autor: kireinayorudakara
„Do prdele,“ zakňučel Andreas ze zadního sedadla, když se před autem objevil tmavý, rozpadající se kámen hradních zdí.
Kdysi královská stavba se tyčila přímo před nimi, když opatrně projížděli zarostlou cestou, a světlo úplňku jí dodávalo éterickou záři a osvětlovalo zlomyslnou ostrost jejích věžiček a věží vysoko nad nimi. Billova ruka vystřelila a popadla Toma za předloktí, když jeho přítel svíral řadicí páku mezi nimi, jelikož mu potřeboval sdělit své vzrušení. Skoro se třásl.
Řídil Tom; Bill jeho řidičským schopnostem věřil ze všech svých přátel, včetně toho svého, nejvíc a řidičské umění bylo dost důležité, když jste plánovali jet tak daleko mimo udržované silnice tak pozdě v říjnu. Byli hluboko ve Schwarzwaldu, více než hodinu cesty od Freiburgu, univerzitního města, kde všichni bydleli, a celý den chvilkami pršelo, takže silnice byly kluzké a polní cesty, kterými potřebovali projet, se měnily v bláto. Díky bohu, že Tomův strýc měl pohon na všechna čtyři kola a že se nikdo takovou dobu neobtěžoval vyčistit tuto konkrétní polní cestu od plevele.
Bill seděl také vpředu, protože četl v mapě. Celý tenhle výlet byl jeho nápad, takže jeho úkolem bylo, aby je tam dostal živé.
Georgova ruka mu zezadu ztěžka dopadla na rameno a pevně ho sevřela. Stiskla ho tak silně, až sebou Bill trhl, a hravě s ním zatřásla, díky čemuž se jeho hubené rameno stejně silně zatřáslo. „Jsme tady! Jsi připravenej ulovit nějaký duchy?“
„Nebuď směšnej,“ zamumlal Gustav a stále zíral z okna jako většinu cesty.
„Naprosto připravenej!“ Bill se nadšeně vykroutil z Georgova sevření a se širokým úsměvem se otočil ke zbytku auta.
Natalie mu úsměv opětovala z místa, kde se ilegálně tísnila mezi Georgem, Andreasem a Gustavem. Když jste měli šest kamarádů a pět míst k sezení, nedalo se nic dělat.
„Já jsem naprosto připravená vystoupit z tohohle zatracenýho auta,“ zažertovala a otočila se směrem ke Georgovi. Ten pohyb byl ve stísněném prostoru spíš naznačený než skutečný. „Nemysli si, že jsem si nevšimla, že sis schválně nechal telefon v zadní kapse, aby ses mohl každejch deset minut ‘náhodou‘ letmo dotknut mýho zadku.“
Georg odevzdaně rozhodil rukama a Bill sáhl Andreasovi na koleno, zatímco Tom manévroval kolem budovy, aby našel dveře, o kterých mu Bill řekl, že hledají. Kabina vozu sebou trhala, házela a hlasitě skřípala, když projížděli troskami okolního pozemku hradu.
„Jsi v pohodě, Andy?“ Zeptal se ho Bill a povzbudivě se na svého vyděšeného přítele usmál. Andreas byl tím, kdo se na tohle malé dobrodružství nejvíce zdráhal jet, ale Bill ho prosil, aby jel s ním, že pokud nepojedou všichni, nebude to taková zábava.
„Zatím jo,“ připustil Andreas, „ale jestli mě necháš jen na vteřinu o samotě, zabiju tě. A to platí i pro možnost, že mě necháš o samotě s Gustavem.“
Gustav se při těch slovech zatvářil velmi nepřesvědčivě nevinně, předstíral uraženost a strčil do Andrease ramenem.
Bill se otočil zpátky dopředu a usmíval se od ucha k uchu. Ať už se jeho přátelé cítili jakkoli, on byl z průzkumu opuštěného hradu z osmnáctého století nadšením bez sebe. Pro milovníka historie a hororu byl tento halloweenský výlet splněným snem.
Když Tom zastavil, podíval se na něj a světlomety osvětlovaly staré dřevěné dveře napůl skryté v plazivých liánách. Jeho oči se dokonale bavily, když viděl Billovo nadšení a úsměv na rtech.
