autor: izzap
Chuť neskutečna
„Dobře, když budeš potřebovat pomoc, houkni,“ zavolal Tom z ložnice na Billa, který v neděli večer na začátku prosince připravoval pro ně dva večeři. Ve městě padal sníh jako tlustá přikrývka, díky níž byly silnice téměř neustále pokryté, a město se svými solícími vozy dostávalo zabrat. Bílé vločky začaly padat brzy ráno a s přibývajícím dnem jen nabíraly na intenzitě, takže Tom uvízl v Billově skromném příbytku; měl jediné štěstí, že si s sebou v sobotu vzal svoji školní práci.
Ale už ji měl dávno hotovou, když si po pozdní sprše oblékl čisté ponožky. Pohyboval se pomalu, líně si vytahoval vysoké ponožky nahoru a nechal oči poskakovat po místnosti, o které měl pocit, že by ji mohl nazývat téměř svou vlastní. Usmál se, a přitom se rozhlížel po známém prostředí. Nikomu by nedokázal vysvětlit přesný důvod svého úsměvu, kromě toho, že byl šťastný – šťastný, že je tady, šťastný, že zná Billa, šťastný, že je zamilovaný.
Zavrtěl hlavou nad svými pocity, když se natáhl pro tenisky a začal si je nazouvat. Teprve když si šněroval druhou botu, upoutala jeho pozornost malá, téměř skrytá věc na zdi. Přimhouřil oči. Ta věc nebyla příliš velká a ani z ní moc neviděl. Mezi mořem lesklých fotografií vyčníval jen její roh, ale vypadalo to, že je menší než většina fotografií pověšených na zdi. Byla vybledlá, ale držela si vzhled, jako by byla kdysi bílá, a mezi svými společníky vyčnívala. Tom s nakrčeným obočím a zavázanými botami vstal z kraje postele a zamířil k protější stěně. Stěna byla vyzdobena mnoha fotografiemi, plakáty a věcmi z minulých let. Většinu tvořily památky z osmdesátých let, což Tom okomentoval téměř okamžitě, když poprvé vkročil do Billova pokoje.
Flashback
„Wow, co je to tu za staré věci?“ Podivil se Tom, zvedl hromádku kazet a začal v nich listovat. „Ha, The Romantics. Pěkný. A Wham!? Guilty pleasure…“ na okamžik zvedl oči od kazet a zahlédl Billa, který postával u dveří se zkříženýma rukama a znepokojeným výrazem ve tváři. Tom se zasmál. „Nebudu tě soudit za tvůj hudební vkus, klid. Kromě toho Wham! nejsou vůbec špatní. Moje máma si tuhle kazetu pouštěla pořád.“
„Páni,“ málem vykřikl Tom rozptýlený něčím úplně jiným. Málem upustil kazety z rukou, když je pokládal zpátky na plný stůl. To, co tak rychle upoutalo jeho pozornost, byly tři plné bedny LP desek a on k nim spěchal jako můra k plameni. V očích mu zajiskřilo, jako by právě našel truhlu se zakopaným pokladem. „Sbíráš je?“ Zeptal se mladík, pohled příliš upřený na obaly desek, kterými listoval, než aby Billovi věnoval jediný pohled.
Ale to bylo dobře, pomyslel si Bill a zvedl ruku ke své tváři. Pálila ho. Odkašlal si a přinutil se k odpovědi: „Dalo by se to tak říct.“
„Myslím, že zcela určitě,“ vyhrkl Tom.
„Hele, nedělej si srandu,“ řekl Bill a v jeho tónu spočíval náznak urážky. „Jen jsem měl problém nechat osmdesátky jít, jasný?“
„Nechat je jít?“ Zeptal se Tom a tentokrát zvedl pohled od desek před sebou. Zatvářil se divně. „Říkal jsi, že je ti pětadvacet. To znamená, že ti byly tak čtyři roky, když osmdesátky skončily. Co jsi to měl za pošahaný rodiče?“
Bill se zamračil. „Moji rodiče nebyli pošahaní,“ zabručel a jeho hlas byl tak tichý, že ho Tom neslyšel ani na vzdálenost několika metrů. Tváře měl ale stále rozpálené naprostými rozpaky a poněkud nepřesvědčivým tónem řekl: „Byl jsem zvláštní puberťák, co byl posedlej starými věcmi, které bylo těžké nechat umřít. Ale je to lepší než ty dnešní blbosti.“
Tom byl však tak zaujatý svým zkoumáním, že mu uniklo zaváhání v Billově tónu a zachytil jen poslední část. „Amen,“ dodal se smíchem.
