autor: izzap
Ukaž mi to
Bill ani jinou reakci nečekal.
Věděl, že si nemá dělat naděje a myslet si, že mu Tom prostě padne k nohám jako dávno ztracený bratr. Vlastně nečekal vůbec nic, protože předtím neměl v plánu se s Tomem o cokoli z toho podělit. Teď už ne. Ani tentokrát. Možná v budoucnosti ano – v daleké budoucnosti.
Možná až pravda přestane znít tak předstíraně.
A ta doba byla ještě hodně daleko, a proto se v tu chvíli cítil ještě hůř, když se odplížil ten večer do ložnice. Poté, co se Tom vyřítil ven, uklidil a umyl nádobí od večeře, zatímco byl tak trochu omámený vším, co se stalo. Byl tak ztracený ve svých myšlenkách, že dokonce upustil jeden z talířů. Roztříštil se o podlahu v kuchyni a rozbil se na tolik kousků, že už se nedal slepit.
Obvykle by si na svou nešikovnost zanadával. Ale ten večer jen posbíral střepy a nechal to plavat. Vešel do svého pokoje, hodil fotografii a útržek lístku na stůl. Zadíval se na ně. Kdyby ho jen napadlo trochu si tu uklidit, nenechávat takové zjevné podivnosti na očích, možná by se nic z toho nestalo tak, jak se stalo.
Jakkoli chtěl ty dva předměty ze všeho vinit, nemohl. Kdyby to nebyly tyhle věci, pak by to bylo něco jiného, možná nějaké drobné uklouznutí v jeho vlastním čase. S povzdechem se svalil na postel a přehodil si ruku přes oči. Doufal jen, že tentokrát Toma úplně neztratil a možná se prostě ještě někdy vrátí.
Ale i ta trocha víry, kterou měl, se rychle vytrácela.
***
Následující týden mu ji nepomohl znovu zažehnout, i když se s Tomem normálně potkávali. Jejich denní rutiny se obvykle alespoň jednou překrývaly a při prvním setkání Bill zjistil, že si není jistý, co má dělat. Ve stejnou chvíli se blížili k autobusové zastávce a oba muži se při pohledu na toho druhého zastavili. Tom se na zlomek vteřiny zatvářil překvapeně, snad jako by se chystal něco říct, ale ta vteřina brzy pominula a on se od Billa odvrátil s pohledem, který neříkal nic jiného než: Jsi blázen.
Bill si povzdechl a ten den jel jiným autobusem.
Chtěl jít za Tomem a něco mu říct, ale neměl nejmenší tušení, co. Měl se zkusit omluvit? Ale jak, aby to neznělo jako totální úlet?
Poté, co na sebe ti dva narazili už čtvrtý den po sobě, se rozhodl, že nejlepší bude držet jazyk za zuby. Pokaždé to bylo trapnější než před tím. Náhlé zastavení následované červenáním a nejistými pohledy, dokud se jeden z nich nakonec nesebral a nevydal se vlastní cestou, i když ho to zcela vyřadilo z jeho obvyklého programu.
Bylo to přinejmenším únavné. Připadal si, jako by hrál dětskou hru na honěnou. Neustále narážel na Toma jen proto, aby před ním utekl, jako by se bál, že ho chytí. Lámalo mu to srdce.
Po několika dnech se Tom dokonce odvážil zajít do knihkupectví. Billova hruď se rozechvěla, když viděl mladíka procházet hlavním vchodem. Jejich oči se na několik vteřin setkaly a on se dokonce odvážil věnovat mu milý úsměv. Tom se však otočil a zamířil k jinému zaměstnanci. Věnoval Billovi krátký pohled, ale beze slova odešel.
A jak týden plynul a chýlil se ke konci, ten pátek na Toma ani nenarazil, i když věděl, že by měl. Pátky byly rušné dny a jejich cesty se vždycky nejméně dvakrát zkřížily, což znamenalo, že se mu Tom vlastně vyhýbal.
Bill si neochotně uvědomil, že tentokrát možná Toma opravdu ztratil.
***
Byl pátek večer, poslední před začátkem zimních prázdnin. Závěrečné zkoušky měly začít následující pondělí a vzhledem k okolnostem se většina studentů snažila co nejlépe využít svobody, než se ponoří do knih, aby se několik dní pilně učila.
