autor: Reginleif
Stojí to za to –Tom
Jessen se o mě opravdu bojí. Nebo o nás všechny. Jestli se zjistí pravda, budou mít problémy i oni, protože mě chránili. To nechci, ale co jsem mohl dělat? Bill musel být v bezpečí. Kdybychom řekli pravdu, nemohl by ani nic říct, aby se bránil. Možná, že fakt, že jsem to vzal na sebe, bude pracovat v náš prospěch. Cítím tlukot jeho srdce těsně u sebe a vím, jak moc se bojí, ale taky že teď cítí mou lásku. Můžeme být spolu šťastní a já udělám všechno pro to, aby to tak bylo. Jsem do něj zamilovaný. Nevím, jestli on cítí totéž, ale zdá se, že to chce prožívat se mnou. Vím, že z toho jednou může vyrůst nebo zjistit, že do mě nebyl doopravdy zamilovaný, ale přesto mu chci dopřát krásné dny po svém boku. Tak, i kdyby jednoho dne chtěl někoho jiného, bude vědět, že si zaslouží, aby s ním bylo dobře zacházeno. I když doufám, že nikdy nebude chtít někoho jiného. Vypadá unaveně, ale pozorně sleduje, co Jessen vysvětluje. Lépe než já, protože já se dívám na něj a na nic jiného se nesoustředím.
„Thomasi, proboha, zamilovanej můžeš být později, teď poslouchej,“ pokárá mě můj šéf a Bill se vedle mě tiše uchechtne. Sáhnu mu za záda a trochu ho polechtám na břiše. Líbí se mu to, ale Jessen se zdá být velmi nespokojený s tím, že se nedokážu soustředit na to, co mi říká. Ne že bych nechtěl, opravdu se snažím, ale asi kvůli té úzkosti, kterou jsme dneska prožili, se nedokážu pořádně soustředit.
„Promiňte… asi jsem jen unavený. Řeknu všechno tak, jak jste mi řekl.“
„Dobře. A ty, Bille. To, že nemluvíš, nám pomůže. Jediné, co musíš udělat, je nějak potvrdit Tomovu historku.“
Bill přikývne. Určitě si povede skvěle. Je vlastně velmi inteligentní. Lidé s ním nedokážou komunikovat, někdy se o to ani nesnaží, a nechápou, jak je chytrý, protože ho vnímají jen jako oběť zneužívání, ale já to vím. On si je omotá kolem prstu, tím jsem si jistý. Pohladím ho po vlasech a on se na mě usměje.
„Ujistíme se, že nebudou mít dostatek věcí na to, aby to dali k soudu. Na to bychom neměli potřebovat moc štěstí, všichni ho chtěli vidět mrtvýho,“ vysvětluje nám oběma Jessen. „Teď vás dva nechám odpočívat. Dobře se o chlapce postarej, Thomasi.“
I tak jsem měl v plánu se o Billa dobře postarat, ale je milé, jak mi to můj nadřízený vždycky připomene. Myslím, že ho Bill nemá moc rád, ale hlavně proto, že je na mě přísný, protože na něj Jessen není nikdy zlý. Bill je velmi unavený. Když Jessen odejde, vrátíme se do ložnice a on usne téměř okamžitě, jakmile se jeho hlava dotkne polštáře. Lehnu si a pohled na jeho klidnou tvář mě uvolňuje. Cítí se teď svobodný, nebo aspoň dost svobodný na to, aby prozkoumal lásku a ukázal mi své city, takže jsem optimistický. Usínám s myšlenkou, že se ho pokusím udělat šťastným. A že on už mě udělal nejšťastnějším člověkem na světě.
***
Probudí mě jemný dotek, díky kterému se cítím uvolněně. Když se podívám, vidím Billa, jak mi masíruje nohy. Ví, že se mi to líbí, protože to vždycky dělá, když přijdu domů. A teď už si myslím, že se mu péče o mě taky líbí, takže mu neříkám, že to nemusí dělat. On to ví, jen chce, aby se cítil dobře a já nechci, aby si myslel, že jeho starostlivé doteky nepřijímám. Když vidí, že jsem vzhůru, podívá se na mě s širokým úsměvem.
