k ní natáhl a vzal ji za ruku. Pak odpověděl za svou dojatou ženu. „Bill měl bratrance. Když byli mladší, byli si velmi blízcí, skoro jako bratři,“ ztěžka si povzdechl. „Stala se nehoda…“
„Nehoda?“ Zopakoval Tom a cítil, jak se mu sevřelo srdce. Nehoda, za kterou byl nepochybně nějakým způsobem zodpovědný Bill.
Gordon přikývl. „Na kraji města je vodopád. Děti tam rády chodí a skáčou do vody. Samozřejmě, že je to nebezpečné. Každopádně Marc tam nechtěl jít, ale Bill ano. Přemluvil ho, aby tam skočil, a Marc to udělal, ale…“
„Ven už se nedostal,“ dokončil tiše Tom.
Gordon pomalu zavrtěl hlavou.
„Byla to nehoda!“ Vykřikla Simone, jako by chtěla Billa bránit.

Tom přikývl a pevně řekl: „Z toho, co jsem pochopil, tomu tak bylo.“ Chtěl, aby věděli, že je na jejich straně, zejména, aby to věděl skeptický Jorg.
„Každopádně, Bill z toho vinil sám sebe,“ řekla Simone a tiše popotáhla. „Přestal se usmívat, zpívat, smát…“
„Už nikdy nebyl stejný,“ doplnil ji Gordon. „Pronásledovalo ho to.“
„Jako by to pronásledovalo všechny,“ opáčil Tom. „Kolik mu bylo, když se to stalo?“
„Dvanáct,“ řekla Simone. „Bill odešel den po výročí Marcovy smrti.“
Tom si to všechno rychle poznamenal a dopsal, že Billovo rozhodnutí odejít vycházelo hlavně z jeho pocitu viny za Marcovu smrt. Tom ze vzkazu vydedukoval, že Bill svou matku velmi miloval. Dopis na rozloučenou adresoval pouze „mámě“, Gordona ani Jorga do něj nezahrnul.
„Myslím, že se chce vrátit,“ řekla Simone tiše. „Myslím, že v hloubi duše se chce vrátit domů. Někdy se probudím uprostřed noci a cítím, jak ho bolí srdce…“

Tom na to přiznání neodpověděl a přemýšlel, jestli Simone chtěla, aby to byla pravda, nebo jestli to byla skutečná pravda. Bill byl pryč už skoro dva roky a nic nenasvědčovalo tomu, že by byl někde poblíž Magdeburku, nebo dokonce Hamburku.
„Takže když jste ten vzkaz našla, zavolala jste policii,“ ujasnil si Tom.
„Ano. Chtěli jsme ho co nejdříve najít.“
Tom přikývl. „Ale nic nenašli.“
„Objevilo se pár indicií, že ho lidé viděli v Hamburku, ale…“ Simone zavrtěla hlavou. „Buď byly falešné, nebo se Bill vypařil až moc rychle, než aby ho našli.“
„Jak daleko hledali?“ Zeptal se Tom.
„Nejsem si jistá, ale všude jsme vylepili plakáty. Nikdy jsme nepřestali hledat.“
„Ale policie ano,“ skočil jí Jorg najednou do řeči a jeho hlas byl temný. Tom nadskočil, skoro zapomněl, že tu je taky. „Prostě to vzdali.“ Zavrtěl hlavou a zamumlal: „Neuvěřitelné.“

„Kolik bylo Billovi, když odešel?“ Zeptal se Tom a cítil se nepříjemně z Jorgovy nenávisti, i přestože byla oprávněná.
„Skoro osmnáct.“ Pak Simone dodala: „Narozeniny má prvního září.“
Tom si v duchu spočítal, že k nehodě s Marcem došlo měsíc před jeho narozeninami, což znamenalo, že se i měsíc před svými narozeninami rozhodl odejít. Tom se zhrozil, když si představil, jak musela Simone plakat, když den narození jejího syna proběhl bez jeho přítomnosti.
„Takže za měsíc mu bude dvacet.“ Na rtech se jí mihl úsměv. „Už je dospělý…“ zašeptala, než sklonila hlavu, aby skryla slzu, která jí vyklouzla z oka.
Tom odvrátil pohled a podíval se na svůj zápisník. Tohle byla vždycky ta nejtěžší část a on si neskutečně moc přál, aby ji mohl přeskočit. Naškrábal si do notýsku Billův věk a soustředěně se zamračil.
„Chtěla jsem vám ukázat pár věcí,“ promluvila konečně Simone. „Pár Billových věcí.“
Tom trochu překvapeně vzhlédl. Někdy byly rodiny těch, kteří uprchli, osobní, pokud šlo o věci po jejich dětech, a bály se Tomovi ukázat i jejich pokoje, které většinou po jejich odchodu zůstávaly nedotčené.
„Dobře,“ řekl a posunul se v křesle.

