autor: kishmet
„Lidi? Tohle není vtipný!“
Bill se prodíral podzimním listím, přitáhl si červený plášť těsněji k tělu a zahleděl se do lesa před sebou. „Lidi!“ Zavolal nejistě. „Nicole? Dave?“ Nikdo neodpověděl. Dokonce ani neslyšel, že by se v dálce smáli, což se mu chvíli zdálo, než začal zaostávat. Bill měl z toho smíchu špatný pocit. Na střední škole se na něj už asi milionkrát vykašlali populární kluci, kteří si mysleli, že by bylo vtipné nechat nezkušeného, zženštilého Billa Kaulitze, jak sám bloudí po nákupním centru.
Matka ho ujišťovala, že na vysoké škole to bude mnohem lepší. Že bude moct chodit na hodiny s Andreasem a Natalií, svými jedinými opravdu dobrými kamarády, a že většina studentů dramatického oboru budou také společenskými vyděděnci. Simone to samozřejmě neřekla přesně takhle, ale Bill věděl, jak to myslí. Měl se setkat se ztroskotanci a možná, že by v jejich očích nebyl až takovým ztroskotancem.
Ale Nicole, David a Chantelle pravděpodobně nebyli ztroskotanci ze střední školy. Bill byl nadšený, když oni tři – skupina herců! požádali obyčejného studenta kostymérství, aby s nimi někam šel, kamkoli! – a pozvali ho do Wolf Creek Wood. Měli v plánu hledat strašidelný dům, o kterém se povídalo, že leží někde uprostřed lesní rezervace; tak to alespoň Billovi řekla Nicole. Také ho vyhecovala, aby přišel v kostýmu, a tvrdila, že i ostatní se převléknou do halloweenských kostýmů. Billovi mělo být podezřelé, když se ostatní tři objevili v civilu, zatímco Bill přišel v kostýmu Červené Karkulky, který si ušil pro poslední představení této pohádky na koleji.
„Oh,“ řekl Bill a naprosto opuštěný se sesunul ke stromu. „Jsem tak hloupej.“ Vylovil z kapsy mobil. Na rozdíl od ostatních měl stále ještě véčko, které bylo tak možná cool v roce 2004. Možná. Bill se s nadějí zadíval na displej, a pak si zase povzdechl. Ani jedna čárka signálu a ani žádná šikovná aplikace GPS, která by ho vyvedla z rezervace. Stejně si neuměl představit, co by mu řekla. Odbočit doprava u dalšího javoru? Většina stromů už stejně neměla listy a s holými větvemi Bill nerozeznal javor od petúnie.
Bill se podíval na oblohu. Pozdní večerní světlo pronikalo skrz stromy před ním a lehce zprava. „To je západ,“ řekl si Bill nahlas. „A my jsme zaparkovali na severním parkovišti… takže…“ Vydal se doleva a doufal, že se jeho vnitřní kompas pro jednou rozhodl fungovat. Bill neměl absolutně žádný orientační smysl. V lese se začalo stmívat. Bill se nervózně rozhlédl. Na duchy a strašidelné domy moc nevěřil, ale rozhodně věřil na sériové vrahy. V tuhle roční dobu, kdy se do rezervace trousili nejrůznější vysokoškoláci a hledali domnělý strašidelný dům, by vrahovi stačilo počkat, až se někdo oddělí od stáda.
Bill si nerad připadal jako zraněná gazela.
Vítr odfoukl hrstku listí před ním a Bill se zapištěním odskočil stranou. „Okay. Jsem klidný,“ řekl si, i když jeho bušící srdce říkalo něco jiného. „Jen se odtud musím dostat před západem slunce.“
O půl hodiny později oranžová záře, podle které se orientoval, zmizela pod obzorem. Soumrak zaléval les zlověstným purpurovým světlem, které naznačovalo, že brzy bude všude kolem černočerná tma. Bill klopýtal přes kořeny stromů na svých vysokých podpatcích, které nebyly zrovna nejvhodnější pro pěší turistiku. Nicole ho ujistila, že se budou držet na vyznačených cestách, jinak by si Bill vzal raději tenisky.
