autor: Reginleif
Malý deštík – Tom
Ráno se probudím a musím se usmát, když si pomyslím, že nemusím do práce, protože ještě nemám novou misi. Zavolal jsem do kadeřnictví a domluvil si schůzku, abych se zbavil těch copánků. Piercing si ale možná nechám, jelikož mi všichni říkali, že mi sluší. Kadeřnice si na mě naštěstí našla asi za hodinu čas, takže poté, co jsem se převlékl, napíšu vzkaz pro Billa a vyjdu z ložnice, abych ho nalepil na ledničku, ale všimnu si, že dveře jeho pokoje jsou otevřené, tak na ně zaklepu. Přijde mi otevřít a já uvidím černé kruhy pod jeho očima.
„Dobré ráno, Billy… nevyspal ses dobře? Vypadáš unaveně.“
Vidím, že na jeho posteli leží knížka. Snažil se číst? Tyhle knížky jsou pro něj asi dost těžké. Ještě jsem neměl čas mu sehnat nějaké lehčí. Ukazuje mi budík. Tenhle je tu už od mých školních let, ale nikdy by mě nenapadlo, že by ho použil. Myslí si, že musí vstávat v nějakou pevně stanovenou hodinu? Není víc než deset a postel už má ustlanou, navíc jeho unavený obličej naznačuje, že toho opravdu moc nenaspal. Ukáže mi šest prstů.
„Ty jsi vstával v šest?“ Zeptám se. Tohle jsem nečekal. Vidím však zlepšení v jeho komunikaci. Výrazně se zlepšuje, předtím nebyl schopen ukázat čísla nebo mi ukázat věci, abych mu rozuměl. „Oh, Bille,“ opatrně si ho přitáhnu k sobě, abych ho objal, a nezdá se, že by se bránil, ale přesto se mi nepodívá do očí. Jeho oči zírají na podlahu a já cítím, jak se chvěje, a tak ho pustím. „To je v pořádku, zlato, neboj se. Nemusíš vstávat tak brzo. Nechceš si jít ještě lehnout?“
Zvedne obličej, aby se na mě podíval. V jeho výrazu vidím překvapení. Myslel jsem, že už chápe, že si ho míním vážit a dopřát mu dobrý život. Nedokážu si představit, jak je traumatizovaný, že už ani nedokáže plakat kvůli tomu, co se mu stalo.
„Ty sis četl knížku?“ Zeptám se ho, abych ho rozptýlil, a sednu si k němu na postel a vezmu ho za ruku, aby si sedl vedle mě. „Přinesu ti nějaké jednodušší knížky, aby sis procvičil čtení.“
Zdá se, že se mu to moc nelíbí a dívá se do země, jako bych mu řekl něco špatného. Myslel jsem si, že se rád učí, a když jsem ho viděl, jak se snaží číst, jen mi to dokázalo, že není nadšený, že je skoro negramotný. Ale jeho reakce je teď nečekaná, vypadá, že se něčeho bojí, a ruce má zkřížené před hrudníkem, objímá si tělo, jako by se snažil chránit.
„Já tě to naučím, Bille. Brzy budeš umět číst a psát úplně v pohodě. Až se budeš cítit líp, uvidíme, co dalšího ohledně tvého vzdělání podnikneme,“ slibuju mu a myslím to vážně, ale on teď nevypadá o nic šťastnější. Včera večer se zdálo, že se tu cítí dobře, ale teď mám pocit, že jsme zase o krok zpátky. Vím, že musím být trpělivý, vím, že ještě dlouho nebude v pořádku, ale stejně si nemůžu pomoct, ale jsem zklamaný. Copak nevidí, že mu chci pomoci?
