autor: kishmet
Bill vesele vyhazoval suché listí do vzduchu a sledoval, jak ho vítr odnáší. Když se odvážil jít do lesa, vzal si rozumné boty: Sportovní obuv v metalické barvě od New Balance s prošitými látkami v patchworku po celém povrchu. Bill si pro tento účel vybral nejrůznější zbytky kostýmů a na tkaničky přidal sytě karmínové stuhy.
No, každopádně to byly rozumné vycházkové boty, ne boty rozumné barvy.
Za poslední rok se Billovi podařilo nemožné: naučil se cestu lesem Wolf Creek. Navíc ho Tom naučil, jak najít sever, jih, východ a západ, bez ohledu na denní dobu. Bill sice nikdy neměl takový vnitřní kompas jako Tom, ale teď už se neztrácel tak často.
Bill přeskočil potok Wolf Creeku, stejný, který přeskočil té osudné noci. Kabelka a igelitová taška s nákupem, kterou nesl, se mu houpaly na paži. Už mu nezbývalo mnoho času. Tu první noc bloudil v kruzích, k překvapení naprosto nikoho, kdo byl obeznámen s jeho navigačními schopnostmi. Tentokrát kráčel sebejistě rovně. Možná byl jediným člověkem ve městě, který dokázal najít „strašidelný“ dům ve Wolf Creeku, a také jediným, komu bylo dovoleno ho najít.
„Dneska mu to řeknu,“ oznámil Bill celému světu. „Žádné výmluvy.“
„Řekneš komu co?“ Zeptal se známý hlas po jeho levici.
Bill překvapením a radostí vyjekl. „Tommy!“ Otočil se a vběhl Tomovi do otevřené náruče, smál se, když se s ním Tom zatočil. „Pozor, pozor. Mám tady věci na vyřezávání.“
„Ano, pane.“ Tom ho opatrně postavil na nohy a jedním rychlým pohybem vzal tašku, kterou nesl. Přehodil si ji přes ruku tak, jak ji měl zavěšenou Bill. „Svíčky máš taky?“ Ujistil se.
„Svíčky mám taky. Elektrické,“ dodal Bill. Opravdové svíčky by byly lepší, ale rozdělávat oheň uprostřed lesa plného suchého listí se zdálo jako špatný nápad.
„Hm. Tak to už zbývá udělat jen jednu věc.“ Tom si klekl před Billa. „Jízda na prasečím hřbetě.“
„Myslíš na vlčím hřbetě. A já dneska nemám ani podpatky!“ Vyslovil Bill svůj symbolický protest.
Tom se na něj podíval s výrazem upřímného zájmu, kterému Bill nikdy nedokázal odolat. „Nechci, aby sis zase vyvrtl kotník.“
„No tak jo.“ Bill se na Toma zářivě usmál a vyskočil mu na záda. „Uh.“
Tomovy tlapky s hbitými prsty, hladkou šedou srstí a měkkými, kůží pokrytými dlaněmi jako polštářky psích tlapek se natáhly dozadu, aby pevně sevřely Billova stehna. Tom se bez jediného zavrčení postavil. Bill se ani nemusel držet Tomových ramen, i když to stejně udělal. Líbilo se mu být přitisknutý hrudí k Tomovým zádům.
Dostali se do klusu. Tom se pohyboval hladce jako tygr, nebo, no, vlk, bez ohledu na to, jak rychlé bylo jeho tempo. Bill se otřel tváří o Tomovo rameno. Tom měl na sobě jako obvykle měkkou flanelovou košili. Všechny košile zřejmě kdysi patřily Tomovu otci, který ho vychoval.
„Takže,“ řekl Tom, jakmile cestovali několik příjemných minut, „co komu řekneš?