„Dobré ráno, Billy,“ zašeptám, zatímco se posadím, abych si ho přitáhl k sobě a objal. „Díky za to… co bych si bez tebe vůbec počal.“
Něžně mě políbí na rty. Jsem ohromený tím, jak ve mně, tak krátký polibek vzbuzuje, tak intenzivní emoce, ale jediné, co chci, je líbat ho víc, cítit, že je můj. Vím však, že takhle by náš vztah fungovat neměl. Bill by se měl cítit pohodlně a svobodně, aby si mohl zvolit vlastní tempo, jak tyto věci dělat. Ale od té doby, co mě políbil, na něm vidím změnu. Ví, když se na něj dívám, a vidím, že si to užívá, že se mu líbí, že mi připadá krásný. A myslím, že je to pro něj dobře. Je to tak hezký a zajímavý mladý muž, že by byla škoda, kdyby neprožíval lásku tak, jak má být.
„Už jsi snídal, Billy? Ne? Dobře, pojďme udělat něco pro nás a Georga.“
Vstávám a oblékám se. Zatímco Bill hledá své tepláky, já si můžu prohlédnout jeho tělo. Snažil jsem se nezírat moc dlouho, protože nechci, aby se cítil nepříjemně, ale rozhodně je na něm něco, co mi připadá velmi smyslné, a skutečnost, že si tuhle svou stránku neuvědomuje – nebo ji spíš teprve teď objevuje – mě nutí, abych mu dopřál co nejlepší vzpomínky. Na jeho záda se mi dost špatně dívá, všechny ty jizvy jsou děsivé, a ještě víc mě znepokojuje pomyšlení, jak to někdo mohl udělat tak milému člověku, jako je Bill. Je tak milý, tak dětinský, že nedokážu pochopit, jak mu někdo mohl ublížit. Snaží se podívat na svá záda do zrcadla, a když se mu to povede, vypadá, že si je naprosto vědom sám sebe. Přistoupím k němu blíž a odtáhnu ho od zrcadla do svého objetí.
„Můžeme s tvými jizvami k někomu zajít nebo vyzkoušet nějaký přípravek, ale nepřipadáš mi kvůli nim o nic míň krásný,“ vysvětlím mu a on se usměje. Spíš se zašklebí a já znovu vidím ten úchvatný úsměv. Málokdy si dovolí usmát se naplno a myslím, že si vzpomínám jen na pár případů, kdy si to skutečně dovolil.
Přesuneme se do kuchyně, ale Georg nám tam nechal vzkaz. Zřejmě musel brzy ráno odejít. Bill si umyje ruce, aby mohl začít připravovat snídani, a já se k němu přiblížím, abych mu pomohl, ale on mi to nedovolí. „Chceš se o mě postarat, Bille? Tak dobře, ale zítra udělám snídani já,“ řeknu mu a políbím ho na tvář. Opravdu se červená? „Máš růžové tváře,“ zašeptám mu do ucha a on se zasměje. Ukáže mi vlastní tvář. „Oh, já taky?“ Perfektní… Jsem do něj bezhlavě zamilovaný a moje tělo se ani neobtěžuje to skrývat.
Musím Billa pustit, protože mi volá máma. Moje máma? Co jí mám říct? Slyšela o Billovi, ale ve skutečnosti se s ním nesetkala, a teď jí mám říct, že jsem někoho zabil? Nebo mám říct pravdu? Ne, rozhodně ne pravdu po telefonu. Ten hovor by mohl kdokoli odposlouchávat, a pak bychom se všichni dostali do problémů. Musím tam jít a promluvit si s ní. Zvednu telefon a opravdu nevím, co jí mám říct.
„Thomasi, chlapče, dnes ráno se u mě zastavil tvůj přítel! Jak to, že jsi mámě nic neřekl? Prosím tě, řekni mi, že se ti nic nestane, Tome! Georg říkal, že to bude v pořádku, ale nejsem si jistá, jestli mu věřím.“ Matčin ustaraný hlas zní tak hlasitě, že ho slyší i Bill.
„Mami, uklidni se, všechno je tak, jak říkal. Neměl jsem na výběr,“ vysvětluji, protože nevím, jestli jí Georg řekl celou pravdu.
„Ty to víš nejlíp, synu. Jen se tě zeptám, jestli to stálo za to.“
Pak už zná pravdu. Ví, že jsem za Billa převzal odpovědnost. „Jo, mami. Jo, stálo. Neboj se, všechno bude v pořádku, a až bude po všem, setkáš se s Billem.“¨
Nevím, co si myslí o setkání s Billem, ale protože jí Georg řekl pravdu, určitě bude souhlasit s tím, co jsem udělal. Zavěsím a poslouchám nějaký hluk v kuchyni. Ukázalo se, že Bill upustil dřevěnou vařečku, protože se popálil. Není to nic vážného, ale spěchám se o něj postarat. Ukáže mi pravou ruku a já ji jemně vezmu a nechám na ni téct vodu.
