autor: EngelTraumer
Vzpomínky a lítost
Tom se pomalu probouzel a zpočátku si nepamatoval, co se stalo. Pak se mu všechno vrátilo, stejně jako každý den v posledních dvou dnech. Se zasténáním položil hlavu zpátky na polštář. Okamžitě mu vyhrkly slzy, aby mu ucpaly hrdlo, a Tom přitiskl tvář do polštáře. Mohl by se teď klidně udusit a bylo by mu to jedno.
Uzavřel se tady, ve svém hotelovém pokoji, který byl plný vzpomínek. Kamkoli se podíval, vázala se k tomu místu vzpomínka na Billa. Od stolu, kde Bill všechno objevil a kde ho Tom prosil, aby mu odpustil, až po dveře, kterými odešel a zničil všechny jeho naděje, že ho pochopí.
Jak jsi mi to mohl udělat? Billův zničený hlas zazněl Tomovi až v mozku a on s výkřikem vyskočil z postele. Chodil po pokoji jako zvíře v kleci a vplétal si prsty do vlasů. Jak jsi mohl? Tom si pomyslel: Jsi opovrženíhodný, Kaulitzi. Tyhle myšlenky se mu v hlavě neustále opakovaly a on se sám sebe znovu a znovu ptal: Jak jsi mohl? Jak jsi mohl?
Pohrával si s představami, že se Bill vrátí a všechno mu odpustí. Představoval si, že se vrátí do Duhy a zachrání Billa z jeho zoufalství, ale to byly jen sny. Skutečnost byla mnohem chladnější.
Svezl se na okraj postele a našel tam tričko, které měl na sobě každou noc, kdy tu spal. Tom ho třesoucími se prsty vzal a zabořil do něj nos. Zhluboka se nadechl a Billova vůně mu zaplnila celý nos. Lehl si na postel a pevně triko objal, zatímco mu z očí vyklouzly slzy.
Přišel o všechno. Bill byl jeho všechno a teď byl pryč. Odešel a řekl Tomovi, aby ho nechal na pokoji. Mohl rovnou zavolat Simone a říct jí všechno, na co přišel, a pak se vrátit do Berlína, do své obyčejné, zapadlé kanceláře, do svého osamělého bytu a osamělého života. Bill už ho nikdy nechtěl vidět a on mu to nemohl mít za zlé. Vždyť ho dokonale podvedl.
Tom truchlil dva dny a nevěděl, jestli to ještě zvládne. Už neměl žádný důvod zůstávat v L. A. Neměl důvod tajit, kde se Bill nachází a neměl důvod držet matku od syna.
Tom se na posteli posadil a přešel ke stolu. Všechno bylo rozházené tak, jak to Bill zanechal. Neměl to srdce se těch věcí dotknout, bez ohledu na to, jak moc se mu ty věci vysmívaly přímo do obličeje. Tom se pomalu probíral dokumenty. Připadalo mu tak zvláštní dívat se na ně teď, když Billa poznal… když se do něj zamiloval…
Mezi papíry našel fotku a zíral na ni stejně jako předtím tolik hodin. Přejel prsty po linii lícní kosti a ucítil, jak ho přepadla další vlna slz. Potlačil je, když fotku odhodil, a prohledával zbytek materiálů, dokud nenašel stránku se Simoniným číslem.
Ona byla ta, která mu volala jako první, aby se zeptala na novinky. Naposledy volala odpoledne předtím, než Tom odjel do Duhy. Řekl jí, že se dostal na stopu, která vypadá velmi slibně, a že jí zavolá, až něco zjistí. To bylo téměř před týdnem. Bylo s podivem, že ještě nezavolala.
Tom zvedl telefon a vyťukal číslo. Vyslechl několik zazvonění, než se ozval Simonin tichý hlas: „Haló?“
„Zdravím, Simone, tady Tom,“ řekl.
