autor: Reginleif
Jídlo a zábava – Tom
Bill neměl žádné další epizody, dokud nenastal čas odjezdu. Požádal jsem ho, aby se oblékl, a on to okamžitě udělal, takže teď přede mnou stojí v džínách a teplé šedé mikině s kapucí. Jsem rád, že se těší na setkání se svou terapeutkou. Počasí je pěkné, takže netrvám na tom, aby si vzal kabát. „Jsi připravený vyrazit, Billy?“
Přikývne a mlčky mě následuje k autu. Otevřu mu dveře a on nastoupí. Vypadá ustaraně, ale maličko se na mě usměje. Možná někde hluboko v sobě tenhle prcek ví, jak moc se bojím i já, a chce mi dodat trochu odvahy. Bill je velmi chytrý. Nedává moc najevo své pocity ani názory, ale podle jeho reakcí – i když se je snaží skrývat – se dá poznat, že je velmi bystrý. Vidím v něm velký potenciál a doufám, že se mi podaří pomoci mu, aby se uzdravil a vytěžil z toho co nejvíc. Během naší cesty do nemocnice se dívá ven, jako by nikdy předtím neviděl město. Vím, že svět mimo dům je pro něj nový, zřejmě předtím nesměl chodit ven. Doufám, že si kino a večer venku užije. Když konečně dorazíme do nemocnice, vypadá bledě, jako by se něčeho bál. Nechápu proč, chtěl sem přece jet a vidět Katherine.
„Co se děje, maličký? Chceš mi něco říct?“
Bill se na mě podívá. Znám ten jeho pohled, chce se mnou komunikovat, ale buď se příliš bojí, nebo neví, jak mi vysvětlit, co chce. Na mobilu se mi objeví oznámení. Je to Jessen. Dneska mám mít první sezení s Gustavem a já na to úplně zapomněl.
„Odvedu tě na schůzku, a pak musím jít na tu svou, dobře, Bille? Promiň, úplně jsem na ni zapomněl. Se slečnou Katherine to zvládneš a já tě vyzvednu, až skončíš, abychom mohli jít do toho kina, ano?“
Přikývne. Nevypadá to, že by měl nějaké obavy. Právě naopak, teď se zdá být uvolněnější. Zeptám se na to Katherine. Odvedu ho do její kanceláře a ona ho rovnou přivítá.
„Ahoj, Bille. Ráda tě vidím, pojď dál, drahoušku,“ řekne mu a na její tváři je vidět, že jí na něm upřímně záleží. „Pane Kaulitzi, doporučuji vám, abyste na něj počkal v salonku.“ S poslední větou počká, až Bill vejde do její kanceláře. „Mohl by být na schůzce trochu napjatý, když bude vědět, že tu jste. Jsou věci, o které se s vámi ještě není připraven podělit.“
„Ve skutečnosti musím na chvíli odjet, takže ho vyzvednu, až skončíte. V autě vypadal dost ustaraně. Chudák kluk měl hodně těžký den.“
„Bude mít hodně špatných dnů, pane Kaulitzi. To, co se Billovi stalo, nezmizí přes noc. Mějte s ním trpělivost. To, co pro toho chlapce děláte, je pozoruhodné, ale nezapomeňte mu dát čas,“ poradila mi, pak mi věnovala jeden ze svých okouzlujících úsměvů a vrátila se dovnitř. Zamával jsem Billovi, a pak jsem odešel na své vlastní sezení. Jsem zvědavý, co budu muset Gustavovi říct. Bylo normální, že mi na Billovi záleželo. Nikdy jsem o něm ani o svých pocitech nepřemýšlel. Potřeboval mou pomoc, a to byl pro mě dostatečný důvod, abych mu pomohl.
Gustav ví, co si o těchhle schůzkách myslím, od prvního okamžiku, kdy se na mě podívá. Myslím, že stejně není těžké mě přečíst, lidé vždycky říkají, že nosím své emoce vepsané ve tváři. No, netajím se tím, že si myslím, že jsem naprosto v pořádku a poradnu nepotřebuju, ale když už jsem s tím souhlasil, budu se chovat slušně.
