autor: kireinayorudakara
Když se Bill probudil, byl sám a obklopen takovým bohatstvím, jaké v životě neviděl. A co víc, byl obklopen světlem. Posadil se a zjistil, že leží na plyšové posteli zahalené do vyšívaného saténu. U nohou postele na zářivém orientálním koberci, který se táhl po dřevěné podlaze, spočívala pozlacená sedací souprava. Sluneční světlo pronikalo průhlednými okenními tabulkami a osvětlovalo obdélníky napříč květinovým vzorem.
Sluneční světlo?!
Bill se zvedl z postele, zamířil k okennímu parapetu a uviděl, jak se daleko pod ním rozprostírá udržovaný pozemek až k okraji lesa, který byl mnohem větší, než si pamatoval. Barvy byly živé a oči ho z náhlého jasu štípaly. Otočil se, aby si prohlédl místnost, a začal panikařit.
Kde to byl? Nebo, přesněji řečeno, kdy? Určitě to byl ten samý toaletní stolek, u kterého před chvílí stál, ale zrcadlo nad ním bylo neporušené a nikde neleželo ani smítko prachu. Rám postele byl zpátky a dřevěné desky vedoucí zpět do předsíně se krásně leskly. Nábytek a umělecké předměty, které v místnosti nebyly, když do ní vstoupil, tu nyní stály v celé své kráse a v perfektním stavu byly všude kolem něj.
Zdálo se, že ze zchátralého prostoru, v němž před chvílí stál, nezbylo nic.
Rozhlížel se kolem sebe a hledal nějaké vodítko, nějaké vysvětlení toho, že co vidí, je pravda, a co přesto absolutně nemohla být, a našel něco, z čeho se mu rozbušilo a sevřelo srdce.
Pár kroků od něj ležel na podlaze Tomův zmuchlaný šátek. Tom! Kam se poděl? Bill se cítil jako zběsilý, popadl ho a chystal se rychle opustit místnost a hledat svého přítele, jenže vtom uslyšel z předsíně vzrušená slova a smích. Zamrzl jako jelen chycený ve světle reflektorů.
Do místnosti vstoupil pohledný mladý muž, těsně následovaný krásnou a dokonale oblečenou mladou ženou. Billem projela vlna šoku, když si vzpomněl, že v zrcátku viděl její tvář hned vedle té své. Když se vzájemně objímali, vypadalo to, že si nevšimli černě oděného, nalíčeného studenta stojícího uprostřed místnosti.
Bill od nich neochotně odtrhl oči, když se svalili na postel a oddávali se tak oddanému polibku, až ho to bolelo. Zamířil do předsíně, a když se jejich chichotání změnilo ve sténání, zašel za roh a vykřikl, když stanul tváří v tvář pánovi domu. Jeho srdce se rychle a prudce rozbušilo, když si všiml výrazu čiré zuřivosti, který poznamenal vévodovy vznešené rysy, když tam stál napůl skrytý těsně před ložnicí své ženy a pozoroval, jak pod svými objemnými sukněmi vítá ruku jiného muže.
Bill ho chtěl zastavit, když viděl, jak muž tiše ustupuje z pokoje, vrací se do chodby a v jeho chladných šedých očích byl jasný vražedný úmysl.
Bill otevřel dveře, aby ho následoval, a vyšel z komnat vévodkyně, aby zjistil, že je vše podivně rozmazané. Vévoda teď nebyl nikde na dohled a teplé odstíny a bohatá výzdoba kolem něj jako by se mihotaly a krvácely, prach a úlomky uplynulých staletí občas prosvítaly jako závoj. Vůně nezbytností pronikala skrz a mísila se s lehce parfemovaným vzduchem.
Spěchal směrem, kterým, jak doufal, přišel, a nahlížel do každých otevřených dveří v naději, že najde Toma, přičemž obraz vévodovy tváře mu stále silně tkvěl v paměti a zvedal mu žluč do krku. Když dorazil na místo, kde se rozešli s Georgem a Gustavem, nebylo po nich ani stopy. Místo toho byla místnost, dosud temná a prázdná stejně jako ta vévodkyně, zaplněna leštěným dřevem a kovy, plyšovými látkami pokrývajícími postel, podlahu i okna. Když klopýtal po schodech dolů, pohlédl na opuštěnou pozlacenou pohovku, na níž seděli Natalie a Andreas, když je viděl naposledy. Ve slunečních paprscích poletovaly částečky prachu, které se snášely na nedotčené polštáře.
