autor: Reginleif
Stará rána stále krvácí – Bill
Tom je na mě tak milý. Myslel jsem, že mě uhodí, když se před ním rozbrečím. Všichni na mě byli zlí, když jsem vyjádřil své pocity ohledně něčeho. Všichni kromě něj. Už to byly roky, co jsem před někým naposledy brečel. Ale on se nezlobil, že jsem plakal. Objal mě a já se rozplakal v jeho náručí. Vím, že bude trvat dlouho, než budu připravený jít dál a plně mu důvěřovat, ale je milý a já cítím, že jestli někomu ve svém životě budu důvěřovat, bude to on. Cítil jsem se opravdu dobře, že jsem mu uvařil a uklidil dům. Nikdy předtím jsem to nechtěl dělat, dělal jsem to jen proto, že se to po mně vyžadovalo. Teď chápu, že jsem takhle nikdy neměl žít. Že můj život měl být hezký, s dobrými lidmi jako je Tom, kteří by se o mě postarali a neubližovali mi. V tomhle domě snad budu šťastný. Nikdy předtím jsem nebyl šťastný a nevím, jaký to je pocit, ale asi jsem se tak cítil, když mi Tom ukázal můj nový pokoj, a když mi řekl, že s ním můžu snídat.
„Billy?“ Zašeptá tiše a já se na něj otočím. Zřejmě jsem byl ztracený ve svých myšlenkách a moc jsem ho neposlouchal, když mi četl. Bál jsem se, že se na mě bude zlobit, ale ne, zdá se, že je naprosto klidný. „Na co myslíš?“ Zeptá se a já sklopím hlavu. Nechci, aby si myslel, že jsem pořád schopen jen smutných myšlenek. „To je v pořádku, Bille. Prošel sis hroznými věcmi a nečekám, že na ně zapomeneš přes noc. Ale společně to napravíme. Udělám, co bude v mých silách, abys byl šťastný.“
Jeho oči mi říkají, že to myslí vážně. Z lidských očí dokážu vyčíst hodně. Poznal jsem, kdy mě chtěl můj majitel uhodit, kdy si mě chtěl vzít do postele, kdy byl spokojený nebo naštvaný. Ale tahle laskavost vyzařující z Tomova pohledu, když mě odváděl ze sídla, pro mě byla něčím neznámým. Teď jsem se ji postupně naučil rozpoznávat. Vidím ji na jeho tváři, na Georgově, na tvářích lékařů i terapeutky, kteří mi opravdu chtějí pomoci. Myslím, že mi bude trvat hodně dlouho, než se jich přestanu bát, jelikož se vždycky bojím toho, z jakého důvodu jsou na mě ti lidé hodní, ale aspoň vím, že se ke mně nebudou chovat jako můj majitel.
Tom pokračuje ve čtení. Mám rád příběhy. Už jako malý kluk jsem vždycky chtěl slyšet nějaký příběh. Představoval jsem si v hlavě všechny scény a slova, která mi četl. Teď je to ale také můj únik od všeho, co se mi v životě přihodilo. Přál bych si žít jiný život. Nemusel by být tak zajímavý jako příběhy, které mi Tom čte. Byl bych šťastný, kdybych žil jako lidská bytost a někdo mi skutečně projevoval úctu. Nevadí mi tvrdá práce. Když jsem byl malý, vždycky jsem pomáhal v domácnosti té hodné paní, která se o mě starala, než jsem šel do sirotčince. Věděl jsem, že to není moje matka, ale vždycky na mě byla hodná a nikdy mě nenutila pracovat. Dělal jsem to sám od sebe, protože jsem jí chtěl pomáhat, a ona mi dávala plastové kelímky, abych je otřel nebo mě prosila, abych zaléval rostliny na její zahradě. Na té zahradě jsem byl šťastný. Všechny ty roky bolesti způsobily, že jsem na tu laskavou ženu skoro zapomněl, ale teď když je na mě Tom tak hodný, si na ni vzpomínám. Přál bych si, aby mě neopustila. Ale nakonec mě všichni lidé opustí, pokud ze mě nebudou mít nějaký prospěch. Můj majitel si mě nechával jen proto, že se mu líbilo, co se mnou mohl dělat. Řekl mi to hned ten první večer, když si mě vzal k sobě do postele. Poprvé a naposledy jsem se bránil.
flashback
„Takže ty mi neřekneš svoje jméno, krasavče? Budeš potřebovat zkrotit, ale takhle to mám rád. Zlomím tě a budu si užívat každej okamžik.“
Nedokázal jsem se mu ani podívat do očí. Dokázal jsem cítit jen stud. Styděl jsem se za to, že jsem takhle polonahý v jeho náručí, a bylo to ještě horší, když jsem viděl jeho vzrušení. Můj strach ho vzrušoval. Už tehdy jsem věděl, že tohle ode mě muži chtějí. Jako ten muž v sirotčinci, který se postaral o to, abych nikdy neprozradil, co mi udělal, než mě poslal sem. Napadlo mě, že by to mohla být moje chyba. To mi řekl ten druhý muž. Že je to všechno moje vina, že jsem je sváděl svým vzhledem, a pak jsem dělal netýkavku. Ale já je opravdu nechtěl, nikdy jsem je nechtěl.
