autor: Reginleif
Pozice neznámá – Bill
Nevím, co bych měl v tuto chvíli dělat nebo na co myslet. Pravdou je, že v posledních letech jsem vlastně přemýšlet nemusel. Musel jsem jen přežít a přežít znamenalo, že jsem musel dělat to, co po mně chtěl můj majitel. Během let se mé pohyby staly mechanickými, můj obličej ztratil všechny možné výrazy a já se mu odevzdával tak, jak si přál. Nedokážu plakat. Nevěděl jsem, jak žít svůj život. Můj majitel mohl mít, co chtěl, ale já ne. Mohl jsem mít jen to, co mi dovolil. Což bylo nic.
Ale aspoň jsem věděl, jaký byl můj tehdejší život. Teď nemám tušení, co se mnou bude. Ten muž, Tom, říká, že mi chce pomoct, ale já mu nevěřím. To on se ptal mého majitele na někoho, jako jsem já. Možná se přece jen rozhodl, že si mě vezme. Ale možná bude laskavější majitel. Vlastně mi poděkoval, když jsem mu dal napít a dal mi svůj kabát. Město je krásné. Pět let jsem nevytáhl paty z domu. Měl bych si užívat těch světel co nejdéle, než si mě můj nový majitel odvede k sobě domů.
Tom je mladší než můj předchozí majitel. Zdá se, že má o mě starost. Nevím proč. Předtím o mě nikdy nikdo neměl starost. Řekl, že mě vezme do nemocnice. Vím, že tam chodí nemocní lidé, ale nikdy jsem tam nebyl. Začne mi kručet v břiše a vidím, že si toho všiml.
„Za chvilku dostaneš něco k jídlu,“ řekne mi Tom. Usmívá se na mě. Nemůžu mluvit, ani na sobě nedám znát, jak se cítím. V tom měl můj předchozí majitel pravdu, nejsem němý. Prostě nemluvím a nekomunikuji s lidmi, protože jsem to přestal dělat už dávno. Protože pokaždé, když jsem se snažil získat nějakou pozornost pro své potřeby nebo vysvětlit, jak se cítím, dočkal jsem se jen nadávek, bití a všelijakého mučení. Příliš jsem se bál komunikovat a v tuto chvíli si myslím, že už toho ani nejsem schopen. Raději jsem se řídil příkazy svého majitele.
Brzy skutečně dorazíme do nemocnice. Druhý muž, Georg, pomáhá Tomovi vyndat mě z auta a Tom mě nese dovnitř. Očividně se mu třesu v náručí. „Neboj se, tady ti pomůžou,“ vysvětluje mi. Pomohou mi? Jak mi chtějí pomoct? A proč to vůbec chtějí? Nikdy jsem pro ně nic neudělal. Jsem zmatený. Sestry vypadají velmi ustaraně a smutně, když mě přijímají. Nemocnici jsem viděl jen v televizních pořadech, které sledoval můj majitel. Tom je po mém boku. Pomáhají mi lehnout si na teplou postel a žádají mě o trpělivost, zatímco mi hledají žílu s jehlou na kapačku, aby mi připojili malou hadičku. Sestra mi vysvětluje, že tato tekutina obsahuje pro mé tělo užitečné látky. Ptají se mě na mé jméno, ale já nemůžu, nemůžu s nimi mluvit. Vypadají mile, ale já vím, že mi taky ublíží, když to udělám.
„Za chvíli přijde doktor, aby si s ním promluvil,“ vysvětluje Tomovi laskavá sestřička. „Můžete počkat na chodbě.“
„On vůbec nemluví,“ oznámí jí Tom. „Ani se nesnaží jinak komunikovat. Myslím, že se bojí.“
„V tom případě ho doktor vyšetří a pošle ho na testy. Později ho můžete navštívit. Je to váš bratr nebo přítel?“
„Ne… byl jsem požádán, abych ho sem přivezl, ale mám o něj strach,“ odpoví Tom. Vím, že ho nikdo nepožádal, aby mě sem odvezl. Udělal to sám a málem se dostal do problémů se svým šéfem. Ale možná o tom lidé kolem nesmí vědět. Jeho přítel Georg vypadá naštvaně, že mě Tom strčil do jejich auta.
„Uvidíte ho později, určitě vám dám vědět,“ slíbila a Tom jí poděkoval.
„Ráno se vrátím a přinesu ti něco k jídlu,“ řekne mi a odejde z pokoje. Vlastně nevím, jestli chci, aby se vrátil. Ale odvedl mě z domu mého majitele, takže teď patřím jemu a měl bych dělat, co chce.
Když doktor vešel, nevypadal moc mile. „Dobrý den, mladý muži,“ řekl mi, „já jsem doktor Russel. A jaké je tvoje jméno?“
Nechci mluvit, ale naštěstí mu milá sestřička, jejíž jmenovka na hrudi zní Ashley, řekne, že nekomunikuji, protože mám trauma. Nevím, co to slovo znamená, ale jestli to znamená, že se strašně moc bojím a hodně jsem trpěl, má pravdu.
