autor: EngelTraumer
Úvahy a vyznání
Tom odešel z Duhy jako omámený.
Po všech těch měsících… po všem tom hledání a pátrání… po všem tom přemýšlení a modlení… Cestou přes město zabloudil do malé kavárny. Byla daleko od klubové scény, kterou Bill zřejmě navštěvoval a v níž žil. Měl pocit, že se potřebuje zbavit té přilnavé, oplzlé atmosféry a najít cestu zpátky.
Byl tu už mnohokrát, když si myslel, že je blízko. Seděl ve stejném boxu jako vždycky a obsluhovala ho stejná hezká středoškolačka. Postavila mu na stůl konvici s kávou a Tom se ponořil do svých myšlenek a vytáhl pomačkanou fotku Billa. Při pohledu na jemnou nevinnost, která na ní byla vyobrazena, Tom cítil, jak se mu do očí nahrnuly slzy. Po tom všem zjistil, že Bill je přesný opak toho, jak si ho představoval. Vytvořil si s chlapcem pouto, i když bylo jednostranné. Ale to pouto bylo k obrazu a osobnosti, které si o Billovi vysnil – ne ke skutečnému muži. Tom chtěl Billa najít, opravdu najít – nejen jeho tělo, ale i jeho srdce a duši. Chtěl toho zraněného chlapce přivést domů a vyléčit ho. Ale našel vymetače večírků, ožralu a pravděpodobně i feťáka, který byl ochotný sbalit kohokoli, kdo mu přišel pod ruku.
Když Tom seděl v boxu, musel přemýšlet, jestli je to opravdu takový šok. Lidé, kteří prožívali nějakou bolest, si obvykle vybudovali přetvářku, aby to zakryli. Chovali se hlasitě, hrdě a bezstarostně. Žili životním stylem, o kterém si mysleli, že jim přinese štěstí. Tom však věděl, že Bill v Duze může najít pouze slepou uličku. Zdálo se, že má alespoň jednoho přítele – majitele Gustava. Přestal Billovi nalévat a poslal ho do postele. Nechal ho bydlet nad svým klubem a Tom přemýšlel, jaká je cena. Bylo to jen z dobroty Gustavova srdce, nebo za tím stálo něco zlověstnějšího? Zdálo se, že ho lidé celý život jen využívali.
Tom sklonil hlavu, přitiskl ji k fotce a zadíval se do širokých tmavých očí. Kdo jsi, Bille? Proč k tobě tohle cítím? Ptal se fotky jako už stokrát předtím. I přestože nepracoval na žádných jiných případech, neúčtoval si Trümperovým žádné peníze, které lidé obvykle za jeho čas platili. Šest měsíců byla dlouhá doba a on na tom mohl vydělat docela balík. Trümperovi nabídli, že mu zaplatí jakoukoli částku, a nedali najevo, že by chtěli, aby vyšetřování zastavil, i když se protáhlo na měsíce. Letěli s ním do Spojených států, když jim řekl o Los Angeles, ale Tom si své výdaje hradil sám. Jen jeho čas by je normálně vyšel na stovky, ne-li tisíce dolarů, ale Tom v sobě nedokázal najít sílu si od těch lidí cokoliv vzít. Už předtím se mu pokoušeli dát peníze, ale on je odmítl se slovy: „Záleží mi na vašem synovi, a to stačí.“ V koutku jeho duše ta věta spíše zněla: Miluju vašeho syna, a to stačí.
„Co se to se mnou děje?“ Zašeptal nahlas a sevřel fotku v prstech. Věděl, že jedna jeho malá část chtěla Billa následovat. Využít ho jako všichni ti ostatní nechutní lidé v jeho životě, říkal mu posměšný hlásek v koutku jeho mysli. Tom přivřel oči a pomyslel si, že je to pravda. Bill vypadal v tom outfitu tak dospěle, tak sexy, že si Tom nemohl pomoct, ale přitahoval ho, fyzicky i sexuálně. Tom se ještě víc zhrozil sám sebe, když si vzpomněl na ty bondage fotky, když na sobě ucítil Billův žhavý pohled.