Tom byl naproti tomu zavřený ve svém pokoji na koleji. Světla byla zhasnutá, on seděl na futonu naproti blikající televizi a v rukou svíral herní ovladač. Oči měl přilepené k obrazovce a jeho mrkání bylo tak zpomalené, že by snadno vyhrál jakoukoli soutěž v zírání.
Měl na televizi zesílený zvuk, takže se z ní ozývalo hrůzné vrčení a výkřiky, když byli lidé mláceni a vražděni. Přesně takové hry Tom hrál už několik dní poté, co si ve spěchu udělal domácí úkoly, které plnil dost nedbale; jeho mysl byla příliš zaměstnána, než aby se starala o pár bodů navíc na konci semestru.
„Ne, ne, ne, ne, ne, NE, OH, JDI DO PRDELE!“ Křičel na obrazovku, když praštil prsty do ovladače a vydal hlasitý, ozvěnou se nesoucí zvuk porážky.
Ztěžka oddechoval, když proklikával menu, aby spustil novou hru, a oči měl tak lesklé a zarudlé, že by o něm každý kolemjdoucí mohl tvrdit, že pláče. Ale mladík měl k pláči daleko – byl rozčilený.
A vztekal se dál jako šílenec, i když se později v noci do pokoje vplížil jeho spolubydlící. Tom si jeho přítomnosti nevšiml a stále byl naprosto pohlcen svou videohrou, u které si pod nosem mumlal útržky, které nedávaly moc smysl: „Zasranej lháři… celou dobu sis hrál na to, jak jsi strašně upřímnej… NE, KURVA! … Celou dobu jsi lhal, ty blbečku… kurva, proč nechceš chcípnout? … A pak vyprávíš takovýhle historky… lháři… myslíš, že jsem idiot? Zasranej psychouš… KURVA NE.“
Jeho výkřiky byly ještě hlasitější, když jeho spolubydlící přistoupil k televizi a vytrhl mu ovladač z rukou.
„Derricku, co to kurva děláš! Vrať mi to! Zrovna jsem se chystal…“ zavrčel Tom.
„Vystřelit mozek z hlavy nevinnýmu civilistovi, a přitom škrtit ovladač jako zasranej puberťák, kterej si chce poprvý vyhonit. Jo, ehm, ne, Tome,“ řekl Derrick a zamával ovladačem těsně mimo Tomův dosah. Na vteřinu se otočil k televizi, stiskl několik tlačítek, aby hru zastavil, a otočil se zpátky ke svému spolubydlícímu. „Myslím, že za poslední tejden už těch tvejch videoher bylo dost. Přestal jsi vůbec hrát od doby, co jsem dnes ráno odešel do školy?“
Chlapec sedící na pohovce se pomalu, klidně nadechl a vydechl a trpce odpověděl: „Dal jsem si pár přestávek.“
„Jo, okay, a nepodíval ses tak třeba náhodou během některý z těch chvilek do zrcadla?“ Zajímal se Derrick a stále držel ovladač v rukou, aby měl jistotu, že se ho Tom nemůže zmocnit.
Tom se na něj zadíval, ale po uplynutí celé minuty se zamračením zavrtěl hlavou.
Derrick nesouhlasně zabručel. „Mmm, možná by ti pomohlo zrcadlo. Víš, že tě mám rád, chlape, ale vypadáš hrozně. Vážně, kámo, vypadá to, jako bys vypil celej pivovar do sucha, hodil držku do příkopu a sežral kopu hnoje. Víš, že máš na tváři pár šmouh od Nutelly? Jak se to sakra vůbec stalo?“
Tom si přejel hřbetem ruky po tváři a setřel několik zaschlých kousků čokoládové pomazánky. Ušklíbl se a třel si tvář, dokud si nebyl jistý, že většina šmouh zmizela.
„Šel jsi vůbec do školy?“
„Zbytečnost,“ řekl Tom a v jeho tónu stále přebývala hořkost, zatímco si třel tvář. „Jen pár dalších prezentací v jedné třídě a další přednáška v druhé, to by byla jen ztráta času.“
„Okay, Tom, kterýho já znám, by nikdy nezatáhl hodinu, pokud by nebyl na smrtelný posteli. Nikdy by ji nezatáhl proto, že by to byla ztráta času,“ řekl Derrick a po delším pozorování svého přítele sklonil hlavu. „Hele, asi mi nepřísluší se ptát, ale vážně, co máš sakra za problém? Celej tejden hniješ na koleji, řveš sprostě na televizi, hraješ tunu videoher, který jsou mimochodem všechny moje, a chováš se jako podrážděnej pračlověk. Ani jednu noc jsi nestrávil u…“
Derrick se náhle zarazil, když mu v hlavě bliklo poté, co to vyslovil nahlas.
