autor: EngelTraumer
Láska a válka
„Chci zmrzlinu,“ prohlásil Bill, když se dostali zpátky na silnici. Vrátil se s plným zavazadlem a Tom mu ho pomohl dostat do kufru.
„Zmrzlinu ke snídani?“ Zasmál se Tom.
„Jo, co je na tom špatnýho?“ Zeptal se Bill a hodil po něm oslnivý úsměv.
„Nic,“ odpověděl Tom. „Vůbec nic.“
„Dobře,“ řekl Bill, „protože znám jedno místo, které je jen pár minut odtud.“
Dal Tomovi instrukce, a pak zapnul rádio. Toma to trochu překvapilo, protože si vzpomněl, jak Simone říkala, že Bill po Marcově smrti přestal zpívat.
Z reproduktorů se začala linout píseň „Don’t Worry, Baby“ od Beach Boys a Toma ještě víc překvapilo, když si Bill začal pobrukovat. Zachytil Tomův pohled a zeptal se: „Co? Myslíš si, že jsem moc mladý na to, abych znal Beach Boys?“
„Možná,“ zasmál se.
Bill zaklonil hlavu a rozesmál se a Tom na okamžik nemohl odtrhnout oči od toho krásného pohledu. Když se na něj Bill podíval, měl oči zkroucené a tváře kulaté od úsměvu. Ukázal na Toma a začal zpívat: „Don’t worry, baby, don’t worry, baby… everything will turn out all right… (Neboj se, baby, neboj se, baby… všechno dobře dopadne…)
Tom se usmál a uvědomil si, že je to poprvé, co slyší ten andělský hlas, o kterém Simone mluvila. Z celého srdce si přál, aby se ho Jorg nikdy nedotkl, aby Marc nikdy nezemřel, aby všechno zlé, co se kdy Billovi stalo, prostě zmizelo. Přál si, aby Bill dál zpíval tím krásným, sladkým hlasem.
„Just take along my love with you” (Jen si s sebou vezmi mou lásku), zpíval Bill dál a kýval hlavou. „And if you knew how much I loved you, baby, nothing could go wrong with you…” (A kdybys věděla, jak moc tě miluju, baby, nic by se ti nemohlo stát…)
Tom se natáhl, chytil Billa za ruku a pevně ji stiskl. Najednou v hloubi duše věděl, že slova té písničky jsou o nich. Opravdu Billa miloval. Poprvé po mnoha letech si dovolil uvědomit, že může.
***
Poté, co si dali zmrzlinu, se Bill opřel o Tomovu paži a zmlkl. Potom, co Tom viděl v autě, se cítil z Billova náhlého ticha nesvůj. Seděli u venkovního stolku, nad kterým byl velký žlutý deštník. Na terase nebyl skoro nikdo jiný a Tomovi jejich veřejný projev náklonnosti nevadil. Necítil se však dobře při delším mlčení.
„Děje se něco?“ Zeptal se nenuceně.
Bill pokrčil rameny a pustil se do čokoládové zmrzliny. „Gustav si myslí, že bych si měl rozmyslet, co dělám, než se k tobě nastěhuju.“
„No…“ řekl Tom. „Jsem si jistej, že se jen bojí o tvoje bezpečí.“
„Já vím,“ řekl Bill. „Vždycky si o mě dělá starosti.“
„Má k tomu důvod, že?“ Řekl Tom jemně.
„Míval.“ Bill zvedl hlavu z Tomova ramene, aby se na něj podíval. „Ale on prostě nechápe, co mě potkalo.“
„Jak by taky mohl?“ Zeptal se Tom a naklonil se, aby mu ukradl polibek. Bill se usmál, a pak s tichým smíchem pokračoval: „Chtěl vědět, co děláš za práci a jestli náhodou nemáš ženu, o které jsi mi neřekl.“
Tom cítil, jak jím při zmínce o jeho práci projel pocit strachu. O té druhé části už Bill věděl, ale při pomyšlení, že by mu měl říct, čím se živí, se mu udělalo nevolno. Bill nebyl hloupý. Ve skutečnosti byl poměrně chytrý a Tom se obával, že kdyby mu to řekl, na všechno by přišel.
„Chci říct, že vím o tvé ženě,“ řekl Bill. „Ale… čím se vlastně živíš?“
Tom cítil, jak mu hrudí projela panika, a snažil se ji potlačit, snažil se, aby nebyla vidět v jeho tváři. Rychle přemýšlel a snažil se vymyslet nejlepší způsob, jak to Billovi říct, aniž by prozradil celou pravdu.