Bill zrudl a lehce šťouchl Toma kolenem. „Ty víš komu. V lese není nikdo jiný, komu bych mohl něco říct.“
Tom nastražil uši směrem k němu. „Tak co mi chceš říct?“
Že jsem do tebe bláznivě zamilovaný a že chci být mnohem víc než jen kamarád, vyskočilo Billovi na jazyk, ale pak se zalekl. „Že za tebou v pondělí určitě přijdu, i když se mě profesorka Pechnerová snaží umořit domácími úkoly,“ řekl Bill místo toho. „Přísahám, že si myslí, že její hodiny jsou jediné, které mám! Ale já tu práci miluju, protože je to pokročilá švadlena – říkal jsem ti o ní, ne?“
„Minulý víkend,“ souhlasil Tom.
„Okay. Každopádně je to úžasný předmět, ale ten závěrečný projekt, panebože,“ řekl Bill. „Konečně mi schválila můj návrh. Jsou to alžbětinské šaty, víš takové ty s obrovskými límci. Možná ho sem přinesu, abych na něm mohl pracovat tady a mohli bychom se vidět i o víkendu.“ Nábožně navštěvoval Toma každou sobotu a některé všední večery, když ho profesoři nezasypali domácími úkoly.
Tom opět zastříhal ušima. „Rád bych ho viděl.“
Bill se usmál do Tomova flanelového ramene. „A já bych ti ho rád ukázal.“
Musel se pevně držet, když se Tom chytil větve stromu a předvedl pomalý, kontrolovaný smyk z malé, asi metr vysoké vyvýšeniny. Někdy ho Bill popisoval jako milostné dítě kopců a útesů. Kaskáda spadaného listí klouzala dolů s nimi a dole dopadla na zem.
Stoupání vedlo dolů k hlavnímu korytu potoka, v němž se v tomto ročním období držel pramínek široký jako proud vody z fontány. V létě to Tom bral delší cestou, protože ani jeden z nich nechtěl být mokrý po pás nebo se utopit v bleskové povodni, ale na podzim si mohl cestu zkrátit. Varoval Billa, aby to nikdy nezkoušel, a Bill, sám náchylný k nehodám, souhlasil, že to zkoušet nebude.
Brzy se na obzoru objevil dům starého správce, přesně v místě, kde se potok větvil do Wolf Creeku a dalšího bezejmenného přítoku. Bill ho v soukromí považoval za Kaulitzův potok, protože u něj toho jara a léta seděl s Tomem už mnohokrát. Kdysi v chatě u potoka skutečně bydlel správce, ale okres tam zapomněl vypnout vodu a elektřinu, alespoň zatím. To Tomovi – a Billovi – vyhovovalo.
„Ohoho, strašidelný dům o halloweenském víkendu,“ řekl Bill. „Snad si nemyslíš, že narazíme na nějaká noční stvoření, že ne?“ Dotkl se špičkami bot země, když se Tom zastavil, aby ho nechal seskočit dolů. Chata kolem sebe neměla příliš velkou mýtinu; jen pár kroků zarostlého travnatého prostoru, než začaly opět stromy.
Tom se na něj pokřiveně usmál. „Myslím, že bychom mohli.“
„Vážně? Slyšel jsem zvěsti o tom, že tu žijí upíři,“ řekl Bill. Uhladil si tričko, které se mu během jízdy zmuchlalo.
„Upíři?“ Zeptal se Tom. „Já slyšel, že je to něco jinýho.“
Bill si poklepal na bradu, když Tom vytáhl klíč od domu. „Ehm. Zombie?“
Tom si odfrkl. „Zombie nežijou v lesích. Ne, myslím…“ náhle zvedl hlavu a jeho ruka zamrzla na mosazné klice. Nozdry se mu rozšířily a uši natočily dopředu, aby něčemu pozorně naslouchaly.
„Co?“ Zeptal se Bill znepokojeně. „Tome…“
„Pššššt.“ Tom zvedl druhou ruku a očividně se soustředil.
