autor: Reginleif
Agent provokatér: osoba najatá k tomu, aby přiměla ostatní k porušení zákona, a ti mohli být odsouzeni. To je Tomova práce tajného policisty. O jeho povolání nesmí vědět nikdo kromě jeho matky a jeho společníků při operaci.
Když však na jeho poslední misi zůstane zneužitý a traumatizovaný Bill, který nedokáže sdělit ani své vlastní jméno, poznává muž zákona zákony srdce.
Dlouhá ruka zákona – Tom
Na kuráž si loknu z drinku, abych se přestal třást, a podívám se na karty ve své ruce. Karetní hry mi nikdy nedávaly žádný smysl, než jsem se je musel naučit kvůli misím. Slíbil jsem si, že se jich už nikdy v životě nedotknu poté, co můj otec prohrál všechno, co jsme měli, a hazardoval s našimi životy. Teď ale musím hrát tenhle poker a být v něm dobrý. Doufám, že pod dlouhými cornrows na hlavě a piercingem ve rtu nikdo nepozná, kdo doopravdy jsem. Soudě podle těch dvou mužů kolem mě to není poznat. Odvádím dobrou práci. Georg se na mě dívá přes karty, které drží v ruce. Vím, že čeká na mé znamení. Ale já ještě nemám dost. Nějaký nelegální hazard nám nebude stačit, abychom ten kus hovna zničili. Nemůžu si pomoct, ale Georg je mnohem lepší herec než já, ale vzhledem k tomu, že mě ještě neodhalil, doufám, že to zvládnu v pohodě.
Claudio Santino, muž sedící naproti mně, který jednou rukou drží karty a druhou si střídavě přihýbá z drinku, vychutnává si potah z doutníku a pročesává vlasy nebohého stvoření, které mu sedí u nohou, je ten člověk, po kterém dnes jdu. Ať už trestní systém vyjmenuje cokoli, on to udělal. S několika případy vražd, obchodování s lidmi a drogami je tento muž příkladnou studií pro statečná srdce, která jdou na právnickou fakultu, aby sloužila společnosti tím, že budou zavírat lidi tohoto typu. Ale díky penězům a moci, kterou má, zatím každý případ ztroskotal, a to až do té míry, že teď musíme s Georgem nosit odposlech a být jeho přáteli a potenciálními partnery ve zločinu, dokud nebudeme mít dost prostředků na to, abychom ho zničili.
„Další drink,“ nařídí Santino a mladík se zvedne na nohy, aby udělal, co mu řekl. Poprvé si mohu toho ubohého člověka prohlédnout. Z dálky by si ho kvůli dlouhým vlasům a make-upu mohli snadno splést s dívkou, zvlášť když má na sobě přiléhavé a vyzývavé oblečení, ale zblízka je to určitě mladý muž. Nemluví, jeho oči se neustále dívají do země a je strašně nervózní, když se snaží rychle udělat všechno, co po něm jeho šéf chce. Když vidím, jak se k němu Santino chová, je mi jasné proč. Chlapec se vrací s pitím, ale on mu nepoděkuje, nýbrž ho hlasitě plácne po zadku. Ani nefňuká, přijímá svůj osud a sedá si na zem vedle Santinova křesla. „Líbí se ti moje malá děvka, Thomasi?“ Zeptá se mě ten muž. Sakra, díval jsem se na toho kluka moc dlouho. Ale nezdá se, že by mu to vadilo. Něco v jeho tónu hlasu mi napovídá, že by vlastně chtěl, aby mu lidé záviděli, že vlastní toho chlapce. Vím, jak bych mu měl odpovědět, ale nechci toho chudáka kluka vyděsit.
„Tom si vždycky potrpěl na poslušnost, ale nikdy se mu nedaří je zlomit,“ poznamenal Georg. V práci jsem jeho nadřízený a normálně nejsou iniciativy moc dobrý nápad, ale taky věděl, že by mi nevadilo, kdyby mě z té trapné situace zachránil. Tentokrát ale Georg opravdu na něco kápnul. Když ho přimějeme, aby řekl, co tomu nebohému mladíkovi provedl, můžeme ho zatknout, a pak už bude jen otázkou času, než se najdou další důkazy.