„Tak jsme tady, chlapečku.“ Bill nesnášel, když mu tak Tom říkal. Byl sice jen o rok starší, ale krátce poté, co se seznámili, začal Billovi říkat chlapečku, protože se prý Bill choval jako dítě, „což je dobře,“ obhajoval to. I přesto to prostě nesnášel.
Bill bleskově vyskočil z auta a zavrtal se hlouběji do kabátu s kapucí před ledovým deštěm. V dálce se ozvalo zahřmění. Neohrabaně spěchal ke starým dveřím a jen tak tak udržel rovnováhu, aby neuklouzl na blátě a dvakrát nepřistál na zadku. Když k nim došel, prozkoumal zrezivělý zámek.
Lidé z fóra si byli jisti, že byl rozbitý už před lety a nikdo ho nikdy nevyměnil. Rychlý a odvážný pokus stisknout kliku, a modlitba, aby na její spodní straně nečekal pavouk, potvrdily správnost té informace.
Otočil se zpátky k autu ozářen oslnivým světlem ze světlometů a zvedl palec nahoru. Když Tom vypnul motor, ponořil se do tmy. Před očima mu tančily tmavé skvrny.
Jeho přátelé se shromáždili za ním, když zatlačil staré dveře dovnitř a panty hlasitě křičely svůj protest do noci. Andreas zakňučel a Gustav se zlomyslně zachichotal.
K Billovým uším doléhaly mumlavé nadávky a zvuky hádky, ale nemohl se tím zabývat, protože třesoucíma se rukama tlačil dveře stále dovnitř a odhaloval svým zvědavým očím jen temnotu.
Ozvalo se plácnutí a Gustavo postěžování si.
„Vážně, Gustave, drž hubu,“ řekla Natalie přísně. „Drž se u mě, Andy, Bill bude mít plný ruce práce se slintáním nad starýma plesnivýma sračkama, než aby tě chránil.“
Dveře už byly úplně otevřené a uvnitř byla taková tma, že jediné, co dokázal rozeznat, byl zatuchlý pach tlejícího dřeva a prachu, který se z nich linul.
Vtom se na jeho paži ocitla ruka a do té jeho mu strčila baterku. Bill se na Toma vděčně usmál a vedl ho silným paprskem světla do starobylé budovy.
Podlahová prkna vrzala, když se plížili kolem kuchyně a dlouze si prohlíželi nudné, nedotčené povrchy kdysi impozantního prostoru. „Wow,“ vydechl Bill a představil si všechno to služebnictvo, které v této místnosti muselo strávit většinu života, jak se tu hemží a připravuje jídlo pro vévodu a vévodkyni, kterým kdysi patřil tento velký hrad.
Vstoupili do něj vchodem pro služebnictvo. Hlavní dveře byly pro vloupání příliš nápadné, jelikož i přesto, že byla honosná rezidence před staletími náhle opuštěna, stále ji hlídala ostraha.
Už stovky let se nikdo neobtěžoval místo zkontrolovat a všechny cennosti si dávno přivlastnili potomci nebo byly ukradeny a prodány. Zvědaví vetřelci využívali toho, že zloději nechali odemčené dveře, a vyprávění o strašidelné historii hradu a zpozorování duchů v uplynulých letech přivedlo Billa a jeho přátele z koleje právě na toto místo za halloweenské noci.
„Pojďme… jdeme dál,“ řekl neochotně, když ze svých přátel vycítil neklid.
Bez velkého vzrušení pokračovali chodbou. Prošli kolem pavučinami protkaných dveří do smutných, nepohodlných pokojíčků, v nichž se nacházela vždy jedna postel a pár dalších nezbytností.
Pohled na staromódní brýle, které stále ještě ležely na zaprášeném nočním stolku, zaplavil Billa pocitem ztráty. Jakkoli bezútěšný musel být život v tomto patře domu, co se stalo s těmi, kteří museli odejít, když jejich aristokratické zaměstnavatele postihla tragédie? Co mohlo někoho přimět, aby opustil něco tak cenného (v té době), když měl na tomto světě tak málo?