Bill zmlkl, což se stávalo jen zřídka. Tom ho téměř nikdy neokřikl, takže Bill věděl, že to musí být vážné. Možná zase vysokoškoláci hledali vzrušení, nebo ještě hůř: pytláci v rezervaci. Napínal uši, aby něco zaslechl, ale jeho smysly nemohly konkurovat Tomovým. Bylo to jako postavit proti sobě počítač IBM z osmdesátých let a Macbook z roku 2011.
„Běž dovnitř,“ řekl Tom tichým hlasem. Otevřel dveře a rukou na zádech nasměroval Billa dovnitř.
„Jdeš hned za mnou, že? Tome!“ Bill chytil Toma za ruku, aby ho vtáhl do chaty. Při představě, že by Toma nechal venku samotného, se mu zapnuly všechny kontrolky pro nebezpečí.
„Jsem tady,“ řekl Tom, ale jeho svaly zůstaly napjaté a připravené k pohybu. Zavřel dveře, otočil zámkem a přetáhl přes ně řetěz.
Bill na něj znepokojeně zíral. „Co se děje?“
„Slyšel jsem…“ pak zavrtěl hlavou. „To je jedno. Muselo se mi to zdát.“
***
Přestože Bill nevěřil, že se Tomovi ten zvuk jen zdál, stejně jako nevěřil, že Elvis Presley pořád někde žije, nehádal se. Když vytáhl věci na vyřezávání, Tom se uvolnil, a dokonce se překvapeně zasmál, když uviděl šablonu ve tvaru vyjícího vlka. „Perfektní,“ řekl Tom. Zvedl druhou, aby si prohlédl šablonu čarodějnice na koštěti.
„Myslel jsem, že vlk by se hodil na tu vysokou a čarodějnice na tu malou kulatou,“ řekl Bill. „Co myslíš?“
„Ty jsi šéf,“ usmál se na něj Tom a jazykem si přejel po piercingu v koutku úst.
Z toho se Billovi vždycky zkroutil žaludek, v dobrém slova smyslu. Zamrkal a uvědomil si, že na Toma zíral. „Já jsem šéf? Tak fajn. Přines z kuchyně ty dýně a staré noviny,“ přikázal Bill, a pak to zkazil přidaným: „Prosím.“
„Ano, Bille,“ odpověděl Tom poslušně.
Zatímco Tom zamířil do kuchyně, Bill si udělal pohodlí na podlaze a položil tam i vyřezávací potřeby. Líbila se mu nerovná dřevěná podlaha srubu, kde byla všechna prkna různých velikostí, tvarů i barev. Vlastně se mu líbil obývák celkově. Tom měl vedle vchodových dveří velký kamenný krb, lemovaný dřevěnou krbovou římsou. Když ho Bill navštívil poprvé, byl krb holý, ale teď byl zdobený hloupými dárky a suvenýry, které mu Bill přinesl. Bylo tam také několik fotografií; jedna Tomova otce, který zemřel ještě předtím, než Tom přijel do Wolf Creek Woods, a spousta Billových upřímných fotek.
V obývacím pokoji byl také obrovský, pohodlný zelený gauč, na jehož potahu byla vrstva jemných šedivých chlupů. Naproti pohovce měl Tom starou televizi, přehrávač VHS a poličku s několika videi.
Bill si natáhl dlouhé nohy. Nevěděl, kdy se u Toma začal cítit mnohem víc doma než ve svém pokoji na koleji. Měl pocit, jako by ta chata byla jejich. Zatím o tom Tomovi neřekl ani slovo. Znamenalo by to vyznání lásky nebo alespoň zakoukanosti, a na to Bill doposud nesebral odvahu.
Zaklonil hlavu a zářivě se na Toma usmál, když uslyšel kroky. „Wow, teď vypadají ještě větší.“ Bill se zadíval na dýně v Tomově náručí. Přemluvil ho, aby s ním šel na farmářské trhy a mohli si společně vybrat potenciální lucerny. Období Halloweenu znamenalo, že se nikdo dvakrát nepozastavil nad Tomovýma ušima, ocasem nebo tlapkami, kromě pokladní, která mu kostým pochválila.