„To není dobré, drahý Thomasi, nemůžeš je nechat dělat, co chtějí. Jakmile jim začneš dělat laskavosti, začnou po tobě šlapat,“ radí mi Santino a mně se chce zvracet všechno, co jsem za celý život snědl.
Karetní hra pokračovala bez většího nadšení z mé strany. Snažím se hrát roli zatvrzelého zločince, ale bolí mě srdce za toho chudáka. Nejsem ani schopný říct, jestli je dospělý. „Máš jich víc?“ Zeptám se a snažím se, aby byl můj hlas klidný a tvrdý.
„Doma ne, ostatní pracujou v podniku. Tenhle se mi líbil, tak jsem si ho nechal pro sebe,“ říká nenuceně, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. Vidím v tom ubohém člověku strach, když si ho muž přitáhne blíž, aby ho políbil, zatímco se jím chlubí.
„Vůbec jsem nevěděl, že máš takový kšeft, Claudio,“ podotkne Georg. „A jestli jsou všichni tak hezcí jako tenhle, máš novýho klienta.“
„Ještě hezčí, Georgu, ještě hezčí,“ pochlubí se Santino. „Víš, kde je můj klub, že? Tak přímo pod ním, ve stejný budově. Přijď kdykoli, samozřejmě s Thomasem. Budete našimi hosty.“
Jeho klub, samozřejmě. Za posledních pár měsíců jsme tam párkrát byli. Získání jeho důvěry to od nás vyžadovalo. A být jeho hosty obvykle znamenalo, že jsme nikdy nemuseli platit za pití. Ale jen při pomyšlení na to, že bych měl být hostem v jeho dalším… podniku, jak tomu říká, se mi zvedá žaludek. Nikoho by nenapadlo, že ten nóbl luxusní klub skrývá taková tajemství. Pomyslím na toho chudáka klečícího chlapce. Tomuhle se aspoň dostane pomoci, až tady skončíme. A teď jsme vlastně něčemu na stopě. Podívám se na Georga, možná jsme tu pro dnešek skončili. Ale tenhle mladík je mnohem talentovanější než já. Ví, že teď vlastně můžeme získat další informace. Santino zřejmě pije o něco víc než obvykle a zdá se, že nám teď víc věří.
„To nezní špatně,“ řeknu, „ale rozhodně bys nám měl dohodit nějakýho takovýho hezkýho chlapečka, jako je ten tvůj, abychom si ho mohli vzít. Je těžký najít nějaký dobrý.“ Vím, že mi Georg vydláždil cestu k tomu, abych se choval jako zvíře, které má tyhle věci rádo, takže toho využívám. I když pochybuju, že mi to bude někdo věřit. Cítím, jak mi hoří tvář z čirého studu za slova, která říkám, i když lžu, ale Santino propuká ve smích v domnění, že mi je horko, už jen když na to pomyslím.
„Ty už jsi nadrženej, Thomasi? Další dodávka bude asi za týden, vybereš si toho, kterej se ti bude nejvíc líbit. Bude to naše sladká dohoda.“
Jako kdyby existovala nějaká dost silná moc na to, aby osladila dohody, které dělá. Nesnáším ho, ale někdo musí dělat mou práci. A kdo by na to byl lepší než syn trestance? Proto jsem za těmi lidmi vždycky posílán já. Můžu si získat jejich důvěru tím, že budu mluvit o tom, jak moc pohrdám policajty za to, co se stalo mému otci. Ve skutečnosti byl můj otec hrozný člověk, plně zodpovědný za tu šlamastyku, ve které se ocitl, ale to nikdo nemusí vědět.
„Jen buďte opatrní při vykládání… zboží,“ řekne Georg. Cítím tu malou pauzu a vím, že i pro něj je to stejně těžké jako pro mě. „Slyšel jsem, že tu jsou neustálý kontroly.“
„Pravda. Ale každej má svou cenu, my ji platíme a nikdo nám nestojí v cestě. Takhle jsme je všechny přivedli.“
„Takže to šlo přes přístav,“ podotýkám, protože vím, že letištní kontrolu by nebylo tak snadné obejít.