Konec Flashbacku
Rozesmálo ho to a usmíval se nad tím tolikrát za těch mnoho týdnů, co Billa znal. Bylo zvláštní najít všechny tyhle věci v domě dvacetiletého muže, ale hlavně to bylo bizardní, jako součást toho, proč měl Tom Billa tak rád.
Ale právě teď to bylo znepokojující.
Mladý muž natáhl ruku a vytáhl ze zdi bílý list papíru, který byl schovaný mezi několika fotografiemi. Nakrčil čelo.
Byl to lístek.
I když to samo o sobě nebylo v tu chvíli to nejpodivnější, protože to, co Toma o pár vteřin později přimělo rozšířit oči, byla slova vytištěná uprostřed lístku.
ATRAKCE STONE CITY
HRDĚ PŘEDSTAVUJE
****
*JOURNEY*
REUNION ARENA/DALLAS, TEX.
NEDĚLE, 8. LISTOPADU, 1981 VE 20:00
Tomovi se na čele prohloubila vráska lehkého zmatení. Když si prohlédl malý obdélníkový kousek kartonu, bylo jisté, že je pravý – měl záhyby a vrásky, jako by ho kdysi někdo nedbale strčil do kapsy, vybledlá barva, jeden okraj zřetelně zubatý od toho, jak byl kdysi přetržen kvůli vstupu.
Bylo to víc než trochu divné, ale Tom zavrtěl hlavou a skoro se zasmál, když mával vstupenkou v ruce, a přitom se rozhlížel po ostatních Billových podivných památkách. „Kdo by si kupoval starý útržek vstupenky?“ Podivil se.
Usmál se a chtěl lístek vrátit, když se zastavil.
Jeho pozornost upoutala stejná fotografie, která už jednou před několika týdny jeho zvědavost přitáhla. Byla to ta samá, na níž byli Bill a mladá žena, oba v sepraném a vybledlém oblečení a s natupírovanými vlasy. Když si však fotografii prohlížel z mnohem větší blízkosti než předtím, všiml si několika zcela zvláštních věcí. Správně usoudil, že v pozadí nejsou žádné lucerny, které by ukazovaly na Halloween, ale mýlil se ohledně květin. To, co považoval za květiny, byly jen stromy stojící podél cesty ve vzdáleném pozadí.
A nahoře v levém rohu fotografie, za Billem a dívkou, rozpoznal budovu – arénu.
Oči se mu rozšířily ještě víc, když je přimhouřil, aby rozeznal název na budově, který byl rozostřený, protože nad dveřmi na stadion stál nápis: Reunion Arena
Místo toho, aby si řekl, že je Bill prostě jen trochu podivín, snažil se vymyslet nějaké logické závěry. Ale každý závěr, ke kterému došel, se mu zdál mnohem přitaženější za vlasy než ten předchozí, a tak roztřesenými prsty sundal fotografii ze zdi. Fotka se mu v rukou třásla. Chvění na okamžik ustalo, když mladíka zaplavila naprostá zmatenost, která ho šokovala tak prudce, že by přísahal, že se mu na celou minutu zasekl dech v hrdle. V pravém dolním rohu rámečku bylo totiž vytištěno standardní datum: 08 – 11 – ’81.
Jeho mysl překypovala myšlenkami, možnosti, logikou i nerozumem. Na vteřinu měl pocit, že možná vstoupil do domu nesprávné osoby, že narazil na pokoj nesprávné osoby a že si prohlíží staré památky nesprávné osoby. Byl to nepravděpodobný scénář, ale Tomovi připadal lepší než jakákoli realita, ke které se právě blížil.
Protože tohle?
„Tam musí být chyba,“ řekl Tom nahlas a jeho vlastní hlas ho donutil nadskočit, protože nečekal, že se jeho myšlenka promění ve slova. Ale jeho hlas stačil k tomu, aby ho vrátil do reality a zpátky do Billova pokoje, kde stál s datovanou fotografií, jež musela být falešná.