Náhle k němu přistoupila unaveně vyhlížející žena a začala do svícnu, který teď stál vedle něj, vkládat nové svíce, aniž by si všimla Billovy přítomnosti.
Zmocnila se ho silná vlna paniky, když proběhl kolem zavřených dveří a zástupu nevšímavých, hemžících se sluhů, kteří aranžovali květiny do váz a otírali zrcadla a podlahy, dokud se jasně neleskly, k velkým dřevěným vstupním dveřím na konci široké vstupní haly, které teď stály otevřené a vpouštěly dovnitř čerstvý vzduch a přirozené světlo. Billovy těžké kroky nevydávaly na podlaze žádný zvuk. Byl teď on tím duchem?
Když vyšel na sluncem ozářený pozemek a naposledy se otočil na prostranství s nedotčeným dřevem a mramorovými sloupy za sebou, najednou jako by před jeho očima praskaly a rozpadaly se, a na míle daleko zaslechl hrom. Když zamrkal, bylo všechno opět celistvé a dokonalé.
Když vyšel z budovy, zamžoural do denního světla, které ho obklopovalo. Před ním ležela šumící fontána obklopená keři se žlutými, bílými a krvavě rudými růžemi. Nalevo od ní začínalo bludiště ze živého plotu, které se táhlo směrem k lesu v dálce. Potřeboval najít vchod pro služebnictvo. Cesta nazpátek po jeho stopách musela být nejlepším způsobem, jak najít cestu zpět do reality, ne?
Štěrk mu měl křupat pod botami, ale prošel jím jako stín. Zastavil se, než zašel za roh domu, a náhle ho naplnilo váhání, které si nedokázal vysvětlit. Pomalu se otočil a prohlížel si bludiště. Cítil něco, co ho nabádalo, aby do něj vstoupil. Jako by jeho srdce bylo k něčemu v jeho středu připoutáno pavoučí hedvábnou nití.
Sevřel ruku kolem šátku, který stále svíral ve ztuhlých prstech.
Zamířil do bludiště. Vzduchem se děsivě ozýval vzdálený ptačí zpěv. Na každé křižovatce zavřel oči a naléhal na nitku touhy, aby ho táhla správným směrem. Jeho ruce se tiše prodíraly listím, když mířil stále vpřed a snažil se zbavit pocitu neklidu, který ho svíral.
Bill měl pocit, jako by se jeho srdce ještě více rozbušilo, když kráčel hlouběji do bludiště. Bolestivě pulzovalo a skoro jako by chtělo explodovat, když došel na mýtinu. Dech se mu zadrhl v krku, když spatřil Toma stojícího na druhé straně.
„Tome!“ Zakřičel a rozběhl se.
Zalapal po dechu, když narazil do něčeho pevného. To vévoda mu zastoupil cestu, ačkoli ještě před chvílí tu nikde nebyl. Muž zavrčel a sáhl po něm, když klopýtl dozadu, a hrubé ruce sevřely jeho hubené bicepsy. Byly tak studené, až to pálilo.
S výkřikem agónie se Bill vyprostil z jeho sevření, jen aby zjistil, že je sám. Vévoda byl pryč, ale Tom také.
Bill zoufale padl na kolena na místě, kde Tom stál, a přitáhl si jeho šátek k obličeji, aby skryl slzy. Co se to s ním dělo? Bylo tohle peklo? Zemřel snad v domě, když se při pádu uhodil do hlavy, nebo snad propadl rozpadající se podlahou a skončil tady?
Projela jím lítost, že Tomovi neřekl, co k němu cítí. Jakkoli bylo trapné říct mu o tom, že se do něj zakoukal – ne, teď si klidně mohl přiznat, že to bylo rozhodně více než to – znal ho už dost dobře na to, aby věděl, že i přesto by mohli stále být přátelé. Tady, mimo čas, jasně viděl, že existují mnohem horší věci než vyznání neopětované lásky.