„To je tak smutné,“ zašeptal Tom vedle něj. Bill si ho koutkem oka prohlížel. Ze všech svých přátel, dokonce i z těch, které znal mnohem déle, cítil, že mu Tom rozumí nejvíc. Na první pohled nemohli být rozdílnější, ale pod povrchem jako by do sebe vše zapadalo. Bill si opravdu vážil času, který spolu trávili, a nejednou měl pocit, že je to něco víc než jen přátelství.
„Nůůůůdáááá,“ zazpíval Gustav ze zadní části skupiny. „Jdeme, chci vidět, jak žili bohatí lidi.“
Bill si povzdechl a pokračoval dál. Bez dalšího dramatu se dostali na konec chodby a prošli dalšími dveřmi. Billovi se zatajil dech, když zvedl baterku a nahlédl před sebe do obrovského prostoru, který se před nimi otevřel.
Nepotřeboval Nataliino zašeptané: „Pěkný taneční sál,“ aby věděl, že našli srdce legend – dějiště tolika okázalých akcí a večírků, až do jednoho osudného dne, kdy se všechno pokazilo. Když vzhlédl vzhůru, prohlédl si složitá umělecká díla, která stále zdobila horní stěny a stropy, vyřezávané zlaté akcenty, které se stále leskly tam, kde gravitace zabránila nahromadění zkázy. Cherubíni v idylických výjevech na ně shlíželi dolů, na jejich andělských tvářích nebyla ani stopa po hrůzách, jichž byli svědky.
Několik rozbitých a prachem pokrytých lustrů stále viselo ze stropu. Visící řetězy a díry zející v omítkách ukazovaly, kde byly před rabováním další. Díky masivním oknům, která obklopovala velkou místnost, opět slyšeli déšť. Hřmělo a kapky deště bičovaly kalné, neprůhledné sklo. Vzduch tu byl zatuchlý a vůně starého dřeva většinou chyběla.
Bill zamžoural do tlumeného rozptýleného světla, které vycházelo z jeho ruky, a cítil, jak se mu sevřel žaludek, když zahlédl černé skvrny na kdysi zářivé dřevěné podlaze uprostřed místnosti. Pak do něj někdo zezadu vrazil a Bill by nejspíše spadl přímo na obličej, kdyby mu Tom nepodal „přátelskou ruku“, aby ho chytil, a nevrhl přes jeho rameno vyčítavý pohled na zbytek jejich přátel.
„Dávej bacha na tu svou tlustou prdel, Georgu,“ zasyčela Natalie, „někoho zabiješ.“
„Radši budu hlídat tu tvoji,“ vypálil automaticky.
Její pěst se se slyšitelným zaduněním setkala s jeho bicepsem.
„Au, děvko!“
„Lidi,“ zašeptal Bill. „Všichni držte hubu. Kukejte.“ Namířil paprsek světla přesněji na zčernalé cákance, které ho zarazily.
„Oh bože, to je krev?“ Vykřikl Andreas a jeho ruce se náhle sevřely kolem Billova pasu jako svěrák.
„Billeeeeee, proč jsi mě sem zatáhl? Všichni umřeme! Viděl jsem to ve filmech, tohle nemůže skončit dobře!“
„Je to zajímavý,“ pokrčil Bill s námahou rameny, jelikož na něm Andreas stále visel. Zavrtěl se, aby se pokusil svého přilepeného přítele setřepat.
„Je to prakticky goth, jasně že chce vidět vnitřnosti a duchy,“ řekl Georg samolibě.
„Náhodou, prostě mě baví historie a otázky smrti a záhrobí,“ bránil se Bill a jeho hlas zněl kvůli Andreasovu ocelovému sevření přiškrceně rozhořčením a nedostatkem vzduchu. Na někoho tak hubeného byl strašně silný, když měl strach. I když Bill taky nebyl zrovna kulturista.
„A chodíš jen v černým, nosíš make-up a tolik laku na vlasy, že ti to zničí plíce,“ dodal Gustav.
„Jo jasně, všichni jsme se shodli, že to bude super způsob, jak strávit Halloween,“ odsekl Bill. Andreasův stisk zesílil, čímž Billa bolestivě zatahal za pokožku hlavy, jak ve svém sevření držel i jeho vlasy.
