autor: eyelinedmuse
Starší, příliš baculatá žena ho sjela kritickým pohledem a Bill si nemohl pomoct, ale pod jejím pronikavým pohledem se ještě více narovnal. „Už jsi někdy bil kůži? Ne, myslím si, že nejspíš ne,“ zeptala se, a pak si sama na svou otázku pohotově odpověděla.
Bill se napůl usmál a souhlasně zavrtěl hlavou. Ve svém bývalém domě manuálně nepracoval, až na pár prvních měsíců, kdy se ocitl u Georga. To už bylo před lety, a i když byl shledán hezkým, pokud šlo o fyzické úkony, byl málo zručný. Ano, uměl zpívat a tančit pár různých tanců, ale věděl, že v tomto novém domě mu tyto dovednosti nic nepřinesou.
Žena zavrčela. „Jistěže ne. Nic na tobě není. Dokonce i Nadara má v sobě víc než ty,“ zamumlala. Mlaskla jazykem, když se natáhla, chytila Billa za zápěstí a přidržela si jeho štíhlé ruce před sebou. Zavrtěla hlavou: „Nevím, co si pan Tom myslel, když tě přivedl domů. Tady pro tebe není místo,“ řekla, když pustila jeho ruce.
Bill cítil, jak mu cuká v oku, ale navzdory její kritice mlčel. Takových slov slyšel už spoustu od doby, co sem přijel. Mnozí z otroků, kteří v Tomově domě pracovali, jeho přítomnost ani nevzali na vědomí. Zjistil, že když se jich na něco zeptal, otočili se a šli na druhou stranu, jako by nic neřekl. Po jednom konkrétním incidentu, kdy jedna otrokyně hodila Billovi k nohám svou vlastní práci, koš s prádlem, se rozhodl vyhledat hlavní otroky v tomto domě a nechat je, aby mu přidělili nějakou povinnost. Bohužel, hlavní otrokyně nebyly o nic lepší než dívka, která se ho předtím pokusila pověřit úkolem, jen se k němu chovaly mnohem odmítavěji.
„Někdo tak hubený, jako jsi ty, by se hodil spíš na práci uvnitř,“ pokračovala žena, „kuchařka by pro tebe mohla mít nějakou práci v kuchyni.“ Otočila se zpátky a začala dřevěným klackem mlátit do visící kůže. Bill ji a poletující prach chvíli nečinně pozoroval, než na něj zakřičela: „A teď jdi!“
Přistihl se, že překvapeně nadskočil. Rychle odešel, ale do kuchyně nezamířil. Už tam byl, a poté, co ukázal, že je ve škubání ptáků docela nešikovný, ho kuchařka vyhnala.
Tom za něj zbytečně vyhodil peníze. Ani si nebyl jistý, jak se ocitl tady, v tomhle obrovském domě, ztracený v tom, jak být užitečný. Všiml si Toma, hned jak se objevil na aukci; jeho blonďaté a hnědé spletené vlasy bylo těžké přehlédnout, jelikož díky nim vynikal v moři holých hlav a černých vlasů. Bill se snažil nedat najevo, že ho pozoruje, ale když se ukázalo, že není žena, viděl, jak se Tomova tvář zkřivila odporem, a viděl, jak se od něj odvrací. Bill v tu chvíli pocítil stud a rozpaky. Stud, že ho někdo odsuzuje, rozpaky, že je vůbec na prodej. A přesto se Tom navzdory všem svým obavám rozhodl přihodit a vyhrát.
Když odcházel z nádvoří, rozhodl se, že nejlepším místem pro něj v tuto chvíli bude jeho pokoj, aby mohl v soukromí truchlit a utápět se ve svém trápení. Měl pocit, že dnes se mu už dostalo od všech dost krutosti; nebylo to tak, že by si přál, aby ho prodali, koupili a odvezli do nového domova.