Nebo je to možná jeho táta, ta myšlenka proplouvala jeho myslí a zastavila ho, aby se neotočil a nevyběhl z místnosti, aby se dožadoval nějakého vyšetřování.
Jo, možná je to jeho otec. Klidně to tak mohlo být, věděl, že mohlo. Nikdy předtím neviděl žádnou fotku Billových rodičů, takže to možná byli tihle dva lidé. Jistě, ten muž vypadal stejně jako Bill teď, ale tak už to v životě chodí – děti se podobají svým rodičům. Vzhledem k tomu, že se Bill narodil v polovině osmdesátých let, znamenalo by to, že muž a žena na fotografii jsou v nejlepším věku mladých rodičů. Jo, rodiče, ten nápad se Tomovi líbil.
Když se však na fotku díval o něco déle, srdce se mu sevřelo.
Mezi Billem a mladíkem na fotografii bylo příliš mnoho shodných rysů. Stejný byl výrazný oblouk pravého obočí, nerovnoměrné zakřivení horního rtu a sklon nosu až po úplně stejné znaménko na pravé straně brady. Nikdy neviděl dítě, které by se tolik podobalo svému otci, a čím víc si ho prohlížel, tím nepravděpodobnější se mu ten scénář začínal zdát. To vše ponechávalo jen jednu možnost, a to možnost, ze které se mu zvedal žaludek rozčilením a naštváním.
Tom se zhluboka nadechl a zamířil z ložnice s fotografií i starým lístkem na koncert v ruce. Když se vydal krátkou chodbou do kuchyně, měl nakrčené obočí a zamračený výraz. Předměty se mu stále ještě chvěly v třesoucích se prstech pravé ruky, ale v tuto chvíli se netřásl ani tak zmatkem a šokem, jako spíš vztekem.
Zpomalil, když dorazil do malé kuchyně, a udělal jen jeden krok na linoleovou podlahu místnosti, aby dal najevo svou přítomnost.
Bill se při tom zvuku otočil od sporáku a poněkud drze, ale upřímně se usmál. „Oh ahoj,“ pozdravil a otočil se zpátky k hrnci, o který se staral, „před pár minutami jsem na tebe volal, ale neodpovídal jsi, tak jsem tu pečeni vytáhl sám. Naštěstí jsem měl zrovna volnou ruku. Za pár minut bude hotovo.“
Tom neřekl ani slovo.
A Billovi to ticho po uplynutí napjaté půlminuty zjevně nedalo, protože se konečně otočil a zadíval se na něj. Čelo se mu svraštilo nejistotou. „Tome?“ Zeptal se a nespouštěl z mladíka oči. Něco na Tomově tváři přimělo jeho orgány se rozechvět. Přestal míchat, odložil lžíci a udělal krok od sporáku, protože měl pocit, jako by ho napětí v atmosféře náhle zahalilo zlověstným, zlomyslným objetím. Zachvěl se. „Co se děje?“
Tom zvedl pravou ruku natolik, aby ukázal dva předměty, které v ní držel. Viděl, jak se Billovy oči lehce rozšířily, ale pokračoval v otázkách: „Kolik, že ti přesně je? A neříkej, že pětadvacet.“
Hořkost v Tomově tónu Billovi napověděla, že nemá žádný prostor pro lež, a dokonce ani trochu prostoru pro to, aby pravdu natahoval. V hrudi mu zadunělo, srdce mu bušilo takovou rychlostí, že měl pocit, jako by mu žebra neustále vibrovala. A je to tady, došlo mu, bez ohledu na to, jak moc si přál, aby to tak nebylo. Ale s tak vyschlými ústy, že by přísahal, že suchost způsobilo horko, které zachvátilo jeho tváře, řekl Tomovi s takovou odvahou, kterou jen dokázal sebrat: „Chceš slyšet příběh?“
***
„Musíš mít otevřenou mysl,“ začal Bill o chvíli později poté, co trval na tom, aby se alespoň najedli, než jídlo úplně vystydne. Tom za celou dobu nepromluvil a neudělal to ani teď, když se usadili v obývacím pokoji. Jejich talíře ležely zapomenuté v kuchyni, ještě pokryté zbytky, ale Bill věděl, že nádobí může počkat. A tak se zabořil do polštáře na vzdálenější straně pohovky u zdi, zatímco Tom se zdržoval o několik metrů dál na židli, kterou si přitáhl z kuchyně. Vypadal emočně rozpolcený mezi strachem a naprostým vztekem.
