autor: Reginleif
Změna prostředí – Bill
Můj nový majitel je velmi zvláštní člověk. Nosí mi hezké věci, snažil se zjistit, jak se jmenuji, a teď přede mnou dokonce klečí a líbá mi ruku, abych se cítil lépe. To by můj předchozí majitel nikdy neudělal. Bylo mu jedno, že se bojím. Myslím, že se mu to někdy dokonce i líbilo. Nepamatuji si, že by pro mě někdy udělal něco hezkého. Alespoň že Tom je momentálně teď hodný. Ale možná je to tím, že jsem v nemocnici a zdejší hodní lidé by mu nedovolili, aby mi ublížil. Možná, že až si mě vezme k sobě domů, bude jako všichni ostatní. Když nad těmihle věcmi přemýšlím, opět nemůžu usnout. Bojím se, co se mi stane. Posadím se na posteli a držím svého plyšáka.
„Tobě se nechce spát, Bille?“ Slyším Tomův hlas. Nezdá se, že by byl naštvaný, když se posadí na židli a upraví mi peřinu. „To nevadí, prostě odpočívej a až budeš chtít, můžeš dojíst zbytek oběda.“
Chci se ho zeptat na tolik věcí, ale vím, že mi to moje tělo nedovolí. Chtěl někoho, jako jsem já, vzpomínám si, jak říkal, že chce kluka, ke kterému se bude chovat tak, jako se tehdy choval můj majitel ke mně. A teď mě má, ale vůbec se ke mně tak nechová. Jsem teď ještě zmatenější než předtím. Před Tomem byl život jednoduchý. Hrozný, ale jednoduchý. Musel jsem jen plnit rozkazy a doufat, že přežiju. Teď nevím, co se ode mě bude vyžadovat. Teď se ke mně chová hezky, ale nevím, jestli to tak bude, až budu u něj doma. Dívám se na něj a doufám, že mi bude rozumět.
„Co se děje, Bille? Bojíš se mě?“
Bojím se všech, ale jeho nejvíc. Je to zvláštní, protože se ze všech lidí nejvíce bojím člověka, který se se ke mně chová nejlépe za celý můj život. Ale já lidem nevěřím. Nedokážu s ním komunikovat, ale vím, že odpovědi rozumí.
„Neublížím ti, Bille,“ říká mi znovu a já si přeju mu věřit. Myslím, že je to pro mě těžké, protože jsem nikdy nepatřil někomu, kdo by mi neublížil. Snažím se představit si svůj život bez bolesti a strachu, ale nejde to. Možná to bude jako teď. Možná budu mít hezké věci a teplou postel a dostatek jídla a Tom se mnou bude mluvit laskavě. Zajímá mě, jaký bude jeho domov. „Mimochodem, musíme ti vybrat příjmení do nových dokladů. Pamatuješ si své vlastní?“
Vlastně si nevzpomínám. Vždycky jsem byl jen Bill v letech, kdy mě lidé oslovovali jménem. Pak už jsem nedokázal komunikovat a nikdo mi neříkal Bille. Mým jménem se staly nadávky a byl jsem jen něčí majetek.
„Dobře, tak je požádám, aby ti dali moje vlastní. Odteď budeš Bill Kaulitz.“
Já? Jeho vlastní příjmení? Musí mě mít opravdu rád. Mám docela dobrý pocit z toho, že mám zase úplné jméno. Jako bych mu byl roven. Bill Kaulitz… je to vlastně docela hezké. Tom se na mě usměje, vezme kostky B a K a položí je vedle sebe na můj noční stolek. Chci mu poděkovat, ale nevím jak, tak se dotknu jeho ruky a on se na mě otočí. Snažím se zkřivit ústa do malého úsměvu, jako když mi přinesl plyšáka. Ani nevím, jestli to pozná.
„Jsem rád, že se ti líbí,“ řekne mi s úsměvem na tváři. Mou pozornost upoutá, když někdo otevře dveře. Je to moje milá sestřička s tím Georgem, který je Tomův kamarád. Je to zvláštní. Myslel jsem si, že mě ten člověk nemá rád, ale očividně za mnou přišel.
„Máš další návštěvu, drahoušku,“ řekne mi a ten muž ke mně přistoupí blíž a podá mi bonboniéru s červenou stužkou. Otočím se k Tomovi a doufám, že mě pochopí a poděkuje svému příteli mým jménem.
„Chce ti poděkovat,“ skutečně vysvětlí Tom.
„Není zač, mladý muži. Přišel jsem se na tebe podívat. Možná jsem tě včera trochu vyděsil, ale to jsem fakt nechtěl. Jak se ti daří?“ Zeptá se mě muž a i přesto, že mu nemůžu odpovědět, rozbalím svůj dárek, abych mu ukázal, že je mi lépe.
