autor: izzap
Kdyby sny byly vzpomínky
O několik dní později Bill běhal po bytě, nadával si pod nosem a celou dobu sledoval nástěnné hodiny. Zaspal a zjistil, že na směnu do knihkupectví přijde až směšně pozdě. Věděl, že ho za pozdní příchod z práce nevyhodí, ale přesto zrychlil a popadl tašku, než za sebou zabouchl dveře a běžel k nejbližší zastávce univerzitního autobusu.
Teprve když se Tom mezi hodinami zastavil v obchodě, aby ho pozdravil, uvědomil si, že něco zapomněl.
„Dneska bez náplasti?“ Zeptal se Tom a vzhlédl od poznámek na další přednášku. Podezřívavě zvedl obočí a jeho pohled už přistál na inkriminovaném místě.
Bill zprvu nechápal, co tím Tom myslí. Ale když sledoval studentovy oči, jeho vlastní se rozšířily překvapením i lehkými rozpaky. „Ach, ehm, ne, dnes ne,“ řekl. Tváře mu zahořely ruměncem.
„Ježíši…“ zašeptal Tom a zapomněl na své poznámky. Natáhl ruku a uchopil Billovo pravé zápěstí do obou dlaní a přiblížil si ho k obličeji, aby si ho mohl prohlédnout ještě dřív, než Bill stačil pomyslet na to, aby ruku stáhl zpátky. Přejel drsnými prsty po hladké kůži a tvářil se nanejvýš ohromeně. „Už se to zahojilo?“ Podivil se. „Tak to vůbec nemohla být hluboká rána.“
Bill si připadal hloupě. Jak mohl zapomenout na něco tam maličkého, a přitom tak důležitého? Přesto se usmál a dál se snažil svůj přešlap co nejlépe zakrýt. „Jo, nebylo to tak hrozné,“ zopakoval. „A ty jsi mi nevěřil, když jsem říkal, že jsem v pořádku.“
Tomovy rty se zkroutily do drobného úsměvu. „Myslel jsem, že lžeš. Vypadalo to, že budeš mít ošklivou ránu, Bille, nemůžeš mi mít za zlé, že jsem se bál.“ Odmlčel se a jeho oči stále spočívaly na zápěstí v jeho rukou, kde kůže, o které si myslel, že bude pořezaná, byla zcela netknutá. „Asi jsi měl štěstí, co?“ Řekl po chvíli.
„Jo,“ řekl Bill. „Měl jsem štěstí.“
Tom znovu přejel prsty po tom místě a čím déle se na něj díval, tím podivnější výraz se mu ve tváři zračil. Bill se z toho cítil jen nesvůj a jejich intimní blízkost mu nepomohla zmírnit napětí, když cítil, jak upoutali pozornost několika zákazníků. Nenápadně si odkašlal. Mladík sebou při tom zvuku trhl a několikrát rychle zamrkal, jako by se právě probral z hlubokého zamyšlení.
Poměrně rychle však pochopil, co mu tím chtěl Bill sdělit, a stáhl se. Bill si úhledně schoval pravou ruku podél boku a zaplavila ho vlna úlevy. „Nemáš náhodou hodinu?“ Zeptal se, když si všiml, že podél Tomova čela se stále ještě rýsuje vráska.
Studentovi málem vypadly oči z důlků, když se rychle podíval na hodinky. Pod vystresovaným povzdechem zamumlal strohé slovo a popadl batoh, který ležel na pokladně. Poznámky si chaoticky urovnal v rukou a poněkud nešikovně natáhl krk, aby Billa cudně políbil. „Musím běžet,“ řekl jako rychlé rozloučení a už se otáčel k odchodu.
„Dnes večer jako vždycky?“ Navzdory nervozitě zněl Bill docela nadějně.
V koutku Tomových úst se objevil potěšený úsměv, když se jen na chvíli zastavil u vchodu do obchodu a dveře držel už pootevřené. „Jako vždycky,“ odpověděl a s rychlým mávnutím směrem k Billovi mu během několika vteřin zmizel z dohledu.