„Chci, abyste viděl Billa jako člověka,“ řekla Simone vášnivě. „Ne případ nebo vyšetřování. Ale člověka.“
„Paní Trümperová, ujišťuji vás…“
Zvedla ruku. „Chci, abyste viděl Billa, mého Billa.“
Tom zmlkl a přikývl. Už se smířil s tím, že to bude srdcervoucí.
„Mám schovanou knížku plnou fotek z doby, kdy byl mladší,“ řekla a podala mu ji.
Tom otevřel přední stranu obálky a přistihl se, že se tiše usmívá na obrázek mladší Simone a Jorga, jak se choulí kolem nemocničního lůžka s malým Billem v Simonině náručí. Pod obrázkem bylo napsáno „Náš malý Bill“ spolu s jeho porodní váhou a výškou a datem – prvního září.
Na všech dalších obrázcích byl malý Bill, který byl s každou další stránkou o kousek větší. Bylo to krásné dítě a Tom se přistihl, že ho bolí srdce za Simone. Našel obrázek Billa, jak zpívá na pódiu, a zeptal se na něj Simone. Široce se usmála a řekla mu, že Bill byl velmi umělecký nadaný a měl krásný hlas. Když byl mladší, přihlašovali ho do soutěží a on je vždycky všechny vyhrál.

Na dalších stránkách potom našel i fotky Billa a Marca a hluboce se zamračil na dva chlapce, kteří měli ruce přehozené přes ramena a usmívali se. Pak už dalších fotek bylo méně a Bill už nevypadal jako to šťastné, andělské dítě z dřívějška. Nebyly tam ani další fotky Billa, jak zpívá.
Tom si všiml, že jak Bill stárnul, jeho styl se stával výraznějším. Rád nosil křiklavé oblečení a jeho trochu zneklidnilo, když našel první fotku Billa nalíčeného. Bylo to velmi precizní a Toma okamžitě zaujala androgynnost staršího Billa. Byl tak krásný, že si ho leckdo mohl splést se ženou. „Je Bill… homosexuál?“ Zeptal se tím nejlaskavějším hlasem, jaký dokázal vykouzlit. „Nebo bisexuál?“ Dodal potom rychle.
Simone se na tváři mihla vráska a Tom mohl přes celou místnost skoro cítit, jak Jorgova nálada potemněla.
„Nerad o tom mluvil, řekla Simone tiše.
„Ale… je?“ Zeptal se Tom a snažil se netlačit na pilu.
Povzdechla si. „Tak nějak jsme to tušili, ale když došlo na tyhle otázky, odmítal odpovědět.“
„Byla tu ta věc s tím klukem,“ zabručel Gordon.

„Pardon?“ Zeptal se Tom a měl pocit, že mu něco důležitého uniká.
„Gordone,“ napomenula ho tiše Simone.
„Líbal se s jedním klukem, který se jmenoval Georg Listing,“ upřesnil to Gordon. „Načapali jsme je.“
Tom přikývl a zapsal si jméno. „Oni spolu… chodili nebo měli nějaký vztah?“
„Byli přátelé,“ prohlásila Simone pevně.
„Očividně přátelé s výhodama,“ ozval se Jorg z druhé strany místnosti. „Ať se propadnu, jestli mám teplouškýho syna,“ zavrtěl hlavou.
„Jorgu!“ Okřikla ho ostře Simone.
„Paní Trümperová,“ skočil jí Tom do řeči. „Tohle by mohlo být důležité. Někdy teenageři řeknou svým přátelům nebo milencům věci, které rodičům ne – třeba kam se chystají utéct.“
Simone přikývla a sklopila hlavu.
„Vyslechla ho policie už na začátku?“
„Ano, ale nevěděli o… o něm a Billovi,“ řekla Simone.
„A on jim nic neřekl?“
„Ne.“
„Bydlí ještě někde tady?“ Zeptal se Tom.
„Ano,“ odpověděla Simone a rychle Tomovi poskytla adresu.
„Měl Bill ještě nějaké přátele?“ Zeptal se Tom.
„Vlastně ne,“ zavrtěla Simone hlavou. „Po Marcovi už ne…“

Tom přikývl. „Rád bych se podíval do Billova pokoje, jestli by vám to nevadilo.“
Simone přikývla, jako by ji celý rozhovor otupil. „Pořád je tam všechno přesně tak, jako když odešel.“ Pak rychle vstala. „Ukážu vám ho.“
„Rád bych šel sám, jestli vám to nevadí.“ Tom se také postavil. Simone se odmlčela, než řekla: „Je to nahoře. Ty dveře na konci chodby.“
„Děkuji.“ Tom se vydal ke schodišti. Jakmile vyšel z místnosti, uslyšel, jak se začaly ozývat hlasy. Vyběhl po schodech a doufal, že se ti tři navzájem nezabijí, zatímco bude pryč.
Bez problémů našel zmíněné dveře a otevřel je. Vždycky bylo smutné vidět dětský pokoj, navždy zvěčněný, když byl duch a duše dávno pryč.
Billův pokoj byl jako klasický pokoj každého teenagera – nepořádný. Peřiny na posteli byly rozházené a pomačkané. Tom se usmál, když viděl, že na povlaku polštáře je obrázek populární německé umělkyně Neny. Stěny lemovaly plakáty a Tom si všiml, že některé z nich jsou dokonce podepsané. Na stole ležel blok a tužky. Tom ho prolistoval a našel tam kresby i stránky s ručně psanými písničkami. Simone nelhala, když říkala, že je Bill umělec. On sám znal noty, prohlížel si některé písničky a broukal si pro sebe jejich melodii. Většina z nich však byla smutná a on je odložil, znepokojený temnotou v Billově srdci.

