autor: Reginleif
Návrat domů – Bill
Během cesty k němu domů jsem se ze všech sil snažil zůstat klidný. Líbí se mi moje nové oblečení, je pohodlné a mnohem hezčí než to, které mě nutil nosit můj předchozí majitel. Bylo od Toma moc hezké, že mi koupil nové oblečení. Říkal, že budeme jako spolubydlící, ale já nechápu, jak je to možné. Nejsme si přece rovni. Patřím mu. Nemusí se ke mně chovat hezky, ale vidím, že se snaží. Dokonce se zastavil v samoobsluze pro zmrzlinu, protože jsem ji chtěl. Nevěděl jsem, že na mých přáních může někomu záležet, ale zdá se, že mi chce dávat hezké věci. Říkal, že budu mít vlastní pokoj, ale nejsem si jistý, jestli mu věřím. Nikdy jsem vlastní pokoj neměl. V sirotčinci jsem se musel dělit s dalšími devíti dětmi a Santino mě vždycky nutil spát na matraci ve sklepě. I když jsem mu musel sloužit na jeho posteli, nakonec mě z ní vyhodil a já se musel dostat na svou matraci bez ohledu na to, jak krutý ke mně byl. Sídlo bylo obrovské a mělo tolik volných pokojů, ale on mi nikdy nedovolil, abych si nějaký vzal, zatímco Tom řekl, že v jeho domě je jen jeden volný pokoj, a ten si můžu vzít. Chtěl jsem mu věřit. Chci tu mít dobrý život, ale nikdo jiný mi ho nikdy nepřál.
Tom mi otevře dveře auta a já vylezu ven. Vezme všechny moje věci, aby je odnesl dovnitř, a já se mu snažím nějaké vzít, abych mu pomohl. S úsměvem to přijímá a děkuje mi. Nikdy mi nikdo jiný nepoděkoval za to, že jsem něco udělal, jen Tom mi poděkoval za to, že jsem mu ten večer přinesl drink a že jsem mu dnes pomohl odnést moje věci. Oh a ještě slečna Katherin mi vždy poděkuje za to, že si s ní hraju a dělám obrázky, o které mě požádá. Nemůžu se dočkat, až ji zase uvidím, ví, jak se cítím, a doufám, že Tom dodrží slovo a vezme mě na vyšetření do nemocnice.
Tomův dům má zahradu a velkou houpačku. Doufám, že mi dovolí trávit čas na zahradě. Santino měl obrovskou krásnou zahradu s bludištěm, ale já jsem nesměl mimo sídlo.
„Pojď, Billy, podíváme se na tvůj pokoj,“ vyzve mě Tom, když strčí zmrzlinu do mrazáku, a já ho následuju. Je to velmi útulný pokoj. Postel vypadá teple a příjemně a taky tu mám psací stůl, skříň a několik polic s knihami. Kéž bych uměl dobře číst, ale sotva rozeznávám písmena a přečíst pár slov mi zabere spoustu času. „Líbí se ti?“ Zeptá se a já se snažím přikývnout, ale nejde mi to, tak ho jen vezmu za ruku a doufám, že to bude brát jako ano.
„Otevři skříň,“ řekne mi a já udělám, co chce. Jsem tak překvapený, když ji otevřu a najdu tam tepláky, pár párů džínů, pár triček, hezkou bílou košili a nějaké mikiny. Taky mi koupil spodní prádlo, pyžamo a další pár bot spolu s pěknými zimními papučemi. Všechny tyhle pěkné věci pro mě? A to ani nevypadá nějak zvlášť bohatě. Santino měl víc peněz, než si vůbec dokázal představit, ale mně dovolil nosit jen to přiléhavé oblečení, které se pro malou kurvičku, jak mi říkal, dokonale hodilo. Tyhle šaty vypadají tak pohodlně. I kdyby mě Tom uhodil, nebudou se mi třít o rány, a ještě víc mě trápit. Chci mu poděkovat, ale nelíbilo se mu, když jsem ho políbil na ruku. A taky nechtěl, abych ho obšťastnil, takže nemám ponětí, jak mu dát najevo, že jsem mu vděčný. Dotknu se rukama jeho hrudi a položím si hlavu na jeho rameno.
„Líbí se ti to, Bille? To jsem rád,“ odpoví a jemně mě obejme. „A teď si dáme zmrzlinu, chceš?“
Následuji ho do obývacího pokoje a on se posadí na pohovku a sundá si bundu. Vypadá unaveně. Můj předchozí majitel mě nutil, abych se o něj staral, když byl unavený. Klečím před Tomem a začínám mu rozvazovat tkaničky. Sundám mu boty a ponožky a začnu mu masírovat nohy. Tom se dotkne mé brady a něžně mě přiměje, abych se na něj podíval.
