Agent Provocateur 14.

Omlouvám se, vynechala jsem dva díly, tak na to mrkněte znova. J. :o)

autor: Reginleif

Krev na mých rukou – Bill

Probudím se na Tomově posteli, ale on tu není. Vzpomínám si, že včera večer našel moje zásoby a nezlobil se na mě. Myslel jsem, že mě zbije za to, že jsem mu ukradl jídlo, ale byl na mě moc hodný. Je o tolik jiný než ostatní lidé, které jsem poznal, a jsem opravdu rád, že ho mám ve svém životě. Rád tu zůstanu. Ale kde je? Otočil jsem se na bok a uviděl na nočním stolku bílou růži. Ta musí být pro mě. Myslel na mě, když odcházel? Je to tak dobrý člověk. Přivoním si k růži a na chvíli se cítím milovaný, než uslyším zvonek. Tom mi neřekl, že někoho čeká. Ale mohl by to být Georg, který nás chodí často kontrolovat. Georg je milý, a i když se s ním nedokážu domluvit tak dobře jako s Tomem, pomáhá mi a zvládáme to. Obléknu si tepláky a jdu ke dveřím. Otevřu a… Ne! Jsem tak vyděšený, že ani nedokážu zatlačit dveře zpátky spolu s… ním. Nemůžu se ani pohnout z místa, kde jsem. Snažím se od něj dostat pryč, ale podaří se mi jen zakopnout a spadnout na podlahu, a tak se plazím pryč. Jak? Jak se sem dostal, jak mě našel? V ruce drží zbraň, ale to mě nepřiměje bát se ho víc než teď. A Tom tu není, aby mě chránil. Ale možná je lepší, že tu není. Nechtěl bych, aby se mu kvůli mně něco stalo.

„Takže ty zvěsti byly fakt pravdivý,“ řekne se sebejistým výrazem a zadívá se na mě. Mám strach. Chci zmizet, umřít hned teď, aby se mě už nedotkl. „Bylo mi řečeno, že tě tu najdu. Doufám, že se ti tvoje malá dovolená líbila. Pojď. Jdeme domů.“
Ani se nepohnu z místa, kde jsem, schovaný za pohovkou, i když vím, že ho to nezastaví. Prosil bych ho, aby mě nechal na pokoji, ale vím, že to nepomůže. Tentokrát s ním nepůjdu, ne. Může mě zabít, ale já to neudělám.
„Nechtěj mě nasrat, ty malá děvko. Pojď sem,“ vyhrožuje mi. „Když přijdeš sám, dostaneš pěknej výprask, ale jestli tě budu muset vytáhnout, budeš litovat už toho okamžiku, kdy ses přede mnou snažil schovat.“
Vím, že to myslí vážně. Vím, že můj život skončí, jestli mě znovu unese. Teď už vím, jak má můj život vypadat. Vím, jaké to je, když se o mě lidé starají, nemůžu se vrátit k tomu, jak se ke mně choval. Přichází ke mně blíž a já se nemůžu ani pohnout. Jeho prsty se dotýkají mé tváře. Cítím se špinavý, odporný jako pokaždé, když se mě předtím dotkl. Dotkne se zbraní mé hlavy, ale já nereaguji. Smrt je lepší než život s ním. Dívám se na něj nepřítomně. On ví, že mi smrt nevadí. Vypadá naštvaně, ale je odhodlaný najít způsob, jak mě donutit, abych ho následoval.

„Pojď se mnou, nebo zabiju toho chlapa, kterej tě tu drží.“
Jak může vědět o Tomovi? Nemůžu dopustit, aby se Tom kvůli mně dostal do nebezpečí, ale taky nemůžu toho muže znovu následovat. Skoro cítím, jak mě mlátí, vzpomínám si, jak to smrdělo, když mi típal cigarety o kůži. Ale nemůžu ho nechat, aby Tomovi ublížil. Jsem tak zmatený, že začnu tiše plakat. Ne, teď to pochopí. Setře mi slzu z tváře a usměje se, jako by vyhrál.
„Vypadá to, že jsem uhodil hřebíček na hlavičku. Pojď se mnou a nic se mu nestane.“
Snažím se pohnout, ale nejde to. Nezbývá mi nic jiného než ho následovat. Nechci, aby se Tomovi kvůli mně něco stalo. Budu trpět jako vždycky, ale Tom bude v bezpečí. Můj život s ním byl tak krásný, že na něj budu vzpomínat a cítit radost do konce života. Santino se mě dokonce přestane dotýkat zbraní. Teď už ví, že Toma miluju a nedovolím, aby mu ublížil. Opravdu se snažím vstát, ale vůbec se nemůžu pohnout.