Myslel jsem, že možná neví, že to nechci. Že možná kdybych se mu vzepřel, kdybych mu ukázal, že to nechci, pochopil by, že nejsem děvka, jak si muži myslí. Samozřejmě jsem si to tehdy jen myslel.
Chytil mě do náruče a já ucítil jeho vlhká ústa na svém krku. Odstrčil jsem ho, ale on mě jen pevněji sevřel a kousal mě do kůže. Nechtěl jsem to. Myslel jsem, že když mu ukážu, že to nechci, přesvědčí ho to, aby mě pustil, ale on se jen ušklíbl a pokračoval dál. Jeho doteky mi připadaly vulgární, ještě horší než to, co mi udělal ten druhý. Byl nechutný, pořád si vzpomínám, jak se mě hladově dotýkal a neobtěžoval se skrývat svůj chtíč po dítěti, které mu bylo svěřeno do péče. Ale tenhle muž mě děsil ještě víc. Zdálo se, že se mu líbí představa, že mě zlomí, a když jsem se mu poprvé podíval do očí, věděl jsem, že přesně to udělá. Snažil jsem se utéct, opravdu jsem se snažil. Bušil jsem mu pěstmi do hrudi, snažil jsem se mu vykroutit, ale on byl silnější.
Popadl mě a položil na břicho. Naprosto jsem cítil, jak mě jeho váha přišpendlila k matraci. Jeho horký dech na mém krku. A od té chvíle už jen bolest.
konec flashbacku
Tom mi četl, ale já už jsem příběhu nevěnoval pozornost. Hlavu mi zaplavovaly vzpomínky, které byly příliš těžké na to, abych je unesl. Bylo to skoro, jako bych slyšel jeho hlas, ale neměl ponětí, o čem mluví. Dokázal jsem myslet jen na tu bolest. Přesně to mi muži dělají. Ublíží mi, a pak mi řeknou, že to byla moje vina. Všichni dělali totéž a já od nikoho nečekám nic lepšího. Tom vypadá znepokojeně a odloží knihu stranou, aby mě zkontroloval.
„Bille? Co se děje, maličký?“ Zeptá se a vezme mě za ruku. Musím se tvářit vyděšeně. To přece nemůžu. Chci přestat myslet na to, co se mi stalo, ale od té doby, co mě sem Tom přivedl, už nedokážu být klidný kvůli tomu, co jsem si vytrpěl. Vím, že to nebylo správné, teď už vím, že jsem takhle neměl žít. Všichni ti lidé mě přiměli k tomu, abych si myslel, že je pro mě přirozené jim takhle sloužit. Že oni jsou v právu a já jsem ten, koho je třeba postavit do latě. A něco uvnitř mi teď říká, že se mi to nemělo stát, ale ve skutečnosti se tak ke mně všichni chovali. Dívám se na Toma a cítím jen strach. Vážím si všeho, co pro mě udělal, a jsem mu vděčný. Ale i on je člověk jako ti, kteří mě zneužívali, a dřív nebo později udělá totéž.
„Billy?“ Zeptá se znovu a tentokrát mě pohladí po tváři. Ne… nechci, aby se mě teď dotýkal. Aniž bych chtěl, moje ruka odstrčila tu jeho. Vidím, jak se mu něco mění v očích, a vím, že je to proto, že jsem odmítl jeho dotek. Ne, ne, nemůžu dopustit, aby se na mě zlobil. Nechci znovu trpět a bylo ode mě bláhové myslet si, že bych mohl odmítnout dotek svého nového majitele. Udělám všechno, co bude chtít. Slézám z pohovky a padám před ním na kolena s hlavou na jeho klíně a pláču, protože jsem ho zklamal. Doufám, že pochopí, že mě mrzí, že jsem neposlechl, že ho prosím, aby mi neubližoval, a že udělám, co chce. Třesu se. Nereaguje, a to mě nutí bát se ho ještě víc. Možná přemýšlí, jak mě potrestat. Přijmu všechno, co mi udělá. Byl na mě hodný a já jsem ho neposlechl. Zasloužím si to.
Cítím jeho ruku na své hlavě. Obličej mám zabořený v jeho teplácích, nemám odvahu se na něj podívat. Čekal jsem, že mě chytí za vlasy, ale ne, jeho dotek byl něžný. To mě znepokojuje ještě víc. Když začínali něžně, měli pro mě připravenou spoustu krutostí.