***
„Tome, Tome, Tommy…“ vydechl Bill to jméno s blaženým tónem, když mu všechny myšlenky ukradl mladík, který ho přitlačil k matraci. Ucítil, jak se Tomovy rty na jeho vlastních zkřivily do povýšeného úsměvu.
„Oh, takže tentokrát jsem Tom?“ Odtáhl se jen natolik, aby mohl promluvit, než znovu začal Billa líbat tak vášnivě, že mu nedal ani tu nejmenší příležitost odpovědět.
Bill se pokusil skrýt vlastní úsměv, ale nakonec se mu to nepodařilo a zjistil, že nedokáže odolat, když Tomovy rty podnikly výpravu mimo jeho rty. Místo toho putovaly po jeho tváři až k čelisti a cestou zanechávaly líné, nedbalé polibky, než začaly sát kůži kousek od jeho ohryzku. Bill se tiše, spíše nechtěně, zachichotal a podařilo se mu odpovědět: „To bylo jen jednou, Tome. Já už… já už jsem se omluvil.“
„Prostě mi řekni, že jsem lep…“ na chvíli se odmlčel a zdálo se, že ztratil koncentraci, když se ještě silněji přisál na Billův krk a ztratil kontakt s realitou natolik, že ho několikrát něžně kousl do kůže, než si vzpomněl, že mluvil. „Řekni mi, že jsem lepší než tenhle… ten Karl.“
Billovou odpovědí nebylo nic jiného než tiché, tlumené zasténání a sevření prstů kolem Tomových ramen.
„Co to je vlastně za jméno, Karl? Zní to jako nějaký jméno pro padesátníka,“ řekl Tom a v momentě ztratil zájem cokoliv dalšího řešit. Rychle se odtáhl a svlékl si tričko. Poté se vrhl zpátky na postel a začal vyhrnovat Billův tenký top, aby odhalil tělo tak bledé, že se zdálo, že v měsíčním světle, které pronikalo skrz krémové závěsy zatažené přes okno ložnice, skoro září. Když si prohlížel Billovo tělo, usmál se a zablýsklo se mu v očích: „Podle mě to zní jako nějaký nářadí.“
Bill se zasmál a podařilo se mu oba přetočit, takže si vyměnili pozice, a osvobodil se tak na dostatečně dlouho z Tomových zvědavých rukou, aby mohl svléknout svůj svršek a nechat ho spadnout na zem vedle postele. „Nebyl to žádný nástroj,“ zdůraznil, než tvrdě srazil svoje rty s Tomovými a ukradl mu jakýkoli kousek protestu, který se chlapec chystal pronést. Už měl dost toho, jak jim Tom kazí společné noci vytahováním toho jediného přehmatu, který se stal už v září, jen krátce poté, co spolu začali opravdu chodit. Byl to jednorázový omyl; Bill byl příliš zahloubaný do svých myšlenek, jelikož se v té době trochu lépe poznávali. Byl tak ztracený, tak daleko od reality, že si ani neuvědomoval slova, která mu přišla na jazyk. Tom ho ani neposlouchal, ale naladil se dost dlouho na to, aby slyšel, jak Bill vydechl jméno „Karl“. A od té doby Tom nedokázal nikdy odolat, aby mu alespoň jednou nepřipomněl tu trapnou noc, a Billovi to začínalo lézt na nervy. Kousl Toma do spodního rtu způsobem, který nebyl ani trochu láskyplný, a držel ho několik dlouhých vteřin, než ho pustil a vrátil se k polibku. Jejich polibek, houpající se proti Tomovi ve zrychlujícím se rytmu, se v následujících minutách nevyhnutelně prohluboval a ani jeden z mužů neměl námitky.