„Učíš se, Thomasi,“ řekne a je na to skoro pyšný, jako by to byl jeho úspěch. Vždycky na mě udělá dojem, jak nepozná, že se přetvařuju, zvlášť proto, že mám pocit, že víc zřejmé už to být nemůže. Ale Gustav, psycholog našeho oddělení, pro to má vysvětlení. Říká, že tito lidé se budou chlubit svými schopnostmi být psancem, kdykoliv k tomu dostanou příležitost. A můj profil syna odsouzeného vraha mi dává výhodu. Trvalo mi šest dlouhých měsíců plánování a jednání, než jsem si získal jeho důvěru. „Ale už žádné řeči o obchodu, milí chlapci, pojďme si užít naši hru a zbytek této krásné noci. Drinky,“ nařídí mladíkovi. Je bolestné sledovat toho ubohého chlapce. Vypadá silně podvyživený a modřiny na jeho pažích vypovídají o tom, co si tu vytrpěl. Slíbil jsem si, že mu pomůžu.
Nechává přede mnou můj drink a já téměř cítím jeho strach. „Děkuju,“ řeknu a snažím se mu dát najevo, že se nemusí bát. Vypadá překvapeně, že mu někdo děkuje.
„Odpověď nečekej, Thomasi, toho tvrdohlavýho mezka jsem neslyšel mluvit už aspoň pět let,“ informuje mě Santino. Nemůžu si pomoct, ale otřesu se, když si pomyslím, jak mladý musel ten kluk být, když ho sem poprvé přivezli. „Nikdy mi ani neřek, jak se jmenuje.“
Chlapec nereaguje. Zůstává naprosto pasivní, přestože se rozhovor týká právě jeho. Vrací se blíž ke svému šéfovi a přijímá další bezcitný dotek, když ho chytá za vlasy a znovu ho strhává na podlahu. Georg se na mě podívá a já vím, že už jsme viděli a slyšeli dost. Georg přesně ví, co má dělat. Složí karty a nechá mě, abych s tím mužem dohrál, zatímco on se omluví a jde na záchod. Dá našim klukům echo, že jsme připraveni. Strávili jsme spoustu času nákresy ohledně zabezpečení sídla. Bude nás hodně a já vím, že to zvládneme, ale jsem nervózní. Co když se jednomu z nás něco stane a bude to moje vina?
Na mobilu se mu objeví oznámení a vypadá, že má docela strach. Jeho ochranka se ho snaží varovat. Už to začalo. Po šesti měsících to oficiálně začalo a díky odposlechům na mně ho máme nahraného, jak mluví o svém obchodování. „Je všechno v pohodě?“ Ptám se, když zachytím signály, že je nesvůj.
„Jo, nejspíš se tu jen potuluje nějakej čmuchal, kterej si nechce dát pokoj,“ uklidňuje mě, ale pak oba uslyšíme výstřely. Teď už ví, že je to vážné. „Kurva!“ Vyhrkne, vyskočí a jde hledat nějakou střelnou zbraň. Brzy jednu najde a spěšně vyběhne ven, aby bránil sídlo a svoje tajemství. Protože jsem tu uvězněný a nevím, co bych měl dělat, využiju příležitosti a promluvím si s mladíkem, který stále sedí na podlaze a ani nevypadá ustaraně. Přirozeně. Nemá co ztratit, jen bolestný život, a když ho sem přivezli, byl příliš mladý na to, aby si vlastně připustil, že pro něj ještě existují možnosti dobrého života, pokud se s ním bude dobře zacházet.
„Neboj se,“ řeknu mu a on se na mě agresivně podívá. Ten pohled znám až příliš dobře. Bojí se, co si sám pamatuje. „Dostanu tě odsud,“ slíbím mu, ale nezdá se, že by se mu ulevilo. Samozřejmě, proč by měl věřit někomu, o kom se domnívá, že je přítelem jeho šéfa. Nejspíš si myslí, že mu chci udělat totéž, ne-li něco horšího. Příliš se bojí, než aby se skutečně pohnul a schoval, objímá svoje kolena a dívá se dolů. Georg se vrací přímo ke mně.