„A ať dneska řeknu cokoli, všechno, co ti řeknu,“ pokračoval Bill a snížil tón. Střetl se s Tomovým chmurným pohledem. „Musí to zůstat mezi námi dvěma. Musíš mi to slíbit, Tome, bez ohledu na to, jestli budeš věřit tomu, co ti řeknu, nebo ne.“
Mladíkovi cuklo obočí, jeho vráska na zlomek vteřiny ochabla, ale jednou strnule přikývl. „Okay.“
„Okay,“ zopakoval Bill a přejel si dlaněmi po stehnech pokrytých tmavými džínami. Než začal, zhluboka se nadechl, ačkoli skutečně netušil, kde vůbec začít. Bylo toho tolik, co by měl říct, tolik, o co by se měl podělit, aby Tom pochopil, ale neměl nejmenší tušení, jakým způsobem říct to, co bylo potřeba. Rychle si procházel četné možnosti východisek; možnosti mu hlavou poskakovaly rychleji, než je dokázal pobírat. Neměl čas zvažovat, která cesta je ta správná, a tak si s roztřeseným výdechem naslepo vybral a zeptal se: „Pamatuješ si na náš první den, kdy jsme se potkali, a jak ses mě ptal, jestli mě náhodou odněkud neznáš? Jestli jsme se už někdy potkali?“
Nemyslel si, že by se vráska, která se Tomovi usadila na čele, mohla ještě víc prohloubit, ale stalo se. I přesto Tom přikývl.
„No,“ začal Bill a neodvážil se od Toma odtrhnout oči, dokud se mu nesvěřil se svou odpovědí. „Lhal jsem, když jsem ti řekl, že ne, Tome. Odněkud mě opravdu znáš a už jsme se potkali. V minulosti jsme se potkali víc než párkrát, ale pokaždé jsem tě poznal jako někoho, kdo byl trochu jiný, než jsi teď ty.“
Odmlčel se a nechal mladíkovi dostatek času, aby mu skočil do řeči s nějakou otázkou, s nějakým zmatením, možná i s prosbou o další vysvětlení, ale pauza zůstala beze slova. Tom se jen díval přímo na Billa a jeho oči se nepohnuly. V rukou stále svíral fotografii a útržek vstupenky a mlčky čekal, až Bill bude pokračovat.
„Podívej, řeknu to na rovinu. Nebudu chodit kolem horké kaše, dobře?“
Neobjevil se ani náznak souhlasu, ani nesouhlasu, a tak Bill pokračoval.
„Poprvé jsem tě poznal jako Karla.“
Tom nad novou informací rychle zamrkal a zjevně nechápal.
„Je to už hodně, hodně dávno, Tome,“ začal Bill, a ta slova z jeho úst vycházela s lehkostí, když pokračoval. „Bylo to na začátku šestnáctého století a jmenoval ses Karl. Ty a já jsme si byli blízcí. Byli jsme přátelé, bratři, vlastně dvojčata, i když mi to vždycky připadalo víc než jen to. Máma s tátou vždycky říkali, že je mezi námi neslýchané pouto. Říkali, že bychom si ho měli vážit, protože je to jedna z těch věcí, které se objeví jen jednou za život. Ale asi se mýlili. To bylo poprvé, co jsme se poznali, nebo aspoň pokud si vzpomínám. A právě v té době se všechno změnilo. Když nám bylo sedmnáct, všichni čtyři jsme se vydali na cestu za oceán, abychom začali nový život v nové zemi. Měl to být splněný sen, svoboda jako nikdy předtím, ale ty jsi na té cestě onemocněl. Zbývaly dva dny, kdy jsme měli zakotvit na pevnině, ale ty ses toho nedožil.“ Billovi při té vzpomínce zvlhly oči a než pokračoval dál, otřel si je hřbetem ruky.