Bill však svoje ústa od jeho odtáhl na dost dlouho, aby se v temné místnosti setkal s jeho očima a řekl: „Vážně by ses měl přestat bát. Upřímně, není nic, co bych mohl srovnávat.“
Ačkoli byla tato slova jednoduchá, stačila k tomu, aby Tom zvedl hlavu a znovu spojil jejich rty a sjel rukama níž, aby je zbavil všech zbytků oblečení. Pochybnosti, které předtím měl, byly rychle zapomenuty a on se té noci na Billa vrhl s jistotou a touhou, která od chvíle, kdy mu Bill omylem řekl jiným jménem, trochu pokulhávala.
Přirazil dovnitř, a pak se stáhl zpět v líném rytmu a uvolněně se pohyboval proti Billovi. Jeho rty zanechávaly na milencově kůži jemné, líné polibky, kterými kreslil pomyslné vzory podél Billových ramen, na krku, podél čelisti a až na samý konec čela, než se jeho rty ztratily uprostřed jeho nadýchaných, hustých černých vlasů. Horko mezi nimi stoupalo rychleji než obvykle a steny z Billa vycházely pomaleji a přirozeněji než při předchozích společných chvílích. Byl za tu změnu vděčný a víčka mu klesla, když sevřel Tomův krk a stáhl ho dolů, dokud nedokázal vyhledat mladíkovy rty.
Billovy vnitřnosti se rozbouřily slastným, euforickým vzrušením. Zkroutil prsty do rozházené hromady přikrývek, která byla už dávno skopaná na konci postele. Z pórů mu tryskala vrstva potu a pokrývala jeho kůži stejně jako Tomovu, když se jejich tempo zrychlovalo. V následujících minutách, které byly spíše jako vteřiny, prohloubil jejich polibek a donutil Toma pootevřít rty, aby do nich mohl vplout.
Pokud v tu chvíli mohlo dojít k nějakému srovnání, oba muži na to zapomněli, dokonce zapomněli i na to, že někdy existovala osoba, která se jmenovala Karl.
Se stále nepřerušeným polibkem, spojeni, jako by jejich rty byly sešity pomyslnou nití, Tom posunul ruku dolů mezi jejich těla a chystal se dostat Billa blíž k vyvrcholení. Jeho pohyby byly trhavé a vůbec ne opatrné, protože cítil, jak se vrchol blíží rychleji a rychleji, až do jejich polibku vydal tichý sten. Jeho zrak nebyl soustředěný a mysl byla zamlžená, na okamžik, nanejvýš na pár vteřin, ztuhl, než se včas probral a stal se svědkem toho, jak Bill prožívá podobný, téměř totožný zážitek.
Oba sestoupili ze svých výšin, Tom se odpoutal a uvolnil, aby zaplnil prázdné místo na posteli vedle Billa. Ačkoli se příliš nevzdálil, posunul se po matraci tak blízko k němu, že když se uvelebil mezi polštáři, byl už téměř pod ním. Objal svého milence kolem ramen a hodil přes ně tenkou peřinu poté, co ji Bill vytáhl z konce postele a líně ji přes ně hodil.
Bill tiše a spokojeně vydechl, když se uvolnil proti Tomovi a rozplynul se v jeho náručí. Jeho dech se pomalu uklidnil, srdce se mu zpomalilo, když zavřel oči, aby se nechal ukolébat spánkem.
Než se však stačil dostat do říše snů, jemný hlas ho vrátil zpět do reality. „Takže opravdu není co srovnávat?“ Zeptal se tiše, ale dychtivě vedle jeho ucha.
Usmál se a nedokázal zabránit tomu, aby mu z úst neuniklo tiché zachichotání. Zabořil hlavu do malého zákoutí Tomova krku a tiše odpověděl: „Vůbec nic.“
***
„Rád tě zase vidím venku, člověče,“ řekl chlapík s hustými hnědými vlasy, které mu sahaly až k bradě. Na hlavě měl naraženou červenou baseballovou čepici, takže mu pod ní trčely neupravené prameny jako křídla ve vtipných úhlech. Zabořil se do prázdného polštáře a věnoval pohled Tomovi, který seděl na vzdáleném konci poněkud ošuntělého a opotřebovaného gauče.