„Vítejte, Tome. Posaďte se,“ řekne mi. Trochu mě štve, že to musím udělat, ale připomenu si, že to vyžaduje moje práce. „Dáte si kafe?“
„Ne, to je v pořádku,“ řeknu a vím, že kafe asi není dobrý nápad, když už jsem takhle nervózní.
Posadím se na gauč. Gustavova kancelář se příliš nepodobá tomu, jak si to u psychologa lidé představují. Je to docela útulný prostor s příjemnými teplými barvami a krásnými uměleckými díly. Sám si ji z lásky ke své práci vyzdobil a já to velmi respektuji, i když nejsem nadšený, že jsem skončil na jeho gauči, zvlášť když mi nic není.
„Takže, Thomasi, chápu, že nejste moc rád, že jste tady,“ řekne s úsměvem. Je velmi těžké se na toho člověka zlobit, z jeho tváře vyzařuje jen laskavost a upřímná touha pomáhat lidem. Přesto se nenechám přesvědčit, že takovou pomoc budu v dohledné době potřebovat.
„Víte, pro naši práci není nejlepší, když si lidé myslí, že mám něco s hlavou,“ odpovím a vím, že mě nejspíš prokoukl. Snažím se, aby to neznělo neuctivě.
„Oh jo, tenhle příběh znám. Vy všichni velcí chlapi, co chráníte zemi, nesmíte mít city, nebo cokoliv podobného,“ zavtipkuje a zaskočí mě. Nenapadlo by mě, že to řekne takhle na rovinu. „Takže, jak se má váš nový spolubydlící?“
„Je zraněný, ale snažím se mu pomoct se uzdravit. Myslím, že mi začal trochu důvěřovat.“
„Proč je pro vás důležité, že vám důvěřuje?“
„Protože… no, asi mu chci pomoct. Chci, aby se cítil v bezpečí. Nechci, aby si myslel, že jsem jako ten chlap, který ho zneužíval.“
„Georg a Jessen také chtějí, aby se uzdravil, je to tak?“
„No jasně, samozřejmě, že chtějí,“ odpovím, aniž bych úplně chápal, o co mu jde. Samozřejmě že chtějí, aby se uzdravil, proč by to nechtěli?
„Ale zdá se, že vy jste mnohem více zainteresovaný do toho, abyste tomu mladíkovi pomohl. Vzít ho domů od vás bylo rozhodně velmi laskavé, ale tohle byste neudělal pro každého člověka, kterého jste zachránil, není–liž pravda?“
„Nejspíš ne…“ odpovídám neochotně. Takže o tohle jde. Proč to dělám konkrétně pro Billa. Pravdou je, že hned jak jsem to ubohé trpící stvoření uviděl, pocítil jsem v srdci, že mu chci pomoci a být tu pro něj.
„Tak v čem je tedy ten chlapec jiný?“
„Bill… je tak nevinný, že cítím hněv, když si vzpomenu, jak v rukou těch lidí trpěl. Takhle by neměl prožít svůj život. Občas se chová jako dítě, možná nikdy neměl normální dětství.“
„Takže mu chcete dopřát ty hezké chvíle, které nikdy nezažil?“
„Přesně to chci… Vím, že na některé věci už je pro něj pozdě, ale přesto se chci pokusit dát mu hezký život,“ snažím se vysvětlit. Vím, že Gustav to chápe. Není to jen jeho povoláním, ale i něčím v jeho očích, podle čeho poznám, že mě opravdu poslouchá.