„Řekl jsem ti, že se brzy uvidíme, a myslel jsem, že to tak bude. Myslel jsem si, že za pár let, někde na konci, se něco stane a já odletím do nebe nebo do nějakého posmrtného života, kde strávím zbytek věčnosti po tvém boku. Tak to mělo být, Tome, a tak by to taky bylo. Ale začaly se dít divné věci. Roky ubíhaly beze změny, ale jak se roky přelévaly v desetiletí, začal jsem si uvědomovat, že… jsem divný. Nestárnul jsem, ne fyzicky. Rodiče si dokonce všimli, že stále zůstávám mladý, i když máma to vždycky jenom přešla jako kompliment a vždycky se divila, jak to dělám. A já se tomu dlouho jen smál a myslel si, jaké mám štěstí. Ale jednou jsem byl na dvoře a lámal jsem velkou větev, která spadla a dům minula jen o pár metrů. Už je to tak dávno, že si ani přesně nepamatuju, co se ten den stalo, jestli se mi z horka zamlžila mysl, nebo jsem jen při práci podřimoval, to si nepamatuju. Ale uklouzly mi ruce a sekera, se kterou jsem pracoval, mě sekla přímo do nártu. Když jsem ji vytáhl, byla na čepeli krev, ale než jsem si sundal zbytky boty… Noha byla jako nová. Kůže byla čistá a jasná. Dokonce v místě, kde měla být hluboká, ošklivá rána, nebylo ani škrábnutí… A tohle se nedalo nazvat jen tak nějakým štěstím.“
Bill zavrtěl hlavou a konečně udělal krátkou pauzu. V ústech měl sucho, ačkoli ruce měl stále ještě kluzké od vrstvy potu, když se mu prsty dál chvěly nervozitou. Teprve pak si uvědomil, že se mu třese celé tělo, a odtrhl od Toma oči.
Když si uvědomil, že má stále ještě slovo, sebral dostatek odvahy, aby o minutu později pokračoval. „A když se to stalo, utekl jsem. Nevěděl jsem, co se děje a co mám dělat. Nemohl jsem to říct ani Elizabeth – to byla tehdy moje žena – ani tátovi, dokonce ani mámě. Byli by stejně zmatení jako já a já nechtěl, aby si dělali starosti nebo aby se na mě dívali nějak jinak. A tak jsem si sbalil to málo věcí, co jsem ten večer měl, a odešel. A už tehdy, tak brzy, jsem věděl, že je něco jinak, že je na mně něco jinak, jen jsem ještě nevěděl co. Teprve když jsem si ještě několikrát všiml, že se moje tělo tak rychle uzdravuje, začaly se mi hlavou honit možnosti. Chci říct, že se psal teprve rok 1600; nehodlal jsem jen tak skončit u nějakého závěru z jiného světa, u něčeho, co ještě dneska považujeme za fantasy a sci-fi. I když jsem věděl, že je s mým tělem něco jinak, vážně jsem, myslím tím jako opravdu, jsem nezačal přemýšlet o minulosti, dokud mi nebylo osmdesát a já stále vypadal na dvacet.“
„A tehdy jsem si konečně vzpomněl na jednu věc. V den, kdy jsme odjížděli do zámoří, jsem se před vyplutím lodi potuloval po různých stáncích. Chtěl jsem nějakou maličkost, jen něco, abych to měl a mohl vzpomínat na náš poslední den ve staré vlasti, víš? Byla tam taková drobná, stará a křehká žena, která postávala u malého stolku. Měla tam spoustu drobností, ale mě zaujaly malé hliněné lahvičky, na kterých byla vyřezána panoramata města vedle přístavu. Byly tak malé a… a složité. Paní, která je prodávala, měla takový lámaný přízvuk, ale říkala, že jsou dobré pro zdraví a opakovala to pořád, jako by to byl její prodejní argument. Vzpomínám si, že jsem nebyl schopný pochopit všechno, co se mi o tom snažila říct, ale nakonec jsem si koupil dvě, jednu pro sebe a jednu pro tebe. Myslel jsem, že bys ji ocenil jako památku, a chtěl jsem tě překvapit, až se v nové zemi zabydlíme. Ale když věci nešly podle plánu, zapomněl jsem na ně. Musely uplynout roky, než jsem na ně v našem novém domově narazil. Určitě to bylo někdy v době, kdy jsme se s Elizabeth brali a snažili se všechno přeorganizovat, aby se ke mně mohla nastěhovat, protože peněz bylo málo a tak. Takže mi muselo být tak třiadvacet, čtyřiadvacet možná pětadvacet, když jsem jednu z těch lahví našel a vypil. Už si ani nepamatuju, kdy přesně to bylo, ale to je jediná věc, kterou jsem po všech těch letech tak nějak zapomněl. A pak jsi tu ty,“ řekl Bill a odmlčel se, když se odvážil podívat na Toma.