Tom zvedl svůj červený večírkový kelímek a poslal tomu chlápkovi, očividně jednomu ze svých kamarádů z vysoké školy, souhlasné přikývnutí. „Jo, už je to nějaká doba, Gregu,“ přiznal a jeho hlas překřičel rytmické, erotické basy vibrující celým domem.
„No nekecej,“ odpověděl Greg, než si dlouze lokl z vlastního plastového kelímku. Ušklíbl se a vypadal dost utrápeně, když škytl, ale přesto tekutinu polkl. Vypadalo to, že se ještě tak úplně nepřizpůsobil prostředí, natož pití. Dost vysoký, bledý chlapec nervózně těkal očima po místnosti, zatímco mluvil s Tomem a několika dalšími chlapci kolem nich. „Kde jsi sakra vůbec byl?“ Zeptal se.
„Měl plný ruce práce se svým milencem, kámo, přesně jak jsem říkal,“ vysmíval se mu chlapec shrbený na prostředním polštáři se škádlivým úsměvem. „Nemám pravdu?“
Tomovy tváře lehce zrudly a byl vděčný za tlumené osvětlení domu, když ostře pronesl: „Drž hubu, Derricku.“
„Ooh, ty divochu,“ pokračoval Derrick s úsměvem a odhrnul si kudrnaté blonďaté kadeře z očí. „Jak že se ten krasavec jmenuje? Bart?“
„Bill.“
„Oh, jasně, Bill, Billy, Billy, Billy, Billy,“ Derrick to jméno skoro zazpíval. Tom se na něj zadíval a měl chuť ho nakopnout do žeber, ale kudrnatý kluk mu poslal mrknutí typu „jen si dělám srandu“. „Kde je vlastně ten fešák? Myslel jsem, že vy dva jste skoro nerozluční.“
Tom se ze všech sil snažil potlačit úsměv a odpověděl: „Říkal, že se na to dneska necítí.“
„To znamená, že si od tebe potřeboval jednu noc odpočinout?“ Vyhrkl Greg a ze rtů mu uniklo další škytnutí.
Derrick a Greg se nad tou poznámkou ušklíbli, ale oba přestali, když Tom opáčil: „Vlastně si chtěl užít noc bez mých debilních kamarádů.“
„Tak tohle bolelo,“ řekl Derrick a předstíral, že se urazil, když se dramaticky chytil za hruď. „Jak můžeš něco takovýho říct? Bill mě zbožňuje!“
„Myslí si, že jsi vtipnej,“ upřesnil Tom. „V tom je rozdíl.“
„Já jsem ten nejzábavnější, Tome, to přece víš…“ řekl Derrick, i když se zarazil, protože jeho pozornost ukradlo něco, nebo spíš někdo, v dálce. Oči se mu při pohledu do dálky zúžily a on plácl Grega přes koleno, přičemž omylem rozhoupal tekutinu v kelímku natolik, že vystříkla přes okraj a polila jeho i Gregovy džíny. Greg zaklel, slova z jeho úst zněla nepřirozeně, ale Derrick ho ignoroval a líně ukázal směrem, kterým tak dravě zíral. „Dvojčata. Dvojčata. Na dvanácti hodinách. Dělej. Tome, my… tě najdem později.“
Aniž by mladíkovi věnoval jediný pohled, Derrick vyskočil ze svého místa a svižným krokem vyrazil z místnosti. Oči držel upřené na dvojici rusovlasých dívek stojících hned za dveřmi do jejich otevřeného pokoje. Greg, stále ještě trochu mimo, šmátral po své sklenici a málem zakopl o své volné kalhoty, když spěchal, aby Derricka dohnal. Tváře mu zářily.