Doktor nakonec není tak špatný. Posadí se vedle mě a nadzvedne přikrývku, aby si prohlédl mé tělo. „Kolik je ti let?“ Zeptá se, ale já mu nic neřeknu. „Jsi nezletilý?“ Nechci mu ztěžovat život, snažím se aspoň zavrtět hlavou, ale nejde to. Jako by mi moje tělo bránilo ostatním lidem cokoliv sdělit. „To je v pořádku, neboj se. Budeš pracovat s naší terapeutkou, je to velmi zkušená profesionálka, a pak se tvoje komunikace určitě zlepší. Ale zatím budeme muset udělat pár testů, abychom zjistili tvůj věk a zdravotní stav.“
Nakonec není tak špatný. Možná pochopil, že to není tak, že s ním nechci komunikovat, a rozhodl se být laskavý. Kromě mého nového majitele a lidí v nemocnici se ke mně nikdy nikdo nechoval vlídně. Ashley mi vysvětluje, že žádné z vyšetření nebude dlouhé a že se nemusím bát. „Všichni lidi v téhle budově dělají svou práci, protože chtějí pomáhat ostatním lidem,“ říká mi. To je milé. Taky bych chtěl pomáhat lidem. Nechám ji, aby mě připravila na testy, a přemýšlím, proč se o mě tak starají. Můj majitel se o mé zdraví nikdy nestaral. Možná Tom chce, abych byl zdravý, než si mě vezme k sobě domů.
Lékařské testy, které jsem musel podstoupit, se velmi podobaly těm, které jsem viděl v televizi. Ta milá sestřička měla pravdu, všichni byli moc milí, ale hodně to bolelo a já se cítil velmi špatně, když mi prohlíželi tělo a zadek, ale když skončili, sestřička Ashley mi řekla, že musí výsledky sdělit policii. Všichni na mě byli tak milí, že by mi nevadilo, kdybych tu zůstal. Když mi dovolili vrátit se na pokoj a odpočívat, zatímco lékaři zkoumali mé výsledky, Ashley se mě zeptala, jestli se nechci osprchovat. Byla to úleva sundat si to těsné oblečení, tentokrát už nadobro. Můj majitel mě nutil nosit tyhle věci, jelikož se chtěl předvést, ale jsou nepohodlné. Ne proto, že jsou těsné, stejně jsem hubený, ale hlavně proto, že se mi otírají o zranění. Osprchoval jsem se a vrátil se do své postele, pohodlně zachumlaný do teplých peřin a lehkého nemocničního županu. Přál bych si mít teplou postel a někoho, kdo by se o mě staral každý den. Ale vím, že teď patřím jinému muži a brzy půjdu k němu domů. Třeba bude lepší než ten předchozí. Tom mě alespoň odvezl do nemocnice a tady jsou ke mně lidé milí. Znamenalo to, že i Tom na mě bude hodný? Můj předchozí majitel říkal, že když budu poslušný, bude na mě hodný. Ale já jsem vždycky dělal, co chtěl, a on nikdy nebyl tak hodný jako tihle lidé tady. Jsem tak zmatený, že cítím úlevu, když si konečně můžu jít lehnout. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy spal v posteli. Snažím se zůstat vzhůru, protože sestřička Ashley mi řekla, že mi přinese něco k jídlu, a já mám hlad, ale taky jsem hrozně unavený. Chci spát a na chvíli na všechno zapomenout. Postel je tak měkká a teplá a po tom všem, co se dneska stalo, mám příliš těžké oči, než abych je udržel otevřené.
***
Když jsem otevřel oči, bylo ráno. Sestřička Ashley roztáhla žaluzie, abych měl v pokoji trochu slunečního světla. „Dobré ráno, zlatíčko,“ řekla, když jsem se probudil. „Někdo se nemůže dočkat, až tě uvidí.“
Byl jsem si jistý, že to bude Tom, a nepřekvapilo mě, když jsem ho viděl vejít. V ruce drží papírovou tašku a bílého plyšového medvídka. Měl jsem pocit, že mě rád vidí, když se posadil na židli vedle mé postele a to, co držel, položil na noční stolek. „Ahoj…“ je jediné, co řekne. Vypadá, jako by upřímně nevěděl, co má říct. „Jak je mu, sestřičko?“ Zeptá se Ashley.
„Musel absolvovat nějaké testy, pak se osprchoval a spal jako mimino. Nechám vás tu,“ odpoví a odejde z pokoje. Cítil jsem se bezpečněji, když tu byla. Ale to nemůžu dát najevo, nechci Toma naštvat. Možná už nebudu mít moc šancí, aby se ke mně chtěl chovat hezky.
„Moc milá dáma,“ řekne a pak mi podá papírovou tašku. „Tvoje snídaně,“ řekne mi. Mám hlad, ale z nějakého důvodu ji neotevřu. Můj předchozí majitel mě naučil, že lidé by mi nikdy nedali hezké věci jen tak zadarmo. Co za to bude Tom chtít? Možná to, co chtějí všichni. „No tak, otevři to, musíš mít hlad. Mám pro tebe bagetu s lososem a smetanovým sýrem,“ říká skoro vesele. „Ty nemáš rád lososa?“ Pokračuje, když vidí, že tašku stále neotvírám. No, ne že bych někdy lososa ochutnal, abych věděl, jestli ano, ale mám hlad, takže mi bude určitě chutnat.