„Tohle nemusíš dělat, Bille,“ řekne mi. Ale já chci, opravdu chci. Chová se ke mně hezky, a když pro něj můžu něco udělat, chci to udělat. Pokračuju v mačkání jeho nohou a vím, že je mu to příjemné, ale on vezme můj obličej do dlaní a palci mi přejíždí po tvářích a pořád se mi dívá do očí. „V tomhle domě si můžeš dělat, co chceš, ale chci, abys věděl, že rozhodně nevyžaduju, abys mi sloužil. Chci, abys tu byl šťastný. Tak pojď, umyj si ruce a já ti nachystám dezert, dobře?“
Udělám, co mi řekne, a když vyjdu z koupelny, vidím, jak vyndává z mrazáku vaničku se zmrzlinou. Je čokoládová s kousky brownies. Miluju čokoládové příchutě. Řekl mi, že on má radši vanilkovou a pistáciovou, ale stejně vzal tu, kterou mám rád já. Oceňuji, jak laskavý se snaží být. Zatímco servíruje dezert, hledám nějaké místo, kam bych si mohl sednout. Vím, že na jeho pohovce ani v křeslech nejspíš sedět nemůžu, ale možná mi bude dovoleno použít podložku před krbem. Posadím se tam a čekám na něj. Když se vrátí, vypadá zmateně.
„Chceš, abych rozdělal oheň?“ Pátá se. „Obávám se, že mi došlo dřevo, krb používám jen zřídka, ale můžu trochu dřeva donést na někdy jindy.“
Je tu vlastně docela teplo. A i kdybych chtěl, aby rozdělal oheň, nikdy bych ho o to nepožádal. Nepřísluší mi žádat o věci v jeho domě. Už tak je velmi laskavý, že se snaží, abych se cítil vítaný. Položí misky na stolek a posadí se na pohovku. Zůstávám na místě. Povzdechne si a přistoupí ke mně blíž. Nabídne mi ruku, aby mi pomohl vstát, a já ji přijmu.
„Neměl bys sedět na koberci, Bille, k tomu slouží gauč,“ vysvětlí mi a já se posadím na pohovku vedle něj. Podává mi dezert a jemně mě hladí po vlasech. „Vím, že jsi trpěl, ale v mém domě se s tebou bude jednat jako se stejně rovným.“
Se mnou? Jako se sobě rovným? Dívám se na něj a snažím se pochopit, proč se mnou chce takhle zacházet. Očividně mu nejsem rovný. Patřím mu a může mě nutit dělat, co se mu zlíbí. Začnu jíst zmrzlinu a jsem vděčný za příjemnou chuť v ústech. Než jsem se dostal k Tomovi, nikdy jsem si nesměl dát něco tak chutného. Vysvětlil mi, že nebudu pořád jíst jídlo z fast foodu. Teď když jsme doma, mě naučí vařit a plánovat zdravá jídla, která mi pomohou přibrat a udržet si dobrou kondici. Vařit umím, vždycky jsem vařil předchozímu pánovi, ale nikdy jsem nesměl jíst stejné jídlo. Bylo příliš dobré pro malou děvku, jako jsem já.
Když jsem dojedl dezert, Tom odnesl misky do myčky. Myslel jsem, že to je moje práce, ale zdá se, že jsem úplně nepochopil, co tu mám dělat. Vrací se těsně ke mně a v ruce drží list papíru a fixu.
„Takže, slíbil jsem ti, že si stanovíme nějaká pravidla našeho společného života, že?“ Říká mi a podává mi fix. Takže teď mám o těch pravidlech rozhodovat já? Vždyť ani neumím pořádně psát. Vrátím mu fix a podívám se na něj. Stejně musí rozhodnout on. Udělám, co bude chtít. „Okay, napíšu je, ale jestli s nimi nebudeš souhlasit, zkus mi to dát najevo, ano? Můžeš se třeba dotknout mojí ruky.“
Oh, takže teď očekává, že mu řeknu, když se mi něco nebude líbit? Ne, to neudělám, jen se mě snaží přimět, abych udělal něco špatně, aby mě mohl uhodit. Podívám se dolů, abych skryl obličej, ale vím, že to stejně pochopí.
„Nic se ti nestane, neboj se,“ uklidňuje mě a hladí mě po vlasech. Něco píše na papír, a když skončí, ukáže mi to. Musím se hodně snažit, abych to přečetl, ale po nějaké chvíli se mi to podaří. Pravidlo číslo 1 zní: „Budeme se k sobě chovat s úctou“. No, na to vlastně žádné pravidlo psát nemusí. Stejně udělám, co bude chtít. „Tato pravidla platí pro nás oba, Bille,“ vysvětluje nejspíš proto, že něco v mých očích prozradilo, na co myslím. „I já se budu chovat k tobě s úctou.“
Všichni mi říkali, že si žádnou úctu nezasloužím. Ale Tom si zřejmě myslí, že ano. Možná mě nebude bít ani mi nadávat. Vzpomínám si, jak mi Santino řekl o pravidlech, která musím v jeho domě dodržovat. Ta pravidla se samozřejmě týkala jenom mě. Musel jsem se mu snažit za všech okolností vyhovět. Musel jsem poslouchat, co řekl, a rychle dělat, co chtěl, jinak jsem dostal trest. Musel jsem nosit oblečení, které mi dal, jíst jídlo, které mi dal. Nesměl jsem se bránit. Vlastně jsem se snažil bránit jen jednou.