„Oh… Oh!“ Málem vykřikl a usmál se vlastnímu uvědomění. „Tohle všechno souvisí s Bennym, že?“
„Billem,“ vyprskl Tom, aby ho opravil.
„Ben, Bill, to je fuk,“ protočil Derrick očima. „Proč jsem si toho nevšiml dřív? Ty jsi v pátek o půl devátý večer doma v pyžamu, trápíš se a chováš se jako mrtvej muž – zjevně máš problémy se svým milým.“
„Nechci o tom mluvit.“ Tom obrátil pozornost ke setřepání několika drobků chipsů ze svého břicha.
Derrick se však stále usmíval, položil herní ovladač na televizi a zkřížil si ruce na hrudi. „Oh, ale no tak,“ řekl. „Abys byl v takovým stavu, to se muselo stát něco vážnýho. Tak o co jde? Rozešli jste se s tím hezounem?“
Tom se zadíval přímo před sebe a na pár vteřin přemýšlel o tom, že kamarádovi všechno od začátku do konce poví, jen aby získal pohled nestraníka. Ale slíbil Billovi, že nikomu nic neřekne, a navzdory tomu, co k němu momentálně cítil, svůj slib chtěl dodržet a mlčel jako hrob. Derrick nepotřeboval vědět všechno.
„Nevím,“ bylo jediné, co odpověděl.
Derrick si odfrkl. „Jak to myslíš, že nevíš? Jak můžeš nevědět, jestli ses s někým rozešel nebo ne?“
„Nevím!“ Odsekl Tom, a konečně projevil i jiné emoce než vztek a hořkou nenávist. Jeho lesklé oči tentokrát pokryla mokrá vrstva slz, která Derricka donutila zmlknout rychleji, než stačil vymyslet další sarkastickou odpověď.
Tom zavrtěl hlavou a jedním rychlým pohybem si přejel předloktím přes obě oči. „Já nevím. Vypadl jsem od něj.“
„A od tý doby jsi ho neviděl?“
„Od tý doby jsem s ním nemluvil,“ upřesnil Tom, zasténal a zabořil obličej do dlaní. „Ani nechci.“
Jeho spolubydlící se lehce zasmál. „Oh, ale prosím tě, kvůli čemu jste se vy dva mohli tak pohádat, že tohle všechno?“
„Derricku, on mi lhal, jasný?“ Zeptal se.
Derrickův smích utichl.
Tom zavrtěl hlavou a podepřel si bradu dlaní. „Myslel jsem, že vím, kdo je, a celý to byla jen lež, takže se na to laskavě vykašli.“
„Takže se ve skutečnosti jmenuje Bart?“ Zeptal se Derrick se smíchem a jen těsně se vyhnul knize, kterou Tom sebral ze stolku a hodil mu ji přímo do obličeje. S vytřeštěnýma očima se překvapeně podíval na místo, kde kniha narazila do zdi a spadla na zem. „Okay, Ježíši, uklidni se, ty vztekloune, jen jsem si dělal srandu.“
Pohled, který se Tomovi usadil na tváři, se ani trochu nezměnil.