„Ach, Tome, právě jsem vám chtěla volat. Před pár dny jste říkal, že jste něco objevil.“
„Ano.“ Tom se snažil udržet emoce na uzdě.
„A?“ Pobídla ho Simone.
„Našel jsem ho,“ řekl Tom a měl pocit, že mu hrudník drtí kladivo.
Několik okamžiků bylo na druhé straně ticho, než Simone zašeptala: „Panebože, Tome…“
„Ta stopa, o které jsem mluvil, se skutečně potvrdila,“ přinutil se Tom pokračovat a dál mluvil přes uzel emocí, který mu svíral hrdlo.
„Panebože,“ zopakovala Simone. „Kde je?“
„V LA, jak jsem si celou dobu myslel,“ řekl Tom. Snažil se, aby zněl normálně, ale jak by mohl?
„A… mluvil jste s ním?“ Zeptala se Simone znepokojeně a zdálo se, že si nevšimla změny Tomova tónu hlasu kvůli svým vlastním obavám. „O nás?“
Tom se zamračil a jeho hrdlo se sevřelo. „Nejsem si jistý, jestli je připravený vrátit se domů.“
V telefonu znovu zaznělo ticho a Simone zašeptala: „Oh.“
„Už není nezletilý, takže ho nemůžu do ničeho nutit,“ vysvětlil jí. „Jediné, co můžu udělat, je informovat ho, že ho chcete vidět, a informovat vás, že je naživu.“
„Nemůžete nic udělat?“ Zašeptala Simone a Tom v jejím hlase uslyšel slzy.
„Je mi to líto,“ odpověděl a jeho hlas zněl zastřeně. „Tady jsem bezmocný.“ Říkal to Simone od začátku, ale ona byla odhodlaná Billa znovu vidět. Byla si jistá, že se chce vrátit domů. Jenže podle jeho výrazu, když se mu zmínil o Německu, si byl Tom více než jistý, že je to přesně naopak. Jakkoli Bill nenáviděl to, co se stalo s jeho životem v Los Angeles, víc se bál toho, co se stalo v Německu.
„Kde je?“ Zeptala se Simone. „Myslím tím, kde přesně je? Má kde bydlet? Má práci?“
Tom se zhrozil. „Bydlí u kamaráda.“
„U kamaráda,“ vydechla Simone s úlevu.
„Jo, je to dobrý člověk. Párkrát jsem se s ním setkal.“ Tom si vzpomněl na Gustava, na muže, který Billa nejspíš právě držel v náručí, staral se o něj, utěšoval ho… Stiskl oči, když se v něm střetly vlny lítosti a žárlivosti.
„Kde bydlí?“ Zeptala se Simone.
Tom se znovu zarazil. Lhal Billovi, a teď vlastně neměl právo lhát ani Simone. „Nad klubem, který se jmenuje Duha.“
Simone se odmlčela. „Nad klubem?“
„Ano,“ řekl Tom.
„Řekněte mi všechno, co víte,“ řekl nakonec Simone. „Chci to vědět.“
***
„Bille, no tak. Musíš vstát.“ Zazněl Gustavův hlas Billovi v uchu. Se zasténáním se pod peřinou stočil do těsnějšího klubíčka. Hlava mu třeštila a v ústech měl sucho, chutnalo to jako hovno.
Jen mlhavě si vzpomínal, jak se před dvěma dny potácel domů a šmátral po láhvi za pultem. Gustav ho následoval nahoru, když se opíjel do němoty, a snažil se z něj dostat celý příběh. Bill se mu nakonec svěřil, a mezi loky alkoholu brečel a vzlykal. Gustav ho neodsoudil, i když Bill v jeho očích viděl výraz „já ti to říkal“. Ale místo toho, aby cokoliv řekl, držel Billa v náručí, nakonec mu vytrhl láhev z rukou a uložil ho do postele. Bill snil o Tomovi, krásné, jasné sny, které nechtěl opustit výměnou za drsnou, chladnou realitu.