Zahnul do chodby, která ho měla dovést do jeho pokoje, a kráčel co nejrychleji, aby nenarazil na nikoho, kdo by ho chtěl zastavit. Cítil, jak se mu do očí začínají drát slzy sebelítosti, a doufal, že se mu alespoň podaří dojít do svého pokoje dřív, než nějaká ta slza ukápne a dá těm pohrdavým dívkám ještě něco, o čem by si mohly povídat. Když došel na konec chodby, otevřel dveře do pokoje, který mu byl přidělen, ale místo v pokoji, který očekával, zjistil, že otevřel dveře do lehce zastíněné zahrady. Povzdechl si. Tenhle dům byl příliš velký a zmatený. Nikdy se tu nezorientuje.
Stékající slza, která mu sklouzla po tváři, byla rozhodujícím faktorem a on vstoupil do zahrady. Přelétl po ní očima a uviděl, že kousek dál stojí osamělý fíkovník, kde by mohl najít útěchu. Potřeboval jen pár chvil pro sebe, aniž by ho někdo soudil, a pak klidně znovu mohl čelit dalším lidem. Za poslední den toho zažil příliš mnoho a věděl, že je blízko zhroucení. Dokázal se vypořádat s mnohým, ale tohle bylo podle něj už více než směšné. Nejdřív ho prodali z jeho milovaného domu, přišel o všechny, které znal, a pak skutečnost, že byl znovu unesen, v něm vyvolala takovou temnotu, že se ani nedokázal bránit, a pak měl ten chlap tu drzost, že se ho pokusil znásilnit, a aby toho nebylo málo, dostal se do domu, kde všude číhaly zlé dívky. V mnoha ohledech byl svému novému pánovi Tomovi vděčný, ale věděl, že si na zdejší život bude těžko zvykat.
Šel cestičkou, blížil se ke stromu a dával si pozor, aby se bosýma nohama vyhnul všem otravným oblázkům a ostrým kamenům.
„Bille,“ ozval se překvapený hlas.
Bill polekaně vzhlédl, a pak jedním plynulým pohybem klesl na kolena: „Promiňte,“ zamumlal, spěšně se podíval na zem a proklínal se, že si nevšiml, že Tom je tu také. „Neuvědomil jsem si, že tu nejsem sám.“
Toma neviděl od včerejšího odpoledne, kdy dorazili do domu. Nechali ho se služebnou, aby ho provedla po pozemcích a převlékla do barev domu. Když skončili, byla už tma a poslali ho spát. Jeho dnešní nepřítomnosti v domě si Bill všiml, ale nenapadlo ho, že by se zdržoval venku a vyhýbal se personálu.
Zaslechl posměšné odfrknutí a odvážil se vzhlédnout ke svému novému pánovi. „Tady si vždycky dávám odpoledního šlofíka,“ řekl jednoduše. „Ale to se časem naučíš, když mi budeš sloužit.“ Tom vstal ze svého místa pod stromem a nyní se díval na Billa, který zůstal ležet na zemi. „Vstaň. No tak, vstaň,“ řekl Tom, trpělivost v jeho hlase byla tenká, a natáhl ruku, aby Billovi pomohl ze země. Bill ruku přijal a ignoroval své obavy z přílišného sblížení s mužem, který ho zachránil a učinil ho svým majetkem. Když se Bill postavil na nohy, Tom jeho ruku pustil, a pak si ho mlčky prohlížel.
Po dlouhé chvíli položil Tom Billovi jednoduchou otázku. „Jaké jsou tvé povinnosti?“
Bill vnitřně zasténal. Samozřejmě to vypadalo špatně, že je na zahradě sám. Jeho odpověď byla rychlá:
„Nemám jiné povinnosti než vám sloužit,“ řekl a neodvážil se setkat s Tomovým pohledem.
Tom nad jeho odpovědí chvíli přemýšlel, pak přikývl a odešel hlouběji do zahrady. Bill ho mlčky následoval, zvědavý, co pro něj Tom chystá.