Bill by si sám tak obrovské dýně nevybral, jelikož by obě byl neunesl, ale Tom ho přemluvil, aby si vybral tu, která se mu líbí nejvíc. Na hromadě vypadaly docela impozantně, ale teď, ve stísněném prostoru chaty, se zdály dvakrát tak velké.
„Oh, pomůžu ti,“ Bill vyskočil, aby vzal tašku s novinami, která byla položená na jedné z dýní.
„Díky. Rozložíš je?“ Zeptal se Tom.
„Hned to bude.“ Bill si klekl, aby to udělal, a pak se podíval nahoru, aby na Toma hravě vyplázl jazyk. „Teďka jsi šéf ty?“
„Nikdy,“ odpověděl Tom vážně. Moc často se nahlas nesmál, ale oči se mu rozzářily pobavením, když se smál uvnitř.
A přesně to se stalo i teď a Bill se na něj znovu usmál. „Tady to je.“ Bill poklepal na noviny. „Polož je na zem a můžeme začít s dlabáním.“
Tom položil dýně na papírem pokrytou část podlahy. Spěchal zpátky do kuchyně pro vcelku nebezpečně vypadající nůž; Bill se po něm natáhl, ale Tom zavrtěl hlavou. „Mám až moc rád tvoje prsty, než abych dovolil, aby sis je uřízl.“
„Myslíš, že to bych udělal?“ Zeptal se Bill a o vteřinu později připustil: „Okay, udělal.“ Prakticky se rozzářil, když slyšel, že má Tom rád jeho prsty. Protože kamarádi takové věci neříkají, že?“
„Já vím,“ řekl Tom. Oči se mu znovu rozzářily smíchem.
Jakmile Tom nařízl vršky kolem stonků dýní, skvěle se bavili při vydlabávání semínek a vnitřků. Bill vypískl smíchy, když po něm Tom střelil lepkavým semínkem. „Bacha na můj make-up!“ Protestoval a odrazil projektil, jen aby znovu zakvičel. „Bacha na moje oblečení!“
Tom semínko zachytil těsně předtím, než dopadlo na Billovy džíny. Měl neuvěřitelné reflexy a k tomu ještě nadlidské smysly. „Tak. Už je všechno v bezpečí,“ řekl Tom.
„Můj hrdina,“ řekl Bill a vzhlédl. Zjistil, že se na něj Tom dívá způsobem, který Billa přiměl zavrtět se. Ještě nikdy se na něj nikdo tak upřeně nedíval, ale Toma při tom přistihl už stokrát. Když si pustili film, Bill by přísahal, že Tom sleduje víc jeho než obrazovku. „Hej,“ řekl Bill, a najednou se bezdůvodně styděl.
Tom si olízl piercing a sklonil hlavu. „Um, hej.“
„Tak pojďme vyřezat ty dýně!“ Řekl Bill až příliš vesele. Tak moc chtěl, aby ho Tom políbil.
Tom však udělal další nejlepší věc. Objal Billa kolem pasu a přitáhl si ho k sobě. Bill vydal tiché „eep“, pak se přitulil k Tomově hrudi a srdce mu tlouklo jako splašené. „Vyřežeme je společně?“ Navrhl mu Tom.
„Mmm. To zní dobře,“ řekl Bill, který by v tu chvíli souhlasil s každým Tomovým návrhem.
A tak Tom, který Billovi stále nevěřil, co se týkalo ostrých nástrojů, se postaral o skutečné vyřezávání, zatímco mu Bill držel šablony. Každá dýně seděla po celou dobu úpravy na Billově klíně, což znamenalo, že se Tom musel natahovat kolem něj, aby se k ní dostal. Billovi to ani v nejmenším nevadilo. Znamenalo to, že se k sobě mohli tulit, což mělo navíc ještě tu výhodu, že mu bylo příjemně teplo. Chata měla topení, ale ne zrovna dobré.
