autor: Reginleif
V nových prostorách – Tom
Nelituji. Měl jsem to být já, kdo zabije Santina. Slíbil jsem Billovi, že se tomu muži pomstím za to, co vytrpěl, a místo toho jsem ho nechal, aby se dostal do nebezpečí. Santino si zasloužil to, co se mu stalo, a já si zasloužím nést za to odpovědnost. Cítím, jak mi Bill pláče v náručí, zatímco nás Georg veze k sobě domů. Je už večer, měli jsme za sebou dlouhý den na policejní stanici. Je vyděšený, ale tentokrát ne kvůli Santinovi. Nechce, abych se dostal do problémů. Nemyslím si, že půjdu do vězení, ale možná až tohle všechno skončí, budu si muset najít jinou práci,
„Neboj se, všechno nakonec dobře dopadne,“ uklidňuji ho a tisknu ho k sobě. Dívá se na mě a já cítím strach, ale také trochu vzteku. Vím, že se mu nelíbí, že musí lhát, ale chci ho chránit. Po tom, co mu ten člověk udělal, by neměl už více trpět. Nevím, jestli mi věří, ale udělám všechno pro to, abych mu dokázal, že už se opravdu nemusí bát. Jsem tu pro něj. Už nikdy nebude sám. A ani já nebudu. Bill mi v mnoha ohledech prozářil život. Před ním jsem byl spokojený s tím, že dělám svou práci a žiju si svůj život, ale teď vím, že bez Billa bych nebyl šťastný. Jak bych asi mohl žít bez člověka, který mě vždy rychle obejme, když se vrátím domů? Vím, že jednoho dne bude chtít žít svůj vlastní život, ale doufám, že se tam pro mě najde místo. Chci, aby byl šťastný a dovolil mi, abych ho dál dělal šťastným.
Když jsme dorazili, Georg nás ubytuje ve svém pokoji a řekne, že bude spát na gauči. Nechci mu vzít jeho postel, ale vím, že Bill bude chtít, abych spal s ním, takže je to asi v pořádku, vždyť to bude přece jen na pár dní. Z domu jsme si směli vzít jen pár základních věcí a Bill drží svého plyšáka a smutně se dívá na podlahu. Vím, že je pro něj těžké opustit jediný milující domov, který poznal. Ale doufám, že se brzy vrátíme. Nemyslím si, že půjdu do vězení, ale pokud budu muset, musím se ujistit, že se o Billa bude mít kdo postarat. Pravděpodobně to bude Georg.
„Brzy se vrátíme domů, Billy, neboj se,“ snažím se ho utěšit a on se mi přitulí k hrudi. Chudák kluk. „Pojď už, potřebujeme si odpočinout.“
Můj Bill vklouzne do pyžama a posadí se na postel. Normálně by se přede mnou styděl svléknout, ale poslední dobou je mnohem otevřenější. To se mi líbí. Možná mi začíná víc důvěřovat. Zůstávám ve spodním prádle a přetahuji přes sebe peřinu. Je hned vedle mě a tentokrát mě obejme jako první. Něco se v něm změnilo, vidím to od chvíle, kdy jsem se rozhodl převzít odpovědnost za tu vraždu. Možná teď opravdu ví, že bych pro něj udělal cokoli. Já… nikdy předtím jsem o tom takhle nepřemýšlel, ale opravdu bych to udělal.
Billovo štěstí je pro mě nejdůležitější. Dívám se na jeho krásné rysy a zdá se, že má starosti, ale zároveň se mu velmi ulevilo. Jako by věděl, že teď není sám a má někoho, kdo se o něj dobře postará. Pohladím ho po vlasech a přitisknu se k němu. Usmívá se na mě a já mu úsměv oplácím. Nevím proč, ale nakloní se ke mně blíž. Nemůžu uvěřit, když se můj Bill, ten nejistý kluk, který se bál mého doteku, dotkne mých rtů svými. Odstrčím ho a myslím, že můj pohled je pohledem nejhloupějšího člověka na planetě Zemi. On trvá na svém a znovu mě políbí. Proč to dělá? Je to jeho způsob, jak mi poděkovat za to, že jsem převzal odpovědnost? Myslí si snad, že to žádám na oplátku? Každopádně to nemůžu dopustit. Zvlášť když jediné, po čem toužím, je mu ten polibek oplatit. Cože? Ne… Ne, to se nemůže stát. Bill je dítě… ne, možná se někdy chová jako dítě, ale je to muž. A… ne, ne, to není možné. Nejspíš se mi snaží zalíbit a nebere ohled na své vlastní pocity, a to mu nemůžu dovolit.