Podíval se do skříní a zásuvek a našel tam ještě nějaké oblečení, ale většina byla pryč. Bill si je nejspíš sbalil, když odešel.
Tom si všechno prohlížel a nebyl si jistý, co hledá. Nejvíce užitečných věcí však vždycky našel uvnitř ložnic. Lidé si ve svém osobním prostoru uchovávali části sebe sama, zejména teenageři – části, o kterých nechtěli, aby někdo věděl.
Tom došel k polici s knihami a prohlédl si vazby. Byli tam klasici, lekce hudební teorie, knihy o historii, knihy o umění… Bill nebyl jen umělecky založený – byl i chytrý.
Tom se usmál, když našel něco méně naučného – milostné romány. V očích většiny sedmnáctiletých kluků spíše věci pro holky. Bill však na jejich stránkách nacházel potěšení a bylo jich nepřeberné množství.
Tom pročítal vazby, když si všiml knihy schované za ostatními. Natáhl ruku a oprášil prach z obálky. Vytáhl ji a zamračil se, když zjistil, že je to další milostný román – tento byl však o dvou mužích. Tom si povzdechl a pomyslel si, že je Simone strašně naivní. Chtěla pro svého syna to nejlepší, ale neviděla, že je jednoznačně homosexuál. A Bill měl z nějakého důvodu potřebu to skrývat.

Tom zamyšleně listoval stránkami a zamračil se, když minul fotku, která byl schovaná mezi stránkami. Vrátil se, aby ji vytáhl, a zjistil, že jsou na ní dva pohlední mladí muži. Jeden z nich byl očividně Bill a podle toho, jak držel druhého chlapce, mohl Tom jen hádat, že ten druhý je Georg Listing. Tom ji vrátil zpátky a chtěl knihu z úcty položit zpět na místo, když si všiml, že na stránkách, kde byla fotka, jsou věty podtržené červeně. Otevřel knihu a začal číst.
Connor si ze všeho nejvíc přál, aby mohl se Samuelem prostě jen tak utéct. Mohli by do Ameriky, kde bylo všechno a všichni svobodní. V Americe by je nikdo neodsuzoval za to, kým jsou, pomyslel si Connor.
Connor snil o všech těch místech, o kterých četl. Los Angeles znělo báječně. Bylo tam slunce, pláž a svoboda. Kdyby Samuel jel s ním, bylo by to jako v ráji.
Tom zvedl oči a zamračil se. Místo aby knihu vrátil, strčil si ji do kapsy. Jestliže o ní Simone doteď nevěděla, nebude jí chybět.

Tom začal prohledávat zbytek místnosti a přemýšlel, jestli v ní nejsou ukryté ještě nějaké další předměty. Prohledával šuplík, když si všiml, že z rohu něco trčí. Tom za to zatáhl a zjistil, že je to zaseknuté pod jeho dnem. Klekl si a podíval se pod něj, ale nic nenašel. Bill jistě nebyl až tak chytrý, aby vytvořil falešné dno zásuvky. Když Tom vytáhl dno šuplíku, ukázalo se, že se mýlil.
Povytáhl obočí, když tam našel ukryté časopisy a DVD. Listoval v nich a žasl nad gay bondage pornem, které v nich našel. Bill mu nepřipadal jako tenhle typ člověka, ale na druhou stranu, každý měl svá tajemství. DVD se týkala stejného obsahu a Tom v tomto případě všechno vrátil na své místo. Billova soukromá sbírka porna by mu při hledání nejspíš zase tolik nepomohla a nedokázal by všechny ty předměty na svém těle schovat, jako malou knížku.
Když Tom nenašel nic užitečnějšího, opustil místnost. Když sestupoval po schodech, hlasy v obývacím pokoji utichly.

Tom zavrtěl hlavou. Chlapec neměl moc šancí – rodinné neshody, skrytá homosexualita, pocit viny za bratrancovu smrt. Všechno se to začínalo sčítat a Tom začal uvažovat, jestli mu opravdu není lépe někde jinde. Pak si připomněl, že z většiny uprchlíků se stávají prostituti a feťáci. Při pomyšlení, že by Bill mohl být jedním z těch ubohých ztroskotanců, se v Tomově hrudi zvedla nečekaná vlna paniky. Nemohl dopustit, aby se to stalo i tomuto bezmocnému mladíkovi – prostě nemohl. Z nějakého důvodu, který si nedokázal vysvětlit, mu na Billovi začínalo opravdu záležet víc než na kterémkoli jiném uprchlíkovi, kterého kdy hledal.

autor: EngelTraumer
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)