„Tohle už jsem dlouho nedělal,“ řekl Tom zničehonic.
„Vážně?“ Zeptal se Bill a naklonil se, aby se na něj podíval. „Vyřezával jsi dýně s tátou?“
„Jo,“ řekl Tom. „My… jo, pár let jezdil s náklaďákem. Říkal jsem ti to?“
Bill přikývl. Jízda napříč zemí v návěsu zněla skoro jako pohádka, když mu o tom Tom vyprávěl.
„No, sehnali jsme nějaké malé dýně a on je vyřezával.“ Tom se při řeči usmíval a stále ještě vyškrabával část vnější slupky z dýně, aby dodal designu hloubku. „Pak jsme je dali na palubní desku, hezky všechny do řady. Vzpomínám si, jak mě poprvé nechal vyřezat jednu vlastní.“
Bill zatajil dech; nechtěl, aby ta chvíle skončila. Pak vzduch vypustil, aby se zeptal: „Co jsi na ni vyřezal?“
„Hm? Oh, jen obličej. Nepravidelný trojúhelníkový oči a upíří zuby,“ řekl Tom. „Nevzpomněl jsem si na to už… roky.“ Vypadal tak mladě, když se na Billa znovu usmál, mladě a sladce.
„Možná bychom z toho mohli udělat tradici?“ Řekl Bill trochu nesměle. Samozřejmě nechtěl zasahovat do Tomových vzpomínek na otce, ale také nechtěl, aby Tom o Halloweenu zůstal bez luceren z dýní.
„To bych rád,“ řekl Tom tiše. „Vážně moc rád.“
Bill se na něj rozzářil.
***
Když byly dýně vyřezané a vesele svítily na parapetu v obývacím pokoji, Bill se posadil na gauč, zatímco Tom zkoumal jejich možnosti, co si pustit. „Něco strašidelného,“ řekl Bill. „Už je skoro Halloween, a navíc jsme ve strašidelném domě.“
Tom zvedl kazetu. „Horor v Amityville?“
Bill se zachvěl. „Až moc strašidelný.“
„Hm.“ Tom zasunul kazetu zpátky do police a vytáhl další. „Soumrak mrtvých?“
„To už je lepší,“ řekl Bill spokojeně. „Ale stejně bych asi potřeboval velkého silného vlka, aby mě utěšil,“ ušklíbl se, když Tom pozvedl obočí.
„Myslím, že někde nějakýho najdu,“ řekl Tom a strčil kazetu do přehrávače.
Když se na obrazovce objevila stránka s upozorněním na autorská práva, Tom se svalil na gauč. Bill se posunul dopředu, aby se Tom mohl natáhnout za něj. O vteřinu později gauč zavrzal a polštáře se propadly směrem k opěradlu.
Bill si povzdechl a pohodlně se opřel o obrovského vlka, který shodou okolností sloužil jako báječný polštář. Tomův ocas se mu stočil do klína a Bill pochopil. Miloval Toma nepřítomně hladit po měkkém ocasu, zatímco spolu sledovali film. Tom to miloval také. Vydal ze sebe kňouravé zafunění, psí zvuk nejvyššího uspokojení. Ocas v Billových rukou se začal vrtět a také začal kopat nohama.
„Ne, chovej se slušně, jinak tě hladit nebudu.“ Bill Toma lehce švihl špičkou jeho ocasu a Tom se uklidnil.
Po patnácti minutách filmu přinesl Bill oběma něco na zub. Tom si většinu času lovil jídlo sám, ale Bill měl pro něj v kuchyni nějaké lidské jídlo. Nechtěl jíst syrového králíka, nebo vlastně králíka všeobecně, a rozhodl se, že Tom potřebuje i jiné možnosti. Chroupali rozinky v čokoládě, mrkvové tyčinky a sýrové nitě.