„Jdou dovnitř. Jessen chce, abychom odsud hned vypadli,“ vysvětluje. Jessen je náš vedoucí, ten, kdo nám velí. Ani normální důstojníci nemohou vědět, kdo jsme. Jsme v utajení a o tom, čím se živíme, smí vědět jen naši nejbližší. Popadnu kabát a chystám se odejít, ale než dojdu ke dveřím, otočím se na mladíka. „Pomůžou mu, Tome,“ snaží se mě Georg odradit od toho, abych teď jednal podle své intuice. Ale slíbil jsem, že ho odsud odvedu. Kleknu si vedle něj a nabízím mu svůj kabát, ale on nic nedělá.
„Teď odsud odejdeme a seženeme ti pomoc,“ řeknu mu co nejtišeji. „Vezmi si tohle, aby ses zahřál.“
Tentokrát to udělá, ale jsem si jistý, že je to proto, že jsem ho o to výslovně požádal. Je lehký jako pírko, když ho zvedám z podlahy, abych ho vynesl ven. Georg mě vede se zbraní v ruce a já ho následuji. Chlapec neprojevuje žádnou reakci, když se nám podaří vyhnout se střelbě a dostat se ven předními dveřmi, jelikož jsme Jessenovi výslovně doporučili, aby jeho ostatní chlapi vstoupili zadem. Nastartuji auto a Georg si sedne na místo řidiče, zatímco já posadím mladíka na zadní sedadlo a sednu si vedle něj. „Zavolej Jessenovi,“ řekne Georg. „Nemůžem toho kluka vzít do nemocnice a říct jim, kdo jsme.“
„Je to nemocnice, samozřejmě, že můžeme.“
„Radši mu zavolej, ať máme jistotu. Měl jít s ostatníma, ti by ho do nemocnice vzali taky,“ trvá na svém. Ale to je Georg. Vždycky bude postupovat podle pravidel, až to někdy začíná být otravné, ale já vím, že má pravdu. Zavolám Jessenovi a jsem připravený na to, že mě seřve.
„Odvedl jsi s tím zmetkem dobrou práci, Thomasi, ta páska je přesně to, co jsme potřebovali. Dobrá práce, vy dva!“ Řekne, když zvedne telefon.
„Vezeme toho kluka do nemocnice, je v šoku,“ sdělím mu a jsem připraven si to hezky vyslechnout.
„Je to svědek, neměli jste se do toho plést. Ale v pohodě. Zavolám jim a řeknu, že ho tam vezeš na můj příkaz, a zítra za ním pošlu policistu. Zatím se měj, mám tady další tři hovory,“ řekne a jako vždycky najednou zavěsí. Jsem rád, že není moc naštvaný.
„Kupodivu není až tak naštvanej, jak jsem čekal,“ řeknu Georgovi a on se zasměje, zatímco zamíří do nemocnice. Po zbytek jízdy se věnuji mladíkovi. „Seženeme ti nějakou pomoc. Nemáš hlad?“ Zeptám se ho, ale odpověď se nedostaví. Nemyslím si, že je němý. Kdyby chtěl komunikovat, ale nemohl mluvit, přikývl by, gestikuloval nebo mi dal nějak najevo, že mi rozumí. Myslím, že nechce s nikým mluvit. Nedivím se mu. K čemu mu byl svět kdy dobrý. Dívá se na město kolem sebe, jako by ho viděl poprvé. „Řekneš mi aspoň, jak se jmenuješ?“ Znovu se zeptám, ale on se na mě dívá naprosto nepřítomně. Posledních pět let mu nejspíš nikdo neřekl jinak než nadávkou, a to, že jsem vlastně řekl, že chci mít někoho, s kým bych se mohl chovat stejně jako jeho šéf s ním, mu nepomáhá, aby mi důvěřoval. „Jmenuju se Tom,“ řeknu mu, „a chci ti pomoct.“
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