Ucítil, jak jím projel chlad, a vzhlédl. Hřbetem ruky si setřel slzy z očí – černé šmouhy na jeho bledé kůži mu dávaly novou naději, že je stále naživu – a všiml si zjevení paní domu, která stála před ním a hleděla na jeho shrbené tělo s pláštěm smutku těžce spočívajícím na jejích jemných rysech.
Postavil se a chtěl si do kapsy kabátu strčit Tomův šátek. Zastavila ho zdviženou rukou a on ji pozorně sledoval, když jí ho podával. Navzdory vlastním obavám cítil, že ona není ta, které by se měl bát.
Vévodkyně si měkkou látku z jeho poddajného sevření vzala a zvedla ruce, aby mu dlouhý pruh látky pevně omotala kolem krku. Když se její ruce dotkly jeho krku, byly jako led.
Hledal v její tváři odpovědi, ale v jejích jasných tmavých očích nenašel nic než zlomené srdce. Beze slova mu položila jednu ze svých lehce kostnatých rukou na srdce. Vykřikl, když jím projel záchvěv, a ucukl. Obloha zčernala. S hlasitým prásknutím udeřil blesk do stromu, který stál kousek od něj a na jeho kůži dopadly kapky deště, zatímco sledoval, jak mizí ve tmě.
Její hlas se ozýval a chvěl se vzduchem kolem něj. „Jdi za ním.“ Pak zmizela.
Nabitý přívalem ohnivé energie se otočil a vyběhl z bludiště. Při běhu ho do tváře bičoval studený déšť a plíce ho pálily, jak nebyl zvyklý. Otáčel se sem a tam a zmateně hledal cestu. Hodiny, které viděl rozbité a zničené, když přijížděli sem, odbíjely vysoko nad ním, hluboké DING, DING, DING, DING… Bill přestal počítat odbíjené hodiny a snažil se uprchnut z bludiště.
Před domem teď bylo živo, světlo tisíce svíček se rozlévalo otevřenými vstupními dveřmi a osvětlovalo hosty, kteří vystupovali z kočárů a stoupali po schodech, zatímco jim služebnictvo drželo nad hlavami velké šátky, aby je chránilo před lijákem. Z neviditelného tanečního sálu za nimi se tiše ozývala hudba.
Billa naplnila předtucha. Osudný ples začal.
Dlouhé tmavé vlasy se mu lepily na čelo a tváře, když pobíhal kolem obrovského sídla a hledal vchod pro služebnictvo. Když se k němu blížil, měsíční světlo osvětlovalo dveře a kromě toho, že nebyly zarostlé a klika se leskla, vypadaly stejně, jako když je viděl poprvé.
Dveře se otevřely a on ustoupil, když z nich vyšel mladý chlapec s pytlem, kde určitě byly odpadky. Bill vklouzl dovnitř a zastavil se před kuchyní. Scéna uvnitř se tak podobala jeho dřívějším představám, že ho naplnil pocit déjà vu. Ve velkém prostoru pracovalo tolik mužů a žen, že se mu zdál malý a stísněný, už ne tak zapadlý a příliš opuštěný, jak mu připadal předtím. Kolem na prkénkách a servírovacích mísách ležely hromady nejrůznější zeleniny, masa a sýrů. Dva mladí muži se leskli potem, když v masivním krbu zasazeném do zadní stěny otáčeli dlouhým rožněm ozdobeným dvanácti pečenými kuřaty. Prošedivělá žena házela něco ze zástěry do bublajícího kotlíku, který visel nad ohněm.
Bill si přál, aby místo vlhkého a hnijícího dřeva cítil vůni jejich jídel, ale byl rád, že alespoň jeden ze smyslů ho nešálil.