Tom se kvůli jídlu proměnil zpět do své většinou lidské podoby, a jakmile dojedli, proměnil se zpět ve vlka. Bill se schoulil v prostoru mezi Tomovou přední a zadní nohou. Široký gauč jim poskytoval dostatek místa; mohli se na něj snadno vejít společně, s Billem zabořeným do Tomova břicha.
„Mm,“ zívl Bill a přetáhl si Tomův ocas přes sebe jako deku.
Tom vydal tichý zvuk, který klidně mohl být vlčím chechotem. Teplý, vlhký jazyk políbil Billa na čelo.
„Mm, rozmažeš mi bázi,“ mávl Bill líně rukou a cítil se krásně pohodlně. Snažil se udržet oči otevřené, ale jeho víčka byla stále těžší.
Nevěděl přesně, kdy usnul. Věděl ale, že se mu zdálo o tom, jak pro něj Tom zabíjí zombie.
***
„Bille.“
„Mngghb.“
„Bille?“
„Hrgh.“ Bill se stočil do těsnějšího klubíčka. Obrovské, uklidňující teplo v zádech zmizelo, ale někdo mu něžně odsunul pramen z očí. Bill se ještě v polospánku usmál.
„Bille, hej, už je pozdě.“ Ten tenorový hlas ho uklidňoval také.
„Mmhm,“ zamumlal Bill ospale. Natáhl unaveně ruce k majiteli toho hlasu. „Tommy.“
„Ach, Bille…“ Někdo ho s největší opatrností vzal do náručí. Billovi se zdálo, že ucítil rty, které se mu přitiskly na tvář, a zaklonil hlavu, protože chtěl víc. Ale pak ho někdo přesunul, podle pocitu nahoru po nějakých schodech, a pak ho ten samý někdo položil na měkkou matraci. Zul mu boty, uložil ho a přetáhl přes něj tlustou přikrývku.
Bill si možná to zašeptané: „Miluju tě, Bille,“ jen představoval. Ten hlas zněl něžně a upřímně. Stejné rty se dotkly jeho, a pak se odtáhly. Bill nespokojeně zakňučel, avšak příliš pozdě. Tom už byl pryč, když k němu natáhl ruku. Bill se neprobudil natolik, aby se za ním rozběhl, protože si vlastně ani nebyl jistý, jestli všechno, co cítil a slyšel, bylo skutečné, a tak místo toho znovu usnul.
Podruhé se probudil v temné místnosti. „Tommy?“ Řekl nahlas a posadil se. Instinktivně zašmátral po místě vedle sebe, ale byl tam sám. Něco ho vylekalo, proto se probudil. Zalapal po dechu, když to uslyšel, a přitáhl si přikrývku až k bradě. Venku něco zavylo. Vlastně víc než jedno něco; po prvním vzdáleném, strašidelném zvuku se přidalo další. K refrénu se přidalo další vytí, tohle bylo blíž než první dvě. Billovi se zatajil dech. Přitiskl se k čelu postele, ve které ležel. Už dříve slyšel Toma výt, ale nikdy to na něj nepůsobilo takhle. Obvykle měl rád, když slyšel Toma poblíž výt, protože to znamenalo, že ho Tom brzy najde a budou se moci společně vrátit do chaty.
Tahle vytí zněla špatně, způsobem, který Bill nedokázal přesně definovat. Vybavil si při nich všechny tyrany, kteří se mu kdy posmívali, od školky až po lidi, kteří ho tady předloni nechali. Od té doby, co získal Toma, a tedy i větší sebevědomí, ho už nikdo takhle neobtěžoval, ale teď se znovu cítil jako vyděšené dítě.
Ozvalo se další zavytí a Bill vykřikl. „Tome!“ Vypotácel se z postele právě ve chvíli, kdy se zabouchly dveře.
