autor: Reginleif
Velký hnědý pohled – Tom
Bill dnes vypadá tak šťastně a uvolněně. Tajil jsem před ním, že je Santino volný. Vyděsilo by ho to a já nechci, aby to ovlivnilo jeho vývoj. Stejně ho budu chránit a není možné, aby ten člověk věděl, kde ho má hledat. Nezná ani Billovo jméno. Dívám se na svého drahého chlapce, jak jí. Nehltá jídlo, to ne, jí normálně a upíjí pár doušků z vína. Myslím, že si ho teď náležitě vychutnává. Dělá pokroky, a i když se nechci chlubit, věřím, že mám na tom svůj podíl. Zdá se, že se cítí velmi vděčný, ale já jsem s ním také spokojený. Nechtěl bych ho nechat odejít. Je to ten nejupřímněji milující člověk, kterého znám. Přijdu domů a on se na mě vrhne, aby mě objal a postaral se o mě. Vaří a uklízí, aniž bych ho o to požádal, a vždycky má radost, když pochválím jeho schopnosti nebo mu poděkuju za to, co dělá. Ukazuje mi jídlo, jako by se mě ptal, jestli mi chutná.
„Je to vynikající, maličký. Dáš si ještě?“
Neodvažuje se říct ano, ale vidím na něm, že by si rád dal ještě jednu porci. Podávám mu další kousek a on se na mě usměje. Vím, že to není jídlem, tady nemá hlad, ale tím, že se o něj taky starám. Nechávám svou ruku spočinout na stole a on se dotýká mých prstů svými. Opětuji mu úsměv.
Když oba dojíme, vstane, aby uklidil stůl. Snažím se mu pomoct, ale on mě donutí, abych si zase sedl, a přinese dva talířky s dezertem. Ach, za chvíli se nevejdu do kalhot, když sním všechno, co mi připraví. Hrdě mi předkládá domácí tvarohový koláč.
„To je od tebe hezké, Billy. Miluju tvarohový koláč.“
Usměje se. Samozřejmě, že už to ví. Někdy mám skoro pocit, že si dělá poznámky pokaždé, když řeknu, že mám něco rád, nebo ne. Vím, že mi chce udělat radost, ale obávám se, že se o to snaží nejen z lásky a úcty, ale také proto, že se bojí, že bych ho mohl potrestat, kdyby mi předložil něco, co mi nebude chutnat nebo se mi líbit. Nejdřív nabídnu sousto jemu a on se tiše uchechtne, když ho přijímá.
„Je to dobré?“
Přikývne a já si pořádně kousnu. Je opravdu zručný, ale jen při pomyšlení na to, jak musel být zneužíván, aby se v těchto dovednostech zdokonalil, mě mrazí. Bill se na mě podívá. Snaží se potlačit strach, ale já vidím, jak se mu třesou rty a jak úzkostně koulí očima.
„Co se děje, Billy? Proč se bojíš?“
Sklopí oči. Na něco si vzpomněl. Tohle dělává, když si vzpomene. Nerad myslí na to, co se mu stalo. Vezme mě za ruku a já mu ochotně nabídnu svůj klín, kam si sedne jako malé dítě. Původně jsem si myslel, že se toho kontaktu bude bát, ale ne, zdá se, že se cítí naprosto bezpečně. Vezme mou ruku a přiblíží si ji k tváři. Jemně ji pohladím a na kůži ucítím slzu. Dotkne se svými hebkými rty mé ruky.
„Co ti udělal, Bille?“
Dotkne se zad. Viděl jsem jeho jizvy. Vím to. Pak mi ukáže zápěstí a kotníky. Pochopil jsem, že musel být spoután jako forma trestu. Jeho ruce se pohybují kolem krku a ukazují mi, že byl škrcen, aby nemohl dýchat. Přitisknu ho k sobě, když pláče a ukazuje mi tepláky. Na nic víc se neptám. Zaboří mi hlavu do hrudi a hořce se rozpláče.
„Chceš navštívit slečnu Katherine, maličký?“ Ptám se ho v naději, že mu tím pomůžu, ale on pláče ještě víc a je opravdu vyděšený. „Okay, to je v pořádku, neboj se, Billy. Vezmu tě do postele, určitě jsi unavený.“
Dychtivě jde se mnou, ale do vlastní postele se mu nechce. Místo toho vchází do mé vlastní ložnice, bere mě za ruku a vypadá, jako by mě prosil, aby se mnou mohl dneska zůstat.