„Já, ehm,“ posunul se na sedadle, „pracuju pro jedno policejní oddělení.“ Byla to částečně pravda. Kdysi pracoval u policie – ale to bylo předtím, než…
Bill povytáhl obočí. „Néééé.“
„Hmm,“ odpověděl Tom a nacpal do sebe další kopeček zmrzliny.
„Nikdy by mě nenapadlo, že jsi policajt,“ řekl Bill, ale zdálo se, že ho to potěšilo. „Panebože, můj Tommy je hrdina!“ Zatleskal rukama a znovu objal Tomovu paži.
„Vlastně ani ne,“ zamumlal Tom.
„Máš uniformu?“ Zeptal se a přimhouřil oči. „Bože, to bych chtěl vidět.“
„Obvykle chodím v civilu,“ řekl Tom nejistě. Už cítil, jak se mu lež vymyká kontrole, a velmi ho bolelo, že Billovi lže.
„Takže děláš u losangeleské policie?“ Zeptal se Bill zvědavě.
„Ne, jsem tak trochu… na dovolené,“ objasnil mu Tom.
„Tak co dělal prázdninující tajný policista v gay klubu?“ Zeptal se Bill.
Tom pokrčil rameny a podíval se na Billa: „Asi… to tak mělo být.“
Bill se maličko usmál. „Myslím, že ti chci něco říct, Tome,“ zašeptal.
„Co?“ Zeptal se Tom.
„Myslím, že ti chci říct, že tě miluju.“ Nakrčil čelo.
„Nejseš si tím jistej?“ Zeptal se Tom.
„Myslím, že jsem,“ pokračoval Bill.
„Myslím, že já to vím jistě,“ odpověděl Tom. Naklonil se a vtiskl Billovi polibek na rty. Byly ještě studené od zmrzliny, ale přesto byly jemné a sladké. „Vím, že tě miluju,“ zašeptal na Billova ústa. Bill se odtáhl a podíval se na Toma, zatímco jeho rozšířené oči divoce mrkaly.
„Tommy…“ zašeptal a oči se mu zaleskly.
„Počkej… ty… brečíš?“ Zeptal se Tom poněkud znepokojeně.
„Jo,“ přikývl Bill a po tváři mu sklouzla slza. „Tohle mi už dlouho nikdo neřekl.“ Přitiskl si hlavu k Tomovu rameni a ten ho objal a hladil po zádech.
„Nemusíš plakat,“ řekl konejšivě.
„To jsou slzy štěstí,“ vydechl Bill.
„Dobře,“ zašeptal Tom a přitáhl si ho blíž.
Mezitím se jejich zmrzlina na slunci roztekla.
***
Bill si nebyl jistý, jestli vůbec dokáže uvěřit tomu, co se právě stalo. Když odcházeli ze zmrzlinárny, připadal si jako omámený. Mohla by to být vážně pravda? Opravdu ho Tom miloval? Řekl to a, bože, jak moc tomu chtěl Bill uvěřit.
Tom se ho zeptal, co chce dělat dál, ale Bill mu tiše řekl, že chce jít domů. Tom souhlasil a otočil auto směrem k hotelu.
„Můžeme ti vybalit, a pak… já nevím, ležet a koukat se na televizi…“ řekl Tom, ale Bill viděl ten záblesk v jeho očích. Odfrknul si: „Ležet, no to mě poser. Já moc dobře vím, co chcete, pane Kaulitz.“
Tom skryl úsměv a Bill se natáhl, aby ho chytil za ruku. Přivítalo ho uklidňující teplo Tomovy dlaně a on zavřel oči a snažil se uklidnit své bušící srdce. Měl pocit, jako by kráčel po tenkém laně, vlastně po napjatém provaze. Stačil jediný krok vedle, aby spadl. Ale kdyby se dostal na druhou stranu, mohl by být opravdu šťastný…
Když dorazili do hotelu, Tom vzal z kufru Billovo zavazadlo a společně vešli dovnitř. Recepční se na ně usmál a zamával jim a Tom mu gesto oplatil.
„Tak nějak už mě znaj,“ řekl Tom.
„Jak dlouho už jsi tady?“ Zeptal se Bill.
„Chvilku,“ pokrčil Tom rameny.
„Takže… kdy se musíš vrátit?“ Bill tu otázku položil jen velmi nerad. „A kam vlastně vůbec?“
Tom se se zamračením zadíval na zem. „Do Berlína,“ řekl nakonec.
Bill se zarazil. „Do Berlína… do Německa?“ Zeptal se. Najednou se mu rozbušilo srdce a na čele mu vyrazil studený pot. Před lety z té země utekl a nikdy neměl v úmyslu se tam vrátit…
Tom se na něj otočil. „Jo,“ řekl a v očích měl strach.