Nesnesu pomyšlení, že se v jeho mysli neliším od člověka, který ho zneužíval. „Co se děje? Udělal jsem něco, čím jsem ti ublížil?“
Nervózně se podívá na mé ruce, a pak na své tělo a postel, na které sedíme. Pustí mou ruku, přitáhne si peřinu a drží ji před sebou. Snaží se přede mnou skrýt své tělo? Nikdy bych se ho nedotkl bez jeho vůle a doufal jsem, že už to ví. Možná se bojí, protože jsem přišel do jeho pokoje a sedl si na jeho postel, ale zaklepal jsem na dveře. Vím, co se mu stalo, ale nikdy se mnou o tom vlastně nemluvil. „Tohle ti provedl, že? Ale já tě sem nepřivedl proto, aby ses stal mým majetkem, Bille. V tomhle domě jsi v bezpečí. Nikdy nezneuctím tvé tělo ani nebudu trápit tvou duši. Nejsem tvůj majitel,“ vysvětluji a snažím se ta slova vůbec vyslovit. „Jsem jenom Tom a chci ti dopřát šťastný život.“
Pustí peřinu a podívá se na mě. Nevím, jestli mi věří, ale zdá se, že se třese ještě víc. Jeho oči vypadají bolestně prázdně a je mi jasné, že přemýšlí o něčem, co mu je nepříjemné. Vezmu ho za ruku a on mi ji poprvé silně stiskne. Jeho prsty zbělají, když tiskne ty moje, jako by se snažil udržet si zdravý rozum. Když tlak poleví, vidím, jak mu z očí padají první požehnané slzy. Chce plakat, ale z jeho úst nevychází žádný hlas a já vidím, jak se jeho tvář stahuje v tichém výkřiku, když mu slzy kloužou z očí. Přileze ke mně a chce tentokrát mé objetí a já mu ho nabídnu. Nikdy jsem nikoho neviděl tolik plakat. V tuhle chvíli je to pro chudáka chlapce určitě fyzicky bolestivé. Nechávám ho. Nechci se ho snažit zastavit, právě teď to potřebuje. Potřebuje si dovolit být smutný z toho, co se mu stalo, potřebuje pochopit, že to nebylo normální, protože jen tak může jít dál. Nevím, kolik času uběhlo, ale po celou dobu, co pláče jako malé dítě, jsem tam, držím ho a hladím po zádech. Když už nemá žádné další slzy, podívá se na mě. Přeju si, abych věděl, jak mu pomoci. Možná je čas zavolat Katherine, ale nechci ho hned hnát do nemocnice. Zavolám jí později, aby mi řekla, kdy ho mám přivézt. Teprve teď jsem si všiml, že mu krvácejí rty, jak si je kousal. Jeho oči teď vypadají ještě větší. Nedokážu se mu jen tak podívat do očí. Cítím, jak křičí, a i když vím, že se mu snažím dát lepší život, nedokážu odpustit lidem, kteří mu to udělali. Nemůžu odpustit světu, že nechá lidi, jako je Bill, trpět.
„Pojď, vezmeme tě do koupelny, aby sis umyl obličej, Billy, ano?“
Ten ubohý chlapec vůbec neprotestuje. Zpočátku je pro něj poněkud těžké udělat krok, ale pomáhám mu dojít do koupelny. Mlčky si umyje obličej a já mu pomůžu utřít se papírovým ručníkem. Je příliš slabý na to, aby došel zpátky do pokoje, a tak se rozhodnu, že ho tam odnesu. Poprvé cítím, jak se v mém náručí úplně uvolňuje. Možná mi skutečně začal trochu důvěřovat. Ukládám ho zpátky do postele a zakryju ho.
„Ještě si odpočiň. Zavolám slečně Katherine a možná ji navštívíme o něco dřív, než bylo v plánu, ale to by ti nevadilo, že?“
Nereaguje nijak negativně a jsem si jistý, že mu to nevadí. Má svou terapeutku rád, myslím, že chápe, že mu chce pomoci. Vezme mě za ruku, přitiskne si ji k hrudi a přitáhne si mě k sobě. Nechce, abych odešel, a já samozřejmě nikam nejdu. Moje vlasy počkají, teď se musím postarat o Billyho. Dám mu jeho plyšáka, a pak si sednu vedle něj, aby mě mohl dál držet za ruku, zatímco bude spát.
„Budu tady, neboj se,“ uklidňuji ho a jeho vyčerpané tělo brzy tvrdě usíná. Křeslo vedle jeho postele je dostatečně pohodlné a myslím, že zdřímnout si, zatímco on bude odpočívat, udělá dobře i mně. Dívám se na jeho tvář, která se spánkem mění v klidnou, a přeji si, abych byl dost dobrý na to, abych mu pomohl uzdravit se a najít nový život. V tuhle chvíli musím být dost dobrý. Neodpustím si, jestli se mu něco stane. Možná měl Jessen pravdu, poradit se s Gustavem mi jen pomůže. Zachránil jsem nebo pomohl spoustě lidí, ale nikdy jsem neměl pocit, že bych chtěl někoho chránit tak moc, jako to cítím u Billa. Ale myslím, že každý potřebuje člověka, který ho provede jeho těžkým obdobím. Budu rád, když budu pro toho kluka přesně tou osobou.
***
Když se probudím, Bill na posteli není. Na chvíli se cítím k smrti vyděšený. Co když udělal nějakou hloupost? Co když se pokusil vstát, spadl a někde se zranil? Vyskočím na nohy a běžím do obýváku, ale ani tam není. Zůstanu zírat, protože nepořádek, který tam zůstal potom, když jsme se včera večer s Billem vrátili, už tam najednou není. Místo toho je můj byt bez poskvrnky, všechno je na správném místě a je vidět, že je tu důkladně uklizeno. To musí být Billova práce. Ale předtím byl příliš unavený a slabý, musel být vyčerpaný.
