autor: kishmet
Bill stál ve snu u okna v Tomově pokoji a díval se do tmy. Neviděl nic, dokonce ani přívětivé stromy, které po tolika procházkách už poznal. Snící Bill vzhlédl vzhůru, zoufale se snažil zahlédnout alespoň něco, ale na černé obloze se netřpytily žádné hvězdy.
Přímo pod oknem se ozvalo děsivé zavytí. Bill sebou trhl.
„Tome!“ Vykřikl, ale neslyšel ani svůj vlastní hlas.
K prvnímu zavytí se přidalo další odkudsi zleva. Pak se ke sboru přidalo další zprava, jako by obklíčili dům. Bill klopýtl dopředu a drápal se na okenní tabule. Pohled na podivné vlkodlaky by byl mnohem lepší než tohle bezduché kvílení. Vytí stoupalo do výšky, až se změnilo v děsivý křik, jako když se člověk bojí a trpí bolestí.
„Ne, tohle není správné!“ Zalapal Bill po dechu, ale tentokrát se k tomu hluku jen přidal a vydal strašlivý výkřik, který se snadno vyrovnal vlkodlačímu. „Ne! Tommy!“
Bylo to všechno naprosto špatně, a nevěděl, kam Tom odešel, což všechno ještě zhoršovalo. Otáčel se, natahoval ruce, šmátral po místnosti, ale nic necítil. Postel měla být jen pár kroků před ním. Už o ni měl dávno zakopnout.
Pak ho někdo chytil.
Bill nejprve zápasil s tím, kdo ho chytil kolem pasu, ale pak ho tajemná osoba přitáhla k sobě. „Hej, Bille, je to v pořádku.“
Billa zaplavila vlna úlevy a ječivé vytí se vytratilo. V nově nabytém tichu Bill přísahal, že slyší zběsilý tlukot vlastního srdce. Tom ho konejšivě hladil po zádech, líbal ho do vlasů a šeptal mu slova útěchy, které Bill nedokázal rozluštit. „Jsou venku, Tome.“ Bill zabořil ruce do Tomovy košile. „Co budeme dělat?“ Slyšel konečně svůj vlastní hlas.
„Ne, jsou pryč,“ řekl Tom.
„Jak můžou být pryč? Vždyť byli jen…“ odmlčel se Bill. Vytí úplně ustalo.
„Ukážu ti to,“ slíbil mu Tom.
Bill vypískl, když ho Tom nasměroval k oknu. „Ne, to je v pořádku, nechci… oooh,“ vydechl a zíral ven. Čekal stejnou tmu, která ho předtím děsila k smrti, ale místo toho mžoural do denního světla, které osvětlovalo místnost. Bill zíral na uklidňující změť větví, nevysvětlitelně plnou letního zeleného listí.
„Jak?“ Zeptal se Bill překvapeně. Nahmatal Tomovy ruce a položil na ně ty své.
„Protože jsme spolu,“ zašeptal mu Tom do ucha.
„Mmm.“ Zpátky v realitě se Bill usmál. Zhluboka a šťastně vdechl Tomovu vůni a jeho příjemně teplé paže se kolem něj sevřely. Bill se zavrtěl, natáhl nohy a prsty u nohou šťouchl Toma do lýtka. Ten vydal jakýsi tichý zvuk, který Billovi rozechvěl žaludek. „Mmm,“ zabroukal Bill. Ještě nikdy spolu nespali ve skutečné posteli, takže tohle musela být další část jeho snu. Na druhou stranu, ve snech spolu spali v posteli pořád. Tom v jeho snech by ho nikdy neodmítl; a on se ve svých snech nemusel bát, že by zničil jejich přátelství. A tak, vycházeje z předpokladu, že nepřestal snít, Bill zvedl bradu a spojil jejich rty.