„Pane Kaulitzi?“ Jeho myšlenky narušil hlas a on vzhlédl, protože věděl, že se mu ve tváři zračí úzkost a vztek. Jeho obvyklá servírka Tiffany stála nad ním a se zájmem si ho prohlížela. „Můžu vám dnes večer nějak pomoci, pane Kaulitzi?“ Zeptala se tiše.
„Ne.“ Zakuckal se Tom. „Já… jsem v pořádku…“ Jeho lež se rozplynula v nic, když se znovu zadíval na fotku Billa. Prstem přejížděl po jeho tváři.
„Našel jste ho?“ Zeptala se Tiffany nesměle.
Tom pomalu přikývl. „Jo, našel jsem ho, ale…“
Tiffany tentokrát nic neřekla. Dolila mu šálek, přestože měl na stole konvici s kávou, a na chvíli si k němu přisedla. „Milujete ho?“ Zeptala se najednou.
Tomovy oči vyletěly k jejím a ona vyskočila zpátky na nohy. „Promiňte. Do toho mi nic není,“ rychle se omluvila a její tváře zčervenaly.
„Ne, ne…“ zavrtěl hlavou Tom. „To je v pořádku. Já jen… nejsem si jistý.“
„Oh,“ řekla, ale stále se tvářila rozpačitě. Rychle odešla a Tom se znovu podíval na fotku. Jak mohl milovat člověka, kterého potkal jednou? A navíc, když ta osoba ani nebyla taková, jakou očekával?
„Ach, Bille…“ zašeptal Tom a znovu sklonil hlavu. Ani ho nenapadlo zavolat Simone. Tom sám byl zničený a nedokázal si představit, jak by jeho matka reagovala na to, co se z jejího milovaného syna stalo.
***
Tom se vrátil do svého hotelového pokoje, kde posledních několik měsíců v podstatě žil. Personál ho už znal, a když vešel, zamával mu. Zamířil do svého pokoje a ani se neobtěžoval rozsvítit, než se svlékl a padl do postele. Myslel si, že se vším, co se mu honilo hlavou, nebude schopen usnout, ale usnul dřív, než se nadál.
Ocitl se v jiném světě a padl do říše snů. Zdálo se mu o Billovi.
V první části byl Bill ještě dítě. Byl schoulený ve své posteli, třásl se a bál. Přišel Jorg a Tom se ocitl na druhé straně skleněné stěny a nemohl Billovi pomoci, když mu Jorg ubližoval. Bill se na něj s bolestným výrazem podíval a po kulatých andělských tvářích mu stékaly slzy. „Pomoz mi, Tome,“ zašeptal, ale Tom nemohl.
V dalším pokračování byl Bill mladý, bylo mu sedmnáct, jako v den, kdy odešel z domova. Tom pozoroval muže, který Billa fotografoval. Bill se na něj díval velkýma očima. „Pomoz mi, Tome,“ zašeptal, ale Tom nemohl.
Sen se znovu posunul a Tom sledoval Billa, jak si bere svého prvního klienta. Snažil se být statečný, ale měl strach. „Pomoz mi, Tome,“ křičel, ale Tom nemohl.
Nakonec začal křičet Tom. „Snažím se ti pomoct, Bille, ale nemůžu!“
Tom vystřelil z polštáře a zakřičel: „Nemůžu!!!“ Lapal po dechu a byl celý zpocený. Lehl si zpátky na polštář a tiše zasténal. Zakryl si obličej rukama a snažil se zklidnit svůj dech. Nebylo to poprvé, co se mu o Billovi zdálo, ale myslel si, že tentokrát, po tom všem, co se dozvěděl, to bude jiné. Zjevně byl rozhodnutý Billa zachránit, ať už Bill chtěl, nebo ne.
Tom ležel nehybně na matraci a zíral do stropu. Musím. Musím Billa zachránit, ať to stojí, co to stojí, pomyslel si.
***
Ranní slunce pronikající oknem bylo příliš jasné. Vší svou silou tupého ostří ho bodalo přímo do očí.
Bill si přetáhl peřinu přes hlavu a otočil se na bok, pryč od rušivého slunečního světla. Nemohlo být ráno. Měl pocit, jako by právě usnul. Pamatoval si vůbec, že usnul? Matně si vzpomínal, že ho někdo odtáhl nahoru, svlékl z oblečení, a pak ho uložil do postele jako dítě. Ach, Gustav – tak dobře se o něj staral.