„Ty si to chceš vážně ztěžovat, co?“ Zdá se, že si můj strach užívá, když mi pokládá ruku na vlasy. Rozbrečím se, když na sobě ucítím jeho ruku, protože vím, že odteď to bude můj život. Musím být statečný, musím vstát a následovat ho. Jestli se Tomovi něco stane a bude to moje vina, nikdy si to neodpustím. Podám mu ruku a on mě vytáhne na nohy, stejně nelaskavě a tvrdě jako vždycky. Bere mě za ruku a vede mě ke dveřím. Budu muset navždy opustit tento dům. Tenhle láskyplný dům a mého Toma. Jediné, čeho lituji, je, že jsem mu neřekl, že ho miluji. Že je jediný muž, kterého bych si kdy dokázal představit milovat.
„Takhle jsi hodnej chlapec. Ten výprask ti dám za to, že jsi za mnou ani nepřišel. Ale myslím, že bys z toho mohl vyváznout i bez něj, když budeš dneska hodný,“ řekne mi a políbí mě, když mě natlačí na zeď. Ne, tentokrát to nevydržím. Vím, že jsem to vždycky snášel, ale znovu už ne. Musím ho zastavit, nedokážu si ani představit, že by si mě znovu vzal. Nemůžu si pomoct a rozbrečím se. „Ty brečíš, ty malá děvko? To se mi líbí,“ řekne a znovu mě kousne do rtu.

Nemůžu mu dovolit, aby se mě znovu dotkl. Chci, aby přestal. Sáhnu vedle sebe, abych něco našel a bránil se. Tom má vedle dveří zásuvku a já z ní popadnu vázu. Rozbiju ji o zeď a nechám si v ruce jeden střep. Teď musím být chytrý. Stále drží v pravé ruce pistoli a já střep v levé. Nadechnu se a co nejsilněji ho bodnu do jeho pravé ruky. Vykřikne bolestí a já mu vezmu zbraň, kterou upustí. Nikdy předtím jsem zbraň nedržel. Když vidí, že ji mám, ustoupí.
„Ani s tou věcí neumíš zacházet. Vrať mi ji. Jestli mě zabiješ, půjdeš do vězení a tam mají rádi hezký kluky stejně jako já.“

Nechci jít do vězení. Ale když mu tu zbraň vrátím, zase mě zničí. Když budu ve vězení, Tom za mnou aspoň bude pořád chodit a já se z toho jednou dostanu. Když půjdu s ním, nakonec mě zabije. Vím, že ve vězení dávají lidem každý den postel a jídlo. Pořád to pro mě bude lepší než jeho dům. Držím zbraň a mířím na něj. Musím se od něj osvobodit. Musím být silný a udělat to. Nikdy by mě nenapadlo, že někoho zabiju. Vidí, že váhám, a snaží se mi zbraň vzít, a já si dovolím stisknout spoušť. Vidím jeho krev na své ruce a bolestný pohled v jeho očích. Ne, toho člověka mi nemůže být líto. Ani když přede mnou padne mrtvý k zemi. Nemám ponětí, co mám dělat. Vidím před sebou jeho mrtvé tělo a cítím, že jsem volný. Stydím se za to, že takhle vnímám něčí smrt, ale to on mi přišel znovu ublížit po tom všem, co mi už udělal. Ale to nic nemění na tom, že jsem zmáčkl spoušť. Zabil jsem ho, jsem vrah. Zneužil mě, ale nevzal mi život. Jsem horší než on. Tom mě pošle do vězení a už mě nikdy nebude chtít vidět. Proč jsem mu nikdy neřekl, jak moc ho miluju? Teď už mi nikdy neuvěří. Bude si myslet, že se jen snažím zachránit. Jsem tak vyděšený, že si sednu na podlahu a rozbrečím se vedle svého mrtvého násilníka. Kde je Tom? Potřebuju ho…