„Vypadá to, že se jmenuje Bill,“ řekne Tom, „a dneska se mu daří líp.“
Chci ty čokoládové bonbony ochutnat, jelikož jsem čokoládu nejedl už roky a její chuť si sotva pamatuji, ale neudělám to, dokud mi to majitel nedovolí, a tak mu je podám. On rozhodne, jestli si je smím vzít.
„Ty jsou tvoje, maličký, vezmi si. Ale nesněz je všechny, ať ti není špatně,“ říká mi. Otevřu krabici a předložím ji nejdřív jemu a Georgovi. Nechci, aby si mysleli, že jsem nevychovaný. „Ne, díky, Bille,“ řekne Tom, a když vidím, že nikdo nechce, nakonec si jeden bonbon vezmu. Chuť čokolády, která se mi rozplývá v ústech, je tak hřejivá a lahodná. Nechci vypadat nenasytně, ale přesto si vezmu další.
„Má chuť k jídlu,“ říká Georg Tomovi a já cítím, jak se mi rozpálily tváře do ruda. Doktor říkal, že jsem nedostával dost jídla, takže to určitě vědí taky, ale stejně nechci, aby to vypadalo, že se neumím chovat.
„Než nás pustěj domů, musí přibrat, takže jsem rád, že na tom pracuje,“ řekne Tom a mně se líbí, když vidím, jak je s mými pokroky spokojený. „Na chvilku tě opustím, Bille, musím si promluvit s Georgem kvůli nějakým pracovním záležitostem. Jestli chceš, klidně můžeš dojíst bagetu.“
Vlastně chci. Čokoláda povzbudila můj apetit. Jako bych znovu objevil, jaký dokážu mít hlad. Nechávám krabici s čokoládou stranou a pokračuji v pojídání slané bagety. Cítím se při jídle pohodlněji, když se na mě nedívají, takže se snažím najíst, než se vrátí. Tom se vrací sám a vidí, jak se snažím spolknout poslední sousto bagety, které, jak teď chápu, bylo na jedno sousto příliš velké. Tom se snaží nesmát, ale já vím, že musím vypadat směšně. Konečně se mi podaří polknout a můj žaludek je poprvé po letech plný a spokojený.
„Podívej se na sebe, vždyť ty máš bříško,“ chechtá se Tom, zatímco já se dívám na své vypouklé břicho a on mě po něm hladí. Nevím, jak mu mám poděkovat. Můj předchozí majitel mi vždycky říkal, jakým způsobem chce, abych mu poděkoval, a nikdy ke mně nebyl tak laskavý jako tenhle. Ale Tom mě nechtěl, když jsem mu své tělo nabídl. Vím, že je moje tělo ošklivé, Santino mi to vždycky říkal, když si mě bral. Možná si mě Tom nechce vzít proto, že jsem ošklivý. Nebo možná čeká, až si mě odvede domů. Ale i tak ho můžu potěšit a třeba si bude myslet, že jsem hodný kluk, a bude se ke mně chovat líp. Nechci. Vím, že nechci, nikdy jsem to nechtěl. Ale je to můj majitel a já musím. Sáhnu mu na pásek a snažím se ho rozepnout, ale on ucukne.
„Ne, Bille, tohle není správný!“ Říká hlasitě, ale pevně.
Ale proč? Vždyť přesně tohle bych měl udělat. To po mně muži chtějí a já to nemůžu odmítnout. Ale možná si můj nový majitel myslí, že nejsem dost dobrý, abych mu sloužil. Stydím se a couvnu. Jen doufám, že mě neuhodí za to, že jsem se ho dotýkal bez jeho svolení. Přál bych si, aby mi vysvětlil, co jsem udělal špatně, ale on se na mě jen dívá, jako by byl smutný. Slyším jeho povzdech, když si sedá vedle mě na postel a natahuje ruku, aby mě pohladil po tváři. Nikdo se mě nikdy nedotýkal tak něžně.
„Já od tebe tohle nechci,“ vysvětlí mi klidně. V jeho očích vidím něco, co jsem nikdy předtím neviděl. Možná je to laskavost, ale asi se mýlím. Kdo mi kdy projevil laskavost? A jestli tohle můj nový majitel nechce, co ode mě tedy chce? Proč si vyžádal někoho, jako jsem já? Nechápu ho. Santino byl vždycky snadno pochopitelný. Vždycky byl krutý, ať už jsem ho poslouchal, nebo ne, ale když jsem neposlouchal, bylo to ještě mnohem horší. Chci být pro Toma hodný kluk, ale vůbec netuším, jak to mám udělat. Chci se ho zeptat, co si přeje, abych dělal, jak ho můžu potěšit, ale nemůžu. Tom mě vezme za ruku a drží ji ve svých dlaních. Stále se na mě dívá s jemným úsměvem. Zdá se, že ví, že se ho bojím. Jemu se to ale nelíbí. Většina lidí by chtěla, abych se jich bál, ale Tom ne. Chci mu ukázat, že jsem mu vděčný. Otevřu bonboniéru a vezmu jeden bonbon, abych mu ho dal.