A přestože Tomovi zůstal na tváři úsměv, myšlenkami byl jinde. Když se rozhlédl po nyní prázdné místnosti, nemohl si pomoct, ale připadal si příšerně nepatřičně. Zdrcující pach alkoholu, který se tu vznášel, kouř, který visel ve vzduchu, dunivé basy, které doslova otřásaly domem v základech, to všechno mu najednou připadalo tak cizí. Byl zvyklý na to, že si tu a tam vyrazil s nejbližšími kamarády na večírek, aby se uvolnili a odpočinuli si od knih. Ale teď měl pocit, jako by vstoupil do života někoho jiného. Opravdu už to bylo tak dlouho, co něco takového dělal? Ještě jednou se rozhlédl po matně osvětleném pokoji, vstal z pohovky, nechal svůj červený party kelímek na stolku a zamířil ke dveřím domu.
Aniž by přemýšlel o tom, kam má namířeno, zjistil, že spíše než zpátky na kolej, jde známou cestou ven z kampusu k Billovu domu. Když si to uvědomil, zastavil se uprostřed chodníku, jen blok a půl od svého podvědomého cíle. Z hloubi hrudi se mu vydral povzdech a jeho dech v mrazivém vzduchu vytvářel drobné obláčky. Srdce mu v hrudi tlouklo o něco rychleji. Co to sakra dělám? Přemýšlel a krátce zapochyboval o svém zdravém rozumu.
Ti dva spolu chodili teprve něco málo přes dva měsíce, ale Tom se vždycky cítil mrzutě a… a stýskalo se mu, když byli od sebe, jako by část jeho já teď žila v Billovi. Nějaký hlásek vzadu v jeho mysli mu říkal, že je to správné, že se prostě měli setkat. A přestože Billa znal jen pár měsíců, měl pocit, jako by ho znal celý život, a to Toma děsilo víc, než si dokázal připustit.
Nevěděl, co to znamená, což ho děsilo ještě víc.
Přemýšlel takhle jen on? Cítili se takhle ve vztazích i jiní lidé? Neměl nejmenší tušení, což jeho strach jen umocňovalo. Tom, ačkoli byl ještě mladý, rád věděl, jak se věci mají. Byl rozumný člověk, měl rád fakta a konkrétní vysvětlení. Nevědět, proč cítí takové věci, ho děsilo. Obvykle před věcmi, kterým nerozuměl, utíkal, a tohle nebylo poprvé, co uvažoval, že by utekl i od Billa.
Ale toho večera, když stál uprostřed chodníku s bundou natěsno omotanou kolem svého štíhlého těla a jeho dech byl s přibývajícím časem ve vzduchu kolem něj stále znatelnější, udělal něco, nad čím zůstal překvapený i on sám. Jednal proti svému přesvědčení, proti většině toho, čím dosud žil, a pokračoval dál směrem k Billovi, následuje ten malý bláznivý hlásek, který mu říkal, aby zůstal.
***
Z mlhavého poledního spánku jednoho dne na konci listopadu Billa vyrušilo tiché zaklepání na dveře. Byl naprosto grogy a trvalo mu několik okamžiků, než zaregistroval, že opakující se zvuk přichází přímo ode dveří a láká ho. Zamrkal, aby se probral, a odpotácel se od gauče ke dveřím, a když je otevřel, oslnily ho sluneční paprsky. Když se Billovi konečně podařilo přivyknout tomu zdánlivě nepřirozenému jasu venku, byl ještě překvapenější, když se ocitl tváří v tvář opuchlým očím, červenému nosu a kašlajícímu univerzitnímu studentovi. „Tome?“
Mladík se usmál, jak nejvíc dokázal, než zakašlal do pomačkaného kapesníku, který svíral v dlani. „Ahoj,“ podařilo se mu zaskřehotat mezi chraplavým kašlem.
