autor: izzap
Realita
Následujícího rána vystoupil Tom z autobusu jako omámený. Jeho bunda byla rozepnutá a v neustálém větru se opakovaně rozevírala. Doufal, že ho ostrý vítr probudí, že ho brutálně udeří do tváře – cokoliv, co ho vrátí do reality, vytrhne ho z toho světa fantazie, ve kterém musel momentálně žít.
Protože tohle, tohle všechno, to nemohlo být skutečné. Nebo snad ano?
Věděl, jaká je odpověď, ale když kráčel od autobusové zastávky ke své koleji a nahoru do svého pokoje a míjel hloučky studentů, kteří venku postávali s učebnicemi a poznámkami z prvního dne semestru, připadal si neuvěřitelně hloupě, až si nebyl tak jistý, jestli je tohle skutečnost.
Když zasunul kartu, aby se dostal do svého pokoje na koleji, to, co mu připadalo skutečné, k jeho logickému zděšení chybělo.
Něco mu chybělo, něco tak zásadního, že se při vstupu do pokoje cítil prázdný.
Poté, co shodil bundu na futon, se rozhlédl po koleji. Derrick očividně ještě spal, jak bylo v sobotu v poledne obvyklé. Nic se příliš nelišilo od včerejšího dne, i když bylo zřejmé, že po jeho odchodu došlo k nějakému úklidu.
Všechno ostatní však bylo stejné a obvykle byl tento pohled více než příjemný. Obvykle zanechával na jeho tváři spokojený úsměv. Obvykle toto místo nazýval svým domovem.
Ale když tu Tom teď stál a rozhlížel se kolem sebe, ještě nikdy se ve svém vlastním domově necítil tak cizí.
***
Řekl mu to.
Ukázal mu to.
Bill tomu stále nemohl uvěřit, když vešel do univerzitního knihkupectví a v zadní místnosti si odložil kabát a tašku. Nikdy předtím to nikomu neukázal, ani Tomovi v minulosti – nikdy se nedostal do bodu, kdy by to něco znamenalo.
Ruce se mu třásly, když zvedal papírový kelímek, aby si do něj nalil kávu, kterou vzadu v obchodě vždycky uchovávali čerstvou, ale kelímek se mu v ruce třásl tak mocně, že ho postavil zpátky na pult. Pomalu vydechl v naději, že mu to pomůže uklidnit nervy, ale snažil se marně. Adrenalin mu stále stoupal a vnitřnosti se mu houpaly, když se věnoval svým každodenním povinnostem, kdy doplňoval zboží do některých regálů a uklízel.
Věří mi. Ta myšlenka neustále poskakovala zaměstnanci v hlavě a opakovala se v jakémsi nekonečném koloběhu. Věděl, že mladík stále váhá a není ochoten přijmout všechno tak rychle, ale věřil mu natolik, že včera večer zůstal.
Zůstal. To samo o sobě bylo víc než dost na to, aby se Bill sebevědomě usmál.
***
„Líbím se ti teď víc než minule?“ Zeptal se Tom a drze se usmál, když v posteli otočil hlavu na stranu a čelil tak Billovi tváří v tvář. Jejich nohy byly pod peřinou propletené a ruce spočívaly na kůži, která nebyla polštářkům jejich zvědavých prstů cizí. Stále se ještě pomalu probouzeli ze spánku a ani jeden z mužů nevynaložil mnoho úsilí, aby se od toho druhého odpoutal, a ani jeden z nich po tom příliš netoužil.
Bill se nad tím dotazem téměř neslyšně zasmál a částečně zabořil obličej do huňatých péřových polštářů, které ležely v čele postele, a otočil se, aby skryl narůstající ruměnec a zastínil si oči před útočícím ranním sluncem. „Na tom nezáleží,“ zasténal do polštáře a lehce sebou trhl, když ucítil štípnutí do břicha těsně nad pupíkem.
„Myslím to vážně,“ zavrčel Tom, i když stále jemně, Billovi do ucha. „Jsem zvědavý.“
„Jo, ale ty jsi zvědavý celý týden,“ pokračoval Bill a mluvil do polštáře, takže jeho slova byla tlumená, ale jeho podráždění bylo zřetelné a hlasité. „Nemůžeš to na chvilku pustit z hlavy?“
„Já to věděl,“ pronesl mladík hořce s poraženeckým povzdechem. „Minule jsem se ti líbil víc.“
„To jsem nikdy neřekl,“ zakňučel Bill, a konečně vytáhl obličej z polštáře, aby na Toma vrhl strnulý pohled. „Kromě toho jsem tě minule moc dobře neznal.“
„Protože jsi místo toho byl s nějakou holkou.“
„Protože jsem tě až do večera toho koncertu neznal, Tome, to už jsem ti říkal,“ odseknul a kousl se do rtu, když viděl, jak škádlivý úsměv z Tomovy tváře mizí a jeho rysy klesají do slabého výrazu ublíženosti. „A jen si z toho děláš legraci,“ pronesl nahlas, i když jeho tón se zmírnil, a odvrátil provinilý pohled. „Promiň… já jen… to je jedno,“ odmlčel se Bill a zavrtěl hlavou o polštáře.