„Všichni kromě Andyho, tak zase klídek. Všichni budem v pohodě, je to jenom zkurvená prázdná budova, můj bože.“
„Prázdnej HRAD, ve kterým před HODNĚ lety lidi ZEMŘELI strašlivou smrtí,“ řekl Gustav svým nejstrašidelnějším hlasem. Andreas se zachvěl.
„Vážně, Gusi, nechám tě čekat v autě,“ slíbil Bill a pozvedl na Gustava obočí ve stylu ‚myslím to vážně‘, než Andrease postrčil k Natalii a pokračoval dál do tanečního sálu.
Jejich kroky tlumila silná vrstva prachu, která ležela na každém povrchu v místnosti. Všichni se přiblížili k tmavým skvrnám a šmouhám, které byly nyní zcela jistě zaschlou krví, a ten strašlivý pohled je přitahoval jako plamen můry. Se zvráceným zaujetím zírali, jak Bill tiše vypráví příběh o smrti paní domu.
„Vévoda se dozvěděl o jejím milenci a zbláznil se. Uprostřed plesu ho vykuchal nožem, vytáhl pistoli a zastřelil ji. Vévodkyně a její pravá láska zemřely na podlaze právě v této místnosti.“
Bill zmlkl a čekal, co se bude dít. Sotva se odvažoval dýchat. Mnoho nadpřirozených událostí, o nichž se za ta léta psalo, se odehrálo v tomto strašidelném sále, a jeho tělo v očekávání ztuhlo.
Někdo vykřikl.
Bill nadskočil a posvítil si na své přátele. Andreas se krčil u Natalie a třásl se po celém těle. Gustav s Georgem se drželi za břicha v záchvatech tichého smíchu. Tom promluvil dřív, než to stihl Bill.
„Jestli se posere, tak si s ním jeden z vás vymění kalhoty. A spodní prádlo taky,“ varoval je Tom. Gustav a Georg se zatvářili zděšeně.
„Děkuju,“ řekl Bill Tomovi, odlepil Andrease od Natalie, která z nedostatku kyslíku modrala, a přitiskl si Andyho k boku, když je vedl přes místnost k mramorovým schodům vedoucím k hlavnímu vchodu do tanečního sálu. Na půl cesty k nim spatřili další dlouhou šmouhu tmavé, staré krve končící zaschlou kaluží, která byla zcela neprůhledná. Andreasovi vedle něj se ještě více zrychlil dech.
„Ššš,“ řekl mu Bill konejšivě, „teď už je to v pohodě. Všechno to bylo tak dávno.“ Jeho mysl se však zatoulala a naplnila se jasným výjevem umírající ženy, která se oblečená ve svých šatech kutálela po schodech dolů s výrazem úzkosti v bledé tváři, dokud se nezastavila o dva schody, níž a nevykrvácela. Jasně viděl, jak život z jejích vyděšených očí pomalu vyprchával.
„Myslím, že budu zvracet,“ řekl Georg. Postavil se vedle Toma z Billovy druhé strany a pozorně si prohlížel louži. „To je zvrácený.“
Bill vydal překvapený zvuk: „Já nevím, myslím, že je to tak trochu romantické. Tragické, ale romantické. Zemřeli pro svou lásku v době, kdy se v této společenské vrstvě neslýchalo, že by se žena vdávala z lásky.“ Přál si, aby jim mohl pomoci, i když to znělo trapně.
To bylo všechno, co chtěl – ne zemřít, samozřejmě, ale lásku, pro kterou by stálo za to zemřít. Ucítil na rameni teplou ruku, otočil se a na okamžik si představil, že si Tom správně vyložil jeho city a chtěl mu dotykem sdělit něco důležitého.
Tom se však během Billova zaujetí pohnul stranou, aby prozkoumal krvavé stopy vedoucí po schodech, a nemohl být před několika vteřinami dost blízko na to, aby mu položil ruku na rameno. Otočil se a prohlédl si skupinku. Gustav a Natalie do sebe dloubali lokty v tiché válce kdoví o co a Georg stále zíral na krev. Vypadal znechuceně a ruce měl zabořené hluboko v předních kapsách. Andreas se stále držel za levý bok a ani se nehnul, až na zachvění, když Bill mluvil o lásce a smrti.