„Ach bože, Tome,“ zamračil se Bill nad jeho vzhledem a cítil se dost beznadějně, jako už mnohokrát v minulosti. Při pohledu na Tomovy chorobně bledé rysy mu naskočila živá vzpomínka, na kterou by nejraději zapomněl, ale neměl teď čas zabývat se minulostí, když ucítil, jak mu na holých pažích naskakuje husí kůže. „Pojď dál,“ řekl a ustoupil stranou, aby Tom mohl vklouznout do přívětivého tepla domova. Když za sebou zavřel dveře, pomohl Tomovi s bundou a nahlas se zeptal: „Moc nemocný na vyučování, co?“
Tom přikývl, než se zhroutil na pohovku, na které ještě před chvílí podřimoval Bill. Vypadal hrozně; oči měl skelné, tváře zarudlé něčím, co Bill předpokládal, že je horečka, a zíral do dálky, jako by měl příliš zamlženou mysl, než aby se mohl soustředit na cokoli kolem sebe.
Bez ohledu na Tomovo neustálé smrkání, rýmu a kašel se Bill schoulil na pohovku vedle něj a dvakrát se nerozmýšlel, než mladíkovi položil hlavu na rameno a přitiskl ho k sobě, jak jen to šlo. „Chceš něco, Tommy?“ Zeptal se a jeho hlas vedle Tomova ucha jemně zašuměl. „Čaj, polévku, horkou čokoládu… cokoli?“
Mladík zasténal a rozbalil v rukou zmuchlaný kapesník, uhladil ho natolik, aby se do něj mohl znovu vysmrkat. „Máš polévku?“ Zeptal se s nadějí a úplně přehlédl Billovu grimasu. „V menze nemají ani hovno.“
Bill se lehce uchechtl a prsty si roztržitě pohrával s jedním z Tomových copánků, zatímco mluvil: „Myslím, že mám ve skříňce schovanou kuřecí polévku v pytlíku. Zní to dobře?“
„Zní to mňamózně,“ připustil Tom, což mu přišlo poněkud dětinské, ale v tu chvíli mu to bylo očividně jedno, když se nad tím nápadem uculil.
„Tak jo, půjdu to připravit a ty,“ Bill se odmlčel a chytil Toma za ruku, aby ho zastavil a zabránil mu tak znovu použít stejný opotřebovaný kapesník. „Co kdyby sis skočil pro krabici kapesníčků? Mám jich pár ve skříňce v koupelně.“
Tom přikývl, vypadal ještě zuboženěji, než když přišel, a vstal z pohovky, zatímco Bill udělal totéž. „Nechtěl jsem tě přijít okrást o jídlo a kapesníky,“ řekl a chytil Billa rukou kolem zápěstí, aby si vyžádal jeho pozornost. „Já jen… já nevím, věděl jsem, že máš dneska volno, a sedět na koleji s hromadou učebnic a jen do nich hledět mi přišlo nudný, tak jsem si říkal, že prostě…“
Bill mladíka umlčel jemným úsměvem a prstem na rtech. „To je v pořádku, Tome,“ řekl mu. „Vážně máš pocit, že mi to musíš pořád vysvětlovat?“
Po okrajích mladíkových tváří se rozlil ruměnec, lehce sklonil hlavu a odmítl vzhlédnout, i když ho Bill oslovil jménem. Když místnost naplnil povzdech, natáhl ruku, uchopil ho za bradu a zvedl mu hlavu, až konečně přesunul svůj rozpačitý pohled k Billovu.
„Podívej,“ začal Bill a jeho tón byl vlídný, „víš, že tě miluju, že?“
Tom při té větě, která byla mezi nimi stále čerstvá, uhnul pohledem, bez ohledu na to, jak přirozené bylo ji vyslovit. Tváře měl jako červené růže a přikývl. „Já vím. Já, já tebe taky.“
Bill se usmál. „Takže se nemusíš omlouvat za to, že jsi sem vtrhl,“ pokračoval a pohnul rukou, aby mladíka pohladil po tváři. „Chci tě tady. Co je moje, může být i tvoje, Tome, ano?“
Mladík se stále tvářil nejistě, ale přinutil se k malému úsměvu a přitulil se do Billova pohlazení. Než se jejich cesty rozdělily, zašeptal rychlé, poněkud rozpačité slovo díků a dodal: „Možná taky přepadnu tvou sbírku léků proti nachlazení.“
Bill se na místě zastavil, jen pár kroků od kuchyně, a prudce otočil hlavu směrem k mladíkovi, který se vydal ke koupelně. „Ehm,“ vykoktal dostatečně hlasitě, aby si získal Tomovu pozornost.