„Bille…“ řeknu klidně a jemně ho odstrčím. „Bille, tohle nemusíš dělat. Vzal jsem na sebe zodpovědnost, protože jsem chtěl, nechci za to nic na oplátku.“
S úsměvem přikývne a znovu mě políbí. Co se mu to honí hlavou? Mám vážné obavy. Odolám nutkání polibek opětovat a znovu ho jemně odstrčím.
„Bude lepší, když teď budeme spát, Billy,“ řeknu mu a on okamžitě poslechne, ale připadá mi divný. Odvrátí ode mě pohled a obejme svého plyšáka. Možná je zmatený. Lehnu si taky, abych spal, ale po chvíli slyším, jak pláče do polštáře. Proč pláče právě teď? Moje ubohé dítě je nejspíš vyčerpané ze všeho, co se dnes stalo. Možná jsem mu to měl trpělivěji vysvětlit. Nakloním se k němu blíž a dotknu se jeho vlasů. „Billy?“
Poněkud agresivně mě odstrčí a přetáhne si deku přes hlavu.
„Bille, proč se na mě zlobíš? Je špatné, že nechci, abys to považoval za svou povinnost?“
Vůbec žádná reakce. Jestli je na mě Bill tak naštvaný, že mě nechce nechat, abych mu pomohl, je něco opravdu špatně. Co jsem udělal, že se na mě tak zlobí? Možná je to jen jeho úzkost. Nechám ho odpočívat a zítra se možná bude cítit lépe. Nerad bych na něj naléhal a děsil ho. Ale dělá mi to čím dál těžší, když takhle pláče. Už nemůžu spát, když ho cítím tak rozrušeného. Vstanu a jdu do obývacího pokoje. Možná mi Georg bude schopen poradit. Vím, že nespí, ještě je příliš brzo.
„Tome? Nespíš se svým prckem?“
„Chová se nějak divně. Myslel jsem, že jeho zvláštní chování znám, ale… tohle je úplně mimo moje chápání,“ vysvětluju. Georg si povzdechne a nalije do další skleničky.
„Jsem tady. Sedni si. Co udělal?“
Posadím se vedle něj a s radostí přijímám pití. Ani nevím, jak začít. Jak mu mám říct, že mě Bill políbil a že se mi to líbilo? „On… vypadá jinak. Ale chci se ujistit, že si nebude myslet, že musí…“
„Co udělal?“
Georg se na mě zmateně podívá a já nevím, jak mu říct, co se stalo. „S Billem jsme se chystali spát… Hladil jsem ho po vlasech a on se na mě usmál. Taky jsem se usmál a on se najednou naklonil a… políbil mě. Řekl jsem mu, že to nemusí dělat, ale on to udělal znovu. Dvakrát.“
„A ty?“ Zeptá se Georg a podívá se na mě mnohem méně překvapeně, než jsem si myslel. „Nedívej se na mě jako na idiota a řekni mi to!“
„Já… odstrčil jsem ho a on se rozbrečel. Byl jsem velmi něžný, přísahám… co jsem měl dělat?“ Snažím se podpořit to, co jsem udělal, i když to ani nebylo to, co jsem udělat chtěl.
Chtěl jsem Billa políbit, ale neudělal jsem to. Takhle to je správně, já vím… ale proč mi to připadá tak špatné?
„Thomasi…“ začne Georg. Když takhle používá moje celé jméno, vím, že je rozmrzelý. „Není tajemstvím, že toho kluka miluješ. On se do tebe zřejmě zamiloval taky.“
„Ale jak? To přece není možný. Je traumatizovanej, ani neví, co je to láska. A já bych o něm nikdy takhle nepřemýšlel, aspoň ne, dokud je v takovém stavu.“
„On to neví, ale cítí to. Chudák dítě nejspíš pláče, protože jsi ho odmítl,“ vysvětluje Georg a pořád se na mě dívá, jako bych byl extrémně hloupý. „Samozřejmě, že pokud ho nemiluješ, je lepší, že jsi to nepředstíral. Nechtěl bych, aby se chudák Bill bezhlavě zamiloval do člověka, který jeho lásku neopětuje.“
Vím, že to dělá proto, aby mě donutil přiznat, že jsem se do Billa taky zamiloval. Proč se to vůbec snažím popírat? Proč se snažím hledat výmluvy? Chci ho, a pokud chce i on mě, měl bych být šťastný. Ale místo toho ho jen rozpláču, protože se nedokážu vzmužit natolik, abych udělal to, co si opravdu přeju. Možná Bill není připravený, ale já taky ne a vím, že se k němu dokážu chovat dobře.