Odtrhl se od té scény a spěchal úzkou chodbou, kterou si dobře pamatoval, ke zdroji hudby, která byla stále hlasitější, a míjel nejednoho obsluhujícího muže, který se vracel do kuchyně s prázdnými tácy. Brýle, o nichž se Tom zmínil, stále ležely na nočním stolku v jejich prázdném pokoji, který nebyl o nic méně holý než dřív, i když bez silné vrstvy prachu, která svědčila o běhu času.
Když Bill vtrhl do tanečního sálu, byl ohromen náhlým jasem. Všechny lustry byly neporušené a zářily nejméně padesáti zapálenými svíčkami a zdobené svícny lemovaly obvod místnosti a odrážely se ve vysokých průhledných okenních tabulích protější stěny.
Prohlížel si dav a cítil, jak jeho zoufalství s každým dalším okamžikem narůstá. Každou chvíli budou vévodkyně a její milenec zabiti. Mohl tomu nějak zabránit, když ho nikdo neviděl ani neslyšel?
Jeho oči se rozšířily, když spatřil vévodu u dlouhého stolu v čele sálu. Mužovy oči byly přimhouřené a plné odporu, když hleděl do tančícího davu a prsty svíral dlouhý porcovací nůž vedle svého talíře. Když Bill sledoval jeho pohled, cítil, jak mu srdce spadlo až do žaludku, když uprostřed místnosti uviděl Toma, oblečeného do zlatého brokátového kabátu, pumpek a punčoch. Proč se vévoda na Toma tak díval?!
Bill se prodral přízračným davem v celé jeho parádě k Tomovi právě ve chvíli, kdy se vévoda zvedl a zamířil k nim.
„Tome?“ Zalapal Bill po dechu, chytil přítele za ruce a snažil se ho odtáhnout od muže, který se s nožem v ruce a temnou nenávistí ve tváři přikrádal stále blíž. Tom se ani nepohnul. Místo toho sevřel Billovu ruku a vtáhl ho do elegantního Menuetu, který se nesl celým sálem. Billovi se z krouživého pohybu rychle zatočila hlava. Když Tom pustil Billovu ruku a ustoupil o několik kroků, stejně jako všichni muži v místnosti, Bill ho těsně následoval a držel jej za klopy jeho pozlaceného kabátu.
„Tome, musíš zmizet, jinak tě zabije!“ V Tomových rysech se zračil jen zmatek, ale jeho ruka se zvedla a pohladila Billa po tváři. „Prosím,“ žadonil Bill a marně škubal látkou. Tomovi se rozšířily oči a společně se podívali dolů, kde viděli, jak vévodova ruka táhne nůž dolů skrz kabát a jak se mezi roztřepenými okraji drahé látky řine krev. Tomova ruka sklouzla z Billovy tváře, sevřela jeho stříbrný křížek na krku a při pádu mu řetízek bolestivě strhla.
Bill ho následoval dolů a cítil, jak mu z očí stékají slzy, když klečel vedle svého dobrého přítele, muže, kterého miloval, a odmítal se podívat na ránu, kterou mu vévoda způsobil na břiše. Tohle nemohlo být skutečné. Bill se dusil vzlyky, když cítil, jak mu teplá krev prosákla přes kalhoty na kolena.
Pevně zavřel oči a znovu je otevřel, když se někde za ním ozval výstřel. Podíval se dolů a uviděl, že muž umírající v jeho náručí, teď vůbec není Tom, ale pohledný mladík, kterého předtím viděl v ložnici vévodkyně. Billovy ruce sklouzly do kaluže krve, ve které klečel, když se snažil vstát, a sledoval zvuky výkřiků, které dosud neslyšel.
Vyškrábal se ke schodům, kde ležela umírající vévodkyně, jejíž tváře se leskly slzami, když hleděla skrze rozestoupený dav na místo, kde ležel její milenec bez známek života, zatímco se pod ní rozlévala druhá kaluž krve z místa, kde jí kulka protrhla živůtek. Bill klečel vedle ní a jeho lítost byla stejně obrovská jako její zármutek – zármutek, který nyní pocítil na vlastní kůži. Její oči vyhledaly ty jeho a ona ho ztěžka chytila za ruku.
„Jdi za ním,“ zašeptala.
Svět zčernal.