„Jsem v naprostý bryndě,“ řekl Bill tichým hlasem. Odpověděl mu cvrček s nemístně veselým cvrlikáním. Našel něco, o čem si myslel, že by to mohla být cesta, ale ta ho dovedla jen k potoku, který dal lesu jméno. Bill chtěl pokračovat dál, ale nevěděl, kudy se vydat. Jeden konec Wolf Creek vedl do areálu univerzity. Druhý se klikatil pod nadjezdem do ne příliš bezpečné části města. Bill nechtěl vyměnit potenciální sériové vrahy v lese za lupiče, drogové dealery a různé další zločince na Switchblade Row, jak jeho spolužáci přezdívali nepříliš vhodně pojmenované Pleasant Street.
Bill tedy přeskočil potok, který se uprostřed lesa smrskl na pouhý pramínek, a odhodlaně pokračoval směrem, který si vybral. Teď toho litoval. Jakýkoli asfalt pod nohama, dokonce i asfalt na Switchblade Row, by byl lepší než strávit noc schoulený pod stromem. Zastavil se uprostřed kroku a zaváhal. Kdyby chtěl, nejspíš by se dokázal otočit a znovu najít potok. Ale co když už byl skoro na parkovišti? Bill si pomyslel, že vůbec nešli takovou dálku, ale možná mu to jen nepřišlo, když byl s ostatními.
„Ještě patnáct minut,“ rozhodl Bill. Jeho hlas zněl příliš hlasitě mezi slabým zvukem nočního hmyzího chóru. Sklonil hlavu a zašeptal: „Ještě patnáct minut tudy, pak to vezmu na druhou stranu.“ Zkontroloval svůj telefon, který stále neměl signál, aby si mohl těch patnáct minut stopovat. Pak se znovu vydal na cestu a nohama nahmatával cestu kupředu, aby nezakopl a nespadl na obličej. Větve tu byly hustší. „Au!“ Jeden z Billových černých dredů se zachytil o větev. Vteřinu se divoce oháněl po stromě, než si uvědomil, že ho nechytl psychopatický vrah. „Oh, promiň,“ zamumlal Bill a připadal si hloupě, když si z větve vymotával svůj dred. Omlouval se spoustě neživých předmětů, jelikož si s nimi spoustu času povídal, protože neměl žádné skutečné lidské přátele. Hodně mluvil i se svým psem. Psi a stromy mu naslouchali a obvykle ho nenechali zemřít v lese.
Odklopýtal od stromu a natáhl ruku, aby našel další. Najednou zaslechl šustění v podrostu nalevo od něj. Bill se rychle nadechl. Otevřel ústa, aby zakřičel, ale pak je zase zavřel. Přesně takhle to vždycky začínalo v hororech. Někdo se nějak oddělil od skupiny. Chvíli bezradně bloudil. Pak začala hrát napínavá hudba a chudák idiot zavolal: „Haló? Je tam někdo?“ a nakonec vrahovi udal svou přesnou polohu.
Nad šumem cvrčků cvrkajících opodál se ke stromům neslo tiché zavrčení. Bill se kousl do jazyka a zakňučel. Pevně doufal, že Nicole, Chantelle a Dave jen kroužili kolem, aby ho vyděsili. Prostě se mohli dobře pobavit na jeho účet, a pak by ho mohli dovést zpátky k autu a on by mohl strávit mizerný večer ve svém pěkném pohodlném pokoji na koleji a přát si, aby konečně přišel na to, jak zapadnout.
Vrčení zesílilo. Bill si chtě nechtě vzpomněl na historky, kterými ho „kamarádi“ cestou do lesa obšťastňovali. Jakási nestvůra – pekelný pes neboli Smrtonoš – pro lidi, kteří strávili příliš mnoho času četbou Harryho Pottera – se potulovala lesem a střežila strašidelný dům v jeho středu před každým bláznem, který by vnikl na území bestie. Bestie měla tlamu plnou zubů ostrých jako jehly a strašlivý úšklebek, který přiváděl k šílenství každého, kdo se na ni podíval. Jednou roztrhala dívku a její kusy nechala na každém parkovišti rezervace, aby je našli nechtění svědci. Nikdo samozřejmě neznal ani tu dívku ani svědky, kteří její hrůzné ostatky našli. Přesto Bill v temném, strašidelném lese, kde se k němu blížilo hlasité, děsivé vrčení, té povídačce začal rychle věřit.