„Super, takže se vsadím, že ti fešák lhal o svý minulosti, že?“ Zeptal se Derrick, upřeně se na Toma zadíval a hledal odpověď, ale žádné se mu nedostalo. Poškrábal se pod okrajem pletené čepice, která mu držela neposlušné zlaté kadeře, zavrtěl hlavou a povzdechl si. Zoufale. „Okay, tvoje mlčení je úžasný, vážně jo,“ skoro zasténal. „Ale nech toho, Tome, kolik ti je, pět? Seskoč ze svýho hezky vysokýho koně, princezno. Lidi lžou. Jsi divnej, jestli ty ne. A někdy lžeme i o něčem, o čem nechceme. To se stává. Lidi se pravdě vyhýbají ze strachu z následků. Přesně takovejch. Takže tomu klukovi dej trochu volnosti, přestaň se chovat, jako bys v životě nelhal, umyj si obličej a vypadni, než tě k němu domů odtáhnu vlastnoručně.“
„Je pozdě.“
„Tome, je teprve devět,“ řekl Derrick bez snahy skrýt sarkasmus. „Dávám ti čas do třičtvrtě na deset, abys vypadl.“ Tom na svého spolubydlícího asi minutu jen nechápavě zíral a nedával najevo, že by měl v úmyslu se pohnout. „Tome.“ Mladík se váhavě podíval do očí svého spolubydlícího. Derrick se na Toma díval s očekáváním jako matka, která se chystá pokárat své dítě, a ukázal ukazováčkem směrem ke koupelně. „Vystřel!“
Tom se poněkud cynicky zasmál a pod nosem zamumlal několik slov výsměchu, ale vstal z pohovky a vydal se směrem, kterým spolubydlící ukazoval.
„A bylo by fajn, kdyby sis odpustil ta drzá slovíčka,“ zavolal za ním Derrick, než se za Tomem zavřely dveře do koupelny. Na tváři se mu rozlil spokojený úsměv, když uslyšel, jak začala téct voda ve sprše. Potřásl hlavou a sebral herní ovladač z horní části televize, než se ponořil do futonu. Stále se usmíval, když hru znovu pustil a docela hrdě řekl: „To je můj kluk.“
***
„Tohle je šílený,“ povzdechl si Tom, když odcházel ze zastávky autobusu. Tvář i tělo měl čisté, i oblečení bylo bez drobků a skvrn, a připadal si divně, že je tak pozdě v noci čerstvě osprchovaný. S čistým oblečením a jakž takž upravený, jeho mysl automaticky předpokládala, že je ráno a on míří do školy. Jenže neměl na zádech žádný batoh, obloha byla tmavá a studený vzduch ho štípal v nose.
Navzdory okolnostem zabořil bradu do lemu bundy a zasunul ruce co nejhlouběji do kapes, aby se co nejvíc zahřál. Kráčel známou cestou, nohy už věděly, kam má namířeno, zatímco jeho mysl se odklonila od přítomnosti a začala se zabývat možnostmi blízké budoucnosti.
Nevěděl, co čekat. Vztek, hořká příchuť zrady, kterou zpočátku cítil, se během dnů uplynulého týdne otupily a zanechaly v něm změť nejistých emocí. A jakkoli mu zdravý rozum říkal, aby se držel logiky a reality, část jeho já viděla ve slovech, která mu Bill řekl, slabé světlo pravdy. Některé z příběhů, které mu vyprávěl, v něm rezonovaly s pocitem důvěrné známosti, jejíž ohlas byl tak silný, že chtěl věřit každému Billovu slovu.
Některá vyprávění přece jen dávala dokonalý smysl a spojovala tolik volných konců, které od setkání s Billem visely ve vzduchu. Nemohl a nechtěl však uvěřit tak snadno. Byl rozumný člověk. Potřeboval důkaz.
Jeho mysl byla stále roztěkaná, a tak ho téměř překvapilo, když se ocitl dole pod schody, které vedly k Billovu dvojdomku. Podíval se nahoru po schodech a zachvěl se, ačkoli z takové reakce nemohl vinit momentální chlad. S vědomím, že nemůže odejít (Derrick mu řekl, že ho do pokoje na koleji nepustí dřív než zítra ráno), natáhl holou ruku a chytil se zábradlí. Prsty se mu na chladném železe zachvěly, a teprve tehdy si uvědomil, že mu srdce bije, jako by právě uběhl několik bloků, než se sem dostal – na kůži mu dokonce vyrazila vrstva nervózního potu.
S hlubokým, uklidňujícím výdechem se krůček po krůčku dostal nahoru. Když došel ke vstupním dveřím, stál tam celou minutu, než se vůbec odhodlal zvednout ruku ke dveřím.
Pak se zarazil.