„To je v pohodě, neboj,“ uklidňuji ho, ale on vypadá velmi podivně, nejspíš proto, že se o něj někdo stará kvůli tak malému zranění. „Bolí to?“ Zeptám se ho a on se zasměje. Je to pozornost, kterou má rád, jak jsem pochopil. „Tak to dáme do pořádku,“ řeknu a políbím ho na ruku. Naprosto to nečekám, ale on se na mě vrhne a obejme mě jako první. Bill mě nikdy neobjal jako první. Vrhal se na mě, ale jen se dotýkal mé hrudi a čekal, až ho pořádně obejmu. Rád vidím, jak se mění. Poté, co zabil Santina, dělá pokroky velmi rychle. Vím, že si o tom budeme muset promluvit s Katherine, ale netuším, jestli je dobré říkat jí pravdu. A pokud ne, jak chce Billovi pomoci? Právě teď se cítí bezpečněji než předtím a pumpuje v něm adrenalin, ale až se uklidní a pochopí, co udělal, obávám se, že se bude nenávidět. To nemůžu dopustit. Nezabil jsem člověka, ale viděl jsem, jak to dělají moji kolegové. Všichni říkají, že jakmile někoho zabijete, překročíte hranici, kterou už nelze vrátit zpět. Chudák Bill je příliš mladý na to, aby s tím musel žít, ale udělám, co bude v mých silách, abych mu pomohl. Stejně se jen bránil a Santino si zasloužil zemřít, jinak by týral další lidi.
Bill se na mě podívá. Vím, že chápe, že mě něco trápí, ale nic neudělá, protože se dál věnuje vaření. S přibývajícím časem se zdá být čím dál nervóznější, skoro to slyším v tom, jak mu v rukou chrastí talíře.
„Bille? Co se děje, miláčku?“
Podívá se dolů a nereaguje. Jen servíruje snídani a ukazuje mi stůl. Tohle chování znám. Bill se něčeho bojí. Když si sedneme k jídlu, zeptám se ho znovu a on mi ukáže telefon.
„To byla moje matka, Georg ji navštívil, aby ji informoval o situaci, tak se chtěla ujistit, že budu v pořádku,“ vysvětlím mu, ale úplně nechápu, proč ho tenhle telefonát tak znepokojil. Ukáže na telefon, a pak i na sebe. „Chce se s tebou setkat. Má o mě strach, ale určitě ví, že jsem udělal správnou věc. Ptala se, jestli to za to stojí, a já vím, že si mou odpověď opravdu slyšel.“
Bill přikývne a v očích se mu objeví slzy. Snažím se představit si, proč je tak rozrušený, ale opravdu nechápu, co se děje. Podávám mu list papíru a pero. Možná by mohl něco napsat, jeho psaní se zlepšilo.
Nestojí to za to.
Víc toho nenapíše, a když mi ho podává, propuká v pláč. Chudák Bill. Myslí si, že si nezaslouží to, co pro něj dělám. Nebo se bojí, že si to lidé kolem mě nebudou myslet? Možná chce udělat dobrý dojem na mou matku. Stejně si nemyslím, že by proti němu moje matka něco měla. „Neboj se, Billy. Ať si říká kdo chce, co chce, vím, že jsem udělal, co jsem musel. Stejně si zasloužíš mnohem víc.“
Zdá se, že to slyší rád, ale stejně pláče a nejí. Otřu mu slzy a vezmu si ho na klín, to ho vždycky uklidní. „Nechceš, abych tě krmil, že ne?“ Ptám se v domnění, že bude jíst dál, ale on se usměje a podá mi vidličku. Už ze mě nemá strach, a to je po tom všem, co jsme si prožili, docela úleva. Občas je dokonce hravý, a to se mi líbí. To mě utvrzuje v tom, že jsem to s ním udělal dobře. „Dobře, skvělý. Jednou za Toma. Jednou za Georga. Jednou za slečnu Katherine,“ pokračuji ve vyjmenování jmen lidí, které máme v životě rádi, a on se opravdu nechá nakrmit. Vypadá teď docela vesele, jako by všechny jeho slzy už byly minulostí. Vím, že jeho nálady jsou hodně kolísavé, ale nevadí mi vidět všechny. Mám ho rád a s každým dalším okamžikem to chápu víc a víc. Když dojí, něžně mu otřu pusu a políbím ho. „Díky tobě se cítím mnohem líp,“ ujistím ho. „Nechci se vrátit do svého života bez tebe.“
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