V následujících minutách, kdy oba leželi stále zamotaní pod peřinou, zavládlo ticho. Tom však cítil, jak se Bill vzdaluje a pomalu se odtahuje, a tak ho zastavil. Vplížil se nohama zpátky mezi Billovy a vytvořil mu překážku, kdyby se rozhodl utéct úplně.
„Bille,“ zašeptal a převalil se, až mohl položit hlavu vedle Billovy na polštář. Lehce se usmál a naklonil krk natolik, aby mohl svého milého něžně políbit na spánek.
Na oplátku se mu dostalo zmateného pohledu.
„Omlouvám se,“ promluvil Tom dřív, než Bill stačil rozevřít rty a říct jediné slovo. „Pořád zapomínám, že tohle všechno bylo – je pro tebe skutečné.“
Billovi se přes rty přehnalo zamračení. „Je to skutečné i pro tebe, víš,“ odpověděl, i když zachoval klidný hlas. Věděl, že Tom si stále zvyká; věděl, že opravdové přesvědčení se nevytvoří přes noc.
„Já vím, já vím,“ řekl Tom a jeho oči přestaly zaostřovat, když hleděl na okno za Billem. Jeho myšlenky se na dlouhou chvíli zatoulaly a přesunuly ke změti neutříděných vzpomínek a příběhů. Za poslední týden toho nasál tolik, že o tom, které vzpomínky jsou jeho vlastní a které jsou jen příběhy o vzpomínkách, jež údajně byly jeho, neměl nejmenší tušení, už ne. Všechno se začínalo míchat dohromady tak silně, že už nezůstávala jasná hranice mezi realitou a tím, co kdysi považoval za výmysly.
Ty dvě věci se prolínaly tak snadno, že se Tom ani nerozmýšlel, než vysvětlil: „Něco z toho prostě není tak jasný, takže někdy to prostě… Připadá mi to jako příběh,“ usmál se nervózně, jako by se mu nechtělo takové informace vůbec říkat. „Kéž by to tak nebylo.“
„Překvapuje mě, že si toho pamatuješ tolik, vážně,“ přiznal Bill a rysy jeho tváře oživil úsměv, když Toma hravě šťouchl do boku ve snaze odlehčit náladu. „No tak,“ zasmál se, než se posadil a vymotal nohy zpod peřiny. „Máš hlad?“
„Vždycky mě bereš jako Karla?“
Bill se otočil k Tomovi, který stále seděl na posteli, a při té otázce stáhl obočí. „Vždycky?“ Zeptal se na potvrzení a v odpověď dostal přikývnutí. „Tome, já tě znám jako tolik lidí, že by bylo směšné, kdybych tě pokaždé považoval za stejnou osobu. Jako třeba když jsi byl Amelie? Samozřejmě, že jsem tě nepovažoval za Karla. Stejně jako teď pro mě,“ odmlčel se, když přelezl pár kroků přes matraci, aby zmenšil vzdálenost mezi nimi, a uklidňující rukou se dotkl Tomova ramene, „jsi Tom.“
Naklonil se k cudnému polibku, ale mladík uhnul dřív, než se jejich rty mohly setkat.
„Počkej,“ řekl s rukama zvednutýma v pauze. „Byl jsem Amelie? To si ze mě děláš prdel.“
„Oh, o té jsem ti ještě neřekl?“ Zasmál se Bill, naprosto pobavený Tomovým zděšeným výrazem, a cestou ke dveřím si oblékl tepláky.
„Ne, neřekl,“ odpověděl Tom a každou minutou zněl čím dál vyděšeněji. „Myslím, že jsi tuhle drobnost vynechal.“
„Taky jsi byl Elisabeth, někdy předtím.“
Tomovy oči se rozšířily ještě víc, pokud to vůbec bylo možné. „Elisabeth?!“
Starší z nich se ušklíbl a nedokázal zabránit smíchu, který mu vyklouzl ze rtů. „Pojď, Lisbeth, udělám ti vafle.“
„Neříkej mi tak!“
***
„Ale no tak, jen mi to řekni,“ pobídl ho Tom a následoval Billa ven z restaurace, příliš zabraný do rozhovoru, než aby se obtěžoval obléknout si bundu.