„Přivítali tě ostatní?“ Zeptal se Tom tiše.
Bill vzhlédl ze země, kde kontroloval své kroky, a zachytil na sobě Tomův pohled. Bill si nebyl jistý, jak na tu otázku odpovědět, protože byl nový a nechtěl si to u ostatních ještě více rozházet jen proto, že bude upřímný. Rozhodl se, že nejlepší bude jednoduché přikývnutí, a tak také učinil v naději, že Toma tahle odpověď uspokojí.
Tom opět mlčel, když převzal Billovu bezeslovnou odpověď. Nakonec zavrtěl hlavou a odvedl ho do oddělené části zahrady. Bill se na něj překvapeně podíval. Zbytek zahrady byl krásně udržovaný, ale tahle část byla divoce zarostlá plevelem. Bill se zmateně podíval na Toma.
„Tohle je moje zeleninová zahrada,“ řekl jednoduše. „Chci zeleninu.“
Bill při pohledu na divokou spleť rostlin pozvedl obočí. Jak měl poznat, co je plevel a co tam má zůstat? „Ano, pane Tome,“ zašeptal a doufal, že ho Tom zanechá o samotě, zatímco se bude probírat změtí a rozhodovat se, co je co.
Tom mu pokynul rukou a Bill si tiše povzdechl, protože si uvědomil, že na tento úkol nezůstane sám. Vešel do oddělené části zahrady, padl na kolena a začal se probírat rostlinami.
„Nejsi Egypťan,“ prohlásil Tom po několika minutách pozorování Billovy práce. Bill se na něj podíval a špinavou rukou si otřel tvář. Věděl, že není Egypťan, že ho sem přivezli, ale bylo jen málo lidí, kteří by to řekli nahlas a vytvářeli tak nepříjemnou situaci. „Poznávám tvůj lid,“ řekl Tom Billovou mateřštinou. Billovy oči se rozšířily, než se podíval zpátky dolů a na zelené rostliny ve svých rukou.
Pustil rostliny, a pak našel plevel, který vytrhl ze země. Svůj mateřský jazyk neslyšel od doby, kdy byl ještě malé dítě. I když už slova skládal těžko, Tomovi rozuměl dokonale. Ta slova, ačkoli byla prostá, rozbušila jeho srdce. „Jak-“ začal a na chvíli zapomněl, kde je jeho místo, dokud nevzhlédl zpátky k Tomovi.
Tom na něj zíral, na tváři se mu mihl úsměv, první, který u něj Bill viděl. „Jsem z Lesbosu. Usadil jsem se tu jen kvůli svému bohatství. Chtěl jsem si ho užít.“
Bill chápavě přikývl: „A užil?“ Zeptal se tiše a otočil se zpátky k plevelu.
„Ano,“ řekl Tom krátce a přerušil rozhovor.
Bill se na něj podíval, vycítil změnu jeho nálady a na téma netlačil. Znovu se plně soustředil na svoji práci. Zjišťoval, že je snazší určit, co je rostlina a co plevel; bude to asi chvíli trvat, ale tohle byla jedna z prací, kterou zvládl.
Panovalo mezi nimi ticho a Bill zjistil, že se nutí ignorovat trapné napětí, které mezi nimi narůstalo, jak se ticho začalo protahovat.
„Pověz mi o svém starém domově,“ řekl Tom a jeho hlas zněl přiškrceně, než si odkašlal a pokračoval. „Jaké byly tvé povinnosti?“
Bill se na něj podíval, opravdu nečekal, že s ním Tom bude znovu mluvit. Když však o jeho otázce přemýšlel, cítil, jak mu tváře začínají rudnout horkem. „Neměl jsem žádné,“ řekl pomalu a doufal, že Tomovi nedojde, že nemá žádnou cenu a že za něj zbytečně utratil peníze.
Tom nechápavě nakrčil obočí a zadíval se na Billa. „Byl jsi otrok, ne?“ Zeptal se.