Tentokrát Bill začal zběsile hledat telefon a snažil se při tom nevydat ani hlásku. Příliš pozdě si vzpomněl, že se displej rozsvítí jako supernova ve vesmíru, když ho otevře, a že i kdyby tu měl nějaký signál, policie se k němu rozhodně nedostane včas.
Vrčení se změnilo v chrčení a vrhl se na něj obrovský stín.
Někteří lidé, kteří čelili jasnému a přítomnému nebezpečí, začali utíkat. Někteří se otočili a bojovali. Bill naproti tomu ztuhl jako jelen chycený ve světle reflektorů. Tvor se smykem zastavil přímo před ním. V Billových vytřeštěných očích vypadal velký asi jako slon. Měl tmavé oči, v nichž se odráželo světlo telefonu, a tlamu plnou zubů, které ve tmě jasně bíle zářily.
„O-ou,“ zachroptěl Bill. Udělal pomalý krok zpět. Stvoření se plížilo dopředu. „Pěkný… obří vlk.“ Kupodivu se cítil lépe, než kdyby musel čelit třeba vrahovi s motorovou pilou. Tohle zvíře proti němu koneckonců nemělo žádnou osobní mstu a nejspíš by ho nikam neodvleklo, aby ho mučilo. „Prostě půjdu a zase se ztratím,“ řekl Bill. „Dobře? Já jen… au!“ Jeho noha narazila do kořene stromu, který neviděl, a s mávajícími končetinami se sesunul k zemi, přičemž upustil mobil. Okamžitě se snažil vyškrábat zpátky na nohy, ale vyvrtl si kotník a ostrá bolest v něm mu vehnala do očí slzy. „Oh, sakra, sakra, sakra, sakra,“ vydechl Bill vyděšeně. Bill si byl naprosto jistý, že se obrovský vlk vrhne přímo na svou snadnou kořist a roztrhne mu hrdlo, nebo mu zlomí vaz. Zakňučel a statečně se pokusil odplazit dozadu, pryč od místa, kde vlk byl.
„Hej, jsi v pořádku?“ Zeptala se tyčící se postava nad ním.
„Jdi pryč!“ Vykřikl Bill. Popadl telefon a zvedl ho, jako by telefon dokázal odpudit potenciální vrahy stejně jako česnek upíry. „Prosím, jen mě nech sežrat tím vlkem, neunášej mě nebo… nebo…“ Hlavou se mu honily různé znepokojivé scénáře, všechny převzaté z hororů jako Saw nebo Hostel nebo ještě horších.
Zastavil se. Obličej osvětlený podivnou září jeho telefonu nevypadal jako obličej vraha. Vypadal ustaraně, a navíc pohledně, s dobře řezanými lícními kostmi, dokonalým nosem a hlubokýma hnědýma očima. Mužův jazyk se mihl nad stříbrným piercingem v koutku úst s plnými rty, kterých by si Bill neměl absolutně všimnout, když se ztratil v lese s cizincem a obrovským hladovým vlkem.
„Ten vlk tě nesežere,“ řekl muž. „Jsi v pořádku?“ Natáhl k Billovi ruku.
Bill usoudil, že ten muž má tvář anděla. Anděla s chlupatýma šedýma vlčíma ušima a rukou, která podezřele připomínala tlapu, ale… pak si to Bill uvědomil. „Ty jsi ten vlk,“ vydechl.
„Ehm.“ Muž se natáhl, aby si roztěkaně prohrábl rukou svoje dlouhé cornrows. „Ehm, jo.“
„Wow, vážně?“ Zeptal se Bill překvapeně. Čekal, že to muž popře. „Ty jsi vlkodlak?“
„Já… jo.“ Znovu si jazykem přejel po piercingu. „Promiň, že jsem tě vyděsil.“
„To je v pohodě.“ Bill se pokusil znovu postavit na nohy. Usyknul bolestí a převrátil se na záda. „Au. Myslím, že jsem si vyvrtl kotník.“
Muž zaváhal, a pak se nad Billa naklonil. „Obejmi mě kolem krku.“
„Oh, dobře.“ Bill si zastrčil telefon zpátky do kapsy, ovinul cizinci ruce kolem krku a znovu usykl, když ho muž s lehkostí zvedl ze země. „Oh.“ Zadíval se tak trochu zaraženě svému zachránci do tváře.