Uvažoval, že by možná mohl přespat u Grega. To by mohlo vyjít. Mohl by u něj přespat a ráno se vrátit na kolej, vymyslet si nějakou historku pro Derricka a všechno by bylo v pořádku. Ale jeho nedomyšlený plán byl zmařen o několik vteřin později, když se rozsvítilo světlo na verandě vedle dveří a samotné dveře byly po několika vteřinách opatrně odemčeny a otevřeny. V malém prostoru mezi dveřmi a jejich rámem se objevila Billova tvář. Jeho rysy byly ostražité a nejisté, když vykoukl na verandu. Jeho oči těkaly po slabě osvětleném prostoru před domem, než konečně padly na Toma. A pak ztuhl. Jeho rysy se zjevně uvolnily a on pootevřel dveře o kousek víc, když se mu na rtech objevil malý úsměv. „Zdálo se mi, že jsem venku slyšel nějaký hluk,“ vysvětlil tiše a připadal si hloupě, že své jednání ospravedlňuje ve svém vlastním domě. „Co tady děláš?“
Tom se nuceně odvrátil a přejel si rukou po nose. „Můžu dál?“ zeptal se.
Bill se kousl do spodního rtu a zvědavě nakrčil jedno obočí, jako by zvažoval, co by Tom mohl chtít v tuto večerní dobu, zvlášť poté, co s ním celý týden ani nepromluvil. Jakékoli pochybnosti však odložil stranou a ustoupil, když o kousek víc pootevřel dveře.
Když Tom vešel, nejdřív nic neřekl. Stál naproti Billovi, bundu měl stále na sobě, a chvíli ho studoval, zatímco Bill dělal totéž. Televize za nimi tiše hrála nočními zprávami. Hlasy, ačkoli byly hlasitější než cokoli v místnosti, nějak přehlušily ticho, které mezi oběma muži napjatě panovalo. Oba však lehce nadskočili, když zprávy přerušila reklama a do místnosti se vloudila hlasitá, protivná reklamní znělka. Po Billových tvářích se rozlil ruměnec, když si uvědomil, jak dlouho na Toma zíral, a odkašlal si, aby získal mladíkovu pozornost. Učinil tak však nepřipraven a chvíli stál s pootevřenými ústy, aniž by z něj cokoliv vypadlo. „Ehm… Můžu ti nabídnout něco k pití?“ Zeptal se a pod Tomovým zdánlivě nezlomným pohledem si připadal dost malý a hloupý.
Byl to první pokus o nějakou konverzaci, ale mladík zavrtěl hlavou.
Bill se zamračil. „Jedl jsi?“ Zeptal se s nadějí.
„Už jsem jedl.“
„Oh. Okay…“ vydechl Bill a sál svůj spodní ret, když rozpačitě zkřížil ruce na hrudi a nevěděl, co s nimi má dělat. Přinutil se odvrátit zrak a přesunul pohled na blikající televizi, dobře si vědom toho, že Tomova pozornost je stále upřena na něj. Obvykle by mu to nevadilo. Ale po tom, co se stalo… Nebyl si jistý, jestli je Tomův náhlý zájem dobrý, nebo špatný, nebo možná ani jedno. Možná jen prostě hleděl skrze něj.
Ale čím déle tam mlčky stáli, tím rychleji Billův optimismus klesal. Naděje, které si dělal, když poprvé uviděl Toma stát před svými dveřmi, se zmenšily a místo toho se přistihl, že ho přepadá rozmrzelost a slabá frustrace.
„No,“ začal, když uplynula další promarněná minuta. „Můžu ti s něčím pomoct, nebo proč jsi vlastně přišel? Protože jsem nadšený, že jsi tady, vážně a nechápej mě špatně, Tome, ale jestli tu budeš jen tak stát a neřekneš ani…“
„Ukaž mi to.“
Bill nad Tomovými slovy zalapal po dechu. „C-cože?“
„Ukaž mi to,“ zopakoval Tom.
Bill zbledl a jeho žaludek udělal kotrmelec, když usilovně přemýšlel nad tím, o čem Tom mluvil. Doufal, že se mýlil. „Co ti mám ukázat?“ Hlas se mu třásl.