„Ano,“ řekl Bill a vytáhl ze země obtížný plevel. „Ale byl jsem ještě dítě, když jsem přišel k panu Georgovi. Byl na mě hodný a řekl, že jsem…“ cítil, jak jeho tváře rozpálil ještě vetší ruměnec. „Řekl, že jsem moc hezký na to, abych byl špinavý, a brzy jsem se pro něj stal synem.“ Bill se odvážil pohlédnout na Toma, aby zjistil, jak jeho poslední výrok přijal, ale zjistil, že z jeho výrazu nedokáže nic vyčíst. „Celé dny jsem se učil bajky od svého přítele Ezopa a zpíval.“
Tom zkřížil ruce na hrudi a mlčky ho pozoroval. Bill cítil, že toho nejspíš řekl příliš mnoho, a rozhodl se, že nechá Toma, aby ticho, které mezi nimi zavládlo, opět prolomil. Doufal jen, že ta část jeho historie, kterou s Tomem sdílel, ho nepřiměje k tomu, aby ho znovu prodal.
Než se Tom rozhodl znovu promluvit, vyplel slušnou část zahrady.
„Můžeš tedy zpívat,“ řekl napůl konstatováním, napůl otázkou.
Bill se posadil na kolena a podíval se na Toma. „Bylo mi řečeno, že mám příjemný hlas.“
„Večer si poslechnu, jak zpíváš,“ řekl Tom, než se otočil a vydal se cestičkou zpátky k domu, a nechal Billa, aby přemýšlel o jejich rozhovoru.
„Jak si přejete,“ řekl si Bill tiše pro sebe a otočil se zpátky ke změti zeleninové zahrady před sebou.
***
Tom si během svých četných cest pořídil strunný nástroj, a právě při té večeři ho vytáhl, aby doprovodil píseň svého nového otroka. Když si ho Bill všiml, Tom viděl, že se jeho oči rozzářily radostí.
„Umíš na to hrát?“ Zeptal se, když začal ladit struny otáčením knoflíků na konci.
Bill zvedl oči od Tomových prstů a zavrtěl hlavou: „Ne. Když jsem žil v domě Listingů, můj drahý přítel Ezop mě při několika příležitostech doprovodil. Snažil se mě to naučit, ale měl jsem nešikovné prsty. Místo melodie jsem z nástroje dostal spíše mučivý skřek.“
Tom si všiml, že mu oči na okamžik zazářily šťastnými vzpomínkami. Zjistil, že opět zírá, a podíval se dolů na svůj nástroj. Ta minutová emoce, kterou v Billově tváři spatřil, mu ukázala, jak hluboký vztah choval k tomuto Ezopovi. Věděl, že Billovi bude v příštích týdnech chybět domov, ale doufal, že se u něj velmi brzy bude cítit také jako doma.
Tom nechtěl, aby se Bill vydal cestou, kterou se vydala Tomova mysl, a tak přejel prsty po strunách a vyloudil jemnou melodii, která Billa přiměla radostně zatleskat. Tom vzhlédl od nástroje a zachytil úsměv na Billově tváři, když se přesunul ke stoličce, která mu byla připravena. Lehce se posadil a pak obrátil pozornost k Tomovi a kývl hlavou, když ucítil rytmus, který Tom začal svižně hrát.
Zavřel oči a vnímal hudbu, kterou pro něj Tom tvořil. Ten slyšel, jak si brouká a nachází lichotivou harmonii, než otevřel ústa a začal zpívat. Cítil, jak jeho srdce při tom zvuku vynechalo úder, a podíval se dolů na své prsty, aby se ujistil, že se budou stále správně pohybovat, než si dovolil vzhlédnout k Billovi.
Udržel si jeho zájem. Bill se lehce pohupoval na svém místě a jeho hlas hledal něco, co ztratil. Z jeho melancholické písně Toma bolelo na hrudi. Na vlastní kůži poznal, jaké to je, když člověk opustí svůj domov. Jediný rozdíl mezi nimi byl ten, že Tom to udělal z vlastní vůle.