Bill, zamilovaný do mě? Skoro tomu nemůžu uvěřit, ale všechno ve mně chce, aby měl Georg pravdu. Co když mě Bill opravdu miluje? Možná ho Santinova smrt osvobozuje. Nebo možná díky vědomí, že bych se pro něj vzdal čehokoli, mi víc důvěřuje. Chci ho jen udělat šťastným a rozplakal jsem ho, protože jsem si nesedl a neposlouchal ho. To se mi tehdy snažil říct. Nesnažil se mi to oplatit. Jen mě milovat a já ho zlomil. Chtěl bych za ním jít a vysvětlit mu, že není nic, co bych chtěl víc než mu lásku oplatit. Samozřejmě vím, že to nebude snadné. Billovi bude trvat hodně času, než bude připravený být s někým naplno, ale já na něj chci počkat. Není nic, co bych udělal raději, než čekal na Billa. A ublížil jsem mu, protože jsem si ani nedokázal představit, že by mě mohl takhle milovat.
„Musím si s ním promluvit…“ zamumlám a přemýšlím, jak to udělám, zatímco se vracím do ložnice.
„Tome…“ zastaví mě Georg. „Tome, buď na něj hodně opatrný a něžný. Pro Billa může zamilovanost znamenat něco úplně jiného než pro tebe.“
„Já mu neublížím. Tentokrát ho udělám šťastným,“ slíbím a znovu vejdu dovnitř. Georg má pravdu. Pokud se do mě Bill zamiloval, není to jako u většiny lidí. Možná o nás nikdy nepřemýšlel v sexuálním smyslu. Ale to já taky ne. S vědomím, co si vytrpěl, i když o něm přemýšlím jako o partnerovi, neodvažuju se představit si mezi námi něco sexuálního. Bill je přitažlivý, ale vím, že být s ním, pokud se někdy dáme dohromady, nepůjde cestou běžného vztahu. Ale já nechci běžný vztah. Chci Billa. Jsem ochotný se k němu chovat spíš jako k rodině než jako k partnerovi, dokud se se mnou nebude cítit bezpečně. To je asi všechno, co můj chlapeček chtěl, trochu lásky, a já ho odmítl. Jeho rty byly na mých tak jemné. Nebál se. On… on mě miluje a já jeho taky. Když ho znovu spatřím, spí stočený do klubíčka a choulí se ke svému plyšákovi. Nechci, aby ještě někdy plakal, zvlášť když vedle něj ležím já. Tentokrát ho udělám šťastným.
Posadím se vedle něj a on se ve spánku pohne. Má velmi lehký spánek. Nejspíš proto, že se pořád bojí, že mu někdo ublíží. Jeho krásné rysy vypadají klidně, ale vidím, že kůži pod očima má zarudlou. Už to nikdy nedopustím. Už tak byl tak napjatý a já ho rozplakal… pochyboval o sobě. Oči se mu v tlumeném světle malého nočního světla třepotají. Když se na mě podívá, myslím, že jsem ho ještě nikdy neviděl tak smutného. Georg měl pravdu. Jen doufám, že jsem Billovi neublížil.
„Billy?“
Našpulí rty a zaboří hlavu do polštáře. Rád se na něj dívám, když se takhle chová. Občas je to takový malý kluk a já vím, že ho to zachrání. Je sladký. „Ty se mnou nechceš mluvit?“ Řeknu mu a hladím ho po zádech. Otočí se, podívá se na mě a já v jeho očích vidím něco, co jsem v nich nikdy neviděl. Skoro jako by věděl o své přitažlivosti a flirtoval se mnou. Posadí se a podívá se na mě, ale brzy je našeho zírání příliš. Podívá se dolů a já se dotknu jeho tváře. „Můj maličký… není nic, co bych chtěl víc než tebe.“
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