„Vstávat a cvičit!“ Zazněl mu v uších hlas, který byl až příliš hlasitý, a Bill se zavrtal ještě hlouběji.
„Ne…“ zasténal zpod přikrývek.
„Jo. Je skoro jedna odpoledne.“ Gustav stáhl peřinu z Billovy hlavy, a ten zasténal, schoulil se do těsnějšího klubíčka a zakryl si obličej rukama. „Nechal jsem tě spát dost dlouho. Teď je čas vstát.“
„Ne…“ zasténal Bill znovu.
„Ale ano,“ odporoval Gustav a Bill si povzdechl. Takhle to bylo každé ráno. Billovi se nechtělo vstávat, ale Gustav ho donutil, i kdyby ho měl do sprchy odtáhnout vlastnoručně.
„Tak pojď.“ Gustav ho chytil svou svalnatou rukou za paži a vytáhl Billovo drobné tělo do sedu. Bill se na Gustava podíval skrz prameny tmavých vlasů, které mu padaly do obličeje.
„Proč?“ Zakňučel. „Nemá smysl vstávat.“
Gustav se na něj zamračil. „Vždycky se najde důvod, proč vstát.“ Hodil si Billovu ruku přes rameno a vytáhl ho na nohy. Bill zasténal. V hlavě mu pulzovalo. Okamžitě potřeboval prášek a vodu.
„Mám hroznou kocovinu,“ zasténal a jednou rukou si promnul oko.
„Přinesu ti prášek a něco k jídlu,“ nabídl se Gustav.
„Jak jsem říkal včera večer, Gusi,“ řekl Bill, „za to všechno, co pro mě děláš, bys mě měl ošukat.“
„To by ovšem znamenalo, že i přes všechnu mou práci bys dostal ještě něco navíc,“ odpověděl Gustav.
„Vážně?“ Bill přimhouřil oči a usilovně přemýšlel. Po chvíli pokrčil rameny. „Jo, asi jo.“
„Sedni si.“ Gustav ho zavedl ke stolu. Posadil Billa na židli a přešel ke sporáku, kde vařil vajíčka a klobásy. Bill se zhluboka nadechl a opřel se do židle.
„Nemůžu uvěřit, že si to pamatuješ,“ řekl Gustav.
„Pamatuju si víc, než si myslíš,“ odpověděl Bill. „Pamatuju si toho týpka… Kdo to vlastně byl?“
„Nevím. Je ve městě novej.“
„Myslíš, že ještě přijde?“ Zeptal se Bill se zájmem. Vypadal jako dobrá kořist. S těmi volnými džínami, ale upnutým trikem s výstřihem do V, které ukazovalo opálenou kůži a lahodný záhyb na hrudní kosti, působil drsně a hustě tím nejvíc sexy způsobem. Také jeho vlasy vypadaly, že byly hebké, dlouhé a tmavé. Bill si také pamatoval na neudržované strniště a kroužek v koutku spodního rtu.
„Já nevím. Myslím, že jsi ho možná trochu vyplašil,“ řekl Gustav.
„Co?“ Zeptal se Bill. „Co jsem říkal?“
„Ah, to si už nepamatuješ?“ Zeptal se Gustav a svraštil obočí, když podával talíř Billovi, který si ho vzal a ihned se pustil do jídla.
„Ne,“ zamumlal s plnou pusou vajíček.
„Zeptal ses ho, jestli nepotřebuje životabudič. Někoho, kdo by se postaral o jeho ptáka,“ citoval ho Gustav doslovně.
Bill se usmál, a nakonec se rozesmál, přičemž málem vyprskl jídlo z úst.
„Mohl bys laskavě jíst jako dospělej?“ Okřikl ho Gustav.
„Promiň.“ Bill si jednou rukou zakryl ústa, zatímco žvýkal. „Proč nesouhlasil?“ Pokrčil rameny.
„Řekl jsem chlapům, aby tě vzali nahoru. Byl jsi opilej jako prase,“ odpověděl Gustav a Bill v jeho hlase zaslechl nenápadný obviňující tón. Jakkoli laskavý vůči němu byl, Bill věděl, že rozhodně nesouhlasí se vším, co dělá.