Bere mi čokoládu z ruky, kousne do ní a stále se na mě usmívá. „Díky, Bille, to je od tebe moc hezký,“ říká mi a já cítím, že to myslí vážně. „Máš rád čokoládu, viď? Koupím ti jí domů daleko víc. Můžu tě taky naučit péct čokoládový dezerty, kdybys chtěl.“
Jistěže bych chtěl, ale jeho přání, abych se cítil dobře, že u něj budu bydlet, na mě dělá dojem. Takže budu mít v jeho domě věci, které mám rád? I tak si ale nejsem jistý, jestli tam chci jít. Raději bych zůstal tady. Vím, že v nemocnicích jsou lékaři na všechny milí a pomáhají lidem. Doma by ke mně mohl být Tom krutý, jako byl Santino. Odmítl se mě dotknout, to je pravda, ale možná to udělal jen proto, že nechtěl, aby ho někdo z nemocnice viděl. Vím, že odsud budu muset odejít, až přiberu a půjdu do nového domova, ale nejsem si jistý, jestli to chci.
Tom zaslechne klepání na dveře a jde otevřít. Znovu vidím Georga. Myslel jsem, že odešel, ale zřejmě šel nakupovat, protože v ruce drží několik tašek. „Nechyběl jsem vám dvěma?“ Zeptá se vesele. „Skočil jsem pro nějaký věci pro Billa, bude se potřebovat trochu zaměstnat, když už je tady.“
Jsem moc zvědavý, co mi koupil, ale snažím se být trpělivý. On i můj majitel by se mohli naštvat, kdybych zapomněl na slušné chování. Ale Tom vypadá ještě nadšeněji než já. „To je od tebe moc milý, Georgu, určitě bude rád.“
„Nevěděl jsem, co tě baví, milý Bille, tak jsem ti sehnal tohle,“ říká a podává mi dva velké pytle. Sotva to dokážu přečíst, ale podle bílého knižního vzoru na tmavě zelených taškách poznám, že jsou z knihkupectví. Podívám se na svého majitele, abych ho požádal o svolení je otevřít. Tom mě pohladí po vlasech.
„Nemusíš se ptát, Bille, tohle je tvoje,“ vysvětluje mi a já přemýšlím, proč je ke mně tak milý, jako se tomu divím celý den. Něco určitě chce, i když to není to samé, co chtějí ostatní. Otevřu první tašku a najdu tam pěkné omalovánky s krásnými vzory a nějaké barevné fixy. Nevypadá to jako ty, které se dělají pro děti. Obrázky jsou ve skutečnosti velmi složité a myslím, že se mi vybarvování bude líbit. Druhý sáček obsahuje 500dílné puzzle.
„Mě puzzle baví, uvolňuje mě,“ vysvětluje mi Georg. Vlastně jsem to nikdy nezkoušel, ale zkusím to. Není to tak, že bych měl nějaké vlastní věci. A obrázek je moc pěkný. Jsou to nějaké krásné fialové květy rostoucí na úrodné půdě a na krabici je napsáno, že jde o slavný obraz. Mám rád přírodu. Možná proto, že mi nikdy nebylo dovoleno chodit ven a užívat si ji. Určitě si skládání tohoto puzzle užiju. Snažím se Georgovi věnovat malý úsměv, ale nejde to. Možná to půjde s Tomem. Otočím se k němu a ukážu mu maličkatý úsměv, na který se v tu chvíli zmůžu, ale vím, že ho dokáže rozeznat.
„Moc se mu líbí,“ vysvětluje můj majitel svému příteli a oba vypadají, že jsou s tím spokojení. Puzzle a omalovánky mi poskytnou spoustu příjemné zábavy, dokud nebudu připravený jít domů. Jedna moje část si přeje, abych tu mohl zůstat. Přiznávám, že se Toma bojím, bez ohledu na to, jak je momentálně hodný. Je pravda, že můj předchozí majitel nebyl laskavý ani jediný den, ale každý člověk je jiný a Tom je nucen se mnou v nemocnici zacházet dobře. Ale doufám, že se ke mně nebude chovat moc krutě ani u sebe doma. Nežádám o moc. Nepotřebuju každý den skvělé jídlo, dokonce ani nepožaduji, aby mě nebil a nefackoval. Chci jen někoho, kdo se ke mně bude občas chovat jako k člověku, prohodí na můj účet pár hezkých slov a já mu věnuji svou péči.
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
