autor: EngelTraumer
Pohodička a káva
Bill se ten večer dokonale oblékl. Byl stálou součástí klubu a štamgasti se k němu hlásili hlavně proto, že věděli, že když budou mít štěstí, budou moct okusit krásné androgynní stvoření, které Duhu obývalo. Bill se rád považoval za hrnec zlata na konci té duhy. A věděl, že i štamgasti.
Měl na sobě černou halenku s jedním odhaleným ramenem. Byla hedvábná, ale těsná a odhalovala jeho ploché břicho. Dnes večer zvolil červené kalhoty a k nim vysoké kožené boty. Ruce a prsty mu zdobilo několik náramků a prstenů. Vlasy si upravil do stylového drdolu a nechal ho vzadu ležérně ležet na zátylku. Pečlivě se nalíčil a znovu přidal umělé řasy.
Když toho večera sestoupil do klubu, hlavy se otáčely, ale Bill měl náladu si se svou kořistí hrát, ne ji hned sežrat. Posadil se k baru a začal zvolna. Včera v noci to vzal nejspíš až příliš rychle. Rozhlédl se, a ještě než si to uvědomil, doufal, že se cizinec vrátí.
Už pomalu ztrácel naději a rozhodl se, že si bude muset najít jiný cíl, když uviděl, že se dveře Duhy otevřely. Bill zamžoural přes celý klub a v záblesku světel rozeznal cizince, který vstoupil jako špión. Bill se ušklíbl. Možná měl doma ženu a nechtěl, aby se dozvěděla o jeho nočním výletu do gay klubu.
Plížil se barem a vyhýbal se velkému davu a zjevným pohledům. Vyčníval, to bylo jisté. Bill cítil, jak se mu rozbušilo srdce, když se přiblížil. Podíval se na něj a Bill měl pocit, že ty oči jsou háčky, které se do něj zaklesly. Ošil se na svém místě, a najednou se cítil nesvůj. Obvykle si užíval, když se na něj lidé dívali. Cizinec se posadil o pár stoliček dál a Bill se podíval na Gustava. Jejich oči se setkaly, ale Gustavův výraz zůstal netečný.
„Můžu nabídnout něco k pití?“ Zeptal se Gustav.
„Jasně,“ odpověděl cizinec a znovu přelétl očima po Billovi. Ten zamrkal umělými řasami a maličko se usmál. Muži se rozšířily nozdry a Bill viděl, jak mu pracuje čelist, než odvrátil pohled.
Bill sklouzl ze svého místa a obešel řadu stoliček, než se posadil vedle něj. „Ahoj, cizinče,“ řekl tiše.
Muž se na něj podíval. „Tom,“ řekl bez obalu.
Bill povytáhl obočí, překvapený, že mu tak snadno prozradil své jméno. Možná tak úplně netušil, jak to chodí v klubech. „Tom,“ řekl a ochutnal to jednoduché jméno na jazyku. „Ještě jsem tě tu neviděl, Tome.“
„Ale viděl. Včera večer,“ odpověděl Tom a zúžil oči.
„Oh.“ Bill se zasmál a nenáviděl, že to zní tak nervózně. „Jo…“ pokrčil rameny. „No, zdá se, že potřebuješ učitele,“ pokračoval, když nechal rozplynout rozpaky a sklouzl do smyslného tónu. „Abych ti ukázal, jak na to.“
Tom opět svraštil obočí a vzal si skleničku od Gustava, který se na Billa díval zpoza brýlí. Bill na něj nenápadně kývl prstem, otočil se zpátky k Tomovi a naklonil se k němu blíž. „Takže k těm lekcím…“
„Já nejsem na žádný úchylky, jestli se ptáš na tohle,“ zúžil oči, než dodal: „Bille.“
Bill se stáhl. Nejprve ho rozhodilo Tomovo přímé odmítnutí jeho návrhů, a pak použití jeho křestního jména.
„Jak to…“
„Tvůj přítel ti včera večer řekl ‚Bille‘, takže předpokládám, že se tak jmenuješ,“ vysvětlil Tom.
Bill přikývl. Okay, pomyslel si, ale znovu se snažil zachovat si chladnou hlavu a zůstat vyrovnaný. „Tak co se ti líbí, Tome?“ Zeptal se a přejel mu dlouhým černým nehtem přes svalnatou paži.
Tom se podíval dolů na Billův prst, jako by to bylo něco nepříjemného, a pak zpátky nahoru na Billovu tvář. Překvapil Billa slovy: „Ty se mi líbíš, Bille.“ To prohlášení vůbec neznělo sexuálně, jen přátelsky, a Bill se přistihl, že je zklamaný.