„No jo… je to můj život,“ zamumlal.
„Je to tvůj život, kterej si kurvíš,“ odpověděl Gustav a jeho hlas byl ledově klidný.
Bill si povzdechl a odsunul od sebe talíř. „O tomhle jsme už mluvili, Gustave.“
„Myslím, že bys měl zase začít zpívat,“ přerušil náhle Billova slova. Ten na něj zůstal zírat a chvíli mrkal.
„Ne,“ řekl nakonec a založil si ruce na hrudi. „Já už nezpívám.“
„Ale měl bys.“
„Ne. K čemu by to bylo?“ Zeptal se Bill. „Nemám o čem zpívat… maximálně tak o tom, že se ztřískám a zašukám si.“
„Občas prostě musíš najít něco, co stojí za to, kromě alkoholu a sexu, Bille,“ nakrčil Gustav obočí.
Bill cítil, jak se mu nahrnulo do tváří horko a do hrudi vztek. Pevněji si založil ruce na hrudi. „Už mám dost toho, jak mi neustále někdo říká, jak mám žít, rozumíš, Gustave?“ Vyprskl nakonec. „Celej život mě někdo neustále ovládal a nepotřebuju, abys to dělal i ty.“
„Mysli si, co chceš, ale já tě neovládám. A neovládáš ani sám sebe,“ dodal Gustav. „To tohle místo tě ovládá a kvůli tobě mě fakt mrzí, že jsem jeho majitelem. A je mi opravdu líto, že se neumíš ovládat.“
„No jasně!“ Bill se rozohnil a vystřelil od stolu. „Vypadni odsud, Gustave.“
„Patří mi to tady, Bille,“ řekl Gustav. „Mohl bych tě vyhodit, kdybych chtěl, ale nechci. Protože mi na tobě záleží a cítím se za tebe zodpovědnej. Cítím se zodpovědný od chvíle, kdy jsem tě naše polomrtvýho a sjetýho na prahu svejch dveří, kdy se na tebe všichni vysrali!“
Bill se otočil, hlava mu třeštila. Přitiskl si prsty na spánky. „Říkal jsem ti, že už jsem čistej!“
„O to nejde, Bille,“ řekl Gustav. „Jde o to, že jsi troska a musíš si najít něco, pro co budeš žít, než ti nic nezbude.“
Bill cítil, jak ho v očích štípou slzy, ale nedokázal je nechat vyklouznout. Už prolil příliš mnoho slz nad osudem celého svého života. Měl pocit, že v den, kdy se narodil, byl proklet.
„Už mi ani nic nezbylo, Gustave,“ zašeptal. „Proč myslíš, že každou noc dělám to, co dělám? Přišel jsem o všechno, na čem mi kdy záleželo. O Marca. O mamku. O Georga…“
Slyšel, jak si Gustav povzdechl, a pak ucítil na rameni ruku, která ho přitáhla dozadu. Bill se schoulil do Gustavovy náruče, přestože byl mnohem vyšší, a sklonil se, aby si položil hlavu na silné, utěšující rameno. „Je mi to líto, Gustave,“ zašeptal.
„Ne. Nemáš se za co omlouvat.“ Gustav trval na svém. „Není to tvoje vina.“
„Ale je,“ rozplakal se Bill. „To všechno je moje vina. Marc, Georg, moje matka. Všechno je to moje vina.“
„Ne,“ řekl Gustav ostře. „To s Marcem nikdy nebyla tvoje vina.“
„Ale já jsem ho donutil skočit,“ zašeptal Bill a zoufale popotáhl.
„Ne…“ zašeptal Gustav a třel ruku kruhy po Billových zádech.
„Řekl jsem mu, že je srab, když to neudělá,“ plakal Bill a celé jeho tělo se třáslo. „Řekl jsem mu… řekl jsem mu…“
„Pšššt, už je to dobrý,“ poplácal ho Gustav po zádech.
Bill se konečně uklidnil a tiše plakal Gustavovi do ramene. Když nakonec přestal, Gustav mu podal lék proti bolesti a sklenici vody. Otřel mu slzy a políbil ho na čelo. Držel ho za ruku a říkal mu, že všechno bude v pořádku.
autor: EngelTraumer
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