Bill cítil, jak mu přeběhl mráz po zádech a srdce se mu rozbušilo na plné obrátky. Odtrhl Natalii od Gustava a předal Andrease jeho dočasnému opatrovníkovi. Toužil sice mít někoho po svém boku, ale věděl, že Andreas by neocenil, kdyby s ním šel v čele. Bill pevněji sevřel baterku a opatrně stoupal po schodech, aby nešlápl na krev vévodkyně.
„Pojďme dál.“
Tom a ostatní ho následovali, rozdělili se, aby obešli tmavé stopy na podlaze a společně se zase setkali na schodišti nad nimi. Bill se natáhl po Tomově ruce a rozhodl se, že je mu jedno, jestli se mu za to ostatní budou posmívat. Tom ho za ruku ochotně vzal, povzbudivě mu ji stiskl a Bill cítil, jak ho opouští část napětí.
„Bojíš se, Billy?“ Zeptal se Gustav zezadu. Jeho oči byly bystré jako vždy, navzdory tmě a neustále se pohybujícímu zdroji světla.
„To bylo prostě intenzivní,“ řekl mu Bill, jehož tep se vrátil skoro na normální úroveň. „Tohle místo má dramatickou historii.“
„A všichni víme, že ty drama miluješ,“ ozvala se Natalie.
„Připomeň mi, proč se vlastně přátelíme?“ Zažertoval Bill a natáhl se dozadu, aby ji zatahal za pramen blonďatých vlasů. „Vy dva teď vypadáte jako siamská dvojčata.“
Andreas se držel Natalie jako by k ní přirostl a jeho stejně odbarvené blonďaté prameny mu chaoticky padaly přes široké, vyděšené oči.
„Jasně, Morticie,“ opáčila Natalie. Několikrát si dlouho do noci povídali o tom, jak Bill čeká na svého Gomeze (Addamse), takže ho to přirovnání ani v nejmenším neurazilo.
Vešli do pusté a zatuchlé haly, která spojovala taneční sál s velkými dvojitými dveřmi, jež byly oficiálním vchodem do domu. Jejich těžké, leštěné dřevo bylo nyní matné, popraskané a loupalo se. Zámky a kliky byly zkorodované časem.
Pokračovali širší a mnohem honosnější chodbou, která byla zjevně určena pro majitele domu a jejich hosty, na rozdíl od pokojů pro služebnictvo níže, a nahlíželi do salonů a pracoven plných povislých, vybledlých polštářů a všech známek mnoha bojů mezi domem a jeho vetřelci – bojů, které dům a jeho vybavení vždy prohrály.
V dřevěné podlaze byly rýhy a třísky rozeznatelné pod dobrým centimetrem šedého prachu, a na mnoha místech, kde by mohl stát bohatý nábytek, bylo prázdno. Na podlaze se tu a tam povalovaly i další známky nedávného života: nedopalky cigaret a prázdné láhve, dokonce i v koutě ležel zažloutlý a zkroucený použitý kondom.
Tom se nevěřícně ušklíbl: „Skvělý místo na noční rande.“ Stiskl Billovi ruku, než ji pustil, jako by si teprve teď uvědomil, že se stále drží za ruce.
„Ble,“ odpověděl Georg a vyhnul se použitému prezervativu.
„Uznávám, že tohle není zrovna nejvíc sexy místo,“ souhlasil Bill. Nicméně představa, že by se s Tomem válel po podlaze v tomhle starém a zchátralém zámku… no, neřekl by ne. Cítil, jak se mu rozpálily tváře navzdory těžkému chladu, který naplňoval vzduch, a šel dál. Jen tak napůl slyšel, jak si za ním ostatní povídají.
Došli na konec chodby a našli menší chodbu s dveřmi, které jako by vedly do starých zaprášených ložnic, jejichž prázdnota naznačovala, že kdysi byly bohatě zařízené. Bylo tam i schodiště.
„Půjdeme nahoru?“ Zeptal se Bill a otočil se na své přátele. Andreas vypadal, že ho nepříjemná cesta chodbou vyrabovaných pokojů poněkud uklidnila, ale přesto rozhodně zavrtěl nesouhlasně hlavou.