„Samozřejmě, že tu dneska můžeš spát, Billy. Chceš, abych ti vyprávěl pohádku?“
Zdá se, že ho moje nabídka vyprávět mu pohádku na dobrou noc velmi překvapila, ale na chvíli ho to rozptýlí. Než si lehne do postele, sundá si tepláky a zdá se, že se konečně trochu uvolní, když se jeho tělo dotkne měkkého polštáře. Ukázal mi podlahu a předstíral, že si pokládá hlavu na spojené ruce. Čím víc se o té zrůdě dozvídám, tím víc ho nenávidím. Takhle donutil chudáka kluka spát? Bill se chystá znovu rozplakat, ale já nechci, aby dneska v noci dál trpěl. Vím, že je to součást jeho rekonvalescence, ale chudák kluk si zaslouží pauzu.
„Tady jsi v bezpečí,“ slibuju mu. „Nic se ti nestane. Ten muž, který s tebou takhle zacházel, je hrozný člověk. Nikdo si nezaslouží být zneužíván,“ snažím se mu vysvětlit a on se opravdu tváří, jako by něco takového nečekal. Možná ho učili, že je normální, aby přijal všechno, co mu ti psychopati chtějí udělat. „Tak pojď, vyspíme se a zítra se podíváme za slečnou Katherine.“
Přijímá mé objetí a já se snažím potlačit, jak špatně se cítím, když si vzpomenu na jeho zjizvená záda. Jeho velké oči se na mě dívají s pocitem, který nedokážu rozluštit. Není to nenávist, to vím. Není to strach, i když by mohl být. Je vřelý a jemný, ale zároveň tak vyzývavý. Občas bych si přál, abych mu rozuměl. Ale vím, že mi na něm záleží. Chci, aby tu zůstal navždy a byl konečně šťastný. Nějak cítím, že po jeho boku budu šťastný i já. Ztrácím se ve svých myšlenkách, když se mě něžně dotkne.
„Billy? Oh, promiň, nechal jsem se unést. Slíbil jsem ti tu pohádku na dobrou noc, že?“
Přikývne s radostí malého kluka. Jsem příšerný ve vymýšlení příběhů, ale chci se o to kvůli němu pokusit. Nabízím mu jeho plyšáka, kterého si vděčně vezme. Dívá se na mě a čeká na svůj příběh.
„Takže, milý Bille, kdysi dávno byl jeden hrad. A na tom hradě žil malý princ. Byl to moc hodný člověk, milý chlapec, který chtěl být vždycky hodný a pomáhat svému lidu. Proto ho měli všichni rádi. Ale jednoho dne se tomu hodnému mladíkovi něco stalo. Na hrad přijel zlý čaroděj na velkém červeném drakovi. Řekl, že se chce pomstít, protože ho král před mnoha lety vyhnal do daleké země. Převzal vládu nad hradem a z malého prince udělal svého služebníka.“
Zdá se, že ho zajímá, co bude následovat, a dívá se na mě s vytřeštěnýma očima. Chci, aby pochopil, jak je dobrý, chci, aby cítil, že je silný malý princ, který dokáže porazit všechny démony, kteří ho trápí.
„Malý princ byl velmi nešťastný, ale nikdy nepřestal věřit, že jednoho dne zabije čaroděje a udělá království opět krásné. Neměl nic kromě své malé síly a nechtěl se jí vzdát. Byl uvězněn na hradě, ale s pomocí ptáků, kteří seděli na jeho okně, rozesílal dopisy a brzy se všichni lidé z království sešli a svého prince osvobodili. Mladíkovi se podařilo zabít zlého čaroděje a znovu usednout na trůn. A od té chvíle žilo celé království šťastně až do smrti,“ uzavírám a Bill už mi spí v náručí. Snažím se ho pomalu položit na postel, abych ho nevzbudil, ale on otevře oči a podívá se na mě s úsměvem na tváři. Natáhne ruku a dotkne se mé tváře. „Líbil se ti ten příběh, Billy?“
Přikývne a podívá se na mě svýma krásnýma očima.
„Teď už spi, zlato. Budu tu celou noc, abych tě chránil,“ slibuji mu a on znovu usíná.