Potřebuju ho, ale zároveň cítím, že moje srdce chce vyskočit z mého těla, když slyším jeho auto na příjezdové cestě. Nechci, aby mě opustil… Nevadí mi jít do vězení, ale chci, aby mě navštěvoval. Tom najde otevřené vchodové dveře a vtrhne dovnitř, nejspíš se bojí, že jsem někam odešel, ale když mě vidí plakat a mrtvé tělo před sebou, vypadá naprosto zmateně.
„Bille? Bille, moc se omlouvám, že jsem tě tu nechal samotnýho. Ublížil ti?“
Ani se nezeptal, jestli jsem toho muže zabil. Jediné, co ho zajímá, jsem já. Miluju ho, nechci, aby mě opustil. Přistoupí ke mně blíž a já ho obejmu. Šaty má špinavé od krve, ale jemu je to jedno. Zvedne mě a pomáhá mi do koupelny.
„Umyj se. Řekneme, že jsem ho zabil já. Rozumíš tomu?“ Ptá se dychtivě, když mě drží a nutí mě dívat se mu do očí. Ne, to nejde. Nechci, aby se kvůli mně dostal do problémů. „Neboj se, Bille. Byl to uprchlík a přišel do našeho domu. Pořád jsem policajt, pamatuješ? Kdyby se tě někdo ptal, přišel sem a vyhrožoval ti, já jsem se s ním popral, a pak jsem mu sebral zbraň a zabil ho.“

Zavrtím hlavou a obejmu ho, jako by na tom závisel můj život. Nechci, aby šel do vězení.
„Bille, prosím tě, udělej, co ti říkám. Jen jsme se bránili, do vězení nepůjdeme,“ uklidňuje mě. To je pravda. Přišel do našeho domu. Udělám, co po mně Tom chce. Přikývnu a on mě obejme. „Ublížil ti?“
Ukážu mu rty. Udělal to jen proto, aby mě políbil, ale jeho polibky pro mě byly téměř fyzicky bolestivé.
„Ten bastard. Nelituj ho, Billy. S životem, jaký vedl, by ho dřív nebo později zabili. Pojď, pomůžu ti umýt pusu.“
On ví, jak špinavě se cítím? Zdá se, že to ví a nechce, abych se tak cítil. Je na mě tak milý. Pomáhá mi jemně si umýt obličej, a pak mi utírá vodu i se slzami. Nechá mě posadit se na pohovku, zatímco telefonuje. Řeknu všechno, o co mě požádá.

„Do mýho domu vpadl uprchlík. Vyhrožoval mýmu spolubydlícímu, pohádali jsme se a já ho zabil,“ řekne a po sdělení adresy brzy zavěsí. „Jsou na cestě.“
Mlčím a stále jsem v šoku, zatímco Tom sahá na zbraň, aby se ujistil, že na ní najdou jeho otisky. Bojím se, že budu policii lhát, ale pokud to Tom chce, musí k tomu mít své důvody. Když přijde policie, Tom všechno vysvětlí tak, jak mi řekl. Vědí, kdo byl ten mrtvý. Byl to uprchlík a všichni v zemi po něm pátrali. Ale já jsem ani nevěděl, že je na svobodě. Tom vypadal, jako by to věděl. Věděl to a neřekl mi to, a pak mě tu nechal samotného. Vím, že by ode mě bylo velmi nevděčné, kdybych mu něco vyčítal. Dokonce se přiznal k něčemu, co neudělal, aby mi pomohl.