„Vy klidně běžte dál,“ řekla Natalie a dovedla Andrease k rozbité pohovce, která zůstala na chodbě. „My zůstanem tady a počkáme na vás. Dej mi vědět, kdybys tam nahoře našel něco fakt skvělýho.“
„To si piš,“ slíbil jí Georg. Natalie usadila Andrease na vrzající, zatuchlý kus nábytku a vytáhla z kapsy telefon. Zapnula aplikaci baterky a položila ho na obrácenou zásuvku, aby svítil nahoru a dodal prostoru slabou záři, která vydrží i poté, co Billova baterka zmizí.
Bill, Tom, Georg a Gustav se vydali ke schodům, zatímco ona vytáhla z kapsy bundy balíček karet.
„Za chvilku se uvidíme,“ zavolal na ně Bill, když stoupali vzhůru.
„Bavte se, děvčata,“ houkl Gustav a zákeřně se zachichotal.
Natalie na jeho vzdalující se záda zespodu zakřičela barvité spektrum nadávek.
„Ty jsi takovej kretén,“ zamumlal Tom pobaveně.
„Ale i tak mě miluješ,“ vypálil Gustav, natáhl se dopředu a štípl Toma do zadku. Ten zaječel, odskočil o několik kroků dopředu a šátek visící ze zadní kapsy se mu při pohybu třepotal ve vzduchu.
„Tohle je soukromej majetek, takže ruce pryč,“ varoval Tom Gustava, „nebo zaplatíš pořádnej balík.“
Bill ucítil, jak jím při tom kontaktu projela iracionální a nepřiměřená žárlivost. Co to do něj vjelo? Samozřejmě by byl raději, kdyby to byl on, kdo by se dotýkal Tomova zadku, ale obvykle dokázal svou malou zamilovanost velmi dobře ignorovat a přecházet. To, že ho Gustav osahával, rozhodně nebylo nic, co by ho mělo rozčilovat – byl naprostý heterosexuál a NEhomosexuální štípnutí do zadku bylo tak nějak jeho modus operandi. Sakra, kdyby uplynul den, kdy by si nesáhl, snad by si dělal i starosti.
Po Billově páteři projel chladný, mravenčivý pocit, jako by mu po ní přejel ledový prst, a on na místě ztuhl. Georg, který si to včas neuvědomil, ho srazil k zemi.
Bill vyhodil rukama, když se jeho tělo posunulo kupředu, a tvrdě dopadl na ruce a kolena. Baterka se kutálela a točila po podlaze a světlo bloudilo po stěnách a troskách.
„Kurva!“ Vykřikl. „Dávej bacha!“
Tom ho necelou vteřinu poté už zvedal a prohmatával celé jeho tělo, aby odhalil škody, a nadával jejich příteli za jeho neopatrnost, zatímco Bill šokovaně stál a nechával si osahávat ruce i nohy.
„Vypadá to, že nekrvácíš,“ uzavřel Tom, pustil ho a jen na okamžik opustil Billa, aby zvedl baterku, a pak mu obtočil ruku kolem zad a pomohl mu kupředu, zatímco před ně svítil.
„Děkuju,“ zašeptal Bill, když se jeho smysly uklidnily, „nevím, co to do mě vjelo.“
„Vypadal jsi trochu vystrašeně,“ připustil Tom.
„Jo,“ souhlasil Bill a s lítostí se odtáhl, protože teď už byl naprosto schopný chodit sám. „Něco mi připadalo… zvláštní.“
Došli k několika větším místnostem, v nichž se ještě nacházelo bohaté vybavení, které se zdálo být až příliš těžké na to, než aby ho někdo snesl po schodišti. Vzduch tady byl nějak těžší.
„Rozdělíme se a uvidíme, jestli je tady nahoře něco zajímavýho,“ navrhl Georg. Všichni souhlasili.
Georg a Gustav vytáhli telefony, které použili jako svítilny, a zamířili do nejbližší místnosti.
„Jdu hledat pokoje vévodkyně,“ řekl jim Bill a prodíral se kolem dalších zničených komnat, aby našel to, co považoval za romantické srdce legend – místo, kde byla jen několik hodin před svou předčasnou smrtí tak šťastná se svým milencem.
„Půjdu s tebou,“ nabídl se Tom a zamířil k němu. „Uvidíme se za chvilku, kluci.“ Následovalo je souhlasné zamručení Géček.