Tom mu vyšel vstříc. Vydal další tichý zvuk, když se jejich rty přitiskly k sobě, a Bill si potěšeně povzdechl. Jejich ústa se o sebe líně otírala způsobem, který Billovi dával najevo, že může ve snu očekávat nějaký ranní sex. V reálném životě spolu nesdíleli ani matraci, ale v Billových fantaziích sdíleli s Tomem všechno, od postele až po svá těla.
Přes jeho bok se přehoupl chlupatý ocas a on se natáhl, aby ho pohladil po vrtící se špičce. Nikdy by si na sebe nevzal kožešinu z mrtvých zvířat – občas udělal výjimku s kůží – ale rád cítil Tomův ocas na své kůži. Tento smyslový požitek figuroval ve většině jeho snů.
„Mm, miluju tě,“ zamumlal Bill do polibku. „Chci tě.“
Tom z nějakého důvodu ztuhl. Bill otevřel jedno oko, aby se na něj podíval. Tom měl oči dokořán.
„Co?“ Zeptal se Bill zmateně. „Tome?“
„Miluješ… někoho?“ Řekl pomalu Tom.
„No. No, jo.“ Bill věděl, že jeho tváře musely být jasně červené, když mu to pomalu došlo. „Jsem vzhůru?“
„Jo.“ Tom sklopil uši a podíval se kamkoli jinam než na Billovu tvář. „Zdálo se ti to?“
Bill pustil špičku ocasu z ruky. Jeho hlas zněl vysoce a znepokojeně. „Ano.“
Tom na vteřinu zaváhal. „O…?“
„Nenuť mě to říkat!“ Protestoval Bill. V žaludku se mu zmítala podivná směs strachu, naděje a čiré hrůzy.
Tentokrát Tom mlčel celých třicet vteřin. Bill to považoval za špatné znamení, a tak se vyškrábal z postele, aby Toma ušetřil námahy s odmítnutím. Bohužel jeho přirozená koordinace převzala kontrolu a on spadl přímo na zadek, přičemž se jeho hubené končetiny rozlétly všude kolem. „Au!“ Bill vyjekl. „Oh, au…“
„Jsi v pořádku?“ Teď už Tom na nic nečekal a vyskočil z postele, aby Billovi pomohl na nohy.
Bill sebou trhl, když se stavěl na nohy. „Asi mi není souzeno stát se profesionálním sportovcem. Ehm.“ Podíval se na Tomovu tlapu na své paži a zrudl. „Jsem v pořádku. Díky, Tommy.“
„Jo.“ Tom svou ruku stáhl. Natáhl ji a nepřítomně si prohrábl vlasy, jako by si myslel, že má pořád ještě dredy, o kterých Billovi vyprávěl, že nosil asi od dvanácti let, dokud mu nebylo osmnáct. „Jsem rád, že jsi v pořádku. Tak já půjdu… ehm, udělat snídani.“
Když Tom odešel z pokoje, Billovo srdce se sevřelo. Tom nejspíše neměl zájem a nevěděl, jak to Billovi říct. Kdyby byl Bill vlkodlak, sklopil by uši i ocas. Možná, že kdyby byl vlkodlak, Tom by to třeba cítil stejně jako on. „Jenže já jsem jen hloupej obyčejnej člověk,“ řekl si Bill smutně pro sebe. „Hloupej, nešikovnej, ztroskotanej člověk, kterej by měl být vděčnej, že jsme alespoň přátelé.“ Odploužil se do koupelny a zběžně se pokusil si upravit v zrcadle rozcuchané vlasy. Pak se zadíval na svůj odraz. „Podívej se na sebe. Jsi, jak mýval,“ lamentoval. Jeho pečlivě nanesené linky ze večera se rozmazaly, takže vypadal buď jako dítě pandy a člověka, nebo jako někdo, kdo dostal pěstí na obě oči. Něco z toho si setřel, až vypadal alespoň částečně reprezentativně.
Pak po špičkách sešel dolů, kolem obývacího pokoje, kde ještě vesele zářily jejich dýně. Z kuchyně se linula lahodná vůně kávy. Bill nakoukl dovnitř a ztěžka polkl při pomyšlení, že se bude muset znovu potkat s Tomem.