Tato pravidla se však zdají být jiná. Teď jsem docela zvědavý na zbytek. Tom píše další a ukazuje mi je. „Budeme se navzájem starat jeden o druhého.“ No dobře, to můžu udělat. Můžu mu vařit a starat se o něj. Ale znamená to, že to bude dělat i on pro mě? Jako se o mě staral v nemocnici? To by od něj bylo moc hezké.
Další pravidlo zní: „Budeme chodit každý týden na prohlídky k lékaři“. Myslím, že on na žádné chodit nemusí, ale je hezké vědět, že chce, abych chodil na ty svoje. Bál jsem se, že mi to nedovolí. Je moc hezké, že se se slečnou Katherine zase uvidím. Další pravidlo říká: „Budeme vyjadřovat vše, co cítíme.“ Nevím, proč to chce. Lidé vždycky říkali, že nikoho moje pocity nezajímají. Ale Tom zřejmě chce vědět, co cítím, a já se mu to pokusím dát najevo.
„Tohle je poslední,“ řekne mi Tom po chvíli a znovu mi podá papír. „Jsme si rovni.“ Podívám se na něj. Nechápu, proč se mi chce rovnat. Je to můj majitel, může si se mnou dělat, co chce, a on mě chce respektovat? Věděl jsem, že Tom je zvláštní člověk, ale zdá se, že je ještě zvláštnější, než jsem si myslel. „Takže souhlasíš se všemi pravidly naší malé domácnosti?“ Zeptá se mě tiše a vezme mě za ruku. Souhlasím se všemi. Vezmu mu z ruky fixu a pod pravidla nakreslím malé srdíčko. Pokud opravdu bude dodržovat všechna tato pravidla, bude můj život tady hezký.
„Pojď, Billy, už je pozdě. Nechám tě se umýt a převléknout do pyžama, a pak se můžeš trochu prospat. Byl to pro nás oba hodně dlouhý den.“
Cítím se unavený a rád bych si dal horkou sprchu. Pyžamo, které mi dal, je tak měkké, že se nemůžu dočkat, až v něm budu spát. Ve vlastní posteli, protože teď mám vlastní pokoj. Následuji Toma do koupelny a on mi podá velký ručník a mýdlo.
„Fén je tady a taky tu máš šampon a kondicionér na vlasy,“ řekne a ukazuje mi malou skříňku vedle zrcadla. „Teď tě tu nechám.“
S úlevou vlezu do sprchy. Podobné produkty mi dával i můj předchozí majitel, protože chtěl, abych vypadal dobře, až mě bude ukazovat ostatním, ale já mám zvláštní pocit, že Tom chce, abych se ve skutečnosti cítil dobře. Nejdřív si umyju vlasy, a pak se postarám o tělo. Santino vždycky chtěl, abych si oholil všechny chlupy na těle, ale Tom mi o tom nic neřekl a já už to vlastně dělat nechci. Nejsem si jistý, jestli bych měl. Rozhodl jsem se, že ne, neřekl mi, že se musím holit, tak to neudělám. Vylezu a zabalím se do ručníku. Když mám tělo suché, soustředím se na sušení a česání vlasů, a pak jdu rovnou do pokoje. Oblečení, které jsem měl předtím na sobě, úhledně složím na židli a v pyžamu si lehnu do postele. Tom zaklepe na dveře, když už jsem v posteli. Vstanu, abych mu otevřel, protože s ním nemůžu mluvit.
„Oh, ty jsi už spal, Billy? Omlouvám se, že jsem tě vzbudil. Přinesu ti malý zvonek, abych věděl, kdy můžu přijít. Dobrou noc, maličký. Kdybys něco potřeboval, prostě mě přijď vzbudit.“
Dotknu se čelem jeho ramene a on mě obejme. Nikdy bych nečekal, že se mi bude líbit, nebo že dokonce snesu mužské objetí, ale tohle mi nějak dodává pocit bezpečí. Tom mě doprovodí k posteli a uloží mě do ní. Než odejde z pokoje, usměje se na mě. Jsem celý vláčný a ospalý ze sprchy a brzy poté cítím, jak se mi zavírají oči a přemýšlím o svém novém životě.
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