„Budete nás muset následovat na policejní stanici. A ten chlapec? Viděl to?“
„Ano… viděl. Bydlí u mě v rámci ochranného programu, ten muž ho před zatčením zneužíval.“
„I vy byste měl jít s námi,“ řekne mi milá policistka. Je milá a vypadá, že mě nechce vyděsit. Přikývnu a následuji ji.
„Nemůže mluvit,“ říká Tom. „Nejspíš je to kvůli tomu týrání, nikdy jsem ho neslyšel vydat ani hlásku.“
„Zvládneme se s ním domluvit,“ uklidňuje ho. Jsem si jistý, že Tom nechce, abych mluvil s policií. Možná si myslí, že nejsem dost chytrý na to, abych to zvládl, nebo prostě nechce, abych se znepokojoval. Když sedíme v policejním autě, přitulím se k němu. Náš krásný domov se teď stane místem činu. Ale dokud je Tom v bezpečí, nevadí mi to. Zase ho uděláme krásným.

Na policejní stanici mi jeden hodný muž dal pomerančový džus a malý sendvič. K Tomovi tak laskaví nebyli. Slyšel jsem, že se ho chystají vyslýchat kvůli tomu, co udělal. Chtěl bych mu říct pravdu, ale teď bych z něj udělal jen lháře. Ucucl jsem si malý doušek z džusu, protože jsem nechtěl vypadat nevděčně. O chvíli později vešel Georg s dalšími dvěma muži, které neznám. Nejstarší z nich si stěžoval, že ho měli zavolat, než začali vyslýchat jednoho z jeho mužů. Georg se ke mně přiblížil.
„Billy? Neboj se, mladíku, Tom se z toho dostane. Pořád je to policajt a zastřelil uprchlíka, který přišel k němu domů a chtěl ti ublížit.“ Rozplakal jsem se Georgovi v náručí. Jak mu můžu lhát? Vždycky se k nám choval tak hezky. „Já vím, Bille. Já vím, neboj se. Tom udělal správnou věc, rozumíš mi?“
Přikývnu. Uleví se mi, že Georg zná pravdu, ale jak to ví? Vždyť s Tomem vůbec nemluvil. Je to na mém obličeji tak vidět? Snažím se vypadat sebejistěji a za chvíli vidím, jak Tom vychází s dalšími dvěma muži, kteří přišli s Georgem. Chci ho jen obejmout, ale před těmi lidmi se na to stydím.

„Pojď, Bille. Zůstaneme s Georgem, dokud neskončí vyšetřování. Neboj se, nic se nám nestane. Jen jsme se bránili před zločincem.“
„Možná budete mít problémy s vnitřním oddělením, ale my vám kryjeme záda,“ řekne starší muž. Podívá se na mě zvláštním způsobem. Jako by mě neměl rád. „Takže ty musíš být Bill.“
Jen přikývnu a schovám se Tomovi do náruče. Všichni tři muži se na nás dívají, jako by znali pravdu a chtěli nám pomoci. Když vyjdeme ven, Georg je všechny pozve s námi. „Musíme si o té situaci promluvit.“
„Nebuď hlupák,“ řekne starší muž. „Viděli by nás všechny v jednom autě a použili by to u soudu jako důkaz, že jsme kamarádi. Bille, rád bych si s tebou promluvil.“
Vypadá děsivě a mně se s ním opravdu nechce mluvit, ale Tom vypadá, že mu to nevadí, když nasedá do Georgova auta. Ten muž vypadá velmi přísně. „Já jsem Jessen, Bille. Tomův nadřízený. Nevěřím, že před tebou dokázal utajit svou práci, ale právě teď je to to nejmenší, co mě zajímá. Až do soudu se musíš tvářit nevinně a vystrašeně. Porota bude milovat policistu, který chrání nevinnou oběť, ale nemůžeme si dovolit, aby se někdo dozvěděl pravdu.“
Podívám se mu do očí. Takže on to ví taky? Jak to? A když to vědí tihle lidé, jak můžeme někoho přesvědčit o Tomově příběhu?
„Neboj se, Bille. Známe Toma až příliš dobře. Rozumíme si, ne?“
Přikývnu. Ano, rozumíme. Udělám cokoli.

autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)

original