„Co?“
Starší muž zrudl. „Já, ehm, asi tam toho moc nenajdeš.“
Tom si znovu přejel zmačkaným kapesníkem pod nosem a smích ho přiměl k záchvatu kašle. „Tak já pomixuju, co zbylo,“ ujistil Billa poté, co znovu dokázal promluvit.
Bill se však stále tvářil vyděšeně.
„Vážně, co se děje?“ Podivil se Tom. I jako nemocný poznal, že se Bill chová poněkud divně. „Skrýváš něco?“
Tom byl tak blízko tomu, aby uhodil hřebíček přímo na hlavičku, ale jeho pobavený smích jen prozradil, že si dělá legraci, a Bill upřímně přiznal: „Já jen… už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem si koupil nějaký léky na nachlazení… vlastně jakýkoli lék, abych byl upřímný.“
Mladší z nich po něm střelil podivným pohledem, a tak upřesnil: „Chci říct, že nebývám moc často nemocný.“
Bill čekal, že Tom bude po takovém přiznání vyzvídat, ale ten se jen zasmál, potlačil další kýchnutí a odpověděl: „To jsi šťastnej hajzlík. Co bych dal za to, abych měl dobrý imunitní systém.“ Tom už nenašel nic dalšího, co by řekl, otočil se a odešel z místnosti. Kdyby se zdržel jen o pár okamžiků déle, viděl by, jak si Bill stírá z čela lehkou vrstvičku potu a těžce vzdychá naprostou úlevou.
***
Oknem do ložnice svítilo slunce, když Tom otevřel oči a zmateně se rozhlédl po místnosti, která téměř zářila teplým zlatavým nádechem. Zamrkal, když se jeho zorničky přizpůsobily světlu, a svraštil čelo, než zaregistroval, že vedle něj leží nějaká osoba a že se dívá přímo na něj. Otočil hlavu na stranu, příliš vyčerpaný, než aby se zvedl z polštáře.
Bill ho pozoroval s úsměvem na tváři. „Dobré ráno,“ zašeptal tiše. „Už je ti líp?“
Tom si odfrknul, ale přikývl. „Jak dlouho jsem byl mimo?“
„Asi dvanáct hodin,“ odpověděl Bill a jeho oči opustily Toma jen na tak dlouho, aby se podíval na hodiny, které visely na zdi nad koupelnou. „Vyspal ses dobře?“
Mladík vydechl, když si vzpomněl na svůj spánek, a čelo se mu uprostřed stáhlo a čelo mu zkalila hustá vráska. „Zdál se mi takovej… divnej sen,“ přiznal s očima upřenýma do dálky a byly rozostřené, když mluvil. „Bylo to, já nevím, prostě to bylo fakt bizarní, ale… Bylo by divný, kdybych řekl, že mi to připadalo jako, jako vzpomínka?“
Bill se vedle něj posunul a on poznal, že má oči stále upřené na něj, aniž by se obtěžoval podívat jeho směrem. „Já nevím. O co šlo?“
„No, já,“ začal Tom s velkým váháním a jeho rysy byly napjaté, když se snažil vybavit si co nejvíc, „myslím, že to bylo před nějakou dobou, asi před pár sty lety nebo tak nějak, v jedné opravdu maličké vesnici. Byl jsi tam se mnou a myslím, že celá komunita byla… vlastně myslím, že se nás báli, ale oni, já, už si nepamatuju proč. Museli jsme udělat něco špatného, myslím opravdu špatného, protože se nás snažili popravit nebo tak něco. A já si to celé nepamatuju, ale pamatuju si, že ty…“
Ve svém vysvětlování se zastavil a otočil se k Billovi tak prudce, že si jeho společník byl jistý, že něco přehlédl.