„Ty se mi taky líbíš, Tome,“ pokračoval a stále do svého hlasu vtiskával sexuální podtext. Sjel Tomovi rukou po boku a dlaní se otřel o jeho břicho. I tam byly svaly tvrdé jako skála a Bill se kousl do rtu a bojoval s nutkáním zjistit, jestli by takhle ztvrdlo i něco jiného ještě níž.
„To jsem si všiml,“ řekl Tom, ale znělo to pobaveně. Bill pocítil jistou frustraci. Nikdo ho nikdy neodmítl a rozhodně se mu nikdy nikdo nesmál. „Víš co, Bille?“ Otočil se k němu na stoličce čelem. „Když se ti tak strašně líbím, tak se mnou půjdeš na kafe do Caribou.“
Bill se prudce odtáhl. „Co?“
„To jsi asi nečekal, co?“ Zeptal se Tom a Bill viděl, jak se usmívá. Měl neskutečnou chuť dát tomu muži facku. Toužil mu dát pořádnou facku.
„Já kafe nepiju,“ řekl.
„Po té kocovině, kterou jsi měl nejspíš dneska ráno, jsi musel,“ odporoval mu Tom.
Bill na něj šokovaně zíral. „K-kafe…“ vykoktal a stále mu to připadalo nepředstavitelné.
Tom se něžně usmál: „Já s tebou nebudu spát, Bille. Nebo alespoň ne dnes večer.“ Zvedl se ze stoličky, ale Bill nestačil uhnout. Nakonec skončili přimáčknutí k sobě mezi dvěma barovými stoličkami, tváří v tvář, tělo na tělo.
„Kdo jsi?“ Zeptal se Bill šeptem.
Pobavení opustilo Tomovy oči a Bill v nich spatřil naprostý smutek. Povzdechl si a zvedl ruku. Konečky prstů se dotkl Billovy tváře a tomu ten dotek připadal elektrizující. „Mohl bych se tě zeptat na to samé,“ odpověděl Tom, a pak zmizel. Jeho ruka opustila Billovu tvář a jeho tělo se odtáhlo. Pak už Bill sledoval jeho záda, jak mizí v davu. Připadal si ztracený. Úplně a zničujícím způsobem ztracený. A ze všeho nejvíc toužil po kávě.
***
Tomovo srdce při odchodu z Duhy divoce bušilo. Konečky prstů ho v místě, kde se dotýkal Billovy tváře, brněly. S obrázkem to dělal tolikrát, ale teď, když se opravdu dotkl skutečné… věci…
Jeho srdce mu navíc připadalo zmatené. Nevěděl, co k Billovi cítí. Věděl jen, že touží po spojení – a nechtěl se o něj s nikým dělit. Stále nedokázal zavolat Simone a říct jí, kde Bill je. Nedokázal v sobě najít sílu to udělat. Občas si ještě vzpomněl na svůj krátký rozhovor s Georgem Listingem a vybavil si jeho slova, že je čas, aby všichni nechali Billa na pokoji. No, Tom nebyl jedním z nich – byl pro Billa novou tváří a chtěl něco změnit. Zajímalo ho, jestli Bill o té kávě alespoň uvažuje. Nešel do Duhy s tímto záměrem, ale najednou zjistil, že si domlouvá rande. Ne, nebylo to rande… bylo to spíš setkání. Ať už to bylo cokoli, Tom doufal, že se Bill skutečně ukáže.
Další večer šel místo do Duhy do Caribou. Tiffany mu na stůl postavila konvici s kávou, ale téměř nepromluvila. Pořád byla v rozpacích z jejich posledního rozhovoru. Tom jí s úsměvem poděkoval a vytáhl Billovu fotku. Díval se na tu mladou tvář a přemýšlel o dospělejším Billovi. Určitě měl masku. Když se setkali tváří v tvář, Tom viděl jen kousíček skutečného Billa. „Kdo jsi?“ Ptal se ho Bill. Tom si pokládal stejnou otázku. Měl být dalším, kdo Billovi ublíží svou vlastní touhou, nebo mu pomůže jako nikdo jiný?
Tom byl tak pohroužen do svých myšlenek, že neslyšel blížící se kroky, dokud nebyly téměř těsně vedle něj. Zvedl hlavu a trhl sebou, když uviděl, že je to skutečně Bill. Zmateně strčil fotku do kapsy dřív, než si jí Bill stačil všimnout.
„Bille…“ řekl a snažil se neztratit klid.