***
Když se Bill probral, ležel na podlaze v temné, studené ložnici. Slyšel, jak sklo škrábalo o podlahu, jak se vedle něj něco pohnulo. Otočil hlavu a uviděl Toma, jak se pomalu posadil a vypadal stejně zmateně, jako se cítil on. „Tome!“ Vydechl Bill, vstal a natáhl k němu ruku.
„Bille,“ napodobil ho Tom a s úlevou si ho prohlížel. Jeho silná ruka bloudila po Billově nahé kůži pod tričkem, jako by hledala nějaké skryté zranění. Billovi při tom důvěrném kontaktu naskočila po těle husí kůže. Stáhl ruku z jeho břicha, ale natáhl ji, aby se dotkl okrajů látky, kterou měl zřejmě stále omotanou kolem krku.
„Tvůj šátek,“ zaúpěl Bill a natáhl se, aby si ho rychle rozvázal. Tom jeho ruku zastavil a otevřel druhou, aby odhalil malý stříbrný křížek, který držel, a na němž stále visel přetržený řetízek.
Bill se podíval na jeho ruce a neviděl žádné stopy krve. I jeho vlasy byly suché.
„Já… viděl jsem tě umírat,“ zašeptal nakonec Bill, když mu Tom pomohl vstát.
Tom nevěřícně přikývl: „Já tebe taky. Nemohl jsem toho chlapa zastavit.“ Jeho hlas se zachvěl. „Viděl jsem, jak na tebe zamířil pistolí, a…“
„Pistolí?“ Zeptal se Bill a zarazil se, když si z oblečení smetal střepy: „Já jsem byl u tebe ta žena?“
Tom se lehce zasmál a zvedl odevzdaně ruce: „Hele, to nebylo moje rozhodnutí.“
„Měla jsem na sobě šaty?!“ Vyjekl Bill a vzpomněl si na Tomův kostým na plese.
Tom se omluvně usmál a zjevně se snažil nesmát na Billův účet.
„No do prdele,“ zakňučel Bill a cítil se naprosto poníženě, když spěchal z místnosti, jelikož pocítil zoufalou touhu utéct od Toma.
„Hej,“ řekl Tom jemně a chytil Billa za předloktí, aby ho zastavil. „Vždyť je to fuk. Byl jsi to ty a umíral jsi.“ Jeho hlas byl tichý a chraplavý. „Nemohl jsem to vydržet.“ Jeho ruka sledovala stopy po slzách na Billových tvářích, které, jak si Bill uvědomil, musely rozmazat jeho tmavý make-up, který měl kolem očí.
„Já taky ne,“ bylo jediné, co Bill řekl. Zadržel dech.
„Ta žena, vévodkyně, vypadalo to, že nám chce něco říct,“ pokračoval Tom a rukama sevřel Billova ramena, když stáli proti sobě.
Bill se nadechl. Bylo to teď, nebo nikdy, a on už se rozhodl, že nikdy nepřipadá v úvahu. „Chtěla, abych přiznal, že… tě mám rád,“ řekl a cítil, jak mu tvář pod make-upem rudne. Přivřel oči, jelikož se bál Tomovy reakce.
Měkké rty se dotkly Billových a on cítil, jak mu ze srdce pulzuje energie a zahřívá jeho tělo až ke konečkům prstů. Jeho mysl na chvíli zaplnily pocity těch rtů na jeho těle a horkých rukou, které ho hladily po zádech a odlupovaly z jeho kůže vrstvy sametové látky. Trhl sebou, když to náhle skončilo a jeho oči se otevřely. Tom odtáhl svou tvář a vypadal otřeseně.
Bill se naklonil, vrhl se Tomovi kolem krku a navzdory všemu se usmíval. Ať už se právě stalo cokoli, Tom byl živý, byl tady a políbil ho. Jeho dlouholetý sen se splnil.
„Takže i já se líbím tobě?“ Zeptal se Bill se zatajeným dechem.