„Bille? Billy, kde jsi?“ Znepokojeně volám, ale nikde ho nevidím. Vůně čerstvě upečeného pečiva mě zavede do kuchyně, kde najdu naservírovanou snídani skládající se z palačinek, pomerančového džusu, čerstvého ovoce, vajec a slaniny. Když vidím, jak můj Bill vchází dovnitř kuchyňskými dveřmi a v ruce drží růži ze zahrady, uleví se mi. Je v bezpečí a vypadá lépe než předtím. Potřeboval se pořádně vyplakat. Opatrně vloží růži do vázy a naplní ji vodou, pak ji položí na stůl, odsune židli a podívá se na mě. Je to tak hezké a milé, že mi udělal jídlo, ale musím se ujistit, že to nevnímá jako svou povinnost. Už jsem mu vysvětlil, že se k němu nikdy nebudu chovat nevhodně. Chci, aby se v novém domově cítil dobře.
„Jsem rád, že tě vidím odpočatého, Bille. Je od tebe hezký, že jsi uklidil a připravil mi něco k jídlu. Ty tvoje ruce jsou zřejmě ze zlata,“ pochválím ho nemotorně, ale stačí to, aby se začervenal. Vezmu ho za ruce a každou z nich jemně políbím. „Jsem ti moc vděčný, ale nejsi povinen dělat domácí práce ani vařit. Jestli chceš, klidně můžeš, ale nic se ti nestane, když to neuděláš. A já se o tebe taky rád starám, takže někdy budu tyhle věci dělat já. Rozumíš tomu?“
Podívám se na něj a nevím, jestli se mi to jen nezdá, ale mám pocit, že navzdory zkrvaveným rtům a opuchlým očím přikyvuje a maličko se usmívá. Něco se mi na něm zdá jiné a myslím, že se mi to něco líbí. V jeho očích vidím naději. Usměju se na něj taky, abych ho povzbudil v komunikaci. Ušel dlouhou cestu, aby dokázal přikývnout nebo mi nějak ukázat, co mi chce říct, a já chci, aby věděl, že si toho vážím. Ukáže mi prostřený stůl a já se posadím k jídlu, ale nejdřív vyndám ještě jeden talíř a příbory a postavím židli vedle té své.
„Dáš si tuhle svačinku se mnou, Bille?“
Vypadá překvapeně, ale váhavě se posadí vedle mě. Naservíruji mu vydatnou porci všeho a vím, že nebude mít problém to zhltnout. Ale Bill si vezme jedno neochotné sousto a stále se na mě dívá. Asi chce vědět, jestli mi jídlo chutná, zvlášť když je to poprvé, co pro mě vaří. Dotknu se jeho ruky a už se netřese. Zajímalo by mě, co se mu honí hlavou, ale zdá se, že je v ní obsažena určitá důvěra ke mně, takže si myslím, že je to pro něj a jeho uzdravení dobré.
„Všechno je naprosto výborný, neboj se. Odteď budeme jíst společně. Jako to dělají přátelé.“
Pokračuje v jídle a dívá se na mě. Ale není to jeho normální pohled plný strachu. Je téměř spokojený. Skoro mi důvěřuje. Píšu Katherine esemesku a doufám, že od ní brzy dostanu odpověď. Bill se momentálně cítí lépe, ale chci se ujistit, že se mu dostane náležité péče, a jsem si jistý, že po tom, co se stalo, si vyžádá, aby ho brzy viděla.
Když dojíme, Bill okamžitě vstane a pustí se do skládání talířů do myčky, ale já mu spěchám na pomoc. Chci, aby pochopil, že se o práci budeme dělit. Nejdřív mi nechce dovolit, abych mu pomohl, ale usměju se na něj a on se podvolí. Možná teď, když jsme skutečně doma, víc věří mým slovům. V nemocnici se mě bál víc, možná kvůli tomu malému představení, které jsem musel předvést v Santinově sídle. Kéž bych mohl Billovi říct pravdu. Konečně by vše pochopil a už by se nebál ani mě, ani Georga. Ale Jessen mi zakázal, abych o své práci mluvil s kýmkoliv jiným než s nejbližšími kolegy a s matkou. Vím, že Bill by to nikdy neřekl, a tak moc bych si o tom s ním chtěl promluvit, ale rozkazy jsou rozkazy a já nechci zklamat Georga ani našeho šéfa.
Když jsme hotovi s nádobím, Bill zmizí ve svém pokoji a vrátí se s knihou, kterou se předtím pokoušel číst. Podá mi ji, jako by mě žádal, abych mu ji pomohl číst.
„Chceš, abych ti z ní četl, Billy?“
Přikývne a já se posadím na pohovku, abych se pohodlněji posadil. Kniha, kterou si vybral, obsahuje příběhy z celého světa, a když vidím ty živé obrázky, chápu, proč ho zaujala. Otevřu ji a on si vezme svého plyšáka a posadí se mi k boku, připraven vyslechnout si svůj příběh. V tu chvíli nic neříkám, obejmu ho a nechávám ho sedět vedle sebe na pohovce a on mě odměňuje drobným úsměvem. Chudák dítě, někdy je tak dětinský. Možná mu nikdy nikdo nečetl knížku nebo nekupoval hračky. Ale já doufám, že mu dopřeji pár láskyplných chvil, které nikdy nezažil. A možná pak uvidím, jak na jeho krásné tváři rozkvete opravdový úsměv.
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