To byla chyba.
Žaludek se mu nešťastně převrátil.
Přinutil se však pokračovat.
„Bylo skoro sedmnácté století, když jsem na tebe narazil znovu. Vlastně jsi mi tehdy vběhl pod kočár. Vyběhl jsem přímo na ulici za míčem pro jedno z dětí, které si hrálo před kostelem. Podíval ses na mě těma očima, které jsem znal. Poznal jsem tvé oči, ale tebe ne. Byl jsi nižší, možná taky trochu podivín, ale tvé oči mi byly tak povědomé. A usmál ses na mě, jako bys mě také poznal. Dokonce ses nahlas zeptal: „Nepotkali jsme se už někdy?“ Tehdy jsem řekl, že ne, a tomu jsem samozřejmě věřil,“ řekl Bill a na rtech se mu při vzpomínce objevil tajemný úsměv. „Bylo to zvláštní, setkat se s tebou. Já, měl jsem pocit, že tě okamžitě znám, i když jsi byl úplně cizí člověk. A tehdy jsi byl jen cizinec, muž jménem Benjamin, kterého jsem si zamiloval jako každého jiného. Ale jak jsme spolu trávili roky, začal jsem si na tobě všímat věcí, které mi byly tak… povědomé a známé, i když jsem si z toho tehdy nic moc nedělal. Myslel jsem si, že si jen připomínám lidi, které jsem miloval, nic jiného. To platilo, dokud jsem se s tebou nesetkával znovu a znovu. Odcházel jsi jako jeden člověk, a pak jsem o pár desítek let později náhodou narazil na osobu tak neskutečně povědomou. A zdálo se, že pokaždé se mě ten člověk zeptal, zda se známe nebo jestli mě odněkud nezná. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ti lidé, že ti všichni jsi ty, jen… trochu jinak.“
Zvedl oči a zadíval se přímo na Toma.
„A tentokrát, Tome,“ pokračoval, „jediná věc, která mě ujistila, byl ten sen, který jsi měl před pár týdny. Pamatuješ? Ten, ve kterém to vypadalo, že po nás jde celá komunita, a já jsem odešel a řekl ti, že by bylo příliš nebezpečné, abys odešel se mnou – ten byl skutečný. To se stalo. V polovině osmnáctého století. Někdy bych ti o tom mohl vyprávět.“
Ale nevypadalo to, že by se o ten příběh měl v dohledné době podělit, alespoň ne podle toho, co dokázal vyčíst z Tomovy tváře.
Mladík stále vypadal rozpolcený mezi svými emocemi. V jednu chvíli měl oči doširoka rozevřené hrůzou, vzápětí přimhouřené v zamračení, a pak, kdyby ho Bill neznal, by řekl, že vypadá spíš smutně.
„Podívej, já vím, jak to zní, Tome,“ řekl Bill a ztišil hlas, „ale ty… ty jsi to chtěl vědět a já to před tebou nechci tajit…“
„Takže mi chceš říct, že jsi vypil nějakej odvar z fontány mládí, můžeš žít věčně a já jsem tvoje reinkarnované dvojče, které napříč životem potkáváš?“ Přerušil ho mladík velmi hlasitě, že skoro křičel.
Bill se pod Tomovým výbuchem stáhl a nedokázal najít hlas, aby odpověděl.
Tom vztekle zafuněl, vstal ze židle, popadl z boku pohovky bundu, z podlahy tašku a zamířil ke dveřím.
Ačkoli stále nebyl schopen říct ani slovo, Bill vyskočil na nohy a těsně ho následoval. „Tome…“ zaskřehotal přidušeně nečekanými slzami, když se natáhl, aby mladíka opatrným dotekem na paži zastavil.
Tom však před tím dotykem ucukl tak prudce, že upustil fotografii a útržek lístku a málem narazil do dveří. Nehnul se ani o píď, aby spadlé předměty zvedl.
Tom na Billa jen zavrtěl hlavou, oči se mu rozšířily a díval se na něj tak kriticky, že si Bill nikdy nepamatoval tak zlomyslný pohled.
„Jsi blázen,“ bylo jediné, co stihl říct, než vyběhl ven a zabouchl za sebou dveře Billova domu.
autor: izzap
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