Tom přikývl. „Už dlouho.“
Bill se šťastným vzlykem přitiskl své rty na Tomovy. Zacouvali dozadu do předsíně a s tlumeným žuchnutím narazili na odlupující se stěnu, když k sobě znovu a znovu tiskli svá ústa. Vypadalo to, že Tom je stejně nadšený jako on, že tenhle okamžik konečně nastal – Bill měl pocit, že na tenhle moment čekal celý život, a ještě o něco déle. Jejich polibek se prohloubil a Billovi se stále více zatajoval dech. Po zádech mu přeběhl záchvěv vzrušení, když se Tomův jazyk snažil proniknout do jeho úst, což mu s radostí dopřál.
Přesně takhle je našli Georg a Gustav.
„Oh, kurva, no konečně se to stalo,“ řekl Gustav zaraženě. Bill odtáhl obličej od Tomova, rty měl příjemně oteklé a kluzké od slin. Otočil hlavu, aby se podíval na Géčka, zamžoural do světla Georgovy baterky v telefonu a snažil se tvářit přísně navzdory úsměvu, který mu hrál na tváři.
„Ne tvou zásluhou,“ odpověděl a svraštil čelo, když přemýšlel o tom, co jeho přítel řekl. „Ty jsi to věděl?“
„Byl jsi naprosto jasnej,“ pokrčil rameny Gustav. „Tom už tolik ne, ale stejně se k tobě vždycky choval mnohem líp než k nám ostatním.“
„Je na tebe až moc hodnej, blbečku,“ nesouhlasil Bill a majetnicky sevřel ruku kolem Tomova krku. Už se tam cítil jako doma.
Tom mezi nimi vytvořil malý prostor, aby mohli následovat své přátele ven z místnosti, ale chytil Billa za ruku a znovu propletl jejich prsty, když zamířili pryč. Bill sklonil hlavu, skrýval úsměv tak široký, že měl pocit, že se mu rozpůlí tváře, a ignoroval rozpadající se chodbu kolem nich, aby si mohl užívat vzpomínky na Tomovy rty a snažil se omámeně nezakopnout.
Když museli obejít pár trosek na chodbě, vedl Bill Toma za ruku a neobtěžoval se skrývat nadšené pohupování v chůzi – věděl, že díky tomu vypadá jeho zadek úžasně, a byl si jistý, že cítí, jak Tom propaluje očima jeho oblíbené džíny.
Chodba už působila přívětivěji a zlověstný pocit stočené energie ve vzduchu téměř zmizel. Něco v domě se Billovi zdálo jiné, stejně jako on sám.
Odlepili ruce od vrzajícího schodiště a konečky prstů se opírali o stěny, aby získali rovnováhu a jistotu. Kdo mohl vědět, kdy se takhle staré schody rozpadnou?
Natalie a Andreas se konečně objevili na dohled a Andreasův zachmuřený výraz se změnil v děsivou naději.
„Takže hotovo, vypadneme?“ Zeptal se zoufale a zvedl se z otlučené sedací soupravy.
Bill se cítil špatně, že Andrease vystavil takové hrůze (i když byla naprosto neopodstatněná), ale jeho nesmírná zvědavost považovala za nutné trochu pomučit svého přítele, jelikož polibek s Tomem stál rozhodně za to. Ve světle těchto skutků by to všechno s chutí udělal znovu.
Bill se vrhl na Andrease, pevně ho objal a svého stejně hubeného přítele rychle zvedl, aby se s ním radostně zatočil. Andreas něco zabručel, když ho ztěžka postavil zpátky na nohy.
„Co to do tebe vjelo?“ Zeptala se Natalie a zamračila se na něj.
„Nebo kdo,“ ozval se Gustav odněkud zprava. Natalie zvedla obočí a podívala se z Billa na Toma, který stál vedle něj.
„Bože, vždyť jsme nahoře nebyli ani tak dlouho,“ vyhrkl Bill.
„Dost dlouho,“ opáčil Gustav.
„Možná pro tebe…“ zavrčel Bill.