Mladík se zhluboka nadechl a vysvětlil o něco důrazněji než předtím: „Ukaž mi, že dokážeš…“ rozpačitě odvrátil pohled. „Ať už dokážeš cokoliv, to… zmizení rány nebo něco jinýho. Chci – potřebuju to vidět. Ukaž mi to.“ Tom vrátil oči k Billovým a tónem, který zoufale hledal potvrzení, dodal: „Prosím.“
Bill odvrátil pohled a zavrtěl hlavou. „Tome, já, já… já nevím, jestli…“
„Bille,“ řekl mladík a počkal, až se jejich oči znovu setkají. „Prosím. Potřebuju nějakej důkaz.“
Stále váhal a Tom se ve snaze prolomit ledy zeptal: „Bolí to, když…?“
Billovy oči se rozšířily, odvrátil se od Toma a zamířil do kuchyně. Když za sebou uslyšel šoupavé kroky, okamžitě odpověděl: „Nevím! Nikdy jsem si úmyslně neublížil!“
„Nikdy?“
„Ne!“ Bill se otočil a s úlevou zjistil, že Tom stojí na druhé straně miniaturního ostrůvku v kuchyni. „Rozhodně nepředvádím žádnou podivnou šílenou show, Tome. Neukazuju žádný triky, a už vůbec ne před ostatními.“
Tom se kousl do rtu, když ucítil, jak jeho hruď zachvátil pocit viny. „Nechci žádnou show,“ promluvil, i když tiše. „Já jen… chci ti věřit, Bille.“
Bill si povzdechl a dlouhou chvíli na Toma hleděl, aniž by pohnul očima. „Když to udělám,“ začal nejistě, když uhnul pohledem. „Budeš… budeš utíkat jako předtím?“
Tom neodpověděl hned. Upřímně řečeno, ani pořádně neuvažoval o tom, co by udělal, kdyby dostal důkaz, který hledal. Stačilo by to k tomu, aby Billovi uvěřil? Nebyl si jistý, ale poté, co na něj Bill pohlédl s již bolestným výrazem, rozhodně zavrtěl hlavou. „Ne, já, já zůstanu,“ odpověděl. „Alespoň na chvíli.“
Jeho slova musela mít stejnou cenu jako slib, protože neuplynula ani minuta, než Bill sáhl po docela velkém steakovém noži a přejel si ostřím přes dlaň levé ruky. Usykl, když mu čepel prořízla kůži, a upustil nůž na pult. Na ostré hraně se podél ní objevilo několik cákanců krve, ale Tom si spadlého předmětu nevšímal. Jeho pozornost byla příliš zaujatá a jeho oči byly rozšířené, když zíral.
Billova dlaň už byla zahojená. Kůže byla proříznutá, tím si byl jistý. Byla tam krev, která to dokazovala. Ale teď, když zíral na Billovu otevřenou ruku, nebyl na ní ani náznak sebemenšího říznutí. Kůže rychle srostla a během několika milisekund se rána zacelila. Krev, která vytryskla a která byla dostatečně blízko rány, zmizela, jako by ji hojící se kůže mistrně a přirozeně smyla. Několik kapek krve stihlo potřísnit kůži poblíž Billova zápěstí, ale vypadaly staře a zaschle, ne jako kapky čerstvé krve, které opustily tělo jen před několika vteřinami.
Bill sevřel ruku v pěst, a pak ji uvolnil, otevřel ji zpátky naplocho a ukázal Tomovi hladkou kůži. „Stačí ti to?“ Zeptal se Bill a jeho tón byl uštěpačný.
Tom neochotně odtrhl široce rozevřené oči od Billovy ruky a setkal se s těmi jeho. Neodpověděl. Nedokázal odpovědět. Kdyby se o to pokusil, vypustil by jen nesouvislé útržky slov a nezformulované věty. Hlavou se mu honily myšlenky – ne, jen útržky myšlenek. Nedokázal ani pořádně myslet. Mladík zůstal stát s otevřenými ústy a jeho oči neustále zmateně těkaly z Billových očí na jeho otevřenou dlaň a zase zpátky.
Bill si povzdechl a pomalu nechat své ruce klesnout dolů k pasu. „Možná by bylo lepší, kdybys i tentokrát utekl,“ řekl, i když v jeho tónu nebylo mnoho pravdy. „Klidně můžeš, jestli chceš.“ Znovu si povzdechl, spíš sám pro sebe než cokoliv jiného, vzal nůž a položil ho do dřezu. Když umýval sotva špinavou čepel, otočil se k mladíkovi zády, jelikož nečekal, že se jeho hlas ozve tak brzy.