Bill nevěděl, co říct. Chtěl s Tomem zůstat a být pořád s ním, ale představa, že se vrátí do Německa, že bude tak blízko všemu, co tam nechal, ho děsila.
„Co se děje?“ Zeptal se Tom nakonec.
Bill pomalu zavrtěl hlavou. Nemohl Tomovi říct, co se tam stalo. Jistě by ho nenáviděl stejně jako ostatní. Nemohl mu říct o svém otci ani o Marcovi. Nemohl mu říct ani o Georgovi. Nemohl mu říct, co všechno obětoval, aby se odtamtud dostal sem.
„Nic,“ zašeptal nakonec. „Já… asi jsem nečekal, že to bude tak daleko.“
„Podívej, nemůžu po tobě chtít, abys mě následoval přes celej Atlantik…“ začal Tom.
Bill zavrtěl hlavou a zvedl prsty k Tomovým rtům. „Ne, já… půjdu tam, kam ty,“ řekl nakonec odhodlaně.
Tom na něj zíral a zpočátku se tvářil trochu nevěřícně. „Tak jo,“ řekl nakonec a znovu chytil Billa za ruku.
Došli k výtahům a mlčky vyjeli nahoru. Když dorazili do Tomova pokoje, Bill si začal pomalu vybalovat. Hlavou se mu honily nové informace, které se dozvěděl, a se zpožděním si uvědomil, že kdyby se ve své touze nechoval lehkomyslně, mohl to vědět od samého začátku – dřív, než si dovolil zamilovat se.
Policejní důstojník z Německa… Ta myšlenka mu zaplavovala mozek a strach mu protínal hruď. Už měl tu čest, když poprvé utíkal. Málem ho chytili v Hamburku, který byl jeho zastávkou před odjezdem do Los Angeles.
„Jen si odskočím a hned ti pomůžu,“ řekl Tom, ale Bill ho sotva slyšel.
Jeho mysl se rozbušila společně se srdcem a všechno, co nechtěl, aby byla pravda, se najednou zdálo až příliš reálné. Slyšel, jak se zavřely dveře koupelny, a zjistil se, že se třese. Než zaútočil na stůl, podíval se na zavřené dveře. Nikdy předtím ho nenapadlo ho nějak zkoumat, ale teď roztřesenýma rukama otevíral všechny zásuvky. Ztuhl, když otevřel druhý šuplík a zjistil, že se tam skrývá fotka – jeho vlastní fotka. Vytáhl ji a při pohledu na své mladší já se jeho rty roztáhly. Byla to stará fotka, pořízená ještě předtím, než odešel z domova. Bylo mu tam snad šestnáct, a tento fakt ho okamžitě zasáhl uvědoměním. Jediné místo, odkud mohl Tom tuhle fotku získat, byla jeho rodina, což znamenalo, že věděl, kdo je, dávno předtím, než toho večera vstoupil do Duhy.
„Ne, ne…“ zašeptal Bill a slyšel, jak se jeho hlas plní slzami. Nemohla to být pravda, prostě nemohla.
Se zoufalstvím v hrudi začal Bill znovu prohledávat šuplíky. Pod místem, kde byla fotka, ležela složka a Bill znovu zoufale zasténal, když na složce uviděl vytištěné své jméno. Otevřel ji a sotva byl schopen přes slzy číst všechny ty dokumenty. Poznal však, že je tam několik policejních hlášení, jedno z noci, kdy odešel z domova, další z incidentu v Hamburku. Listoval stránkami a nacházel ručně psané poznámky.
Bill zvedl ruku k třesoucím se rtům, aby potlačil vzlyk, když našel fotografie, na kterých pózoval v Hamburku. Nejprve ho v rychlém sledu zaplavila úzkost z toho, že Tom o těch ponižujících fotografiích ví, a pak vztek, že o tom všem celou tu dobu věděl.
„Ne!“ Ta slova vyklouzla z jeho rtů v ostrém výkřiku a on hodil složku na stůl. Obsah se rozsypal po umělém dřevě a Bill se dal do hlasitého, vzlykavého pláče.
„Bille?“ Tomův hlas prořízl jeho mlhu emocí a on se otočil.
„Tys to věděl?“ Hlas se mu třásl a cítil, jak se mu hrudník svírá v křeči zběsilých slz.
Tomova tvář náhle zbledla a tmavé oči se mu naplnily zoufalstvím. „Bille…“ začal, ale zdálo se, že ho slova opustila dřív, než stačil cokoli říct.
„Tys to věděl?“ Zopakoval to Bill. „Věděl jsi o tom všem! Kdo jsi?!“ Přistoupil blíž a strčil Tomovi obrázek před obličej. „Kdo jsi?!“ Zakřičel ještě hlasitěji.