„Myslel sis, že nepřijdu?“ Zeptal se Bill. Nebyl oblečený o nic méně působivě než předchozího večera. Tentokrát měl na sobě průsvitnou fialovou halenku bez rukávů s měkkým péřovým boa kolem ramen a černé kalhoty s vysokým pasem. Tom mu neviděl na nohy, ale byl si jistý, že má opět směšně vysoké podpatky.
Bill se posadil ke stolu, založil si ruce a upřeně na Toma zíral. „Dostal jsi mě sem. Rozhodně působivý.“
Tom přikývl. „Nečekal jsem, že tě uvidím mimo klub.“ Pokusil se uvolnit a popadl hrnek s kávou, aby se napil.
„Bydlím tam,“ pokrčil Bill rameny a začal si hrát se svými nehty. Nastalo ticho a Bill si poposedl, než se zeptal: „Takže tohle je jako rande? Ještě nikdy jsem na rande nebyl.“
„Ne,“ vypálil Tom okamžitě, než se uklidnil. „Ne,“ zopakoval tišeji.
Bill přikývl a stále nezvedl oči od svých nehtů. „Takže… co to je?“
„To mi řekni ty. To ty jsi sem přišel.“
„A ty jsi mě sem pozval.“ Vyzval ho Bill a vzhlédl k němu divokýma tmavýma očima.
Tom pokrčil rameny. „Možná jsem tě chtěl aspoň na jednu noc dostat z toho místa.“
„Mluvíš, jako by ti na tom záleželo,“ ušklíbl se Bill.
„Záleželo?“ Zarazil se Tom. „Nikomu jinýmu na tom snad nezáleží?“
„Ne,“ ušklíbl se Bill.
„A co tvůj přítel Gustav?“
Billova tvář se na okamžik vyjasnila a on přikývl. „Okay, to je jeden člověk… Ale proč to zajímá tebe? Nikdy předtím jsem tě neviděl.“
„Ale já tebe ano,“ odpověděl Tom, a najednou měl pocit, že za něj mluví jeho srdce. Bill vzhlédl a jejich oči se setkaly. Viděl, že se v těch ocelových, vzpurných hlubinách něco zachvělo. „Viděl jsem někoho, kde se vydal na sebedestruktivní cestu. Viděl jsem někoho, kdo potřebuje přítele.“
Bill odvrátil pohled. „Co tady vlastně dělám?“ Zamumlal.
„Zvědavost,“ dodal Tom.
„Kdo je zvědavej, bude brzo starej,“ vyhrkl Bill a vyskočil ze židle. Otočil se právě ve chvíli, kdy Tiffany přinesla další kávu. Vrazili do sebe a Bill vykřikl, když mu horká káva vystříkla na hruď a popálila ho přes tenkou látku.
„Panebože!“ Vykřikla Tiffany. „Strašně moc se omlouvám!“ Podívala se mu do tváře a její oči se rozšířily. Podívala se na Toma, a ten pochopil, že Billa poznala z fotky. Tom vyskočil ze židle a doufal, že nic neřekne.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Tom a spěchal k Billovi. Tvář měl zkřivenou bolestí a ubrouskem si otíral halenku. „Ukaž mi to,“ řekl Tom tiše, chytil okraj Billovy promočené halenky a nadzvedl ji, aby zjistil, jaké jsou škody. Billovo bledé, bezchybné tělo bylo na břiše od horké kávy sytě rudé. Tom natáhl ruku a jemně se toho místa dotkl.
„Au!“ Vykřikl Bill a uskočil dozadu.
„Promiň,“ řekl Tom.
„Moc, moc se omlouvám.“ Ozvala se Tiffany, která stála za Tomem. Bill se na ni zadíval, ale Tom se otočil a řekl: „To je v pořádku, Tiffany.“
„Možná máme vzadu krém na popáleniny,“ řekla a odcupitala pryč.
„Ona za to nemůže, Bille.“ Napomenul ho Tom a zamávl rukou nad popáleninou, jako by ji chtěl zchladit.
„Neměla do mě vrážet.“ Nakrčil Bill nos.
„To ty jsi odcházel pryč,“ připomněl mu Tom a podíval se na něj. Billovi se na okamžik zkřivila ústa, než prostě odvrátil pohled.
Tiffany se vrátila s krémem a Tom jí ho vytrhl dřív, než ho stačil popadnout Bill. Potřeba chránit Billa a starat se o něj byla najednou neskutečná. Otevřel krém a začal mu ho roztírat. Bill celou dobu ucukával a svíral opěradlo židle za sebou.
„Není to tak zlý,“ řekl Tom, když svoji práci dokončil. „Za pár dní to bude v pohodě.“
„Nemůžu mít na sobě stopy, Tome,“ odpověděl Bill. „Jak to bude vypadat?“
„Před kým?“ Svraštil Tom obočí.