Jedno Tomovo ucho se natočilo jeho směrem, a pak totéž udělal i zbytek. „Hej. Udělal jsem ti kafe.“ V ruce držel hrnek s potiskem Mr. Rogers‘ Neighborhood. Spousta hrnků, talířů a příborů tu zůstala po minulém majiteli.
„Oh, děkuju.“ Bill si opatrně vzal hrnek a motýli v jeho žaludku se snažili zatřepat křídly, když se jeho prsty dotkly Tomových. Setkaly se s určitým odporem vířící masy zklamání na stejném místě.
Podíval se do šálku. Káva byla smetanou zbarvena do bledě hnědého odstínu. Bill se napil a zjistil, že Tom už do hrnku přidal i nezbytné tři lžičky cukru. Už tolikrát byl u Toma na snídani, že oba znali chutě toho druhého.
Tom sebral z pultu svůj vlastní hrnek s potiskem Největší táta na světě. Bill věděl, že Tom si dává kávu bez smetany, ale se dvěma lžičkami cukru.
Bill se rozpačitě posadil ke stolu, kam se v krajním případě vešli čtyři. Mohli si bez problémů sednout oba, Tom na trochu větší židli v čele stolu a Bill vedle něj. Tentokrát Tom přenesl váhu, a místo aby se posadil, zadíval se na podlahu.
Bill se napil kávy a snažil se předstírat, že mu to nevadí. Moc se mu to nedařilo. Nejspíš vypadal stejně mizerně, jako se cítil.
„Promiň,“ ozval se Tom.
„To je v pohodě,“ řekl Bill mrzutě. „Měl jsem to čekat.“
Nepříjemné ticho udělalo Billa ještě nešťastnějším. Obvykle se rozpovídal, zatímco Tom poslouchal s lehkým úsměvem na tváři, nebo zůstali v pokojném tichu. Tohle nepřirozené ticho mu připadalo skoro stejně špatné jako vzdálené vytí včera v noci. Bill dopil kávu a vstal, aby opláchl hrnek. Zkoušel vodu z kohoutku a čekal, až se změní z úplně studené na snesitelně vlažnou. „Měl bych už jít,“ zamumlal Bill. „Neměl jsem v plánu zůstat přes noc, takže…“
„Jo,“ řekl Tom. Nezněl o nic šťastněji než Bill. „Doprovodím tě k autu.“
„To nemusíš,“ odpověděl Bill a nepřítomně umyl hrnek. „Jestli se ti nechce, tak je to v pohodě.“
„Já chci,“ řekl Tom tak zarputile, až to Billa překvapilo a vzhlédl. Tom pokrčil rameny a nahrbil se, když zachytil Billův pohled. „Neměl bys chodit sám. Rozhodně ne teď.
Bill přikývl. Tom si musel dělat starosti s vlčí smečkou, která se potulovala někde tam venku. „Tak jo. Díky.“
***
Opouštět Toma bylo stále tak naprosto špatné, že z toho Bill šílel. Během dlouhé cesty zpátky na parkoviště měl sklopenou hlavu. Každou chvíli se zastavil, protože Tomovy nohy se před ním přestaly hýbat. Jednou se na něj Bill kradmo podíval a viděl, jak Tom zvedl oči a jeho nosní dírky se rozšířily. Tom cítil ostatní vlkodlaky dlouho předtím, než na ně narazil.
Billovi se při tom pomyšlení moc neulevilo. Kdyby se smečka rozhodla obsadit lesní rezervaci, Tom by sám neměl šanci. Samozřejmě, jediný mrňavý člověk by toho pro vyrovnání šancí moc neudělal.
Přesto si Bill vzpomněl na svůj sen. Vlci odešli, protože ho Tom našel. Drželi spolu.