„Jsem…“ Tomova tvář se zkřivila úzkostí. „Jsem Tom Kaulitz,“ zašeptal. „A… jsem soukromý detektiv.“
Bill se odvrátil a ze rtů mu vyšlo přidušené zasténání.
„Najali si mě Simone a Gordon, abych tě našel.“ Zněl zlomeně, naprosto zlomeně. „Před šesti měsíci,“ pokračoval.
„Šest měsíců,“ zasténal Bill. „Šest zasraných měsíců.“
„Bille, je mi to líto, moc líto,“ přiskočil k němu Tom a natáhl ruce.
„Nesahej na mě!“ Bill ucukl a plácl ho přes ruce. „Nesahej na mě, kurva.“
„Bille!“ Vykřikl Tom a Bill viděl, jak mu po bledé tváři stekla slza.
„Lhal jsi mi,“ řekl Bill, jeho hlas zněl přidušeně a celý se chvěl, když na něj ukázal třesoucím se prstem. „Přesvědčil jsi mě, že ti na mně záleží.“
„Záleží!“ Vykřikl Tom.
„Přinutil jsi mě myslet si, že jsem aspoň jednou v životě našel někoho, kdo mě chce… jenom pro to, kdo jsem… Někoho, kdo nevěděl o všech těch sračkách, co jsem udělal.“ Billův hlas ztichl, když ho znovu zasáhl fakt, kolik posledních dnů promarnil. Slzy se mu do očí nahrnuly ještě rychleji, a tentokrát si toužil jen poraženě lehnout a zemřít, jen aby unikl té děsivé pravdě…
„Bille, ne, prosím…“ vykřikl Tom a přistoupil blíž. „Já tě chci. Nelhal jsem, když jsem říkal, že tě miluju. Miluju! Bille, prosím.“ Klesl na kolena a jeho ramena se třásla. Zvedl ruce a chytil se Billových nohavic. Přitiskl čelo na jeho stehno a tiše vzlykal. „Prosím…“ znovu zasténal: „Udělám cokoli… prosím…“
Bill na něj seshora hleděl a cítil se otupělý, ale zároveň přecitlivělý. Nedokázal pochopit, co se právě stalo. Nedokázal přijmout fakt, že Tom je stejný jako ostatní. Nechtěl tomu věřit… a přece to byla pravda. Tak moc, moc pravdivá pravda.
„Jak jsi mi to mohl udělat?“ Zašeptal Bill a měl pocit, jako by se mu do srdce zabodával hmatatelný, niterný nůž, který rozbíjel už tak roztříštěné kousky a mstivě do nich píchal.
Tom zasténal ještě hlasitěji a v návalu emocí se zachvěl.
„Jak jsi mi mohl takhle lhát?“ Pokračoval Bill a jeho hlas byl slabý, v naprosté úzkosti sotva šeptal. „Věřil jsem ti. Všem těm lžím.“
„Bille, prosím tě, zklamal jsem tě a je mi to moc, moc líto.“ Tom k němu vzhlédl se zarudlýma, opuchlýma očima a vlhkými tvářemi. Třásl se a prsty zoufale svíral Billovu nohavici. „Prosím, věř mi, když ti říkám, že tě miluju. To je jediná věc, o které jsem ti nikdy nelhal.“ Tom se na něj zadíval měkkýma mandlovýma očima, jejichž medově hnědá hloubka připomínala rozvlněný rybník – těma očima, které Bill tak dobře znal. Vyzařoval z nich soucit, nejhlubší lítost, ale zároveň i frustrace nad Billovou neochotou se změnit. Ty oči, které na něj hleděly, když spal, dívaly se mu do duše, propalovaly se do ostré zranitelnosti jeho nahoty… Ty oči ho teď prosily o druhou šanci, prosily ho, aby viděl, že ho miluje, prosily ho o odpuštění. A Bill ho na okamžik málem vzal za ruku.
„Nech toho,“ zakňučel Bill nakonec a v očích se mu objevily nové slzy. Vytrhl se z Tomova sevření a nechal ho zhrouceného na podlaze. „Prostě… mě nech na pokoji,“ zašeptal. A jako v mlze se vydal ke dveřím.
„Bille, prosím, vrať se,“ zavolal za ním Tom. „Neopouštěj mě…“ zasténal tiše.
Ta slova se Billovi zařízla do srdce a zastavil se u dveří. Z očí se mu řinuly slzy. O chvíli později však práskl dveřmi a odešel. Zavolal si taxík a odjel domů do Duhy. Jenže to ve skutečnosti nebyl domov – ne bez Toma.
autor: EngelTraumer
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