Položím papírový sáček na stůl vedle sebe. Vypadá zmateně. Musím ho potěšit, protože je na mě hodný, a dokonce mi přinesl snídani. Tom se tváří spíš vyděšeně než spokojeně, když nadzvednu peřinu a nemocniční župan, abych mu umožnil přístup ke svému tělu. Moje stehna jsou příšerně hubená. Rychle se natáhne, aby mi pomohl se znovu přikrýt. „Co to děláš?“ Diví se s vytřeštěnýma očima. Nechtěl to snad? Tak proč se ke mně chová hezky, když tohle nechce? Je snad teď naštvaný? Nechci, aby se zlobil! Podívám se na něj a doufám, že mě nechce potrestat.
„Neboj se,“ odpoví, nejspíš proto, že pochopil strach v mých očích. „Ty za to nemůžeš. Nic za to nechci, jen jsem ti přinesl snídani, protože musíš něco jíst,“ vysvětluje mi a znovu mi podává pytlík s bagetou. Mám hlad, a tak ho tentokrát otevřu a zakousnu se. Určitě na mém výrazu vidí, jak moc mi chutná, a usměje se na mě. Mám velký hlad, ale nevím, kdy zase dostanu jídlo, takže si dám jen půlku a zbytek si schovám na později. „Můžeš to sníst všechno,“ řekne Tom. „Až budeš mít zase hlad, přinesu ti další jídlo.“ Nechci vypadat nenasytně, ale on mě povzbudí a já sním i druhou půlku. Zdá se, že je spokojený, že jsem to udělal, a poté, co mi pomůže utřít ústa papírovým kapesníkem, mi podá bílého medvídka. „To je pro tebe,“ řekne mi a já upřímně cítím, jak se mi trochu zkroutila pusa.
Když mě včera večer odváděl ze sídla, nechal jsem tam panenku. Nebyla to samozřejmě skutečná panenka, jen pár hadříků, které jsem poskládal dohromady, abych měl hračku. Teď mám opravdového plyšáka. Vím, že dospělí lidé jako já hračky nepotřebují, ale mně se ten plyšák líbí a nikdy jsem žádnou opravdovou hračku neměl.
„Konečně ses trochu usmál,“ komentuje Tom mou radost a také se usměje. Je pro něj důležité, že se usmívám, že cítím štěstí? Nikdy předtím to pro nikoho důležité nebylo. Možná bude Tom dobrý majitel. Neměl jsem čas ho víc poznat, protože přišel doktor s výsledky mých testů. Požádal Toma, aby šel ven, ale já ho držel za ruku, aby mi byl nablízku. Je to můj pán, vím, že se ke mně může chovat stejně hrozně jako ten předchozí, ale je to to jediné, co teď mám.
„Neboj se, mladý muži, tvůj přítel se brzy vrátí,“ uklidňuje mě doktor a já Toma pouštím. Nikdy jsem vlastně neměl přátele. Vím sice, co to znamená, ale Tom není můj přítel. Patřím k němu. „Takže na základě testů jsme odhadli tvůj věk asi na dvacet let, ale jsi opravdu podvyživený. To znamená, že ti chybí většina mikroživin, které jsou pro tvé tělo nezbytné. Budeme ti tedy muset poradit s výživou a sledovat tvou váhu a krevní testy. Chtěla s tebou mluvit policie, ale vysvětlili jsme jim, že to teď není možné. Prozatím vložili všechny informace, které o tobě máme, do své databáze pohřešovaných osob, aby zjistili, kdo jsi. A jakmile se tvoje tělo trochu uzdraví, začne s tebou pracovat náš terapeut.“
Takže to nejspíš znamená, že v nemocnici zůstanu ještě několik dní. Líbí se mi tu, postel je teplá a lidé jsou na mě milí. A i Tom je možná lepší majitel, když za mnou chodí a nosí mi hezké věci. Stále se jich všech bojím, ale třeba se ke mně budou chovat líp než ostatní. Tom se smí vrátit ke mně zpátky a já se na něj dívám, když v rukou držím plyšáka. Chci, aby věděl, že jsem mu vděčný.
„To je v pořádku, maličký,“ řekne a skutečně vypadá, že má radost, když vidí, jak jsem nadšený z dárku. „Jak ti mám říkat?“ Zeptá se. „Vždyť ani nevím, jak se jmenuješ.“
Povzdechnu si. Rád bych tomu muži řekl své jméno, ale moje tělo mi brání promluvit nebo mu ho jakkoli ukázat. Většinu svého života si kromě posledních let nepamatuji. Vím, že nemám rodiče, žil jsem v ústavu a v nějakém nejasném okamžiku mě někdo přivedl sem k mému majiteli. Nevím, proč se ke mně lidé vždycky chovali nevlídně. Ale pamatuji si své jméno. Jsem – nebo jsem spíš býval – Bill.
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