„Odnesu tě na parkoviště,“ řekl muž trochu nevrle. „Na který?“
„Ehm, na severní,“ řekl Bill.
„Cože?“ Mužovy oči se rozšířily. „Vždyť jsi až na jižní straně rezervace.“
„Jsem špatný v orientaci,“ přiznal Bill. „Ehm, můžeš mě prostě odnést někam, kde budu mít signál? Můžu někomu zavolat, aby mě vyzvedl.“
„Ne, to je dobrý. Odnesu tě na severní parkoviště.“ Muž vyrazil podivně plynulou chůzí, která s Billem vůbec nehoupala. Jak si Bill všiml, měl také ocas, který ladil s jeho ušima. Neklidně se pohupoval sem a tam, když mířili zpátky do lesa.
„Takže,“ řekl Bill po několika minutách. „Já jsem Bill. Bill Trümper. Studuju na Cedar Lake dramatický obor. Vyrábím kostýmy.“
Muž se na něj podíval. „Třeba ten, co máš na sobě?“
„Jo, tenhle jsem ušil já,“ řekl Bill. „Je to legrační, že? Protože já jsem Červená Karkulka a ty…“ kousl se do rtu, když se muž ušklíbl. „Promiň. To bylo hrubé.“
„Ne, je to pravda,“ odpověděl muž. „Jsem velký zlý vlk.“
„Tak zlý zase ne,“ namítl Bill a trochu se posunul v jeho náručí. „Vždyť mě neseš k autu a tak.“
„Hm,“ řekl muž a několik dalších minut bylo ticho. Překonávali terén mnohem rychleji, než když šel Bill sám.
Bill chvíli mlčel, protože nechtěl svého zachránce naštvat. Jakmile však znovu přešli přes potok, Bill prostě neodolal. Mluvil s neživými předměty a psy, protože nikdy nedokázal dlouho mlčet. „Takže, jak se jmenuješ?“
Muž si ho mlčky prohlížel, a pak se znovu podíval před sebe. „Tom. Tom Kaulitz.“
„Tom Kaulitz,“ zopakoval Bill. „To se mi líbí.“
Asi po pěti minutách Tom sám od sebe promluvil. „Jak ses ocitl ve Wolf Creek? Na podpatcích?“
„Stručná verze: Jsem smolař,“ řekl Bill a nakrčil nos. „Dlouhá verze: Přivedlo mě se pár lidí ze školy. Slíbili, že se budeme držet na cestě, ale pak, no, jsem jim trochu nestíhal.“
„Nechali tě tam?“ Zeptal se Tom a dodal část příběhu, kterou Bill vlastně nechtěl vyprávět.
„Jo,“ povzdechl si Bill. Nemohl se Tomovi divit, že po vyslechnutí té rozkošné historky sdílel názor Nicole, Davea a Chantelle na něj. Byla to Billova chyba, že uvěřil, že by s ním mohli chtít skutečně trávit čas. A taky za to, že nosil nevhodnou obuv.
„To je hloupej krok,“ řekl Tom, čímž Billa překvapil. „Znám takový lidi.“
Bill se uvolnil. Instinktivně se cítil příjemněji mezi ostatními vyděděnci, jako byli jeho spolužáci, kteří chodili v kostýmech nebo se líčili. Billa napadlo, že jestli Tom vyrůstal s ušima a ocasem, nejspíše čelil stejnému obtěžování. „Byl to hloupý krok,“ připustil Bill. „Neměl jsem sem chodit. Vždyť já ani nevěřím na strašidelné… oh!“ Zakryl si rukou ústa. „Ty jsi ta bestie, o které všichni mluví!“
Zpětně si uvědomil, že to nebyla zrovna diplomatická poznámka, podobně jako poznámka o velkém zlém vlkovi, kterou utrousil. Bill znepokojeně vzhlédl, jak to Tom vzal.