Billova tvář se znovu stáhla a Tom řekl: „Nebudeš s nikým jiným než se mnou.“ Nevěděl, kde se v něm vzala taková troufalost, ale to prohlášení mu prostě vyklouzlo z jazyka.
Bill povytáhl obočí. „Vážně?“
Tom souhlasně přikývl.
„S tebou?“ Zeptal se Bill a Tom ihned uslyšel tu věc v jeho hlase. Naději na sex.
„Ne takhle,“ řekl Tom. „Ale se mnou.“
„Proč ne?“ Zeptal se Bill. „Vím, že mě chceš.“
Tom se ušklíbl. „A jak to víš?“
„Z tvýho pohledu.“ Bill se na něj díval, i když se Tom vzdálil a popadl kabát. „Ten pohled znám, Tome. Viděl jsem ho stokrát, ne-li vícekrát.“
Tom si natáhl kabát a upřel na Billa své tmavé oči. „Jestli už nevíš přesný číslo, myslím, že je čas s tím přestat.“
„Přestat?“ Zeptal se Bill. „Nikdo mi nikdy neříká, kdy mám přestat.“
„Chceš jít ke mně, nebo ne?“ Zeptal se ho Tom, čímž ho zarazil.
„Myslel jsem, že jsi říkal…“ Billův hlas se zadrhl.
„Oh, já vím, co jsem říkal,“ řekl Tom. „Ale klidně můžeš jít spát sám nad Duhu.“
„Takže abych si to ujasnil,“ řekl Bill. „Chceš, abych šel k tobě domů jen proto, abych mohl spát vedle tebe v posteli.“
„Jak jsem řekl, klidně můžeš jít nad Duhu.“ Podíval se na hodinky. „Už je trochu pozdě na to, abys někoho sbalil, nemyslíš? A kromě toho,“ udělal oči jako Bill a napodobil ho, „vím, že mě chceš.“
Bill na okamžik vypadal, jako by se chystal na Toma zaútočit, ale pak se uklidnil a řekl: „Fajn. Veď mě, Tomi.“
Tom sebou při té přezdívce trochu trhl, ale neprotestoval. Vlastně mu to znělo dobře.
Trochu se mu ulevilo, že šel Bill s ním. Nejvíc ze všeho ho chtěl dostat z Duhy a jediný způsob, který ho napadl, bylo pozvat ho k sobě. Nikdy by se z toho ponižujícího životního stylu nedostal, kdyby v něm dnem i nocí žil dál.
Zdálo se, že Bill nemá auto, a Tom přemýšlel, jak se do kavárny dostal. Možná taxíkem. Vlezl do Tomova auta a koleny málem narazil do palubní desky. Posunul si sedadlo do pohodlnější polohy a Tom vyjel z parkoviště.
„Bydlím v hotelu, okay?“ Řekl mu Tom. „Tak to neodsuzuj.“
„Odsuzovat?“ Zeptal se Bill. „Já nikoho nesoudím. Alespoň ne za to, jak žije. Každej si zaslouží, aby si mohl se svým životem dělat, co chce.“
„Máš na mysli, že si každej zaslouží být šťastný?“ Podíval se na něj Tom. Zachytil Billův zmatený pohled, než mu odpověděl: „Ne. Nikdo není doopravdy šťastnej, víš? Člověk chce od života vždycky víc. Nikdy nemáš dost. Vždycky ti něco chybí.“
„To mluvíš o sobě?“ Zeptal se Tom.
„Obecně o všech,“ trval Bill na svém. „Znáš někoho, kdo je opravdu šťastný?“
Tom se na chvíli zamyslel a málem řekl: „Já bych byl šťastný, kdybych měl tebe.“ Ale neudělal to.
„Štěstí se nedá chytit,“ pokračoval Bill. „Netrvá věčně. Je to jen dočasný pocit. Někdy se cítím šťastný, když piju. Někdy se dokonce cítím šťastný, když mám sex. Ale vždycky to v další vteřině zmizí.“
Tom mlčel. Nečekal, že se mu Bill takhle otevře.
„Pak jsou tu vždycky lidi, kteří ti tvoje štěstí chtěj zničit, protože s tebou nesouhlasí. Myslí si, že mají vždycky pravdu. A, no… ne, vždycky můžeš mít pravdu,“ odmlčel se a v autě se rozhostilo ticho.
„Myslíš, že se budu cítit šťastný, až budu dnes večer ležet vedle tebe?“ Konečně se zeptal.
Tom nedokázal odpovědět. Hrudník měl napjatý a volant svíral v železném sevření. Dokázal si jen pomyslet: Vím, že já budu.
autor: EngelTraumer
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