„Chtěl byste, aby měl takové dětství, jako jste měl vy?“
Moje dětství? Ne, to rozhodně ne. Chci říct, že moje dětství bylo samozřejmě lepší než ty hrozné věci, které musel zažít on, ale v žádném případě to nebylo to, co by se dalo nazvat šťastným dětstvím. Můj otec byl gambler a pijan, byl hlučný a vzteklý a vyléval si zlost na mně a na matce. „Ne… ne jako to moje. Neměl jsem hezká mladá léta.“
Chvíli jsme si povídali o mém dětství ,a pak Gustav řekl, že je naše první schůzka u konce. „Nevím, jak to cítíte vy, Thomasi, ale bylo to dobré sezení.“
„Určitě to nebylo tak špatné, jak jsem si myslel,“ přiznávám a on se směje. Zdá se, že je to opravdu milý člověk. „Pomůžete mi, abych pro něj byl lepší?“
„Pomůžu vám být lepší pro sebe, Thomasi, ale ano, budete lepší i pro něj, když si vytvoříte lepší vztah k vlastním pocitům.“
Poděkoval jsem mu a odešel. Proběhlo to úplně jinak, než jsem si myslel. Vlastně mi bylo příjemné s Gustavem mluvit, vypadá jako velmi oddaný profesionál a také dobrý člověk. Mám ještě docela dost času, než budu muset vyzvednout Billa. Jejich sezení trvají docela dlouho, jak jsem si všiml, když byl Bill v nemocnici. Rozhodl jsem se navštívit kadeřnictví a dopřát své hlavě konečně zasloužený relax. Billovi se to nejspíš taky bude líbit, myslím, že ho moje cornrows děsí.
Když konečně vyjdu z kadeřnictví, cítím úlevu. Proces rozplétání všech těch copánků byl dost únavný, rozhodně si jsem jistý, že do cornrows už nepůjdu ani kvůli misi. Čas na mobilu mi ukazuje, že je nejvyšší čas jet do nemocnice vyzvednout Billa. Když jsem tam dorazil, ještě nebyli hotoví, tak jsem si sedl před kancelář Katherine a čekal. Zanedlouho vyšel Bill s výrazem, který jsem na jeho tváři nikdy předtím neviděl. Skoro jako by měl naději nebo se mu ulevilo. Vstanu, on ke mně přistoupí a zaboří mi obličej do hrudi, jako by mě prosil o objetí. Předtím se takových věcí bál, takže s ním jeho terapeutka asi opravdu pracuje dobře. Pořádně ho obejmu a on si hned všímá mých vlasů. Váhavě se dotkne jednoho pramene a trochu se usměje. Nemám tušení proč, ale ty cornrows prostě nesnášel.
„Líbí se ti to, maličký? To jsem rád. Jsi připravený na náš večer?“
Přikývne a odcházíme z nemocnice. Nastupujeme do auta a on si sám zapíná bezpečnostní pás. Před tím jsem mu s tím musel pomáhat, takže se opravdu postupně zlepšuje, jelikož se dokáže naučit nové věci, ať už jsou jakkoli malé.
„Tak se podíváme, co dávají,“ řeknu mu a podám mu svůj mobil, kde jsem mu otevřel seznam filmů, které dneska dávají. Dychtivě se na něj dívá, písmenka musí být příliš malá, než aby je skutečně přečetl, ale prohlíží si obrázky a ukazuje mi něco, co musí být kreslený film s nehorázně dobrou animací, na rozdíl od takových kreslených filmů, na které jsem se díval jako dítě. Mám rád takové filmy a Bill potřebuje svůj díl dětství, i když je mu už dvacet. „No jasně, Billy, to klidně můžeme. A pak můžeme jít na večeři do pěkné pizzerie, kterou znám. Nebo bys raději zkusil steakhouse? Sushi by bylo taky fajn, můžeš si vybrat, co chceš.“
Dívá se na mě dost nejistě. Sní všechno, co mu dají, to už ze zkušenosti vím. Vždycky má hlad a vždycky se bojí, že nedostane hned tak najíst, takže rychle jí a nacpe do sebe víc, než se do jeho malého žaludku skutečně vejde. A pak ho bolí břicho, protože se přejí, a já mu ho jemně masíruju a vysvětluju mu, že bude každý den dostávat jídlo, které mu chutná, takže se nemusí přejídat.