„Bille! Jsem tady.“ Ruce ho chytily a pevně ho ve tmě držely. „Jsem tady.“ Tom zněl drsně, téměř vyděšeně.
Bill se k němu přitiskl, hledal flanelovou košili, ale našel jen holou kůži. Necítil kvůli tomu však ani náznak vzrušení. „Co… kdo?“ Zašeptal Bill a přitiskl tvář do Tomova ramene.
Několik vteřin Tom neodpovídal. Pak řekl: „Jsi v pořádku?“ Jeho hlas byl plný emocí.
„Jsem v pořádku, jen mě to… probudilo,“ vykoktal Bill.
„Slyšel jsem tě křičet,“ dušoval se Tom. „Myslel jsem, že…“
Zabořil tvář do Billových dredů. Bill cítil, jak se několikrát zhluboka nadechl, a pocítil bodnutí, radostné i bolestné zároveň: Tom si o něj dělal starosti. „Vlci,“ řekl nakonec Tom. „Vlkodlaci. Smečka.“
Bill najednou pochopil, co Tom předtím slyšel. „Cože?“ Zašeptal Bill. „Ale… ale tohle je naše… tvoje území, ne? Tome?“
„Jsem vlk samotář,“ řekl Tom zachmuřeně. „Smečky nemají osamělé vlky rády.“
„Oh,“ řekl Bill tichým hlasem. „Ublížili by ti?“
Když Tom hned neodpověděl, Billovi se zatmělo před očima. „Na tom nezáleží,“ řekl Tom.
„Ale záleží!“ Řekl Bill okamžitě.
„Ne.“ Tom se znovu zhluboka nadechl. „Ještě tu nejsou. Měl bych tě teď dostat k autu…“
„Já nikam nejdu,“ přerušil ho Bill a objal Toma kolem ramen, jako by dokázal zadržet i jednoho vlkodlaka, kdyby chtěl utéct.
„Bille,“ začal Tom.
„Ne!“ Bill se k němu přitiskl pevněji. Nehty mu trochu zaryl do zad, když ohnul ruce, ale pak rychle uvolnil prsty. „Ne, nikam nejdeme, já tě neopustím.“ Opustit Toma mu připadalo jako ten nejhorší možný nápad. Bill by se s ním nikdy, nikdy nedokázal postavit normální vlčí smečce, natož bandě vlkodlaků. To věděl. Ale zároveň věděl, že tu musí zůstat přes noc.
Tom zaváhal.
„Ne,“ zašeptal Bill rozhodně. „A… zůstaneš tady se mnou, prosím?“
Nikdy by se neodvážil zeptat, kdyby ho to vytí tolik nevyděsilo. Bill však věděl, že sám nikdy neusne.
„Dobře,“ zamumlal nakonec Tom.
Bill si s úlevou povzdechl. Vlkodlaci venku přestali výt, ale přetrvávající strach v koutku mysli mu říkal, že kdykoli můžou zase začít. Nechtěl se probudit sám za zvuků, které se ozývaly kolem chaty. „Děkuju.“ Dopotácel se s Tomem k posteli a odmítal se ho pustit.
Tom nevypadal, že by ho chtěl pustit, a Bill se k němu přitiskl, protože potřeboval kontakt, aby se cítil lépe. Schoulil se pod přikrývku a vdechoval Tomovu lesní vůni, aby nepřešel do režimu panického záchvatu. Otřel se špičkou nosu o Tomovo rameno.
Nemyslel si, že by dokázal usnout i tak. Když však vytí utichlo a Tomův dech mu lehce rozvířil vlasy, Bill téměř okamžitě znovu upadl do spánku. Ještě nikdy nestrávil noc v Tomově posteli, alespoň ne v době, kdy ji sdílel s Tomem. To byla jeho poslední myšlenka, než usnul.
autor: kishmet
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