„Podívej se na mě, Bille,“ říká klidně, ale já se příliš bojím, než abych udělal, co po mně chce. Nechci ho znovu neposlechnout. Pomalu zvedám oči k těm jeho. „Nechci ti ublížit,“ vysvětluje, ale já mu nevěřím. Proč by neměl? „Vím, že se ti to v minulosti stalo, ale já ti od první chvíle říkám, že teď už to takto není. Nemusíš akceptovat cizí doteky, pokud o ně nebudeš stát.“
Nereaguji. Možná jsem příliš rozrušený na to, abych věci zpracoval a skutečně na ně reagoval. Jen se na něj dívám a nedokážu ani přemýšlet. Pomůže mi na nohy a znovu mě posadí vedle sebe. Chci si promluvit, chci mu vysvětlit, proč se tak chovám. Chci, aby věděl, co se mi stalo, ale nedokážu ze sebe vypravit ani slovo. Tom si mě přitáhne do náruče a já ji přijmu. Hladí mě v kroužcích po zádech a mně to pomáhá trochu se uvolnit.
„Neublížím ti, Bille. Slibuju,“ říká mi Tom ještě jednou, zatímco mě hladí po vlasech. Láskyplně mě drží a já si myslím, že se na mě předtím nezlobil. Možná byl smutný, protože jsem mu nedůvěřoval. Ale zdá se, že se nezlobí. Možná chápe, proč je pro mě těžké někomu důvěřovat, bez ohledu na to, jak upřímně chci důvěřovat tomuhle milému člověku, který se o mě tak dobře stará. Nepotrestal mě za to, že jsem odmítl jeho doteky. To znamená, že to myslel upřímně, že není mým majitelem. Beru ho za ruku a několikrát ji políbím. Je to jediný způsob, jak dát najevo, jak moc jsem mu vděčný.
„Myslel sis, že ti ublížím, protože jsi nechtěl, abych se tě dotýkal?“ Zeptá se a mně se z očí znovu začnou řinout slzy. Nechce žádnou další odpověď. „To bych neudělal, Bille. Tady si můžeš dělat, co chceš. Nikdo ti neublíží ani tě nebude k ničemu nutit.“
Jsem šťastný, pokud je to pravda. Potřebuju, aby to tak bylo. Potřebuju věřit, že tu můžu mít dobrý život. Tom je dobrý, ale musím mu ukázat, že se zlepšuji, jinak ho nakonec přestane bavit se o to snažit.
„Odpoledne se sejdeme s tvojí terapeutkou,“ řekne mi, když zvedne telefon. Slečna Katherine mu musela poslat esemesku. Chci ji vidět. Je na mě hodná a dává mi hezké úkoly, když jsem u ní v ordinaci. Říká, že to, co mi ti lidé udělali, není moje vina. Tom si myslí totéž, takže doufám, že mají pravdu, ale zároveň se nemůžu ubránit myšlenkám, co jsem mohl udělat jinak, tedy jestli vůbec něco. „Můžeme jít potom do kina, a pak na večeři, co říkáš?“
Chce se mnou jít na večeři? A vzít mě do kina? Nevím, proč by to mohl chtít, vzhledem k tomu, že můj majitel se se mnou nikdy nechtěl ukazovat na veřejnosti. Nesměl jsem ani na zahradu. Myslím, že bych rád šel do kina. Rád jsem se díval na filmy v televizi. Byla to jedna z mála věcí, které mi můj pán dovolil, když se na ni díval. Sice mě nutil sedět mu u nohou, protože jsem si vždycky musel pamatovat své místo v jeho domě, ale ve sledování příběhů jsem našel jistou radost. Mohl jsem na chvíli zapomenout na svůj vlastní život.
Podíval jsem se na Toma a usmál se. Líbí se mi, že je vždycky naprosto ochotný mi dávat hezké věci. Možná to dobří lidé dělají. Přál bych si najít něco, co má rád, abych mu taky mohl udělat radost. Něco mu nakreslím. Vím, že to není nic moc, ale třeba mu to ukáže, co k němu cítím. Vstal bych a udělal to hned, ale z nějakého důvodu mi jeho dotek připadá klidný a uklidňující a chci tu zůstat s ním. Je šílené pomyslet na to, že jsem se ho ještě před pár minutami tolik bál, ale vím, že mě moje myšlenky tak snadno neopustí. To mi řekla i slečna Katherine. Bude trvat, než plně pochopím, co se mi stalo, a budu připravený nechat to všechno za sebou. Zdá se, že Tom začíná být napjatý, a já se na něj podívám a snažím se pochopit, jestli ho něco štve. Drží mě trochu pevněji a hladí mě po tváři. Vypadá smutně, jako by ho trápila nějaká myšlenka. Chtěl bych ho pobídnout, aby mi řekl, co se děje, ale bojím se, že by mi to možná nechtěl říct.
„Nedokážu si představit, jak v sobě někdo může najít tolik krutosti, aby se k tobě choval tak strašně,“ vysvětluje mi. „Za to, co ti udělal, zaplatí, Bille. O to se postarám.“
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