Bill mi něco ukazuje. Chce, abych si vybral? Ukazuje mi mobil a pak na sebe. Oh, nejspíš tím chce říct, že když si on vybral film, můžu si já vybrat, co budeme mít k večeři. To je fér. „Okay, tak tě asi vezmu do nějakého dobrého steakhousu. Tvoje tělo ocení trochu železa,“ odpovím, ale podle toho, jak se na mě dívá, vím, že úplně nechápe. „Pamatuješ, jak doktor říkal, že jsi nedostával dost kvalitního jídla? Jídlo obsahuje některé látky, které tvé tělo potřebuje, a železo je jednou z nich.“
Zdá se, že ho toto vysvětlení uspokojilo, a tak se posadí na sedadlo spolujezdce a užívá si výhled na město. Rád chodí ven, asi mu to chybělo, když byl zavřený v sídle. Možná bych mu mohl vymyslet další procházky a malé výlety. Teď už chápu, že důvod, proč mě to k Billovi tak táhne, je možná ten, že jsem také nikdy nezažil pořádné dětství. Ale Bill bude mít všechny hezké chvíle, které mu mohu dopřát. Když dojdeme ke kinu, fascinovaně se dívá na neonová světla. Chvílemi se chová jako malý kluk, a i když je to krásné a milé, je mi líto, co všechno v životě prožil a že je ochuzen o krásné chvíle.
Zaparkuji auto, a pak vystoupím a otevřu mu dveře. Tiše mě následuje, drží se mě za ruku, jelikož je příliš plachý na to, aby se podíval na jiné lidi. Kupuji nám lístky a beru dvě krabice popcornu, z nichž jednu mu podávám, zatímco si jdeme sednout. Dychtivě ochutnává popcorn a nacpe si ho do úst pořádnou hrst ještě před začátkem filmu. Chudák dítě, je tak sladký, když se takhle chová.
Pozoruji ho, zatímco film běží, a vidím na jeho tváři spoustu pocitů. Možná se díky tmě kolem sebe cítí bezpečněji, protože si myslí, že nikdo nevidí, co se s ním děje. Líbí se mi, když vidím, jak vyjadřuje pocity, a tak se snažím, abych při pohledu na něj zůstal nenápadný. Když film skončí a světla se znovu rozsvítí, jeho tvář je znovu bez emocí a krabice s popcornem je v jeho rukou prázdná. Podívá se na mě a v jeho velkých jantarových očích vidím, že chce něco říct.
„Co se děje, Billy? Líbil se ti ten film?“
Dotkne se nosem mé hrudi a já ho obejmu. Vím, že to chce, a je to zřejmě jeho nový způsob, jak mi poděkovat, což se mi líbí víc, než aby mi líbal ruce nebo se choval jako sluha. Držím ho za ruku a odcházíme z kina na večeři. Nikdy jsem s ním nevečeřel a nevím, jestli se mu to bude líbit, ale udělám všechno pro to, abych mu dopřál hezký zážitek.
Když dojdeme ke steakové restauraci, Bill vypadá, že už se nemůže dočkat, až půjde dovnitř. To mě potěší. Hosteska se na nás usměje a zeptá se, jestli máme rezervaci.
„Ano, na jméno Kaulitz.“
„Oh ano, stůl pro dva. Pojďte za mnou,“ řekne milá mladá žena a my se posadíme do pěkného rustikálního boxu. Podávám Billovi jídelní lístek a on ho otevírá, i když mu čtení moc nejde.
„Teď si dáme něco k jídlu, ano Billy?“ Zeptám se tiše a on s drobným úsměvem přikývne. Položím ruku na stůl a on se jí jemně dotkne. Naše prsty zůstanou chvíli propletené a já se na něj také usměju. Cítím, že možná pochopil že mi na něm opravdu záleží, a opravdu doufám, že tomu tak je.
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