Prkna podlahy v tomto patře zlověstně vrzala a upozorňovala je, aby po prastarých trámech chodili opatrně. Bill a Tom zpomalili a s nadějí nahlíželi do každé místnosti, kterou míjeli, a viděli potrhané gobelíny a plesnivé ložní prádlo rozházené po stěnách a podlaze, ale nic, co by napovídalo, že je to ložnice paní domu.
Když nakonec zahnuli za roh, na konci chodby uviděli dvojité dveře. Z nich se na podlahu rozlévalo ponuré, kalné měsíční světlo a místnost slabě zářila, když déšť venku hlasitě pleskal o neviditelná okna. Jak postupovali vpřed, Bill cítil, jak se jeho tělo začíná chvět. Přičítal to vzrušení, ale přesto se natáhl po Tomově silném předloktí, aby se uklidnil.
„To je ono,“ vydechl ohromeně, když vstoupili do předsíně poseté kousky zničených dekorací. Dřevěná podlaha vedoucí do hlavní ložnice se leskla rozbitým sklem. Ten pohled přitahoval Billa vpřed.
Pustil Tomovu paži a vykročil do místnosti za ní kolem rozbitých zlatě natřených židlí a prasklé olejové lampy. Skleněné střepy křupaly a zarývaly se do dřeva pod jeho botami. Omlouval se, že narušil tento prostor, ačkoli byl v uplynulých letech zjevně mnohokrát narušen.
Poslal tichou omluvu paní domu za příkoří, která za svůj život i po smrti musela vytrpět. Vzduch v místnosti se zdál být nejméně o pět stupňů chladnější než ve zbytku budovy, pravděpodobně kvůli velkým oknům s několika chybějícími skly. Rám postele byl pryč, takže po stěně pomalu klouzala potrhaná a záhadně potřísněná matrace.
Toaletní stolek stál stále na svém místě a prázdné dřevo, které nad ním kdysi drželo zrcadlo, vysvětlovalo lesklou podlahu. Jeho zásuvky zůstaly pootevřené a punčochy z nich trčely, jako by byly vytahány s velkým spěchem. Přistoupil k němu a natáhl ruku, aby se dotkl jemné látky, nyní zatuchlé a prožrané moly, které by pro někoho společenského postavení, jako byla vévodkyně, byly velkou součástí života. Když prsty přejížděl po jejich tkaných vzorech a stíral prach, který se na nich za ty stovky let nashromáždil, představoval si, jaké to asi muselo být, být tak nešťastně provdaný, a přesto se den co den halit do těch nejkrásnějších šatů, jaké se za peníze daly koupit. Šaty a okolnosti ji sužovaly a omezovaly téměř ve všem, co dělala, kromě těch ukradených chvilek v této komnatě se svým milým.
Náhle pocítil nutkání zastrčit to jemné prádlo zpátky do zásuvek, pryč od zkázy zbytku hradu a tvorů, kteří hodovali na jejich hedvábí. V té horní jeho prsty nahmataly něco zakřiveného a pevného. Opatrně to vytáhl a uviděl, že je to malé stříbrné zrcátko do ruky. Nechápal, jak tu přes roky rabování a prazvláštních dobrodružství mohlo zůstat.
V ruce mu připadalo nevysvětlitelně teplé, a když ho držel, do očí se mu najednou nahrnuly slzy. Bill zděšeně vzlykl, cítil se vyděšený z emocí, které ho náhle zaplavily. Jistě, bylo mu té ženy líto, ale vzlyky, které náhle otřásaly jeho tělem, mu připadaly cizí a vtíravé.
Tom zavolal jeho jméno a znělo to znepokojeně, ale Bill mu nevěnoval pozornost. Zvedl zrcátko, aby se na sebe podíval. Zíraly z něj dvě tváře, obě zkropené slzami a obě bolestně krásné. Hned za Billovým levým ramenem stála žena, kterou vídal jen na portrétech, ačkoli v opuštěném hradě dnes žádný nezůstal.
Šokovaně zalapal po dechu a zrcátko upustil. Slyšel, jak se kolem něj ozývá Tomův výkřik, když se sklo prudce roztříštilo o podlahu, zatímco upadal do tmy.
autor: kireinayorudakara
překlad: Lauinka
beetaread: J. :o)