Tom to však vzal s nadhledem. „To jsem,“ přikývl. „Většina lidí si myslí, že jako vlk naháním větší strach.“
Bill se začervenal. „Proč lidi vyháníš?“
„Je to můj domov,“ pokrčil Tom rameny, což Bill pocítil, i když ho to příliš nepřekvapilo. „A koukni se na mě.“
„Co?“ Zeptal se Bill.
Tom se na něj podíval a zastříhal uchem. „Oh,“ řekl Bill a pochopil, co tím myslí. „Neřekl bych, že by to byl až takový problém. Polovina studentů dramaťáku do školy nosí kočičí uši. Hned bys zapadl.“
„Hm,“ pronesl Tom s nezájmem.
„Obtěžuju tě?“ Zeptal se ho Bill. „Já jsem mluvka. Tak mi vždycky máma říkala, už od dětství. Její malý mluvka.“
„Ne, neobtěžuješ,“ odpověděl Tom.
Neřekl nic konkrétního, a tak ho Bill vzal za slovo. Tomovy uši kmitaly sem a tam, když Bill celou cestu lesem vesele konverzoval. Bill pozorně sledoval Tomovu tvář a čekal, že se zašklebí nebo protočí očima, ale to neudělal. Tom nebyl, jak by řekla Simone, mluvka, ale zdálo se, že je skvělý posluchač.
Došli na parkoviště a do uklidňující záře pouličního osvětlení. „Oh, jsme tady. To je moje auto,“ ukázal Bill na svůj modrý Focus, jediný vůz, který na parkovišti zůstal. „Moc ti děkuju, že sis dal tu práci.“
„S tím si nedělej starosti,“ řekl Tom opět chraplavě a přenesl Billa k autu.
Bill se snažil najít klíče, zasténal, když se mu to nedařilo, a pak šťastně vykřikl, když je konečně našel v jedné z vnitřních kapes pláště. „Ah. Proto většinou nosím kabelku,“ řekl Tomovi. „Klíče a telefon se do úzkých džínů prostě nevejdou.“ Stiskl tlačítko k odemknutí Focusu a pevně se držel, když Tom otevřel dveře.
Tom ho jemně posadil na sedadlo řidiče. „Zvládneš to odřídit?“
„Myslím, že ano. Už jsem levou nohou řídil.“ Bill zkusmo sešlápl pedály a usmál se na Toma. „Myslím, že to půjde. Vážně ti děkuju.“
„Není zač.“ Tomovi po tváři přelétl zvláštní výraz. Skoro se zatvářil lítostivě, jen na vteřinu, než se otočil k odchodu.
„Počkej,“ zavolal za ním Bill.
Tom se zastavil, otočil se zpátky a jeho výraz byl ostražitý. „Co?“
Bill si pohrával s klíči a točil jimi kolem prstu. „Možná bychom se zase někdy mohli vidět. Nemám moc přátel a ty vypadáš jako milý kluk, Tome.“
„Ty nemáš…?“ Tom udělal krok směrem k němu. Jeho tlapy šoupaly po asfaltu a rozvířily suché listí, které na pozemek navál vítr.
„Moc ne. Tak možná kdybys měl někdy volno, mohl bych tě zase navštívit,“ nabídl Bill s nadějí. „Musel bys mě ale vystopovat. Já prostě nejsem stvořený k tomu, abych byl ranger nebo tak něco.“
Tom se na něj upřeně zadíval. „Mám telefon,“ řekl nakonec. „Mohl bys mi zavolat.“
„Oh, super.“ Bill zašátral po mobilu a otevřel ho, připravený přidat si jeho číslo. Zopakoval ho: „…4483. Mám to.“ Stiskl tlačítko Uložit kontakt a usmál se na Toma. „Zavolám ti.“
Tomovi po tváři přelétl náznak úsměvu, který ve vteřině zmizel. „Já taky nemám moc přátel,“ řekl a strčil ruce do kapes. „Vlastně žádné.“
„To není pravda. Teď jednoho máš,“ řekl Bill. Tom se znovu usmál, velmi krátce.
Poznal, že si Tom myslí, že mu nezavolá. Bill měl v úmyslu dokázat mu, že se mýlí.
autor: kishmet
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