„Líbali se,“ upřesnil Georg přes Billovu hrubou narážku na Gustavovu sexuální zdatnost – nebo její nedostatek. „V pokoji vévodkyně.“
„KONEČNĚ,“ řekla Natalie a její tvář se uvolnila do klasického výrazu naprosté nudy. „Pojďme odsud, mám hlad.“
Bill vzal Toma znovu za ruku, když zamířili zpět ke vchodu pro služebnictvo, a cítil, jak se v něm při procházení kdysi strašidelnými chodbami vzmáhá závratná euforie z obrovského splněného snu. V tanečním sále oba zpomalili a všímali si dávno zničené scény čerstvé tragédie.
Ostatní šli dál a nevšímali si, jak se Bill otočil a přitiskl Tomovi ruku na vypracované břicho, jen aby se ujistil, že je skutečné a že na něm není ani stopa po zubaté, zející ráně, kterou tam před nedávnem viděl. Tomova ruka zvedla Billovu bradu a jeho usmívající se rty se znovu přitiskly na jeho. V Billově mysli tiše hrála hudba z plesu, když se jejich rty jemně, konejšivě pohybovaly, dokud je otrávené zasténání a hlasitý povzdech nevrátily do reality. Bill zaklel, když jim do očí zasvítila baterka.
„Vážně, lidi, čím dřív se vrátíme, tím dřív se dostanete na pokoj,“ řekla Natalie a otočila se, aby Andrease postrčila dlouhou tmavou chodbou, která tvořila místnost pro služebnictvo. Zakňučel, ale bez dohadování pokračoval dál. Zdálo se, že vyhlídka na to, že se dostane ven, byla příliš dobrá na to, aby se s ní hádal. Bill se přitiskl k Tomovu boku, když zamířili pryč. Teď když konečně mohl, se od něj nehodlal odtrhnout. Věnoval poslední láskyplný pohled na brýle, které ve vzdalujícím se světle sotva viděl.
Najednou mu něco došlo, když se jeho přátelé snažili otevřít dveře, a Bill vtáhl Toma do kuchyně, kterou byl cestou dovnitř tak okouzlen. Postavil se přímo naproti Tomovi v matném světle pronikajícím chybějícími okenními tabulkami a nervózně se kousl do rtu.
„Chodíme teď spolu?“ Zeptal se Bill bez okolků.
„To si piš,“ ušklíbl se Tom.
Bill vydal trapně nemužný zvuk, poskakoval a tleskal rukama. „Výročí na Halloweena!“ Zajásal, než se kolem Toma znovu ovinul a pokusil se ho vtáhnout do dalšího polibku.
Tom se po chvilce odtáhl: „Výročí? Ty vážně myslíš dopředu, co?“ Znělo to pobaveně, ale zároveň i potěšeně soudě dle toho, jakým způsobem se jeho paže sevřely kolem Billa.
„Teď jsi můj, Tome Trümpere,“ odpověděl Bill sebejistě, zapletl prsty hlouběji do Tomových vlasů a usmál se tím nejpitomějším úsměvem, jakým mohl. „Mě se jen tak nezbavíš.“
Když je Georg našel, Bill se znovu opíral zády o zeď, byl důkladně políbený a nejspíš pokrytý pavučinami.
„I když je to nejspíš naprosto neromantický, máme v plánu se odsud ještě dneska dostat. A když pohneme zadkem, ještě stihneme večírek v kampusu.“
Nasedli zpátky do auta a Toma nastartoval. Když se motor zahříval a déšť kolem nich pomalu sílil, Tom se v odraženém světle reflektorů podíval na Billa.
„Máš ve vlasech pavučiny,“ poznamenal a zvedl ruku, aby jednu vytáhl.
Bill se k němu přes řadicí páku naklonil, aby ho políbil, a v žaludku pocítil explozi šťastných motýlů, když ucítil, jak se Tom do polibku usmívá, a tady, v reálném světě, pod rukou ucítil jeho teplou kůži na krku.
„Šťastný Halloween, Bille,“ řekl Tom a Bill byl tak blízko, že ho slyšel i přes hlasité protesty a zvuky znechucení všech jejich přátel. Ani mu nevadilo, že ho zasypali Skittleskami, které se mu určitě přilepí na vlhké vlasy a oblečení.
„Šťastný Halloween, Tome.“
autor: kireinayorudakara
překlad: Lauinka
beetaread: J. :o)