Když se mezi stromy objevil jeho Ford, zachvátila Billa podivná panika. Když mohl, vždycky si vybral parkovací místo nejblíže k lesu, vedle dvojice míst pro invalidy. „Tome,“ řekl Bill naléhavě. „Pojď se mnou, prosím. Opravdu tě tady nechci nechat samotného, s, uh…“ Vzpomněl si na to vytí a zachvěl se.
„Budu v pořádku,“ řekl mu Tom tiše.
Bill si pohrával s kouskem žmolku v jedné z kapes džínů. „Jsi si jistý?“
„Jo,“ odpověděl Tom.
Na několik vteřin zavládlo ticho. Pak Tom dodal: „Asi bys sem zítra neměl chodit.“
To Billa zasáhlo jako kopanec do břicha, který zažil nejednou během svých školních let. „Cože?“ Zeptal se tichým hlasem. „Chceš říct, že už nemůžeme být ani kamarádi?“
„Ne,“ řekl Tom a zněl znepokojeně. „Tak jsem to nemyslel. Chtěl jsem tím říct, že to není bezpečný.“
„Oh,“ povzdechl si Bill. „No jasně. Okay.“
Za normálních okolností by se bránil víc. Halloween spolu plánovali už docela dlouho. Lucerny byly jen jednou částí jejich očekávaných oslav; Bill také koupil tři sáčky Skittles, Snickers a nějaké gumové bonbony, aby je mohli sníst, když do chaty nepřijdou koledníci. Tom si někde našel pár obrovských drápů, aby se mohl převléknout za vlkodlaka, aby ladil s Billovým kostýmem upíra. Bill měl v plánu jít za ním hned po skončení poslední hodiny.
Teď bude všechno zase jen trapné, říkal si Bill, navíc s potenciální vražednou vlčí smečkou pobíhající kolem Wolf Creeku. S touto myšlenkou nasedl do svého Focusu, věnoval Tomovi poslední smutný pohled přes okénko a nastartoval.
Když dojel ke vjezdu na pozemek, sešlápl brzdu a zadním oknem se podíval na Tomovu opuštěnou postavu stojící přímo na okraji lesa.
***
„Andy,“ řekl Bill. „Pamatuješ na Toma?“
„Co?“ Andreas vzhlédl od své eseje nebo, což bylo pravděpodobnější, od bitvy ve World of Warcraft. „Oh, Indiana-Toma?“
Andreas – Billův spolubydlící – Simone a Natalie si mysleli, že Bill má kamaráda na dálku, který bydlí hned za hranicemi Indiany. Takhle mohl Bill vysvětlit svá víkendová zmizení, aniž by prozradil Tomova nejpřísněji chráněná tajemství. „Ano, Indiana-Toma,“ odpověděl Bill a poklepal tužkou na návrh šatů, který začal kreslit. Omylem načmáral na okraj pár chlupatých uší; ty bude muset před odevzdáním úkolu vymazat. „Zrušili jsme naše plány na Halloweena.“
Musel znít ještě sklíčeněji, než si myslel, protože Andreas s ním okamžitě soucítil. „Hej, to je mi líto, Bille. Neříkej mi, že jste se vy dva pohádali nebo tak něco?“
„Ne, nepohádali. Ehm…“ odmlčel se Bill. „Ehm, on má… rodinu, která přijede, a oni jsou tak nějak…“ kousl se Bill do rtu. Jak mluvit o smečce vlkodlaků tak, aby tomu rozuměl normální člověk? „Možná se mnou nebudou vycházet.“
„Oh,“ řekl Andreas a vědoucně přikývl. „Homofobní?“
Bill zaváhal. „Tak trochu. Jo.“ Každopádně by ho mohli roztrhat na kusy, i když víc fyzicky než většina šikanujících v jeho životě. „Jde o to, že… že přemýšlí o tom, že se jim o víkendu přizná.“
„Ježiši,“ ušklíbl se Andreas. „Neobtěžoval bych se, kdyby to byli jen bratranci nebo tak něco.“
„Ne, ale jde o to, že už na to možná přišli,“ řekl Bill. Ta rozšířená metafora tak nějak zafungovala, oklikou. „Nechce, abych u toho byl, ale já mám pocit, že bych tam být měl, abych ho podpořil. Ale jde o to, že víš, jak jsem byl u něj přes noc?“
Andreas se víceméně vrátil ke svému počítači, ale teď k němu znovu vzhlédl s očima dokořán. „Neříkej mi, že vy dva…“ začal.