Když píseň skončila, Billovi se na tváři objevil smutný úsměv, než otevřel oči a s prázdným pohledem se podíval na Toma. Tom věděl, že se svým způsobem smiřuje s tím, že teď patří Tomovi a žije v této domácnosti. Nechtěl na něj tlačit, aby si rychle zvykl, a chtěl mu dát čas, který k tomu potřeboval. Chtěl jeho naprostou loajalitu.
Jeho poslední tón se rozlehl místností a Tom ukončil svou melodii, přičemž opětoval Billův pohled. V místnosti se ozval zdvořilý potlesk a Tom se přistihl, že bojuje s ruměncem, že jeho služebnictvo bylo svědkem scény mezi nimi dvěma. Odkašlal si, odvrátil pohled od Billa a ignoroval ho, když sklouzl ze stoličky a zmizel za závěsem pro služebnictvo.
Tom přistoupil k jídelnímu stolu a položil svůj strunný nástroj vedle talíře. Posadil se a sledoval, jak k němu přistoupila Imtaep, jeho otrokyně z kuchyně, aby mu naservírovala jídlo z podnosu. Už jen z té vůně se mu zvedal žaludek odporem. Neměl chuť na mastné masité jídlo, ale věděl, že čerstvé ovoce a zelenina v tuto dobu nejsou v sezóně. Za dva měsíce to bude jinak, ale teď si mohl přát nanejvýš sušené fíky ze svého stromu. Imtaep položila vedle masa placku, a pak pomalu odstoupila od stolu.
„Děkuji ti, Imtaep,“ zamumlal, protože věděl, že si šla stoupnout ke zdi, kde čekala na jeho další případné potřeby. Přistoupila k němu další služebná, Nadara, a nalila mu do poháru víno a on na ni kývl na znamení díků.
Pustil se mlčky do jídla a dvěma vidličkami trhal maso a k němu ulamoval placku. Strčil si maso do úst a začal žvýkat. Vlastně nebylo skoro vůbec mastné, naopak, bylo jedno z nejlahodnějších, které kdy jedl. S každým bolestivým polknutím se napil vína, aby se ujistil, že vše pořádně zapil. Po několika chvilkách ticha za sebou zaslechl šramot a věděl, že se jeden ze sluhů vrací do kuchyně, aby ostatním naservíroval zbytky jídla.
Nevadilo mu, že jeho otroci jedí odděleně. Byl zvyklý jíst sám a těšil se na chvíle, kdy bude moci nerušeně přemýšlet o svém dni. Ani v nejmenším ho nepřekvapilo, že se v myšlenkách opakovaně vracel k Billovi – k jeho předchozímu rozhovoru s ním, k jeho písni a k jeho ostražitým prázdným výrazům.
Věděl, že ho bude chtít znovu slyšet zpívat; člověk se mohl lehce stát závislým na jeho sladkém hlasu. Napil se vína a přemýšlel, jestli si Bill vychutnává maso stejně jako on. Pokud ano, mohlo by ho to povzbudit k tomu, že by zahradu zbavil plevele rychleji, aby se zelenina mohla sklízet snadněji, až dozraje. Tom cítil, jak se mu při té myšlence zkroutily rty do úsměvu. Až ho příště uvidí, zeptá se ho na to. Tom se kousl do rtu a nakrčil čelo. Chystal se vyhledat Billa, aby s ním mluvil. Měl několik otroků, kteří žili v jeho domě, a nikdy se neobtěžoval s nimi promluvit víc než pár slov. Trochu ho překvapilo, že se na rozhovor s mladíkem vlastně těší.
Ať se snažil, jak chtěl, těžko v sobě hledal lítost nad tím, že chlapce koupil… i když do domu nepřinesl žádnou pracovní sílu.
autor: eyelinedmuse
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