„Co?“ Podivil se Bill.
„Odešel jsi beze mě,“ pokračoval Tom a jeho tón byl přímočarý s nádechem ublíženosti tak skutečné, že Bill málem otevřel ústa, aby se omluvil. „Pořád ses omlouval a blábolil o nějakých nesmyslech a říkal, že tě nemůžu následovat, že s tebou nemůžu jít, že by to bylo příliš nebezpečné, a slíbil jsi, že mi to v budoucnu vynahradíš, ale pak jsi odešel, i když jsi věděl, že… že mě stejně chytí. A protože jsi to věděl, stejně ses sebral a uprostřed noci jsi odešel, aniž by ses rozloučil.“ Mladík domluvil a setkal se s Billovýma očima, které zmateně zamrkaly, když viděl, že jsou zamlžené vodnatou vrstvou. Tom pozvedl jedno obočí. „Co se děje?“
Bill zavrtěl hlavou, zuřivě zamrkal, aby zahnal slzy, a přinutil se k úsměvu. „Nic,“ řekl tónem, který byl všechno možné, jen ne přesvědčivý.
„Bille…“ Tom se převalil na bok a otočil se k Billovi čelem. Natáhl se přes krátkou vzdálenost mezi nimi a odhrnul mu z obličeje několik pramenů černých vlasů, zastrčil mu je za ucho a nechal ruku spočinout na Billově tváři. Téměř zapomněl na svůj sen, usmál se a zvědavě se zeptal: „No tak, co se děje?“
Bill znovu zavrtěl hlavou a zavřel oči, když ucítil, jak mu po tváři sklouzla jedna slza. Srdce mu bušilo jako už léta ne, hruď se mu sevřela, a i když se chtěl usmívat a plakat hloupé, bláznivé slzy štěstí, nemohl. Místo toho jen znovu zavrtěl hlavou a přinutil se k lehkému úsměvu. „To nic, vážně,“ odpověděl a hlas se mu zlomil. „Já jen… jednou se mi něco takového zdálo.“
Tom nad odpovědí svraštil obočí, ale přesto setřel Billovi z tváře několik slz a jemně je rozetřel bříškem pravého palce. Chtěl se Billa zeptat, kdy se mu zdál podobný sen, a jestli i jemu připadal tak skutečný.
Ale neudělal to.
Něco ho zastavilo. Zda to byl hlas v jeho hlavě, který mu říkal, že je jen hloupý, nebo ze strachu, že se mu Bill vysměje, tím si nebyl jistý. Ale kousl se do jazyka a dovolil, aby jeho ruka sevřela tvář druhého muže, když se stal obětí svých myšlenek. Možná to bylo jen proto, že byl nemocný, možná mu to kvůli horečce myslelo divně, ale byl to jeden z nejrealističtějších snů, jaké kdy zažil. Jeho logika mu říkala, že se mýlí – musel se na věci dívat příliš z nadhledu.
Ale ta jeho část, která ho před několika týdny přiměla pokračovat do Billova domu, mu říkala něco jiného. Jedna jeho část házela ten sen do jednoho pytle s těmi několika nevysvětlitelnými vzpomínkami, které nemohl prohlásit za své. Těch podivných flashbacků, které měl, těch, které působily jako vzpomínky, ale nezdálo se, že by zahrnovaly jeho, bylo v jeho životě málo. Některé se mu přihodily, když byl mladší, a vždycky je vytěsnil jako hloupé výplody své fantazie. Od září se však tyto výjevy objevovaly stále častěji…
Od té doby, co narazil na Billa.
autor: izzap
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