„Cože? Ne!“ Vypískl Bill. I když chtěl dodat: bohužel „Ne, ale…“ ošil se na svém místě. „Omylem jsem ho políbil.“
„Omylem? Co se stalo?“ Dožadoval se Andreas odpovědi a pozorně Billa sledoval.
Bill sklonil hlavu. „Nic. Asi se mu nakonec přece jen nelíbím.“ Měl chuť se rozplakat, ale nikdy nebyl ten typ.
„Ooou, Bille,“ řekl Andreas.
„Na tom nezáleží.“ Bill tvrdohlavě zavrtěl hlavou. „Myslíš, že bych tam měl i tak jít?“
„Nevím,“ pokrčil Andreas rameny, když se na něj Bill podíval. „Budeš se sám muset zamyslet nad tím, jestli je to správný, nebo ne.“
***
Bill se choulil v posteli stále v džínách a roláku, a tiskl si k hrudi polštář. Na druhé straně místnosti Andreas tiše chrápal. Nechal zapnutý notebook a Bill zíral na namodralou záři, kterou vrhal na zeď. Byl si jistý, že dneska v noci nebude schopen usnout.
Tentokrát měl pravdu.
Otočil se čelem ke zdi, která byla nejblíže jeho posteli. Na střední škole se už milionkrát cítil bolestně, zoufale osamělý, když šel po chodbách a slyšel pošklebky, nebo, což bylo ještě horší, ticho, když jeho spolužáci předstírali, že vůbec neexistuje. Večírek byl ještě horší: Andreas na něj šel se svým rande. Bill zůstal doma, nalíčil se a oblékl, až si myslel, že vypadá úchvatně, pak to všechno sundal a šel spát, jen tak.
Dnes večer se Bill cítil stejně prázdný. Znovu se převalil a udělal ze sebe ještě menší, ubožejší klubíčko.
Alespoň se o maturitním večeru nemusel k smrti bát o jednoho z těch pár lidí na světě, které měl nejraději. Simone byla doma v bezpečí a občas ho zkontrolovala, aby se ujistila, že nepropadl až tak velkému zoufalství. A že se jeho srdce během maturitního večera neroztříštilo na milion kousků.
Bill zabořil obličej do polštáře. „Jak jsem se mohl, tak splést?“ Zašeptal. „Myslel jsem, že…“
„Mngh?“ Zamumlal Andreas neurčitě.
Ztichl, aby Andyho nevzbudil úplně, a převalil se na břicho. Zvedl hlavu, aby se podíval na hodiny. Přísahal by, že bude mnohem více, ale hodiny ukazovaly 1:17, přesně sedmnáct minut po zhasnutí světel.
Další věčnost strávil upravováním přikrývek, dokud je kolem sebe neměl narovnané co nejpodobněji Tomově náruči.
V určitém okamžiku musel tvrdě usnout, protože vzápětí ho prudký nával adrenalinu donutil vyletět do sedu. „Tome!“ Zalapal Bill po dechu. Hlava se mu zatočila. Musel se pětkrát pokusit zaostřit na hodiny, přestože pokaždé na nich viděl 20/20. Digitální údaj ukazoval 3:39. Něco muselo být špatně. Bill se takhle ještě nikdy v životě necítil, snad kromě chvíle, kdy měla jeho matka autonehodu, ale ten pocit byl mnohem méně intenzivní. V bezdůvodné panice se pokusil vstát z postele, ale padl na zadek, aniž by ho Tom zvedl. Nahnul se pod postel pro boty a popadl první, které nahmatal. Narazil přitom do svého šicího stroje.