„Takže je to pravda?“ Hlas se na konci zavlnil a držel si notu, která napovídala, že ještě nedomluvil. „To… to všechno?“
Ztichlou místností otřásla rána, která mladíka přiměla nadskočit, když Bill upustil nůž do dřezu, a pak se otočil. Tvář měl zkřivenou a vypadal, jako by v sobě celé dny dusil sud emocí, které si začínaly vybírat svou daň. Rty měl stažené do tenké linky, obočí zneuctěné vráskou starostí a vypadal poněkud unaveně. S hloupými, nechtěně horkými slzami, které se mu draly do očí, hořce vyprskl: „Proč bych ti o něčem takovém lhal?“ Marně se snažil otřít oči, jelikož slzy se mu už rozlévaly a neuspořádaně kutálely po tvářích. „Kdo si jako myslíš, že jsem, Tome? To si vážně myslíš, že bych si tohle všechno jen tak vymyslel v hlavě?“
Tom ztěžka polkl. Po tom všem ho ani nenapadl důvod, proč by si Bill vymýšlel takovou historku, s jakou se mu důvěrně svěřil. Jediné, co ho napadlo, bylo, že mu Bill lhal, nebo to alespoň předpokládal. Ale teď…
Mladík se zhluboka nadechl a udělal několik opatrných kroků směrem k Billovi. „Omlouvám se,“ začal tiše, strašně nejistý, co přesně má říct. „Já jen, prostě mi to vůbec nedávalo smysl.“
„Proč si myslíš, že jsem ti to nechtěl říct?“ Zeptal se ho Bill a nebál se zvýšit hlas. Slzy mu teď tekly ještě rychleji a on si pod nosem zaklel, když si předloktím přejel po tvářích a musel si odkašlat, protože se k jeho slzám přidalo i několik přidušených vzlyků. Během několika vteřin se mu zcela proti jeho vůli začala třást ramena a vzlyky mu ukradly hlas a umlčely vše, co měl v plánu říct.
Tomovi se sevřel hrudník a veškerý hněv a zrada, které předtím vůči Billovi cítil, rychle ustoupily do pozadí, protože slzy dál stékaly po Billově tváři a jeho pláč se začal ozývat po místnosti. Byla to jeho vina. To on byl důvodem, proč Bill plakal. A to mu stačilo, aby odložil stranou všechno, čeho se bál, protože ho srdce vybídlo, aby přeběhl místnost a sevřel Billa v pevném, odpouštějícím objetí. Objal ho a třel mu uklidňující kruhy po zádech, když mu silou vůle říkal, aby přestal plakat, že je všechno v pořádku, že je tu pro něj. S každým slovem, které vyslovil, se mu v hlavě ozval hlásek, který byl stále hlasitější, když jeho paže pevněji objaly Billovo třesoucí se tělo. Ale zahnal ho a vtiskl Billovi lehký polibek na vlhkou tvář. Chvíli tak setrval, a pak začal slíbávat Billovy slzy, které naštěstí začínaly polevovat.
Chtěl se omluvit. Ale neznamenalo to, že věří Billovu příběhu do posledního slova? Jenže to, co mu Bill právě předvedl, bylo stejně šílené a mimo mísu jako příběh, který mu vyprávěl. A ty náhodné útržky vzpomínek, které rozhodně nebyly jeho, ten sen, který se mu zdál, to, jak měl pocit, jako by Billa od první chvíle, kdy se jejich oči setkaly, znal celý život – nic z toho nedávalo smysl, když se střetl s jasnou realitou.
Nic z toho nezapadalo.
Tomův smysl pro logiku se však v následujících vteřinách ztratil ještě víc, když mu srdce začalo bušit stále silnějším tepem odrážejícím zvýšený adrenalin obav a vzrušení. Jeho tep se mu ozýval v uších, když se jeho paže znovu usadily kolem Billových ramen ve skutečném objetí, které nemělo za cíl pouze poskytnout útěchu. Bylo to objetí odpuštění, krok k přijetí a závan pochopení. A jeho přítomnost byla tak nečekaná, že Bill v jeho náručí ztuhl.
Mladík uvolnil paže natolik, aby se odtáhl a přiblížil svou tvář k Billově. Chvíli se díval do očí druhého muže, a pak vtiskl Billovi na rty ten nejjemnější polibek.
Když se od něj odtáhl, slova, která mu vyklouzla z jazyka, zaskočila i jeho samotného: „Vyprávěj mi o tom, jak jsme se poprvé setkali. Prosím?“
autor: izzap
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