To Bill už vklouzl do kabátu, zapnul si všechny knoflíky a stále se třásl s rukama pevně přitisknutýma k hrudi, když opatrně a co nejrychleji sestupoval po zledovatělém chodníku. Na rtech měl stále pobavený úsměv, ale únava v jeho očích vypovídala o něčem úplně jiném.
I když se mu Tomova neustálá zvědavost líbila, někdy mu přišla trochu moc, zvlášť když trval na tom, že ho bude po celou dobu jídla obtěžovat otázkami. Jako koho jsi mě měl nejraději? … Je tu ještě někdo jako ty? Já? My? Jak to víš? Už jsi někdy potkal lidi, jako jsme my? Proč nebydlíš v jejich blízkosti? Opravdu se na mě nezlobíš? … Jestli jsme byli poprvé bratři, neznamená to, že jsme vážně, ale vážně v háji? Já vím, že už nejsme příbuzní, ale stejně, není to divný? Jen trochu? … Líbím se ti víc jako muž, nebo jako žena? Počkej, jestli jsem byl tenkrát žena a my… Znamená to, že máme…?
A to byla poslední otázka, kterou Tom položil, než Bill konečně mohl číšnici sebrat kreditní kartu a vydat se ven z restaurace.
„Proč mi nechceš odpovědět?“ Zeptal se Tom překvapeně, dohnal druhého muže a srovnal krok s jeho. „Je to tolik důležitý?“
K Billovu domu to bylo ještě nejméně osm poměrně dlouhých městských bloků, ale Bill mlčel, zatímco pokračovali dál.
Tom si povzdechl, spíš rozčilením než čímkoli jiným. Bill mu během večeře zodpověděl téměř všechny otázky a zdálo se, že mu na ně víc než ochotně odpovídá. Ale jakmile nadhodil poslední otázku, Bill zmlkl, a najednou působil otráveně a naprosto naštvaně. Během vteřiny se uzavřel do sebe a Tom nemohl přijít na to proč.
„Je to nějakým způsobem důležitý?“ Zeptal se po několika minutách, když zjistil, že procházejí kampusem, který je z větší části opuštěný. Většina studentů se vrátila domů na zimní prázdniny, protože závěrečný týden se chýlil ke konci. Tom se však rozhodl, že na prázdniny domů nepojede, a přijal pozvání strávit zhruba měsíc u Billa doma. Zdálo se, že má hodně co dohánět, a představa, že bude celý měsíc bez Billa, mu nezněla příliš lákavě. Ale jestli se Bill chystal takhle nebývale uzavřít, Tom začal uvažovat, jestli se náhodou nerozhodl špatně.
A když se Bill zastavil a otočil se na něj, ta myšlenka mu prolétla hlavou ještě důrazněji.
„O takových věcech bychom se tady venku vůbec neměli bavit, Tome,“ vyštěkl a hlas měl stejně chladný jako vzduch kolem nich. „Víš, kolik pohledů jsme dneska u večeře schytali? Není to tak, že bychom byli zavření v naší malé soukromé bublině. Kdokoli nás mohl slyšet, Tome, kdokoli.“
„… Jestli tě to tak moc trápí, tak proč jsi mi odpovídal?“
„Já, já… nepřemýšlel jsem o tom,“ odpověděl Bill rázně. Odvrátil pohled od Toma. „A vůbec, co na tom teď záleží? Odpovědi jsi dostal, tak pojďme domů.“
Tom se ani nehnul.
„Prosím, nechci o tom mluvit tady venku. Prosím, Tome?“ Prosba v Billově hlase byla tak výrazná, že Tom neměl odvahu mu zkřížit cestu, zvlášť když zahlédl jeho oči – byly v měsíčním světle skelné, zalité slzami, které nečekal. Rozčilení, které pocítil, ho rychle přešlo a on slavnostně přikývl. Chtěl se omluvit, ale nebyl si ani jistý, za co by se měl omlouvat.
Rozhodl se, že bude nejlepší mlčet, dokud nebudou doma. Udělal několik kroků správným směrem a zarazil se, když se k němu Bill nepřipojil. Otočil se a zjistil, že na něj Bill nejistě hledí. Maličko se usmál a natáhl ruku s dlaní vzhůru a čekal.