„Huhwha?“ Andy se posadil.
„To nic, spi dál,“ pobídl ho Bill udýchaně a použil ta dvě kouzelná slova: „Rodinná pohotovost.“
„Potřebuješ…“ začal Andy. Bill strhl kabát z háčku a vyrazil, než to Andy stačil doříct.
Ukázalo se, že si vzal boty na podpatku a upíří plášť, který si vyrobil kvůli svému halloweenskému kostýmu. Bylo mu to jedno a hodil ho na zadní sedadlo Focusu. Adrenalin z něj vůbec nevyprchal; byl si stoprocentně jistý, že Tom má vážné problémy. Vyřítil se z parkoviště a jel jako démon, dokud si neuvědomil, že zastavení kvůli pokutě za rychlou jízdu by ho jen zdrželo od Toma. „Sakra,“ zamumlal Bill. „Sakra, sakra…“
Od té chvíle jel jen o pár kilometrů nad povolený limit. Těch pár kilometrů do rezervace se zdálo být jako věčnost. Konečně zastavil u brány Wolf Creek, kterou se nikdo neobtěžoval zavřít, stejně jako se nikdy neobtěžoval vypnout Tomovi elektřinu a vodu. Bill zajel na své obvyklé parkovací místo a srdce se mu rozbušilo. Přehodil si přes ramena plášť a poskakoval, zatímco si nazouval druhou botu. Bylo by to komické, kdyby nebyl tak vyděšený.
Boty fungovaly v lese asi stejně dobře, jako když tam šel Bill poprvé. Klopýtal přes kořeny a odháněl větve ze svého obličeje. Do nosu mu pronikaly všechny obvyklé podzimní pachy tlejícího a hořícího listí. Páchly spíš jako smrt než jako uklidňující, důvěrně známý les, který Bill znal.
Někde poblíž se ozvalo dlouhé, tiché vytí. Billovi přeběhl mráz po zádech, přitiskl se ke stromu a zalapal po dechu jako vyděšené zvířátko. Jakmile první vytí utichlo, ozvalo se druhé, přízračné, přicházející z druhé strany. Bill už nevydržel být v klidu. Přeběhl k dalšímu stromu a pocítil záchvěv strachu, když si vzpomněl, že psi obvykle pronásledují pohybující se kořist. Když se znovu rozběhl po cestě, došlo mu, že to možná není to pravé, co by měl s vlkodlaky dělat. Nevěděl. Jediný vlkodlak, kterého kdy potkal, by mu nezkřivil ani vlásek na hlavě.
Srdce mu bušilo v uších, když se ozvalo další zavytí, příliš blízko. Bál se o Toma stejně jako o sebe; to vytí přicházelo směrem od chaty, kde měl být Tom.
Sevřel kůru stromu a snažil se rozhlédnout, ale obklopoval ho temný les a jeho lidské oči v noci prostě nefungovaly tak dobře. Uhnul z cesty a držel ruce natažené před sebou, aby si znovu nevymkl kotník. Tomovi by byl k ničemu, kdyby upadl a zůstal tam bezmocně ležet po zbytek noci.
Když ucítil, že mu něco velkého překáželo v cestě, sklonil se, aby zkontroloval, co by to mohlo být. Nahmatal velkou spadlou větev, na jejímž jednom konci byly ošklivě ostré větvičky. Opatrně ji zvedl za druhý konec a bez větší obratnosti s ní manipuloval. Vůbec se to nepodobalo rekvizitám mečů z dramatického kroužku.
Bill mával větví před sebou, jako by to proti vlkodlakovi mohlo pomoci. Tom ve vlčí podobě by ten klacek bez problémů překousl vejpůl.
Někde za ním zapraskalo listí. Bill se otočil, píchl větví dopředu a dýchal v krátkých panických dávkách. A pak mu někdo zezadu sevřel rameno.
Klacek mu vypadl z bezvládných rukou.
autor: kishmet
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