Lehnu si na postel taky a pořád se na něj dívám. Jeho kůže se pod tlumeným nočním světlem krásně leskne. Černé prameny mu padají do obličeje a já se na něj z nějakého důvodu nemůžu přestat dívat. Nechám ho spát a jdu do jeho ložnice, abych mu přinesl jeho oblíbenou deku. Rád se s ní probouzí. Je barevná a jemu se líbí. Hledám ji v jeho skříni, když narazím na otevřenou krabici, která je plná nejrůznějšího jídla. Konzervy, sušenky, dokonce i čistá voda. Vytváří si ve skříni zásoby pro přežití? Protože jsem absolutně nevěděl, co mám dělat, zvažoval jsem, že zavolám jeho terapeutce. Stejně bude beztak pracovat v nemocnici dlouho do noci. Proč má Bill všechno to jídlo ve svém pokoji? Bojí se něčeho, nebo se u něj začala rozvíjet nějaká porucha příjmu potravy? Zavolám raději Gustavovi. Ten mi dokáže pomoct.
„Zdravím, Thomasi? Co se děje? Chcete si domluvit schůzku?“ Zeptá se, vždycky ochotný pomoci.
„Ne, díky, Gustave. Volám kvůli Billovi.“
„Tomu chlapci? Stalo se mu něco? Klidně přijedu,“ řekne, ale já ho opravdu nechci nutit, aby sem chodil v noci, když to není nutné.
„Ne, ne, to je v pořádku, nic se nestalo, ale šel jsem do jeho pokoje pro deku a zjistil jsem, že si ve skříni shromažďuje jídlo. Mám o něj strach. Myslíte, že by to mohla být porucha příjmu potravy? Nebo že by chtěl utéct?“
„Je s vámi šťastný?“
„Myslím, že je. Zdá se, že mi důvěřuje, dokonce teď vedle mě usíná. Ukázal mi, co mu ta zrůda udělala, a rozplakal se mi v náručí,“ vysvětluji a cítím se při rozhovoru velmi dojatý. Můj ubohý Bill tolik trpěl, a přesto mi důvěřuje.
„Neměl u toho člověka dostatek jídla?“
„Podle toho, co jsem pochopil, ho nikdy pořádně nekrmili. Strávili jsme spoustu času, než jsem ho přesvědčil, že bude mít jídlo každý den,“ vzpomínám. Možná jsem ho nakonec nikdy nepřesvědčil.
„Snaží se mít zálohu pro případ, že byste se ho pokusil vyhladovět nebo ho poslal pryč. Neměl byste se kvůli tomu zlobit, jen si s ním promluvte a vysvětlete mu, že tam může zůstat, jak dlouho bude chtít, a že si nemá dělat starosti. Měl byste s ním mít trpělivost.“
Oh, já vím. Ale nejsem si jistý, jestli to bude fungovat. „Dobře, díky, Gustave. Zítra vám zase zavolám. Dobrou noc.“
Když zavěsím, cítím, že se někdo blíží. Otočím se a uvidím Billa, vyděšeného víc, než jsem ho kdy v životě viděl. Možná mě slyšel a myslí si, že bude nějaký problém.
„Billy? Neboj se, maličký. Pojď sem,“ vyzvu ho a on jde ke mně, ale nevypadá o nic méně vystrašeně. Padne na kolena a s pláčem mi obejme nohu. Prosí mě. Můj ubohý Bill mě prosí, abych mu neubližoval. „Ne, ne, vstaň, Billy. Neublížím ti. Proč nespíš? Vzbudil jsem tě?“
Přikývne, ale pořád je v šoku. Beru ho do náruče a nesu zpátky do ložnice. Chudák. Třese se. Dávám mu jeho oblíbenou deku a snažím se ho uklidnit vlídnými slovy. Drží mě za ruku, jako by mě prosil, abych mu neublížil.
„Spi, maličký. Nemusíš si v pokoji skladovat jídlo, vždycky se o tebe postarám. I kdybych měl jen jeden bochník chleba, dám ti polovinu. Už nikdy nebudeš mít hlad ani ti nebude zima, Billy. Teď máš mě,“ vysvětluji mu a on se konečně zdá být klidnější. „Chceš si nechat svou krabici? Můžeme udělat ještě jednu s léky a oblečením a ty si je necháš pro případ nouze, chceš? Za ty budeš zodpovědný ty, já se jich ani nedotknu.“
Přikývne a znovu mě obejme. Myslím, že už se cítí lépe. Chudák můj malý Billy. Přeji si, abych mu odteď mohl dopřát dobrý život. Jeho velké oči se na mě dívají a já ho líbám na tvář.
„Dobrou noc, maličký. Mám tě rád.“
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