Bill k němu pomalu došel a chytil ho za ruku. Byla teplá, mnohem teplejší než ta jeho, která padla za oběť ledovému vánku, jenž se proháněl mezi stromy. Usmál se, vděčný za teplo, a propletl jejich prsty, zatímco pokračovali dál po cestě a nacházeli útěchu v tichu, které mezi nimi zavládlo.
O chvíli později, jen asi blok od jejich cíle, Tom stiskl Billovi ruku. Už dlouho se jim nestalo, že by spolu prožili takovou chvíli. Za posledních pár týdnů se toho tolik řeklo, zaznělo tolik otázek, které žádaly o odpovědi, že už skoro zapomněli, jak si užívat pohodlí ticha. Byla to však jedna z prvních věcí, které si Tom u Billa všiml. Mohl vedle něj sedět několik minut, půl hodiny, hodinu, jakkoli dlouho, aniž by řekl jediné slovo, a odcházel stejně emocionálně naplněný, jako by se právě zapletli do hodinové hluboké diskuse.
Bylo to uklidňující, když si uvědomil, že tento aspekt se nezměnil, zatímco všechno ostatní ano.
Tom se usmál, cítil, jak mu Bill oplácí drobný stisk, když zahnuli za roh do Billovy ulice, a otočil k němu hlavu, napůl překvapený, že už na něj Bill hledí. Střetl se s očima druhého muže a úsměv mu lehce povadl, když si všiml, že některé z nevysvětlitelných slz se uvolnily a neuspořádaně si razily cestu po Billových tvářích. „Víš, že tě miluju, že?“ Zeptal se.
Bill nejprve zmateně zamrkal, ale pak se lehce usmál. „Vím.“
„Nechtěl jsem tě naštvat,“ řekl mu Tom a zastavil se dole u schodů, které vedly do druhého patra dvojdomku.
„Já vím, že ne.“
„Ale rozplakal jsem tě, já…“
„Ne, to nebylo kvůli tobě, to…“ Bill zaváhal a zakoktal se, než se nakonec odmlčel a kousl se do jazyka. „Pojďme dovnitř. Chci ti něco ukázat.“ Tom Nakrčil čelo. „Pojď,“ usmál se Bill a kývl hlavou ke dveřím. „Myslím, že se ti to bude líbit.“
Tom se už na nic neptal, když následoval Billa po schodech nahoru a do domu. Posadil se, když mu Bill řekl, aby to udělal. Zůstal sedět na pohovce, když mu Bill řekl, aby chvíli vydržel, a jeho zvědavost exponenciálně rostla, když na poměrně dlouhou dobu zmizel ve skříni v předsíni. Na vteřinu ho napadlo, jestli tam třeba nemá tajnou cestu do Narnie (už nebyl zrovna z těch, kdo by zpochybňoval nepravděpodobné), ale zvuk šátrání a několik nadávek mu napovědělo, že ne.
„Je tam vzadu všechno v pořádku?“ Zakřičel Tom a natáhl krk, aby nahlédl do chodby. Na podlaze pokryté kobercem se válela hromada různých předmětů, z nichž většinu nikdy předtím neviděl.
„J-jo!“ Zavolal Bill po chvíli v odpověď. „Myslím, že, oh, oh, jo, tady to je, mám to!“
Ozvalo se třísknutí několika dalších předmětů a Tom se při těch zvucích zhrozil, protože očekával nejhorší. Ale Bill se o chvíli později s velkým funěním vynořil ze skříně v předsíni a s úsměvem se proplétal kolem rozházených, popadaných věcí do obývacího pokoje. V náručí svíral poměrně velkou, tmavě hnědou polstrovanou knihu.
Kniha vypadala vážně trochu zastarale. Její stránky byly věkem zažloutlé a nerovné okraje v něm vzbuzovaly dojem, že nemůže být úplně nová.
„Co je to?“ Zeptal se Tom zvědavě.
„Tohle,“ řekl Bill a posadil se na okraj stolku, naproti Tomovi, ale tak blízko, že se jejich kolena dotýkala, „je něco, co jsem ti měl asi ukázat už dřív. Možná by to v tobě vyvolalo nějaké další… vzpomínky nebo tak něco, nevím. Tady, podívej se.“
Bill strčil knihu ze svého klína na Tomův, otočil ji do správné polohy a k Tomovu velkému překvapení ji tam nechal. „Co to je?“
„Přestaň se tolik vyptávat a prostě to už otevři. Slibuju, že tě to nekousne.“
Tom poslal Billovi rychlý pohled, povzdechl si a lehce zavrtěl hlavou, když otevřel obal knihy. To, co uviděl na první stránce, mu způsobilo vrásky na čele. Před sebou měl uspořádanou stránku s několika různými fotkami, i když to byly spíš fotokopie než skutečné fotografie. Když na okamžik přelétl na další stránku, našel další stejné. „Fotoalbum?“ Zeptal se. Teprve když se na stránku podíval trochu pozorněji, zjistil, kdo jsou lidé na fotografii.