Následující dva dny uběhly pod rouškou alkoholu a sexu, jediného způsobu, jak si Bill uměl ulevit. Celý den zůstával v posteli, spal nebo přemýšlel, jestli by si teď neměl jednoduše podřezat žíly. V noci se vzchopil a sešel dolů. Štamgasti si ho po jeho nepřítomnosti v Duze lačně prohlíželi, a přestože Bill nesnášel, jak se po něm jejich ruce sápou, jednoho si vybral a zatáhl ho k sobě nahoru. Bylo to hrozné, ohýbat se a nechat je, aby se na něm vyřádili, když v hlavě viděl jen Tomovu tvář, jak plačtivě šeptá: „Miluju tě, Bille. To je jediná věc, o které jsem ti nikdy nelhal.“
„Jsou skoro dvě,“ pokusil se ho Gustav ještě jednou vzbudit. „Nemůžeš zůstat celej den v posteli.“ Tohle byl první den, kdy se ho pokusil vytrhnout z jeho trápení. Bill předpokládal, že mu dal Gustav ze soucitu trochu času, aby se mohl utápět v sebelítosti.
„Ale můžu… a taky to udělám…“ zamumlal Bill. Už neměl pro co žít. Všechno bylo ve vteřině pryč.
„No taaak,“ povzdechl s Gustav znovu.
„Nech mě být, Gusi.“ Bill si přetáhl peřinu přes hlavu. „Nechci, abys mě rušil.“ Už cítil, jak se mu do očí hrne ranní dávka slz, a přitiskl tvář do polštáře a snažil se správně dýchat při přidušených vzlycích, které ho toužily udusit.
„Ale, Bille…“
„Jdi pryč!“ Vyštěkl Bill a prudce se posadil na posteli. Bylo to tak rychlé, až se mu zatočila hlava. Chytil se okrajů postele a byl si několik děsivých okamžiků jistý, že bude zvracet. „Jdi pryč,“ zopakoval to se zasténáním.
„Bille…“ Gustav se posadil vedle něj.
Ten však zavrtěl hlavou. „Nezbylo nic, Gustave,“ popotáhl a cítil v očích slzy. „Už to nedokážu. Nechci takhle žít.“
„Takhle nemluv,“ naléhal Gustav.
„Bez něj… nejsem nic…“ zašeptal a celá místnost se mu točila a plavala před očima. Chytil se za hlavu a zasténal.
„Ne,“ odporoval Gustav.
„Jo,“ řekl Bill tvrdě a plácl se rukama do stehen. „Nejsem nic.“
Gustav si povzdechl. „Bille, takhle nemůžeš uvažovat. Víš, kam tě to dostane.“
Bill se na něj přes závoj slz zadíval. „Já vím. Deprese. Myšlenky na sebevraždu. Já vím, Gustave. Věř mi, přemýšlel jsem o tom. A je mi to jedno. Proč by mělo záležet na tom, jestli zemřu?“
„Bille!“ Okřikl ho Gustav, než se rozzlobil. „Ten člověk tě zničil. Proč to nechceš vidět? Klidně bez něj můžeš žít, protože pro tebe nikdy nebyl dost dobrej.“
„Vypadni!“ Vykřikl najednou Bill a vyskočil z postele. Bez ohledu na to, jak moc mu Tom ublížil, nesnesl, aby o něm Gustav takhle mluvil. „Nemluv na mě. Nedívej se na mě.“
„Bille, prosím…“
„Ne, vypadni. Nechci s nikým mluvit.“ Otočil se k němu zády a slyšel, jak se Gustavovy kroky vzdalují. Když zmizel, lehl si zpátky na matraci, vyčerpaný slzami a výbuchem hněvu. Přitiskl tvář do polštáře a skuhral Tomovo jméno. Z celého srdce si přál, aby se posledních pár dní nikdy nestalo.
autor: EngelTraumer
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