Na fotografii byla rodina. Rodiče byli v době zachycení mladí a před nimi stály tři děti – dva chlapci a dívka – a matka měla v náručí další dítě. Když černobílou fotografii studoval, jeho oči se rozšířily. Brzy si všiml, že otec je Bill. Byl trochu zanedbaný a měl kratší vlasy, ale přesto to byl nepochybně Bill.
Když si to uvědomil, stočil oči zpátky k matce, když jeho mozek začal šrotovat. A když se tak stalo, zvedl hlavu k Billovi a padla mu čelist, když ukázal na stránku. „Ona je…?“ Dokončil větu pohybem prstu směrem k sobě.
Bill jen přikývl.
Tom soustředil pozornost zpět na fotografii, uchvácený tím pohledem. Několik minut zíral na fotografii, než se mu podařilo odtrhnout oči od ženy. Pak jeho pozornost upoutaly čtyři děti.
„Ti chlapci byli Andrew a Henry,“ dodal Bill měkkým tónem a položil ruku na Tomovu. „A ta dívka se jmenovala Catherine. Andrew byl nejstarší. Myslím, že mu na té fotce bylo devět. Catherine a Henrymu mohlo být pět a čtyři a to malé, které držíš…“
„Helen,“ vyhrkl Tom dřív, než si to vůbec stačil uvědomit. Překvapeně se podíval na Billa. „Je to tak?“
Billovi se zaleskly oči slzami, ale přikývl a nedokázal skrýt dojatý úsměv. „Správně,“ zopakoval. „Helen.“
„Já…“ Tom zavrtěl hlavou a chvíli se díval na fotografii, než se vrátil pohledem zpět k Billovi. „Nevím, jak jsem to mohl vědět.“
Bill si zamyšleně kousal spodní ret a také si nebyl jistý. Stiskl Tomovi ruku, aby znovu získal jeho pozornost, a řekl: „Myslím, že některé věci prostě víš. Na tvém místě bych se moc nesnažil aplikovat nějakou logiku.“
Mladší z nich se nad tou poznámkou usmál a otočil stránku. Na fotce byla stejná rodina v pozdějším věku, soudě podle dětí. Tom ze zvědavosti okamžitě otočil na další stránku, ale Bill zavrtěl hlavou.
„To je poslední, kde jsme všichni pohromadě,“ řekl mu.
„Ale jsou ještě tak mladí…“
„Ale ty jsi nezůstal mladý,“ přerušil ho Bill. „Nedlouho po tom, co byla tahle fotka pořízena, jsem musel odejít. Nemohl jsem zůstat dlouho, aniž by si někdo všiml, že jsem jiný, Tome, zvlášť někdo z vás. Ani tehdy to nebylo jinak. Vždycky jsem nakonec musel odejít.“
Tom se nad albem setkal s Billovým pohledem a posunul svou ruku na Billovu, až se jejich dlaně setkaly. Jeho prsty se něžně obtočily kolem Billova zápěstí. „Nedělej to,“ řekl jednoduše. „Tentokrát nemusíš odcházet.“
„Jsi ještě tak mladý,“ oponoval Bill. „Za padesát let tohle říkat nebudeš.“
„I kdyby, zůstaň, prosím,“ pokračoval Tom a posunul knihu z klína na prázdný polštář vedle sebe. „I když se jeden z nás odstěhoval, založil rodinu s někým jiným, je bezhlavě zamilovaný do cizího člověka, pořád chci, abys byl v mém životě, Bille. Nechci, abys měl někdy pocit, že musíš odejít. Přísahej mi, že zůstaneš, dokud tu budu.“
Billovy vnitřnosti se při Tomových slovech zachvěly a s přibývajícími vteřinami se zahřály. Ten známý záchvěv, který pocítil, když se poprvé setkali, nabobtnal natolik, že nebylo pochyb o tom, kdo tenhle mladý muž skutečně je. Věděl to každým kouskem své kosti; jeho předtucha byla správná. A když k němu Tom vzhlédl a hledal odpověď, na rtech se mu rozlil úsměv s intenzitou a lehkostí ranního východu slunce. „Dokud tu budeš,“ odpověděl.
autor: izzap
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
